***
Pepa: Co je??
Ládínek: Vystupujem!
P: Heh, hehe, to už je ta božská Florida?
L: Ne tati, ta je ještě hezkých pár kilometrů..
P: Tak proč tu stojíme?
L: Došla totiž nafta. Už není.
P: Tak natankujeme.
L: Kde?
P: Kde, kde.. u benzinové pumpy, to dá rozum. Nebo jsi snad objevil ložiska nafty? Tak proč už dávno nevrtáš?!
L: Plácáš.
P: Jo? No asi máš pravdu. Pojďme, pokusíme se ten zatracený krám dotlačit k nejbližší pumpě.
L: A proč?
P: No jo, prachy. Nemáme ani mizerný cent. Víš co?? Prodáme náš kukavůz!
L: Komu?
P: No snad se někdo najde, takový pěkný kukavůz. A za stržené peníze si pak koupíme naftu.
L: K čemu?
P: Nech těch hloupých otázek.. a radši mi poraď, jak dál!
***
Připomeňme si, jak zněl „soutěžní úkol“ k této ukázce z kresleného seriálu:
Pořád ještě nevíte, co Pepovi poradit? Připomeňme si, v jaké je Pepa Smolík situaci: do USA přicestoval omylem, je tam maďarským nelegálem bez dokladů, nemá žádné peníze a na krku nezletilého syna Ládínka. Manželku unesla mafie na Floridu, kam se za ní pokouší dojet kukavozem, který za tímto účelem ukradl. Uprostřed pouště dojde nafta. Pepa Smolík si uvědomuje, že možnosti řešení jeho situace se vyčerpávají a chtělo by to zázrak:Najděte to jediné správné řešení situace, která je popsána ve filmové ukázce a poraďte Pepovi Smolíkovi, co má dělat dál.
P: Tak natankujeme.
L: Kde?
P: Kde, kde.. u benzinové pumpy, to dá rozum. Nebo jsi snad objevil ložiska nafty? Tak proč už dávno nevrtáš?!
V závěru dialogu, kdy se Pepa přesvědčil, že jeho situace je beznadějná, na řešení teatrálně rezignuje:
P: „Víš co?? Prodáme náš kukavůz!“
P: „A za stržené peníze si pak koupíme naftu.“
***
Pepa Smolík tedy má řešit nestrukturovatelný problém. To konkrétně znamená (a teď dávejte pozor na každé slovo):
Pepa si uvědomuje, že ať dál udělá cokoliv, co je v jeho moci, jeho problém to nevyřeší.
Pepa Smolík ale určitě není první, kdo se ocitl v podobné situaci. A zároveň - pokud je nějaký problém nestrukturovatelný, neznamená to, že je definitivně neřešitelný. Každá kultura má svůj „recept“ na řešení podobných problémů. Dokonce se dá říci, že přístup k řešení takovýchto nestrukturovatelných problémů je klíčový rozlišovací znak jednotlivých kultur. Naše, tzv. západní kultura, vystřídala za dobu svého vývoje hned několik možných přístupů. Zde je ve zkratce jejich historický přehled:
2500 př. Kr. - navštívit Délfskou věštírnu s žádostí o věštbu
1000 n.l. - pokleknout, rituálně vzývat Ducha Svatého a řídit se Jeho vnuknutím
od 18. stol. - nestrukturovatelnost problémů je pouze dočasná. Bude odstraněna pokrokem ve vědě a technice, na problémy tohoto typu bude dřív nebo později „objeven lék“. Pepa by se měl do tohoto hledání zapojit.
20. stol. - Pepův problém vyplývá z nevhodného společenského uspořádání a z existence peněžního systému. Pepa by se měl zapojit do levicového revolučního hnutí.
Jak vidíme, historické „recepty“ vypadají z dnešního pohledu poněkud komicky. Přitom ale docela přesně vypovídají o úrovni západní kultury v jednotlivých historických epochách. Dalo by se namítnout, že žádný z uvedených „receptů“ není konkrétním řešením pro Pepu stojícího bezradně na americké dálnici. Tato námitka je ale trochu kulhá. Pokud se totiž zadíváme pozorněji, povšimneme si, že všechny tyto historické postoje mají něco společného:
a to je víra.
Každá ze čtyř uvedených epoch léčila nestrukturovatelné problémy různými druhy víry v to, že takové, nebo onaké řešení existuje a že je nezpochybnitelně správné. Řešení nestrukturovatelných problémů tedy historicky mělo spíše podobu duševní útěchy, než nějakého konkrétního, praktického řešení.
S tím si už ale naše současná postmoderní kultura samozřejmě nevystačí. V dnešní době očekáváme, že řešení bude striktně logické, bude brát v úvahu výsledky vědeckého pokroku, neomezí Pepu Smolíka na svobodě a umožní mu situaci fyzicky zcela ovládnout. A takové řešení bylo skutečně vynalezeno. Správná odpověď na kvízovou otázku „jak dál“ tedy zní:
Pepa s Ládínkem by se při nejbližší příležitosti měli sami zabít.
Bohužel, jedná se de facto o citát, nikoliv o můj vlastní výmysl. To jsem se nezbláznil já, ale zbláznil se někdo jiný. I když – s tím blázněním to možná nebude tak horké. Uvedený výrok je tak betonově podepřen argumenty, že je velmi obtížné, až prakticky nemožné něco proti němu namítat. Zopakujme si to ještě jednou: to řešení je po stránce formální logiky bezchybné, respektuje dosažený pokrok ve společenských i exaktních vědách, je to jediné existující řešení, které Pepa Smolík může přijmout zcela svobodně, a vlastně se jedná o jediný čin, kterým lze vzít svůj osud do vlastních rukou. V našem současném kulturním kontextu se jedná o jedinou smysluplnou odpověď.
Smrt sama představuje ten první, základní nestrukturovatelný problém. Smrt je, ať uděláme cokoliv, co je v naší moci, neřešitelná. Přesto je, jako každý nestrukturovatelný problém, léčitelná - a to vírou, jak jsme si ukázali na několika historických příkladech. Smrt a víra představují dvě strany téže existenciální mince. Když víru v rámci dějinného pokroku zcela upozadíme a chceme všechny situace řešit jen a pouze prostřednictvím tzv. čistého rozumu, logiky a vědy, sami otáčíme touto mincí. Bohužel, v tomto případě se až tak nejedná o nějaký názorový proud, jako spíše o „přírodní zákon“ v uvozovkách, který byl objeven pro nás až příliš pozdě.
Všeobecný kulturní „úpadek“, který se projevuje v sílících sebezničujících tendencích naší kultury, není tedy dílem politiků a politiky. Jedná se spíše o historicky podmíněný vývoj a proměny evropského myšlení, vědy a náboženství, ve kterém politika hraje až třetí housle. Stejně tak vzmach kultury u toho či onoho národa s politikou souvisí jen okrajově. Diskuze o důvodech úpadku a vzmachu společnosti se přesto dnes redukuje na zoufalý spor mezi „pravičáky“ a „levičáky“. To je ale spíše dáno omezeností těch, kteří tento čistě rétorický spor vedou. Ať si nakonec odnese vítězství levicový nebo pravicový rétor, na fungování „přírodních zákonů“, ať v uvozovkách či bez nich, to nic nezmění.
Naše kultura má totiž silně nihilistické rysy a je lhostejno, zda-li způsob vlastnění výrobních prostředků je kapitalistický nebo socialistický. Ono to vyjde nastejno, jako bychom tvrdili, že společenský systém v Evropě konce 19. století byl „impresionismus“. Stejně tak náš současný společenský systém není „kapitalismus“, nýbrž právě nihilismus. Takové je naše kulturní milieu – společenské životní prostředí, naše hodnotové žebříčky, naše ideály, náš postoj k nestrukturovatelným problémům. Nietzsche to definuje takto:
[quote="F. Nietzsche ve "Wille zur Macht""]„Neboť proč je teď propuknutí nihilismu nutné? Protože jsou to samy naše dosavadní hodnoty, které v něm vyvozují svou poslední konsekvenci. Protože nihilismus je do konce domyšlená logika našich velkých hodnot a ideálů.“[/quote]
Evropská kultura má v naší epoše čelit náporu beznaděje, jaký nemá v dějinách lidstva obdoby. Jedná se o historicky exkluzivní situaci - nikdy v minulosti se neudálo nic podobného. Stojíme na břehu oceánu, ve kterém jsme zatím namočeni po kotníky, a ze kterého neexistuje žádné východisko, dokonce ani v teoretické rovině.
Abychom získali představu o jaké beznaději je řeč, měli bychom zmínit, co jí způsobuje. Za prvé, je to sílící agnosticismus v pozitivní vědě – tedy zjištění, že ani přes veškerou snahu a veškerý pokrok nedokážeme o světě zjistit téměř nic, nebo jen velmi málo. Ve filosofii je to trvalé zneplatnění všech kanonizovaných myšlenkových systémů (-ismů, jako jsou pozitivismus, marxismus, ale i nihilismus). A konečně u náboženství je to středověká zastaralost křesťanství, na kterém nebylo za posledních 500 let vypracováno nic nového. A protože se všechny tři základní pilíře naší kultury hroutí samy pod sebou, kultura jako celek pak samozřejmě nedokáže člověku nabídnout žádné smysluplné odpovědi – a už vůbec ne na ty nejzákladnější otázky.
Co odpovíme, budeme-li se ptát, zda se člověk rodí, proto aby žil, nebo proto, aby zemřel? Pokud neexistují přesvědčivé odpovědi na podobné otázky, nebo popřípadě jsou to odpovědi protismyslné, je pak stejně nesmyslné nebo protismyslné i vše ostatní, co děláme. Život připomíná řeku, ve které plaveme proti proudu nesmyslů – činností, myšlenek i věcí. Není to nic konkrétního, pevného, utíká to mezi prsty, ale má to takovou sílu, která nakonec spolehlivě podemele a strhne s sebou vše - celou jednu civilizaci. Jediné, co zbývá, je prostě plavat proti proudu - jen tak, bez důvodu. Není divu, že někdo si pak najde smysl a cíl jen v tom, že dokáže proti tomu proudu plavat rychleji, než ostatní.
Podle přírodních zákonů ovšem dříve či později sklouzne hlava pod hladinu nám všem. Primitiv si možná otázku po řešení svého nestrukturovatelného problému položí poprvé až v okamžiku své smrti. A můžeme jenom doufat, že na přemýšlení o nejzákladnějších otázkách bude mít jen pár vteřin a nikoliv pár týdnů, nebo měsíců. Průměrně myslící člověk ale na nějaký méně naléhavý nestrukturovatelný problém narazí mnohem dříve - jak ostatně sami vidíme na příkladu Pepy Smolíka. „To“, o čem je řeč, se neodvolatelně týká nás všech, nedobrovolně, bez ohledu na náš společenský a ekonomický status, bez ohledu na to, jestli nás to zajímá, nebo ne. I bez ohledu na to, zda-li o tom vůbec chceme slyšet.
A ano - je to nespravedlivé. Ponechám stranou otázku, zda-li „přírodní zákony“, které diktují, jak bude fungovat svět, byly vynalezeny, anebo pouze objeveny. Ať už vynález, nebo objev, vždy je to ale záležitost jednotlivců, kteří vynesou na světlo nějaký nový přírodní zákon, který pak „nedobrovolně“ platí pro nás pro všechny. Můžeme vzpomenout například známou dvojici Karel Marx a Bedřich Engels. Tito dva vousáči sepsali pár tlustých knih doposud neznámých „přírodních zákonů“ a ovlivnili tak chod celého světa po větší část 20. století. A těch zákonů je tolik, že jsou už i číslovány, aby se na ně dalo snadněji odkazovat. Jeden z nejstarších, kterým ustanovil základ západního myšlení, pochází z 6. století př. Kr. a má název „Anaximandros B1“:
Z jakých věcí pak jsoucí věci mají svůj vznik, do těch nastává i zánik, podle nutnosti, navzájem si totiž udělují právo i odplatu za [své] bezpráví, podle řádu času.
.. což česky znamená, že svět sestává ze vzájemně působících protikladů a z času a jen v těchto intencích je nám dovoleno myslet. To samozřejmě platí stále a všichni jsme nuceni to dodržovat
Když se podíváme na jména dalších jednotlivců, se kterými jsou spojeny vlivné „přírodní zákony“, jako jsou třeba Platón, Kant, Nietzsche, Wittgenstein – nikdo z nich není politik. Pokud tedy budeme hledat, kdo nás může zachránit z černé řeky nesmyslu, ve kterém žijeme, někoho, kdo na dotaz „jak dál“ poradí něco lepšího, než vlastní smrt, budeme muset opět začít hledat mezi jednotlivci a ne mezi politickými stranami. Hledáme někoho, kdo se proud řeky nebude pokoušet usměrnit silou, pomocí vědy, techniky a politiky, neboť takové pokusy vytrvale selhávají a naopak, po každém takovém zásahu je proud řeky ještě dravější. Jediné, do čeho můžeme vkládat naději je, že někdo přijde s novým, docela převratným přírodním zákonem, podle kterého se řeka bude muset začít chovat.
Dnes již ale víme, že takový přírodní zákon nemá podobu kanonizovaných myšlenkových systémů. Tedy nějakých -ismů, u kterých se zakládá nárok na pravdivost na základě splnění vzájemně podmíněných předpokladů. Že takové systémy nejsou pravdivé a životaschopné – že přírodní zákony z nich vzešlé prostě nefungují – je fakt obecně přijímaný od 60. let minulého století. Marxismus-leninismus jako poslední takový kanonizovaný systém se pak definitivně zhroutil o dvacet let později. Ono totiž ke zpochybnění kanonizovaných systémů bohatě postačí, pokud je torpédujeme jednoduchými otázkami typu „proč“, „jak“ a „k čemu“, přesně tak, jak jako to dělá svému otci Ládínek v úvodní ukázce. Zakrátko se tak odhalí, že myšlenkové -ismy jsou už ze svého principu nepravdivé.
Neměli bychom se tedy divit, že k současnému společenskému systému není známa žádná alternativa. Nikdo nic nevymýšlí a nepřichází s ničím novým právě proto, že každý takový pokus by byl - po právu a okamžitě - usvědčen z nepravdivosti. Nihilismus je tedy dost možná jediný pravdivý a závěrečný myšlenkový a společenský systém. Když si odmyslíme část Nietzschovy nauky o Nadčlověku, která rovněž pohořela (spolu s nacismem jako s alternativním společenským systémem), zůstane už jen „nic“ - nihil.
Nihil jako jediný nepodmíněný předpoklad, na kterém lze bezpečně založit pravdivost „přírodních zákonů“. Vraťme se ještě jednou k tomu nejstaršímu zákonu:
Z jakých věcí pak jsoucí věci mají svůj vznik, do těch nastává i zánik..
Z jakých věcí mají jsoucí věci vznik? No přeci z nijakých! To, co je, vzniká z ničeho a zaniká v ničem. Nihil vládne západnímu světu jako jeho základní princip a vše ostatní se může jevit jako obrovský historický omyl. Antika jako kultura perverzních modlářů, křesťanství jako ubohá lež a co nejrychlejší plavání proti proudu řeky jako pravý smysl života.
Pokud tedy základní zákony platí - a řeky tečou z kopce dolů a nikoliv obráceně - pak skutečně jediná možná a pravdivá odpověď na otázku Pepy Smolíka „jak dál“ zní:
Pepa s Ládínkem by se při nejbližší příležitosti měli sami zabít.
A pokud tyto zákony neplatí, tak nikdo žádné jiné zatím nezná. Hledání, které se pokouší na tom „nic“ objevit (nebo vynalézt) něco pozitivního pro západní kulturu, nějaký přírodní zákon, který by přinesl naději pro Pepu Smolíka, se nazývá fenomenologie. Je to hledání, které stále probíhá, brzy oslaví 100 let svého trvání a je již tradičně záležitostí několika jednotlivců – Heidegger, Lévinas, Gadamer, Derrida, Merlau-Ponty a několika dalších. Toto bádání je však i po sto letech stále v plenkách a i vzhledem k tomu, že si vytvořilo vlastní, obyčejnému člověku naprosto nepřístupný pojmový aparát, mají jeho výstupy spíš podobu esoterických formulí, než prakticky aplikovatelných přírodních zákonů. My Češi máme to štěstí, že se „překladu“ fenomenologických formulí do běžné řeči o běžných otázkách dlouhodobě věnoval právě náš profesor Jan Patočka (†1977). V jeho díle sice také nenajdeme nějaký nový, převratný přírodní zákon, ale přinejmenším fundovanou predikci dalšího vývoje evropské kultury, ve které převládá relativistický nihilismus. Jeho závěry lze shrnout takto:
Je přírodním zákonem Anaximandrovým, že bude zaplacena odplata. Ať už v podobě války, genocidy ze strany konkurenčních kultur, ekologické katastrofy, anebo jen v uvědomění si neudržitelnosti nihilismu jako společenského systému. Je to podobné, jako bychom byli účastníky obyčejné autonehody s tím rozdílem, že nebude koho volat na pomoc. Nebudou žádní „záchranáři“, kteří nás budou tahat z našeho rozbitého vehiklu, léčit a vracet do „normálního“ života. Patočka sám to přirovnává k válečné frontové zkušenosti, která přináší člověku zásadní, formující zážitek. A totiž ten, že všechny věci, které nás obklopují, ztrácí v bezprostřední přítomnosti smrti svůj původní význam. Kontext, v jakém běžně vnímáme věci – jako jsou peníze, nafta i kukavůz – najednou zmizí. Už to není „moje“ nebo taková a nějaká věc, ale ze všeho je najednou „cizí“ věc. Jako zkroucený plech, který mi brání vylézt z hořícího auta, už nevnímám jako "BMW".
Patočka se domnívá, doufá, že tato zkušenost, při které bude většina obětí a zbytek mrtví, povede k opětovnému odcizení si světa, který jsme si v naší kultuře přivlastnili. Proces znovuvytváření všech kontextů, v jakých vnímáme náš svět, nám snad umožní překonat nihilismus. Až si navzájem zbudou jen ti, kteří přežili svou smrt a poznali její otřesnou „léčivou sílu“, vznikne prostor pro nový společenský řád, který Patočka nazývá solidarita otřesených. V tomto novém řádu pak už samozřejmě nebude nadále pro smrt jako léčivou odpověď místo. Existenciální mince, o které jsme mluvili na začátku, se prudce otočí. Podle přírodních zákonů se opět ukáže její líc – tedy víra, jako základní kámen existence, a oběť jako základní kámen víry. Pokud pro nás vůbec nějaká naděje existuje, vypadá právě takto.
***
Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2013
přeje vždy váš
prodejce:)
