Dobytí severního pólu
„Máte ve svém zavazadle nějaké zbraně, munici, nebo lovecké nože?“
„Ne, ani jedno z toho v žádném zavazadle nemám.“
„Proboha, a co bez nich budete v Resolute dělat?“
(rozhovor na check-inu First Air v Ottawě)
Náš pobyt na Islandu se pomalu ale jistě chýlil ke konci. Večer před odletem jsme začali přesouvat věci mezi kufry a já se několikrát přesvědčoval, že ve svém zavazadle mám kompletní zimní výbavu a v příručáku neméně kompletní sestavu platebních karet. Čekal nás totiž další experimentální důkaz, že je země kulatá. V ideálním případě jsme se totiž měli s manželkou sejít za necelé dva týdny v Šanghaji, přičemž ona přiletí ze západní strany, zatímco já z té východní. A pokud by byla náhodou zeměkoule placatá, tak by jeden z nás skončil v propasti na konci světa…
KEF-YYZ, FI603, B757-200
Na letiště v Keflaviku jsme dorazili kolem desáté hodiny ráno, což byl ideální čas pro manželčin check-in na polední let do Kodaně, ale poněkud brzo pro můj odlet do Toronta, což mi záhy potvrdila nerudná paní u přepážky s tím, že mám počkat ještě dvě hodiny, než mě odbaví. Rozloučil jsem se tedy s manželkou, která pokračovala skrze bezpečnostní kontrolu do tranzitního prostoru, usadil se na tvrdých kovových sedačkách a krátil si čas tříděním fotografií z předchozích dvou dní. Čas od času můj zrak zabrousil na odletovou tabuli, kde se postupně začaly objevovat podvečerní spoje, a záhy jsem objevil jedno úskalí hlavního islandského mezinárodního letiště. Plánovači spojů Icelandairu se totiž evidentně nechali inspirovat brněnskou VHD a na pátou hodinu připravili vzorný „rozjezd“. V rozmezí několika desítek minut totiž z jinak polomrtvého letiště odlétalo hned devět transatlantických spojů a při pohledu na evidentně poddimenzované letištní prostory jsem se začal děsit, jak bude taková dopravní špička vypadat.
Všechno odlétá najednou...
Když se konečně oficiálně otevřel check-in pro náš let do Toronta, doslechl jsem se hned několik nepříjemných zpráv – v Torontu budu muset (podle očekávání) protáhnout bagáž celnicí a opět odevzdat, ale zároveň si budu muset na vnitrostátním terminálu vyřídit palubní vstupenku pro let do Ottawy. Na druhou stranu mě nikdo nešachoval ohledně kanadských víz, jenže jak jsem se měl zanedlouho přesvědčit, neměl jsem chválit dne před večerem. Protože jsem byl na check-inu jako jeden z prvních a flotila turistických autobusů s pasažéry odpoledních letů ještě zdaleka nedorazila k terminálu, prošel jsem bez problémů téměř liduprázdnou bezpečnostní kontrolou a dal si lehký oběd v jednom z letištních bufetů. Nakouknul jsem k zavřené pasovce a potěšilo mě, že jsou jednotlivé fronty rozdělené podle destinací, takže se cestující do Kanady nebudou muset míchat s lidmi, kteří cestují do USA nebo Anglie. Další necelou hodinu jsem sledoval, kterak se letiště postupně plní lidmi, ale hned po otevření naší kanadské uličky jsem zamířil k pasové kontrole, protože mi něco říkalo, že mohou být problémy. A taky že jo. „Nemáte kanadské vízum, nepustíme vás do letadla,“ prohlásila rezolutně islandská úřednice a mně se zatmělo před očima. Trpělivě jsem jí začal vysvětlovat, že Češi žádné takové vízum již několik měsíců nepotřebují, což se setkalo s velmi vlažnou reakcí. Přešel jsem tedy na další level a podotknul, že kontrolu dokumentů a víz provádějí už při check-inu, kde mají k dispozici aktuální databázi spravovanou IATA, a klidně ať si s aerolinkami ověří, že opravdu s Kanadou máme bezvízový styk. Pořád nic. Opět jsem klidným hlasem prohlásil, že pokud mne na palubu nepustí, pak půjde o „involuntary denied boarding“ a aerolinkám se jistě nebude chtít platit odškodnění. To na uniformovanou paní konečně zafunovalo, vyšla ze své kukaně a poprosila mne, ať ji následuji. Dalších dvacet minut jsem čekal v koutě na „deportační lavici“, než se vrátila z kanceláře a suše zavrčela, že můžu jít. Poděkoval jsem, s lehce kyselým úsměvem popřál úřednici hezký den, a sjel o patro níž k odletovým gatům, kde již byla hlava na hlavě, jak se cestující snažili nacpat do miniaturního prostoru, který s takovou dopravní špičkou nepočítal.
Výsledkem chaotického plánování byly nakonec dvě gigantické fronty v úzké chodbě, které trochu připomínaly nákupy ovoce a zeleniny za socialismu. Lidé povědomě tušili, že někde v dálce je jejich gate, takže se ptali ostatních ve frontě, na který let tam čekají. Nakonec se podvedlo oddělit pasažéry linky do Washingtonu od těch, kteří mířili do Toronta, ale o nějakém prioritním nástupu pro invalidy, infanty nebo lidi z business class se mohlo apatickým agentům jenom zdát. Byl tak téměř zázrak, že jsme do letadla nastoupili jenom s desetiminutovým zpožděním. S potěšením jsem navíc zjistil, že je v každé sedačce modernější IFE, tentokrát s dotykovým ovládáním (vypadalo to, jako by tam prostě přidělali nějaké tablety). Rychle jsem si spočítal, že do Toronta to mám akorát tak na dva filmy, jeden seriál a jeden poloprázdný kelímek coly, a připravil se na další nemastný neslaný let. Trochu mě navíc zamrzelo, že nad Grónskem bylo hodně zataženo, ale naštěstí se počasí umoudřilo aspoň nad Torontem a my si mohli při přiblížení vychutnat panorama mrakodrapů.
Jeden z islandské flotily Boeingů 757
Po startu
Grónsko v mracích
Klesání k Torontu
YYZ-YOW, AC470, A320
Při čekání ve frontě na imigračním oddělení jsem si říkal, jak asi úředník zareaguje na moji finální destinaci. K mému překvapení ale sympatický třicátník nejen že Resolute znal, ale chápavě pokýval hlavou s tím, že je to pěkně daleko a že se ještě hezky proletím. Podobně zareagoval i celník a dokonce i postarší letištní agent, u kterého jsem kufry odbavoval dál do Ottawy. Jenže jsem pořád ještě trčel v Torontu a potřeboval se dostat na poslední večerní let do kanadského hlavního města (posledními večerními lety cestuji opravdu nerad, protože člověk nikdy neví, jestli budou poloprázdné nebo naopak přebookované). Neváhal jsem proto ani minutu, rychle sednul na letištní vláček a u kiosku ve vnitrostátním terminálu si vytisknul novou palubní vstupenku. Podle pořadového čísla a soudě podle množství volných sedaček to vypadalo, že poletíme spíš v komorním prostředí, takže jsem spokojeně prošel (kolikátou už) bezpečnostní kontrolou a rychle vyjel výtahem do salónku Air Canada.
Začal mne celkem dost zmáhat časový posun, což znamenalo jediné – následující let proletím ve Stilnox class, jinými slovy celý ho prospím. A jak jsem se rozhodl, tak jsem i udělal. V jednom z obchůdků jsem si koupil pár plechovek Red Bullů na probuzení v Ottawě, do letadla nastoupil jako jeden z prvních už víceméně na autopilota a hned jak jsem se uvelebil na sedačku a viditelně zapnul pás, opřel jsem se o stěnu trupu a usnul spánkem spravedlivých. Trochu mě překvapilo, že mě nikdo nebudil ani na bezpečnostní instruktáž, ani na pití a dokonce ani na přípravu na přistání. Tak nějak instinktivně jsem se probral až několik desítek sekund před přistáním a definitivně jsem přišel k sobě až při čekání u pásu se zavazadly. Kéž by bylo létání pokaždé tak jednoduché…
Čekání v salónku Air Canada
Večer na letišti v Torontu
Po přibližně dvacetiminutové jízdě spící Ottawou zastavil taxík před hotelem Fairmont Château Laurier, který v nočním světle trochu připomínal strašidelný hrad ze starých hororových filmů. Rychle jsem se ubytoval, a jaká byla moje úleva, když jsem zjistil, že interiér je zařízený velmi vkusně a pohodlně. Snažil jsem se urvat dalších pár hodin spánku, než mě opět probudí jet lag. To se nakonec povedlo, ale stejně jsem už před sedmou ráno prohlížel e-maily a zjišťoval, co se děje v práci. Jednou z novinek bylo, že se nebudu muset zastavovat na centrále v San Franciscu, takže neexistoval důvod, proč bych měl zůstávat v Kalifornii několik dní, když si můžu udělat stopover v nějaké příjemnější destinaci. Šel jsem tedy na web Singapore Airlines a snažil se změnit letenku SFO-HKG-SIN-PVG. Což o to, posunout odlet o pár dní nebyl problém (dokonce mi systém sám nabízel mezipřistání v Seoulu místo v Hong Kongu), ale zaboha jsem nemohl přesvědčit webový formulář, aby mi spočítal cenu se dvoudenním stopoverem v Singapuru, kde jsem chtěl strávit pohodový víkend. Nakonec jsem na web rezignoval a řekl jsem si, že to vyřeším po telefonu. A tak jsem vytáhl mobil a zavolal na číslo uvedené pro Českou republiku. Dobrý den, jistě, letenku vám pomůžeme změnit, ale musíte nám z bezpečnostních důvodů poslat všechny požadavky písemně, šokoval mě hlas na druhém konci bezdrátu. Představa, že s někým dohaduju triviální změnu letenky po mailech, abych se nakonec možný dozvěděl obligátní „dostavte se osobně na pobočku“ (oblíbená věta operátorů linky Servis 24, kterou mě častují pokaždé, když chci něco ze Šanghaje vyřešit), mě od další činnosti demotivovala. Raději jsem si zašel na vynikající snídani, trochu se uklidnil a vytočil číslo severoamerické zákaznické linky. Po pár minutách ve frontě jsem tlumočil svůj požadavek operátorovi, který mě uzemnil odpovědí, že nevidí v systému žádné volné lety. Snažil jsem se mu vysvětlit, že já v tom stejném systému vidím volných letů hned několik a dokonce mu pár čísel letu poradil, ale byl naprosto neoblomný. No dobrá, tak panu operátorovi trochu pomůžeme. Otevřel jsem web a za 200 dolarů (naštěstí jsem měl celkem drahou jednosměrku a nemusel tolik doplácet) posunul o pár dní datum odletu ze San Francisca a nechal se převést na linku s mezipřistáním v Seoulu. Jenže ten stopover mi na webu pořád nešel zadat, i když jsem viděl, že všechny nedělní lety mají ještě hodně volných míst. Volám tedy zpátky do Singapore Airlines, operátor mi potvrzuje, že i u něj v systému mám trasu přes Seoul, a když požádám o zařízení stopoveru v Singapuru, tak chvíli ťuká do klávesnice a nakonec odpovídá – ano uhodli jste – že v systému nevidí žádné volné lety. Zatmělo se mi před očima, dost asertivně jsem hovor ukončil a za dalších 300 dolarů jsem si koupil zlevněnou jednosměrku na nedělní let ze Singapuru do Šanghaje, protože jinak bych se kýženého řešení u pětihvězdičkových aerolinek, které si zakládají na skvělém servisu, nedobral. Cestovatelské plánování jsem zakončil na stránkách Hiltonu, kde jsem si zarezervoval jednu noc v Hilton Garden Inn v Ottawě u letiště, jednu noc v letištním Hilton Double Tree poblíž letiště SFO a víkend v plnokrevném Hiltonu na Orchard Road v Singapuru (tušíte správně, u kterého řetězce mám věrnostní kartu).
Hotelový pokoj
Dopoledne jsem strávil střídavě pospáváním a střídavě sledováním mé oblíbené televizní stanice Fox News, ale nakonec mě vyhnal hlad na prohlídku města. Prošel jsem se kolem vkusně řešeného areálu kanadského parlamentu, abych nakonec skončil o pár ulic dál ve čtvrti plné hospůdek a restaurací. V jedné takové jsem se posadil na zahrádku, objednal si pořádný steak a sklenici piva Czechvar. Sympatická servírka mi pochválila volbu piva s tím, že jde o pravý Budweiser původem z Evropy. Trochu jsem ji vyděsil, když jsem odpověděl, že má naprostou pravdu, protože jsem se v „Budweisu“ narodil, pivovar znám a koneckonců jsem vlastně taky Budweiser. Pivu sice hodně rychle spadla pěna, ale na rozdíl od amerických patoků se dalo pít, takže jsem si spokojeně užíval posledních pár hodin v civilizaci.
Důležité informace
Budova hotelu
Prohlídka areálu parlamentu
Miles & More tady asi mají lounge
Dobrou chuť!
YOW-YFB, 7F860, B737-400 Combi
Ráno před odletem linky do Iqaluitu mě zastihlo v hektických přípravách. Tady už přeci jenom končila legrace, protože jsem letěl do míst, kde civilizace zas tak dobře nefunguje a v případě jakýchkoliv problémů jsem se musel spolehnout sám na sebe. V praxi to znamenalo zajistit se pro následující možné průšvihy – ztracený kufr (tj. veškeré polární oblečení jsem musel mít buď na sobě, nebo v kabinovém zavazadle), problémy s ubytováním (tj. najít kontakt na další místa, kde by se dalo v Resolute přespat, a vzít si s sebou aspoň trochu jídla a pití na dalších pár dní) a problémy s placením (tj. nespoléhat na kreditky, ale mít s sebou několik tisíc kanadských dolarů v hotovosti, abych mohl zaplatit ubytování nebo případnou změnu letenky u First Air). Oblečení jsem vyřešil rychle (pravda, v Ottawě bylo pětadvacet ve stínu a v goretexových kalhotách s pohorkami jsem vypadal jako totální exot) a jídlo s vybráním peněz jsem nechal až na letiště. A to byla – jak už se ostatně stává pravidlem – hodně velká chyba, protože z nějakého neznámého důvodu není na celém letišti v Ottawě ani jeden bankomat, který by akceptoval karty VISA. Nakonec jsem tedy musel vybrat tisíc dolarů z české karty Mastercard a doufat, že najdu další bankomat v Iqaluitu, nebo že nebude víc peněz v Resolute potřeba.
Zatímco jsem na recepci nejlepšího hotelu v Ottawě vypadal v zimním oblečení mezi politiky a businessmany jako totální exot, sympatická paní u check-inu First Air na mě už z dálky mávala, protože pochopila, že jsem jejich zákazník. Vzala si pas, a následně pronesla onu otázku o zbraních a střelivu, kterou jsem uvedl dnešní trip report. Když viděla můj vyděšený výraz na konci krátké konverzace, tak se usmála a řekla, že se nemám bát, že mi tam určitě něco půjčí, než mě pustí ven z baráku. To mě trochu uklidnilo, takže jsem si vzal palubní vstupenky a s přáním šťastné cesty jsme se rozloučili. Moje výbava pak vzbudila trochu pozdvižení ve frontě na bezpečnostní kontrolu (klasické narážky typu „hele, zima už přece skončila“ „ale já letím na sever do Resolute“ „a sakra, to je pěkná dálka“). V letištním obchůdku jsem nakoupil hromadu čokoládových tyčinek (ideální vysokokalorické skladné jídlo) a šel se posadit ke gatu. Za oknem se zrovna nakládalo cargo do přední části Boeingu 737 combi (což v praxi znamenalo odklopit kus trupu hned za pilotní kabinou) a soudě podle vizáže a oblečení ostatních lidí, kteří čekali na stejný let, jich příliš mnoho dál na sever nepokračovalo.
Najít First Air nebyl problém
Exostické palubní vstupenky
Boarding proběhl velmi poklidným a civilizovaným tempem. Vzhledem k tomu, že bylo v přední části letadla cargo, jsme logicky nemohli nastupovat přes most, ale museli jsme sejít dolů, obejít křídlo a nastoupit po schůdcích přistavených k zadním dveřím. Pokud bych měl nějak popsat vnitřek letadla, napadá mě výraz „klasické devadesátky“. Jednoduchý, čistý interiér jakýchkoliv obrazovek, zato s více než velkorysým místem pro nohy ve všech řadách. A také s přepážkou s logem First Air a malými dvířky, která přibližně na úrovni křídel oddělovala nákladní prostor. Sympatická starší letuška krátce před startem nádherným britským přízvukem pronesla asi nejzábavnější školení pro pasažéry u nouzových východů plné hlášek, za které by se nemusel stydět ani komentátor Bosák, a mohli jsme startovat.
Napůl náklaďák, napůl osobák
Výhled z druhé řady
Přední přepážka
Velkorysé místo na nohy
Zážitek jak z počátku devadesátých let (pro později narozené rozuměj „z doby před degradací kvality palubního servisu lowcostovými aerolinkami“) pokračoval i dál. Začetl jsem se do palubního časopisu, ale za chvíli mě překvapila nesmírně kvalitní snídaně, kterou doprovázel velkorysý nápojový servis (všeho bylo hodně a nic se nemuselo platit) a přibližně hodinu před přistáním svačina v podobě vynikajícího teplého čokoládového koláče. Let do Iqaluitu trval nějaké tři hodiny, a protože zemi relativně brzo zakryla hustá oblačnost, nemohl jsem sledovat měnící se krajinu pod námi a jediným rozptýlením tak byl onen palubní časopis a zejména mapa destinací a linek First Air. Na ní se dalo vysledovat pásmo civilizovaně koloniální (tradiční města jako Monreal nebo Toronto), nad ním pásmo eskymácké (všechny ty Iqaluity, Iglooiky nebo Kugaaruky) a úplně na severu, kde je zima taková, že by ven ani Amundsena nevyhnal, pak pásmo polárnické s vesničkami jako Arctic Bay nebo Pond Inlet (což je v příkrém kontrastu s libozvučnými Gold Coast nebo Surfers Paradise v teplejších klimatických pásmech).
Mapa destinací First Air
Povedená snídaně
Teprve nad mořem, které odděluje Baffinův ostrov od severoamerické pevniny, se počasí umoudřilo, a pod námi se objevilo modré moře plné ledových ker. Za normálních okolností by nad něčím takovým člověk mávnul rukou, protože by věděl, že do USA je to ještě pár hodin letu, ale tady modrou oblohu doprovodilo hlášení z kokpitu, abychom se připoutali, protože za chvíli budeme klesat a přistávat. Vody postupně ubývalo, ledu přibývalo a finální přiblížení jsme absolvovali několik stovek metrů nad souvislou ledovou plochou. Vlevo se za oknem mihla hořící skládka odpadu, kterou se podle letušky už 14 dní nedaří uhasit a která před týdnem zamezila VFR provozu na letišti a už jsme dosedli na asfaltu letiště v Iqaluitu. Původně jsem chtěl let reklamovat, protože podle kvality asfaltu a rytmického drncání jsem měl pocit, že jsme přistáli na dálnici D1 u Humpolce, ale těžko se kvůli tomu na správu letiště zlobit, protože musí fungovat v hodně složitých klimatických podmínkách.
Krajina se postupně měnila
Hořící skládka
Baráky uprostřed ničeho
Trochu jiný letištní provoz
Žlutá futuristická budova letiště v Iqaluitu na mě působila jako rekvizita z nějakého sci-fi filmu a bizarní dojem z destinace na konci světa podtrhoval i ruch kolem, kdy většinu běžné letištní techniky nahrazovala těžká stavební mechanizace. Zaparkovali jsme kousek od terminálu hned vedle podobného Boeingu 737 combi společnosti Canadian North a protože venku bylo jen pár stupňů nad nulou, nikdo se příliš nezdržoval na schodech a všichni pospíchali dovnitř. Tam jsem zjistil, že moje sci-fi přirovnání bylo více než trefné, protože miniaturní odbavovací hala vypadala trochu jako hospoda ze Star Wars, ve které se dohadovali Ben Kenobi s Hanem Solem. Na malém prostoru se vzájemně mísily rodinky eskymáků v pestrobarevných oděvech, polární lovci v maskáčích s kufry na zbraně, majitelé psích spřežení se svými čtyřnohými miláčky v různém stádiu nasoukání do přepravních boxů, několik vojáků v nažehlených uniformách a samozřejmě také pár alkoholem zmožených somráků. K tomu všemu nápisy v eskymáckých klikyhácích, takže chyběla vážně už jenom ufonská kapela v plynových maskách a George Lucas s kamerou.
Letištní terminál
Náš Boeing s otevřenými nákladními dveřmi
Přílety
Uvnitř letištního terminálu
YFB-YAB, 7F882, ATR-42 Combi
Při pohledu na prašné cesty, tající sníh a domy roztroušené po kopcích nad letištěm se mi vybavil starý komunistický seriál „My z konce světa“, protože právě tady končila rozumná civilizace a dál už začínala divočina. Za normálních okolností by právě tady vystupovali cestovatelé-dobrodruzi, ale mě čekaly ještě další čtyři hodiny letu, takže jsem šel hledat bankomat (hurá, bere VISA karty) a pak se usadil na lavičku a poslušně čekal na boarding linky do Arctic Bay. Systém nástupu do letadla se totiž liší podle destinace – linky to Ottawy musí projít klasickou bezpečnostní prohlídkou, ale místní spoje pracují v jiném režimu, takže podobně jako třeba u vnitrostátních spojů na Novém Zélandu není žádná prohlídka potřeba. Proto jsme s dalšími patnácti cestujícími bez větších obstrukci nastoupili do malého mikrobusu, který nás odvezl na druhý konec letiště, kde se zrovna nakládaly desítky objemných krabic do cargo části ATRky. O co větší byl prostor pro cargo, o to menší byla část určená pasažérům. Miniaturní kabina čítala jenom pět řad po čtyřech sedačkách a přepážka měla v pravé části úzká dvířka, kterými se dá projít do kabiny pilotů.
Odletová tabule s hodně optimistickou předpovědí počasí
Naše letadlo je bohužel až za tímhle krasavcem
Průlez pro posádku
Na sedačku vedle mne se posadila velmi sympatická přibližně dvacetiletá Eskymačka s pětiměsíčním kojencem. Za normálních okolností by takový infant znamenal pohromu a několik hodin poslouchání řevu, ale mladičká dívčina se o malého příkladně starala, takže celou cestu do Arctic Bay buď pospával, nebo si tiše hrál. Dali jsme se spolu do řeči, protože jsme zjistili, že oba letíme až do Resolute. Dozvěděl jsem se spoustu historek ze života v arktické komunitě – někdy zábavných, jindy strašidelných (třeba o tom, jak v zimě chodí lední medvědi mezi domy a protože jsou v šeru špatně vidět, tak se občas dostanou k lidem jenom na pár metrů), a jindy zase pro člověka z velkoměsta naprosto nepředstavitelných (třeba o hejnech velryb a tuleňů, která se každé léto ukazují v zátoce poblíž Resolute). Já jsem jí na oplátku ukázal několik fotek ze Šanghaje, protože si nedokázala představit, jak vypadá město, kde žije na jednom místě více než dvacet milionů lidí. Málem jsme při tom zamluvili i oběd, který měl vpravdě arktickou podobu – dvě bagety se šunkou a sýrem, sekaný salát, pytlík minikarotek a neomezený příděl plechovek s pomerančovým džusem (ovoce, zelenina a vitamíny vůbec jsou na severu hodně vzácné).
Oběd v polárním stylu
Let příjemně utíkal, ale bohužel byla většinu času pod námi velmi hustá oblačnost, takže nebylo vidět, nad čím prolétáme. Lehce mě zamrazilo, když se najednou otevřely dveře v přepážce a prošla jimi velmi atraktivní přibližně třicetiletá vysoká blondýna v pilotní košili. Vzpomněl jsem si, kterak s námi její podobně blonďatá kolegyně praštila o plochu v Mikronésii tak, že málem udělala z Boeingu 737 kloubový Ikarus, ale utěšoval jsem se pocitem, že je to určitě jenom F/O a kapitánem bude nějaký větrem ošlehaný polární drsňák. Jenže když se soukala zpátky do dvířek, všimnul jsem si, že má na košili čtyři frčky, tudíž je kapitánka. A aby nebyl překvapením konec, za dalších patnáct minut se znova otevřely dveře a v nich se objevila další neméně atraktivní blondýna (tentokrát ve věku 25-27 let) se třemi frčkami na košili. Asi nevyhraju žádnou feministickou cenu, když přiznám, že jsem měl během klesání do mléčné mlhy nad Arctic Bay smíšené pocity, když jsem si představil, jak ty dvě holky hledají dole ve sněhu štěrkovou dráhu a sedají na ní s naloženým ATR. Nakonec se ale mraky rozestoupily, pod námi se objevily zmrzlé bílé pláně, a když už to vypadalo, že sedneme do sněhu, mihnul se za oknem šedohnědý štěrk a kola se velmi jemně dotkla přistávací dráhy. Po dalších dvou minutách jsme se otočili a dorazili na malý udusaný plácek před letištní budovou.
Klesání k Arctic Bay
Všichni vystupovat
Vítejte v zapadákově
YAB-YRB, 7F882, ATR-42 Combi
Letuška požádala, aby všichni pasažéři vystoupili, protože se musí doplnit palivo, takže jsme prošli kolem čistě nákladní ATRky a po schodech vešli do terminálu, který měl velikost průměrného panelákového obýváku. Z okna terminálu byl naprosto úžasný výhled na okolní krajinu – letiště je totiž postavené na vysokém útesu nad zamrzlou zátokou, kterou z druhé strany lemují sněhobílé koce, a když si k tomu přidáte studený čerstvý vzduch, máte pocit, že jste už opravdu v polárních krajích. Ale to pořád ještě nebyl konec mojí cesty – ještě mě totiž čekal přibližně devadesátiminutový přelet nad mořem z Baffinova na Cornwallisův ostrov. A protože tankování zrovna skončilo, mohli jsme nastoupit zpátky do letadla a připravit se na start.
Výhled z letištní haly
Z Arctic Bay do Resolute pokračovalo jenom pět pasažérů – dva mladí výzkumníci (podle papírů nejspíš geologové), dva Eskymáci a já. Rozesadili jsme se proto po volných sedačkách a protože mezitím vítr rozfoukal většinu mraků, mohl jsem si konečně vychutnat, jak to na extrémním severu Kanady vypadá. Prakticky hned po startu jsme zamířili nad zamrzlou zátoku, přes kterou zrovna projížděly „vlaky“ v podobě silných sněžných skútrů, které měly za sebou zapojeno několik nákladních saní. Po pravé straně strmé padesátimetrové útesy a kdesi vpředu už bylo vidět pásmo, kde se lámaly ledové kry a odplouvaly na širé moře – neklamná známka přicházejícího léta. Právě kry na sytě modrém moři dominovaly dalších pětačtyřicet minut krajině za oknem, ale za chvíli jsme se zase přiblížili k ostrovům a moře opět zamrzlo. A právě do téhle liduprázdné, zmrzlé krajiny, která nepřipomínala nic pozemského, jsme začali klesat. Pak se konečně objevila zátoka Resolute Bay s palivovými zásobníky, prašná cesta, po pravé straně kopec, kde se před pár lety při nepovedeném přistání rozlámal Boeing 727, a konečně i letiště. Bezproblémové přistání, trocha pojíždění a už jsme zaparkovali u letištní budovy mezi červenobílým Twin Otterem Kenn Borek Air a jakýmsi neidentifikovatelným dvoumotorákem, který měl za ocasem tyč s magnetickým detektorem.
Útesy krátce po startu
Malé občerstvení
Přituhuje
Palivové zásobníky v Resolute
S bagrem na játro
Geofyzikální letadlo
Vystoupili jsme z letadla a rychle pokračovali dovnitř do terminálu, protože venku byla dost nepříjemná zima navíc znásobená silným větrem. Místo vozíku na zavazadla přijel k letadlu velkoobjemový stavební nakladač (nebo jak se tomu šílenému oranžovému bagru říká) a já se začal rozhlížet po hale, kde na mě čeká dohodnutý odvoz do ubytovny Inns North. Jenže po lidech z Inns North nebylo nikde ani památky a nevěděl o nich ani nikdo z místních. Mobilní signál neexistuje, takže jsem musel začít improvizovat, protože jít těch pět kilometrů s kufrem pěšky v mrazivém větru krajinou plnou ledních medvědů není ten nejlepší nápad. Venku před letištěm, kam mezitím dorazil bagr s bagáží, postával starší bělovlasý chlapík v helmě, který nakládal do pickupu nějaké cargo. Zeptal jsem se ho, zda jede dolů do Resolute, na což odpověděl, že jasně, a jestli nechci svézt. Hurá, jsem zachráněný. Slovo dalo slovo a za dalších deset minut mě vyhodil přímo před zelenobílou budovou Inns North s tím, že kdybych měl nějaký problém, ať se zastavím na centrále jejich důlní společnosti o pár domů dál. Poděkoval jsem, vzal jsem kufr a šel dovnitř. Klika cvakla, dveře se otevřely a já stál před miniaturní recepcí se staženou roletou. Klasika – nikde nikdo, a to nejen na recepci, ale v celé budově.
No nic, nebudu panikařit a chvíli počkám, co se bude dít. Za patnáct minut se otevřely vstupní dveře a vešla skupina kanadských geofyziků, kterým patřilo ono zvláštní letadlo s detektorem. Pozdravili jsme se, a když jsem se zeptal, jestli náhodou neviděli někoho z personálu, začali se smát s tím, že tady jsem na severu a že se objeví možná zítra (a možná taky vůbec ne). Ale abych si s tím nedělal velkou hlavu a vedle recepce v otevřené kanceláři si vzal klíče od nějakého pokoje a ubytoval se, protože to stejně nikdo nebude řešit. Dobrá, vzal jsem si klíč, odnesl kufr nahoru, a v rámci možností se ubytoval. Protože už bylo celkem pozdě (tedy aspoň na hodinkách, protože venku bylo pořád stejné světlo) a já měl cestování plné zuby, zalezl jsem do postele a chtěl urvat aspoň pár hodin spánku. Nebyl to však spánek moc klidný, protože mě trápily noční můry, kterak mi rozkopne dveře rozlícený Eskymák a vyhodí mne coby černého pasažéra ven na mráz. Jenže jak geofyzici řekli, tak se i stalo – nikdo se neobjevil ani v noci, a dokonce ani ráno. Snědl jsem pár čokoládových tyčinek, abych zahnal hlad, a krátce před polednem se na mě konečně usmálo štěstí, protože na hotel přišla stará Eskymačka připravit hostům oběd (vzhledem k tomu, že v Resolute není žádná restaurace a obchod má otevřená pár hodin týdně, jsou všechna ubytování automaticky s plnou penzí). Hrozně moc se divila, jak jsem se do hotelu dostal, ale nakonec se začala smát s tím, že na mě asi zapomněli, ale to vůbec nevadí a že odpoledne někoho pošle, aby mě přivítal. A zatím si mám dát oběd, protože mám určitě hlad.
Polární půlnoc. Zálesácké baterky netřeba...
Hned po obědě dorazil na hotel celkem sympatický čtyřicátník, který se nejdřív omluvil, že na mě zapomněli, ale hned mě ujistil, že je naprosto v pohodě, že jsem si sám vzal pokoj, protože u nich na severu se to moc neřeší a přece bych netrávil noc venku na mrazu nebo dole na recepci. Zároveň se začal dohadovat s geofyziky, že budou k večeři lasagne a jestli chtějí, tak mohou pomoci s přípravou nějaké dobré omáčky (čehož se nakonec ujal pilot, původem Francouz, a připravil opravdu vynikající boloňskou směs, která pálila jako poctivý český guláš). Super, takže mám po starostech a můžu vyrazit na prohlídku okolí. Venku byl podle slov místních nádherný letní den (sluníčko, pět pod nulou, občas vítr) a na prašných cestách bylo vidět hodně místních, kterak venčili své psy, tu a tam někdo projel po sněhu na skútru – zkrátka taková příjemná arktická idyla. Zaujalo mne, že v podstatě hned za poslední řadou domů začíná divočina, kde stačilo přejít terénní vlnu, a člověk měl pocit, že je minimálně tisíc kilometrů od čehokoliv živého. Pušku jsem nakonec na výlety po blízkém okolí nepotřeboval, protože se podle místních lední medvědi v létě bojí kvůli hluku motorů přiblížit k domům, a navíc všude běhají psi. A byli to právě huskyové, se kterými si člověk užil nejvíc legrace – rozhodně nešlo o ostré krvelačné bestie, naopak byli k lidem nesmírně přátelští, mazliví a hraví.
Druhý den (tedy podle hodinek druhý den) dorazilo k hotelu těšně před obědem auto geofyziků, ze kterého vystoupili pilot se šéfem výpravy (mimochodem šlo o Číňana z Hangzhou, rodného města mojí manželky), oba dva bledí jak stěny. Ptám se, co se stalo, načež pilot vyprávěl, jak letěli mezi dvěma vrstvami oblačnosti a sbírali magnetická data pro těžební společnosti, když se z ničeho nic změnilo počasí a oblačnost „sklapla“, takže byli z ničeho nic v bílé mléčné mlze. Letadlo bylo sice vybavené pro IFRové lety, ale když jste nízko nad zemí daleko od civilizace a kolem vás jsou skalní útesy a horské stěny, tak si přímo říkáte o nehodu. Ale o tom zkrátka arktické prostředí je – i ta nejhezčí polární idyla se může během pár okamžiků změnit v boj o holý život.
Relativně rychle jsem si začal zvykat na „kulturní specifika“ života v Resolute. Třeba na to, že se v létě neřídí čas podle hodinek, ale spíš podle aktuálního počasí. Byli jsme totiž tak daleko od civilizace, že byly víceméně všechny předpovědi hodně nepřesné, a když foukal severák, tak člověk nikdy nevěděl, jestli se zpoza kopce nad městem vyhoupne modrá obloha nebo sněhová bouře. Geofyzici tak jednou startovali v poledne, jindy zase ve tři ráno a jindy v deset večer (jejich starosti byly navíc umocněné tím, že jsme byli velmi blízko severnímu magnetickému pólu, což znamenalo, že při každé sluneční anomálii dělal zemský magnetismus kolem Resolute doslova psí kusy – ostatně i směr dráhy na letišti měl za sebou písmenko T, což značí „true heading“, protože magnetický směr není moc spolehlivý). Jenže ten čas byl opravdu jenom imaginární, protože bylo celý den pořád stejné světlo a víceméně všichni fungovali v „kosmonautském režimu“, kdy střídali pár hodin práce s pár hodinami odpočinku. Proto mi bylo celkem líto, když jsem musel začít balit věci a připravovat se na cestu zpátky do civilizace. Ale o tom zase až příště…
Rekvizita z natáčení Top Gearu, kterou jsem objevil v kumbálu vedle recepce. Severní pól byl dobyt!
Tohle zas ukazuje cestovani z trochu jinyho uhlu 
. Když jsem nemohl cestovat (rodinné a finanční důvody), necestoval jsem, když jsem cestovat mohl, jezdil jsem po světě v rámci možností maximálně, ale nikdy jsem ani na okamžik neuvažoval, že bych bydlel v hostelu, ale nikdy jsem nebral právo ostatním tak učinit nebo se stravovat pomocí instantních polévek a Nescafé.
)
LIKE
Naprosto chápu argumenty, že prostě někdo nemá čas složitě plánovat a cestovku si platí proto, že tuto práci udělá za něj. A hlavně je to proboha jeho volba, jeho peníze, jeho život.... takže má jako takový plné právo se zařídit jak chce bez nutnosti své kroky vysvětlovat zde ctěným přispěvovatelům..a pokud ještě trpělivě vysvětluje a argumentuje, tak velký palec nahoru 
