Sprcha v jedenácti kilometrechKdo pravidelně sleduje zdejší diskuzní fórum, tak ví, že některé věci jsou nemyslitelné. Flyingblue nikdy nepoletí přes Atlantik v 757 United Airlines, Yirinu nikdy neuvidíme vyfocenou v uniformě Singapore Airlines, Meir nebude sedět na služěbní cestě v economy a já nikdy nenapíšu trip report z letu s Emirates. Nicméně ne nadarmo se říká, že výjimka potvrzuje pravidlo...Na začátku tohohle trip reportu byla zdálnivě obyčejná situace – potřeboval jsem rychle sehnat Samsung Galaxy Nexus a měl jsem volný víkend. A protože apatický personál šanghajské prodejny Samsungu neměl o existenci modelu Nexus ani ponětí, zbývalo mi jediné – zaletět na otočku do Hong Kongu a koupit telefon tam. No a když už se musím trápit takovou dálku, tak proč se trochu neproletět. Takže co zajímavého z HKG létá nějakým příznivým směrem? Upřímně řečeno, zas tolik toho není. Můžu letět do Singapuru v 380 Suites SQ nebo v první třídě UA, můžu se otočit přes nějaký ostrůvek v Pacifiku, ale zbytek jsou jenom asijské lowcosty. Vylučovací metodou jsem dospěl k závěru, že mě z takové nabídky nic nezajímá, případně by byl itinerář hodně komplikovaný a zpátky bych dorazil až někdy v pondělí odpoledne. Následuje druhé kolo hledání, které přináší novinku – večer odlétá do Bangkoku Airbus 380 Emirates, který má v prvn třídě koupelnu se sprchou. Přiznám se, že jsem měl v tu chvíli podobný pocit, jako když jsem coby skalní slávista dostal VIP lístky na Spartu na Ligu mistrů. Nakonec jsem to vyřešil jednoduše – hodil jsem si mincí. No a výsledek už asi tušíte...
Zbývalo ještě dořešit, jak se z Bangkoku dostanu zpátky domů do Šanghaje. V tom jsem neviděl žádný problém – noc strávím na hotelu a druhý den přiletím buď přímou linkou TG nebo přes SIN s SQ. Jenže když jsem doma přítelkyni řekl, že strávím sobotní noc v Bangkoku, odpovědí mi byla čínská verze hlášky „no to jsi se po$ral v kině“ (Bangkok a Manila jsou evidentně dvě místa, kam mám zákaz vstupu). OK, OK, takže hned přestoupím na nějaké letadlo do Číny. Třeba na polokoupáckou linku Air China, která odlétá krátce po půlnoci do Pekingu. Jenže představa redeye letu v economy s pekinskými koupáky mě po předchozích zkušenostech děsila, takže prosím holky v cestovní agentuře, aby mi zabookovaly až do Šanghaje first class. Jejich odpověď mě nepotěšila hned dvakrát – na lince BKK-PEK žádná první třída není, protože jí operuje prehistorický Boeing 777-200. Což mimo jiné znamenalo, že v business class budou klasické „recliner“ sedačky bez individuálních monitorů. Za chvíli mam v mailu finální itinerář celé cesty – nejprve business class Cathay Pacific, poté Emirates first, noc strávím v business class Air China a ráno přiskočím do Šanghaje v domestic first class stejné společnosti. Cenově tenhle výlet navíc nevypadal tak zle, protože celkový účet za všechny čtyři lety byl podobný jako cena za jeden segment HKG-SIN v 380 Suites.
PVG-HKG, CX365, A330-300Letadlo do HKG odlétalo z Pudongu někdy před desátou hodinou ranní, takže jsem se mohl relativně slušně vyspat a někdy před sedmou ráno poprosit recepčního u nás v baráku, aby mi přistavil taxík, než sjedu výtahem těch 32 pater dolů. Silnice prázdné, počasí super, takže za necelých pětačtyricet minut vystupuji před letištní budovou a jdu k check-inu. Nikde žádná fronta, takže za další čtvrthodinu už sedím v odletové hale ve společném salónku Cathay i Dragonairu a můžu si zapsat další osobní rekord, protože jsem dveře bytu zavřel ani ne před hodinou. Kéž by to cestování pokaždé šlo tak hladce. Lounge je sice prostorná a nabízí celkem dost jídla i pití, ale má jednu podstatnou nevýhodu – z většiny míst není vidět na plochu. Proto se po krátké snídani zvedám a jdu o patro níž ke gatům vyzkoušet nový objektiv a trochu si zaspottovat. Bohužel čtyřstovka se ukázala na šanghajské letiště jako ne moc vhodná výbava, protože s ní můžu maximálně tak zjištovat, který z pilotů Swiss, co zrovna v kokpitu prováděli předstartovní přípravu, je plešatější. Rezignovaně nasazuji univerzální střední sklo a jdu k našemu gatu, protože právě začal boarding.
Mezi PVG a HKG létá každý den něco kolem deseti párů spojení v codesharu Cathay a Dragonairu, ale zatímco ještě před dvěma lety šlo chytit „opravdový“ Cathay někdy kolem osmé ráno, nyní operuje všechny časné ranní lety Dragonair a linka CX365 je první skutečný CX spoj každého dne. To se ostatně projevilo i na skladbě klientely v kompletně zaplněné kabině business class – vesměš šlo o americké a honkonské bankéře, kteří (díkybohu) ani zdaleka nepřipomínali zbohatlíky z „mainlandu“, jenž míří za nákupy na ranních letech Dragonairu. A tohohle faktu si byli vědomí i plánovači na centrále Cathay, protože na tuhle regionální linku nasadili letadlo s dálkovou konfigurací business class se třemi flat bed kójemi v každé řadě, samozřejmě v šikmém uspořádání připomínající rybí kostru.
Přiznám se, že na šikmých sedačkách zas tak často nelétám, takže mě start pokaždé rozhodí, protože mám divný pocit, že letadlo ujíždí z runwaye do strany. Tentokrát to navíc umocnil fakt, že sedím v poslední řadě u bulkheadu, která nemá okno, a navíc se nám v předletovém hlášení z kokpitu představila místo pana Smitha nebo Yonga kapitánka Cooperová. Nakonec se ale bez problémů zvedáme a táhlou levou zatáčkou nad oceánem nabíráme kurz do HKG. Odklápím televizní obrazovku, rozkládám postel, v zápětí zase postel skládám (full flat lůžko s malým polštářem není na sledování IFE moc ideální) a procházím neuvěřitelně bohatou nabídku filmů i televizních pořadů. Při pohledu na kompletní sezóny super seriálů a desítky vynikajících filmů trochu lituji, že letím jenom takový kousek, protože výběr byl zdaleka nejlepší, který jsem kdy v letadle zažil. Pouštím si Top Gear a čekám, kdy se začně servírovat svačina...
Palubní personál nabízí výběr ze tří lehkých jídel, takže volím západní jistotu v podobě vajíček s klobásou. Doprovod tvoří obligátní ovoce, skvělé pečivo, jogurt a coca cola (s „pětihvězdičkovým“ dotazem, jestli mi stačí jedna plechovka, nebo jestli mi rovnou mají nechat dvě). Jídlo super a díky úžasnému pocitu soukromí (pravda, kóje asi nebudou ideální pro klaustrofobiky) utíká celý let opravdu rychle. Ani mě moc nemrzí, že nemůžu koukat ven, protože podle předpovědi je zataženo s nízkou oblačností. Bez větších problémů dosedáme na dráhu a po krátkém pojíždění zastavujeme u gatu. Bohužel je to přesně ve chvíli, kdy na imigrační kontrole vrcholí polední špička, takže další půlhodinu nedobrovolně trávím přešlapováním ve frontě všech možných národností, než konečně dostanu štempl do pasu. Potom už to jde ráz na ráz – rychle koupit lístek na vlak, ujít těch pár kroků ke stanici, kde zrovna jeden čeká, a za chvíli vystoupit v centru.
Ráno na PVG
Tady někde bude check-in
Odletová tabule
Nelítá náhodou 747 v pozadí do Prahy?
Plešouni od Swiss
Na palubě
Zábava dle mého gusta
Čekání na hlavní chod
A tady už je...
Dobrou chuť!
Detail sedačky
Netradiční rozesazení
Ve vláčku k hlavnímu terminálu
Cesta do centra Hong Kongu
Hasiči připluli a neměli vodu
Klasika...
HKG-BKK, EK385, A380Do Hong Kongu létám pravidelně už několik let, ale poslední dobou mě až děsi, jak moc se tohle město mění. Ještě před nějakými třemi, čtyřmi lety z něj dýchala kantonština a také atmosféra britského impéria – lidé k sobě byli neuvěřitelně ohleduplní a slušní, auta dodržovala dopravní předpisy a všechno fungovalo podle jasných pravidel. Bohužel s přílivem lidí z pevninské Číny začíná na ulicích převládat mandarínština a stačí se párkrát projet metrem, aby člověk pochopil, že staroanglická slušnost pomalu ale jistě uvolňuje místo čínskému hrubiánství. Přiznám se, že chápu frustraci původních obyvatel Hong Kongu, když parta čínských zbohatlíků zablokuje úzký východ a nehodlá se hnout, ale narozdíl od nich si nemusím brát servítky a nedělá mi problém podobné křupany zpacifikovat. I tak jsem ale měl po hodině a půl nakupování dost a raději jsem odjel na Tsim Sha Tsui posadi se na nábřeží a v klidu relaxovat u sledování projíždějících lodí.
Do odletu zbývalo ještě dost času, ale i tak jsem se rozhodnul vrátit vlakem zpátky na letiště. Chtěl jsem totiž srovnat check-in Emirates a Singapore Airlines v identické situaci. Takže pokus začíná – stejně jako loni přicházím k přepážce první třídy nějaké čtyři hodiny před odletem, mám na sobě dokonce stejnou bundu s kapucí, stejné tenisky a velmi podobné roztrhané džíny, pozdravím, a slušně prosím, jestli by mě mohli zacheckovat o něco dřív, abych nemusel čekat v odletové hale. Odpověď paní ve středním věku v uniformě Emirates mě doslova šokovala – ani nezvedla oči od monitoru a bez pozdravu mě celkem drsně poslala k economy. Zůstal jsem nechápavě stát a znova slušně požádal, jestli by mě nemohla zacheckovat ona. Druhá strana kontrovala kyselým obličejem a naštvanou otázkou, jestli letím první třídou. Odpovídám už lehce rozladěně, že samozřejmě, protože jinak bych asi nešel k přepážce pro first class. Paní si beze slova omluvy bere můj pas a s výrazem vrátné na OV KSČ roku 1985 tiskne palubní vstupenku. Ještě dodává, že salónek Emirates otevírá až pět, což ale neměl být problém, protože bylo něco po čtvrté hodině. Přiznám se, že mě celý zážitek z check-inu naprosto šokoval a měl jsem sto chutí omlátit Emirates celou first class letenku o hlavu a jenom popojít o kus dál, kde byl ticketing Singapore Airlines.
Snažil jsem se na celý incident zapomenout a protože jsem skrz imigrační a bezpečnostní kontrolu prošel přesně v pět, zamířil jsem hned o patro výš do Emirates lounge. Tam mě ale čekal další šok, protože onen salónek v pět hodin nikoliv otvíral, nýbrž zavíral. Měl jsem v tuhle chvíli Emirates plné zuby, takže mě nenapadlo nic lepšího než jít dolů do haly udělat pár fotek letadel na ploše a taky se připojit k internetu, abych se mohl s Yirinou podělit o první dojmy s jejich společností. Když jsem viděl její dost vyděšenou reakci, tak mi došlo, že něco podobného evidentně nepatří k jejich standardu a paní na check-inu měla podle všeho jenom špatný den. Jak jsem si tak fotil a prskal, tak pomalu nadešla otevírací hodina lounge a já měl možnost poznat Emirates z té lepší stránky...
Holky na recepci mě přivítaly a při pohledu na letenku z first se hned zaradovaly s tím, že je to super a abych určitě vyzkoušel sprchy na palubě. V zápětí si všimly, že na letence nemám číslo frequent flyer programu (což bylo dost divné, protože jsem ho zadával online v „manage booking“), takže si hned půjčily mojí blackberry a přepsaly číslo z registračního e-mailu Skywards. V zápětí mě předaly hosteskám, které mě usadily, nabídly pití a také adaptér na zásuvku, pokud bych chtěl v lounge pracovat. Kvalita servisu připomínala spíš singapurský first class terminál než běžný salónek letecké společnosti a jak jsem se tak rozlížel kolem sebe, stejný vynikající servis měli i cestující s palubními vstupenkami do business class. Přiznám se, že něco takového mi o pár metrů dál v SilverKris lounge trochu chybělo – vypadala sice výrazně lépe, ale co si člověk nevyběhal sám, to neměl.
To už se ale venku setmělo a pomalu nadešel čas boardingu. Dole se cestující řadili do front podle nástupních zón a když jsem se poslušně postavil do uličky Zone A, tak mě trochu zamrzelo, že u vchodu na tabuli svítilo jenom First Class namísto Suites. Dvě mladé agentky u scannerů se mandarínsky baví o tom, že jedna z nich měla minulý večer rande a co se z chlapce vyklubalo za exota, a anglicky (v podstatě všichni ve frontě byli běloši) upozorňují cestující, že musí ještě pár minut počkat, než začne nástup do letadla. Mandarínsky odpovídám, že je to v pohodě, ať se nestresují, načež se na sebe vyděšeně podívají a okmažitě přecházejí do velmi rychlé hovorové kantonštiny, které se prakticky nedá rozumět.
Vzhůru na palubu! Respektive rovně na palubu, protože horní nástupní mosty byly prakticky ve stejné úrovni jako podlaha terminálu, zatímco k těm dolním bylo nutné projít malým labyrintem svažujících se chodeb. Hned u dveří mě vítá rozesmátý palubní personál, bere si mojí palubní vstupenku a v zápětí překvapuje hláškou „jé, to jste vy, vítáme vás na palubě, pojďte si to všechno prohlídnout“. Koukal jsem trochu nechápavě, ale na nějaký údiv nebyl čas, protože mi dvě stewardky hned začaly vysvětlovat, co všechno v suites první třídy najdu a jak věci fungují. Následuje představení usměvavé Asiatky, která se starala o koupelny a prohlídka jedné z nich. Stewardka se mě hned ptá, jestli budu chtít sprchu vyzkoušet a popisuje, jak celý systém funguje. Použití sprchy je nutné alespoň zhruba rezervovat (ve stylu „před jídlem / po jídle / před přistáním“) a každý cestující má přibližně dvacet minut, během kterých je individuálně připravená koupelna „jeho“. Doba samotného sprchování je limitovaná na pět minut, které odpočítává duhový ukazatel přímo ve sprchové kabině. Ptám se, co dělat v případě turbulencí, a hned mi ukazuje na lavičku s madlem uvnitř sprchového koutu (a další v koupelnové části vedle umyvadla), kde se může cestující posadit a držet. Nechybí ani přihrádky s kyslíkovými maskami pro případ dekomprese. Dohodli jsme se, že sprchy vyzkouším hned po nastoupání na letovou hladinu, a já se šel posadit do svého „pokoje“ 2K.
Už na první pohled bylo vidět, že suite v podání Emirates není tak široká jako u Singapore Airlines a její stěny jsou výrazně nižší (není divu, protože Singapore Airlines mají suites na spodní palubě, kde se tolik neprojevuje zakřivení trupu, zatímco u Emirates sedíte na palubě horní). Každopádně menší prostor nebyl na škodu – beztak bylo všude kolem místa víc než dost. Když jsem se díval na fotky, měl jsem trochu strach z toho, jak na mě bude působit opulentní design, který trochu připomíná ruské podnikatelské baroko, ale výsledek v reálu působil výrazně decentnějším a dokonale sladěným dojmem. Zaujalo mě také obrovské množství různých vychytávek a odkládacích ploch – na pultíku před velkou obrazovkou byl dokonce kosmetický stolek, nechyběl vysouvací minibar a solidní tablet na ovládání sedačky a všech dalších prvků suite. Pokud měl v Singapore Airlines suites člověk pocit, jako by byl na luxusní oceánské jachtě anglického lorda, u Emirates suites se mísil dojem hotelu Burj Al Arab s kontrolním střediskem NASA.
Zrovna když jsem dostal obligátní skleničku Dom Perignon, objevil se šéf kabiny, který se také představil, popřál šťastný let a prozradil milé překvapení, že mi „přátelé z Prahy“ posílají malý dárek. Teď mi konečně došlo, proč byla Yirina tak rozladěná, když jsem jí líčil trable na check-inu. Ale to už se kabina chystala ke startu, který šlo sledovat hned z několika externích kamer. Během stoupání jsem zhruba prolétl nabídku filmů a pořadů a opět se zaradoval, když jsem uviděl kvalitní epizody Top Gearu a Modern Family, které se navíc daly chytrým stylem prolínat s mapou nebo textovými informacemi o letu. Nějakých dvacet minut po nastoupání do deseti kilometrů jsem konečně uslyšel větu, kvůli které jsem do tohoto letadla nastoupil: „Vaše koupelna je připravená“. Stewardka mě odvedla do koupelny nalevo, která je o něco větší než místnost vpravo, ukázala připravené ručníky a župan, vysvětlila, kde je fén a popřála příjemný pobyt. Mých dvacet minut právě začalo...
OK, takže jsem si sundal bundu a triko, ale když jsem začal rozepínat pásek od kalhot, na chvíli jsem se zarazil a snažil se duševně srovnat s tím, že budu za pár okamžiků zcela nahý v obřím dopravním letadle plném cestujících. V hlavě mi běhaly divoké představy, co by se stalo, kdyby zrovna v tu chvíli došlo k nehodě, případně jestli není jedna z hromady kamer, které se dají v IFE vybrat, nainstalovaná také v koupelně. Nakonec jsem nad tím mávnul rukou, sundal kalhoty, ponožky i trenky a vlezl do sprchového koutu. Vyhřívaná podlaha díkybohu nestudila, takže jsem mohl v pohodě nastavit teplotu vody, stisknout tlačítko „WATER“... a nic se nestalo. Mačkám knoflík poprvé, podruhé, potřetí a pořád nic. Potupně tak vylézám ze sprchy, rychle na sebe hážu kalhoty a triko, otevírám dveře a s omluvou se ptám stewardky, jestli jsem náhodou něco nezvoral. Holka se jenom usmála, že je to v klidu a ať si dám pozor, jestli jsem opravdu dobře zavřel dveře od sprchového koutu, protože je tam citlivý senzor. Takže znova donaha, znova do sprchy a tentokrát voda opravdu teče. Přibližně v druhé minutě sprchování se najednou letadlo zatřese a s klasickým cinknutím se rozsvítí symbol „připoutejte se“. Poslušně usedám na lavičku, chytám se madla a přečkávám těch pár sekund nepříjemné turbulence. Naštěstí jsme z toho hned venku a mé hrůzostrašné představy, že tam budu muset sedět až do přistání v Bangkoku, se naštěstí nenaplňují. Vodu jsem ani nevyužil celou a osvěžen opouštím sprchový kout. Ještě se obléct, vyfenovat vlasy, zkulturnit se u umyvadla a jako ze škatulky můžu ven. Můj nejpodivnější zážitek na palubě letadla právě skončil a musím říct, že to bylo celkem fajn...
To už se ale připravuje k servírování „lehké jídlo“, jak praví itinerář letu. Vybírám si maso s těstovinami a za chvíli předemnou přistane tác s velmi povedeným cateringem. Jídla bylo tak akorát a jeho chuť vynikající – rozhodně lepší než mamutí porce u jiných aerolinek, které se člověka snaží vykrmit jako husu na porážku. Jako dezert mi stewardi přináší nádherný dort s čokoládovým přáním, který mě opravdu potěšil. A protože bylo jasné, že ho celý nezvládnu sníst, tak mi zbytek zabalili (a po všech peripetiích jsem ho opravdu přivezl v poživatelném stavu do Šanghaje, aby ho ochutnala i přítelkyně, která se tímto připojuje k poděkování pražské pobočce). Po jídle jsem si složit sedačku do víceméně postelového tvaru a během relaxace přemítal, jestli je lepší sytém Singapore Airlines s postelí oddělenou od sedačky, nebo klasika v podání Emirates, kdy se sezení rozloží na flat bed. Bohužel jsem ale nedospěl k jasnému favoritovi – oba způsoby mají svá pro i proti.
Hodinu před přistáním se u mě zastavují stewardky s tím, jestli se nechci podívat na business class bar a nafotit nějaké fotky, protože tam zrovna nikdo není a za chvíli ho budou sklízet. Pozvání příjmám a procházím skrz modře nasvícenou sekci business class do zadní části letadla, kde je poměrně prostorný bar i s gaučovým sezením. Holky barvitě popisují, jak tu na letech do Austrálie probíhají po celou dobu letu pohodové party a já jim musím dát zapravdu, že je takový společenský prostor ideálně vyřešený. Ještě si rychle nechám udělat pár barmanských fotek a vracím se zpátky do přední části letadla, protože budeme za chvíli přistávat v Bangkoku. Podobně jako u Singapore Airlines, i tady mě překvapilo intenzivní brzdění po dosednutí, kdy jsem měl co dělat, abych pochytal volně ložené věci v suite. Za pár minut jsme dorazili ke gatu, takže jsem se rozloučil s celou posádkou a rychle vyrazil k tranzitním přepážkám, protože jsem neměl na přestup zas tolik času.
Emirates check-in s ježibabou
Zavřeno...
Naše letadlo
Zastavil přesně na čáře
To není Rolls Royce
Rampák u podvozku letadla Dragonairu
Dvoupatrák...
Moc pěkná grafika Virgin Atlantic
Tady budem nastupovat
Čekání na odlet v salónku
Interiér
Za chvíli začne boarding
Moje suite
Pohled shora
Interiér koupelny
Detail sprchy
Lehká večeře
Překvapení na palubě. Ještě jednou díky!!!
Tablet na ovládání sedačky
Bar v zadní časti horní paluby
Gaučové sezení
Kabina business class
Detail sedačky business class
I tady je na co se dívat
BKK-PEK, CA980, B777-200Na letišti v Bangkoku jsem zatím nikdy nepřestupoval z jednoho mezinárodního letu na druhý, takže jsem na celou proceduru hleděl trochu s obavami (zvlášť když jsem měl v živé paměti předloňskou buzeraci na imigračním). Nakonec mě ale překvapilo, jak šlo všechno hladce – stačilo najít jednu zapadlou informační tabuli se seznamem odletových gatů, rychle zvolit správnou bezpečnostní kontrolu a za patnáct minut už jsem stál u transferové přepážky Air China a fasoval palubní vstupenky na oba zbylé lety. Místo očekávaného dramatu mi tak zbylo dost času na nákup orchidejí (musel jsem u přítelkyně vyžehlit, že jsem celý vikend nebyl doma) i na krátké posezení v minimalistickém salónku.
Kontroly palubních vstupenek u odletových gatů probíhají svérázným způsobem, kdy je nejprve nutné sejít po schodech o patro níž a protože bylo už kolem půlnoci a já měl cestování plné zuby, nevšimnul jsem si drobné zrady, kterou si pozemní agenti přichystali. Na monitorech svítilo, že se bude boardovat přesně podle plánu, ale když jsem se usadil na sedačce kousek od nástupního mostu, došlo mi, že venku nestojí žádné letadlo. A letadlo se neobjevilo ani ve chvíli, kdy měl boarding oficiálně začít. Klimatizace nezvládala uchladit třicetistupňové vedro, zpátky do salónku jsem už nemohl a internet nefungoval, takže jsem rychle zavolal do Čech, aby mi kamarád na flightstats zkontroloval, kdy odletěla linka Air China z Pekingu do Bangkoku. Hlásí mi, že mělo letadlo přibližně hodinu zpoždění a skutečně – za pár minut už ke gatu přirazil obstarožní Boeing 777-200 v čínských barvách. Palubní personál se naštěstí inspiroval Ryanairem, protože mix cesťáků a koupáků vyhnal ven v rekordním čase a za chvíli jsme mohli boardovat. Thajci evidentně byli na čínské cestující zvyklí, protože nejdřív nechali vzniknout tlačenici u prvních zavřených skleněných dveří, aby o pár minut později polohlasně anglicky vyzvali prioritní cestující k nástupu někudy jinudy. Finta fungovala, takže jsme měli dost času uklidit zavazadla a v klidu se posadit, než se kabinou prohnalo koupácké tornádo.
Interiér letadla podle všeho pamatoval ještě Mao Ce Tunga – místo individuálních obrazovek jedno projekční plátno vpředu na bulkheadu a staré otrhané „recliner“ sedačky s popelníky. V tu chvíli mi ale bylo všechno jedno, protože jsem chtěl jenom jediné – spát. Protože byla business class zaplněná ani ne z poloviny, rozesadili jsme se po startu tak, aby měl každý pro sebe celou dvousedačku. Letušky rozdaly amenity kit a menu, ale večeři jsem s díky odmítnul, vybalil klapky na oči a ponožky, sklopil sedadlo a během chvíle usnul. Probudil mě až čilý ruch, kdy personál připravoval kabinu na přistání v Pekingu. Venku se pomalu rozednívalo a usměvavá letuška mi proaktivně připravila na vedlejší stolek sklenici s džusem, aniž bych si o něj musel říkat. Malá drobnost, která ale neuvěřitelně potěšila. Jenže tím výčet pozitivních věcí skončil. Během pojíždění mi došlo, že míříme někam daleko na stojánku a ne k terminálu. A taky že jo – za chvíly přijely schody a dva autobusy. Teplota v šest ráno v Pekingu byla kolem dvanácti pod nulou, což je pro let z Thajska naprosto ideální přivítání. Když jsem vystoupil z letada, měl jsem pocit, jako bych dostal ránu pěstí. Jediné, na co jsem se zmohl, by rychlý sprint k minibusu pro cestující z business class a soucitný pohled směrem k autobusu pro economy, který stál v mrazivém ránu se všemi dveřmi otevřenými.
Salónek v Bangkoku
Čekání na odlet
Na palubě
Venku svítá
Detail sedačky
Výstup v Pekingu
Fotka z bezpečí mikrobusu
PEK-SHA, CA1501, B767-300Ranní průchod imigračním oddělením v Pekingu je většinou bezproblémový, tedy pokud má člověk v pořádku všechny papíry. Já jsem bohužel neměl vyplněnou vstupní kartu, což se ukázalo jako tragický omyl. Všude byla sice spousta stolků i prázdných kartiček, ale nikde žádné pero ani propiska. Úředníci také žádné půjčit nechtěli, takže jsem musel čekat, než přišla další várka cizinců a jednu propisku si vypůjčit. Konečně jsem tak dostal vstupní razítko do pasu a mohl přejet vláčkem do vnitrostátní části terminálu, kde proběhla rychlá bezpečnostní kontrola a následný přesun do salónku Air China.
Na poslední segment jsem se celkem těšil, protože mělo jít o nový Airbus 330-300 s velmi pohodlnou regionální first class na úrovni dálkové business class. Proto mě trochu zarazilo, když jsem dorazil ke gatu, kde právě začínal boarding, ale nikde jsem neviděl letadlo. Takže znova do mrazu do autobusu a znova přesun někam na zapadlou stojánku. Jenže co to nevidím – nejsem sice žádný velký spotter, ale my jsme nezastavili před novým Airbusem 330. To letadlo vypadalo spíš jako Boeing. Navíc pěkně starý Boeing 767-300. Dokonce tak starý, že jsem při pohledu na interiér first class s rozesazením 2-1-2 vytáhnul palubní vstupenku a začal zkoumat, jestli mi náhodou omylem nedali lístek do čínského muzea civilního letectví.
Nakonec jsem se ale rezignovaně posadil do širokého polstrovaného křesla s pocitem, že to ty dvě hodiny přežiju. Naštěstí jsme odstartovali včas a v klidu bez turbulencí nabrali kurz na Šanghaj. Hned po nastoupání na hladinu začaly letušky servírovat tradičně kvalitní snídani (catering v business class mají vnitrostátní lety Air China na velmi dobré úrovni), takže jsem se najedl, sklopil sedadlo a zkusil ještě na poslední hodinu usnout. Ono se taky nic jiného v letadle dělat nedalo – venku bylo zamračeno a na projekčním plátně se promítala jakási obskurní čínská estráda. Probudil jsem se až těsně před přistáním na letišti Hongqiao, rychle srovnal sedačku a doufal, že tentokrát dojedeme až k terminálu. Díkybohu pro nás byl připravený airbridge a fronta na taxíky zabrala jenom deset minut, protože jsem nebyl v náladě, kdy bych chtěl na letišti okounět kdovíjak dlouho. Tohle kolečko po východní Asii mi dalo pěkně zabrat...
A zase v mikrobusu
Zajímavé rozložení sedaček
Hodně oldschoolová first class
Dobrou chuť
Závěrem bych rád připojil pár postřehů. Cathay Pacific je pětihvězdičková společnost a jedna z nejlepších aerolinek vůbec, což bylo patrné od začátku až do konce letu, o tom není pochyb. Jak ale dopadá špičkový produkt Emirates ve srovnání s tím samým v podání Singapore Airlines? Než jsem na tuhle cestu vyrážel, říkal jsem si, že to bude jako srovnávat ferrari a lamborghini – pokud člověk není opravdu super fajnšmekr, tak si rozdílu prakticky nevšimne. Jenže v reálu jde spíš o stejný rozdíl, jako mezi Rolls Roycem a Bentley. V podání Singapore Airlines je tu produkt, který přišel první, nabízí nejvíc prostoru, nejlepší postel a nejlepší šampaňské. U Emirates sice nemáte tolik místa a musíte se smířit „jenom“ s Dom Perignon, ale celý let si mnohem víc užijete – ať už tím, že se můžete osprchovat, nebo díky technologickým vychytávkám v suite samotné. Pokud tedy nepatříte ke skalním fanouškům Singapore Airlines, podle kterých má cokoliv pod pět hvězdiček blechy na palubě, pak neexistuje jiná volba než Emirates suites. Záměrně tu nesrovnávám ceny obou letenek, protože se bavíme o tom nejlepším, co mohou klasické aeorlinky nabídnout, a v takové kategorii se už na cenu příliš nehledí (a pokud ano, tak by byl verdikt díky „value for money“ ještě mnohem výraznější ve prospěch Emirates).
Znamená to snad, že rituálně sním svojí KrisFlyer gold kartu a začnu všude lítat přes Dubaj? To rozhodně ne, Singapore Airlines byly, jsou a budou moje nejoblíbenější aerolinky, ale rozhodně se nebudu bránit čas od času na palubu Emirates zavítat. A pokud bych měl něco doporučit „méně vyhraněným“ cestovatelům, kteří si chtějí užít trochu luxusu, budou to právě Emirates suites.
PS: Ještě na jednu věc jsem zapomněl. Lítat v A380 s ostatními cestujícími je pěkná otrava. Jakmile to jenom trochu půjde, tak si jeden kousek objednám jenom pro sebe. Ty sólo lety jsou přeci jenom pohodlnější...
