Slunce, seno, žirafy (aneb pankáč na safari)

[flyingblue]

PS: nemáš někde album, kde je fotek se zvířátky ještě více? Zebry forever!

A nemas nekde album, kde bys mel hezky vyfoceny letadla? (abychom zustali on topic)

[whiskey]

Ty mas ale stastie. Kvoli tomu leopardovi sa este niekedy budem musiet trepat do Afriky, lebo som doteraz ziadneho nevidel

[alesesl]

Jako obvykle fantasticky sepsany TR s jeste lepsima fotkama. Tesim se na pokracovani zaverecnych letu. Velmi zajimave zvoleny routing, alespon se clovek nenudi. Jinak ta priroda vypada uchvatne, ty prelety po Africe v malych letadlech, brodeni terennim autem, to by se mi moc libilo. Nominuju na nej TR roku 2016.

[persona]

Moc pěkné. Safari bych určitě někdy rád navštívil. Prozatím ale zůstanu městským táborníkem. Předpokládám, že objektiv je tento (http://www.megapixel.cz/canon-ef-100-40 ... -6l-is-usm)? Měl jsem ho pár let v práci spolu s 70-200L-IS-USM na těle Canon 40D (a přítelkyně měla 30D), ale je to dřina tahat. I ve fotobaťohu. Proto zůstávám věrný 10 let Minoltě 7D (a 70-210/4).

[cocik]

Jo, to byl on. Kdykoliv s nim nekam jedu, tak si vzpomenu na pisnicku od kapely Hasiaci Pristroj, kde se zpiva "Ty krava ťažká, kto ťa má zas vláčiť..."

[beardie]

pridane do bucket listu
diky za inspiraciu, fotky aj popis ako obvykle super

[dmitrijsadlo]

is this awesome or what?

[cocik]

Na skok do Austrálie

Závěr předchozí kapitoly zastihnul náš jeep na půl cesty k polnímu letišti campu Kanana. Museli jsme chvíli počkat, než se mladý lví par s typicky kočičím apatickým výrazem (kdo někdy viděl fotky koček uživatele flyingblue, dokáže si udělat živou představu o pojmu „zenový kocour“) odvalil na kraj cesty, ale naštěstí měla dvojice Airvanů pár minut zpoždění, takže jsme měli dost času vyndat zavazadla a rozloučit se s průvodci. A pak už to šlo ráz na ráz – poslední sbohem deltě Okavanga, nástup do mašiny a rychlý start. Bylo vidět, že mají mladí piloti (všem bylo odhadem lehce přes dvacet) celkem dost našlapaný letový plán, ale popravdě řečeno, nedokážu si pro mladého adepta řehole dopravního pilota představit zajímavější a hodnotnější „sbírání hodin“ než právě ruční létání nad nádhernou botswanskou krajinou a přistávání na všech možných i nemožných provizorních plochách. Jenže tentokrát na nás nečekala žádná prašná divočina, ale široká prostorná betonová dráha mezinárodního letiště Maun. A tak vyhlížení a vyhýbání se exotickému ptactvu nahradilo neméně hektické sledování ostatních letadel, protože se do Maun na odpolední odlety do Johannesburgu slétaly malé vrtuláky ze všech stran.

Požár v buši

Klesání do Maun

Přistání nakonec proběhlo bez větších problémů a po pár minutách pojíždění zastavil Airvan na stojánce, vedle které už stál připravený mikrobus. Rychlý přestup a za pár minut jsme už byli v letištní hale (tedy, spíš v letištním obýváku, protože zas tolik místa tam nebylo), která se velmi brzy zaplnila cestujícími čekajícími na otevření check-inu. Ve stejnou dobu totiž odlétaly hned dvě linky do Johannesburgu – jedna v podání národních aerolinek Air Botswana a druhá v režii regionálních SA Airlink. Spottery by jistě potěšilo, že na obě linky byla nasazena Avra RJ-85, naopak nepotěšil by je zákaz focení ve většině letištních prostor. Zajímavé bylo, že dost lidí z naší safari skupinky letělo stejně jako já Airlinkem, ale pár odvážlivců se rozhodlo zkusit Air Botswana. Časy odletů se lišily jenom o deset minut, takže uvidíme, kdo bude v Johannesburgu dřív…

Sympatická letecká exotika

MUB-JNB, SA 8301, Avro RJ-85
První okamžiky závodu začaly lépe pro botswanské mužstvo. Ze společné odletové místnosti totiž letištní pracovnice odvedly pasažéry k letadlu jako první, ale ještě nebylo nic ztraceno – cestující směřující k letadlu Airlinku byli již na první pohled disciplinovanější a zvládli se usadit v rekordním čase, takže jihoafrické Avro šlo na start jako první. Podstatná část letu nebyla nijak zvláštní – čtyřmotorový hornoplošník poměrně svižně nastoupal na svoji letovou hladinu, což byl signál pro stewardky, aby začaly servírovat jídlo a pití. Kuře s těstovinami nejen že vypadalo skvěle (jak se sami můžete přesvědčit z fotek), ale i skvěle chutnalo a stejně jako při cestě do Victoria Falls jsem jenom povzdechl, proč takhle nemůže vypadat catering ČSA. Jenže sotva holky v uniformách sklidily prázdné krabice, začala venku divočina. Úplně jsem totiž zapomněl, že tohle roční období v Johannesburgu pravidelně přicházejí odpolední přeháňky a bouřky, ale obrovské sloupy bouřkových mraků všude kolem mi tohle meteorologické specifikum velmi rychle připomněly. Piloti v kokpitu měli evidentně plné ruce práce, protože jsme neustále měnili směr a kličkovali mezi oblačností. Pro jistotu jsem si dotáhnul bezpečnostní pás až na doraz (podobně jako před akrobatickým létáním) a každou chvíli čekal, že začne jízda na horské dráze. Jenže ono pořád nic – jenom tu a tam nějaké mírné zhoupnutí, které ani nestálo za řeč. Klikatou trasou, která spíš než přiblížení k letišti připomínala opilcův návrat z hospody, jsme se konečně dostali na finále, a v tu chvíli jsem uviděl z okýnka naprosto neskutečnou věc – temnou jasně ohraničenou bouřkovou stěnu, za kterou zuřila průtrž mračen, která se pomalu přesouvala nad budovu letištního terminálu jenom pár stovek metrů od runwaye. Přistáli jsme doslova v poslední chvíli – ještě během brzdění na dráze nás bouřka dostihla a prakticky okamžitě se venku setmělo a do letadla začaly bubnovat kapky vody. Nemusím asi dodávat, že jsme byli poslední letadlo, které přistálo před uzavřením letiště, a že jsme museli čekat na stojánce dalších patnáct minut, než se počasí aspoň trochu uklidnilo.

Výhled z okna

Vynikající jídlo

V autobuse k terminálu s námi jeli i piloti (dva mladí sympatičtí bílí Jihoafričané), tak jsem se jich zeptal, jak to přistání vypadalo z kokpitu a jestli by nebyl problém s go aroundem. Odpovědí mi byl chápavý úsměv s tím, že takové počasí je v Johannesburgu pořád, a že tam ještě měli dost rezervy, takže se nemusím nervovat. Přiznám se, že mě tahle reakce moc neuklidnila, ale další úvahy na tohle téma jsem hodil za hlavu a radši šel hledat (poměrně nelogickou) pasovou kontrolu pro tranzitující pasažéry. Po krátké kontrole dokladů a vystavení palubní vstupenky na let do Perthu jsem se octl mezi obchody v odletové hale a zrovna když jsem uvažoval, jestli linka Air Botswana ještě pořád nekrouží někde nad letištěm, uviděl jsem mezi pár známých tváří, které prokazatelně do toho letadla před dvěma hodinami nastupovaly. Všichni ale vypadali dost zeleně a zmuchlaně. Důvod byl poměrně jednoduchý – jejich let zvolil kratší trasu, která je evidentně protáhla přímo skrz špatné počasí spojené se silnými turbulencemi (se všemi proprietami, kdy věci létají vzduchem, půlka letadla řve a druhá půlka se modlí).

JNB-PER, SA280, A340-300
Letiště v Johannesburgu pokládám za jedno z nejhorších v civilizované části světa, hlavně kvůli jeho zoufalé neefektivitě a spoustě nelogických zádrhelů, které dělají pasažérům ze života peklo. Své pověsti dostálo i tentokrát – z ničeho nic se totiž u našeho gatu objevila skupinka letištních pracovníků, kteří všechny čekající pasažéry zvedli ze sedadel, ohradili prostor páskami a dovnitř pouštěli jenom po zevrubné prohlídce kabinových zavazadel (během které lidem samozřejmě zabavili veškeré pití nakoupené v „bezpečné zóně“ za povinnou „velkou“ bezpečnostní kontrolou). Ani bych se nedivil, kdyby pak někdo ty rozpité vody a coca coly slil do flašek a postavil je zpátky do regálů občerstvovacích kiosků.

Před nástupem do letadla jsem měl hodně smíšené pocity – necelých devět hodin „redeye“ v A340 neznělo jako kdovíjaká letecká exotika, ale představa, že většinu z těch devíti hodin strávíme nad jednou z nejopuštěnějších oblastí téhle planety, kudy proletí tak dvě, tři letadla za celý den a kde není široko daleko žádná možnost nouzového přistání, mě na jednu stranu fascinovala a na druhou stranu děsila. A to jsem málem zapomněl na fenomenální stoupavost naložené „třistačtyřicítky“, která po startu nabírala výšku jenom díky tomu, že je zeměkoule kulatá. Ale sotva jsme dali sbohem tenkému pásu světel podél afrického pobřeží a zamířili do Indického oceánu, začala se servírovat večeře. A jak už tomu bývá u SAA pravidlem, byla výrazně nadprůměrná – hovězí maso s rýží a zeleninou, nesmírně chutný salát a moučník, a hlavně hromada různých crackerů a sýrů.
Vyčerpaný dlouhým přesunem a přestupováním z jednoho letadla do druhého jsem hned po večeři usnul (ono ostatně nebylo co jiného v letadle dělat, protože výběr filmů a pořadů v IFE byl naprosto tragický). Z ničeho nic mě probudila rána do hlavy. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval, protože kabina byla zhasnutá stejně jako většina obrazovek v sedačkách, ale pak mi došlo, že prolétáme relativně silnou turbulencí někde na čtvrt cesty mezi Afrikou, Austrálií, Asií a Antarktidou. S pocitem, že už vím, kterak se cítili mořeplavci v šestnáctém století uprostřed neznámých rozbouřených vod, jsem si utáhl pás a zapřel se do sedačky, ale naštěstí jsme po pár minutách horskou dráhu opustili a monotónní šum motorů mě opět uspal. No a je tu druhý budíček, tentokrát mnohem příjemnější - snídaně. Na rozdíl od jiných aerolinek, které se snaží o více či méně povedené variace na téma vaječná omeleta (nutno podotknout, že většinou méně povedené), mi tentokrát na tácu přistála sázka na jistotu v podobně kontinentální klasiky – uzeniny, sýry, máslo, džem, jogurt a trocha ovoce. „U mě dobrý,“ řekl by klasik. Jakmile palubní personál sklidil poslední tácy, začali jsme klesat a brzy se za oknem objevila zelenošedá linka pobřeží západní Austrálie. Přistání bylo v čerstvém dopoledním větru poměrně pozitivní, ale venku byl hezký slunečný den, takže mi nic nemohlo zkazit dobrou náladu. Jsem v civilizované Austrálii a čekají mne dva segmenty se Singapore Airlines – teď už se nic zvláštního nestane…

Povedená večeře

Hodně netradiční trasa letu

Velmi dobrá snídaně

PER-SIN, SQ214, B777-200
„Je nám líto, ale tranzitní přepážka pro mezinárodní cestující není v provozu,“ uzemnil mne hned po výstupu letištní agent. Tak nějak mi došlo, že zrovna v Perthu nebude přestup z jednoho mezinárodního letu na druhý žádný velký šlágr, ale naštěstí jsem byl na tuhle alternativu administrativně připravený, takže proběhnout pasovkou a karanténou nebyl zas tak velký problém. Takže honem pro novou palubní vstupenku… no, možná ne tak honem, protože přepážky Singapore Airlines pro můj let budou otvírat až za hodinu. Když jsem se po pár desítkách minut lelkování po letištní hale konečně dostal před check-in agenta v naivním očekávání, že během minuty dostanu boarding pass a budu moct jít do salónku, polil mne studený pot. Nerudný pracovník mi oznámil, že se moje taška s batohem nedají kvalifikovat coby kabinová zavazadla, takže jedno z nich budu muset zacheckovat. Nepomohlo moje podotknutí, že už jsem v téhle konfiguraci zavazadel absolvoval bez problémů více než deset letů se stejnou aerolinkou. Ne, ne, nejde to, letadlo je dneska plné. Odpovídám, že je to zajímavé, protože jsem se před chvíli díval do systému a viděl jsem tam v economy ještě hodně volných míst. Agent zrudnul a nasadil výraz svazáckého vyhazovače z filmu Kouř se svou nezapomenutelnou hláškou „já ti říkám, že je plno!“. Pochopil jsem, že dohadování nikam nepovede, tak jsem rezignoval a začal zjišťovat, jestli pošlu v podpalubí křehký batoh s foťákem, objektivy a notebookem (naprosto debilní nápad) nebo designovou koženou brašnu dost náchylnou k poškrábání (o něco méně debilní nápad). Nakonec padla volba na brašnu, ze které jsem ale nejdřív odepnul veškeré popruhy a řemínky od zipů, které by se daly očesat. Agent při lepení prioritních visaček nehnul ani brvou (zas takový blbec nebyl, aby nevěděl, v jakém stavu asi dorazí do destinace) a já se s ním rozloučil s úsměvem, přáním příjemného dne a citováním celého jeho jména z cedulky, kterou měl na klopě.

Zbytek krátkého pobytu v Austrálii už proběhl hladce. Imigrační úředník se nechápavě díval na moje vstupní razítko s otázkou, jak dlouho jsem strávil v Perthu. Odpověděl jsem po pravdě, že necelé dvě hodiny, načež se mi omluvil s tím, že bohužel nemají mezinárodní přestupy dobře vyřešené a ať se nezlobím. Nezlobil jsem se, protože začala opět nastupovat únava, a já jenom hledal místo, kde bych se mohl na chvíli v přeplněném terminálu posadit. Nakonec mne zachránil velmi pěkný salónek Star Alliance, uspořádáním interiéru trochu podobný zmenšené verzi Silverkris Lounge z Hong Kongu, kde jsem vydržel až do zahájení boardingu našeho letu. Ten proběhl relativně svižně, protože byl „krátký“ Boeing 777 plný jenom ze dvou třetin (zdravíme ulhaného k0k0ta z check-inu). Po startu jsme zamířili překvapivě na jih k Antarktidě, ale naštěstí piloti brzy udělali čelem vzad a nasadili na trať směrem na Singapur. Zbývalo vyřešit poslední dilema – usnout hned, nebo až po večeři? Zvolil jsem druhou variantu, protože mě zajímalo, co je to „bush tomato chicken“. Namísto gastronomické exotiky mi však na tácu přistálo relativně obyčejné pečené kuře s rajským protlakem, ale bylo to jídlo a bylo ho hodně, takže jsem se najedl, zavzpomínal na jihoafrický catering a přešel do hibernace, ze které mě probralo až klesání do nočního Singapuru.

Salónek v Perthu

Interiér 772 Singapore Airlines

Dobrou chuť

Zklamané kulinářské naděje

Před přistáním v Singapuru

SIN-PVG, SQ826, B777-300
Tu a tam se stane, že některý ze svých trip reportů zakončím nesmrtelným výrokem z Knoflíkové války „kdybych to býval věděl, tak bych sem nechodil.“ A věřte mi, že tentokrát to udělám opravdu rád, protože naplánovat si štreku přes tři kontinenty a dvě noci na jeden zátah, se ukázalo jako naprostá pitomost. V Singapuru jsem na tom už byl fyzicky i duševně tak špatně, že jsem vážně zvažoval, že si přesunu let do Šanghaje na druhý den odpoledne a vyspím se někde v rozumném hotelu. Nakonec ale zvítězil duch nad hmotou (no dobře, trochu kecám, byl jsem líný popojít těch pár stovek metrů k ticketingu Singapore Airlines) a já nastoupil na poslední noční let. S letuškami jsem se dohodnul, aby mě vzbudily až na snídani, chvíli jsem překvapeně zíral na vánoční dekoraci (nějak mi mezi všemi těmi zvířaty a sluníčkem nedošlo, že je prosinec) a pak definitivně vypnul. S odstupem času je mi trochu líto, že jsem se nechal na tu snídani vzbudit, protože se moc nepovedla (vajíčka s klobásou připomínaly spíš výrobek chemické firmy IG Farben než přírodní jídlo).

Veselé Vánoce

Poslední snídaně na cestě

Každý brzký ranní přílet do Šanghaje je okořeněný adrenalinovou hrou „stihneme se s taxíkem prokousat centrem dřív, než začne ranní dopravní špička“. První kolo dopadlo dobře (na imigračním nikdo nebyl), ale opět zafungovala pomsta australského k0k0ta z check-inu, protože jsem čekal dobrých 45 minut, než se na pásu objevila moje taška (naštěstí v jednom kuse). Při popojíždění v dopravní zácpě jsem ho proklel tolikrát, že se v příštím životě určitě narodí jako check-in agent Travel Service a bude muset od nevidím do nevidím vystavovat palubní vstupenky koupákům do Bojkovic...

[whiskey]

Tusim sa mi niekto posmieval za regionalny SQ 772 medzi SIN a MNL pred nejakym casom. To nemoze byt nahoda s tym checkinom v Perthe, karma is a bitch

[flyingblue]

A popis situace na checkinu v Perthu, jak ho vypravi agent:

Hele, hned po vodevreni saltru se mi tam nacpal nejakej vybledlej Cinan s divnym pase , co se ucil anglictingu v Bangladesi. A hned se snazil vzit si dva bagly do kabiny a maval kolem sebe cinskou zlatou kartou. Vite, jak nam rikali, ze mame bejt mili na cestaky? Tendle si to nezaslouzil a stejne by to neocenil. Pral bych vam videt ten jeho ksicht, kdyz si z ty svoji fejkove znackovy kabelky vodepinal vsechny ty cingrlatka. Chtel sem mu dat na rozloucenou nejakej peknej middle seat, ale pak sem se na to vykaslal, to by bylo moc prace ...

[micaello]

Tak závěr pobavil, měl aspoň to jméno na cedulce dlouhý?

Btw., toto jsem si musel uložit A to jsem málem zapomněl na fenomenální stoupavost naložené „třistačtyřicítky“, která po startu nabírala výšku jenom díky tomu, že je zeměkoule kulatá.

[alesesl]

Jen cucim z tohoto TR. Jednim slovem "fantasticke". Povedeny TR, ktery bych urcite nominoval na TR roku 2016. SQ tedy nic moc v Y. Takove jidlo by me taky docela zklamalo.

[bubinek000]

Jen tak menší OT @Cocik : http://ekonomika.idnes.cz/na-cerne-list ... anicni_fih

[xkema]

Nechci, aby to vyznělo jako závistivá čecháčkovská otázka, protože to není závistivá čecháčkovská otázka

Čistě pro daní si všeho do celkových souvislostí... můžu se zeptat, na kolik to celé vyšlo? (tj. od příletu do Afriky do odletu z Afriky - asi bychom neletěli z Číny a nevraceli se do Evropy přes Austrálii).

Osobně tipuji tak 250 -300tisíc, což by mi podle zážitků, ubytování, přejezdů atd... dávalo docela smysl... ale uvědomuji si, že jsem to mohl i přestřelit/podstřelit...

Díky

[whiskey]

ono sa to este celkom da, ked ide clovek sam. Ked to ma by vo dvojici, tak to rastie geometrickym radom