Chtěli jsme se vypravit na nejvzdálenější místo na světě od Střední Evropy, což nám vycházelo právě do oblasti Jižního Pacifiku nebo na Nový Zéland. Na Zélandu teprve bylo jaro a proto jsme nakonec vybrali Oceánii.
Nalétali jsme skoro 37.000km a ve vzduchu jsme strávili celkem okolo 50 hodin. Rozložili jsme si cestu tak, abychom vždy (kromě přestupů v ICN) před přeletem měli několik dnů pobytu na relax.
- Při nástupu do letadla ještě více ubylo Evropanů. Příjemné bylo představování se s milými japonskými penzistkami, které seděli za námi. Evropané a Američané si hrají na zaneprázdněné a důležité, tady je usazování se v pohodě, s mnoha úsměvy, komplimenty. Roztomilé dámy nás hned chválili a obdivovali, že jsme se vydali na takovou dálku a pořád jsme čilí.
- Kapitán (Brit nebo Kanaďan podle akcentu) se s námi vznesl nad Japonské moře k další datové hranici během několika hodin. Směrem tam jsme přišli za 24 hodin na cestě o 12 biologických hodin. Jediné, co nás těšilo, že velice lehce bude v cíli vědět, kolik je ve Střední Evropě, když posun bude těmto 12 hodinám roven... A můžeme si klidně nechat na ručičkových hodinkách domácí čas, aniž se spleteme...
- Obsluha na palubách Korean je prostě skvostná! Letušky se můžou rozdat a uběhat. Vychován americkými létajícími "samoobsluhami" jsem se setkával s nepochopením, proč se "obtěžuji", když stačí přece zazvonit a ony mi velice rády dolejí, přinesou ubrousek, přidají to a zase tamto... Není divu, že se Korean takhle vyšvihl během několika let na jednu z nejlepších aerolinek světa!
- Tady je slíbený "evropský" beef, který jsem konzumoval i na cestě z PRG-ICN. V magazínu jsou i harmonogramy "krmení" mezi různými světovými destinacemi, kdyby je cestující po hlášení při počátku letu přeslechl. Lépe se tak plánují pokusy o spánek... Prostě asijská preciznost a až servilnost - namísto západní laxnosti a nadutosti...
- Kapitán s námi začal třetí kalendářní den naší non-stop cesty nacvičovat průlet minicyklonkama... Asi nám chtěl doplnit adrenalin a připravit na horší chvíle, které nás nakonec skoro za pár týdnů neminuly... Stáčeli jsme se, stoupali a klesali jako čamrdy. Už jsem se fakt do postele těšil (i když bylo lokální ráno)
Přístě (a v dalších dílech) se s Vámi rád podělím o zkušenosti z Fidži, Nové Kaledonie, Vanuatu, Austrálie a cesty zpátky přes Koreu (to již i s overlayerem poblíž ICN)...