Asijské víkendové (ú)lety (novinka - Zima ve Vnitřním Mongolsku)

Odpovědět
cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od cocik »

Dreamlinerem do Hirošimy

Jak už jsem si několikrát postěžoval, většinu svých cest kvůli pracovnímu vytížení plánuji na poslední chvíli stylem „koncem týdne nemám čtyři dny co dělat, tak někam poletím“. Ani tenhle výlet nebyl výjimkou – věděl jsem, že až budu mít trochu menší frmol, musím se podívat na některé zajímavé projekty v Japonsku a zároveň jsem si chtěl vyzkoušet nový Dreamliner. Naneštěstí v ANA neustále odkládali nasazení 787 na linku Peking-Haneda, až se dostali mimo „startovací okno“, kdy jsem měl aspoň teoreticky čas na to vypadnout na pár dní do Tokia. Jednoho dne jsem zkrátka musel říct dost a začít zařizovat.

Stačil letmý pohled do rezervačního systému ANA, abych zjistil, že sehnat na poslední chvíli letenku na let Dreamlineru nebude tak jednoduché. V současné době létá pouze jednou denně z Hanedy do Okayamy a následně provede večerní rotaci do Hirošimy. Volba číslo jedna samozřejmě byla Okayama, odkud jezdí každou chvíli rychlovlak zpět do Tokia, a kde je možné nehat si ušít během pár hodin na míru fantastické džíny (dříve tamější manufaktury vyráběly výhradně kimona, ale moderní doba je donutila rozšířit sortiment). Jenže co to vidí, oko mé modravé – všechny lety z i do Okayamy jsou vyprodané a nabízejí jenom pár posledních míst na waitlistu. Za normálních podmínek mi waitlist nevadí (zvlášť když mám *G), ale tady bych asi duševně nezvládnul sledovat nástup do letadla, kterým NEpoletím.

Takže zkuším Hirošimu. Tady už je situace trochu lepší – na letu ve čtvrtek odpoledne jsou ještě volná místa, bohužel ale jenom na cestu tam. Rychle si letenku rezervuji a přidávám k ní zpáteční let o pár hodin později. V Hirošimě tak budu mít tři hodiny času, což sice není dost na návštěvu města, ale aspoň se budu moct porozhlédnout po letišti a případně vyzkoušet krajovou specialitu Okonomiyaki, což je svérázný mix vaječné omelety a německého Eintopfu. Nadšený z potvrzené rezervace v 787 jsem začal zjiťovat, jak se nejlépe dostat ze Šanghaje do Tokia. A sakra, tady začínají komplikace – ve středu v noci mám pracovní večeři, takže musím letět až ráno. První ranní lety jsou v economy za „lidových“ 25 tisíc korun českých, ale nakonec vidím v dlouhém seznamu také ranní spoj Delty kolem deváté za stylovou devítku.

Rychle kupuju letenku přímo na webu Delty a na jednom segmentu připlácím necelou tisícovku za economy comfort. Ne že by mi na těch pár centimetrech místa navíc záleželo, ale chtěl jsem sedět co nejblíž východu z letadla. Při pohledu na čas příletu, průměrné zpoždění a vzdálenost mezi Naritou a Hanedou jsem nechtěl riskovat moc velké zdržení na pasovce. Ještě rychle rezervuji hotel a opět skřípu zubama nad cenovou úrovní v Tokiu – za průměrný pokoj na Shibuye totiž platím stejnou částku jako za luxusní hotelové apartmá v centru Šanghaje s výhledem na řeku. Jenže takové už Japonsko zkrátka je a pokud si ho chce člověk užít, musí vypnout pud sebezáchovy, který ho neustále nutí porovnávat ceny s jinými místy ve světě.

Obrázek



PVG-NRT, DL296, A330-300

Ve středu večer jsem si preventivně přes web vytisknul boarding pass, což se ukázalo jako dobrá volba. V Tokiu má totiž Delta hub, který zdědila po Northwest Airlines, což znamená, že náš let bude fungovat hlavně jako feeder pro tranzitní cestující, kteří pokračují do USA. A kde je hodně cestujících do USA, tam se dají čekat neskutečné fronty na check-inu. Ráno jsem tak exhumoval kolem páté ráno, v polospánku našel taxíka a za necelou hodinu (posílený o tradiční dva Red Bully) vstoupil do odletové haly. Přepážku Delty jsem ani nemusel složitě hledat, protože k ní jako směrovka vedl dlouhatánský had lidí. Vyndal jsem boardin pass a rychle se agenta dohlížejícího na frontu zeptal, jestli mi tohle stačí pro nástup do letadla. Díval se na mě trochu zmateně, ale přikývnul, což v řeči Číňanů znamená jediné – na nic se nespoléhat, rychle běžet ke gatu a doptat se přímo tam. A to jsem také nakonec udělal, pravda po patnácti minutách na pasovce a bezpečnostní kontrole. Holky u gatu se nejdřív hodně nedůvěřivě koukají na můj pas, pak si čtyřikrát ověřují, jestli opravdu nepotřebuju japonské vízum, a nakonec propiskou píšou značku „documents checked“. Uff, první kolo je úspěšně za mnou a pustí mě do letadla...

Přibližně hodinu do začátku boardingu jsem strávil sledováním provozu a modlením se k počasí – nad Šanghají totiž visely těžké mraky a neustále pršelo. V takovém počasí většinou bývá odletová tabule vytapetovaná poznámkami „delayed“, jenžte to byla ta poslední věc, kterou jsem potřeboval. Něco po osmé ráno naštěstí pršet přestalo a boarding začal přesně ve stanovený čas a na čínské poměry překvapivě civilizovaně. ostatně není divu, když - soudě podle počtu obézních spolucestujících – byl let ze tří čtvrtin obsazen Američany. A jeden takový tlouštík seděl i na sedačce vedle mě. Jestli si říkáte, že teď začne hororové vyprávění o přetékajícím sádle, budu vás muset sklamat. Už poněkolikaté jsem měl totiž štěstí na tlusťocha skladného (obesus tetris), který nějakým zázračným způsobem nepřečuhoval do stran. Možná tomu pomohl i layout economy comfort sedaček, které jsou sice stejné jako v klasické economy, ale toho místa pro nohy je opravdu požehnaně (a teprve na konci letu jsem si všimnul, že je pod sedačkou ještě box na IFE).

Samotný let by se dal nazvat americkou klasikou – na povolení ke startu jsme čekali jenom půlhodinku, což je na ranní Šanghaj velká pohoda, krátce po startu mě vyděsilo náhlé klesání, které ve spojení s kličkováním mezi početnými Cb připomínalo spíš návrat na letiště kvůli technické závadě, ale nakonec jsme nastoupali do letové hladiny a mohl konečně začít servis v multikulturním provedení (tedy mladá Číňanka se starou Američankou). Přiznám se, že jsem si trochu odvyknul na otázku, jestli chci tu colu dietní, ale nakonec jsem se přes tohle americké specifikum přenesl, a spokojeně se zakousnul do snídaně – tedy jestli se tomu kuřeti s rýží dá takhle říkat.

Nesmírně mě však zklamala palubní zábava. Stejným letadlem na stejné lince jsem létal ještě v barvách Northwest Airlines a pamatuji si, že jsem měl na výběr nekolik hodně dobrých filmů i pořadů. Bohužel IFE v podání Delty znamená hned dvojí muka – obsah totiž příslušný pracovník nevybíral dle hesla „dáme tam, co se lidem líbí“, ale spíš „dáme tam něco, kvůli čemu nás nikdo nebude žalovat“. Podobně funguje například Air Canada, ale u nich patří většina výběru do kategorie „nezávislá nízkorozpočtová multikulturní kravina“, kdežto Delta se drží modelu „bezpohlavní bezpáteřní mainstreamová břečka“. V případě Delty je navíc libovolný výběr okořeněný častými trojjazyčnými hlášeními, která pozastaví přehrávání. Za dvě a půl hodiny letu tak nebylo možné dokoukat ani osmdesátiminutový film, což je naprostá tragédie. Klesání k Naritě v tradičních nepřjemných turbulencích tak představovalo vysvobození z kulturního pekla...

Obrázek
Ráno na letišti PVG

Obrázek
Exotický návštěvník Číny

Obrázek
Náš Airbus 330

Obrázek
Detail sedačky

Obrázek
Dá se tomu říkat snídaně?

Obrázek
Kličkování mezi bouřkami

Obrázek
Konečně na Naritě


HND-HIJ, NH683, B787-800

Airbus 330 Delty zaparkoval vedle svého bratříčka u gatu a já pohledem na hodinky zjistil, že do odletu Dreamlineru zbývají přesně čtyři hodiny. Což znamenalo japonskou pasovku, celnici, transfer na Hanedu, check-in, bezpečnostní prohlídku a boarding. Ostrým krokem jsem vyrazil z letadla a aniž bych se moc díval kolem sebe, mířil jsem po šipkách k východu. S jazykem na vestě jsem dosprintoval do prostoru pasové kontroly, kde mi konecně došlo, v jaké jsem absudrní situaci – kromě úředníků u přepážek totiž nebyl v obrovské místnosti žádný další člověk a dokonce ani za mnou další cestující nepřicházeli. Rezignovaně jsem popošel k prvnímu úředníkovi, nechal se vyfotit a otisknout a za další dvě minuty už jsem mířil k pásům se zavazadly a celnici. Tam mě čekal ještě dvouminutový pohovor s celníkem na téma „odkud a kam“ a za chvíli už mi sympatická Japonka prodávala za krajně nesympatických 3000 yenů lístek na autobus z Narity na Hanedu. Autobus dorazil k zastávce před příletovým terminálem přímo na čas a když se za uklánění zřízenců rozjel směrem k Hanedě, schválně jsem se podíval na hodinky. Z výstupu z letadla do odjezdu busu mi to trvalo přesně 24 minut. A protože bylo zrovna krátce po poledni, projeli jsme polopráznými dálnicemi k druhému terminálu letiště HND za necelou hodinu. Jedinou vadou na kráse celého transferu tak byl nefunční wi-fi internet uvnitř autobusu, ale evidentně jsem byl jediný cestující, kterému něco takového vadilo (zbytek měl japonské smartphony).

Ale to už jsem stál uvnitř vnitrostátního terminálu číslo 2, který z větší části využívá právě společnost ANA. Trochu mě překvapilo, jak byla odletová hala malá – čekal jsem megalomanskou stavbu typu Shanghai Hongqiao, ale realita byla mnohem střízlivější. Na jednom konci byl navíc obrovský reklamní stánek propagující nový Dreamliner s oválnou maketou průřezu trupu a několika sedačkami. Chvíli mi trvalo, než jsem v záplavě samoobslužných automatů našel „lidský“ check-in, ale přidání frequent flyer karty Singapore Airlines k letence bylo nad možnosti angličtiny slečny u přepážky. Naštěstí mě ale nasměrovala k úzkému průchodu, za kterým se skrýval fast-track skrze bezpečnostní kontrolu. A pak to přišlo – jakmile jsem prošel rámem, vykouknul zpoza mléčného skla gate 64, u kterého stál Boeing 787, podle registrace JA801A navíc vůbec první dodaný kousek. Aerolinky se evidentně snaží o co největší reklamní efekt, takže Dreamliner je opravdu první letadlo, které mají cestující na očích. Jenže do odletu zbývaly ještě necelé dvě hodiny, tak jsem se chvíli pokochal a pak odjel po eskalátorech o patro výš, kde byl salónek ANA.

Přišel jsem na recepci, slušně pozdravil a předal holkám palubní vstupenku spolu se zlatou kartou Singapore Airlines. Jejich reakce mě naprosto šokovala – sice slušně pozdravily a přivítaly mě, ale následně začaly horečně zkoumat kus zlatého plastu a zjišťovat, jestli jsou Singapore Airlines ve Star Alliance. Jasně, když jsem ještě lítal u Sky Teamu s kartou OK Plus, byly podobné „lustrace“ na denním pořádku, ale v případě Singapore Airlines se bavíme přeci jenom o trochu jiné lize. Dvě minuty čekání, než jim supervizor konečně potvrdil příslušnost k alianci, jsem strávil přemítáním na téma japonského pohrdavého vztahu k čemukoliv nejaponskému, ale pak jsem se znova podíval na boarding pass, kde bylo napsáno Hirošima, a s mírným chápavým úsměvem nechal podobné úvahy plavat. Na Hanedě navíc začínala odpolední špička, takže jsem si rychle natočil colu, vzal pytlík oříšků a zaujal strategické místo na jednom z křesel poblíž zásuvek. Pro sociology ještě drobná analýza návštěvníků – 95% japonští byznysmeni v oblecích, 4% američtí bankéři v oblecích, 1% český pankáč v džínech Master of Hell a třičku Freedom or Death.

Blížil se čas odletu, takže jsem rychle sjel o patro dolů a pohledem na obrazovky se svítící nulou u volných míst pro standby pasažéry zjistil, že tentokrát bude plno. Dvojjazyčné hlášení o zahájení nástupu do letadla samozřejmě neopomenulo zdůraznit, že jde o „Dreamliner flight“ a za holkami, které pomáhaly cestujícím přikládat čárové kódy na turnikety stála ještě další dvojice pomocnic, které cestujícím rozdávaly certifikáty o tom, že mají tu čest patřit k prvním cestujícím s Boeingem 787.

Přiznám se, že když jsem procházel chobotem k letadlu, nečekal jsem moc, ale jakmile jsem vstoupil na palubu, obrazně jsem padnul na zadek. Předemnou byl malý bar pro cestující v economy a za ním duhově nasvícené řady moderních tenkých skořepinových sedaček. Na první pohled bylo vidět, že je tohle letadlo trochu jiná liga – ať už jde o nasvícení, design interiéru, obrovská okna, nebo výrazně širší trup. Právě ten dovolil designérům ANA jednu malou specialitu – sezení v konfiguraci 2-4-2 rozdělii uprostřed ctyřsedačky dvojitými opěrkami rukou, takže pocitově jde spíš o rozložení 2-2-2-2. Taky mě překvapily hodně velké biny na zavazadla, které při otevření sahaly poměrně nízko nad sedačky. Tím ale první prohlídka letadla končila, protože Japonci jsou při boardingu nesmírně efektivní a během patnácti minut naprosto disciplinovaně obsadili celé letadlo.

Při pojíždění na start mě překvapilo, jak jsou motory tiché – i když jsem seděl v prostoru nad koncem křídla, byly slyšet víceméně stejně jako v A380 úplně vepředu, a nebýt zvláštního tlumeného jekotu (na APU to bylo moc zepředu, že by kompresory na vzduch?), nebylo by ani poznat, že je letadlo nahozené. V duchu jsem si říkal, jak je to super, jenže v tu chvíli dali piloti takeoff power a kabinu zaplavil úplně stejný hluboký rachot jako v každém jiném moderním letadle. Světla se přepla z duhové barvy do světle modré a letadlo se bez větších problémů vzneslo. Tady se projevila obrovská výhoda velkých oken – inženýři je totiž neprotáhli do šířky, nýbrž do výšky, takže nebylo problém koukat ven přes hlavy sedících cestujících. Nenápadná vychytávka, která ale hodně potěší. Taky mě překvapil mnohem příjemnější vzduch – větši vlhkost i tlak byly opravdu poznat, i když jsem se stavěl spíš ke skeptikům, kteří něco podobného považovali za obyčejný marketingový trik.

Bohužel Dreamliner měl i svoje negativní stránky. V první řadě šlo o sedačky – jsou sice tenké skořepinové, takže mají cestující dost místa na nohy a nehrozí, že by vám neurotik v zadní řadě masíroval kolenama ledviny, ale zároveň se sklápějí podivným vysouváním vpřed. Tenhle systém používá několik aerolinek i v „obyčejných“ letadlech a za sebe musím říct, že ho opravdu nenávidím. Buďto člověk sedí jako svíčka, nebo má sice sedadlo jakž takž sklopené, ale za cenu přiskřípnutých nohou. Chápu, že patřím k menšině cestujících, kterým nevadí, když si člověk před nima sklopí sedačku, ale tenhle vysouvací systém mi přijde naprosto stupidní, protože většina lidí stejně nemá šanci využít většinu uvolněného prostoru, do kterého se běžně sklápí klasické sedadlo.

Jakmile jsme nastoupali do letové hladiny, letušky se převlekly do slušivých zástěr a já se těšil na servis. Bohužel palubní občerstvení představovalo jen jeden papírový kelímek „We are the first to fly 787“ s jablečným džusem a stejně minimalistické bylo i IFE, kde fungoval jenom jeden film, a sice „making of ANA 787“. Tenhle snímek měli piloti evidentně dobře nastudovaný, protože se rozhodli cestujícím v praxi předvést pevnost kompozitní konstrukce Dreamlineru a praštili s letadlem o runway v Hirošimě podobně, jako když orlové Nipponu lámali podvozky požkozených Zer a Valů o palubu letadlové lodi Shokaku.

Obrázek
Tady by měl zastavit autobus na Hanedu

Obrázek
V autobusu

Obrázek
Odletová hala na HND

Obrázek
První pohled na Dreamliner

Obrázek
Salónek ANA

Obrázek
Pohled ven ze salónku

Obrázek
Cestující čekají na let do Hirošimy

Obrázek
Somewhere over the rainbow...

Obrázek
Detail středových sedaček

Obrázek
Pohled z mého místa

Obrázek
Nasvícení bylo místy opravdu psychedilické

Obrázek
A zase jedna duha

Obrázek
Připraveni ke startu

Obrázek
Trasa letu do Hirošimy

Obrázek
Stylové občerstvení

Obrázek
U gatu v Hirošimě

Obrázek
Zavazadlový pás v Hirošimě, tabule připomíná spíš nádraží v České Třebové


HIJ-HND, NH688, B767-300

Mezinárodní letiště Hirošima je naprostým prototypem japonského zapadákovu – jeden malý terminál se šesti gaty, přičemž dva jsou určené pro mezinárodní lety. Vyjel jsem o patro výš do odletové haly a šel hledat eskalátory nahoru k restauracím, kde měla být také vyhlídková plošina. Ta tam skutečně byla a navíc relativně dobře řešená se spoustou míst k focení, kde byly uprostřed ochranného pletiva vytvořené otvory pro objektivy. Jenom ten provoz nebyl moc velký spotterský zázrak, protože na ploše stálo jenom jedno letadlo – nějaký divně pomalovaný Boeing se zubatými kryty motorů, do kterého právě nastupovali cestující.

Po pár minutách okounění mě zima zahnala zpátky do terminálu a já přemítal, co dál. Hlad jsem moc neměl, takže jsem zavrhnul nápad jít do restaurace a raději sjel o patro níž k odletům. Prázdná bezpečnostní kontrola člověka zdržela maximálně minutu a pak jsem se usadil na sedačky před velkoplošnou televizí a sledoval zápas jedné z nejvyšších divizí sumo, kde byl mezi borci také Takanoyama Shuntaro, vlastním jménem Pavel Bojar. I když se mu nedala upřít obrovská zarputilost, technika ani chytrost, neměl v zápasech moc šancí, protože mezi ostatními působil se svými 98kg jako anorektik. Ze sledování sportu mě ale vytrhlo chichotání a já s hrůzou zjistil, že všude kolem se rozesadilo asi čtyřicet středoškolaček v tradičních uniformách. Dámy prominou, ale u něčeho takového se opravdu nedalo soustředit na televizi, a nakonec jsem musel situaci preventivně vyřešit úprkem do salónku ANA. Ten byl i s recepcí menší než můj obývák v Šanghaji, ale i tak se tam vešel stolek s občerstvením včetně hojně využívané robotické pípy na pivo Asahi.

Samotný let zpátky už bohužel tak poetický nebyl. Starší Boeing 767 bez IFE (jenom s projekčním plátnem) měl klasickou konfiguraci pro japonské vnitrostátní lety, proti které je i CIO verze letadel Air France neuveřitelně prostorná. Opět mě ale překvapilo, jak neuveřitelně disciplinovaně a rychle probíhal nástup do letadla, a utvrdilo mě to v přesvědčení, že se musím příští rok na vlastní oči přesvědčit o tom, že se dá za 20 minut naplnit i Boeing 747 s 560 místy (což je samo o sobě poněkud úchylná představa). Ve vzduchu obligátní jablečný džus v papírovém pohárku, nepříjemné turbulence nad pobřežím a přistání ve dvojici, kdy na dráhu vedle nás sedal Boeing 737 (bohužel aerolinky se mi identifikovat nepodařilo). Bylo právě deset hodin večer a já měl cestování plné zuby – rychlým krokem jsem vyrazil na zastávku monorailu, po půl hodině přestoupil na metro a krátce před půlnocí už z proskleného výtahu sledoval mumraj na křižovatce Shibuya dvacet pater podemnou. Na hotelové televizi jsem se propřepínal skrz animované filmy o ufonech znásilňujících školačky až k předpovědi počasí a s hrůzou zjistil, že teď je sice hezky, ale za dva dny přijde bouře s průtrží mračen a vichřicí...


Obrázek
Vstup na terasu

Obrázek
Nahoře na terase

Obrázek
Bohužel žádné jiné letadlo k focení nebylo...

Obrázek
Přípravy na odlet

Obrázek
Uvnitř odletové haly

Obrázek
Moc toho tady nelétá

Obrázek
Salónek ANA

Obrázek
Robotická pípa je hned vedle ledničky

Obrázek
Místa tady opravdu moc není

Obrázek
Za letu v domestic 767

Obrázek
Cesta v monorailu do centra Tokia


NRT-PVG, DL295, A330-300

... a jak předpověd slibovala, tak se skutečně stalo. Cestou z obědu v nově otevřené české restauraci na stanici metra jsem i s deštníkem neuvěřitelně promoknul a další hodinu a půl v metru a Skylineru strávil napůl nadáváním na mokro v botách a napůl strachováním o to, jak to bude na letišti vypadat. Moje obavy byly bohužel oprávněné, protože kvůli počasí měly vlaky i autobusy zpoždění, což byla v kombinaci s večerním „rozletem“ všech možných spojů Delty naprosto smrtící kombinace. Fronta na check-inu končila kdesi v nedohlednu daleko od přepážek, ale naštěstí mě zachránily samoobslužné kiosky. Letěl jsem jenom s kabinovým zavazadlem, takže stačilo vytisknout boarding pass a rychle vystát desetiminutovou frontu u security (mám takový pocit, že kdybych musel do fronty, tak tam čekám ještě teď). U gatu mi znova zkontrolovali pas i čínské povolení k pobytu a poněkud nečekaně potvrdili, že se bude odlétat přesně podle plánu. Za okny se z mraků valily hektolitry vody, všude nepříjemný nárazový vítr, ale letiště zůstalo otevřené.

Vážení přátelé, většinou píšu bez větších zábran o všem, co na cestách potkám, ale tentokrát udělám výjimku. Už když jsem viděl, co dělá vítr s Airbusem 380 Singapore Airlines, který startoval chvíli před námi, bylo mi jasné, že tentokrát nebude o co stát. A měl jsem pravdu – byl to jeden z nejhorších letů, které jsem zažil. V takových chvílích si člověk říká, že i když má létání a letadla rád, tak by bylo lepší zůstat na zemi a do Šanghaje raději přeplavat. Nechci tady nikoho zbytečně děsit a odrazovat od létání, takže se spokojím jen se dvěma zásadními informacemi. Ano, otevíraly se biny. A ano, nakonec jsme bezpečně přistáli v Šanghaji, přesně podle letového řádu.

Díky za pozornost a jestli za čtrnáct dní nezmrznu v Mohe, tak naviděnou u dalšího trip reportu...
Naposledy upravil(a) cocik dne 28. 11. 2011, 12:05, celkem upraveno 2 x.


flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5478
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od flyingblue »

Kde jsou skolacky a ufoni?

persona
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2130
Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
Bydliště: BRQ
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od persona »

Další pěkná aktualizace putování po Asii. Několik drobností:

1) Tokio snad nebude tak strašné. Pokud člověk oželí "nepohodlí", že nebydlí přímo nad Shibuyou, ale třeba 5 - 7 zastávek metra od ní, dá se bydlet slušně a přitom levně. Na květen příštího roku jsem rezervoval toto: http://www.booking.com/hotel/jp/mystays ... 166;dcid=2
2) Jsou turbulence při přistání na Naritu opravdu tak časté? A čím je to způsobeno - blízkostí hor?
3) Nebyl bych tak striktní ohledně nabídky filmů. Coby (mj.) filmový historik jsem se specielně podíval na let Peking - Toronto u Air Canada (6. 12.) a v nabídce filmů je mj. Vše o Evě, Vítězové a poražení, Kráska a zvíře, Po přečtení spalte, Hrozny hněvu a nějaký ten "Bollywood". Vyložené evropské filmové umění (Bergman, Fellini, Kurosawa, z novějších asijských třeba Kitano, Kim Ki-duk nebo Zhang Yimou či Chen Kaige) ale žádné. Nutno ale přiznat, že u Air Canada je těch rozbředlých věcí opravdu hodně i na tolerantního člověka.

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od cocik »

Pokud jedes do Tokia sam, tak je jasny, ze muzes bydlet de facto kdekoliv. Muj problem je v tom, ze mam v Tokiu pomerne dost kamaradu, a vzhledem ke kvalitam a tempu tamejsiho nocniho zivota je bydleni kdekoliv mimo tesnyho sousedstvi hospod a klubu celkem risk. Uprimne receno, nedokazu si predstavit, ze bych jeste vysvetloval taxikarovi, kam me ma odvezt, nebo nedej boze cekal na prvni ranni metro.

Jinak kdyz cestuju letadlem, tak chci koukat na nejaky pohodovy veci (kozy, strileni, auta, simpsonovi, top gear) a rozhodne nemam naladu na cernobily socialni dramata o homosexualnich islandskych pasacich koz. Dobrou nabidku filmu si predstavuju treba takhle (Virgin Atlantic), navic doplnenou o tyhle TV porady. Dokonce i takovej LAN ma celkem peknej vyber.

flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5478
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od flyingblue »

cocik píše:Jinak kdyz cestuju letadlem, tak chci koukat na nejaky pohodovy veci (kozy, strileni, auta, simpsonovi, top gear) a rozhodne nemam naladu na cernobily socialni dramata o homosexualnich islandskych pasacich koz. Dobrou nabidku filmu si predstavuju treba takhle (Virgin Atlantic), navic doplnenou o tyhle TV porady. Dokonce i takovej LAN ma celkem peknej vyber.


Neco mi rika, ze bydlis v blbym kousku zeme :-)


Zdenek
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1302
Registrován: 27. 02. 2003, 11:37
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od Zdenek »

cocik píše:Vážení přátelé, ...

Není naděje, že bys něco s odstupem času dopsal?

Night fly
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3039
Registrován: 13. 05. 2005, 09:25
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od Night fly »

Neprotirecis si trochu :?: :wink:

cocik píše:Jinak kdyz cestuju letadlem, tak chci koukat na nejaky pohodovy veci (kozy, strileni, auta, simpsonovi, top gear) a rozhodne nemam naladu na cernobily socialni dramata o homosexualnich islandskych pasacich koz. Dobrou nabidku filmu si predstavuju treba takhle (Virgin Atlantic), navic doplnenou o tyhle TV porady. Dokonce i takovej LAN ma celkem peknej vyber.

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od cocik »

A sakra, dostal jsi me! :D

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od cocik »

Zdenek píše:
cocik píše:Vážení přátelé, ...

Není naděje, že bys něco s odstupem času dopsal?


Radsi ne. Fakt to bylo spatny :(

Lopata
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 60
Registrován: 05. 11. 2010, 11:06
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od Lopata »

Parada a gratuluju k pravdepodobnemu vitezstvi v soutezi Cesko hleda prvniho cestujiciho v Dreamlineru!
JInak u latinskeho Obesus tetris jsem se fakt pobavil! :-)

ketko
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 80
Registrován: 19. 08. 2005, 12:27
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od ketko »

Pekny report!

Len tak pre info, kde je v Tokyu ceska restauracia? :D Mozno sa tam niekedy pojdem pozret, kedze pochybujem, ze tu mame slovensku :) :|

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od cocik »

ketko píše:Pekny report!

Len tak pre info, kde je v Tokyu ceska restauracia? :D Mozno sa tam niekedy pojdem pozret, kedze pochybujem, ze tu mame slovensku :) :|


Hiroo, vychod cislo 2, prejit ulici a ujit cca 50 metru vlevo :D

manilair
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 180
Registrován: 19. 05. 2011, 08:23
Pohlaví: muž
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od manilair »

Pekne, velmi pekne....

jeste mala poznamka ke konfiguraci..... Právě ten dovolil designérům ANA jednu malou specialitu – sezení v konfiguraci 2-4-2 rozdělii uprostřed ctyřsedačky dvojitými opěrkami rukou, takže pocitově jde spíš o rozložení 2-2-2-2. ....
dejte tohle letadlo k ryanairu a uvidite konfiguraci 3-5-3......

Poly
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 369
Registrován: 18. 12. 2006, 12:08
Oblíbené typy letadel: B747-400, B777-300, A330-300, A340-600
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od Poly »

Pěkné, škoda, že to taky nenasadí na linku FUK-NRT. Můžu jen doufat, že dojde ke změně typu, ale to se určitě nestane, navíc B787 nasazují NH asi jen z HND, navíc původně jen na ty 2 linky, co zmiňoval cocik. A vlastně od prosince bude létat HND-PEK.

Ulafme
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 162
Registrován: 08. 11. 2009, 00:32
Stav: Offline

Re: Asijské víkendové (ú)lety (aktualizováno - 787 Dreamline

Příspěvek od Ulafme »

Jaké to bylo pocitově za letu? Zmínil jsi klasický rachot motorů při startu, ale potom? Je nějak "cítit", že to letadlo je konstrukčně jiné než např. 767 a 777?
B.t.w. z té duhy bych se asi poblil, kvůli něčemu velmi podobnému jsem nejel na Shanghai World Financial Center :sick:


Odpovědět