Další z havajských reportů (a se spottingem v LAX)

[pavelpmi]

Všechny zdravím a po nějaké době dodávám další report.

Nejsem asi sám, koho moc baví plánovat a organizovat si cesty, ale poslední dobou to mám navíc tak, že když už mám všechno zařízeno na jednu cestu, začnu zase vymýšlet kam potom, a tak to jde přitom pořád dál.

Loni to bylo přesně tak, už jsem měl vybavený Hongkok a Thajsko (když nepočítáme cesty po Evropě), ale konečně jsem si vyřídil pas s biometrickými údaji a mohl začít přemýšlet o své první cestě do USA. Inspirován několika trip reporty z fóra, měl jsem jako favorita na svou první návštěvu Havajské ostrovy.

A když jsem tady na fóru uviděl vlákno o nabídce US Dividend Miles a zjistil, za kolik mil bude Havaj, tak jsem se pustil plnou vervou zase do něčeho nového, protože bonusovou letenku jsem zatím získal akorát od Air Berlinu. Založil jsem si účet Dividend Miles, začal zjišťovat dostupnost bonusových letenek, na podruhé nakoupil míle a na Flyertalku nastudoval potřebné informace; jak se ukázalo, tak nejdůležitější byla ta, že je naprosto nezbytné obrnit se železnou trpělivostí. Po čtyřech telefonátech na zákaznické centrum US Airways v celkové délce trvání téměř pět hodin (a to měl jeden jenom 8 minut, nejdelší zato byl 1:47 hod, když mi udělali chybu ve jméně a bylo potřeba letenky od začátku vystavovat znovu), jsem posledního srpna letenky na půlku května konečně měl. Jasně, neměl jsem žádné jednoduché směrování, ale vzhledem k tomu, že jsem měl nachystáno vše, včetně dostupností, mohli být výrazně profesionálnější.

Na základě příznivých ohlasů jsem chtěl vyzkoušet let s Air New Zealand (LHR-LAX), navíc když plánovali nahradit svoji flotilu Boeingů 747-400 novými Boeingy 777-300ER, typem, kterým jsem ještě neletěl (ale zase taková výhra to není, no ). Trochu problém bylo dostat se se Star Alliance do Londýna (on je to vlastně problém s kýmkoli z klasických dopravců; bmi i British Airways v konkurenci nízkonákladových aerolinií linky do Palmy ukončily). Našel jsem ale dobré spojení jednou týdně se Swissem přes Ženevu (navíc s Avro RJ100). Mezi Los Angeles a Honolulu byla nabídka letů velmi široká; protože jsem chtěl letět s widebody, tak jsem dal přednost United Airlines před Continental, kteří létají se 738. Nazpátek jsem měl namyšleno opět Air New Zealand na Heathrow a pak z London City Swissem přes Curych. Ale nakonec, když už jsem byl ten den téměř zoufalý tři hodiny na telefonu a vůbec nešlo se s rezervací pohnout dál (když přitom předtím už byly letenky vystaveny, ale s chybou ve jméně), paní mi povídá, že proč nechci letět s Lufthansou přes Frankfurt. Tak jsem řekl, že teda chci, a bylo. Najednou to konečně šlo! Oddechl jsem si po tom náročném telefonování a zaplavila mě euforie. Celkově mě pak letenka z Palmy do Honolulu vyšla na něco málo přes 800 euro.

Zbývalo naplánovat a koupit přelety mezi ostrovy. Po konzultacích jsem nakoupil přesně stejně, jako píše lub ve svém reportu: z Honolulu na Big Island s Hawaiian Airlines, z Kony na ostrov Kauaʻi se zastávkou na ostrově Maui s Island Air a z Lihue pak do Honolulu s Go! Mokulele.

Tímto bych chtěl moc poděkovat Globíkovi, lubovi, jifemu, neuromancerovi a dalším, kteří mi poradili při plánování cesty, která nakonec zahrnovala třídenní zastávku po cestě tam v Los Angeles a 14 dní na třech havajských ostrovech - Oʻahu , Hawaiʻi a Kauaʻi. Na lety to bylo takto:

PMI-GVA: Swiss, Avro RJ100
GVA-LHR: Swiss, Airbus A319
LHR-LAX: Air New Zealand, Boeing 777-300
LAX-HNL: United Airlines, Boeing 767-300
HNL-KOA: Hawaiian Airlines, Boeing 717-200
KOA-OGG-LIH: Island Air, Dash 8
LIH-HNL: Mesa Airlines, CRJ200
HNL-LAX: United Airlines, Boeing 767-300
LAX-FRA: Lufthansa, Boeing 747-400
FRA-PMI: Lufthansa, Airbus A321

A na mapě takto:

Maps generated by the Great Circle Mapper - copyright ® Karl L. Swartz.

Jo, a pak jsem ještě dokoupil vyhlídkový let na ostrově Kauaʻi.

Všechno ale začíná zde:

PMI-GVA, Swiss European Air Lines (LX2149)
Avro RJ100, HB-IYW
792 km, 1:30 h

Online check-in nebyl u Swissu pro první část cesty k dispozici. Na letišti jsem očekával nějaký problém a taky že se vyskytl – slečna nemohla najít v seznamu států Českou republiku. Nakonec zavolala kolegyni a dobře to dopadlo, vystavily nám palubní vstupenky na lety až do Los Angeles. Mezitím se za námi vytvořila fronta švýcarských důchodců, kteří pak z velké části zaplnili letadlo do Ženevy.

Mimochodem do Ženevy odlétala těsně po sobě dvě letadla, jedno Swissu a jedno easyJetu. Ke všemu ze sousedních bran, tak to bylo zajímavé. Kluk, co měl na starosti nástup u easyjetu, chodil po letišti, a hlavně k našemu sousednímu gatu, a naháněl lidi na jejich let do Ženevy.

K pro mě celkem exotickému letadlu jsme jeli autobusem, přece jenom je menší. A připadalo mi malé,

ale vejde se do něj celkem hodně lidí. U Swissu 97. Jsou dokonce i aerolinie, které je mají v konfiguraci 3-3, u Swissu je to ale 2-3; let s novými sedačkami tak byl velmi pohodlný.

„Jumbolino“ (že by vzdálená podoba s Boeingem 747?) podle Swissu prý získalo svou přezdívku kvůli šířce kabiny i počtu motorů.

Je pověstné tím, že nepotřebuje dlouhou dráhu a že je prý velmi tiché; mně to teda tak nepřišlo, ale asi proto, že jsem seděl hned vedle motorů.

Swiss chce flotilu svých letadel Avro RJ od roku 2014 postupně nahradit letady Bombardier CS100. Náš stroj byl starý 11 let.

Ačkoli jsme měli plánovaný odlet na 09:30, tak jsme se na ploše pohnuli až přesně v 10 hodin, nevím, jestli důvodem nebylo počasí v Ženevě. Na start potom byla celkem fronta, odstartovali jsme minimálně jako sedmí v pořadí v 10:20 z dráhy 06R.

Po cestě se nic zajímavého nepřihodilo, dostali jsme něco k pití a kus suchého pečiva, to ale bylo čerstvé a naprosto výborné. Když jsme kousek před Ženevou vylétli z mraků, zahlédli jsme po pravé straně letiště a letadlo udělalo otočku o 90 stupňů směrem k němu. Přiblížení na dráhu 05 bylo celkem zajímavé; když jsem nedaleko vedle sebe na naší úrovni z okýnka viděl horu, měl jsem mírně smíšené pocity.

Z původní hodiny a čtvrt na přestup v Ženevě se díky zpoždění stalo něco málo přes půl hodiny. Ale měli jsme odlétat ze stejného (satelitního) terminálu, tak jsem si říkal, že to bude v pohodě. Dokonce jsme kousek od nás viděli zaparkované i naše následující letadlo, stačilo jen projít skleněnými dveřmi. Jenomže ty nám nikdo ani na požádání neotevřel s tím, že další let je mimo schengenský prostor, a byli jsme nemilosrdně odvezeni autobusem do hlavního terminálu. Odtam jsme se podchodem pod letištní plochou rychlým krokem vrátili přes pasovou kontrolu zpátky ke kulaté budově s letadly na letištní ploše. Celá akce nezabrala naštěstí víc jak 15 minut, a tak jsme nástup v pohodě stihli.

Švýcarská letiště či letadla asi nějak přitahují moje oblečení; zatímco loni jsem mikinu nechal na letišti v Curychu až na zpáteční cestě, tak teď jsem byl lehčí o další, a to tentokrát cesta sotva začala.


GVA-LHR, Swiss International Air Lines (LX354)
Airbus A319, HB-IPT
756 km, 1:31 h

Do Londýna jsme letěli letadlem, které v tu dobu nemělo na práci nic jiného než poletovat pořád dokola mezi Ženevou a Heathrow, každý den to zvládlo třikrát tam a zpátky.

Ve 13 let starém, ale velmi dobře vypadajícím Airbusu A319 nás v neděli v poledne nebylo víc než třicet cestujících! Doufám, že v jiné dny mají obsazenost lepší. Mohli jsme si tak každý vybrat místo, jaké jsme chtěli.

Protože jsme byli tak rychle nastoupení, tak nás od brány vytlačili už tři minuty před plánovaným odletem; v tu dobu ale začala jezdit houfně letadla na start.

Předjelo nás i naše jumbolino.

Počkali jsme, než za ne moc hezkého počasí odstartoval Airbus A330 Swissu,

anebo náš předchozí stroj,

a za 10 minut už jsme byli ve vzduchu, nad Ženevským jezerem, na které zrovna vydatně pršelo.

Po cestě jsme dostali svačinu,

a na mě ze sedadla přede mnou dělala asi čtyřletá holčička obličeje, házela mi svoje hračky a smála se tomu.

Před Londýnem jsme, jak jinak, udělali v oblacích nezbytné vyčkávací kolečko, či dvě (tam se ale musí zbytečně spotřebovat paliva) a pak nás poslali na vyhlídkový let nad metropolí.

Ale i přes všechno zdržení před Londýnem jsme na dráhu 27R dosedli včas.


LHR-LAX, Air New Zealand (NZ1)
Boeing 777-300ER, ZK-OKO
8780 km, 10:49 h

Protože další let odlétal ze stejného terminálu a na přestup jsme měli skoro tři hodiny, dali jsme si v baru s vyhlídkou na plochu fish and chips (překvapivě dobré a nebylo to mastné). Po obědě jsme se pomalu vydali k naší bráně. Po cestě jsme zahlédli, jak odjíždí letadlo, kterým jsme do Londýna přiletěli, a zároveň jak k terminálu táhnou stroj, kterým z Londýna poletíme.

Na letišti panoval čilý stavební ruch.

Hodně mě zajímalo, které letadlo z nových Boeingů 777-300ER na nás vyjde; v té době měl Air New Zealand tři a na nás vyšlo to úplně nejnovější, ani ne dva měsíce staré ZK-OKO.

U brány nás poslali vyměnit si boarding pass, pán nás hned ujišťoval, že místa budeme mít stejná. A tak jsme místo palubní vstupenky Swissu dostali hezčí od Air New Zealand.

Všichni cestující nastoupili rychle a tak nás vytlačili už 10 minut před plánovaným odletem. Doufal jsem, že v Boeingu 777 se vyhnu jejich nejnovějšímu praštěnému bezpečnostnímu videu, ale pouštěli ho i tam.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=3iaTEgoezNQ[/youtube]
Po 26 minutách pojíždění jsme odstartovali opět z dráhy 27R. Tím pádem se nám naskytl pohled na terminál 5 londýnského letiště Heathrow.

Někde jsem četl, nevím, co je na tom pravdy, že zodpovědní pracovníci Air New Zealand před návrhem interiéru jejich nového Boeingu 777-300 často lítali s Emirates v 777, kteří je provozují v konfiguraci 3-4-3, aby se zamysleli a inspirovali, aby pak na rozdíl od dopravce z Perského zálivu jejich kabina v economy s deseti sedadly napříč nepůsobila tak klaustrofobicky. No, nevím, co moc se dá vymyslet, když má člověk nějaké zadání a je omezen prostorem.

Takto to tedy vypadalo v Air New Zealand:

V recenzi na Australian Business Traveller, na kterou jsem před časem odkazoval, hovoří o economy jako o „cuddle class“, což je slovní hříčka, která se mi velmi líbila. NZ ale už prý budou v úplně nových letadlech upravovat economy plus a vyhodí jednu řadu sedaček, protože si cestující stěžovali, že mají málo místa. Taky se mi to zdálo, protože přece jenom je rozdíl, jestli máte k dispozici na nohy nějaký počet palců a pak přepážku, anebo stejný počet palců plus ještě místo pod předcházejícím sedadlem.

Uličky byly velmi úzké, akorát tak na vozík. Palubní personál nepochybně musel absolvovat nějaký kurs pohybu po letadle, protože se po kabině pohybovali velmi rychle a jistě, zatímco mně i dalším cestujícím to dělalo celkem problémy. Dovedu si představit, že cestující v uličce museli být během cesty asi pěkně otloukáni.

My jsme měli skoro tři čtvrtě roku předem rezervována místa vzadu, kde jsou u okna už jen dvě sedadla – mezi našimi místy tak bylo po stranách víc prostoru než u ostatních sedadel (asi o 5 cm), bedničky zábavního systému byly v řadě před námi pod třetím sedadlem, které v naší řadě už nebylo, a navíc ulička už nebyla tak strašně úzká, a tak jsme cestovali relativně pohodlně.

Prostor pro nohy mně připadal celkem v pohodě, navíc sedadla mají chytře vymyšlená, protože i když si ho člověk před vámi sklopí, skoro vás to neomezuje.

V sedadle před sebou měl každý cestující v economy 10,6 palcovovou obrazovku zábavního systému, který měl zobrazovat i informace o plánovaném průběhu letu.

Nicméně zobrazení menu jim nefungovalo a tak jsme jen tak ústně necelé dvě hodiny po startu dostali na výběr k večeři buď kuře, anebo jehněčí. Jak už jsem tu byl psal, ovce mi nějak nevoní, tak byl výběr jasný:

Nebylo to špatné a hlavně nalívali i v ekonomické třídě výborná novozélandská vína, z červených tuším Pinot Noir a Shiraz, a z bílých Chardonnay a Sauvignon Blanc, který byl naprosto zásadní.

Po večeři se v menu na obrazovce objevila možnost objednat si něco k snědku, k pití nealko,
anebo i nějaký alkohol.

Pár minut po potvrzení objednávky na obrazovce objednané palubní personál přinesl. O víno si člověk musel říct, protože v nabídce nebylo.

Jinak v osobním zábavním systému byla na výběr řada filmů, hudby, her a samozřejmě air show,

ale v něm se údaje vůbec nezobrazovaly v metrických jednotkách (a ani to na ně nešlo přepnout). Celý zábavní systém, na to že byl fungl nový, mohl podle mého názoru fungovat rychleji, a vůbec, třeba ten od Qantasu v A380 se mi líbil mnohem víc.

Při startu jsme měli na sedadle jen deku a polštářek, ale nějaké další věci si člověk mohl objednat v průběhu letu.

Pak byla nějakou dobu zatažená okýnka, tak jsem si asi na chvilku zdřimkl, ale nějak mi to neutíkalo.

Snídaně se dodavatelům Air New Zealand v Londýně ale vůbec nepodařila, takto vypadala první varianta v podobě špenátového koláče,

a druhá v podobě jakéhosi rozblemtaného čehosi, říkali, že je to sendvič.

Naštěstí jsme pak měli vyhlídkový let nad přírodními krásami západu USA,

pak jsem pod sebou uviděl Hooverovu přehradu a na druhé straně Las Vegas, a to už nezbývalo zas tak moc do začátku klesání, abychom pak celkem dlouho přelétávali přes obrovskou městkou aglomerací Los Angeles

a nakonec, po necelých jedenácti hodinách letu, přistáli na dráze 25L místního letiště a přirazili k terminálu 2. Pohled okna při zastavení:

Už dopředu jsem byl varován, že LAX je hrozné letiště a tak jsem byl připraven na nejhorší. Amerika nás skutečně přivítala starou, zašlou chodbou terminálu 2, která nás zavedla kamsi do tmavého podzemí, na imigrační. S příletem velkého letadla se tam pochopitelně vytvořila pořádná fronta, ale různě nás pouštěli i k přepážkám pro Američany, tak to ve finále nebylo tak nejhorší. Někteří z imigračních úředníků se tvářili velmi důležitě, hlavně jeden mladej kluk, ale po pár otázkách jsme dostali do pasu razítko a byli vpuštěni do Spojených států amerických. I s celnicí jsme byli asi za hodinu a čtvrt venku.

V Los Angeles a okolí jsme strávili tři dny, nejvíc se mi asi líbil národní park Joshua Tree.

Večer těsně před vrácením auta jsme se ještě na chvilku zajeli podívat na spotterské místo zvané Imperial Hill. Pro nadšence do letadel tam mají i lavičky, pozorovací plácek a dalekohledy.

Odtud je pak vidět dění na jižní části letiště.

V podvečer se tam toho zase ale tolik nedělo.

Let na Havajské ostrovy, respektive do Honolulu, byl ranní, s odletem po půl deváté. A tak jsme ubytovali v hotelu Radisson LAX, abychom to ráno měli jen přes ulici a došli pěšky.


LAX-HNL, United Airlines (UA685)
Boeing 767-300ER, N675UA
4113 km, 5:16 h

Z jedné z rezervací u US Airways vypadly lety z Los Angeles do Honolulu a zpět operované United Airlines poté, co několik měsíců před odletem v United přečíslovali některé svoje lety. To vyvolávalo mírnou nervozitu, ale naštěstí jen mírnou, protože jsme byli z US Airways ujištěni, že lety tam jsou, i když nejsou vidět, a hlavně v systému United vidět byly.

Online odbavení jsme udělali už večer před odletem na hotelu, a tak ráno zbývalo jen podat zavazadlo. Jako skoro všechno, i toto se dělalo na samoobslužných kioscích. Paní nám na kufry nalepila nálepky a pak jsme je poponesli kousek dál.

Odlétali jsme z terminálu 7, který patřil společnosti United.

Letěli jsme Boeingem 767, dalším typem, kterým jsem ještě neletěl (když už mi Qantas předloni změnil typ). Letadlo vevnitř vypadalo značně předpotopně (ošoupané sedačky, zábavní systém v podobě CRT monitorů nad hlavami), i když vůbec nebylo staré, mělo jen 10 let. Co bylo ale výrazně za zenitem, byli někteří členové posádky. Při vstupu do letadla nás vítal jeden stařeček, který evidentně patřil k palubnímu personálu; říkal jsem si, že to je už skoro proti lidskosti zaměstnávat takové lidi.

Vytlačili nás s asi čtvrthodinovým zpožděním a pojíždění nám pak trvalo přes 20 minut, prý kvůli tomu, že nám změnili letový plán a trasu na severní; měli jsme původně startovat z 25R a takto jsme odstartovali z 24L. Prý se nám tím ale cesta zkrátila. Po cestě přes celé letiště jsme tak aspoň viděli třeba i letadla Qantasu, z nichž jedno byl Airbus A380 (a druhé Boeing 747). Krátce po startu jsme pod sebou viděli přistávat další A380 Qantasu, škoda, že mně nezaostřil foťák, byla by to hezká fotka air to air.

Co se mi ale líbilo, byl kanál 9, na kterém bylo možné poslouchat komunikaci letadla s řízením letového provozu. Sice to hodně hrčelo, bzučelo a škrčelo, ale protože mě to fakt zajímalo, tak jsem to překousl. A tak jsem slyšel, že máme nějakého velmi zpomaleného kapitána – tak jak pomalu a (až příliš) rozvážně hovořil k cestujícím, tak se podobně bavil i s řídícími. Při pojíždění mu i museli opakovat výzvu, protože neodpovídal, a jednou zase žádal po řídícím, aby mu pokyn zopakoval. Vzhledem k tomu, že čtete tento report, je jasné, že i tak jsme do Honolulu doletěli; na druhou stranu, abych byl spravedlivý, zase nemůžu vědět, kolik práce měl zrovna v kokpitu.

Ráno jsem se výborně nasnídal v hotelu a tak mě ani nějak nelákaly krabičky s jídlem, které při letu prodává společnost United. Nealko nápoje nalévali zdarma. V letadle si semtam dám rád skleničku rajčatové šťávy, tady mi jí ale donesli celou plechovku americké velikosti, že mi pak tomatový džus lezl skoro i ušima.

Po cestě rozdávali nějaké kartičky (mimo těch, ve kterých Havajani chtěli vědět, proč tam jedem a jestli tam něco nevezeme), a vyklubaly se z toho odpovědní lístky na soutěž, kterou pořádali během letu a ve které chtěli odhadnout, kdy přesně budeme v půlce letu. Cenou bylo cédéčko s havajskou hudbou. Pilot obšírně vysvětloval, v kolik hodin jsme odstartovali, jak je to daleko z Los Angeles do Honolulu a jak rychle poletíme, včetně toho, jaký vítr povane v první půlce letu a jaký v druhé půlce, a neopomněl zdůraznit, že čas máme napsat i přesně na sekundy, protože se stává, že lidi bývají s tipem hodně blízko a rozhodují vteřiny. Lístky s odpověďmi vybrali, ale zřejmě pak neudrželi myšlenku, protože o soutěži už pak do konce letu nebyla ani zmínka.

Pak se nic nedělo, byla celkem nuda, protože jsme letěli pořád nad vodou, až jsme se přiblížili k Havajským ostrovům. Pilot nám se zanícením vykládal, jak na levé straně můžeme krásně vidět na ostrově Hawaiʻi vulkány Mauna Kea a Mauna Loa, a další ostrovy. Seděl jsem napravo.

Za chvilku se už ale objevil ostrov Oʻahu s krásně barevným mořem a zelenými horami,

pak Honolulu a jeho letiště,

kam jsme po otočce před polednem místního času přistáli.

Po východu jsem si vyfotil ještě naše letadlo

a letiště.

Na Oʻahu jsme měli jen pár hodin před dalším letem na Big Island. Původně jsem si říkal, že někde necháme kufry a zajedeme se podívat do centra a na Waikiki, ale když jsem začal pátrat po úschovně a dopravě do města, ihned jsem plány přehodnotil a problém vyřešil půjčením auta na pár hodin.

Podívali jsme se na pláž

a vyšlápli na Diamond Head s výhledy na Waikiki, Honolulu a ostrov Oʻahu.

A pak honem zpátky na letiště, v zácpě to teda zas tak honem nebylo, ale počítali jsme s tím, a přesunout se na největší z Havajských ostrovů.

[pavelpmi]

HNL-KOA, Hawaiian Airlines (HA308)
Boeing 717-200, N478HA
262 km, 29 min

Po internetu jsme už v Los Angeles koupili kufry a odbavili se, u samoobslužných kiosků na meziostrovním terminálu v Honolulu si vytiskli palubní vstupenky, odevzdali zavazadla a šli ke kontrole. Tam stála taková velká přísná černoška, která ale úplně roztála, když jsme ji pozdravili a usmáli se na ni. Co mi to řekla? My sweet?

Co mě hrozně překvapilo a co jsem na žádném jiném letišti neviděl, byla obrovská rychlost, s jakou letadla pojížděla i s jakou je vytlačovali. Říkal jsem si, ti až to jednou neubrzdí...

Takto rychle přijelo k terminálu i naše letadlo, 11 let starý Boeing 717.

Let byl obsazen asi tak z poloviny, taky asi není divu, když jenom za tu hodinu a půl, co jsme byli na letišti, před námi do Kony odlétala dvě letadla jenom Hawaiianu.

Jak jsme byli rychle nastoupení, tak nás vytlačili už 7 minut před plánovaným časem, přijeli jsme k dráze 8L, počkali, než si před námi sedne nákladní Boeing 737-200,

odstartovali a rychle točili doprava.

Po startu jsme dostali místní specialitu, přeslazený nektar ze tří druhů ovoce.

Když jsem kupoval letenku, let jsem vybíral tak, aby byl před těsně západem. Nějak mě ale nenapadlo, že západ slunce bude tak rychlý; taky jsme teda letěli na východ. A tak zatímco nad Oʻahu bylo světlo a viděli jsme krásně v paprscích zapadajícího slunce Honolulu

a Diamond Head,

nad Maui už se stmívalo a v Koně jsme přistáli skoro za tmy.


KOA-OGG-LIH, Island Air (WP417)
de Havilland Dash 8-100, N809WP
135 + 324 km, 27 + 50 min

Nákupem tohoto letu jsem vlastně získal dva v jednom. Let z Kony na Kauaʻi má totiž krátké mezipřistání na ostrově Maui.

Na letiště v Koně jsme přijeli celkem brzo, odbavili se a nechali zkontrolovat.

Terminál pro meziostrovní lety má několik otevřených budov (pro ostatní lety je ale koncipován podobně).

V restauraci jsme si chtěli dát oběd, ale měli tam jen jídelnu s hamburgery a podobnou stravou.

Na letišti se toho moc nedělo, stál tam Boeing 737-800 společnosti Alaska, který pak odletěl,

a Boeing 757 US Airways, který tam stál úplně opuštěně. Přiletělo několik málo malých letadel a jeden Boeing 717 Hawaiianu, a tak hlavní atrakcí byla jen vojenská verze Boeingu 737-700, se kterou do úmoru americké ozbrojené síly trénovaly touch and go a semtam go around.

Už jsem se tak nudil, že jsem fotil i havajské vrabce.

Pak už konečně s dvacetiminutovým zpožděním přistál náš Dash 8 společnosti Island Air.

Bylo to nejmenší letadlo, kterým jsem zatím letěl; bylo pro 37 lidí.

Stroj byl 25 let starý a bylo to už vidět, hlavně na okýnkách, která byla neuvěřitelně poškrábaná, a tak byla pro focení naprosto nepoužitelná, pro dívání se potom jenom omezeně.

Ihned po startu začalo strašně řvát malé dítě a nepřestalo, dokud jsme nepřistáli na ostrově Maui. Doufali jsme, že tam s rodiči vystoupí, ale vystupovalo velmi málo lidí, většina letěla stejně jako my z ostrova Hawaiʻi až na Kauaʻi, někteří navíc na Maui přistoupili.

Po startu ale dítě ani nehleslo, až jsme pojali podezření, že mu snad některý ze spolucestujících na zemi zakroutil krkem. To se naštěstí nepotvrdilo, protože řvoun se ozval před přistáním na ostrově Kauaʻi.

Že nevíte, co jsme viděli na Maui? Ten samý vojenský Boeing provádějící touch and go.

Po cestě jsme na každém úseku dostali něco na pití.

Seděli jsme nalevo, a tak jsme měli hezký výhled na ostrovy (který by byl ovšem hezčí, kdyby okýnka nebyla bývala poškrábaná).


LIH-LIH, Wings Over Kauaʻi
Gippsland GA8 Airvan, N7508M
asi tak 150 km?, 0:53 hod

Průvodci píší, že z auta je dostupných asi jen 30 % ostrova Kauaʻi a že nejlepší je prohlídnout si ho ze vzduchu. Na ostrově proto působí řada společností pořádajících vyhlídkové lety. Do vrtulníku bych se asi bál sednout a tak logicky volba padla na malé letadlo; na základě hodnocení jsem vybral společnost Wings Over Kauaʻi.

Průvodci doporučují let hned na začátku pobytu, aby si člověk napřed udělal představu o ostrově. Tudíž jsme hned následující ráno po našem příletu na Kauaʻi jeli zase na letiště. Už nás čekala velmi milá slečna, která nám vše vysvětlila, vzala si od nás údaje, i když totožnost podle nějakého dokladu nám nekontrolovala, a zvážila nás.

Měli jsme ještě půl hodinky času, tak jsme se mezitím zajeli ještě podívat k útesu a k pobřeží. Když jsme se vrátili na letiště, zrovna přistálo naše letadýlko, Gippsland GA8 Airvan.

Vleze se do něj šest lidí, ale společnost je neplní víc než čtyřmi cestujícími, aby každý mohl sedět na pravé straně letadla a všichni tak měli nerušený výhled. Jedno místo bylo hned vepředu, vedle pilota, slečna mě ale usadila až dozadu, asi proto, že jsem byl nejdelší a vzadu bylo nejvíc místa. Ale i tak jsem si to náramně užil.

Při nástupu jsem si vyfotil všechny budíky a hejblátka.

Každý dostal sluchátka, kam nám po cestě kapitán vyprávěl o ostrově a říkal, čeho si máme všimnout; slyšeli jsme ale i jeho komunikaci s řízením letového provozu, i jak se po cestě popichují s kolegou z jiné společnosti, který se stejným typem letadla odstartoval na vyhlídkový let těsně po nás.

Startovali jsme z dráhy 3 (větší letadla používala dráhu 35). Po startu jsme udělali otočku nad letištěm

a letěli podívat se na krásy ostrova. Viděli jsme pobřeží,

pak jsme letěli k nádhernému Waimea Canyonu,

pokračovali jsme na sever kolem hor s vodopády (tady i s vrtulníkem v pravém dolním rohu, je tam hezky vidět, že vrtulník se k přírodním krásám dostane mnohem blíž než letadlo).

Pak jsme se dostali k úchvatnému pobřeží Nā Pali,

pokračovali kolem severovýchodního korálového pobřeží

k jednomu z nejdeštivějších míst na Zemi.

Na začátku letu jsme letěli ve dvou a půl tisících stop, jak jsme letěli nad hory, tak jsme postupně vystoupali až na šest tisíc. Drncalo to s námi akorát nad Waimea Canyonem. Po cestě jsme měli zlehka pootevřené dveře, v letadle tak bylo příjemně.

Po 53 minutách letu jsme přistávali zase na dráhu 3

a v tu chvíli jsem si vzpomněl na komentáře fotek na Airliners typu „Too high approach“, případně „nějak vysoko“ na planes.cz, a to jenom stačí, když jsou z kabiny vidět tři bílé. U PAPI světel byli ale nějací maníci; ptal jsem se po přistání našeho kapitána, říkal, že zrovna provádějí údržbu.

Byl to parádní výlet, byl jsem úplně nadšený.


LIH-HNL, Go! Mesa Airlines (YV707)
Canadair Regional Jet CRJ-200LR, N77302
164 km, 0:22 hod

Na poslední let mezi ostrovy, zpátky do Honolulu, jsme měli společnost Go! Mokulele nebo Mesa a další letadlo, kterým jsem ještě neletěl, CRJ200. U nás ho používá Air Nostrum, mimo jiné na lety mezi baleárskými ostrovy, ale mně se ještě nepodařilo na něho natrefit, vždycky na mě vyšel buď novější Dash 8 anebo átéerko.

Odbavili jsme se a při kontrole jsme šli poprvé přes tělesný scanner, byl myslím mikrovlnný (zatímco pak v Honolulu a LA byly rentgenové). Obsluhovala ho neuvěřitelně protivná holka.

Na letišti se pak nedělo nic extra zajímavého, jen se mi moc líbily jednak květiny, jaké mají v terminálu, a jednak zelené hory, které mají nedaleko.

Naše letadlo přijelo v relativně velkém předstihu,

ale na obrazovkách u našeho letu číslo brány pořád nenaskakovalo. A tak jsem chodil po letišti, fotil, díval se, až mně to začalo být celkem divné a šli jsme k bráně, o které jsem se domníval, že odtud by asi náš let mohl nastupovat. Sice jsem pak zjistil, že číslo gatu jsme měli na palubním lístku, ale nechápu, proč když brány na obrazovkách v terminálu uváděli u všech letů, tak proč zrovna jenom u toho našeho ne.

Prošli jsme a paní zahlásila do vysílačky: „To byli poslední“. Tak jsme s provinilým výrazem nastoupili do letadla, pořád teda zbývalo ještě dost času, všechna místa u okýnek ale už byla obsazena, tak jsem si musel sednout do uličky.

Co mě ale naprosto šokovalo, že po chvíli vyvolali dva cestující, ti pak odešli a místo nich přišli jiní dva. Ti byli skutečně poslední.

Letuška byla na našem letu jedna a celkově, a obzvláště pak při předvádění bezpečnostních instrukcí působila jako rozesmátá mírně přestárlá dorostenka, za svůj projev ale sklidila od cestujících upřímný potlesk. S čím ale moc neuspěla, byl prodej nápojů na tak krátkém letu.

Vedle mě seděl asi osmiletý obézní kluk, který hned po startu začal svými obtloustlými prsty vybírat smažené jídlo z krabičky z nějakého fastfoodu a cpát si ho do pusy, zapíjel to sladkým pitím a na to si pak dal ještě nějakou sladkost. Celou řadu za námi pak zabíral zbytek jeho rodiny – maminka, tatínek cvalík a jeho dva mladší sourozenci, kteří do takové tloušťky zatím ještě nenarostli.

Let byl zatím můj nejkratší, za 22 minut od startu už jsme seděli na dráze v Honolulu (opět 8L).


HNL-LAX, United Airlines (UA421)
Boeing 767-300ER, N672UA
4113 km, 04:50 h

Po dvou dnech na Oʻahu nám dovolená na Havajských ostrovech skončila a zbývala už jenom cesta domů, což je v tomto případě samozřejmě celkem dost opruz. Let do LA byl přes noc, ale díky tomu, že v Kalifornii bylo o tři hodiny víc než v Honolulu, byla noc krátká.

Check-in na let s United Airlines byl celkem legrační. Jednak jsme se postavili do fronty a až po chvilce se dívám, že všichni přicházejí jinudy než my a že mají na kufrech nálepky značící, že je mají zkontrolované nějakou havajskou potravinovou inspekcí. A tak jsme se vrátili. Protože jsme měli letenku se třemi segmenty, nechtěl jsem se odbavovat online ani v samoodbavovacím kiosku, ale nechat to na živou osobu. A tak jsem se zeptal jedné pracovnice United, která byla k dispozici odbavujícím se cestujícím, a ta mi řekla, že když letíme do Španělska, tak asi bude lepší, když půjdeme k přepážce označené Special Assistance. Ty tam měly United Airlines dvě, ve frontě bylo jenom pár lidí, ale trvalo asi tři čtvrtě hodiny, než jsme k jedné z nich dostali. V jedné přepážce paní s jedněmi cestujícími něco řešila tak, že byla pořád pryč, a u té druhé byl nějaký pár, který odbavoval asi šest psů, a pak rodinka, která se očividně z Honolulu stěhovala. Před námi už upadal v zoufalství kluk, kterého poslali na přepážku, protože chtěl zaplatit deset dolarů za kufr hotově. Pak naštěstí k odbavení fronty začala pomáhat pracovnice od odbavovacích stánků, jinak bychom tam možná stáli dodnes.

Paní na přepážce, když se dozvěděla, že letíme do Španělska, se nejdřív podivila, že se nás ani nepokusili odbavit u kiosků a že nás poslali rovnou k ní, a pak se zeptala, jestli potřebujeme do Španělska víza. Odpověděl jsem jí, že ne, a ona na to, jestli mám nějaký doklad, že bydlím ve Španělsku. Žádný jsem s sebou neměl (při cestování ho mám jen k prokázání nároku na baleárskou rezidentskou slevu na cestách po Španělsku), a tak jí říkám, že nemám, ale že přece jako Čech do Španělska klidně můžu jet (v tu chvíli mě napadlo, že si vlastně můžu jet, kam chci, a co je jí vlastně po tom), ale ona byla úporná a chtěla pořád vidět něco, kde by bylo napsáno, že tu bydlím. Debata došla až tak daleko, že se mě zeptala, jestli ve Španělsku platím daně, a pak mi sdělila, že považuje za velmi podivné, že když tam platím daně, že s sebou nemám žádný papír, který by to potvrzoval. Už jsem skoro nevěděl jak v té absurdní situaci dál, a tak jsem začal s vysvětlováním fungování Evropské unie, naštěstí ale paní napadlo, že ji mám ukázat štítek na kufru. Měl jsem tam adresu do Palmy a to ji úplně uspokojilo a v tom momentu byla naprosto šťastná.

Problém byl vyřešen a tak nám odbavila kufry až do Palmy, chvilku vyťukávala do počítače lety, kterými mají kufry letět, pak nám vydala palubní vstupenky do Frankfurtu s tím, že na let do Palmy si ji máme vyzvednout tam, popřála šťastnou cestu a řekla „Thank you so much!“

Na letišti v Honolulu jsem se jim asi nezdál, vybrali si mě totiž na kontrolu celotělovým scannerem, neprocházeli jím všichni. Po kontrole jsem si chtěl dát něco k jídlu a k pití, ale v devět večer se skoro všechno zavíralo. To mě dost udivilo, obzvlášť když mezi devátou a jedenáctou hodinu odlétalo dvanáct letů na pevninu (i když vlastně jife psal, že možnosti občerstvení byly značně omezené). Nakonec jsem si musel dát něco v Burger Kingu, což tam bylo jediné otevřené občerstvovací zařízení, a šel pak směrem k odletu. Po cestě (která je otevřená, vypadá jen jak krytá lávka), jsem si ještě vyfotil noční letiště plné kontejnerů.

U brány byl ještě naštěstí otevřený bar, tak jsem si i pivo dal.

Letadlo bylo podobné jak při cestě do Honolulu (stejné barevné schéma Boeingu 767-300).

A ačkoli bylo o rok starší než to předchozí, mělo 11 let, toto nám tak staré nepřipadalo.

Palubní posádka byla opět v (před)důchodovém věku, jeden její člen, starší pán, evidentně trpěl počáteční fází Parkinsonovy nemoci. Člověka napadne, jak by asi zvládl nějakou krizovou situaci. Zato jedna babča byla čiperná, potřebovala vytáhnout něco z hloubky binu, a protože tam nedosáhla, tak si vyskočila na sedadlo a natáhla se tam.

Kanál 9 tentokrát tolik nehučel, poslouchání komunikace kokpitu s řízením letového provozu tak bylo příjemnější. Zaráz s námi odlétal let číslo 4 Hawaiian Airlines rovněž do Los Angeles a tak jsme je slyšeli celou cestu před námi; měli pilotku.

Po vytlačení jsme zůstali stát asi 10 minut na ploše, měli jsme nějaký technický problém, ale řídící říkal, že to je v pohodě, že můžeme zůstat tam, kde jsme. Po pár minutách jsme se rozjeli směrem k útesové dráze a za Airbusem A330 Hawaiianu z 8R odstartovali.

Noc uběhla rychle, i jsem si zdříml. Před příletem do Los Angeles se rozednělo, zahlédli jsme i downtown Los Angeles,

a vizuálně jsme se přiblížili na dráhu 25L, kde jsme něco po půl sedmé ráno přistáli.

[pavelpmi]

In-N-Out Burger

Letadlo do Evropy odlétalo až za 8 hodin a tak jsme se museli nějak zabavit. Někde se chvilku po ránu dospávat asi nemělo moc cenu a hlavně jsem chtěl vidět slavný In-N-Out Burger.

Sice jsem měl vytištěnou mapku, jak se tam dostat, ale zkusili jsme cestu, která vypadala, že by tam mohla vést. V tu chvíli před námi přistával A380 Qantasu,

a hned potom nás z auta oslovila letištní policistka, že cesta dál není průchozí, a ukázala nám, kudy máme jít.

In-N-Out Burger

je od terminálu vzdálený asi 800 metrů a je odtud krásně vidět na severní část letiště a letadla přistávající letadla na dráhu 24R

(Mimochodem modro-červeno-oranžová letadla společnosti Southwest byla nejčastějšími návštěvníky letiště v Los Angeles).

U In-N-Out Burgeru mají venku i stolečky se slunečníky, aby se návštěvníci rychlého občerstvení mohli kochat pohledy na přistávající letadla.

Na Airliners jsou vždycky krásné fotky s logem hamburgrárny, taky jsem chtěl nějaké udělat a tak jsem se musel zamyslet,

kam si stoupnout,

aby se mi letadla do záběru vešla.

Nakonec jsem nějaké fotky udělal.

Čekal jsem ale větší provoz, takhle jsem si říkal, že ve špičce v létě nám toho v Palmě lítá víc. Ale máme jen polovinu drah.

Nejvíc se mi líbil chlapeček, který si vystačil sám, i když leteckou tématiku to nepostrádalo.

Ráno, když jsme k In-N-Out Burgeru přišli, bylo ještě zavřeno a v okolí bylo velmi klidno. A tak jsem moc nevěřil vlastním očím, když se před polednem začalo plnit parkoviště, v restauraci se tvořily fronty, stejně tak jako se utvořila fronta vozidel, ze kterých si lidé kupovali jídlo u okýnka a pak někde zaparkovali a tlačili do sebe v autě hamburgery. I my jsme si dali hamburger, moc jiných možností na výběr jsme ostatně neměli; byl dobrý, ale jejich Double-Double bych asi nesnědl, a vůbec nějak dávám přednost jiným kuchyním. Ale jako (persona by řekl sociokulturní) zkušenost dobrý.

A ještě mě zaujal jeden billboard v blízkosti, nevím úplně, jestli je to myšleno jako přání šťastného zakončení cesty v Los Angeles.

U In-N-Out Burgeru jsme se celkem zdrželi a protože jsme měli obavy z odbavení a kontroly na LAX, už jsme raději nešli do Encounter baru v oné známé obloukovité konstrukci na letišti, jak jsme původně měli v plánu.


LAX-FRA, Lufthansa (LH457)
Boeing 747-400, D-ABVN
9343 km, 10:04 hod

Kontrola byla ale velmi rychlá, v terminálu Tom Bradley International, odkud Lufthansa létá, nebyly žádné fronty. Zase jsem šel přes tělesný scanner, rozpažil jsem a v momentě, kdy zhaslo světýlko signalizující, že probíhá skenování, jsem dal ruce dolu. Slečna obsluhující scanner v tom momentě obrátila oči v sloup a začala s otráveným výrazem telefonovat, že (ten blbej) cestující se pohnul a jestli je obraz dobrý, významně u toho kroutíc hlavou. Výsledek byl zřejmě uspokojivý, neboť mě pustila dál.

Za kontrolou jsme pak měli spoustu času, tak jsme zašli vyzkoušet americký Budweiser.

Letět jsme měli Boeingem 747 Lufthansy a já jsem přemýšlel, jaká je asi pravděpodobnost, že nám pošlou letadlo, které má nové sedačky a osobní zábavní systém v sedadle. Lufthansa měla nedávno z Boeingů 747 takto vybavená letadla jen dvě, i když do konce roku jich mají v plánu upravit dvacet.

Naše 19 let staré letadlo, D-ABVN, pojmenované po městě Dortmund, ale ještě renovované samozřejmě nebylo.

Místa jsme měli rezervovaná vzadu, tam, kde už jsou u okna sedačky jen po dvou.

Vytlačili nás v podstatě přesně na čas, s minutovým zpožděním oproti plánu; rozloučili jsme se s LAX,

ještě projeli kolem sloupů, které v noci hýřily všemi barvami,

a po 18 minutách pojíždění odstartovali z dráhy 25R.

Po startu jsme dostali horké ubrousky, pití a crackery, a zase jsme toho celkem dost viděli, třeba letiště v Las Vegas

a jeho Strip.

Letušky v naší části letadla byly mladé holky, byly velmi sympatické a příjemné. Nabídly nám k jídlu kuře nebo těstoviny; kuře bylo nepříliš výrazné chuti.

V amerických novinách, které při nástupu nabízeli, mě pak zaujal mimo jiné i článek nějakého významného neuropsychologa, ve kterém tvrdil, že obézní lidé za svou obezitu prý v podstatě vůbec nemohou.

Ale pak jsem už byl unavený z nedostatku spánku a šel spát. Let byl přes noc a tak mi ani nějak nevadilo, že máme jenom obrazovku na stropě.

Snídaně se Lufthanse na rozdíl od oběda povedla, byla výborná.

Akorát jsem si pak musel říct o další pečivo, protože to, co jsem měl, jsem snědl k vajíčku.

K letišti ve Frankfurtu jsme přiletěli od západu (byly v používání dráhy 07) a vypadalo to, že už přistaneme, ale ještě jsme udělali kolečko, i když mi nebylo zcela jasné, jak jsme to vlastně přistáli.


FRA-PMI, Lufthansa (LH1154)
Airbus A321, D-AISR
1250 km, 1:50 hod

Ve Frankfurtu jsme měli asi čtyři hodiny na přestup; vyzvedli jsme si palubní lístky na další let a zajeli se podívat automatickým vláčkem do druhého terminálu.

Na terasu jsme ale nešli, protože odtud je toho víc vidět, když se používá opačný směr. Tak jsme zase vrátili a dali si vynikající frankfurtskou polévku.

Na letišti byla ve velké převaze Lufthansa; letadla přistávala chvílemi na obě paralelní dráhy.

Ještě jsem si chtěl vyfotit sedmý Airbus A380 Lufthansy, ale schoval se mi.

Nástup jsme měli opožděný o 15 minut; tady jsme pak při pojíždění v našem necelé dva roky starém Airbusu A321.

Po startu jsme si mohli udělat přehled o frankfurtském letišti, vzadu je vidět i nová, ještě nepoužívaná další paralelní dráha.

Po cestě nám Lufthansa nabídla buchtičku.

Na Mallorce pak byla velká oblačnost a bouřky, které jsme oblítli,

(potom večer prý některé odlety měly zpoždění, protože při bouřce letadla nemohla tankovat), ale pak už jsme uviděli pláž Es Trenc a Sa Ràpita,

udělali oblouk a od jihozápadu přistáli.

V Palmě jsme se pak motali po letišti, protože podle pilota jsme postupně dostali tři různé parkovací pozice; do terminálu jsme potom dojeli autobusem.

Moc jsem nevěřil tomu, že bychom se po takovém cestování bez problémů doma setkali s kufry. A taky že jsme je na pásu z našeho letu neměli. Už jsem se smiřoval s tím, že budu hlásit ztracená zavazadla, ale borec na přepážce mi řekl, že budou na jiném pásu, odkud je pak východ přes celnici. No a fakt tam kufry byly. Takže všechno nakonec dobře dopadlo.

No a závěr, jako obvykle, stručné zhodnocení:
• Havajské ostrovy jsou nádherné a mám z cesty strašnou spoustu zážitků.
• Swiss je moje oblíbená aerolinie na cestách po Evropě.
• Rád jsem letěl s Air New Zealand, ale 777 s deseti sedaly napříč je přes všechny snahy spíš pro sardinky.
• Cestování s United Airlines probíhalo přesně tak, jak jsem si myslel, respektive tak, jak jsem byl informován; stejně mě to ale překvapilo. Ale kanál 9 jsem si užil.
• Vyzkoušel jsem dalších pět typů letadel.
• Když je člověk připraven na nejhorší (třeba LAX, nebo 747 Lufthansy), může být pak ještě příjemně překvapen.
• A vyhlídkový let byl fantastický.

To jsem se ale rozepsal. Díky za přečtení, ještě sem pak dám pár fotek a informací z cesty.

Pokud všechno vyjde, jak je plánováno, tak další report bude koncem roku z ostrovů Svatý Martin, Saba a St. Barts.

[jife]

Pavle díky za čtení i pěkné fotky. Ta absence večerního občerstvení se v mém případě týkala letiště KOA, protože jsme do LAX neletěli přes HNL, ale to není podstatné. Jinak mám rovněž rezervovanou dvojsedačku v B747 Lufhthansy na letu LH511 tedy EZE-FRA, což je dle mého stále nejdelší pravidelný spoj, který LH operuje 11 477 km. I tak tiše doufám, že značnou část tohoto nočního letu, nebudu vědět o okolním světě.

[jane]

Super cteni a fotky. Jen by me zajimalo u Air New Zealand to objednavani piti pres obrazovky, to bylo normalne za penize? Nikde jsem nic podobneho nevidela.

[pavelpmi]

Jane: ne, to bylo v cene. Taky me to zaujalo.

[whiskey]

pekny report aj fotky! Nebol si v pokuseni kupit tych mil viacej a urobit to v C/F? Mam uz Dividend Miles konto snad 3 roky, a nikdy som nenabral tu guraz tie mile naozaj kupit, lebo sa na FT stale pise, ako napr. LH blokuje award miesta pre US a podobne.

[pavelpmi]

whiskey: Tady u toho ani ne. Jednak jsem videl dostupnosti, pak jsem nevedel, jak je to s C/F u americkych aerolinek, a taky to byl muj prvni pokus.
Ale casem nekam jinam a dal, mozna, to me laka.

[happyna]

To LAX a spotting mi připomnělo jedno video, co jsem nedávno objevil
Parádní podívaná, s parádní muzikou
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=OpA3ORYlgGs[/youtube]

Jinak tripreport u se nedá nic vytknout paráda

[jankre]

Gratuluju k super TR i zážitkům, krásné a vtipné fotky (je vidět, že havajští vrabci mají pěkně trénované nožky ).

[whiskey]

Ale casem nekam jinam a dal, mozna, to me laka.

no, dalej ako na Havaj z PMI, ehmmm, to bude narocne

[pavelpmi]

no, dalej ako na Havaj z PMI, ehmmm, to bude narocne

Ja myslim, ze ani ne, ono to vypada na Havaj daleko, ale je to jenom asi 14 tisic kilometru.

[flyingblue]

no, dalej ako na Havaj z PMI, ehmmm, to bude narocne

Ja myslim, ze ani ne, ono to vypada na Havaj daleko, ale je to jenom asi 14 tisic kilometru.

AKL je urcite dal, zvlast, kdyz to da pres LAX

[pavelpmi]

Ono i SYD je o 3 tisice km dal.

[charlie2025]

Super report! ohledne pevninske casti jste navstivili jenom LAX a Joshua tree ?