Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od cocik »

Posledních pár let se v mém záznamníku letů přetahují o pozici nejnavštěvovanější destinace dvě města – Manila a Peking. Zatímco do Manily si jezdím odpočinout od všech čínských kulturních odlišností, protože tam mají normální počasí, jídlo, muziku a holky, návštěvy Pekingu se pokaždé odbývají ve stejném duchu – dělám průvodce kamarádům, kteří mě přiletěli do Číny pozdravit. Proto mě uprostřed zimy trochu překvapilo pozvání od pekingské kolegyně, která se dozvěděla, že jsem ještě nikdy nejedl pravou pekingskou kachnu. A protože na tohle jídlo její otec velice často chodí do jednoho vyhlášeného podniku, neváhal jsem a pozvání přijal. Na oplátku jsem kolegyni slíbil, že ji z Pekingu do Šanghaje svezu první třídou, kterou ještě nikdy neletěla. A protože jsem za pár měsíců letěl stejnou trasu v turistické třídě, napadlo mě udělat malé srovnání toho, jak se takové dva výlety mohou lišit. Takže s chutí do toho...

Výlet asociální (F)
Je pátek ráno, šest hodin. Vzbudila mě neskutečná zima a pohled na displej topení okamžitě odhalil příčinu. V noci totiž v našem baráku vypadly přetížené jističe a i když nějaká dobrá duše elektriku zase nahodila, zůstalo topení i klimatizace ve stand-by režimu. Na červeném ukazateli teploty smutně svítila patnáctka a já se děsil chvíle, kdy budu muset vylézt z postele a přeběhnout vymrzlou chodbou do koupelny. Všechno zlé bylo nakonec k něčemu dobré, protože jsem se dokázal v půl sedmé vykopat před barák a v ranní mlze mávnul na taxíka. Za dvě hodiny mi startuje letadlo a já chtěl ještě stihnout snídani v salónku.

SHA-PEK
CA1590, A330-200

Na nový terminál letiště Hongqiao začala útočit ranní špička, takže jsem nelenil a rychlým krokem jsem hledal tu správnou přepážku na check-in. Budova terminálu je řešená dost nešťastně, takže jsem si dal malé pochodové cvičení a s hrůzou spatřil červený koberec obležený chumlem zmatených Číňanů. To snad ne, čekat půl hodiny na check-in v první třídě, to je silné kafe i pro otrlého cestovatele. Při podrobnějším prozkoumání chrchlajícího a řvoucího chuchvalce cestovatelů odkudsi z provincie Hebei mi naštěstí došlo, že stojí jenom kolem přepážky a nic nevyřizují.

Super, to výrazně zjednodušuje situaci. Takže s dovolením, rád bych prošel. Žádná reakce. Ještě jednou to samé a hlasitěji. Opět žádná reakce. Takže přepojujeme do pražského studia, kde již sedí Vichnar se Zárubou, aby následujících deset sekund okomentovali. „Ano, útočník nabírá rychlost a hledá skulinku mezi obránci, krásně odstavuje tělem prvního, vyhýbá se bodyčeku zprava, blíží se k brance, střílí… a fantastický Vokoun…“ eee, totiž agent u přepážky, kterému konečně došlo, kolik uhodilo a velmi důrazně vykázal z červeného koberce každého, kdo tam neměl co dělat. Dostávám sedačku 13L, což znamená, že aerolinka nasadila novější verzi A330, kde odpovídá domestic first class mezinárodní business class. Jinými slovy – šest řad lie-flat sedaček ve dvou kabinách a číslování, které začíná od jedenáctky, takže budu sedět v řadě třetí.

Hodně mě zajímalo, jak bude vypadat bezpečnostní kontrola a nástup do letadla. Nedávno se totiž v místních novinách řešily stížnosti na laxní personál, který nebyl schopný vyfiltrovat prioritní cestující, a už na první pohled bylo jasné, že se ledy hnuly. Před uličkou pro první třídu stál postarší agent s výrazem doktora Mengeleho a prováděl neúprosnou selekci. Fungovalo to. Za další tři minuty jsem už seděl na megalomanském koženém křesle v salónku a sledoval, jak se venku pomalu vyjasňuje. Vytáhnul jsem iPad, připojil se k překvapivě rychlému a nepřekvapivě cenzurovanému internetu a šel zjišťovat, jaké vlastně bude počasí v Pekingu. Jasno, deset stupňů pod nulou a silný vítr. Ach jo…

To už nás ale pomalu volali k nástupu do letadla. Při pohledu na dav cestujících bylo jasné, že bude v letadle volných míst poskrovnu, což ještě umocnilo absurdní divadlo, které se mělo v následujících okamžicích odehrát. Agenti bez varování otevřeli zábrany, masa lidí se nekoordinovaně vrhla vpřed a do toho neskutečného mumraje a chaosu začal jeden z pracovníků číst pokyny o tom, že nejprve nastupují cestující první třídy a cestující s dětmi a poté že boarding probíhá podle řad. Nikdo nic takového samozřejmě nekontroloval, a tak chlapec dočetl svůj proslov a se stoickým klidem sledoval melu všude kolem. On měl jenom přečíst text, svou práci odvedl a nic jiného jej nezajímá. Jak čínské…

Když největší nápor na přepážku opadnul, došla mi trpělivost a protlačil jsem se dopředu ke kontrole palubních vstupenek. Čtečka čárového kódu zapípala a já mohl do letadla. Trochu mě překvapily sardinkoidní rozestupy mezi sedačkami – kabina vypadala na první pohled hodně stísněně, takže jsem se dost vyděsil, kolik bude místa na nohy. Naštěstí se moje obavy ukázaly jako neopodstatněné, protože široká pohodlná sedadla poskytovala i v naklopeně-rozložené (sakra, jak přeložit „angled lie-flat“) verzi dostatek pohodlí. Jenže to trochu předbíhám událostem. Letuška přinesla drink, boarding skončil nějakých pět minut před odletem a já se těšil, že budeme v Pekingu včas. Jenže člověk míní, ATC mění. Ve reproduktoru se ozval hlas kapitána, který nesrozumitelnou angličtinou sděloval, že budeme mít přibližně 45 minut zpoždění, protože jsme nedostali povolení ke startu. Volím osvědčenou metodu, přestavuju sedačku na postel a hodlám čekání prospat.

Po slíbené třičtvrtěhodince skutečně odlétáme, ale trochu divokým způsobem. Nějakých patnáct minut totiž držíme hodně nízkou letovou hladinu (cca 1500 metrů), kde jsou silné turbulence. Přiznám se, že podobné vylomeniny nemám rád ani v Turboletu s padákem na zádech, natož v A330, takže mi spadnul kámen ze srdce, když kapitán konečně přitápí pod kotlem a konečně stoupá do letové hladiny. Hurá, bude se servírovat snídaně! Jak je patrné z fotek, nebyla na čínské (a koneckonců ani západní poměry) vůbec špatná, troufám si říct že zdaleka nejlepší, kterou jsem kdy na čínském vnitrostátním letu jedl. Let ubíhal celkem svižně a já jenom litoval, že jsem schoval foťák, protože jsme při přiblížení letěli nějakých deset minut nad nádherně nasvícenými továrnami a rezidenčními čtvrtěmi. Přistání probíhalo v poměrně silném bočním větru, ale piloti všechno zvládli v pohodě a za chvíli jsme už byli u gatu.

Tam nás čekala známá ruzyňská finta, kdy jsme místo do chobotu museli po schodech dolů a do přistavených autobusů. To by samo o sobě nebylo tak špatné, nebýt totální ignorace palubního i pozemního personálu, který nechal cestující z economy vystupovat před pasažéry z first a naivně předpokládal, že cedule „first class only“ u VIP autobusu s křesly bude na rozdělení cestujících stačit. Z nějakých dvaceti Fkařů jsme se do pohodlného mikrobusu dostali tři, zbytek musel hezky na stojáka do vymrzlého autobusu pro economy. Pár lidí se sice rozčilovalo, ale agent místo aby vyházel cestující z economy, jenom pokrčil rameny s tím, že není místo a že mají smůlu. Zkrátka „customer service made in China“…

Obrázek
Salónek Air China v Šanghaji

Obrázek
Detail sedaček

Obrázek
Ráno na letišti

Obrázek
Ráno na letišti

Obrázek
Snídaně

Obrázek
Na palubě - sedačky byly opravdu blízko u sebe

Obrázek
Sedělo se poměrně pohodlně

Obrázek
Naše letadlo

Hilton Beijing Wangfuijng
Kdykoliv letím do Pekingu, snažím se zabookovat pokoj nebo apartmá v Hiltonu na Wangfujingu, což je obchodní třída doslova pár kroků od Náměstí nebeského klidu a Zakázaného města. Mám pro to hned několik důvodů – personál i všechny služby fungují naprosto dokonale a nikdy jsem s ničím neměl problém, ve vaně v koupelně čeká na hosty complimentary kachnička s logem hotelu (ano, jsem ujetý na kachničky ve vaně, personál Four Seasons by mohl vyprávět), ceny ubytování jsou hodně čínské (v přepočtu 4-8 tisíc korun za noc) a portýr u dveří s úsměvem zdraví hosty slovy „welcome back“. Pokud hledáte kvalitní ubytování v centru města, takovou malou oázu klidu uprostřed čínského mumraje, můžu Hilton maximálně doporučit.

Obrázek
Pokoj v Hiltonu

Obrázek
Koupelna (bohužel bez kachničky)

Obrázek
Olympijský stadion

Obrázek
Stadion vodních sportů - znáte z TV

PEK-PVG
CA934, A340-300

Když jsem v neděli kolem poledne seděl v autě cestou na letiště, schválně jsem se zamyslel a bilancoval, čím vším jsem ve „first“ tady v Číně letěl (samozřejmě za stejnou cenu, protože aerolinky ve svých tarifech typy letadel nerozlišují). U China Southern jsem vyzkoušel něco na způsob business class ČSA v narrow-body 757, klasický mezinárodní lie-flat byznys v A330 i jeho trochu víc našlapanou variantu v A330 Air China. Nyní mě čekala opravdová mezinárodní first class v A340, kterou tu nedávno chválil ulafme. Navíc jsme letěli ve dvou lidech, takže jsem se těšil, že vyzkoušíme středové firs-class boxy, které se dají přestavět na menší zasedačku.

Už při příjezdu na letiště ale bylo jasné, že to tak jednoduché nebude. Pekingský terminál číslo 3 je nový, obrovský a naprosto dementně značený. Je sice pěkné, že všude na obrazovkách svítí čísla přepážek pro check-in na různé lety, ale ty platí jenom pro economy. Po pěti minutách hledání něčeho, co by aspoň vzdáleně připomínalo first class check-in jsem se rezignovaně zeptal jednoho z agentů, který mě navedl k jakémusi zapadlému stolku s neuvěřitelně špinavým červeným tepichem. Rozhodně nejsem na uklízení cimprlich, ostatně dokážete si představit, jak to asi vypadá v bytě single workoholika, ale tohle bylo moc i na mě. Slečna u přepážky, která cosi vysvětlovala skupince Číňanů, naštěstí zahlédla můj vyděšeně-znechucený výraz, a hned zavolala kolegyni, co otevřela vedlejší box a hned nám dala zlaté palubní vstupenky. Máme sedačky 1D a 1H, ale do odletu zbývá ještě dost času, takže rychle na bezpečnostní kontrolu a pak do salónku.

Ten je i na čínské poměry dost přecpaný a jediná dvě volná křesla jsme našli před televizí, kde běžela nějaká čínská estráda. Vedle nás usedá poměrně pohledná Číňanka a z vyděšeného výrazu kolegyně jsem pochopil, že cosi není v pořádku. Teprve když odcházíme boardovat, mi vysvětluje, že šlo o jednu ze zdejších největších televizních hvězd – nějakou herečku a moderátorku, jejíž jméno jsem zapomněl stejně rychle, jako by zapomněl Leoše Mareše průměrný Asiat. Pro jistotu jsem ještě zkontroloval číslo gatu, a tuším zradu. Pokud mě paměť nešálí, budeme muset dolů do přízemí a opět nastupovat z autobusu. A taky že jo. Kdesi uprostřed tmy je dlouhá fronta, ale jakmile slečna z pozemního personálu uvidí naše zlaté boarding passy, hned nás vede dopředu, kontroluje kódy a s úsměvem nás staví do vymrzlého autobusu. Ptám se, jestli tu není VIP mikrobus, a dostává se mi odpovědi, že není a nebude. Po pěti minutách čekání mě napadne vylézt ven a zeptat se řidiče nedaleko zaparkované osobní dodávky, jestli náhodou nepatří k našemu letu. Odpovídá, že ano, ale že čeká na pasažéry z first a business class. Bereme příručáky, přesedáme si, ještě přistoupí dva další lidé a dostáváme pokyn k odjezdu. Za pět minut už stojíme u hubu s kovovými schody, takže honem nahoru, projít chodbou a do letadla.

Opravdová první třída Air China má na první pohled své nejlepší roky už za sebou, ale pořád ještě nabízí vynikající komfort. Kabina i boxy jsou laděné do šedo-béžové barvy v klasickém rozestavení 1-2-1, přičemž každý cestující má k dispozici box, který se může proměnit na plnohodnotnou dvoumetrovou postel. Usměvavá letuška nás usazuje, nabízí pití a vysvětluje, že nejdřív nastupují autobusem cestující, kteří letí pouze vnitrostátní segment. Po nich přijdou na řadu pasažéři, kteří s letadlem pokračují ze Šanghaje dál do Evropy – ti nastupují civilizovaně skrz hub. Do odletu tak zbývá ještě celkem dost času, takže si s kolegyní rozkládáme sedačky do příjemného tvaru, odklápíme středové panely, abychom měli společný velký stůl a čekáme na příchod dalších cestujících. Za nějakých pět minut začnou skrze přední dveře proudit tradiční postarší prošedivělí pánové v oblecích, kteří se tváří, že by se bez nich přinejmenším přestala točit zeměkoule. Všichni poslušně mizí kdesi vzadu v business class, kde jsou poměrně napěchované obyčejné lie-flat sedačky. Nakonec zůstáváme v osmimístné jedničce tři cestující – já s kolegyní a v druhé řadě u okna nějaký sympatický mladý Číňan. Schválně jsem ještě nakouknul do byznysu – ten byl zaplněný přibližně z osmdesáti procent.

Startujeme přesně podle letového řádu a hned stoupáme na letovou hladinu. Rozhodl jsem se vyzkoušet dalších pár funkcí sedadla včetně vysunutí přepážky, což si kolegyně vzala osobně, a tak mi na hlavě přistál polštář. Vzhledem k tomu, že nás čekal oběd servírovaný na křehkém čínském porcelánu, tak jsem přepážku zase schoval, protože jsem nechtěl riskovat, co by přiletělo příště. Jenže to už přišel onen oběd. Spíš než špičkový kulinářský zážitek připomínal Babicovy dobroty servírované na cibuláku – nějaký salát s rajčaty, celkem dobrý moučník a klasické vepřové maso s rýží. Až jsem začal mít podezření, že ve first, business i economy servírují stejné jídlo, jenom ho dají na jiný talíř. Jíst se to moc nedalo a raději bych si dal snídani z předchozího letu, která vypadala i chutnala o sto procent lépe. Letuška sklidila stolky a odnesla ubrusy, takže jsme mohli v klidu rozložit sedačky na postele, trochu si zvednout opěrku hlavy, vyklopit jednu televizi a společně sledovat jeden z deseti neinteraktivních kanálů, na kterém dávali romantický film o tom, kterak se za dob kulturní revoluce zamiluje v převýchovném táboru dcera popraveného kapitalisty do mladého předáka geologických průzkumníků.

Zrovna když děj gradoval a chystal se první polibek, kterým chtěla dívka odměnit chlapce za dar v podobě žlutých holínek, signál zmizel a letadlo začalo klesat. Přiblížení na letiště Pudong probíhalo v klidu - žádné turbulence, přistání jako do peřin. Ještě pět minut pojíždění a už jsme zastavili před vnitrostátní částí druhého terminálu, odkud je to kousek k pásům se zavazadly i k taxíkům. Venku se pomalu začalo stmívat a než jsme se se dostali autem do centra, už byla tma a nepříjemná vlhká zima. Otevřel jsem dveře bytu a vrátil se zpět do reality všedního dne – další výpadek elektriky, všechna topení na stand-by a neskutečná zima. Podle teploměru v obýváku krásných jedenáct stupňů…

Obrázek
Detail letenky

Obrázek
Salónek v Pekingu

Obrázek
Tady jsme seděli (a leželi)

Obrázek
Detail boxu

Výlet sociální (Y)
Je pátek ráno, šest hodin. Vzbudil mě neskutečný rachot, protože soused vstal dřív a nenapadlo ho nic lepšího než začít vrtat díry do zdi – samozřejmě tak, aby měl hotovo než půjde ráno do práce. Před sedmou vyrážíme i s dvěma spolupasažérkami z bytu a chystáme se chytit taxík na letiště. Venku je sice teplo, ale hnusně – mlha a lehký déšť. Taxík si bez problémů klestí cestu horním patrem dvouúrovňové dálnice a za necelých dvacet minut jsme u terminálu. Tentokrát mě čeká trochu jiné cestování – letím v economy a navíc mám s sebou dva „nefrequent flyery“, takže logicky nemůžu využít zlatého statusu u Star Alliance…

SHA-PEK
CA1590, B777-200

Tuším, že nás čeká u přepážek peklo, ale nemáme žádná zavazadla takže zkouším automat pro samoobslužné odbavení. Scanuji pas a… nic! Ručně zadávám číslo pasu a… nic! Ručně zadávám číslo letenky a… zase nic! No to nám to cestování pěkně začíná. Před přepážkami je pěkný mumraj, ale opět při bližším ohledání a zjišťujeme, že většina lidí tam jenom okouní a rozhodně se nechce odbavit. S trochou cviku se protahujeme k volné přepážce a kupodivu jsou naše pasy i letenky v systému, takže hned dostáváme palubní vstupenky. A sakra, máme sedadla F, G a H, což nezní moc Airbusově. A taky že jo – když po pěti minutách projdeme bezpečnostní kontrolou, uvidíme před naším gatem prastarý Boeing 777-200. Doteď jsem si myslel, že staré mašiny vytahují v případě potřeby z kopřiv jenom České dráhy, ale evidentně se od nich v Air China přiučili. Kamarádky se odebraly na kafe a já si sednul k internetu, abych ještě poodpovídal na pár e-mailů.

A je tady boarding, který je minimálně o 20% civilizovanější než před pár měsíci. Dokonce se objevuje něco ve stylu dvou front (samozřejmě bez nějakého ohledu na prioritní pasažéry). Personál nezklamal a opět bez hlášení zahajuje nástup do letadla a teprve za pár minut jeden agent nesměle zahuhlá do mikrofonu, že náš let boarduje. Fronta lidí postupuje celkem rychle vpřed, takže se zapojujeme na konec a za pár minut už čekáme v nástupním chobotu, než si všichni pasažéři v prvních řadách economy uloží zavazadla, vyřídí telefonáty, dopovídají s kamarády a konečně uvolní uličku (to není vtip, viděl jsem to několikrát na vlastní oči). Usedáme do celkem pohodlných sedaček (samozřejmě bez individuálního IFE) a pobaveně sledujeme archaické CRT monitory u stropu, když tu přijde hlášení z kokpitu. Vážení cestující, řízení letového provozu nám odložilo start, zatím nevíme, kdy poletíme. To byl signál pro letušky, aby začaly roznášet snídani, takže bylo jasné, že na zemi zůstaneme minimálně půl hodiny.

Snídaně Air China jsou na čínské poměry mimořádně povedené a je až s podivem, jak moc se od sebe jednotlivé hlavní aerolinky liší v kvalitě jídla na vnitrostátních letech. Na prvním místě je bezkonkurenčně Air China, o něco dál pak China Southern (rozuměj „pořád se to dá jíst“) a na úplném chvostu China Eastern. Garantuji vám, že když před vámi přistane tác se „snídaní“ poslední zmíněné společnosti, bude se vám ještě stýskat po amerických aerolinkách, které neservírují nic. Dokonce i to nic je lepší než nakvašený zeleninový salát s černým vejcem, fialová kaše s nulovou chutí (zato milionem zrníček, která skřípou mezi zuby), a chléb s náplní, který ráno chutná a v poledne pomáhá. Snídaně dojedena a se „sekyrou“ 45 minut konečně dostáváme povolení pojíždět na start.

Kapitán dává plný knedlík a letadlo se odlepuje od dráhy. Za chvíli opět plyny stahuje a nás čeká obligátní kličkování v patnácti stovkách spojené s nepříjemnou turbulencí. Já se při nich moc dobře necítím, ale kamarádka vedle mě usíná – nemá sice zlatou kartu Singapore Airlines, ale má ATPL (frozen), takže jí podobné věci nevadí. Cesta na sever poměrně slušně utíká – i když má naše letadlo svoje nejlepší roky dávno za sebou, jsou sedačky nesmírně pohodlné a mají solidní rozestupy, takže se dá klimbat a v rámci možností dohánět spánkový deficit. Konečně začínáme klesat a rozsvítí se nápis „připoutejte se“. To je signál pro nějakých deset, patnáct lidí, aby se zvedli a běželi si oskočit na záchod. Na čínské zbohatlíky se totiž nevztahují nejen pravidla silničního provozu, ale také fyzikální zákony…

Během přistání se na obrazovkách promítá obraz z kamery vpředu na podvozku a je krásně vidět, jak se musí piloti poprat s bočním větrem a naklonit během finálního manévru letadlo, aby dodriftovalo tam, kam má. Venku je krásný slunečný den, a tak nám ani nevadí, že opět musíme vystoupit na plochu, kde čekají autobusy. Naštěstí se s nimi jede jenom tři, čtyři minuty – rozhodně nic, co by připomínalo Tour de CDG. Zbývá už jenom dořešit poslední problém, a sice jak se dostat do centra. Nakonec volíme vláček Airport Express a dvě linky metra. Zvlášť z té poslední – linky číslo 1 – jsem měl opravdový strach. Ve špičce v ní vznikají naprosto megalomanské zácpy a tlačenice, které jsem nikde jinde neviděl (ani v Šanghaji nebo Tokiu). Holky proto dostávají rychlé školení o tom, že se mají připravit na boj o holý život, ale naštěstí to nebylo tak horké – v poledne metrem skoro nikdo nejezdí, takže se nám nějakým zázrakem podařilo procpat hned do toho prvního a dokonce i vystoupit na správné stanici.

Obrázek
Tam někde v dáli je náš Boeing 777-200

Obrázek
Nástup na palubu

Obrázek
Místa dost :D

Obrázek
Retro obrazovky

Obrázek
Snídaně

Obrázek
V Pekingu na ploše

Obrázek
Metro z letiště

Grand Mercury Hotel Xidan
Tentokrát jsme výjimečně z cenových důvodů zvolili jiný hotel než osvědčený Hilton, což se ukázalo jako zásadní chyba. Když jsme totiž dorazili do zarezervovaného Novotelu o pár desítek metrů vedle, oznámil nám usměvavý recepční, že mají bohužel plno a že nás přesunuli do jejich sesterského hotelu na Xidanu (což je podobné, jako by vás v Praze z Václavského náměstí přehodili někam na Florenc). Vysvětluji recepčnímu, že kdybych chtěl bydlet na Xidanu, tak si nerezervuju hotel na Wangfujingu, což překvapivě chápe a jako kompenzaci nabízí bezplatný upgrade do apartmá. No, co se dá dělat, sedáme do taxi a za patnáct minut vystupujeme před hotelem Grand Mercury. Recepční o nás ví, anglicky nás přivítá, a mandarínsky se ptá kolegyně, zda jsou dostupné apartmány. Ta mu odpovídá, že by je nejdřív museli uklidit. Když vidím zamyšleného recepčního, tuším zradu, takže pro jistotu mandarínsky odpovídám, že je to v pohodě a že si zatím dáme na baru kafe. Překvapený pracovník u přepážky přikyvuje, bere si mojí kartu a ještě nám přidává poukázky na tři kávy zdarma…

Když si odmyslím zmatky s rezervacemi, tak musím uznat, že Grand Mercury není zas tak špatný hotel. Apartmány byly obrovské a dobře vybavené a hotelová kuchyně vařila opravdu velice chutně. Citelně zamrzela jenom absence wi-fi připojení, protože kabel od internetu končil na stole u dveří, což bylo nějakých patnáct metrů od postele, kde jsem se chtěl natáhnout s notebookem. Ale za necelé tři tisíce českých korun na noc se pár nedostatků dalo odpustit (včetně přinejmenším sporného civilizačního standardu některých dalších hostů).

Obrázek
Obývák v apartmá

Obrázek
Pohled do ložnice

Obrázek
Takhle vypadal hotel v noci

PEK-SHA
MU1590, A330-300

Letadlo Air China z Pekingu do Šanghaje odlétá v půl dvanácté, takže jsme někdy po deváté hodině ranní vystoupili z taxíku před hypermoderním terminálem číslo tři. Samoobslužné kiosky opět nenašly naše čísla letenek ani pasů, ale na informačních obrazovkách jsme rychle našli čísla přepážek, kde se můžeme zacheckovat postaru. Přijdeme k sympatické čínské slečně, dáme jí letenky a ejhle – váš let byl zrušen, jděte na přepážku K16, kde vás přebookují na jiný let. To nám to pěkně začíná… Těsně před přepážkou K16 se otáčím, abych něco vysvětlil holkám, což byla taktická chyba – na několik sekund jsem ztratil ostražitost, čehož využil nesmírně drzý Číňan a vecpal se přede mně. Mávnul jsem nad tím rukou a pak s hrůzou sledoval, jak vytahuje desky cestovní kanceláře a asi třicet čínských občanských průkazů. Z úvah, jestli ho mám prostě vzít a zahodit, nebo jestli bude jenom stačit omlátit mu připravený Canon 60D o hlavu, mě vytrhly holky, které udělaly pěkné oči na druhého agenta. Super, otevírá pro nás další přepážku bere si pasy a někam telefonuje. V telefonu slyším klíčové slovo „Dong Fang Hang Kong“ a vlasy mi vstávají hrůzou na hlavě. Oni nás právě přesouvají na let China Eastern. Takže žádné míle, hnusné jídlo a samozřejmě odlet z terminálu číslo dva. Než stačím cokoliv říct, dostáváme papírek s novým číslem letu a 200 RMB na osobu coby kompenzaci. Chtěl jsem ještě situaci hrotit, ale holky byly celkem spokojené, protože měly víc peněz na nákupy suvenýrů, takže jsem to nechal být.

Takže honem na druhý terminál. To znamenalo sjet dvě patra dolů, nastoupit do autobusu a přežít nějakých patnáct minut cesty s divokým řidičem, který se minulý víkend evidentně díval na Velkou cenu Číny F1. Pekingská „dvojka“ má k hypermoderní „trojce“ hodně daleko – vizáží připomíná betonovou hroudu z devadesátých let, takovou o něco zaostalejší obdobu prvního terminálu v Manile. Pro lety do Šanghaje se navíc používají speciální přepážky označené písmeny Q. Jenže s tím bohužel nepočítalo letištní značení, takže když jdete po šipkách k check-inu, dostanete se do velké haly, kde jsou řady A až P. Po Q jako by se slehla zem, takže zpátky do vstupní dvorany a ejhle – úplně v rohu se krčí pár přepážek s miniaturním nápisem „pro lety na SHA“. Naštěstí je u nich minimum lidí, takže si za tři minuty odnášíme palubní vstupenky a za dalších pět minut už jsme v tranzitním prostoru za bezpečnostní kontrolou. Čínská letiště jsou sice svérázná, ale pořád nesmírně efektivní…

Venku před gatem stojí Airbus 330 ve verzi 300, což dává tušit, že nás poletí opravdu hodně. Při čekání dostávám SMSku od kolegyně, že tenhle víkend má jedna z největších pekingských univerzit sté výročí svého založení, takže na slavnost přicestovalo několik desítek tisíc absolventů. Aha, to už mnohé vysvětluje. Nástup do letadla proběhl naštěstí velice civilizovaně a deset minut před plánovaným odletem už všichni způsobně sedí a letušky zavírají dveře. Jenže opět přichází obligátní hlášení kapitána – z důvodů řízení letového provozu… bla bla škrrr… bla bla… nevíme, kdy odletíme, ale bude to trvat dlouho. Měl pravdu, na ploše jsme tvrdli skoro hodinu a půl. Posádka se tentokrát rozhodla rozdávat jenom pití, takže oběd - zlatý hřeb celého letu – přišel na řadu až ve vzduchu. Jediné, co se z celého tácku dalo jíst, byly kousky ovoce (a možná dressing k salátu), jinak šlo o naprostou kulinářskou tragédii. Opět nakvašený zeleninový salát s plátky hovězího žaludku (prý pekingská specialita), něco na způsob blátivých rybích prstů s rýží a k tomu všemu podezřelý kelímek jogurtu. Fuj…

Celkový dojem z letu naštěstí trochu zachránil palubní program. Sice tu upět nebyly individuální monitory, ale na LCDčkách u stropu kabiny se promítal hodně zajímavý dokument o vzniku vesmíru, který měl i dabing v anglické verzi. Během klesání k letišti se ke mně kamarádka naklonila a suše konstatovala „vypnuli autopilota“. Měla pravdu – jeden z pilotů byl evidentně neurotik, který si neustále hrál se spojlery a plynovými pákami. Jeho způsob letu trochu připomínal řidiče šanghajského metra, kteří také fungují digitálně – stálou rychlost udržují tak, že v pravidelných intervalech přidávají plyn, takže se cestující v celém vlaku klátí do rytmu. Nakonec jsme ale přistáli v pořádku a po ostrém reverzu jsme zabočili k budově druhého terminálu. Výstup proběhl díkybohu chobotem a fronta na taxíky nás nezdržela déle než deset minut. Uff, konečně zase doma…

Obrázek
Druhý terminál v Pekingu

Obrázek
Na palubě Airbusu

Obrázek
Nejstupidnější umístění ovládacích prvků - když se člověk zavrtí na sedačce, automaticky volá letušku

Obrázek
Oběd, biohazard

Obrázek
Taxíky v Šanghaji

Z předchozích řádků se může zdát, že jsem proti Číňanům a vůbec létání v Číně zaujatý, ale opravdu tomu tak není. Popsané problémy s neskutečně dlouhým čekáním na povolení ke startu, zrušenými lety a příšerným jídlem se téměř výlučně týkají linek mezi Šanghají a Pekingem – nikde jinde jsem totiž podobné starosti neměl. Těžko říct, čím to je způsobené. Ano, jde o jedno z nejvytíženějších leteckých spojení na světě, ale podle mě je za tím jednoduchý fakt, že na téhle trase mají tři hlavní dopravci praktický oligopol. Kdo potřebuje letět, musí využít jejich služeb za úplně stejné ceny, případně dělat velké kompromisy co se časů odletu týče. Neexistuje tudíž reálný důvod pro zlepšení celé situace, přinejmenším do doby, než bude dostavěná vysokorychlostní železnice, se kterou tisíc kilometrů dlouhá cesta zabere necelé čtyři hodiny.

A co čínská první třída? Minimálně na téhle trase jde o takový Ryanair – za málo peněz (jednosměrná letenka stojí v přepočtu devět tisíc korun) se sice proletíte první třídou, ale komfort cestování je hlavně na zemi mnohem horší, než jaký poskytují třeba Singapore Airlines svým frequent flyerům v economy. Jednoduše není akceptovatelné, aby se cestující první třídy musel u přepážek přetlačovat s chrchlajícími gastarbeitery, aby ho téměř umačkal dav při nástupu do letadla nebo aby zůstal stát v mrazu na ploše, protože VIP mikrobus obsadili lidé z economy. Tyhle problémy totiž nevynahradí ani těch pět minut, kdy kolem člověka rozvaleného v boxu procházejí naštvaní „důležití pánové“ dozadu do byznysu.

No a to je vše, příště si dáme zase něco pozitivnějšího…


salamio
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 490
Registrován: 22. 07. 2010, 09:43
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od salamio »

Prima report, akorát máš popletený nadpis: koupě letenky v F je navýsost sociální akt, páč tím zadotuješ dost sociálních případů, co si pak za pár yuanů koupí Y. Naopak koupě letenky v Y (o Q nemluvě) je v podstatě vykořisťování nebohých F pasažérů.
Neboť jak jest psáno, ...the recognition of class and class struggle, are necessary for peasants and the Chinese people to overcome both domestic and foreign enemy elements.
:)

context
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1391
Registrován: 26. 02. 2007, 23:47
Bydliště: PU
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od context »

ďakujem, príjemne sa to čítalo
okrem toho, že si o mne vzbudil akútnu chuť navštíviť Čínu si mi pripomenul niektoré momenty a špecifiká. Napr.: pretláčanie s davom som úspešne testoval síce nie na červenom koberci ale na stanici v Shenzhene...

VanillA
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 322
Registrován: 22. 02. 2009, 11:57
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od VanillA »

Čocíku, taky mám kachničku a můžu jin doporučit ;-)

http://www.play.com/Electronics/Electro ... oduct.html

Jinak díky za report, skvělé jako vždy :clap:

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4143
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od whiskey »

Bez kacicky ani ranu, najcennejsia v mojej zbierke je oktoberfestova z MUC LH F lounge :clap:


cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od cocik »

Hura, uz jsem nasel Hilton kachnicku :D
Obrázek

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od cocik »

salamio píše:Neboť jak jest psáno, ...the recognition of class and class struggle, are necessary for peasants and the Chinese people to overcome both domestic and foreign enemy elements.:)


No, zrovna vcera jsem na hodine cinstiny prekladal nejakej starej text z 80.let a mel jsem tam speky typu "Lidova osvobozenecka armada tvori spolu s pracujicim lidem jednu nerozdelitelnou rodinu". Dej mi jeste rok, dva a zvladnu zpatra odvykladat super projev jak na stranickym sjezdu :D

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 4294
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: na vejminku
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od prodejce »

cocik píše:Obrázek


.. zajímavá představa o barvě kačenky. Tohle když dáš do vany, vzninke nálev z ftalátů.
Hlavně jí nelízej, prosimtě :silent:

ragbysta
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 162
Registrován: 17. 11. 2008, 21:25
Oblíbené typy letadel: a380
Pohlaví: muž
Bydliště: Ostrava
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od ragbysta »

kačenka není červená ?? a na hrudi místo Hiltnu by měla být hvězda ne???

persona
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2130
Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
Bydliště: BRQ
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od persona »

Moc hezký trip report, který ukazuje, že léta v publicistice jsou znát. Zvláště jsem vychutnal další dávku sociokulturních postřehů o Číňanech, byť těch bodyčeků - zdá se - začíná valem přibývat :-)

Lopata
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 60
Registrován: 05. 11. 2010, 11:06
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od Lopata »

Klasicky velmi kvalitni TR, Cociku! Mel bych dotaz k tve znalosti cinstiny, uz v jednom z drivejsich TR jsem pochopil, ze ji zvladas na hovorove urovni - jak dlouho ti to trvalo?

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od cocik »

Lopata píše:Klasicky velmi kvalitni TR, Cociku! Mel bych dotaz k tve znalosti cinstiny, uz v jednom z drivejsich TR jsem pochopil, ze ji zvladas na hovorove urovni - jak dlouho ti to trvalo?


Zvladam ji tak, ze se v bezny konverzaci vicemene dohodnu o tom, o cem potrebuju, a nedela mi problem odcestovat do uplnyho zapadakova, kde se jinak nez cinsky mluvit neda, a vyrizovat tam bezny veci. Jenze treba ve stredu se mnou delaly nejaky dve studentky mezinarodnich vztahu nejakej pruzkum toho, co si cizinci mysli o Cine, a tam uz jsem to moc dobre nezvladal - na akademicko/filozoficky debaty si musim jeste nejakou dobu pockat... Jinak do tohohle stadia mi to trvalo tri roky a pocitam ze dalsi minimalne tri roky bude trvat, nez budu umet opravdu poradne.

Lopata
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 60
Registrován: 05. 11. 2010, 11:06
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od Lopata »

Zajimave. A to je teda mandarinstina? Kantonctina je uplne o necem jinem?

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od cocik »

Lopata píše:Zajimave. A to je teda mandarinstina? Kantonctina je uplne o necem jinem?


Presne tak. Mam tu kolegu, kterej umi jenom kantonsky a anglicky, a s mandarinstinou (a taky se zjednodusenejma znakama) svadi kazdodenni krutej boj.

Poly
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 369
Registrován: 18. 12. 2006, 12:08
Oblíbené typy letadel: B747-400, B777-300, A330-300, A340-600
Stav: Offline

Re: Dvakrát do Pekingu – sociálně (Y) a asociálně (F)

Příspěvek od Poly »

Skvělé. Asi jako všichni tak i já se těším na další Tvé reporty. Snad se třeba někdy dočkáme reportu z F v SQ anebo třeba v jejich Private Suites v A380. :wink:


Odpovědět