Mezi černou a bílou (literární TR)

prodejce
Prodejce
Prodejce
Příspěvky: 4294
Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
Bydliště: na vejminku
Stav: Offline

Mezi černou a bílou (literární TR)

Příspěvek od prodejce »

"Cestovatelské mystérium mezi nocí a dnem", které se vám právě dostává do rukou, není svým formátem klasický "příspěvek do fóra". Není to dokonce ani "článek", který jsem si zde jako samostatný formát před časem zavedl. Žánr, se kterým nově přicházím, má svůj vlastní – řekněme širokoúhlý – formát.

Literární tripreport se skládá z úvodu, katarze, analepse a dvou konců. To celé je rozděleno na dva díly, stejně jako byly ruské filmy.

Ale i tak - než očima přeskočíte na první odstavec prvního dílu bude určitě lepší, pokud si ještě předtím připravíte šálek horkého kakaa, vyvenčíte psa a dopíšete emaily. Prostě: chce to trpělivost.



logo.jpg
logo.jpg (53.72 KiB) Zobrazeno 7498 x


Díl první: „Tma“

***

Poslední den inspekční cesty po arabské dovolenkové destinaci jsem trochu přeplánoval. Prohlídka šesti hotelů, zpátky k sobě na hotel, late check-out a večeře s místní cestovkou. Potom už „jenom“ čtyřhodinová jízda na letiště a ve tři ráno odlet do Evropy. Připravil jsem si tedy učebnicový „red-eye“.

Po hotelech jsem se samozřejmě zdržel. Zpátky u sebe na pokoji jsem s víc jak hodinovým zpožděním, koupel si můžu dopřát už jenom cikánskou, převlíknout košili, vyměnit kravatu a naházet věci do kufru. Jako bych nevěděl, že takhle to nefunguje - neposkládaný kufr pochopitelně nejde zavřít. Trenýrky se napřed musí poctivě sruličkovat a nacpat do bot. Zničehonic jde kufr zavřít úplně zlehka. Mám ze sebe radost - takhle „na nízko“ se mi to zatím ještě nepovedlo. Stačí čtyři dny na cestách a hned je ze mě profík. :thumbup:

Na recepci už nejdu hotelovým bludištěm, ale beru to zkratkou - venkem kolem bazénu. Pán tam hraje se synem takové ty obří šachy, co se dá chodit mezi figurkama. Když s kabátem přes rameno, ve třiceti stupních a černých kalhotách pádím sviňským krokem kolem šachovnice, upoutám jeho pozornost. Natolik, že zapomene svůj tah. Věnuju mu úsměv a v paměti mi zůstane ten okamžik: chlápek v plavkách drží oběma rukama ve vzduchu metrového bílého koně, s hlavou mírně nakloněnou doleva a s pootevřenými ústy na mě nechápavě zírá, to celé na pozadí moře v protisvětle. La révolution surréaliste est arrivé! Kolečka kufru hlučí po dlaždičkách až koupáci na lehátkách otáčejí hlavy. Pardon, ale někdo ty zájezdové katalogy fakt napsat musí.

U večeře se na okamžik vyřazuju z provozu hned u předkrmu – olivou, která je místo česnekem napěchovaná feferonovou pastou. Blbá chyba a není moje první. Musím s hlavou mezi kolena. Při konzumaci syrových feferonek opravdu nevypadám dobře a vím to o sobě. Nad stolem ukazuju palec nahoru, jako že oukej, ještě budu žít. Arabové se náramně baví. Jojo, oliva byla „extremely delicious“ a dám si před váma ještě jednu – tentokrát už zajištěnou jogurtem, který všechna pálivá nebezpečí eliminuje. O jednu pečenou rybu a čtyřicet podání ruky později sedím v autě.

Můj řidič Mustafa si není jistý, jestli má pokračovat v „hospitalitě“, nebo už toho bylo dost. Zkouší opatrně otázku ve stylu „how did you like my country“. Po stoosmdesátéprvní odpovídám ve stylu „beautiful“. Kdybych měl hodnotit podle hotelových bufetů a koupelen, což je to nejvíc, co jsem z jeho country viděl, řekl bych, že tu snad ani žádné problémy nemají (ale oni mají). Řidič vzdává konverzaci a mluvené slovo nahrazuje výběr arabského popu z USB klíčenky. Potom zrychlí na 130 a zkouší předjíždět cisterny s naftou. Když není zábava se mnou, najde si svou vlastní.

Zkouším, jestli se ve foťácích trochu vzpamatovaly baterky. Po celodenním focení jeden skomírá, druhý už ne. Chtěl bych zazálohovat do laptopu jediný hmatatelný výsledek svojí práce – totiž ty tisíce fotek. Ve tmě prohrabávám příručák a hledám USB kabel. Marně. Tak.. čtyřikrát jsem poránu balil kufr s jedinou myšlenkou, abych něco důležitého nezapoměl na pokoji. Třikrát se mi to povedlo a až teda poslední den jsem konečně něco zapoměl. Začínám se samonasírat. Je mi jasné, že existuje konkrétní důvod, proč mi šlo při dnešním balení zavřít čemodan tak snadno. Místní komunitu pokojských jsem podpořil něčím, co zůstalo viset ve skříni. A možná toho nebylo málo. Přehrávám si v paměti postup balení, ale nemohu přijít na to, co to bylo. No nic, pragmaticky viděno, jediné na čem opravdu záleží je pas, peněženka, počítač a foťáky. Zbytek ať veme čert. Ale když půlku věcí necháš viset ve skříni, to se ti to pak krásně zavíraj kufry, ty „profíku“. :evil:

Mustafa stupňuje starosti o mé pohodlí. „Aircondition oukej, not cold?“ „Do you have enough water?“ Je jasné, kam tím směřuje - tahle péče nebude zadarmo. Po dvou hodinách jízdy zničehonic přichází povolení kouřit v autě, což bylo předešlých 800 kilometrů tabu. Navrhuju raději kompletní „coffee break“ a za minutu zastavujeme před pit-stopem pro náklaďáky. Mustafa jim jde dovnitř říct ať postaví vodu, že přijeli hosti. Já počkám venku. V krámku jsou tři místní - jeden v zázemí vaří čaje, další dva sedí mezi zbožím na plastových židličkách a koukaj na televizi. Mustafa objednává dvakrát قهوة a pak ukazuje směrem k našemu autu a něco vypráví. Na to pan domácí vyleze na krám a jde si mě prohlédnout osobně. Je to beduín v červené kuffíji. Když mě uvidí, zůstane stát mezi dveřma. Za zády mu nakukuje Mustafa a pobaveně se šklebí. Zřejmě domácímu nakecal, že jsem buhvíkdo a to se mu docela povedlo. V plášti od obleku, s oranžovo-pruhovanou kravatou a v naleštěných botách jsem zjev uprostřed pouště. V tuhle chvíli by mě docela zajímal beduínův názor na surrealismus.

Přeju assalam aleykum a zívám, jako by nic. Aby řeč nestála, mohl bych mu vysvětlit, že to co mám na sobě je anti-pasta oblek a že když má člověk něco takového na sobě, musí vytrvale myslet na to, aby nikde nejedl špagety ani nic podobného a polévky pokud možno vsedě. Schválně, jestli by se tomu zasmál. Naštěstí nemusím vysvětlovat nic. Domácí si mě prohlédnul a vrátil se zpátky na krám. Postávám pod zelenou zářivkou a pozoruju provoz. Kolem projíždí jedna po druhé ty cisterny, které Mustafa tak pracně předjížděl. Musím mu potom říct, že nás dojela i ta bílá s hodně světýlkama. Zbytek cesty na letiště bude stíhací závod na dvěstě kilometrů.

Káva se podává. Byl jsem zde představen jako VIP a servis tomu odpovídá. Dva papírové kelímky Nescafé nasunuté do sebe a v nich jedna třetina lógru a dvě třetiny vody. Mustafa má kelímek jenom jeden a pálí si prsty. Když poprvé usrknu, dojde mi, že tahle noc bude opravdu dlouhá. A ne že to „nějak přežiju a bude to dobrý“, jak si člověk namlouvá nad vytištěnou letenkou. Právě tím usrknutím začala „red-eye“ fáze cesty a to opravdu nepříjemné mě přitom teprve čeká. Ale kdo chce kam, pomožme mu tam.

Chtěl jsem to, tak to mám. Beduín přišel za námi a začal se vybavovat s Mustafou. Zkouším si představit, jak by to vypadalo, kdybych se s těmahle dvěma zastavil na kafe já. Jak by se asi na beduína v jeho národním kroji tvářili po setmění někde u pumpy v Rokycanech. A musím přiznat, že i když je to jen teoretická úvaha, beduín se na mě tváří podstatně lépe, než by se český pumpař tvářil na něj.

Neskašé zaúčinkovala prakticky okamžitě. Musím vyzkoušet pouštní sociálku. Mustafa mě varuje, že to tady má tak „půl hvězdičky maximálně“. Tak tam stojím na šlapkách a obdivuji umění místních řidičů trefit se do daného otvoru vždy na milimetr přesně. V každém případě by si to beduín měl nechat vycucnout, nedivil bych se, kdyby už mu to někudy přetékalo do krámu. I když - třeba i tady znají cost-cutting. O šest kroků dál v poušti stojí pod širákem zídka vykachličkovaná koupelnovým vzorem a z ní trčí umyvadlo do tmy. Dnes ale budu prase a oželím ho.

Loučíme se. Jsem už na cestě domů a tenhle beduín byl vlastně první a jediný „civilista“, ke kterému jsem se v této zemi dostal na kontaktní vzdálenost. Mustafa se mě ptá, jak se mi líbily „rest-rooms“ a je trochu zklamaný, že z nich nejsem v šoku. Potom pořádně šlápne na plyn a ozve se ten typicky „jižní“ zvuk, kdy relativně moderní motor pálí obrovské množství nekvalitního benzínu.

O několik kilometrů dál prudce zpomalujeme. „Look! Look!“ Mustafa vzrušeně ukazuje na převrácenou cisternu u silnice. Moc pěkné. Asi mu praskla pneumatika, sjel ze silnice a tam se převrátil na bok. Po všech těch najetých kilometrech jsem konečně řekl nahlas, co si o tom tady myslím: „Insallah!“ Je to v rukou Božích a všechno nějak dopadne. Mustafa na mě překvapeně vytřeštil oči ve zpětném zrcátku: „Yes!“

Pod dojmem této události Mustafa zpomaluje ke stovce za hodinu. Jenže to moc nepomáhá. Po dvou minutách nás začíná předjíždět první náklaďák.

***

Na letiště přijíždíme krátce po půlnoci a zastavujeme přímo před terminálem. Mustafa mi podává můj odlehčený kufr, vytahuje na něm madélko a já mu děkuji za několikadenní věrné služby. Na tuto chvíli jsem se připravil už v autě. Netuším totiž, kdo další z hostující CK se tu na mě vrhne a nechci, aby se pak Mustafy někdo na něco vyptával. Podáváme si ruce. Původně jsem nevěděl, jestli to takhle úplně zafunguje, ale Mustafův protipohyb byl zcela bez zaváhání. Mezi prsty jsem měl srolovaných 80 euro a ty už tam nejsou. Tohle je ta nejlepší investice.

A předvídal jsem správně – z chodníku nás sleduje letištní „delegát“. Poslední bodem programu bude ukázka „servisu pro debily“, neboli „departure meet and greet“, tedy asistence při odbavení pro ty, kteří by to eventuelně nemuseli sami zvládnout. Delegát mi bere kufr a vede mě do haly. Check-in je ale ještě zavřený, tak mi po dvaceti krocích kufr zase podá s tím, abych chvíli počkal. Vyzvedne si mě prý na tomto místě, až nastane správná chvíle. Sedět není kde, veřejná část haly je „stojací“. Jdu se podívat na nejbližší monitor. Z karty odletů vyplývá, že dnes v noci budu zřejmě ušetřen typicky českého letištního humoru, na který bych už asi stejně neměl nervy. To je první dobrá zpráva nového dne.

Je nyní načase a v mém vlastním zájmu sestavit si vnitřní manuál, který mi pomůže přežít příštích sedm až osm hodin. Po celou tu dobu se budu soutředit pokud možno jen a pouze na dodržování postupů dle Manuálu a to za každou cenu a za všech okolností. To je asi jediná šance, jak se dočkat rána bez další úhony. Tak tedy za prvé: nic a nikdo mě nemůže nasrat. Za druhé: ve šťastné náhody nedoufám. Za třetí: Murphyho zákony platí obzvláště v noci. Za čtvrté: mohu s tím třeba i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. A konečně za páté: na všechny události výše neobmyšlené se vztahuje pravidlo číslo 1. Naordinoval jsem si tedy naprostou letargii bez ohledu na okolnosti. Bude ze mě červenooká zombie, která se pod rouškou tmy přesunuje mezi dvěma kontinenty. Fyzicky budu přítomen přepravě, duševně nikoliv. To je plán a vypadá neprůstřelně.

Z přemítání mě vytrhne zavlnění davu. Otevírá se check-in, resp. se k check-inu začíná připouštět. Funguje tu systém jako na Ruzyni v první polovině 90. let. K odbavovacím přepážkám se dostanete pouze s platnou letenkou přes bezpečností kontrolu a rentgen zavazadel. Delegát si mě nachází v davu a postrkuje mě ke kontrole. Kluci nalevo, holky napravo. Stojím nezúčastněně a čekám na poslední chvíli, kdy si budu muset sundat pásek a začnou mi padat kalhoty. Chlápek přede mnou si taky nechce sundat pásek, ani když mu na něj delegát ukazuje. Dělá že nevidí a suveréně zkouší projít rámem. Na stylu chůze je vidět pevné vnitřní rozhodnutí, že nezapíská. Samozřejmě zapískal a je vrácen zpět. Rychlost chůze nemá k jeho teatrálnímu údivu vliv na citlivost rámu. Nechápavě rozhazuje rukama. Asi to tady maj ty arabové rozbitý, ty rámy. Taky si nerad chytám džíny u kolen, ale nedělám z toho komedii, a vůbec, přizpůsob se žabožroute, zdržuješ! To je první porušení dnešního Manuálu a klopím oči do podlahy. Nevidět, neslyšet! Není to ani deset minut, co jsem se k něčemu zavázal a pravidlo číslo jedna málem vzalo za své. Kdybych měl takhle pokračovat, přijedu do Evropy ve svěrací kazajce. Žmoulám držák od kufru a cítím, jak se z konečků prstů odpařuje kofein.

Otevřených je asi 5 přepážek – tedy 4 eco a jedna pro business. Nemají tu beltwaye a tak odbavení vypadá jako malá demonstrace. Arabští cestující totiž v přirozených frontách nestojí. Buďto chodí kolem, nebo mezi frontami, ale vždy tam, kde (si myslí že) přijdou na řadu dřív. Tím vzniká skrumáž. Ukázka, jak to vypadá, pokud si na otázku „co budu mít z toho, když první bude někdo jiný“ odpovíte pravdu. Nic. A proto je taky blbost stát ve frontě. Že si Arabové v tomto směru nic nenalhávají přitom spoustu bílých lidí odpuzuje, až děsí.

Je tu zlatý hřeb služby „meet and greet“. Delegát mi bere z ruky pas a kufr s tím, že mě odbaví. Já mám opět stát na místě a čekat. Pak se rozběhne k arabům, kteří se tlačí před přepážkou business class a začne na ně řvát rozsypaný čaj. Volnou rukou u toho docela jasně a direktivně ukazuje na ekonomickou skrumáž. Nevím, co jim řekl, ale arabové se skutečně, i když trochu zklamaně odšourávají pryč. První, druhá, třetí, čtvrtá rodina vyhozená. Pak už sám přistupuje k business přepážce a ve vteřině získává palubenku na mnou předrezervované sedadlo 34C. Dostávám zpátky pas a delegát mi na rozloučenou kupodivu nepodává ruku, ale plácá do zad směrem k pasovce. Díky za všechno!

Skladba cestujících na této lince je očekávaná: z poloviny arabové, kteří letí dále do světa, zbytek důchodci ze zemí EU a několik normálních lidí v business class. Už při rezervaci letenky mi bylo jasné, že tahle noční linka bude směs wheelchairů, infantů, meda a jiných specifik. Jak to nakonec opravdu dopadne se dozvím na gatu asi za dvě hodiny. V každém případě podle Manuálu očekávám nejhorší a zároveň mi je to jedno. Můj osobní tip je ne méně jak 6 infantů a 3 wheelchairy. Ve skrumáži na check-in jsem ale zatím nezahlédnul žádný extrémní případ, o kterém by se dalo rovnou prohlásit, že jistojistě bude sedět na 34B. Insallah!

Pasovák si mě fotí, ale to v tuhle hodinu stejně nemá žádnou vypovídací hodnotu. Dostávám razítko na palubní vstupenku i do pasu a jdu si nakoupit.

V tranzitu se neděje vůbec nic. Špatná klimatizace, vedro, smrad. Nemůžu číst, spát ani myslet. Kupuju si petku sody a koukám před sebe.

Zbývá asi 40 minut do předpokládaného času boardingu. Zvedám se a jdu do gatu počítat infanty. Jejich řev mě vítá už zdálky. Kolem rentgenu je taková skrumáž, že si musím jít na chvíli sednout stranou a vymyslet strategii, jak vůbec projdu skrz. Vidím první wheelchair, který má přednost, business class cestujícího (alespoň to o sobě tvrdí), který má taky přednost a o svá práva se hlási i rodiny s dětmi. Zatím všichni mají přednost kromě Evropanů. Kluci nalevo, holky napravo. Jeden ze sekuriťáků se pokusí naředit situaci a nahání pár bílých duší na dámskou kontrolu, kde je o něco málo volněji. Jakmile se otočí zády, vylítne zpoza rentgenu vojačka a všechny zase vyhodí. Only for ladies!

Každý druhý Arab drží v ruce igelitku s logem IOM na které má napsané jméno a zkratku destinace: JFK, CHI, LAX, nebo MIA. Že neznají zkratky letišť, to bych se nedivil, ale že jim nevadí to jméno! Stačí jeden pohled a víme, že pan Alghafari/Mohammad se nám stěhuje do New Yorku. No tak hodně štěstí přejeme! Jak zjistím později v letadle, kvalifikační předpoklad pro vyslání pana Alghafariho do USA je zřejmě ten, že neumí ani slovo anglicky. Počty pro tento okamžik: 4 x INF a 1x WCHR.

Halový asistent přivádí ke kontrole asi čtrnáctiletého kluka oblečeného do očividně drahé kurty s taqíjí béžové barvy. Takové oblečení sem ale vůbec nepatří. Kluk má na krku červenou plastovou kapsu s nápisem UNMR. A buďto se mu strašně nikam nechce, nebo je na něj moc pozdě, nebo obojí. Asistent ho vede za rameno a kluk za sebou tahá nohy v sandálech. Za pár hodin mu bude pěkná zima od nohou. Když přijdou blíž, je situace jasnější. Nepřítomný pohled někam do dálky a uvolněný výraz v obličeji naznačuje, takže proběhnul „vývar z makovic“ jako posilnění před cestou. Viděl jsem už hodně, ale zfetovaného UNMR ještě ne. Člověk se holt pořád učí. Vzhledem k tomu, že ani asistent na něj nemluví, jenom ho postrkuje, je docela dobře možné, že ten kluk nemluví ani arabsky. Tohle posádce moc nezávidím.

Všichni máme na palubkách natištěný vtip-kameňák: „One handbag only“. To ale opravdu nehrozí. Nejsme v destinaci, kde by bylo možné vynutit jeden handbag, nebo vůbec jakýkoliv jiný počet handbagů. A podle toho to taky u rentgenu vypadá. Systém je následující: nebohý Evropan vloží na pás přepravku se svým příručákem. Potom je ale vyloktován a místo toho, aby prošel rámem a příručák si na druhé straně vyzvednul, propadá se ve frontě někam dozadu. Příručák projede skenerem a nezvydnutý překáží na druhé straně. Když bezprizorní přepravky zcela zablokují pás, příslušný pracovník vysype jejich obsah na podlahu za skenerem a přepravku pošle do dalšího kola. Jak jednoduché! Tento princip přitom platí i pro slabší arabské povahy. Klíčové tedy je zapřít se nohama a zabránit vyloktování. Na tento moment se soustředím a kupodivu se mi v mezinárodní konkurenci daří. K překvapení Araba, který očekával, že Gringo samozřejmě ustoupí – no tak tentokrát neustoupil. Nakonec to ale nebylo tak zlé. Míjím hromadu bezprizorních příručáků válejících se na zemi (řekl bych, že to není jenom z našeho letu, ale tak všeobecná hromada) a jdu si sednout na gate. Někam dozadu, abych dobře viděl jna přicházející lidi a nikdo mě moc neotravoval. O místo v binu se na 34C nebojím, klidně nastoupím až jako poslední.

Začíná tipovačka, kdo bude v letadle sedět vedle mě. Wheelchair, který už tu čeká, je mladá arabská holka. Asi bude jenom WCHR - tedy do letadla nastoupí sice o berlích, ale po svých. V gatu už čeká i jeden akromegalus, a to spíš do šířky, než do výšky. Někde mezi 150 až 180ti kilogramy. Syndromy gigantismu sice neumím určovat přesně, v každém případě tohle je jeden z nich. Přestože gigantismus je poměrně vzácná choroba, už jsem takových lidí potkal na letištích více. Při pohledu z blízka máte pocit, že vidíte pravého Goliáše. Cestování při jejich fyzických rozměrech musí být čisté utrpení. Kolikrát jsem upřímě nechápal, jak se fyzikálně vzato mohou do ekonomické sedačky vůbec vejít. Ale nepředpokládám, že to dnes zjistím - pacient má kolem sebe suitu příbuzných, kteří ho patrně v letadle obklopí. Počet infantů osciluje na zhruba šesti viditelných. Množství příručních zavazadel je tak enormní, že nejsem s to odhadnout, ve které tašce spí další dítě.

Na lavici v gatu dostávám společnost. Arabská rodina s igelitkou IOM, destinace Chicago. Tatík, tři děti předškolního věku, manželka a patrně její tchýně. Počet infantů se zvedá na 7. Děti jsou malé, ale prostřednímu už asi dva roky byly. Zatímco tatínek je oblečen v amerikánské kostkované košili a džínách a lá kutil Tim, manželka má na sobě černý šalvár a al-amiru na hlavě. V každé ruce jedno dítě, třetí leží v kočárku. Tchýně má civilní šaty v arabském stylu a šajlu. Snad někdy v životě přijdu na to, jaká je v těch šátcích logika.

Přijíždí další wheelchair. Tentokrát evidentně WCHC (do letadla nastoupí vynášečkou) a navíc MEDA i OXYG v jedné osobě. Na klíně má tlakovou lahev a na obličeji kyslíkovou masku. Vozík tlačí halový asistent a za ním jdou dva příbuzní. Projíždějí gatem a agent je rovnou a bez zastavení pouští do chobotu na preboarding. Kyslík na palubu jsem ještě nikdy nevyžádával a OXYG arrangement na palubě neviděl. Jsem zvědavý jak to bude vypadat.

Arabský tatínek naproti mně je od pohledu velký nesympaťák. Snažím se dodržet pravidlo č. 1 svého Manuálu a předstírám, že si čtu. Nevidím, neslyším, nevšímej si mě. Moje prodavačské já ale spouští červený poplach stále znovu a znovu. Sice ještě není známo proč, ale s tímhle chlapem budou velký, velký problémy. Uklidňuju se, že já je dnes řešit nebudu. Já jsem totiž ten, kdo drží v ruce letenku a stojí na tom správném konci fronty. Tatínek mezitím arabsky chatuje s někým, kdo sedí k němu zády na opačné straně lavice. Pak sahá do jedné z igelitek a vytahuje časopis. Prohlíží si ho rychlostí jedna stránka za vteřinu. Po dvaceti vteřinách má tedy přečteno, časopis vrací do tašky a rozhlíží se co dál. Se mnou to na diskuzi nevypadá. Pohled na hodinky, nervózní hra prstů. Nudí se jako Mr. Bean. A pak udělá tu nejméně pravděpodobnou věc na celém světě - vytáhne z kočárku spícího synka a postaví ho na hlavu. Čtete dobře – na hlavu. Zavírám oči a gatem se rozezní řev. Ten blb si snad začne hrát s dětma ve dvě hodiny ráno. Tak to je Blb s velkým B. A ta jeho Šeherezáda se tváří odevzdaně i potom, co Blb probudí i druhé dítě. Tak to je síla. Tohle udělat český tatínek, dostane od manželky pár facek i před lidma. Dívám se na blbovu matku, co si o tom myslí, ale té je evidentně jedno co synáček robí, nebo už je zvyklá. Blbovi v jeho počínání řev dětí vůbec nepřekáží a dál vesele dělá arabské budliky budliky a staví únavou opuchlá děcka do akrobatických poloh.

Najednou se z chobotu vynoří vozík s MEDA cestujícím. Celý gate má nový objekt zájmu a odvrací se od řvoucích dětí směrem k nástupnímu mostu. Vozíčkář se ale do gatu nevrací. Agent mu otevírá dveře do příletové chodby a tudy s halovým asistentem a příbuznými odcházejí k výdeji zavazadel. Po zhruba deseti minutách strávených v nástupním mostu jsou offloadováni. Na nikom z nich přesto není patrná žádná změna duševního stavu, nebo snad nějaký projev nevole, přestože to pro ně dnes definitivně končí. Přesný důvod pro offload se sice nedozvím, ale vsadil bych se, že měli špatně vyžádaný OXYG. Kyslíku na palubu buďto objednali málo litrů oproti tomu co měl cestující předepsáno v MEDA papírech, nebo ho zapoměli objednat úplně. Konečné skóre na dnešním letu tedy bude následující: cca 7 infantů, WCHR 1x, UNMR 1x.

Je dvacet minut do plánovaného času odletu a začíná nástup. Agent otevřel dveře u gatu a zašprajcnul je nohou. To je to znamení, které postaví gate na nohy. Žádné zbytečné hlášení do mikrofonu. Když se celý chobot zaplní až ke gatu, agent dá nohu pryč a dveře se zas přibouchnou. Celý tento „proces“ sleduje pět zaměstnanců v reflexních vestách, kteří stojí opodál se založenýma rukama. A nikdo nekontroluje palubní vstupenky, natož handbagy. První co mě napadne, že pokud pouští do letadla bez kontroly u východu z gatu, pěkně tím riskují. Ušetří sice malinko práce s fakt otravnejma cesťákama, ale jednoho dne se jim to – a obzvlášť na letišti jako je tohle - pekelně vymstí. A nejde jenom o to, že by se posádka nemusela dopočítat lidí, to mi věřte.

Letadlo se agentovi povedlo naboardovat na tři otevření dveří. Já jsem sice v té poslední, třetí várce, ale jako jeden z prvních. I když jsem se k nástupu zrovna nehrnul, některé cestující podstatně zdrželo právě množství příručních zavazadel, které se jim nepodařilo tak narychlo pobrat.

Za chvíli se mám dozvědět, kdo bude déle jak 4 hodiny sedět vedle mě na 34B. Vozíčkářku a akromegala míjím už v přední části letadla. Akromegalus sedí očekávaně na trojce uprostřed a vedle něj někdo z rodiny. Po celou dobu letu patrně zůstane sedět na místě a nedostane jídlo, jelikož nesklopí servisní stolek. Taky pochybuju, že si bude moct dojít na záchod, protože by se tam neotočil. Tohle dění ale bude dvacet řad přede mnou, takže jak to ve nakonec dopadne se už nedozvím. Blba míjím někde v prostředku, asi 10 řad přede mnou. Sedí do uličky a naproti jeho tchýně. Nevšímá si mě plamenně diskutuje s Araby v okolních řadách. Tak to dopadlo dobře. Pouštím Blba z hlavy.

Zajímá mě, jak to vypadá úplně vzadu. Na 34B sedí v brýlích a v mírném předklonu bývalá německá učitelka, která měla orgasmus naposledy v březnu 1945. Od té doby už to asi nestálo za nic. Ruce nepřirozeně zkroucené na klíně, vegetariánsky hubená, vpadlé tváře a celkově frustrovaná řeč těla. I tak je to výsledek, se kterým jsem v zásadě spokojen - nebudu si tě všímat a ty mě určitě taky ne. Sedačky 34A i C jsou volné. Navazuju oční kontakt, zdravím kývnutím hlavy a ukazuju na svoje místo. Frigida moc nadšená není, ale kdo by byl. Nastupuju mezi posledníma, takže do této chvíle její naděje na trojsedačku pro sebe rostla a rostla a rostla a najednou tohle. Jestli ses ale chtěla roztahovat, tak to je ale o třicet řad vepředu. Smůla. Měla bys být ráda za to, že jsem dnes použil kolínskou. Tak.

Vhodné místo v binu nacházím hned o řadu za, takže moje „nestarost“ byla oprávněná. Na každé sedačce je připravený polštářek a v igelitu zatavená přikrývka. Luxus! Deku si hážu pod nohy a hledám vhodnou polohu polštářku pro pozdější pokus o spánek. Čekám ještě příchozího na 34A, takže si ani nezapínám pás, ani se nezouvám.

Až do této chvíle všechno probíhalo tak nějak normálně.

***

Boarding je téměř u konce. Frigida vyhlíží uličkou dopředu i dozadu. Nevím proč – ten třetí asi těžko přijde od zadu. Vzápětí se to ale vysvětlí. Frigida totiž nevyhlíží posledního spolusedícího, nýbrž letušku. Když prochází kolem nás, Frigida jí chytne bez okolků za rukáv a spustí: „Entschuldigung.“ Ano, měl jsem pravdu, Frigida je Němka. Ve své mateřštině začne vysvětlovat, že její partner je těžce nemocný s nohama a z tohoto důvodu by potřebovali sedět na trojsedačce sami dva ...

Hej! Jsem snad pan Celofán, že se chová jako bych tu nebyl? Ani pozdravit neumí a chce mě takhle nadrzo vystrnadit? Letuška je z toho taky celá tumpachová, kouká střídavě na ní a na mě a neví, co si má myslet. Na trojce už přeci sedíme sami dva! Frigida dochrlila předpřipravenou historku a tiše, ale naléhavě, očekává odpověď. Letuška se tedy obrací ke mě a ptá se německy, jestli to jsem jako já, kdo potřebuje to extra místo. Já ale německy nerozumím a rozumět nebudu. Odpovídám pouze nechápavým pozvednutím obočí. „Is that you..“ a v ten okamžik jí dojde, že když německy nešprechtím, tak k Frigidě nepatřím. Anglickou otázku už ani nedokončí a mávne nade mnou rukou. „Let není úplně plný, takže se uvidí“ – a s tím odkráčí. Sedím dál s pozvednutým obočím. Choulím se tu jak oukropek a vy na mě ze dvou stran nastartujete, jako kdybych právě spadnul z velblouda? Děvčata, upřímě řečeno, s váma dvěma bych se nechtěl potkat v jednom koncentráku. Obávám se, že tudy cesta nepovede. Jestli se mě Frigida s tou Kunhutou pokusí tímto stylem „přesadit“, asi k tomu přeci jen pár slov německy řeknu a s Manuálem bude definitivně ámen.

Vím, že bych se neměl rozčilovat, ale tenhle závan chování z třetí říše si zaslouží nějaký trest. Pro nápad nemusím chodit daleko - z kapsy přede mnou čouhá palubní časopis. Ten použiju jako zbraň. Podám si ho a začnu energicky listovat - přesně tak, jak to před půlhodinou dělal Blb. Jednu stránku za vteřinu. Ale já si k tomu ještě navíc připohvízdávám fanfáry od Ference Lizsta, které se mi v hlavě rozezněly hned, jak nade mnou Kunhuta mávla rukou. Pískám si ale jen tak nehlasně, pro sebe, takže místo na Oukropka vypadám spíš na blázna před popravou. A Frigida se skutečně ošívá. Mít něco takového v intimní zóně, pár centimetrů od těla, není žádný med. Vidíš, mohla jsi sedět vedle apatické zombie a mít klid. Nechtělas, tak tu máš smějící se bestii. Když v časopise dojdou stránky, listuju i pozpátku.

Už několik minut nikdo další nenastoupil a je čím dál méně zřejmé, proč mě Frigida chtěla ze svého místa vystrnadit. Může si přece sednout k oknu a mít klid. Nechápu. Nebo že by žila s imaginárním přítelem? Tak cákle zas nevypadá.

Za těchto úvah začíná počítání oveček. Kunhuta prochází uličkou a kliká počítadlem. Moc by mě zajímalo, zda-li se, milá Kunhuto, dopočítáš. Boarding pasy totiž nekontrolovala ani posádka při nástupu, ani agent na gatu. Takže je vlastně nekontroloval nikdo. Pokud někdo chybí, není jak zjistit kdo konkrétně, tedy čí kufry vyložit a .. do pekel už to pojede samo.

Z prostoru předního salonu se vynořil chlap. Takový středně hubený, postarší Bavorák s knírem. Chybí mu jen myslivecký klobouk a štětka. On je ale úplně bez ničeho - bez bundy, bez příručáku a v pantoflích. Evidentně nejde rovnou z gatu. Přišel k nám a udělal na Frigidu posunek hlavou, jako že „ne-e“. Pak mě - bože div se - pozdravil a začal se cpát k okénku. Tak tohle je ten „partner“!

Při škatulatech-hejbejte-se jsem měl možnost prohlédnout si zblízka jeho hlavní poznávací znamení – červenou lucerničku mezi očima. Do dálky zářící červený nos. Jestli si Bavorák v této destinaci zaplaval, tak to bylo v bazénu s vodkou. K takové lampě se musel prochlastat přes kartony tvrdého. Bavorák je alkoholik. Možná proto se mu zhoršujou křečáky a potřebuje více místa na nohy.

Z diskuze lze vydedukovat, že Bavorák do letadla nastoupil už dávno, ale Frigida ho vyslala do přední části letadla „na číhanou“ - jestli se někde neobjeví volná trojka. Neobjevila. Tak tam stál někde u kuchyňky a vyhlížel, zatímco Frigida preventivně zajišťovala trojsedačku v týlu. Teprve teď dostávají všechny poslední události svůj smysl.

Chvíli přemýšlím, kdo z nich dvou byl první. Jestli ona ho terorizovala tak, až on z toho začal chlastat, nebo zda-li si on napřed zadal z flaškou a ona teď kvůli tomu má nedostatek. Životní zkušenost a jistá solidarita s alkoholiky mi napovídá, že správná bude asi ta první možnost. Ale nebudu po tom pátrat. Kažpodáně tihle dva jsou dokonalý piktogram pro „nepřekontelný odpor v manželství“. Čím déle spolu komunikují, tím je jasnější, že pár alkoholik & frigidní kantorka to nemá ve společné domácnosti zrovna jednoduché.

Blíží se okamžik mého nuceného přesazení a já začínám chytračit. Let je skoro plný, ani Bavorák nenašel volnou trojku, ale jestli jsou ještě někde dvě volná místa vedle sebe, je to určitě výhodnější, než zůstat sedět tady. Rozhlížím se a možnosti jsou dvě. Hned v řadě přede mnou vykukuje u okna dámská čupřina, nebo přes uličku o dvě řady vzad. Tam sedí jakýsi Ital v kožené bundě. Také u okna. Prostředek volný = kvalitní spaní. Uvidíme. Každopádně nehodlám kapitulovat jen tak a odevzdat Frigidě svůj lebensraum bez říkání. Bude se muset snažit holka. Jen ať si vyzkouší, kam až její drzost sahá.

A nemusím čekat dlouho. Frigida se opět kroutí a vyhlíží Kunhutu. Ke mě ani pohled, ani slovo. Pak Kunhutu konečně odchytne. Frigida chce znovu spustit nacvičenou historku o nemocných nohách (kdo ví, třeba si jí nacvičovala i před zrcadlem), ale Kunhuta jí nedává šanci. Historku a Frigidu si pamatuje. Také ví, že já jsem ten ňouma, co nemluví německy. Sepne dlaně rukou, ty si dá mezi kolena a předkloní se ke mně. To je profesionální „bodytalk“, ale platí jenom na Evropany. Arabové by vůbec nepochopili, o jaké gesto se jedná. Kunhuta mi „nabízí více místa“, protože „let není zcela zaplněn“ a tak si „můžu přesednout“ třeba „tam nebo tady.“ Byl bych proti sobě, kdybych zůstal sedět v kabinetu němčiny. Takže se zvedám, beru si svůj polštářek, deku nechávám ležet na zemi a beze slova a bez pohledu ke svým ex-spolusedícím odcházím.

Nyní musím rozhodnout svojí volbu mezi „tam nebo tady“. Možnost „tady“ je samotná ženská sedící před náma. Nevím, zda-li je arabka či ne. To by mohl být problém. Nemusí být ani muslimka, ale pokud je místní bude mít ze mě – čti z cizího chlapa - hrůzu. Nechci se dožít toho, jak si bude tlačítkem přivolávat letušku a tu poprosí, aby mi řekla, že se mám zvednout a ona tak mohla projít na záchod.

Volba „tam“ je íčko tak do pětadvaceti let na sedadle 36F. To je pro mě bezpečnější varianta a tak je rozhodnuto. Ital na mě kouká jak puk, jenomže má smůlu. Byl jsem tady „ouředně dosazen“, takže jestli chce, může si stěžovat v zadní kuchyňce..

Mezitím Frigida slaví svůj malý triumf vůle. Zvládla to. Zajistila trojsedačku sama, i bez pomoci toho svého bavorského nemehla, které nic pořádně nezařídí, nedokáže. Vítězoslavně trůní na mém 34C a dělá si pohodlí. To já si dělám taky. Jsem majitel dvou polštářků a deku házím na zem, ale už ne pod sebe, ale doprostřed.

Pohled doleva – přes uličku pan Alghafari s taškou IOM. Také sedí sám na trojce. Zcela oblečený a v pravé ruce dvě igelitky, přičemž ta vrchní s nápisem „JFK“. Pán vypadá, jako kdyby jel tramvají ze samoobsluhy a nesl si nákup. Jestli hodlá žmoulat v ruce igelitky odsud až do New Yorku, tak fuj. To ale není ojedinělý zjev. Je všeobecně známo, že někteří cestující vydrží cestovat desítky hodin v neuvěřitelných polohách a v nejnemožnějším oblečení. Další nejbližší důkaz se nachází v řadě 27. Paní tam sedí v kožichu i s jakýmsi boa, ze kterého trčí chlupy až do uličky. Vydrží tak celou noc, aniž by jí přišlo něco divného.

Ital vedle mě si čte arabské noviny. Tak tady mi odhad nějak nevyšel. Ale vypadal jako Ital.

Pohled doleva a dozadu. To už je horší. Sedí tam Šeherezáda. Je v řadě 37 a za ní už je jen nedotknutelná poslední řada, tedy „crew seats.“ Blb sedí se svojí matinkou někde v půlce letadla a chudák Šeherázda s jeho ratolestmi vzádu u hajzlů. Ale možná je to záměr. Šeherezáda třeba ví, že by je Blb všechny tak otravoval, že se radši stáhla dozadu. Kunhuta jí ručně vysvětluje, jak funguje bezpečnostní pás pro infanta. Stejně se divím, že jí takhle nechají sedět samotnou s dětma. Ale to není moje starost. Moje starost je, aby ty děti byly hodně unavené. A ony jsou po „gejtových hrách“ s tatínkem naštěstí zralé jako slívy.

Před námi sedí dvě osoby. Mladý arabský pár - ona u okna, on uprostřed. Sedadlo přede mnou je tedy volné a nikdo si ho na mě nebude sklápět ani mi drkat do kolen. Můj příručák na mě mává z binu přes uličku. Na centimetr přesně, kde bych si ho přál mít. Tohle vyšlo geniálně.

„Ital“ vedle mě dočetl noviny a vytáhnul z bundy mobil. Těch několik pohybů, které na to spotřeboval bylo, jako kdyby ve mně prokopnul výlohu. Dnes podruhé se rozeřvala varovná siréna. Agresivní, trhané, nečitelné pohyby napůl bez účelu. A „všímá si“. Mě si všímá. Namísto toho, aby si udělal svůj prostor a v něm si vegetoval, je zřejmé, že za „svůj prostor“ považuje i sedadlo, na kterém sedím já. Tak oproti tomuhle monstru je Blb jenom beránek boží.

Vzpomínám na nějaké ustanovení Manuálu, které by zabraňovalo vzniku zoufalství. V té rychlosti si nevzpomínám a tak provizorně zařazuji pravidlo číslo šest: „Toho nebude, aby prodejce z boje utíkal.“ Sednul jsem si sice zadkem do terária, ale při konfrontaci s multikulti rozhodně neustoupím ani o centimetr. Krev nekrev. Přitom na první pohled vypadal tak neškodně a naivně! Mám na sebe vztek. Moje diagnostické schopnosti tentokrát naprosto zklamaly.

Kunhuta se oveček dopočítala. Kupodivu. Nikdo nechybí ani nepřebývá a tentokrát to tedy pozemnímu personálu prošlo. Dveře letadla jsou zavřené a Kunhuta se spolu s kolegyňkami chystá na manuální demonstraci nouzových postupů. Vedoucí kabiny bude instruovat přední část kabiny, Kunhuta zadní. Všechny potřebné propriety má Kunhuta připravené před sebou na zemi: bezpečnostní pás, kyslíkovou masku, plovací vestu a kartu bezpečnostních instrukcí. Čeká se jen, až skončí zdlouhavá nahrávka, která nás vítá na palubě a bla bla ve třech jazycích.

Blb se postavil do uličky a otevřel čtyři biny. Vedoucí kabiny mu jde říct, ať si sedne.

Chlap vedle mě zase čumí do novin, ale hrabe do nich rukama tak, že je vlastně číst nemůže. Začínám mít pochybnosti, zda-li čte, nebo jestli ty noviny jenom drží, aby vypadal. Moje vnitřní siréna řve dál. Chování toho člověka se mi nedaří nikam zařadit. Jediný signál, který vysílá, je „nebezpečí“. Víc z něho prostě nedokážu vyčíst.

Začíná demonstrace. Blb využívá okamžiku, kdy letuška je zaměstnaná, zvedá se a otevírá pátý bin. Vyndavá z něj tašky a pokládá je mamince na klín. Mluvené slovo k demonstraci je puštěné z nahrávky, takže se to nedá přerušit a šou pokračuje. Normálně bych bezpečnostní instruktáž nesledoval, ale tohle mě zajímá. Jsem zvědavý, co tam Blb asi hledá a jak se vedoucí kabiny podaří všechny ty tašky zase narvat zpátky do binů.

Začíná pushback a letadlo se pomalu rozjíždí směrem dozadu. Blbovi je to jedno. Tašky už háže rovnou na podlahu a otevírá je. Vznikají drobné incidenty, když omylem vyndá cizí zavazadlo. Dotčení majitelé na něj ukazují prstem, ať „to tam vrátí“.

„.. a bezpečností instrukce naleznete v kapsách sedadel před vámi.“ Tím demonstrace končí. VK mrskne s kartou instrukcí na zem k ostatním proprietám a startuje uličkou proti Blbovi. Bude legrace. Jsou ale bohužel slyšet jenom útržky... what are you doing – no - no - sit down. Blb divoce gestikuluje a něco huhlá, ale je k nám zády, takže nevíme nic. Dohadují se docela dlouho.

Pak letadlo přestává couvat a zastaví. Vedoucí kabiny se otočí a rozeběhne se do přední kuchyňky. Půlka letadla načuhuje přes sedačky. Kunhuta to uvidí a utíká k Blbovi z druhé strany. Ten divoce gestikuluje i na ní. Pořád mu ale není rozumět.

Za chvíli mi dojde, že VK tím velmi pravděpodobně zachránila tuhle noc. Pushback totiž skončil a jakmile by pozemní chlapci vypřáhli tyč a zamávali kapitánovi pinem řízení, byl by konec. Vzhledem k pokročilé hodině by to už asi vzali úprkem domů. Stejně tak už možná touto dobou utíkají z letiště agenti z gatu i s bridge driverem (ten, kdo ovládá nástupní most, pozn. aut.). VK v průběhu diskuze s Blbem došlo, že kabina ve stavu v jakém je, nikam nepoletí. A jakmile se letadlo zastavilo, zkušenost jí zavelela jednat. Tímto jediným okamžitým rozhodnutím – běžet k telefonu a zavolat kapitánovi, aby nenechal vypřáhnout tug - zachránila minimálně hodinu času, ale možná také celý let.

A já začínám tušit o co jde. Den pekelné pomsty pozemnímu personálu za lenost totiž přeci jen nadešel. Právě dnes, na tomto letu a v druhé nejhorší možné variantě: Blb letí do Ameriky a nemá papíry. Ztratil je někde mezi pasovkou a letadlem. To je ten problém. Mám „radost“, že alespoň nějaká předpověď mi dnes vyšla.

Jestli jste se divili při sledování filmu Terminál, jak je vůbec možné, aby člověk uvízl v transitní části letiště jako bezdomovec, tak teď si to můžeme ukázat názorně. Člověk projde checkinem na gate a tam pas ztratí, nebo zahodí. Pokud při nástupu agent nezkontroluje „picture ID“ s palubní vstupenkou, dostane se cesťák na palubu letadla letícího do vízové destinace bez pasu a víza. A teď je více variant, co se může dít dále.

Pokud cestující letí s přestupem a přijde se na to v tranzitu, je to obrovský problém. Cestující je vrácen zpět (použije se zpáteční kupón z jeho letenky) a může být jenom rád, pokud zpáteční let je ve stejný den.

Když se na to přijde až v cílové destinaci, je to pyramidální problém a průser zároveň. Aerolinka musí zajistit přepravu zpátky a to se násobí o problémy při přestupu na cestě zpět.

Ale vůbec nejlepší možnost je, když cestujícího bez dokumentů - ta země, ze které odletěl – už nechce přijmout zpět. Tady jsme v koncích a z člověka se stává homeless v tranzitu. A to se pořád bavíme jenom o dospělých cestujících. Pokud se v jakékoliv z těchto situací ocitne infant, je vymalováno. Peníze tečou, hlavy padají, krev stříká a jindy ctihodní velvyslanci nadávají do kurev.

A pro aerolinku i pro pozemní je to obrovský průser. Samozřejmě se může stát, že cestujícímu ukradne pas někdo přímo na palubě v průběhu letu. To jsou ale pozemní z obliga a je to jiná pohádka. Pozemní mají dnes vlastně obrovské štěstí, že si Blb všimnul ještě před odletem. Nenastane žádná z apokalyptických variant popsaných výše.

Blb i s rodinou si tak maximálně vystoupí, nebo se pasy rychle někde najdou. Ať to dopadne jakkoliv, kapitánovi je jasné, že na dálku se to nevyřeší. Musíme zpátky ke gatu. Letadlo se pomalu dává do pohybu. Kabinou projede vlna nevole. Cestující mají svoje přípoje, které doteď jakžtakž stíhali. Pokud se vrátíme zpátky na gate, čekají je celé hodiny v mukách pochybností, zda-li svoje navazující lety stihnou, či nikoli.

Vedoucí kabiny se ujímá mikrofonu a snaží se nás informovat. „Jelikož jeden z cestujících ztratil na toaletách důležité imigrační dokumenty do Spojených států, musíme se vrátit zpět k terminálu a dokumenty se pokusit najít. Agenti na gatu už je hledají, takže to snad nezab“ .. v ten okamžik se z kokpitu ujímá slova kapitán. „Vážení cestující, dámy a pánové, možná jste si povšimli, že pojíždíme zpátky ke gatu. Je to proto, že jeden z cestujících ztratil důležité imigrační dokumenty do Spojených států na toaletách a bez nich nemůžeme odletět. Vracíme se tedy k terminálu a dokumenty se pokusíme najít. Snad to nezabere mnoho času. Omlouváme se a zatím můžete relaxovat.“

Relaxovat? Jak kdo. Já jsem v pohodě, já mám času dost. Ale ostatní vrhají směrem k Blbovi smrtící pohledy. Tomu je to samozřejmě jedno. Sedí, vyklání se do uličky a gestikuluje. Je středobodem vesmíru, jeho blbost hýbe celým letadlem a je to on a jenom on, kdo je tu teď ze všech nejdůležitější. Nedivil bych se, kdyby mu to dělalo dobře.

Zastavujeme. Disarm doors and crosscheck. To jsme moc daleko nedoletěli. Letadlo už zase není na cestě do své finální destinace.

Vedoucí kabiny se vrací z přední kuchyňky - na hajzlících pasy nejsou. Kunhuta se tedy Blba zeptá přímo a nahlas: „Do you want to disembark now?“ Celé letadlo zahalí ticho. To by si všichni přáli a ani nedutají. Jenže Blb nemůže odpovědět. Zapoměl totiž anglicky. Už nerozumí ani slovo. „E?“ Ono by ho to totiž přišlo dost draho. A když dojde na peníze, zchytrá i ten největší blbeček.

Kunhuta ale není včerejší. Ví, že nálada celé kabiny je proti Blbovi a toho obratem využije. „Does anybody speak Arabic?“ zařve do uličky. Ochotné tlumočníky získává hned dva. První klička Blbovi nevyšla. „Security check, ahááá.“ To je výsledek dohadování ve trojici s tlumočníkem a Blbova obdivuhodně bystrá myšlenka. VK odchází ke dveřím kabiny zadat další úkoly pozemním. Je mi jasné, že teď lítají po letišti sem tam jak motorové myši. Tohle je průser. A velkej. Nedivil bych se, kdyby tu hromadu opuštěných příručáků, co leží u rentgenů, rabovali už od samého začátku.

No, tak to bude na dýl. Uvažuju, jestli si mám vyndat z příručáku knížku a rozptýlit se. Tuto ideu ale vzápětí opouštím. Jsem v post-kofeinovém komatu, otevřít si v takovém stavu knížku by bylo jako ožralej koukat do mraveniště. Nevykoukám nic.

Chlápek vedle mě se střídavě vzpíná na sedačce a kouká z okna. Jelikož Kunhuta i kapitán podali hlášení jenom v angličtině, nechápe moc, co se děje. Má u toho divně pokřivenou hubu, ale při troše dobré vůle by se to mohlo považovat za vyděšený výraz. Oslovuje pár, sedící v řadě před námi. Netušil jsem, že se znají. Pak si bere telefon a někam volá. Pojímám podezření, že mě můj soused mate tělem. Tady něco nehraje.

Dvacet minut. Cestující napříč letadlem vycházejí do uličky a kladou palubnímu personálu naivní dotazy: „Máme na přestup hodinu patnáct dvacet třicet - stihneme to?“ Letušky nejsou upřímné. Mě je jasné, že to nestihnou a zaplatí tak svojí daň z neznalosti. Koule problémů s každou další minutou nabaluje. Až přistaneme, hodně lidí si zaběhá.

Vedoucí kabiny se zjeví v uličce s výrazem anděla a nese hnědou aktovku. Sleduje jí dvěstě párů očí. Blb si aktovku vezme jako by se nechumelilo a dobrý. VK ho musí vyzvat, aby si laskavě zkontroloval obsah, jestli tam všechny ty pasy skutečně jsou. Teď už blb zase anglicky rozumí. Pasy máme, můžeme frčet. V duchu děkuju vedoucí kabiny za její duchapřítmnost. Kdyby už teď na letišti nebylo nikoho, kdo by nás odstrčil od terminálu, mohli bychom se i se všemi pasy světa nechat tak maximálně vyfotit.

Dveře se znovu zavírají. Kapitán nám do rozhlasu odříkává, co jsme právě viděli. Dokumenty jsou na palubě, a „shortly“ budeme ve vzduchu na cestě domů. Pushback jde skutečně rychle. Zpoždění činí 40 minut.

Kunhuta prochází kabinu a kontroluje bezpečnostní pásy. Můj kolega průběžně manipuluje s novinami, takže není vidět, zda-li je připoután, či ne. Kunhuta ho osloví. Připoután není. Nerozumí a přiblble kouká. Kunhuta se naklání a bere jeho pás do ruky. On se mi podívá do rozkroku, jestli já tu věc mám taky. Pak začne lovit druhý konec pásu na kterém si sedí. Hotovo.

Můj osobní červený poplach se vypíná a já docházím dalšího rozčarování. Udělal jsem dnes hned dvě špatné diagnózy za sebou. Ten člověk není Ital, ani nesignalizoval žádné nebezpečí. On prostě letí poprvé a bojí se až sere. Proto ty nejisté pohyby. Proto si mě všímá. A jelikož je Arab jako poleno, má jinou řeč těla, než jsem schopen přečíst. To jsem si teda pěkně nabil hubu. A já ho měl za teroristu. A taky to znamená, že bude ještě legrace. Jestli je v letadle poprvé, bude dělat všechno tak, jak to okouká ode mě. Bude moje Zrcadlo. Ovšem pokud zklame i tahle třetí diagnóza, můžu se rovnou vrátit do prodejcové školky.

Vjíždíme na dráhu. Zrcadlo vytahuje mobil a vytáčí číslo. Opět bude někomu volat - v půl čtvrté ráno místního času. Pak motory zatáhnou. Arabsky neumím, ale dá se uhádnout, co asi Zrcadlo do telefonu povídá – že právě startuje. Nikdy jsem nezažil v moderním letadle hlučnější start - jednak sedím až úplně vzadu, povrh dráhy nestojí za moc a jsme těžcí. S narůstající rychlostí sílí vibrace a ty zase roztřásají panely v interiéru a Zrcadlo musí ještě víc křičet, aby se slyšel. Ke konci dráhy si už připadám jako v raketě. Jsme ve vzduchu, Zrcadlo ale pořád volá a kouká u toho z okna. Asi hlásí, co vidí.

***

konec 1. dílu

***

Druhý díl zde: viewtopic.php?f=42&t=6761&p=175439#p175438
Naposledy upravil(a) prodejce dne 13. 06. 2013, 01:34, celkem upraveno 3 x.


creyman
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 899
Registrován: 24. 09. 2008, 14:29
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od creyman »

Po probuzení jsem si myslel, že si jen odskočím na WC, pak jsem si říkal mrknu na airways, ha prodejce... pročtu alespoň pár řádků a nakonec jsem to v noci dal na jeden zátah :-)
Někdo by napsal měli jsme zpoždění... a já už bych teď 30 minut sladce spal a prodejce udělá takový čtivý článek.
Těším se na dvojku.

arak
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 14
Registrován: 20. 04. 2010, 17:33
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od arak »

Bez mučenia priznávam, že som to až do konca jednoducho nezvládol dočítať...niekto tu za jednu cestu zažije toľko neuveriteľných vecí, že by na to za normálnych okolností bolo treba životy aspoň tri :wink:
Podľa všetkého beletristický TR nebude moja šálka čaju :x

salamio
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 490
Registrován: 22. 07. 2010, 09:43
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od salamio »

Špičkové! Extra bonus za Blba, Frigidu a Kunhutu :).
Patrně narozdíl od araka jsem před pár lety přestal číst třeba noviny, páč mi ty krátké články tam vůbec nic neříkají.

ragbysta
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 162
Registrován: 17. 11. 2008, 21:25
Oblíbené typy letadel: a380
Pohlaví: muž
Bydliště: Ostrava
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od ragbysta »

ano pěkný pěkný :clap:
já to takhle asi nepodám....... nikdy,......


Lingus
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 425
Registrován: 26. 04. 2008, 16:08
Pohlaví: muž
Bydliště: PRG
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od Lingus »

tak tohle můžu :clap:
přečteno jedním dechem... nemůžu se dočkat pokračování :thumbup:

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od cocik »

Dost dobry :D

arak
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 14
Registrován: 20. 04. 2010, 17:33
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od arak »

salamio píše:Špičkové! Extra bonus za Blba, Frigidu a Kunhutu :).
Patrně narozdíl od araka jsem před pár lety přestal číst třeba noviny, páč mi ty krátké články tam vůbec nic neříkají.


jj...patrně to bude těma novinama - já je čtu pořád :D

honzeek1
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 354
Registrován: 12. 11. 2006, 11:19
Bydliště: PRG
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od honzeek1 »

No tak to bylo vynikajici ... malokdy se uchechtavam do obrazovky ale tohle se ti fakt povedlo. :thumbup: Celou dobu jsem se tak nejak snazil dekodovat destinaci, ale zustava pro me zahajena tajemstvim :)

hafi
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1805
Registrován: 20. 09. 2007, 17:47
Pohlaví: muž
Bydliště: bejvávalo YVR
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od hafi »

Stahnul jsem si to, abych mel co cist ve vlaku...a zatim jsem stih jen cca pulku.
Co se tyce destinace, taky jsem k te tajence furt myslenkama ubihal a mam jeden tip, jiné řešení mě při kombinaci základních podmínek doby letu, destinace německy mluvící společnosti, destinace českých charterů, plážové destinace a pravděpodobně arabské země nenapadá.

edit: docten prvni dil a tip asi neplati, protoze u puvodniho tipu nehrozil nizky provoz na letisti. Tak mozna neco v okoli.

Zulu Charlie
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 242
Registrován: 19. 02. 2008, 19:13
Bydliště: letadla do OSR mi občas létají nad hlavou
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od Zulu Charlie »

:thumbup: :thumbup: :thumbup:
:clap: :clap: :clap:
WHHOOOOOOUWWWWWWWWWW :!:

flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5478
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od flyingblue »

Zvladl jsem to mezi dvema odbehnutimi (strevni chripka). A stalo to za to - tesim se na druhy dil.

happyna
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 872
Registrován: 09. 09. 2008, 18:37
Pohlaví: muž
Bydliště: PRG, YVR
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od happyna »

Paráda :clap: dobře jsem se pobavil a už se nemůžu dočkat pokračování :mrgreen:

Stanley
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 46
Registrován: 07. 12. 2010, 16:41
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od Stanley »

Naprosto vynikající, ale zažít bych to nechtěl. Taky se těším na pokračování.

Fabo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3145
Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
Bydliště: HAG
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Mezi černou a bílou (literární TR) - 1. díl

Příspěvek od Fabo »

hmm, dovolil bych si tipnout, hotely v oblasti Monastiru, mozna spis jizne od nej, a odlet z TUN?


Odpovědět