Vlaková gastro tour 2016 (fotografický mini-report)
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2130
- Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
- Bydliště: BRQ
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Vlaková gastro tour 2016 (fotografický mini-report)
Jak ten čas letí. Od posledního čtrnáctidenního vlakového toulání se po České republice uplynuly dva roky a po vynechání loňského července a srpna (zapracovával jsem se na nové univerzitě) nastal opět čas říct si: Zpět na koleje.
České dráhy letos přišly s dílčí inovací. Vedle stávající čtrnáctidenní Jízdenky na léto (1190 Kč pro kohokoli, 990 Kč pro držitele ISIC nebo ty s platnou zákaznickou aplikací) zavedly i kratší týdenní variantu (790, respektive 690 Kč), kterou jsem se rozhodl využít, protože jsem si nebyl jistý, zda vydržím aspoň 10 dní ze 14 ve vlaku. K týdenní variantě za 690 Kč (mám roční IN25) jsem si dopřál týdenní doplatek do 1. třídy (v mém případě jsem využil nastřádané body věrnostního programu, normálně k mání za velmi příjemných 250 Kč).
Coby ideální termín se mi jevil 2. – 10. červenec, neboť dvojice státních svátků redukovala nutnost výběru vzácné dovolené na pouhé 3 dny a jelikož je objíždění českých, moravských a slezských měst pěkná (etnografická) řehole, řekl jsem si, že letos zvážím přespání někde v severních Čechách (Teplice, Most, Chomutov) nebo na západě republiky (Cheb, Klatovy apod.), abych se nemusel každý den vracet. Nějaký penzionek nebo domov mládeže by svůj účel splnil dokonale a navíc bych se vcítil do role dojíždějících studujících (nikdy jsem internát, privát nebo VŠ koleje využít nemusel).
Jenže člověk míní a osud a okolnosti mění. Snad mě až příliš unavil první rok v novém zaměstnání, snad to bylo „mrazničkovým“ klimatem v 1. třídě (až na jednu nebo dvě příjemné výjimky v rakouském RailJetu a v „repasovaných“ vozech EC a mnohdy to bylo nepříjemné i ve 2. třídě) anebo zevšedněním tohoto typu cestování (ČR má přece jen své limity), ale po prvním dnu na cestách jsem začal tento svůj záměr přehodnocovat a druhý den si potvrdil, že se mi do severních Čech ani nechce dojet, natož tam přespávat. Shrnuto: z možných 7 dní jsem využil čtyři a zbývající tři jsem odpočíval, protože mě bolely nohy, bolelo mě tělo, bolela mě krční páteř a bolela mě levá lopatka, ač jsem se v 1. třídě balil do svetříku a natáčel mimo proud vzduchu jak jsem jen mohl.
Nerad bych, aby to vyznělo tak, že tyto řádky píše člověk zralý na (invalidní) důchod (k tomu mám ještě hodně hodně daleko) a v únoru v Londýně (nebo v listopadu v Římě) jsem se přece nachodil daleko víc, ale poté, co jsem před několika dny navštívil 4x Prahu, 2x Olomouc, 3x Hradec Králové a dále Pardubice, Chrudim, Šumperk, Českou Třebovou, Svitavy a Kladno, jsem si uvědomil, že bych potřeboval skutečnou dovolenou. V plánu byly mimo jiné: Most, Chomutov, Teplice, Doksy, Ústí nad Labem, Karlovy Vary, Písek, Mariánské Lázně, Beroun, Louny, Žatec nebo Trutnov ale...
Praha: asi nemá cenu popisovat – tak řeknu jen tolik, že jsem mimo jiné navštívil sídlo české pobočky indického start-upu, který koupil jistý meníčkový server v ČR (a na Slovensku) za 45, resp. 20 mil. Kč a obdržel dva vouchery na konzumaci (po 500 Kč) a téhož dne je využil na oběd, resp. večeři. Koho zajímají detaily, může se mrknout na jejich web, zde přidávám jen fotky (Pizzerie Mediterane v CineStar Anděl) a Hlávkův Dvůr (na Vodičkově ul., kousek od Václavského nám); jsem ovšem stále více skeptický vůči působení firmy na zdejším trhu trhu (HSBC před pár měsíci snížila odhad tržní hodnoty z 1 mld. na 500 mil. USD) jakkoli pražský/český tým byl velmi příjemný. A protože před pár týdny globální vedení dalo pryč z hlavní stránky webu zeď s recenzemi a diskusí, není moc důvodů tam dále přispívat. Asi čas migrovat na vlastní blog.
Hradec Králové: po březnové návštěvě s přítelkyní jsem si toto město stačil – na české poměry – oblíbit a i tři návštěvy, které jsem zde vykonal, mi dobrý dojem potvrdily. Měl jsem zde nejlepší kávu ze všech míst, která jsem navštívil: Julius Meinl coby espresso (15/20) a dvakrát jako cappuccino, přičemž v jednom případě šlo o velmi velmi dobré cappuccino, jaké člověk dostane dosti vzácně (17/20). Prvního dne na cestách jsem jel z Pardubic do Hradce Králové lokálním osobním přípojem a bylo skutečným štěstím, že jsem měl 1. třídu, neboť vlak byl nacpán k prasknutí mladými lidmi jedoucími na začínající Rock For People. Mnozí však byli již v 10 hodin ráno dosti hluční a pod vlivem alkoholu.
Olomouc: tady jsem byl tak 15x, takže také není mnoho co popisovat. Byl jsem onoho dne už dost unavený a kavárny – jakkoli doporučované – se mi hledat nechtělo a i když jsem vážně uvažoval o návštěvě Entrée, takto velmi „vyhypeovaného“ restaurantu s přátelskou cenou 300 Kč za tříchodový oběd (a označením denní nabídky „Menu Du Jour“, což je v Olomouci velmi případné), nakonec jsem se jen hodinku a půl prošel a s kávou od Tety, která mě přece jen trochu nakopla, navštívil NC Šantovka (kvůli toaletě a doplnění zásob) a pak udělal pár zajímavých snímků do archivu.
Kladno: Nejvzdálenější letošní destinace. Už z důvodu diskuse o výstavě rychlodráhy na pražské letiště jsem si zkusil trasu projet. Začátek na Masarykově nádraží, za pár minut za řekou v Dejvicích, pak Veleslavín, pak proslulé Hostivice (které z letmého zastavení vlaku nevypadaly nijak honosně, ale je možné, že blahobytnou část města zná lépe David Rath nebo cestovka Corrupt Tour), nedaleko před nimi zastávka Praha-Ruzyně (kde nastoupil a vystoupil jeden člověk s vizáží zaměstnance letiště); 35 min. spěšným vlakem není nijak mnoho – nejméně polovinu jízdní doby se ale vlak vymotává z Prahy. Na cestě tam jsem se rozhodl vystoupit v zastávce Kladno-město, nazpět jsem si docela zašel na Kladno (vágní navedení místní seniorky „tamtím směrem za Kauflandem“ se ukázalo jako dosti nespolehlivé, zbylí dva „navigátoři“ nevěděli vůbec nic) a stihl až další spoj – osobák.
Při příjezdu do Kladna zrak turisty jistě neopomene obří výrobnu a sklad La Lorraine Group, belgické firmy, která hraje první housle v mraženém a dopékaném pečivu (více např. zde v takřka obdivném článku: http://logistika.ihned.cz/c1-61734980-p ... zici-sklad). Zastávka Kladno-město je umístěna v úvalu, z něhož se člověk vydrápe na rušnou silnici protínající město a po této „cestičce“ (resp. chodníku vedle ní) dojde až do centra města. Od místa proslulého uhlím jistě nelze čekat architektonické zázraky a kromě celkem slušného centrálního náměstíčka se zde také člověk v tomto ohledu ničeho nedočká. Zato paneláků je všude nadbytek a výhled na Říp(?) je jen chabou náplastí. Vedle Šumperku jde také o město – v rámci těch, co jsem v ČR navštívil – nejvíce poznamenané lidovou tvořivostí českých živnostníků (viz fotografie).
Chrudim: v letech 2012, 2013 a 2014 jsem zde měl v restaurantu a hotelu Fortna několik velmi dobrých obědů (kulajda, koprovka s vejcem a bramborem, řízek apod.), ale letos to bylo horší. Celerový krém s čipsy byl ještě velmi dobrý (13/20), ale jahodové knedlíky, ač zřejmě dělané á la minute, byly dosti tuhé a na několika místech nedovařené, jahody pak tuctové (i když čerstvé) chuť vanilky z lusku v máslovém přelivu neznatelná (11/20). Majitel a šéfkuchař s napojením na Pražský kulinářský institut nebyl toho dne v kuchyni. Chrudim jako město je celkem příjemné a jedno nebo dvě uličky působí málem jako někde ve Francii (Marly-le-Roi se mi vybavilo na prvním místě).
Šumperk: město s obrovským architektonickým potenciálem a blízkostí hor je stále víc poznamenáno „retailovým neumětelstvím“. Má oblíbená kavárna byla uzavřena a tak jsem vyzkoušel novinku zvanou Pikola, která otevřela před rokem a půl. Espresso z MamaCoffee jakžtakž (11/20), domácí věneček s nepříliš přesvědčivým odpalovaným těstem i náplní (11 – 12/20), domácí jahodová zmrzlina jakžtakž – trochu vodová, trochu kyselá (11/20), ale interiér jakoby z oka vypadl trendy hipsterským podnikům z Prahy nebo Brna, jen v malém měřítku (ano, jsou tu návštěvníci s výraznými fousy, ano, jsou tu baristky – baristu s fousem jsem bohužel nezastihl – které dokáží velmi dlouho vykládat o výběrové kávě, ano, je tu hodně vintage propriet včetně obligátního bicyklu, ano frčí zde filtrace, na něž mají dokonce speciální koutek, mají tu dokonce i STANDART – seriózní kávový časopis Standing For The Art Of Coffee, původem ze Slovenska: http://standartmag.com/ Co jsem mohl udělat jiného než si vzít ke kávě architektonický časopis a mezi srky svého „eska“ pozorovat hipstera s masivními obroučkami brýlí, který pracoval u laptopu s jablíčkem naproti mně.
Svitavy: malý utajený klenot (podobně jako třeba Polička), který má náměstí a dlouhé podloubí, jež se mi líbí víc než ta ve známějším Telči nebo Litomyšli. Sobotní večer (okolo 18 hod.) znamená, že má návštěvník celý historický střed jen pro sebe. Na konci náměstí nad Albertem je prima kavárna (soudě dle kávy, kterou jsem tu měl v létě 2012), ve městě samotném jsou dvě docela neobyklá muzea (muzeum esperanta a muzeum pracích strojů) a několik bizarních podniků (soudě dle výloh a fasády, Café Prada na prvním místě); kavárna/čajovna/ na dolním konci náměstí (na straně) u nádraží však byla bohužel typickým dokladem pochybeného přístupu k vlastnímu podnikání. Okolo 19 hod., když jsem vstoupil, nebyl v lokále nikdo a na můj dotaz, co mají v nabídce za kávu na espressu (kávovar měli, nabídku kávy venku inzerovali) se pán překvapeně otočil směrem k pytlíku se zrnky a řekl: „Víte, že ani nevím, ale myslím, že je to nějaká bio italská“. Ehm. V Pizza Art uprostřed náměstí jsem se dotazoval, má-li název nějaký smysl, třeba dělají-li velmi kvalitní pizzu nebo aspoň háží ve vzduchu s těstem. Chlapec okolo dvacítky bezelstně odvětil, že nic z toho, že to „mají jen tak“. Takže tak. Nejen ve Svitavách, ale i Kladně a dalších navštívených městech je patrný nástup bubble-tea; k úspěchu tohoto módního trendu jsem skpetický i v Brně (kde vím o cca 10 místech, vesměs spadajících do velkých řetězců).
Resumé: kdyby nebyl v 1. třídě takový průvan a zima, bylo by to velice fajn. Až na ojedinělé excesy v podobě několika hlučných Maďarek a partičky padesátníků jedoucích do Prahy na koncert Iron Maiden (dalších 150 chlapů ve dvou vagonech s tričky Iron Maiden už asi nebyla náhoda), kteří se nadrzo se svými lahváči Budvaru usadili v 1. třídě a začali obtěžovat cestující hlasitou hudbou z mobilu (předpokládám, že šlo o Iron Maiden) a třebaže jsem je poprosil, aby to ztlumili, nezdálo se mi, že by se tak stalo (a průvodčí, třebaže se po nich dívala podezřívavým pohledem, nic nepodnikla). Po roce v tiché a pouze mojí pracovně (přece jen, manažer má svá privilegia, jen ta vnadná sekretářka mi ještě schází) jsem nesl poněkud nelibě hlučnost lidí ve vlaku. Zkusmo jsem se párkrát posadil i do druhé třídy (když tam bylo tepleji anebo jsem musel utéct kvůli hluku v 1. třídě) a buďto jsem odvykl hluku anebo se bezohlednost cestujících stále zvyšuje. A nejde jen o hlasitost hudby v osobních přehrávačích, ale mnohdy se partičky a rodinky v otevřeném voze chovají prostě tak, že je slyší půlka vagónu.
Několikrát se mi také stalo, že byl v nabídce novin pouze Blesk, což hodnotím jako mínus Českých drah – opravdu to není žádný Daily Mail (ve srovnání s Bleskem těžká intelektuální revue) nebo OK apod. Zkusil jsem i slovenskou obdobu, ale úroveň byla přibližně stejná. Pravda, známá módní policistka Františka (viz foto) nabízela, že během prvních dnů IFFKV zhodnotí outfit čtenářů a možná přidá i autogram, ale nakonec jsem odolal, mj. i proto, že to není žádná Anna Wintour.
Ale dost slov, dejme ještě prostor obrázkům (pokračují v dalším příspěvku).
Děkuji za Váš čas.
České dráhy letos přišly s dílčí inovací. Vedle stávající čtrnáctidenní Jízdenky na léto (1190 Kč pro kohokoli, 990 Kč pro držitele ISIC nebo ty s platnou zákaznickou aplikací) zavedly i kratší týdenní variantu (790, respektive 690 Kč), kterou jsem se rozhodl využít, protože jsem si nebyl jistý, zda vydržím aspoň 10 dní ze 14 ve vlaku. K týdenní variantě za 690 Kč (mám roční IN25) jsem si dopřál týdenní doplatek do 1. třídy (v mém případě jsem využil nastřádané body věrnostního programu, normálně k mání za velmi příjemných 250 Kč).
Coby ideální termín se mi jevil 2. – 10. červenec, neboť dvojice státních svátků redukovala nutnost výběru vzácné dovolené na pouhé 3 dny a jelikož je objíždění českých, moravských a slezských měst pěkná (etnografická) řehole, řekl jsem si, že letos zvážím přespání někde v severních Čechách (Teplice, Most, Chomutov) nebo na západě republiky (Cheb, Klatovy apod.), abych se nemusel každý den vracet. Nějaký penzionek nebo domov mládeže by svůj účel splnil dokonale a navíc bych se vcítil do role dojíždějících studujících (nikdy jsem internát, privát nebo VŠ koleje využít nemusel).
Jenže člověk míní a osud a okolnosti mění. Snad mě až příliš unavil první rok v novém zaměstnání, snad to bylo „mrazničkovým“ klimatem v 1. třídě (až na jednu nebo dvě příjemné výjimky v rakouském RailJetu a v „repasovaných“ vozech EC a mnohdy to bylo nepříjemné i ve 2. třídě) anebo zevšedněním tohoto typu cestování (ČR má přece jen své limity), ale po prvním dnu na cestách jsem začal tento svůj záměr přehodnocovat a druhý den si potvrdil, že se mi do severních Čech ani nechce dojet, natož tam přespávat. Shrnuto: z možných 7 dní jsem využil čtyři a zbývající tři jsem odpočíval, protože mě bolely nohy, bolelo mě tělo, bolela mě krční páteř a bolela mě levá lopatka, ač jsem se v 1. třídě balil do svetříku a natáčel mimo proud vzduchu jak jsem jen mohl.
Nerad bych, aby to vyznělo tak, že tyto řádky píše člověk zralý na (invalidní) důchod (k tomu mám ještě hodně hodně daleko) a v únoru v Londýně (nebo v listopadu v Římě) jsem se přece nachodil daleko víc, ale poté, co jsem před několika dny navštívil 4x Prahu, 2x Olomouc, 3x Hradec Králové a dále Pardubice, Chrudim, Šumperk, Českou Třebovou, Svitavy a Kladno, jsem si uvědomil, že bych potřeboval skutečnou dovolenou. V plánu byly mimo jiné: Most, Chomutov, Teplice, Doksy, Ústí nad Labem, Karlovy Vary, Písek, Mariánské Lázně, Beroun, Louny, Žatec nebo Trutnov ale...
Praha: asi nemá cenu popisovat – tak řeknu jen tolik, že jsem mimo jiné navštívil sídlo české pobočky indického start-upu, který koupil jistý meníčkový server v ČR (a na Slovensku) za 45, resp. 20 mil. Kč a obdržel dva vouchery na konzumaci (po 500 Kč) a téhož dne je využil na oběd, resp. večeři. Koho zajímají detaily, může se mrknout na jejich web, zde přidávám jen fotky (Pizzerie Mediterane v CineStar Anděl) a Hlávkův Dvůr (na Vodičkově ul., kousek od Václavského nám); jsem ovšem stále více skeptický vůči působení firmy na zdejším trhu trhu (HSBC před pár měsíci snížila odhad tržní hodnoty z 1 mld. na 500 mil. USD) jakkoli pražský/český tým byl velmi příjemný. A protože před pár týdny globální vedení dalo pryč z hlavní stránky webu zeď s recenzemi a diskusí, není moc důvodů tam dále přispívat. Asi čas migrovat na vlastní blog.
Hradec Králové: po březnové návštěvě s přítelkyní jsem si toto město stačil – na české poměry – oblíbit a i tři návštěvy, které jsem zde vykonal, mi dobrý dojem potvrdily. Měl jsem zde nejlepší kávu ze všech míst, která jsem navštívil: Julius Meinl coby espresso (15/20) a dvakrát jako cappuccino, přičemž v jednom případě šlo o velmi velmi dobré cappuccino, jaké člověk dostane dosti vzácně (17/20). Prvního dne na cestách jsem jel z Pardubic do Hradce Králové lokálním osobním přípojem a bylo skutečným štěstím, že jsem měl 1. třídu, neboť vlak byl nacpán k prasknutí mladými lidmi jedoucími na začínající Rock For People. Mnozí však byli již v 10 hodin ráno dosti hluční a pod vlivem alkoholu.
Olomouc: tady jsem byl tak 15x, takže také není mnoho co popisovat. Byl jsem onoho dne už dost unavený a kavárny – jakkoli doporučované – se mi hledat nechtělo a i když jsem vážně uvažoval o návštěvě Entrée, takto velmi „vyhypeovaného“ restaurantu s přátelskou cenou 300 Kč za tříchodový oběd (a označením denní nabídky „Menu Du Jour“, což je v Olomouci velmi případné), nakonec jsem se jen hodinku a půl prošel a s kávou od Tety, která mě přece jen trochu nakopla, navštívil NC Šantovka (kvůli toaletě a doplnění zásob) a pak udělal pár zajímavých snímků do archivu.
Kladno: Nejvzdálenější letošní destinace. Už z důvodu diskuse o výstavě rychlodráhy na pražské letiště jsem si zkusil trasu projet. Začátek na Masarykově nádraží, za pár minut za řekou v Dejvicích, pak Veleslavín, pak proslulé Hostivice (které z letmého zastavení vlaku nevypadaly nijak honosně, ale je možné, že blahobytnou část města zná lépe David Rath nebo cestovka Corrupt Tour), nedaleko před nimi zastávka Praha-Ruzyně (kde nastoupil a vystoupil jeden člověk s vizáží zaměstnance letiště); 35 min. spěšným vlakem není nijak mnoho – nejméně polovinu jízdní doby se ale vlak vymotává z Prahy. Na cestě tam jsem se rozhodl vystoupit v zastávce Kladno-město, nazpět jsem si docela zašel na Kladno (vágní navedení místní seniorky „tamtím směrem za Kauflandem“ se ukázalo jako dosti nespolehlivé, zbylí dva „navigátoři“ nevěděli vůbec nic) a stihl až další spoj – osobák.
Při příjezdu do Kladna zrak turisty jistě neopomene obří výrobnu a sklad La Lorraine Group, belgické firmy, která hraje první housle v mraženém a dopékaném pečivu (více např. zde v takřka obdivném článku: http://logistika.ihned.cz/c1-61734980-p ... zici-sklad). Zastávka Kladno-město je umístěna v úvalu, z něhož se člověk vydrápe na rušnou silnici protínající město a po této „cestičce“ (resp. chodníku vedle ní) dojde až do centra města. Od místa proslulého uhlím jistě nelze čekat architektonické zázraky a kromě celkem slušného centrálního náměstíčka se zde také člověk v tomto ohledu ničeho nedočká. Zato paneláků je všude nadbytek a výhled na Říp(?) je jen chabou náplastí. Vedle Šumperku jde také o město – v rámci těch, co jsem v ČR navštívil – nejvíce poznamenané lidovou tvořivostí českých živnostníků (viz fotografie).
Chrudim: v letech 2012, 2013 a 2014 jsem zde měl v restaurantu a hotelu Fortna několik velmi dobrých obědů (kulajda, koprovka s vejcem a bramborem, řízek apod.), ale letos to bylo horší. Celerový krém s čipsy byl ještě velmi dobrý (13/20), ale jahodové knedlíky, ač zřejmě dělané á la minute, byly dosti tuhé a na několika místech nedovařené, jahody pak tuctové (i když čerstvé) chuť vanilky z lusku v máslovém přelivu neznatelná (11/20). Majitel a šéfkuchař s napojením na Pražský kulinářský institut nebyl toho dne v kuchyni. Chrudim jako město je celkem příjemné a jedno nebo dvě uličky působí málem jako někde ve Francii (Marly-le-Roi se mi vybavilo na prvním místě).
Šumperk: město s obrovským architektonickým potenciálem a blízkostí hor je stále víc poznamenáno „retailovým neumětelstvím“. Má oblíbená kavárna byla uzavřena a tak jsem vyzkoušel novinku zvanou Pikola, která otevřela před rokem a půl. Espresso z MamaCoffee jakžtakž (11/20), domácí věneček s nepříliš přesvědčivým odpalovaným těstem i náplní (11 – 12/20), domácí jahodová zmrzlina jakžtakž – trochu vodová, trochu kyselá (11/20), ale interiér jakoby z oka vypadl trendy hipsterským podnikům z Prahy nebo Brna, jen v malém měřítku (ano, jsou tu návštěvníci s výraznými fousy, ano, jsou tu baristky – baristu s fousem jsem bohužel nezastihl – které dokáží velmi dlouho vykládat o výběrové kávě, ano, je tu hodně vintage propriet včetně obligátního bicyklu, ano frčí zde filtrace, na něž mají dokonce speciální koutek, mají tu dokonce i STANDART – seriózní kávový časopis Standing For The Art Of Coffee, původem ze Slovenska: http://standartmag.com/ Co jsem mohl udělat jiného než si vzít ke kávě architektonický časopis a mezi srky svého „eska“ pozorovat hipstera s masivními obroučkami brýlí, který pracoval u laptopu s jablíčkem naproti mně.
Svitavy: malý utajený klenot (podobně jako třeba Polička), který má náměstí a dlouhé podloubí, jež se mi líbí víc než ta ve známějším Telči nebo Litomyšli. Sobotní večer (okolo 18 hod.) znamená, že má návštěvník celý historický střed jen pro sebe. Na konci náměstí nad Albertem je prima kavárna (soudě dle kávy, kterou jsem tu měl v létě 2012), ve městě samotném jsou dvě docela neobyklá muzea (muzeum esperanta a muzeum pracích strojů) a několik bizarních podniků (soudě dle výloh a fasády, Café Prada na prvním místě); kavárna/čajovna/ na dolním konci náměstí (na straně) u nádraží však byla bohužel typickým dokladem pochybeného přístupu k vlastnímu podnikání. Okolo 19 hod., když jsem vstoupil, nebyl v lokále nikdo a na můj dotaz, co mají v nabídce za kávu na espressu (kávovar měli, nabídku kávy venku inzerovali) se pán překvapeně otočil směrem k pytlíku se zrnky a řekl: „Víte, že ani nevím, ale myslím, že je to nějaká bio italská“. Ehm. V Pizza Art uprostřed náměstí jsem se dotazoval, má-li název nějaký smysl, třeba dělají-li velmi kvalitní pizzu nebo aspoň háží ve vzduchu s těstem. Chlapec okolo dvacítky bezelstně odvětil, že nic z toho, že to „mají jen tak“. Takže tak. Nejen ve Svitavách, ale i Kladně a dalších navštívených městech je patrný nástup bubble-tea; k úspěchu tohoto módního trendu jsem skpetický i v Brně (kde vím o cca 10 místech, vesměs spadajících do velkých řetězců).
Resumé: kdyby nebyl v 1. třídě takový průvan a zima, bylo by to velice fajn. Až na ojedinělé excesy v podobě několika hlučných Maďarek a partičky padesátníků jedoucích do Prahy na koncert Iron Maiden (dalších 150 chlapů ve dvou vagonech s tričky Iron Maiden už asi nebyla náhoda), kteří se nadrzo se svými lahváči Budvaru usadili v 1. třídě a začali obtěžovat cestující hlasitou hudbou z mobilu (předpokládám, že šlo o Iron Maiden) a třebaže jsem je poprosil, aby to ztlumili, nezdálo se mi, že by se tak stalo (a průvodčí, třebaže se po nich dívala podezřívavým pohledem, nic nepodnikla). Po roce v tiché a pouze mojí pracovně (přece jen, manažer má svá privilegia, jen ta vnadná sekretářka mi ještě schází) jsem nesl poněkud nelibě hlučnost lidí ve vlaku. Zkusmo jsem se párkrát posadil i do druhé třídy (když tam bylo tepleji anebo jsem musel utéct kvůli hluku v 1. třídě) a buďto jsem odvykl hluku anebo se bezohlednost cestujících stále zvyšuje. A nejde jen o hlasitost hudby v osobních přehrávačích, ale mnohdy se partičky a rodinky v otevřeném voze chovají prostě tak, že je slyší půlka vagónu.
Několikrát se mi také stalo, že byl v nabídce novin pouze Blesk, což hodnotím jako mínus Českých drah – opravdu to není žádný Daily Mail (ve srovnání s Bleskem těžká intelektuální revue) nebo OK apod. Zkusil jsem i slovenskou obdobu, ale úroveň byla přibližně stejná. Pravda, známá módní policistka Františka (viz foto) nabízela, že během prvních dnů IFFKV zhodnotí outfit čtenářů a možná přidá i autogram, ale nakonec jsem odolal, mj. i proto, že to není žádná Anna Wintour.
Ale dost slov, dejme ještě prostor obrázkům (pokračují v dalším příspěvku).
Děkuji za Váš čas.
Naposledy upravil(a) persona dne 14. 08. 2016, 12:03, celkem upraveno 14 x.
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2130
- Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
- Bydliště: BRQ
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Vlaková gastro tour 2016 (fotografický mini-report)
A to asi stačí - třetí pokračování už se mi zakládat nechce
Konec dobrý, všechno dobré:
Naposledy upravil(a) persona dne 29. 07. 2016, 08:56, celkem upraveno 1 x.
Re: Vlaková gastro tour 2016 (fotografický mini-report)
Teda...nikdy bych neřekl, že v rámci TR si přečtu jednou i o městě, které je již devět let mým bydlištěm (mám na mysli samozřejmě Kladno). K samotnému jeho popisu nemám co dodat, spousta místních ho bere jen jakési předměstí Prahy, spousta lidí (včetně mně) se sem přestěhovala z Prahy kvůli levnějšímu bydlení. Příště doporučuju navštívit městský stadion Sletiště (četné návštěvy po jeho navštívení obvykle měnily na Kladno názor). No a jinak přeju šťastné cestování. A snad s tou mrazničkou v 1. třídě ČD něco udělají.
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 28. 07. 2016, 21:58, celkem upraveno 1 x.
-
- autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
- Příspěvky: 1689
- Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
- Bydliště: CTU
- Stav: Offline
Re: Vlaková gastro tour 2016 (fotografický mini-report)
Chtel bych moc podekovat za tenhle vyzivny text Tleskam
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2130
- Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
- Bydliště: BRQ
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Vlaková gastro tour 2016 (fotografický mini-report)
Moc děkuji. Člověk má pak pocit, že hodiny sezení u počítače mají aspoň nějaký malý smysl
-
- autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
- Příspěvky: 1689
- Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
- Bydliště: CTU
- Stav: Offline
Re: Vlaková gastro tour 2016 (fotografický mini-report)
Ja to precetl asi trikrat a pokazdy me u toho chytala nesmirna nostalgie u vzpominani na doby, kdy jsem taky jezdil vlakama po CR