Willkommen an Bord - Leden 2024

[stenmeller]

MAURITIUS

Konečně jsme tu! Vcházím do pokoje, kufry zaparkuji do rohu k televizi, servu ze sebe uniformu a jdu do sprchy smýt z vlasů a těla zbytky zápachu kerosinu a palubní kuchyně. Let z Frankfurtu na Mauritius byl plný, v zimní sezóně nic neobvyklého. Na palubě jsme měli pouze dva infanty, avšak cestujících z Prahy s námi letělo dvanáct. Jednomu českému páru jsem pravidelně nosil pomerančový džus, vodu a pivo. Oba byli velmi šťastní, že je na palubě někdo, kdo mluví jazykem jejich kmene. Paní se těšila na dovolenou a pán označil náš Ferien Lager za 'celkem slušnou limonádu'. Nový rok jsme společně oslavili nějakých 35.000 stop nad Afrikou. Nevím sice už přesně v jaké časové zóně to bylo, ale moc dobře vím, že jsem si v útrobách crew rest compartmentu nepřál nic jiného, než příští Vánoce a Nový rok oslavit doma s rodinou. Bohužel tento rok, vlastně dnes už ten minulý, se mi to nepodařilo. Štědrý den v Seattlu doopravdy na mém wishlistu nebyl. On vlastně člověk v zimě nechce v Seattlu trávit den žádný, natož ten štědrý. Ale i tohle je hold cena, kterou člověk platí za to, že může dělat jedno z nejlepších povolání na světě.

Přistávám v posteli, beru do ruky firemní tablet a rozkliknu Dienstplan, abych se podíval, zda i v lednovém rozpisu stojí můj 'oblíbený' dvaasedmdesátihodinový Seattle. Není tam - bohové se nade mnou slitovali a dali mi La Romanu s odletem z Düsseldorfu (kde bylím) a Kapské Město, mou nejoblíbenější destinaci vůbec. Na konci ledna mám ještě tři dny dovolené z minulého roku, které budu nejspíš trávit doma. Toť můj lednový plán.

Ostrov Mauritius není pro Čechy žádná novinka. Myslím, že tuto destinaci u nás velmi zpopularizovala letecká společnost Emirates, která sem posílá dva Airbusy A380 denně. Češtinu tu občas zaslechnu. Zrovna když se s kolegyní kochám výhledem na vodopád Chamarel, spatřím jednoho našince, který se nechá se svou přítelkyní fotit na svahu v dost nebezpečné pozici. Není divu, že se tolik českých občanů vrací každý rok z dovolené v rakvi.
Let do Frankfurtu probíhal standartně, pocit neklidného žaludku vyřešil u jedné dámy fenyklový čaj. Na palubě máme dva nové kolegy, kteří teprve nedávno prošli výcvikem na Airbus A330. Jeden z nich vypomáhá v business class, druhý je u nás v zadní galley. Oba jsou velmi snaživý, pomáhají se servisem a my jim zase pomáháme zorientovat se v bludišti, které zadní galley představuje. Oba letí jako takzvaní ACM (additional crew member). Nejsou to plnohodnotní členové posádky, nikdo je nehodnotí, jejich jediným úkolem je pozorovat dění na palubě a učit se. V této pozici jsme se jako nováčci ocitli všichni. Na náročnějších letech bývá občas obtížné věnovat se pasažerům a zároveň se starat ještě o naše juniory, ale jinak to nejde. Tento let je alespoň klidný.

V Německu přistáváme večer, nasedám do ICE směr Düsseldorf a druhý den mířím do Kodaně, odkud pochází můj manžel, abychom společně s jeho rodinou oslavili pozdní Vánoce a Nový rok. Každou zimu se snažíme oslavy Vánoc a Nového roku střídat mezi Prahou a Kodaní, tuto sezónu jsme bohužel museli obě události přesunout - české Vánoce jsme slavili 20.12. a ty dánské až v lednu.


LA ROMANA

Tato destinace v Dominikánské republice je specifická tím, že veškeré lety, které sem operujeme, jsou provozované jménem velkých lodních společností vozících německé turisty ve vodách tyrkysového Karibiku. Takových destinací máme po světě více, jelikož zelení Němci plavby milují, avšak letiště La Romana je jedinečné v tom, že je přímo propojené s nedalekým lodním terminálem, tudíž pasažér ihned po vystoupení z letadla naleze do autobusu, který ho odveze přímo k lodi, aniž by tak musel oficiálně vstupovat na půdu DR. Zavazadla si cestující také vyzvednou až v přístavu. Celý proces, včetně odbavení, se dělá i v opačném směru. Demografické složení kabiny na takových letech a jejich obsazenost si asi každý dokáže představit. Jelikož je zimní sezóna a výletní lodě praskají ve švech, operuje naše aerolinka podobné spoje nejen z Frankfurtu, ale i jiných německých letišť - například z Düsseldorfu. Celá naše posádka je z Frankfurtu, protože FRA je naše hlavní long-haul základna. Logisticky to naše společnost dělá tak, že celou posádku odveze předešlý den vlakem do Düsseldorfu, ubytuje jí v hotelu a druhý den pošle do práce. Jakmile jsem se dozvěděl, že budu tento let operovat, napsal jsem plánovačům, že si mohou cestu vlakem a ubytování ušetřit, jelikož v Düsseldorfu bydlím a sejdu se s posádkou až v den odletu v hotelovém lobby. Tento krok tak ušetří firmě nějaký ten peníz a na mé konto bude připsáno pár drobných, které v těchto případech firma proplácí.

Pár dní před odletem svůj záměr sdílím i s kapitánem a purserem, aby se neděsili, že jim ráno chybí jeden člen posádky. Purserem na tomto letu je Daniel, můj kamarád, který se mnou poslední léto vyfasoval třídenní pobyt v Hamburku a dva lety do New Yorku - jak je ten svět malý, respektive naše aerolinka.

Týden před odletem obdržím základní informace o obsazenosti letu, ale ty detailní dostávám až 48 hodin před odletem. Plně vybookovaná kabina a jedenáct cestujících navíc značí jediné - let bude plný infantů. Ano, na těchto lodních letech je to většinou kombinace mladých rodin s dětmi a seniorů, což tak nějak snižuje průměrný věk osazenstva na 45 let. Já mám ale obě skupiny rád. Pro děti máme přichystané hračky a filmy, no a ti starší se zase většinou těší na dovolenou na moři. Jediný problém, který se staršími pasažéry mám je fakt, že se před odletem velmi často nenají a během cesty napijí, aby jim nebylo špatně nebo nemuseli často chodit na záchod. Tato 'promyšlená' strategie však často končí tím, že nám v kabině tito cestující kolabují. Pokud je tu nějaký starší čtenář; nestyďte se chodit na záchod, máme jich tu dost.

Je tu den odletu. Náš crew hotel se nachází pouhých osm minut tramvají od mého bytu. Kolem osmé hodiny ranní si nás před hotelem vyzvadává Crew bus. Ten nás následně odveze na Crew base v Düsseldorfu, která je až někde v p...olích. Procházíme kontrolou a společně zasedáme v briefing roomu. Musím uznat, že kolegové v Düsseldorfu mají zázemí o dost hezčí, než my ve FRA. Během patnáctiminutového briefingu probereme jednotlivá specifika letu, kokpit nás informuje o případných defektech v kabině, každý z nás dostane jednu bezpečnostní a jednu SEP otázku a potom si podle naší seniority rozdělíme jednotlivé pozice. Na tomto letu jsem druhý služebně nejmladší člen posádky, přesto končím na pozici 2R, kterou přezdíváme 'pozice pro dinosaury', jelikož se jedná o nejoblíbenější pozici našich nejstarších kolegů. Tuhle pozici má každý rád. Přestože já osobně nejradši pracuji v business class, dvojkou napravo taky nepohrdnu. 2R je oblíbená zejména ze dvou důvodů. První důvod je ten, že vaší jedinou zodpovědností je poměrně malý úsek kabiny, premium economy. Je to pouhých osm řad. Druhý důvod je ten, že galley sdílíte pouze s jedním kolegou. Pokud je váš kolega fajn (většinou to tak bývá) nebo dokonce váš kamarád, máte o bezvadný let postaráno. No, pokud je to naopak, pak je všechno na nic. Ale tohle většinou problém nebývá. Pozici 2L zastává Miriam. Sice se neznáme, ale po pár minutách konverzace je jasný, že všechno bude super.

Po ukončení briefingu nás odváží autobus na pasovou kontrolu a hned poté přímo k letadlu. Každá pozice má přidělený seznam úkolů, které je třeba před nástupem cestujících na palubu splnit. Bezpečnostní kontrola každého sedadla a úložného prostoru je alfou a omegou každé předletové přípravy. V kapsách sedadel se nesmí nacházet žádný nebezpečný předmět, každé místo musí mít vlastní plovaci vestu, která musí být zaplombována (ano, hodně lidí si bere plovací vesty s sebou jako suvenýr). Náš úkol je také zkontrolovat každého pozemního zaměstnance přicházejícího na palubu. Dále je nutné zkontrolovat, zda se na palubě nachází veškerý 'emergency equipment' a zda bylo naloženo všechno jídlo a potřebný inventář. Toalety jsou také místem, kde by se dalo ukrýt mnoho nebezpečných 'hraček'. Při té příležitosti se kontroluje hasicí přístroj v odpadkovém koši, smoke detector a další věci. U nouzových východů je nutné podívat se, zda u každého z nich fungují světla/osvětlení a tlakování nouzového skluzu. Všechno se musí evidovat a případné odchylky hlásit. Je lepší problém řešit na zemi, než jedenáct kilometrů nad Atlantikem. '2R, safety equipement check completed' oznamuji do palubního telefonu, čímž dávám Danielovi vědět, že na mé pozici je všechno ready. Postupně se odhlašují všechny pozice a boarding může začít.

Miriam vítá cestující u východu 2L, já asistují pasažérům v premium economy, kde na každého z nich čeká polštář, deka, sluchátka a lahev vody. Výhodou těchto lodních letů z Düsseldorfu je to, že drtivá většina cestujících jsou Němci, tudíž není nutné komunikovat v žádném jiném jazyce. S tím sice problém nemám, ale je ostatně mnohem jednodušší mluvit pouze jedním jazykem, než neustále přeskakovat. Společně s economy kolegyní rozdám našim infantům plovací vesty a loop belts.

Jakmile se ozve 'boarding is completed', je čas pozavírat přihrádky nad hlavami cestujích a těm v premium economy rozdat 'salty snack'. Většinou se jedná o nějaké slané suchary. Poté následuje safety video, kotrola kabiny, usazení na jump seat a vzlet. K tomu dochází v Düsseldorfu celkem rychle, protože runway má člověk hned za zadkem.

Po vzletu zapínám trouby a Miriam nalévá welcome drinky. Nalévání a rozdávání welcome drinků je moje nejméně oblíbená práce, hlavně v business class, kde tuto činnost vykonáváme ještě na zemi. Vždy mám strach, že na někoho převrhnu celé plato. V business class se to celé provádí ještě na zemi, takže si k tomu připočtěte veškerý stres spojený s probíhajícím boardingem.

Nikoho jsem nepolil a překvapivě jsem nedostal ani jeden dotaz týkající se palubního IFE nebo internetu. K našemu IFE se lze totiž připojit i skrze bluetooth (pro vlastníky airpods) a někteří si s tím neví rady. A to potom stojíte s plným platem v uličce a snažíte se někomu připojit sluchátka, načež se vás paní z opačné strany zeptá, zda by radši nemohla dostat Colu. Společně s nápojem dostane ještě každý cestující amenity kit a menu.

Po necelé půl hodině je ohřáté jídlo. Nejprve se rozdají 'special meals', poté společně s Miriam zamířím do uličky rozdat zbytek. Na tomto letu servírujeme následující;

STARTER
Smoked salmon, cream cheese, shrimp melon brochette

MAIN COURSE
Chicken breast strips, creamy mashroom sauce, brocolli, carrot, leek mashed potatoes
or
Italian pasta, mediterranean vegetables, tomato

DESSERT
Apple tartlet
Cheese
Bread roll, butter, chocolate bar

Musím říct, že kuřátko je o něco populárnější, než těstoviny. Jelikož jim v ekonomce chybí jídlo pro dva cestující, věnujeme jim naší premium eco drůbež.

První, na tomto letu hlavní servis, trvá asi dvě hodiny. Společně s jídlem se dělají ještě dva nápojové servisy. Jakmile máme hotovo, jde se uklízet, případně se vypomůže kolegům z economy. Daniel nás poctí krátkou návštěvou a předá nám rozpis časů odpočinku. Na každém letu máme totiž předepsaný odpočinek, kdy se ve dvou turnusech vystřídáme v crew rest compartmentu, kde na nás čeká lehce klaustrofobní postel. Délka odpočinku závisí na délce letu. Já jdu odpočívat v turnusu prvním, Miriam ve druhém. Odpočinek je na letu do LRM celkem krátký, protože ani samotná cesta netrvá dlouho. Navíc cestujeme přes den, takže i cestující mají tendenci být častěji vzhůru. Sice se mi moc odpočívat nechce, ale pravidla jsou pravidla a na pár minut se mi doopravdy usnout podaří. Po probuzení vypadám jako strašidlo, takže se odeberu na toaletu, kde se snažím nějaké ty škody opravit. Než zmizí Miriam, je třeba rozdat zmrzku a udělat jeden kompletní nápojový servis s kávou a čajem. Po servisu se Miriam odebere pryč a já hlídkuji. Během hlídky je nutné občas skontrolovat kabinu, cestující, toalety a každých 45 minut proběhnout celým letadlem s lahví vody. Jelikož se nudím, začnu připavovat galley na poslední servis. Máme nějaký hot snack, muffin, k tomu dále cestující obdrží nápoje, včetně kávy a čaje. Cesta utíká doopravdy rychle, netrvá to ani devět hodin a už přistáváme na letišti La Romana, kde přejeme cestujícím šťastnou plavbu. Ti nám zase děkují za skvělý servis, což člověka vždy nesmírně potěší.

Náš layover v Dominikánské republice trvá pouhých 29 hodin, druhý den letíme zpět do Německa, tentokrát do Frankfurtu. Jelikož je naše aerolinka opravdovým specialistou na DomRep, párkrát jsem tuto destinaci již navštívil. Zatím jsem ale vždy zavítal pouze do nedaleké Punta Cany. Ale i v La Romane nás společnost ubytovává v krásném all-inclusive resortu. Důvod, proč je tu se mnou tolik služebně starších kolegů je prostý. Oni milují all-inclusive layovery. Firma vám totiž proplatí diety, ty ale nejsme nuceni utratit, protože veškerou stravu máme zadarmo. Naopak drahé Maledivy nebo Kalifornie bývají tzv. Junior destinace, protože na těchto místech vám diety nevystačí a člověk tak musí často sáhnout do vlastní peněženky.

Pobyt v DomRep je vždy pěkný. Sice krátký, ale sladký. Hned na letišti nás přivítá latinskoamerická realita; na pasové kontrole je osm úředníků, věnuje se nám ale pouze jeden z nich. Před budovou terminálu se na nás sesype pár týpků v tričkách s nápisem 'staff', co si přišli říct o peníze. Sice nevím, jakou funkci tu vykonávají, ale budiž - náš kapitán jim dává pár eur a my nasedáme do autobusu, kde místní řidič Pablo zapomněl zatáhnout závěsy, takže je v kabině nějakých šedesát stupňů.

Půl hodiny po příjezdu na hotel se posádka schází v lobby a společně vyráží na večeři. Já se zamykám na pokoji a zůstávám dnes večer sám. Nemám dnes totiž náladu se po desetihodinové šichtě ještě s někým bavit a už vůbec ne jen půl hodiny po příjezdu na hotel. Dávám si sprchu, pověsím uniformu, omrknu room service menu, přes jakousi hotelovou aplikaci si objednávám burger a zbytek večera trávím v posteli s čajem a ovladačem po boku. Jedním slovem 'gemütlich'. V noci čumím na pořad o pašerácích drog na letišti v Madridu. Seriál to byl tak nudný, že se mi podařilo během pár minut usnout. Každý díl je v podstatě o tom, že odchytnou nějakého pobudu na letišti, otřou mu zavazadlo jakýmsi papírkem a pokud papírek zmodrá, jde dotyčná osoba bručet za pašování kokainu. Stejný proces vidíte v každém dílu asi dvacetkrát. Prostě nic jinýho, nuda. Ale je pravda, že jsem se vyspal svěle. Jedinou vadou na kráse je teplota v pokoji. Nějak se mi nepodařilo nastavit klimatizaci a ráno jsem se probudil s omrzlinami třetího stupně. Rozmrazit jsem se šel na pláž, kde jsem díky časovému posunu stihl i východ slunce. Po snídani s kolegy jsme společně vyrazili k bazénu, kde jsme celý den kecali, přejídali se, obdivovali zadek místního animátora a objednávali si nealkoholické koktejly jedovatých barev. Po obědě šla většina kolegů spát, já se šel ještě projít napříč rozlehlým rezortem. Ostatně to bylo tak jediné, co člověk mohl dělat. V hotelovém komplexu se nachází několik obchodů se suvenýry. Většina prodává příšerný kýč, já ale hledám pohled pro svou maminku. Sbírá totiž pohledy ze všech destinací, které navštívím. Kdykoliv někam letím, vždy jí nějaký pošlu. Jenže sehnat pohled, koupit známku a potom ještě najít místo, odkud to všechno odešlu, je v dnešní době opravdu oříšek. Čumkarty patrně přišly o své kouzlo, speciálně v době, kdy můžeme prakticky odkudkoliv poslat vašim rodinám a přátelům vlastní fotku nebo video. Pohled se mi zkrátka sehnat nepodařilo. Po krátké procházce si dávám šlofíka a pak se vrhám na předletové přípravy. Hodinu před pick-upem volá recepce. Sprcha, uniforma, vlasy, nějaký ten parfém a hurá na recepci, kde čeká zbytek posádky. Jelikož je venku vedro a dusno, předletová příprava mého zevnějšku ztrácí okamžitě veškerý efekt. Nosit naší uniformu prostě není v Karibiku žádná sranda. Kolegyně mi připomíná, že jsem si zapomněl na kufr nalepit 'operating crew label'. Její zhotovení stíhám ještě před nastoupením do vyhřátého autobusu.

I odlet z La Romany je plný a perfektně sladěný s příjezdem zaoceánských parníků. Vedle nás stojí ještě jedno z našich letadel - míříci do Düsseldorfu. Zleva se pak do Frankfurtu chystá 'objevitel' z konkurenčního koncernu. Na ploše dále ještě stojí dvě letadla italských Neos; jedno do Říma, jedno do Milána. Milánskou posádku potkáváme na letišti a navzájem si přejeme příjemný let.

Nástup probíhá dvěma východy; 2L a 4L. Překvapivě nedochází k žádnému chaosu. Stejná procedura jako na cestě sem. Tento let je však noční, tudíž ihned po startu servírujeme večeři a před přistáním snídani. Tentokrát mám pauzu jako druhý. Tento odpočinek mě trochu odrovnal, takže druhý servis provádím se zalehlým uchem a trochu rozbitým výrazem ve tváři. Přesto s úsměvem a radostí, což naši cestující vždy ocení. Po přistání nás vítají příjemné dva stupně, sluníčko a modrá obloha. Deutsche Bahn nestávkuje a výjimečně mi jejich vlak jede i včas. Domů se dostávám odpoledne, kufry ani neotevírám, aby mi obsah nesežral pes, poslepu dojdu do sprchy a pak už sebou házím do postele. Mám dost.


KAPSKÉ MĚSTO

Kapské Město, takový můj druhý domov a místo, kde s manželem trávíme každý rok dovolenou. Jihoafrická republika je opravdový zázrak a já doporučuji každému tento kout naší fascinující planety navštívit.

Kolegové se v naší firmě perou o to, aby se mohli v zimní sezóně do této populární destinace alespoň jednou podívat. Já osobně se snažím vždy v zimě každý měsíc o lety do JAR žádat. Většinou to sice vyjde, ale s mojí poměrně nízkou senioritou musíte najít tu správnou díru v systému, aby vás plánovači vzali na vědomí. Například dostat Cape Town přes víkend je pro mne takřka nemyslitelné, protože řada zkušenějších kolegů s sebou ráda bere své příbuzné a ti většinou nemají v pracovní dny čas. Dlouhé Kapské Město také není jednoduché dostat. Běžný layover v CPT trvá nějakých 32 hodin, ten delší potom 56. Padesátšest hodin se mi podařilo dostat pouze jednou. Let mi byl přidělen asi náhodně. Zbylé pobyty byly ty kratší, ale přesto všechny stály za to a zejména v zimních měsících vás nabijí neskutečnou energií. Vlastně si nemám vůbec na co stěžovat. U naší konkurence bych se se svou senioritou dostal maximálně tak do Houstonu nebo Lagosu, u nás dostane CPT nebo SEZ klidně naprostý nováček.

Při pohledu na seznam posádky mi bylo hned jasné, kdo se mnou poletí. Dvoucifernými senior numbers se to jen hemžilo. Já jsem dnes samozřejmě služebně nejmladší. 'Pro tuhle firmu dělám už třicet let' je totiž typická fráze, kterou v palubní kuchyňce na letech do CPT uslyšíte.

Příjezd z Düsseldorf jsem zvládl. Nejprve si jdu odbavit zavazadlo plné Hariba a Kinder čokolády, které s sebou vezu pro své známé, kteří si před pár lety pořídili v Kapském Městě 'chalupu' a odstěhovali se tam se svými dětmi natrvalo. V pozdních večerních hodinách je na našem chackinu sice rušno, ale odbavují se zde pouze dva lety; Zanzibar a ten náš. Na Zanzibar se právě chystá jedna moje kamarádka a spolu s ní taky vedoucí kabiny se kterou jsem byl poslední léto v Kanadě. Naše firma je malá, takže se tu všichni známe minimálně 'od vidění'.

Do crew roomu přicházím jako první - to jsme hold my pendleři. Sepisuji celý seznam posádky, kam později purser doplní pozice a každý z nás podepíšeme, že jsme četli revidované manuály.

Asi dvacet minut před začátkem briefingu se začíná slétat ke stolu i zbytek posádky. Je nás dohromady deset (+ 3 piloti). Standartní počet bývá 9, ale i na tomto letu máme na palubě ACM, mladou dámu, která teprve nedávno dostala křídla. Co se vrstevníků týče, letí s námi ještě stejně stará Maike (26) a Lara (23), kterou nečekaně vytáhli ze standby. Zbytek posádky byl ve věku našich (pra)rodičů, pouze vedoucí kabiny by mohla být moje starší ségra. Kokpit byl naopak překvapivě mladý. Během briefingu si rozdělíme jednotlivé pozice. Se svou nízkou senioritou nemám šanci do ničeho mluvit, dostanu zkrátka to, co zbyde. Tentokrát je to pozice 4R. Could have been worse. S tím, že bych se dostal na tomto tripu do Business Class jsem stejně nepočítal.

Z neznámého důvodu stojí náš stroj, který se právě vrátil z Malediv, na remote stand. Kdo zná Flughafen Frankfurt, ten ví, že remote stand je prérie vzdálená asi půl hodiny cesty autobusem od terminálu. Nebylo mi líto pouze nás, ale i cestujících, kteří tento zážitek budou muset za pár minut absolvovat také. Jelikož je frankfurtské letiště nesmírně 'organizované' a vše tu vždy funguje, máme přistavené pouze jedny schody, minimálně ještě jedny se shání, stejně tak se shání ještě jeden autobus. Kabina a catering jsou ve stavu, kdy máte chuť na místě podat výpověď a jet domů (naštěstí není čím, protože obdobně organizované Deutsche Bahn dnes opět stávkují).

Nástup probíhá načas. Dobré znamení. Letadlo je plné. Většinu cestujících tvoří němečtí turisté, je tu pár skupinek mladých přátel na cestách, pár homosexuálních párů, dvě velké skupiny klientů jedné švýcarské cestovní kanceláře a taky několik jedinců z JAR, kteří se buď vrací z dovolené, anebo letí navštívit příbuzné do země, kterou již opustili.

'Boarding completed, cabin crew arm doors', můžeme vyrazit. Na palubě máme jednoho kluka, kterému nedělá dobře létání. Jeho kamarádům, kteří s ním cestují slibujeme, že se něj postaráme. Je ale krásné pozorovat, jak se o něj zbytek jeho přátel stará a snaží se, aby mu bylo během letu co možná nejlépe.

První servis probíhá celkem svižně. Chceme to mít co nejrychleji za sebou, abychom mohli zhasnout světla v kabině a maximalizovat tak dobu spánku našich cestujících. Pauzu v našem podzemním bunkru mám jako první. Před odchodem ještě procházím s kolegyní kabinou a nabízím duty free produkty. Nikdo však nic nekupuje. Je pravda, že na letech do JAR a USA většinou neprodáte vůbec nic. Naopak na cestě do Cancunu vám nezbyde na palubě jediná cigareta.

Po přestávce a krátkém spánku se snažím co nejrychleji probudit, jelikož je třeba zkontrolovat toalety, projít kabinou s lahví vody, podívat se, zda je všechno a všichni v pořádku. Dále je třeba připravit galley na druhý servis.

Ráno cestující probouzí africký východ slunce. My vcházíme do kabiny a zahajujeme servis snídaně. Na sedadlech 32HK sedí homosexuální pár. Kluk u okna mě neustále pozoruje a kdykoliv projdu kolem, začne se culit a červenat. To očividně nedělá radost jeho partnerovi, který mě naopak probodává pohledem. Kdykoliv sbírám odpadky, doslova je po mě hodí. Usměji se a poděkuji. Doufám jen, že jsem jim nijak neznepříjemnil dovolenou.

V Kapském Městě přistáváme na čas, procházíme pasovou kontrolou, vyzvedáváme kufry u pásu a potom jdeme celá posádka asi dvacet mil pěšky k autobusu, který nás odváží na hotel. Hotel se nachází v samotném srdci města, kousek od ulice Kloof street. Je to jeden z takových těch urban luxury hotelů, takže v každém výtahu září discokoule a na pokoji máte hajzl hned vedle postele. Z okna čumím rovnou na Table Mountain.
Většina kolegů má vlastní program, pouze kokpit a pár členů palubní posádky vyráží do Camps Bay. Já mám sraz s přáteli v jedné restauraci na vyhlášené Waterfront.

Můj večer s přáteli byl příjemný. Bavili jsme se, jedli jsme, dokonce jsme zavítali na místní Time Out Market, což byla pro mě naprostá novinka.
Druhý den jsem se ještě sešel s jednou známou na snídani v Camps Bay, odkud jsme později šli pěšky přes Clifton, Sea Point a Green Point až do centra. Byla to dlouhá procházka, ale nesmírně krásná. Není nic lepšího, než trávit zimní měsíce v prozářeném Kapském Městě.

Večer jsme museli opět všichni zpátky domů. Dvacet minut před naším odletem opustil Cape Town Airport i letoun konkurenčního koncernu. Krátce před nástupem na palubu nám za zadkem přistál Dreamliner společnosti United. Nedokážu si vůbec představit jaké to je pracovat na šeštnáctihodinovém letu.

Předletový briefing proběhl na palubě. Plná kabina, tři infanti, dva vozíčkáři, pětkrát special meal, jeden UM sedící v mé sekci. Německou holčičku, která trávila prázdniny u tatínka v JAR, jsme posadili vedle dámy z Londýna. Celý proces se odehrál bez jediné slzy.
Během boardingu si pár cestujících stěžuje, že jim nefungují monitory. Informuji vedoucí kabiny, která celý systém restartuje zrovna, když vysíláme bezpečnostní instrukce. Celý systém se kompletně vypne, zapne a safety video v němčině jede od úplného začátku. Netvrdím, že máme to nejhorší safety video vůbec, ale poslouchat tu neustále tu samou znělku se postupem času začne zajídat snad každému. Asi nejvíce lituji kolegů z Qatar Airways, kteří ještě do nedávna museli poslouchat to trapné video s fotbalistama.

Let probíhal zdánlivě standardně. Nejprve večeře, poté nápoje, následně servis kávy a čaje, ale nejednou slyším 'kling, kling, kling!' Jedné cestující se evidentně udělalo nevolno a pozvracela se. Nic neobvyklého, přineseme ubrouky, kolu, odkážeme na nejbližší toaletu, stává se na každém letu. Jenže po pár minutách slyším křik. Jedné paní se tato dáma svalila do klína. Ležela v uličce a nehýbala se. Okamžitě jsme s kolegyní odtáhli vozík a určili si funkce. Já incident spatřil jako první, byl jsem tudíž stevard číslo jedna. Kolegyně je v této situaci stevard číslo dvě. Vracím se k dámě a nesu jí s jedním cestujícím uličkou k toaletám u východu 3LR. Nachází se zde sice úzký, ale volný prostor, kde můžete postiženou osobu uložit, aniž by všem byla na očích. Kolegyně přináší medical kits a kyslíkovou láhev. Nese s sebou i defibrilátor, kdyby došlo na nejhorší. Purserka mezitím vyvolává lékaře na palubě, kteří jsou ochotní nám dobrovolně pomoci. Naštěstí cestující reaguje na bolest a já jí tak nemusím oživovat. Vše hlásím stevardce číslo dva, která celou situaci eviduje do speciálního check-listu. Na místo činu přichází paní, která pracuje jako záchranářka. Cestující sice není nejlépe, ale komunikuje. Říká, že jí nebylo dobře celý den odletu. S kolegyní se na sebe podíváme a je nám oběma jasné, co si o tom všem myslíme. Bohužel ani dlouhá pandemie nedokázala lidi naučit, že pokud se necítíte dobře, tak prostě nikam neletíte. Paní jsme zabalili do dek a nechali jí pod dohledem záchranářky a purserky chvíli odpočívat. Já ještě musel do kokpitu podepsat nějaké papíry. Kolegyně zabalila veškeré měřiče tlaku, oxymetr a podobné hračky zpět do našich medical kits. Tohle všechno máme na palubě k dispozici. Tohle jsou všechno sice situace na které jsme vyškoleni, ale nestávají se každý den a dokáží člověka pořádně vystresovat.

Druhý den jsme přistáli před šestou ranní. Nemocná paní se cítila o poznání lépe, zato já jsem měl pocit, že umřu. Je tma, zima, minimum spánku, lidi teprve vstávají do práce, zatímco vy jedete domů. Do Düsseldorfu jsem přijel kolem deváté a celý den pak strávil polomrtvý v peřinách.

Poslední lednové dny mám dovolenou. Jsou to volné dny, které jsem si nevybral minulý rok. Myslím, že nebudu dělat vůbec nic. No a v mém únorovém rosteru stojí už tři destinace; čtyři noci na Kubě, Barbados (26h) a Punta Cana (48h). Tak se mějte krásně a na konci února jsem zase u vás s novými zážitky z tohoto neobvyklého pracovního prostředí. Pokud máte nějaké rady a tipy ohledně kubánského Holguinu, napište do komentářů.
Děkuji

[Fabo]

A hele, no tak tim se to vysvetluje.

Totiz, asi tak 2 tydny zpatky jsem dny v Bayahibe travil tak, ze jsem cumel jak ty pasikaty nea pristavaji v La Romana a nasiral se na cestovku ze nas nechala letet do Punta Cany kdyz letiste je za rohem.

No tak to uz tedy asi chapu na lod jsme fakt neleteli.

Jinak s hodnocenim Ferienlageru souhlasim, ale ten servis teda fakt sesup od dob co jsem letel s Condorem naposled (to byl jeste pod TCX). Nic moc testoviny s rajcaty tam, nic moc testoviny s rajcaty zpet... alespon ty snacky pred pristanim byly dobre.

[whiskey]

Perfektny report!

[jbb]

Zajímavý pohled "z druhé strany". Nějaké fotky by nebyly? Třeba té zadní galley či odpočívárny? Tam se passant jako já nedostane

[stenmeller]

Zajímavý pohled "z druhé strany". Nějaké fotky by nebyly? Třeba té zadní galley či odpočívárny? Tam se passant jako já nedostane

Přestože bych velmi rád sdílel podrobnější vhled do zákulisí, neumožňují mi to firemní a bezpečnostní pravidla. Můj zaměstnavatel je poměrně přísný, co se sdílení některých příspěvků na internetu týče. Fotografii palubní kuchyňky Vám samozřejmě udělat můžu, ale pokud si na Google najdete obrázky pro výraz ‘A330-900 aft galley’, vyjede Vám tam příspěvků požehnaně. To samé platí i pro náš ‘Crew rest compartment‘ aka LDMCR (na internetu je toho dost) - tam Vám rozhodně sám žádné foto nepořídím, jelikož je to vysloveně zakázané. Stejně tak není dovoleno zveřejňovat na sociálních sítích a internetových fórech jakékoliv fotografie našich studijních materiálů, výcvikového střediska nebo uvádět jména hotelů, kde nás společnost ubytovává. Děkuji za pochopení.

[stenmeller]

Perfektny report!

Dankeschön

[stenmeller]

A hele, no tak tim se to vysvetluje.

Totiz, asi tak 2 tydny zpatky jsem dny v Bayahibe travil tak, ze jsem cumel jak ty pasikaty nea pristavaji v La Romana a nasiral se na cestovku ze nas nechala letet do Punta Cany kdyz letiste je za rohem.

No tak to uz tedy asi chapu na lod jsme fakt neleteli.

Jinak s hodnocenim Ferienlageru souhlasim, ale ten servis teda fakt sesup od dob co jsem letel s Condorem naposled (to byl jeste pod TCX). Nic moc testoviny s rajcaty tam, nic moc testoviny s rajcaty zpet... alespon ty snacky pred pristanim byly dobre.

Ano, LRM jsou loďaři, PUJ jsou koupáci obecní (litoris vulgare).

[Fabo]

litoris vulgare

to som dopadol

[jonapet]

Super! Díky a těším se na pokračování.

[whiskey]

toto nemoze byt nahoda
"I took a flight onboard what could just be Europe's ugliest plane - Condor's striking Airbus A330neo to see if it's as bad inside as it looks outside..."

[stenmeller]

Super! Díky a těším se na pokračování.

Děkuji! V pondělí sem hodím únorové vydání

[stenmeller]

toto nemoze byt nahoda
"I took a flight onboard what could just be Europe's ugliest plane - Condor's striking Airbus A330neo to see if it's as bad inside as it looks outside..."

Na světě není krásnější letadlo, než zelené Neo

[Fabo]

toto nemoze byt nahoda
"I took a flight onboard what could just be Europe's ugliest plane - Condor's striking Airbus A330neo to see if it's as bad inside as it looks outside..."

Na světě není krásnější letadlo, než zelené Neo

Zlate neo je hezci.