Asijské víkendové (ú)lety (novinka - Velké Rakousko v malé Číně)

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1650
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - derniera 747)

Příspěvekod cocik » 28. 01. 2013, 10:19

Yirina píše:Super report, jako vždy. A kde je TA fotka. I´ve met... :wink:


Musim ji nekde vyhrabat, trochu jsem reorganizoval facebook a nespis to nekam zapadlo.

Jinak Krug or Dom umime na airways.cz taky (a lepe) :D

Yirina
Autorka Nejlepšího trip reportu 2013, vítězka kategorie Po přistání... 2013
Autorka Nejlepšího trip reportu 2013, vítězka kategorie Po přistání... 2013
Příspěvky: 652
Registrován: 02. 09. 2003, 22:47
Oblíbené typy letadel: Tu154, Il62
Pohlaví: žena
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - derniera 747)

Příspěvekod Yirina » 28. 01. 2013, 20:00

Samovo video z posledního letu B747 u SQ. I Cocík se tam mihne.

http://www.youtube.com/watch?v=ejpOog8I36E

persona
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1960
Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
Bydliště: BRQ
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - derniera 747)

Příspěvekod persona » 28. 01. 2013, 20:26

cocik píše:Vis co, to je otazka priorit. Dokazal bych psat trip reporty v anglictine? Urcite, ostatne anglicky uz nejakou dobou umim lip nez cesky. Dokazal bych delat lepsi fotky nebo litat do zajimavejsich destinaci? Dost mozna jo, i kdyz by to znamenalo, ze bych rocne za "tripreportovsky" litani nedaval milion, ale treba dva.

Ale ta nejdulezitejsi otazka je jina, a sice - bavilo by me to? A s klidnym svedomim muzu rict, ze ne. Preneseno do sportovni terminologie - stokrat radsi budu kopat fotbal nekde na placku za Slavoj Kotehulky a budu mit u toho cas na dalsi veci, nez abych sel hrat za Barcelonu a nemel poradne cas ani prostor na nic jinyho. Ale v televizi se na tu Barcelonu kdykoliv rad podivam a kdyz potkam Messiho nazivo, tak si samozrejme reknu o autogram.


Ta poznámka byla myšlena jen obecně a meditativně, jako svého druhu povzdechnutí či konstatování, a nevysvítá z ní nic zlého, ba varuji před nadintepretováním a rozličnými implikacemi. Jako taková byla odrazem chvilkové nálady nad tím, jaká je česká vs. světová obecná a kulturní publicistika (Reflex či Týden vs The New Yorker či The Atlantic nebo Der Spiegel), game studies (gamestudies.org je něco jiného než české akademické články o hrách :-), dpreview.com je něco jiného než digineff.cz a koneckonců maniakální propracovanost a "exhaustivnost" některých trip-reportů na airliners (vedle Sama třeba ronerone a další, kteří mají promyšlené grafy a statistické postupy) je dokladem toho, že extrém v trip-reportech existuje.

Samozřejmě vím, že Tvoje reporty jsou psány zážitkově. Sám to mám také tak a registrace letadla či aktuální odlet pro mě nejsou to nejdůležitější.

hafi
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1614
Registrován: 20. 09. 2007, 17:47
Pohlaví: muž
Bydliště: bejvávalo YVR
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - derniera 747)

Příspěvekod hafi » 28. 01. 2013, 20:40

Yirina píše:Samovo video z posledního letu B747 u SQ. I Cocík se tam mihne.

http://www.youtube.com/watch?v=ejpOog8I36E


Btw, jsem tam zahlíd pod tím další Samovo video z ATR42 přes hory Islamabad - Gilgit.
http://www.youtube.com/watch?v=21tBMyBxHDc

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1650
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - derniera 747)

Příspěvekod cocik » 13. 04. 2014, 11:30

Sardinky z Okinawy

Čas od času se tady v diskuzích probírá, kde na světě se dá ještě naposledy proletět s některými raritními typy letadel. Přiznám se, že se zájmem sleduji diskuze a trip reporty o tom, jak se létá v Il-96 nebo třeba v prastarém Boeingu 707 a autorům reportáží často závidím, protože na některé lety jsem příliš málo rusofilní a z jiných zase diskvalifikovaný rodinným původem. Když jsem ale viděl zprávu, že ANA do března 2014 vyřadí poslední létající Boeingy 747-400D, nemohl jsem jinak – proletět se na palubě nejméně běžné verze jumba (vyrobeno pouhých 19 kusů pro ANA a JAL, tj. necelá polovina toho, kolik se vyrobilo legendárních SPček), s velmi krátkým doletem (při plném počtu cestujících a carga pouze 2900 km) a naprosto neskutečným počtem sedaček (565 v konfiguraci 542Y + 23C) je pro leteckého nadšence prostě povinnost. A tak jsem začal plánovat…

Obrázek
Schéma rozmístění sedaček na palubě

V době, kdy jsem začal řešit logistiku celé operace, létalo svérázné jumbo z Tokia do dvou pravidelných destinací – na sever do Sappora a na jih na Okinawu. Vzhledem k pověstné kvalitě pivovarů na ostrově Hokkaidó bylo první volbou logicky Sapporo s tím, že bych se vrátil zpátky po zemi (což je samo o sobě dobrodružství, protože se přes den musí dvakrát přestupovat a závěrečný segment šinkansenem vede skrz železniční stanici Fukušima). Jenže co čert nechtěl, na severu Japonska už začala zimní sezóna a já se setkal s něčím, co důvěrně znám z Macaa – víkendovou kapacitu všech hotelů vyprodaly cestovní kanceláře, které ji následně nabízely v rámci předražených (a hlavně „voseroidních“ jak říkáme my pankáči) výletních balíčků. No dobrá, takže Sapporo si nechám na jindy a poletím na Okinawu, tam jsem také ještě nebyl.

Otevírám rezervační systém ANA, zadávám itinerář a z výsledné ceny kolem třiceti tisíc korun českých v economy jsem málem dostal infarkt. Nedá se nic dělat, budu muset cestovat jako Číňan. Na WeiXinu (důvod, proč dal Facebook za WhatsApp tolik peněz) datluju dotaz do cestovní agentury a hned mi přichází nabídka China Eastern a Shanghai Airlines na segmenty PVG-OKA a HND-SHA za ani ne poloviční cenu. A protože ANA nabízí na určité nevytížené lety cizincům speciální slevu, dokoupil jsem jednosměrku OKA-HND za částku, na kterou je český cesťák zvyklý spíš u Ryanairu. Manželce jsem nahlásil, že se jdu proletět na Okinawu, což odkývala bez většího zájmu. Teprve za pár dní zjistila, že japonská Okinawa je vlastně čínský Chongsheng, který patří mezi velice módní dovolenkové destinace zámožných Číňanů, a začala lehce vrčet, ale naštěstí se mi povedlo situaci uklidnit poukázáním na předpověď počasí s tím, že do takové zimy a větru by ani Japonce nevyhnal.

PVG-OKA, MU287, A320
Jedno pozdně-podzimní čtvrteční dopoledne jsem tak odeslal poslední maily a ještě před obědovou výtahovou zácpou sjel z naší kancelářské budovy dolů do stanice metra. Cestu na letiště metrem a maglevem jsem už absolvoval tolikrát, že jsem mozek přepnul na autopilota a nechal se unášet davem, což se ukázalo jako taktická chyba, protože jsem se probral v půlce přechodové chodby na terminál 2, ze kterého létají spoje Star Alliance. Jenže tentokrát poletím s China Eastern, členem Sky Teamu, který má svoje hnízdo na „jedničce“. Do původní budovy letiště PVG se podívám tak jednou za dva roky a pokaždé mě překvapí, že sice vypadá navenek hodně podobně jako nová „dvojka“, ale uvnitř je členěná hodně archaicky s minimem volného prostoru (tímto ještě jednou děkuji Air France za změnu konfigurace sedaček v 777 na 3-4-3, která mě definitivně utvrdila v tom, že mám změnit alianci a létat civilizovanějšími spoji). U mezinárodních přepážek China Eastern naštěstí nebyla moc velká fronta, takže jsem během pěti minut dostal palubní vstupenku a po krátkém intermezzu na pasovce a bezpečnostní kontrole jsem se protáhnul úzkou uličkou mezi obchody obskurních značek k liduprázdnému gatu 28.

Jistě, dalo se očekávat, že ve čtvrtek ve dvě odpoledne mimo turistickou sezónu nebude létat moc koupáků, ale na palubní vstupence jsem měl relativně vysoké pořadové číslo, tak mě opravdu zajímalo, kam všichni cestující zmizeli a jestli náhodou neví něco víc než já a nenastupují do letadla někde na druhém konci letiště. Naštěstí se ale žádná zrada nekonala a nějakých dvacet minut před začátkem boardingu se začali ze všech koutů trousit cesťáci doslova jako švábi na pivo. Trochu mě zarazilo, že většina z nich nevypadala moc lokálně ani čínsky, spíš šlo o jednu z mnoha národnostních menšin historicky pocházející z ostrovů kolem Taiwanu. Nástup na palubu tak proběhl překvapivě civilizovaně, nikdo se nepopral v uličce, neplival na podlahu a dokonce i příruční zavazadla skončila slušně seřazené v binech. A co víc, protože jsme letěli směrem do oceánu, netýkaly se nás problémy s přehuštěnými koridory nad čínskou pevninou, takže start proběhl přesně podle letového řádu.

Čas od času musím letět s China Eastern na vnitrostátních linkách, kde servírují naprosto nepoživatelné pokrmy, a proto mě pokaždé překvapí obrovský skok v kvalitě jídla i servisu na mezinárodních trasách. Ochucená rýže s hovězím s hráškem patřila k výraznému nadprůměru a svérázný design „hrábla“ (kombinace lžíce s vidličkou, kterou letušky rozdávaly místo hůlek) zase potěšil oko nejednoho domácího kutila. Jedinou vadou na kráse celého letu tak byla palubní zábava v podobě několika velmi nudných dokumentárních filmů a písníček pokleslých estrádních umělců promítaných na vyklápěcích monitorech nad sedačkami. Když se nad tím ale zpětně zamyslím, ona úmyslná programová plytkost celkem rozumně eliminovala trapasy, které se čas od času v čínských dopravních prostředcích stávají (nezapomenutelné jsou v tomto směru čínské státní železnice, které dva měsíce promítaly na obrazovkách v rychlovlacích film Unstoppable o splašeném nákladním vlaku bez posádky, který drtil vše, co se mu postavilo do cesty).

Po nějakých dvou hodinách letu jsme začali klesat skrze hustou hradbu mraků k letišti Naha a mě překvapilo, že nedošlo na vyčkávací kroužení, ale mohli jsme přistávat hned „z první“. Letecký přístav na Okinawě má totiž jenom jednu runway, která musí obsloužit jak civilní, tak vojenské lety a operuje velmi blízko své maximální kapacity. Když se konečně z husté mléčné mlhy vynořily obrysy zelených kopců, opřel se do nás celkem nepříjemný boční vítr, se kterým měli piloti při podrovnání evidentní problémy a když jsem viděl, jak pod námi ubíhají metry betonu, aniž bychom dosedli, čekal jsem každou chvíli plný kotel a go around. Nakonec ale čínští orlové nebes (zřejmě po vzoru svých kolegů u Travel Service) doslova přišpendlili mašinu na runway, následovalo razantní brzdění a za chvíli už jsme pojížděli směrem k impresivní letištní budově.

Ale pozor, zrada. Ten nádherný barák se spoustou nástupních mostů patřil k vnitrostátnímu terminálu, takže jsme z ničeho nic zastavili někde na kraji letiště a potupně přestoupili do autobusu, který nás odvezl k jakési bílé garáži. Z chování ostatních cestujících jsem pochopil, že jde o mezinárodní terminál s pasovou a celní kontrolou, a rezignovaně jsem vstoupil dovnitř. Během několika sekund se titěrná čekárna doslova našlapala lidmi, kteří se snažili vyplnit imigrační formuláře, jelikož jsme je nedostali v letadle. Na mě už nezbylo místo u pultíku, takže jsem ten svůj vyplňoval opřený o nástěnku, kde komiksové postavičky kraba a ufona vysvětlovaly evakuační plán budovy. Uniformovaná úřednice na pasovce vypadala evidentně překvapeně, když zrovna z letadla China Eastern vystoupil běloch, a jala se zkoumat můj pas, odkud že vlastně pocházím. Rozhodl jsem se použít jednu z mála japonských frází, které znám, a s úsměvem jsem prohlásil, že jsem Čech. To byla taktická chyba. Paní se evidentně ulevilo, také se usmála a spustila na mě vodopád hovorové japonštiny. Naštěstí pochopila můj totálně zmatený výraz, bez řečí nalepila do pasu vstupní potvrzení a anglicky popřála příjemný pobyt. Následně jsem ještě čekal dvacet minut u celníků, než hezky pojaponsku prolustrovali všechny potenciální čínské pašeráky, ukázal, že v tašce mám maximálně pár triček a foťák s notebookem, a mohl jsem jít hledat konečnou monorailu.

Jestli mě na Japonsku něco štve, tak je to pro ne-Japonce totálně nelogický a zmatený způsob značení a design map, který spíš než orientační schéma připomíná divoký rauš zfetovaného kreativce. Nastudoval jsem si proto před příletem mapu, takže jsem věděl, že hotel bude hned vedle stanice monorailu. Bohužel už ale nejsem nejmladší, takže jsem zapomněl, jak se ona stanice jmenuje a kolikátá je v pořadí. Pamatoval jsem si jenom to, že jsem si říkal, že se mi něco takového bude snadno pamatovat. U automatu na jízdenky jsem v záchvatu zoufalství prošel celou trasu a neustále dumal nad tím, který název stanice by mě teoreticky měl nejvíc zaujmout. Nakonec jsem to risknul a koupil si lístek na Asahibashi, protože právě pivo Asahi patří k mým oblíbeným. Světe div se, ona to opravdu tahle stanice byla a já mohl s úlevou odevzdat na recepci Hilton Doubletree pas s kreditkou, abych se mohl zacheckovat.

Obrázek
Výběr destinací teda nic moc

Obrázek
Tady bude check-in

Obrázek
Některé cedule jsou opravdu zajímavé

Obrázek
Nákupní korzo ke gatu

Obrázek
Dopoledne nikde nikdo

Obrázek
Společný prostor pro tři gaty

Obrázek
Náš Airbus 320 je připravený

Obrázek
Sedačky jsou klasika

Obrázek
Velmi dobré jídlo

Obrázek
Poměrně skromná budova mezinárodního terminálu

Obrázek
Klasická japonská večeře na hotelu


OKA-HND, NH124, B747-400D
Venku bylo pořád hnusně, takže jsem rezignoval na nějaké chození po městě a raději si objednal lehkou večeři z hotelové restaurace. K mému překvapení ji přinesl mladý americký pikolík a já pochopil, že Okinawa nebude patřit k příliš tradičním japonským regionům. To se ostatně potvrdilo i ráno, když jsem jel monorailem zpět na letiště a mohl si pořádně prohlédnout silně „poameričtěnou“ architekturu a také americko-japonská vojenská zařízení vedle letiště. Musím každopádně smeknout před mariňáky, kteří během druhé světové ostrov dobývali, protože bojovat v nepříjemném kopcovitém terénu nebyl rozhodně žádný med. Militaristické úvahy přerušilo zastavení monorailu na letištním terminálu a já poslušně následoval dav Japonců mířící k vnitrostátní odletové hale. Zastavil jsem se až na křižovatce, která dělila živou řeku na dva proudy – jeden k přepážkám Japan Airlines a druhý do části terminálu vyhrazené pro ANA. Značení s nějakými cizinci nepočítalo, a tak bylo nutné přelouskat směrovky v kanji. Sice se říká, že tradiční čínské znaky mají víceméně stejný význam v Japonsku i v Číně, ale kulturní odlišnosti mnohdy způsobí komické situace. Japonské znaky pro nouzový východ znamenají v čínštině něco ve stylu „opravdu velká huba“ a název japonských aerolinek ANA se dá přeložit jako „celý den prázdno“, což je obzvláště pikantní, pokud to vidíte napsané přímo na letadle a zajímáte se o procenta obsazení leteckých linek.

Obrázek
Výhled z hotelového pokoje

Obrázek
Čekání na monorail

Obrázek
ANA Airlines. V čínštině je to vtipné...

Teď už ale honem na letiště. Usměvavá pracovnice u přepážky mi předala palubní vstupenku a lámanou angličtinou mi vysvětlila, že nástup do letadla začíná dvacet minut před odletem a že let bude úplně zaplněný. Otázal jsem se, jestli těch skoro 600 lidí stihnou za 20 minut naboardovat a odpovědí mi bylo ujištění, že to většinou stíhají za čtvrthodinu. Prostou matematikou jsem zjistil, že to znamená usadit přibližně dva cestující za tři sekundy, a hlavou se mi začaly honit šílené úvahy o strojovém pochodu dělníků z prastarého filmu Metropolis. Plný očekávání jsem dorazil na konec terminálu, kde byl společný nástupní prostor pro několik gatů, a už z dálky mě překvapilo, jak nesmírně organizovaným dojmem všechno působilo. Nepředstavujte si to tak, že by byla všude hromada zábran a pásek na směrování davů lidí – spíš se všichni chovali tak nějak slušně, nedělali bordel, nestavěli ostatním kufry do cesty, v klidu seděli a čekali, až dostanou pokyn k nástupu. Naše jumbo už se plnilo palivem pro zpáteční let a já si s mírným zklamáním přečetl registračku a zjistil, že bohužel nepoletíme strojem, který před časem unesl šílený cestující, a kdyby ho nepřemohla posádka (respektive její zbytek, který unikl bodným zraněním), zkusil by s ním podletět pod slavným Rainbow Bridge.

Obrázek
Těch odletů je na můj vkus až moc

Obrázek
Čekárna u gatu

Obrázek
Tímhle poletíme

Obrázek
Palubní vstupenka na japonský způsob


Přesně ve čtvrt na dvanáct se otevřely brány pro nástup do letadla a lidé se začali svižně řadit před kontrolními turnikety, u kterých sami přikládali kódy na čtecí plochu. Soudě podle frekvence potvrzujícího pípání drželi agenti u gatu tempo přibližně jeden člověk za sekundu a já se nemohl dočkat, až zjistím, co se bude dít na druhém konci nástupního mostu u dvojice dveří do letadla. K mému překvapení jsem tam ale nenarazil na žádnou dopravní zácpu a v klidu prošel až ke svojí sedačce. Ten boarding opravdu nevypadal nijak démonicky, ale byl brutálně rychlý a efektivní – ať už šlo o japonskou rodinku, zájezd pár stovek školáků nebo byznysmeny v oblecích, všichni svižně a v klidu došli ke svému místu, okamžitě dali miniaturní příručák do binu a hned se posadili. Největší bordel způsobila skoro až na konec trojice tlustých Američanek, které afektovanými pištivými hlasy zjišťovaly, kde že sedí a asi desetkrát si mezi sebou prohazovaly bagáž. Pro klid západní civilizace ale musím přiznat, že to nakonec Japonci za patnáct minut nestihli, protože hláška „boarding completed“ přišla až v minutě sedmnácté.

Obrázek
Interiér byl ze staré školy

Obrázek
Ale místo na nohy celkem ušlo

Obrázek
Miniaturní biny Japoncům stačí


Přesně na čas jsme pak odrazili od gatu a kolem dalšího 747-400D zamířili k dráze. Tam zrovna přistávalo několik stíhaček, které evidentně trénovaly okruhy, ale naše čekání nezabralo ani pár minut a za chvíli už zabrala čtveřice motorů na plný výkon. Zaujala mě svérázná odletová procedura, kdy jsme nejdřív ostře nastoupali pár set metrů a poté několik dlouhých desítek sekund kličkovali podél pobřeží ve stejné výšce. Nakonec ale motory opět zaburácely a stoupání opět pokračovalo. Do Tokia to byly ještě dvě hodiny letu, a tak jsem začal trochu víc věnovat pozornost výbavě interiéru. Na první pohled šlo o čisté devadesátky – sedačky bez IFE (pouze promítací plátno vpředu na přepážce), žádná moc velká elektronická výbava, ale zároveň nebyla nikde vidět žádná šílenost, o které se vyprávějí historky na spoustě leteckých serverů. Rozložení sedaček bylo totiž klasické 3-4-3, prostor na nohy zcela standardní a jediné, co na palubě chybělo oproti dálkovým verzím, byly velké galley na přípravu a skladování jídel. Dokonce i na horní palubě chyběla obligátní zadní kuchyňka, místo které se vešlo ještě několik řad sedadel ekonomické třídy. V tomhle směru to byla celkem nuda, protože šlo o řešení na bázi čisté optimalizace a japonské disciplinovanosti, a tomu koneckonců odpovídalo i občerstvení v podobě jednoho kelímku s pitím.

Obrázek
Momentka z plochy

Obrázek
Stejný model u vedlejšího gatu

Obrázek
Vojácí trénují

Obrázek
Pohled na letištní budovu krátce po startu

Obrázek
Kličkování podél pobřeží

Obrázek
Ten pohled z okna se neokouká

Obrázek
Dobrou chuť přejí ANA


Nepříjemné turbulence ohlásily začátek klesání k letišti Haneda, kde předpověď slibovala nízkou oblačnost, déšť a vítr. Což, o to, já byl v suchu a kromě klepání letadla mi mohly být strasti japonského podzimu ukradené, ale v myšlenkách jsem si vybavoval zmrzlého a zmoklého kolegu flyingblue, který byl ten den shodou okolností na Hanedě spottovat a kterého jsem požádal, aby mi udělal pár fotek z vyhlídkové terasy, jak se na správný trip report sluší a patří. Jenže to jsem podcenil dvě zásadní věci – odolnost českého spottera, který se nějaké přeháňky jen tak nezalekne, ale hlavně provoz na letišti HND, kde byly v permanenci hned tři dráhy – jedna pro odlety a dvě paralelní pro přílety (jak jsem se mohl přesvědčit při improvizovaných závodech na přiblížení mezi naším jumbem a letadlem Japan Airlines, které jsem sledoval z okénka). Nakonec jsme dorazili k opačné straně terminálu, než zrovna flyingblue stál, takže si musel dát nedobrovolnou sportovní vložku a po krátkém sprintu nafotit aspoň pár záběrů. Já mezitím počkal, než většina cestujících vystoupí, ještě naposledy si nafotil interiér a dal se do řeči s vedoucí kabiny, se kterou jsme zamáčkli nostalgickou slzu nad koncem jedné éry letectví (jumba jsou mezi posádkami evidentně hodně oblíbená a budou jim chybět, což je věc, se kterou jsem se setkal i u posledního letu 747 Singapore Airlines).

Sychravé počasí bylo dobré akorát tak na to, aby člověk někam zapadnul do hospody, na čemž jsme se s kolegou spotterem shodli prakticky hned, jak jsme se potkali u východu pro cestující. A protože jsme oba dva byli klasičtí „gaijini“ bez znalosti japonštiny, zvolili jsme snadné a jednoduché řešení v podobě turistické pivnice Ginza Lion v centru města. Pravda, cesta byla značně dobrodružná, protože je metro z letiště organizované stylem „každý lichý vlak zastavuje v sudých hodinách jenom v každé třetí stanici, ale pokud je na dveřích obrázek pokémona a zrovna kvetou sakury, tak občas zastaví i v každé druhé stanici“. Nakonec jsme ale do hospody dorazili, já si objednal guláš s točeným Sapporem a za zvuků řízné německé dechovky jsme živě rozebírali letecký byznys.

Obrázek
Jedno z menších letišť na trase

Obrázek
Před přistáním na Hanedě

Obrázek
Cestující spořádaně vystupují

Obrázek
Miniaturní kabina první třídy poprvé...

Obrázek
...a podruhé z opačného úhlu

Obrázek
Poslední sbohem

Obrázek

Obrázek

Obrázek
Zatímco já jsem si hověl v suchu a teple Boeingu, chudák flyingblue běhal po terase, aby mohl udělat aspoň tyhle fotky


HND-SHA, FM816, B757-200
Zbytek pobytu v Japonsku se držel víceméně tradičního schématu. Protože se blížila zima, vyrazili jsme s kamarádem domestikovaným Čechem do Kawasaki na umělou sjezdovku (opět s dobrodružným přiblížením na místo, protože jsme si dali sraz daleko za městem a najít, co najít – hlavně stihnout, tu správnou kombinaci příměstských vlaků byl pořádný oříšek. Večer pak tradiční kombinace malebných hospůdek a barů na Shinjuku a Shibuye, tentokrát spíš na pohodu, protože jsem musel ráno letět zpátky do Číny. Bohužel i přes nemalou snahu jsem se nedokázal v Hilton Shinjuku vyhrabat na zaplacenou snídani, a tak jsem notně hladový procházel liduprázdnou podzemní chodbou od hotelu ke stanici metra a utěšoval se pomyšlením, že se najím v salónku ANA. Teprve až na letišti (při pohledu na solidní frontu u přepážky Shanghai Airlines) mi došlo, že vlastně neletím se Star Alliance a potupně jsem skončil u sendviče a džusu z místní samoobsluhy. Jenže tím kulinářské peklo toho dne teprve začalo…

Obrázek
Postel v Hiltonu na Shinjuku

Obrázek
Schody z metra do terminálu

Obrázek
Knihy a drogy. Skvělá kombinace!


Seděl jsem u gatu asi pět minut, když se na pojížděčce za oknem objevil obstarožní Boeing 757 v červenobílých barvách Shanghai Airlines a zakotvil u našeho nástupního mostu. Ještě rychlá kontrola registračky a smůlu mám i tentokrát – do flotily Shanghai Airlines totiž patří i poslední vyrobený 757 a já ve skrytu duše doufal, že naši linku poletí právě tohle letadlo. Nějaká výrobní čísla však vůbec nezajímala zbytek čínských cestujících posedávajících a pokrkávajících na sedačkách kolem. Už na první pohled bylo jasné, že vzali hromadně útokem letištní duty free shopy a že se při nástupu rozpoutá bitva o místa v binech. A taky že jo. Když jsem viděl tlačenici u kontroly palubních vstupenek, kterou se rezignovaní japonští agenti ani nepokoušeli řešit, radši jsem svojí tašku preventivně hodil pod sedačku a pobaveně sledoval, kterak se přibližně stovka neurvalců snaží hrát leteckou verzi oblíbené logické hry Sokoban (pro ty později narozené dodávám, že jde o simulátor dělníka ve skladu, který šoupe těžké bedny z místa na místo).

Boarding nakonec trval lehce přes půl hodiny a oddechl jsem si teprve až po startu, kdy jsme nabrali západní kurz kolem hory Fuji. Jenže pak se začal servírovat oběd, který připomínal… no, snad ani nebudu rozebírat, co připomínal. Jediné, co se dalo z hmoty na tácu jíst, byl oschlý ananas a gumový puding, ale zbytek by zasloužil spíš nálepku „Biohazard“ a ne „Shanghai Airlines vám přejí dobrou chuť“. Ostatně fotka mluví za vše. Nakonec se nade mnou slitovalo aspoň počasí, protože se vstupem do čínského vzdušného prostoru zmizely i poslední zbytky mraků a z okna bylo možné sledovat siluetu šanghajských mrakodrapů v oranžovém podvečerním slunci. Zřejmě i proto nám na letišti Hongqiao nepřidělili nástupní most, a tak jsme museli do terminálu potupně autobusem. Inu, chtěl jsem šetřit, tak jsem dostal přesně to, co jsem si zaplatil.

Obrázek
Letadlo z Číny právě dorazilo

Obrázek
Interiér opět nic moc

Obrázek
Po půl hodině se konečně všichni usadili

Obrázek
Tohle opravdu ne, přátelé...

Obrázek
Přistání v Šanghaji


Když se na tenhle výlet zpětně podívám, tak rozhodně nelituji, že jsem se raritním jumbem proletěl. Pravda, čekal jsem možná trochu něco jiného a exotičtějšího, ale dostalo se mi obrovské lekce z japonské efektivity a organizovanosti. O to víc mě mrzí, že s definitivním koncem „domestic“ verzí Boeingů 747 a zrušením projektu 787-3 žádné podobné japonské velkokapacitní letadlo na nebi hodně dlouho neuvidíme. Kéž by jednou někoho napadlo udělat podobnou verzi Airbusu 380-1000…

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3627
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 747D na Okina

Příspěvekod whiskey » 13. 04. 2014, 13:57

Hilton Tokyo je fakt dobra volba. Tu Okinawu musim niekedy urobit uz konecne, dik za pripomenutie.

flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4868
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 747D na Okina

Příspěvekod flyingblue » 13. 04. 2014, 16:45

Uz si presne nevzpominam na datum, ale je mozne, ze mam fotku i ty 757 s Tebou na palube :-)

Zkusim projit archiv.

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1650
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 747D na Okina

Příspěvekod cocik » 13. 04. 2014, 16:48

flyingblue píše:Uz si presne nevzpominam na datum, ale je mozne, ze mam fotku i ty 757 s Tebou na palube :-)

Zkusim projit archiv.


nedele 17.11., diky moc :D

don_quijote
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 276
Registrován: 10. 07. 2011, 18:14
Bydliště: Pitěr
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - derniera 747)

Příspěvekod don_quijote » 13. 04. 2014, 18:51

Skvělý tripreport jako vždycky, hezky jsem se pobavil.


Ta sedačka uprostřed je pro včelí královnu z nějakýho manga komiksu?

cocik píše:Obrázek
...a podruhé z opačného úhlu

flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4868
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 747D na Okina

Příspěvekod flyingblue » 13. 04. 2014, 20:26

cocik píše:
flyingblue píše:Uz si presne nevzpominam na datum, ale je mozne, ze mam fotku i ty 757 s Tebou na palube :-)

Zkusim projit archiv.


nedele 17.11., diky moc :D


Tak bohuzel, mam ji ze sestnacteho ... Je na planes, snadno najdes ...

persona
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1960
Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
Bydliště: BRQ
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 747D na Okina

Příspěvekod persona » 21. 04. 2014, 14:55

Děkuji za hezký trip-report. Otevřel jsem si k němu sardinky (a uvařil rýži) a s trochou stesku vzpomněl na propadlý let z července 2009 s KLM 747-400 Combi (stará verze) v routingu (FRA) - AMS - JFK a zpět za 4500 Kč (zásah osudu znemožnil let uskutečnit). A na film Nezastavitelný se podívám :-)

vitezslav
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2385
Registrován: 06. 01. 2005, 13:33
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 747D na Okina

Příspěvekod vitezslav » 26. 04. 2014, 12:24

Perfektní počtení. Jen nerozumím větě "z jiných zase diskvalifikovaný rodinným původem". To by chtělo vysvětlení...

flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4868
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 747D na Okina

Příspěvekod flyingblue » 26. 04. 2014, 21:02

vitezslav píše:Perfektní počtení. Jen nerozumím větě "z jiných zase diskvalifikovaný rodinným původem". To by chtělo vysvětlení...


Ma kadrovej skraloup :-)

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1650
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (Všichni dobří rodáci)

Příspěvekod cocik » 10. 06. 2016, 18:24

Všichni dobří rodáci
Několikrát jsem se ve svých trip reportech při popisování neurvalého chování Číňanů zmínil o tom, že dotyčný nevychovanec pravděpodobně ještě před pár měsíci okopával rýži někde v provincii Hunan. Rozhodl jsem se ale celou myšlenku posunout ještě o trochu dál a ověřit věci experimentálně. Vyrazím tedy do nějaké zapadlé vesnice v provincii Hunan a podívám se, jak Číňané pěstují rýži. A jelikož nejsem žádný troškař, podívám se, jak pěstoval rýži sám velký kormidelník Mao Ce-Tung. Rudí už asi vědí a pro ty ostatní dodávám, že cílem mé cesty bude Shaoshan - rodiště Mao Ce-Tunga a bezkonkurenčně nejdůležitější poutní místo čínských komunistů. Ale nejprve jako vždy krátká znělka…



PVG-CTU, CA1947, A330-300
I když je Shaoshan zapadlá víska hluboko v horách, dá se do ní dostat paradoxně velmi snadno – do provinčního hlavního města Changsha je to lehce přes sto kilometrů a do vesnice vedou hned dvě železniční tratě – stará turistická, která v Shaoshanu končí, a nová vysokorychlostní, která pokračuje dál na jihozápad Číny. Teď ještě najít nějakou vhodnou příležitost, protože Changsha není zrovna klasická turistická ani obchodní destinace a ze Šanghaje je trochu z ruky. Už to mám – koncem týdne musím na jeden den do Chengdu v provincii Sichuan, takže se v Changsha zastavím o víkendu na zpáteční cestě. Předem jsem si přes internet koupil jak letenky, tak jízdenky a protože jsem nakupoval s hodně velkým předstihem, dostal jsem sedačku číslo 1 v prvním voze. Takový lístek pro Hujery…

trip01.jpg
Lístek na hodně exotický vlak


Zato s letenkami byla potíž. Normálně létám do Chengdu ze šanghajského letiště Hongqiao, které mám kousek od bytu i od kanceláře, ale protože jsem chtěl být v Chengdu co nejdřív, zvolil jsem odlet v sedm ráno z Pudongu na druhém konci města. Sice to znamenalo o hodinu delší cestu, ale vidina brzkého příletu do Chengdu převážila nad nevýhodami. A tak jsem se v půl páté ráno posílený několika Red Bully svalil na zadní sedadlo v taxíku a začal přesvědčovat tělo i hlavu, že je ráno a že bych měl začít fungovat. Což o to, ráno bylo, ale zároveň bylo jaro, což znamená, že čas od času zahalí přímořské části Šanghaje neprostupná mlha. No a letiště Pudong je? Hádáte správně, hned u moře. Tak tak jsme našli v mléčné cloně budovu terminálu a mně bylo jasné, že nabereme hodně dlouhé zpoždění. A aby nebylo všem trampotám konec, objevilo se na palubní vstupence číslo gatu v dolním patře, takže budeme boardovat autobusem. Z odletu v sedm se salámovou metodou postupného posouvání času o deset minut stal odlet v devět ráno, přičemž jsme boardovali kolem osmé, kdy ještě kusy letadel čouhající z mlhy vypadaly dost surrealisticky.


trip02.jpg
Pesimistická informační tabule


trip03.jpg
Emirates v mlze


trip04.jpg
Air China v mlze


Když jsme pojížděli ve frontě desítek opožděných letů na start, přestal účinkovat redbullový doping a já v duchu děkoval holkám z check-inu, že mi dali sedačku v druhé řadě economy, která má před sebou hodně místa, protože je v první řadě o jedno sedadlo míň. Normálně tuhle trasu létám ve first (tedy „domestic first“, což je u widebody letadel ekvivalent mezinárodní business class), ale akční tarif byl vyprodaný a pětinásobek aktuální ceny economy class byl silné kafe i na finančního pankáče jako já. Naštěstí se spolucestující chovali velmi slušně (většina z nich spala) a když si k tomu přidáme load factor kolem 70 procent, vyjde nám relativně pohodové a mírumilovné prostředí na relax. Naneštěstí nespolupracovalo počasí – na jaře a na podzim je přímo na spojnici Šanghaje a Chengdu velmi turbulentní jet stream, ale já už byl tak unavený, že mi bylo všechno jedno a ignoroval jsem historky západních pilotů o tom, kterak se při turbulencích jejich mladí čínští kolegové křečovitě drží sidestiku a modlí se, aby to autopilot ustál a oni nemuseli řídit…

trip05.jpg
Konečně Chengdu


Zatímco v Šanghaji byla hnusná mlha, v Chengdu nás přivítal slunečný den a obligátní dopravní zácpa. Na rozdíl od spousty dalších čínských měst nemá letiště v Chengdu napojení na metro, takže většina cestujících musí volit mezi autobusem a taxíkem, přičemž u obou stanovišť byly nekonečné fronty. Když jsem se konečně po dalších 45 minutách prokousal do vozu a paní taxikářce vysvětlil, kam mě má zavézt (při rozdílech v přízvuku šanghajské a sečuánské mandarínštiny si náš dialog můžete představit jako příjezd amerického turisty do Austrálie), měl jsem v podstatě vyhráno…

Jenže já vážně neměl svůj den a pokračoval jsem v taktických chybách. Normálně v Chengdu střídám dva hotely – Hilton v softwarovém parku nedaleko letiště a Shangri-La v centru. Tentokrát jsem ale udělal změnu a zarezervoval si pokoj v nově otevřeném Ritz-Carltonu, který se pyšnil přívlastkem „nejluxusnější hotel v Chengdu“. Což o to, on to nejluxusnější hotel byl, ale oproti Shangri-La, kde si zakládají na tom, že jsou oázou klidu a pohody pro cizince, Ritz-Carlton byl evidentně zaměřen na čínské zbohatlíky. V praxi to vypadalo tak, že jsem při check-inu dostal šálek čaje naservírovaný akrobatickým umělcem z konvice s metr dlouhou nálevkou, zatímco o pár metrů vedle stojící dobře oblečená Číňanka středního věku velmi hlasitě vytáhla chrchel z těch nejzazších záhybů krku a odflusla si do koše u výtahu. Přešel jsem to s mlčením – chápal jsem, že nejsem v již relativně civilizované Šanghaji, ale daleko ve vnitrozemí, kde společenská smetánka ještě před pár lety okopávala rýži v provincii Hunan. Do háje, já tam vlastně zítra jedu… No, co si budeme povídat, rychle jsem se zavřel na pokoji, objednal si jídlo z room service a snažil se připravit na druhý den.

trip06.jpg
Obývák v RC


trip07.jpg
Ložnice s dalekohledem


trip08.jpg
Tradiční sečuánská kuchyně


trip09.jpg
RC dezert


trip10.jpg
Poloevropská snídaně



CTU-CSX, CA4379, A319
Druhý den jsem vyřídil zbytek povinností v Chengdu a brzo odpoledne chytil taxíka na letiště, abych se vyhnul dopravní špičce v pátek odpoledne, která v některých částech sečuásnké metropole nabývá doslova apokalyptických rozměrů. Nový letištní terminál má totiž velmi prostorný salónek a já měl v kapse letenku do první třídy, protože jsem sice hodně tolerantní, ale večerní let z Sichuanu do Hunanu v zadní kabině s radostí přenechám masochistům (zvlášť když příplatek za jedničku dělal jenom nějakých osm stovek renminbi). Nová letištní budova, která měla před pár lety vyřešit všechny problémy poddimenzovaného starého terminálu, už ale pomalu přestává kapacitně stačit, takže mě hodně překvapilo, že se v tom neskutečném mumraji podařilo připravit letadlo na boarding včas. Agentky u gatu dokonce zvládly oddělit cestující s prioritním nástupem, takže jsem následnou bitvu loktů v uličce sledoval z bezpečí sedačky 1A. V přední kabině jsem byl do poslední chvíle jediný cestující, ale těsně před zavřením dveří dorazila delegace letištních pracovníků vyprovázejících nějakého vysokého komunistického pohlavára. Pán se usadil, zamával soudruhům a mohli jsme letět…

trip11.jpg
Checkin v Chengdu


trip12.jpg
Informační tabule našeho letu


trip13.jpg
Svačina v salónku


trip14.jpg
Na palubě


Přemýšlím, jak nejlépe tenhle segment popsat. O pár odstavců výše jsem se zmiňoval o jet streamu, a i tentokrát hrál velkou roli. Do Changsha se z Chengdu letí na východ a pak trochu na jih. V praxi čínských letových koridorů chaoticky poskládaných armádou to znamená střídat co patnáct minut kurz východní a kurz jižní, přičemž pokaždé, když jsme zatočili na jih, začaly s naším letadlem cloumat hodně silné turbulence (letěli jsme kolmo na jet stream), které prakticky zmizely, jakmile jsme se stočili na východ. Což o to, něco podobného znám z přistávání na padáku, tak jsem celou věc bral odevzdaně. Při klesání k Changsha jsem sledoval světla domů dole ve tmě, když najednou kousek pod námi proletělo další letadlo a v kabině byl zřetelně slyšet rachot jeho motorů – „vžuuum“. Nejsem sice pilot, ale mám už něco nalétáno a vím toho o organizaci letového provozu dost na to, abych si málem znečistil trenky, protože takhle blízko jsem ještě k druhému dopravnímu letadlu ve vzduchu nikdy nebyl. Ani netušíte, s jak velkou radostí jsem o patnáct minut později vylezl z Airbusu a radoval se, že odteď až do Šanghaje mám naplánované jenom jízdy vlakem.
Cestou taxíkem na hotel jsem začal chápat, že marketing, který líčí Changsha jako moderní čisté město konkurující sídlům „první vrstvy“ jako Šanghaj či Peking, poněkud upravil skutečný stav věci. Všude bylo vidět, že do Changsha dorazil ten pravý stavební a inovační boom teprve nedávno a víceméně celé město je jedno velké staveniště (snad s výjimkou reprezentativních budov nesmírně populární Hunan TV, na jejíž obrazovkách vystupovaly i české celebrity). Rozkopanými ulicemi jsme si proklestili cestu do centra k hotelu Crowne Plaza, kde jsem na recepci nejprve vyděsil skupinu čínských hostů „mámo, pojď se rychle podívat, je tady cizinec“ a pak nafasoval kartu od pokoje tuším v osmnáctém patře s nádherným výhledem na ucpanou silnici a staveniště, kde i do hluboké noci rachotily sbíječky.


trip15.jpg
Changsha - všechna letiště v Číně vypadají stejně


trip16.jpg
Výtah v Crowne Plaza


trip17.jpg
Pokoj nic moc


trip18.jpg
Hotelová budova uprostřed staveniště


trip20.jpg
Noční výhled na lepší část města



Ráno jsem se probudil a samotného mě překvapilo, že jsem i přes sbíječkovou diskotéku poměrně svěží. Po rychlé snídani v hotelové restauraci (10 minut hledání něčeho jedlého, 5 minut konzumace) jsem vzal batoh, slušně jsem se učesal (reprezentace musí být) a sjel dolů, abych se svezl pár stanic metrem na staré nádraží v centru města. Nojo, ale zase mi nedošlo, že jsem v Hunanu a ne v Šanghaji. To metro totiž v Changsha otevřeli poměrně nedávno, takže si ještě obyvatelé a návštěvníci města zcela nezvykli na základní pravidla používání eskalátorů a turniketů (pro lepší pochopení situace si představte, že by se zítra otevřelo metro v Brně). Musel jsem se proto doslova proboxovat zevlujícími skupinkami blokujícími víceméně všechna průchozí místa (zvláštní cenu získávají experti, kteří se zastavili i s hromadou zavazadel metr od konce eskalátoru) a na nádraží, které shodou okolností také procházelo částečnou rekonstrukcí, jsem dorazil v poměrně zbědovaném stavu. Prošel jsem rentgenem, usadil se v čekárně a způsobně čekal na pokyn k nástupu na palubu.

trip21.jpg
Staré nádraží v Changsha


trip22.jpg
Nástup do vlaku



Tak nějak jsem očekával, že courák do Shaoshanu bude mít zelené vagóny (což jsou čínské vlaky nejnižší kvality), ale interiér vagónů mě naprosto šokoval – ostatně podívejte se na fotky. Všude žluté hvězdy na rudém podkladu a velké fotky s výjevy ze života Mao Ce-Tunga. Mám takový pocit, že by byl z tohohle vlaku každý šotouš v sedmém nebi, ale mě spíš zajímalo, co nastoupí za spolucestující. Z velké většiny to byli městští víkendoví výletníci a interiér na ně měl evidentně blahodárný vliv, protože se všichni chovali nesmírně tiše a důstojně (jedno z mně dosud neznámých pravidel života v Číně je evidentně „pod fotkou Velkého kormidelníka se nefluše, nekrká a neprdí“). Dieselová lokomotiva se jenom pomalu prokousávala nudnou hlavní tratí, ale pak jsme odbočili na jednokolejku do Shaoshanu a kolem nás se rázem zjevila bukolická krajina plná rýžových políček a malých jezírek pospojovaných vodními kanály. A najednou jsme zastavili u miniaturního nádraží. Konečná stanice, prosíme vystupte…

trip23.jpg
Bizarní dekorace vagónu


trip24.jpg
Cestující nastoupili



Stará železniční stanice v centru Shaoshanu s obrovským portrétem Mao Ce-Tunga v průčeli trochu připomíná severokorejskou architekturu, ale na její zevrubný průzkum nebyl moc čas, protože jsem musel na parkovišti stihnout odjezd turistických autobusů. V celé vesnici funguje jednoduchý systém – na několika výchozích bodech si člověk zakoupí denní vstupenku, kterou pak může používat v kyvadlové dopravě mezi jednotlivými památníky. Jenže doba pokročila a jak jsme se na palubě autobusu blížili k prvnímu muzeu, míjeli jsme stovky zaparkovaných aut všech možných západních značek, kterými do Shaoshanu přijely na sobotní výlet moderní čínské rodinky.

trip25.jpg
Na nádraží v Shaoshanu


trip26.jpg
Nádražní budova s Maem


trip27.jpg
Denní lístek na autobusy


Přemýšlím, k čemu bych Shaoshan nejlépe přirovnal. Rozhodně nejde o nenápadné České Chalupy (dříve Brloh), rodiště Milouše Jakeše - pompéznost a rozlehlost celého areálu připomíná spíš americký zábavní park, jenom místo atrakcí přecházíte od jednoho muzea či památníku k druhému. Začali jsme poměrně zvolna v budově, kde jsou vystavené Maovy předměty denní potřeby (od oblečení, přes kartáčky na zuby až po různé zápisníky, kde si vedl účetnictví). Nejzajímavější částí muzea bylo velké dioráma „Mao se vrací do rodné vesnice“ a je potřeba říct, že na rozdíl od pompézního přezdobeného severokorejského stylu jsou zdejší sochy a figuríny o poznání civilnější a věrohodnější.

trip28.jpg
Tohle nosil Mao na sobě


trip29.jpg
Tímhle si čistil zuby


trip30.jpg
Návrat na rodnou vesnici


Další zastávkou byla obrovská bronzová socha, pod kterou se prakticky neustále konají různé oslavy a speciální akce (cestou k soše jsem napočítal hned pět setkání zasloužilých pracovníků, kteří byli dekorováni za potlesku kolegů), ale pak už přišla na řadu atrakce největší – rodný dům Mao Ce-Tunga. Ten je v permanentním obležení tisícovek turistů, takže jsem rezignoval na možnost vystát si dvouhodinovou frontu a podívat se na pár sekund dovnitř na pokoj, kde Mao vyrůstal. Místo toho jsem se toulal po okolních rýžových polích, kde mladý Mao pomáhal rodině a se zájmem četl informační tabule, které popisovaly, k jakým zemědělským pracím to které místo sloužilo.

trip31.jpg
Socha s květinami


trip32.jpg
Maova rodná chalupa


trip33.jpg
Pohled z větší dálky


trip34.jpg
Tady Mao sklízel rýži


trip35.jpg
Informační tabule u sušárny


Vůbec nejnákladnější expozicí bylo muzeum, které zachycovalo život Mao Ce-Tunga. Kromě obrázků z jeho dětství nabídlo ucelený průřez událostmi, které jej dostaly do čela komunistického hnutí a následně také na pozici vůdce čínského lidu. Čeští sluníčkáři a pravdoláskaři by asi při čtení některých vysvětlivek dostali kopřivku, ale bylo zajímavé konfrontovat oficiální čínskou interpretaci dějin s tím, co se učí na Západě. Vzhledem k tomu, že se hodně zajímám o období Kulturní revoluce, tak mne nepřekvapila (ale zároveň trochu zklamala) naprostá absence zmínek o téhle části dějin. Evidentně jde o příliš čerstvé události, které bude nutné ještě chvíli „strávit“, než se stanou součástí oficiální verze čínské historie.

trip36.jpg
Obrázek ze sklizně


trip37.jpg
Sem chodil Mao do školy


trip38.jpg
Dioráma Mao mluví k lidu


trip39.jpg
Black lives matter (to Mao)


trip40.jpg
Mao s národnostními menšinami


trip41.jpg
Mao gratuluje k sestřelení U-2


Po několika hodinách chození mezi budovami s expozicemi, sochami a památníky jsem začal pomalu vyhlížet odvoz na nádraží. Na zpáteční cestě jsem totiž chtěl využít rychlovlak, a tak jsem musel odchytit ten správný autobus, který nejede na starou železniční stanici, nýbrž na tu novou na jih od Shaoshanu. Po pár pokusech a omylech jsem naštěstí skončil v tom správném voze, a aniž bych to tušil, měl jsem možnost spatřit budoucnost. Celá jižní část Shaoshanu je (jak jinak) jedno velké staveniště, kde se chystají široké bulváry lemované obrovskými hotely a restauracemi, až má člověk pocit, že staré centrum zamrzlo v čase někdy v osmdesátých letech. Ve zbrusu nové nádražní hale je samozřejmě pobočka McDonald’s, neklamné znamení komercionalizace čínské „rudé turistiky“.

Do Changsha jsem dorazil pozdě odpoledne celkem dost unavený. Dal jsem si rychlou večeři v restauraci vedle hotelu a šel spát, protože jsem musel brzo ráno vstávat na vlak do Šanghaje. A když ono brzké ráno konečně nastalo, zjistil jsem pohledem z okna, že se blíží bouřka. To mi ani tak nevadilo, protože jsem měl venku po ulici ujít asi tak dvacet metrů na metro, a pak už bych byl v suchu až do Šanghaje. Jenže když jsem po 45 minutách dorazil na nové nádraží rychlovlaků ve východní části města, překvapilo mě, že je venku prakticky tma a podle frekvence blesků na obzoru nás čeká opravdu solidní Saigon. Vlaky však stále jezdily podle jízdního řádu, ale když jsme si třísetkilometrovou rychlostí razili cestu průtrží mračen, neměl jsem moc příjemné pocity (a snažil se zapomenout na nehodu rychlovlaků ve Wenzhou, kdy právě bouřka vyřadila z provozu zabezpečovací zařízení). Abych přišel na jiné myšlenky, zapnul jsem Flightradar a sledoval, jak letadla mířící do Changsha nejdříve holdují, aby to nakonec piloti vzdali a divertovali jinam. Někde u Nanchangu naštěstí přestalo pršet a já mohl s radostí oznámit, že po zbytek cesty do Šanghaje se nic zvláštního nestalo.


Když se na tenhle výlet zpětně dívám, tak si říkám, že jsem měl obrovské štěstí a stihnul Shaoshan v relativně „nezkažené“ podobě, než z něj komerční zájmy udělají doslova Disneyland. Pro pochopení čínské historie, mentality a kultury je to ale nesmírně zajímavé a důležité místo. Už se těším, až pojedu na sklizeň rýže k Jirkovi Zajícovi do Vietnamu a budu ho poučovat, že „u nás v Číně to děláme takhle“.

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1650
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Status: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 747D na Okinawe)

Příspěvekod cocik » 10. 06. 2016, 18:54

A ještě pár posledních fotek, co se nevešly kvůli omezení serveru...

trip42.jpg
McD v Shaoshanu


trip43.jpg
Moderní cesta zpět do Changsha


trip44.jpg
Nové nádraží v Changsha


trip45.jpg
Tma před ranní bouřkou


trip46.jpg
Nástup do vlaku


trip47.jpg
Letadla divertují


trip48.jpg
Průjezd průtrží mračen


trip49.jpg
Soudružky a soudruzi...


Zpět na “Trip reporty”


Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 hostů