Ještě větší bordel, než jsme doufali (TPAC s Air China)

Odpovědět
cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Ještě větší bordel, než jsme doufali (TPAC s Air China)

Příspěvek od cocik »

Vážení přátelé, karma funguje. Když jsem psal svůj poslední trip report, ve kterém jsem prskal nad kvalitou Singapore Airlines, tušil jsem, že mi život za mé rouhání přinese nějakou nepříjemnou odplatu. Co jsem však nečekal, byla rychlost, se kterou ona výchovná facka přijde. Ještě v průběhu psaní posledních vět mi zavrčel Blackberry a já zjistil, že se musím rychle sbalit a během pár dnů dorazit někam k San Diegu. Naneštěstí jsem se v tu chvíli nacházel poměrně daleko od bytu i kanceláře, takže jsem požádal sekretářku, aby mi u naší prověřené agentury zajistila letenku. Vždyť se přece nemůže nic stát – holky z agentury jsem za poslední léta vycepoval tak, že kdykoliv vidí na objednávce moje jméno, nabídnou mi let podle západních standardů a ne nějakou čínskou cestovkovou šílenost.

Po pár minutách přišel další e-mail s podrobnostmi o letu. Cena v přepočtu padesát tisíc za economy s Air China. Zatmělo se mi před očima, což bylo poněkud nepraktické, protože poslepu se hodně blbě otvírá stránka Matrixu. Když se mi vrátil zrak, zjistil jsem, že se za necelou třicítku můžu letět s United Airlines a za čtyřicet s Asianou. Píšu do agentury, ať mi koukají zarezervovat něco civilizovanějšího za rozumnější cenu. Obratem se dozvídám, že to není možné. Píšu mírně rozladěný e-mail ve stylu „to si *** děláte ***, vy *** z ***, moc mě ***, nebo se *** a pak ***.“ Obratem se dozvídám, že to není možné (dokonce agenturu podezřívám, že udělala jenom copy+paste). Nevadí, vezmu kreditku a zaplatím si letenku sám přímo na webu aerolinek. Už to klikám, už to vybírám, teď ještě zaplatit... a sakra, kreditku jsem nechal doma. Co se dá dělat, koupím letenku, až dorazím domů.

No, nebudu vás dál unavovat dlouhým vyprávěním – než jsem dorazil domů, tak mi vyprodali poslední volná místa, takže jsem musel jako spráskaný pes potupně přijmou předraženou letenku s Air China. Na mojí jízlivou poznámku agentuře, že by to vzhledem ke stáří Boeingu 747 combi měli prodávat spíš jako lístek do muzea, se mi dostalo povzbuzení, že se alespoň jedná o přímý let ze Šanghaje do San Francisca. Konecně jsem to pochopil. Za počítačem v agentuře evidentně sedí nějaká nová slečna, která ještě neměla tu čest s mými otravnými telefonáty, kdy jsem agenty doslova prováděl rezervací za ruku. Odepsal jsem, že to samozřejmě přímý let není, byť je vedený pod stejným číslem, protože se v Pekingu při dvouhodinovém stopoveru dokonce i mění letadlo. V zápětí mi odepsala vedoucí z agentury (slečna evidentně pochopila, kolik uhodilo), že to přece není žádný problém, že se tam zastavím jenom na chvilku, a že to proti Asianě nebude žádný velký rozdíl v kvalitě. Prchlivější povahy by na mém místě vytahovaly revolver, aby takovou chucpe pomstily...

Obrázek
Bumblebee, jediný světlý okamžik celého výletu

CA1502 SHA-PEK, B777-200 (domestic)
Problémům ale nebyl konec. Dva dny před odletem měl Šanghaj zasáhnout poměrně silný tajfun, před kterým varovaly dokonce i SMSky automatického informačního systému. Jenže milá bouře na poslední chvíli změnila směr a kromě jedné krátké děšťové přeháňky se nic nedělo. To však nebránilo ČTK a českým zpravodajským webům uveřejňovat dramatické zprávy o tom, kterak Šanghaj poničila větrná smršť a masivní záplavy (což by člověk ještě přežil), a některým aerolinkám preventivně zrušit pár letů. Naneštěstí byl mezi nimi i náš CA985, respektive jeho segment PVG-PEK, což jsem se bohužel dozvěděl až ráno přímo na letišti (webové stránky totiž ukazovaly, že je všechno v pořádku). Na ticketingu Air China mě poslali vyřídit změnu rezervace k přepážce číslo E3 a já začal tušit problémy. A taky že jo –před onou přepážkou byla tlačenice taková, že se v ní dokonce i jinak slušní a uctiví Japonci chovali jak čínští vesničané. Takže zatnout zuby a vzhůru do boje!

Po hodině přetlačování, bodyčeků, loktů v žebrech a pošlapaných nohou jsem se konečně propracoval před laxního agenta, který se podíval na mojí rezervaci a inspirován Kasparovem mi doporučil tah Čočíkem na K36, kde mě přebookují na další let. Tušil jsem zradu, ale tady mi evidentně nepomůžou, takže jsem se vydal napříč letištěm k sekci K, což byl check-in pro vnitrostátní lety. U přepážky K36 nepřekvapivě nikdo neseděl, ale když jsem celkem nerudně houknul na okounějící supervizorku, zavolala jakousi slečnu, která si vzala mojí letenku a začala jí zevrubně studovat. Po pěti minutách prohlásila, že mi bohužel nepomůže a že mám jít... k mezinárodním odletům na E3. Ok, takže takhle to nepůjde. Všimnul jsem si skupinky pomačkaných asijských cestujících, která rovněž mířila k přepážce K36, a mandarínsky na ně houknul, jestli také letí do San Francisca. Dostalo se mi kladné odpovědi, což znamenalo výhru. Nerudná slečna pochopila, že už to není o jednom cizinci, ale o dvaceti rozlícených Číňanech, a zachránila si život tím, že přivolala jednoho z manažerů, aby se o nás postaral.

Chlapec byl evidentně schopný, protože hned našel volná místa na letu United Airlines a začal telefonovat, aby tam mohl celou naší skupinku přesunout. Že by se na nás konečně usmálo štěstí? Ale kdepak, po půl hodině s omluvou konstatoval, že nás United nevezmou, takže musíme autobusem na letiště Hongqiao, odkud poletíme do Pekingu, kde pro nás pozdrží druhý segment letu číslo 985. Znělo to logicky, takže bylo jasné, že to nebude fungovat. Jenže po pěti minutách už nás začaly holky v uniformách Air China hrnout do autobusu a za dalších deset minut jsme odrazili od terminálu. Řidič se zkušeně prokousával ranní zácpou a mistně využíval nově postavené výpadovky a ku překvapení všech jsme za necelou hodinu vystoupili před druhým terminálem letiště Hongqiao.

Takže sprint na check-in, protože podle původního itineráře jsme už měli být půl hodiny ve vzduchu. Využívám *G, rychle přecházím pár metrů po červeném koberci a dávám agentce letenku. Nechápavě na ní kouká a oznamuje mi, že mám být na letišti Pudong a ne na Hongqiao. Vysvětluji, co se stalo, a ona jenom nechápavě vrtí hlavou s tím, že jim nikdo nic neřekl a tak neví, na který let nás přebukovat. Podívám se vpravo a naskýtá se mi úžasný pohled, kdy se úplně stejně nechápavě tváří dalších pět pracovnic na přepážkách, protože k nim dorazil i zbytek naší skupiny. Po deseti minutách, kdy se nám kompletně podařilo zablokovat vnitrostání check-in Air China v dopolední špičce, konečně dorazil supervizor a všechny nás odvelel stranou. Evidentně už věděl, co se děje, protože v rekordním čase všem vydal palubní vstupenky na let CA1502 s tím, že je za patnáct minut nástup do letadla, takže ať sebou hodíme.

Bezpečnostní kontrola byla naštěstí asijsky bezproblémová (až na nějakého staršího Holanďana, který nevybíravě na bezpečáky řval, že potřebuje několik krabiček sirek, protože chce v tranzitní zóně kouřit dýmku) a za deset minut jsem už nastupoval do obstarožní 777 ve vnitrostátní konfiguraci 2-5-2. O nějakém exit nebo bulkhead seatu se mi mohlo jenom zdát, stejně jako o window nebo aisle – seděl jsem hezky uprostřed obklopený několika vrstvami čínských vesničanů, kteří nadšeně sledovali parodii na palubní zábavu promítanou hezky postaru na plátno vpředu. V danou chvíli mi to ale bylo jedno, protože jsem si v hlavě přehrával veškeré možné krizové scénáře toho, co se bude v Pekingu odehrávat. Z rozjímání mě vyrušila snídaně... vlastně ne, to už byl oběd, protože jsme odlítali někdy před polednem. Vnitrostátní catering Air China je asi největší devizou téhle společnosti a ani tohle jídlo nebylo výjimkou. Nadlábnul jsem se, překvapeně si prohlédnul novou verzi mapy Číny v palubním časopisu (vyznačené hranice se totiž mění dle aktuálních politických potřeb a tentokrát nechyběla aktuální změna s vyčárkovaným maximálním záborem v Jihočínském moři) a už jsme klesali vstříc třetímu terminálu mezinárodního letiště v Pekingu. Nastal okamžik pravdy...

Obrázek
Cesta autobusem skrz Šanghaj

Obrázek
Na palubě

Obrázek
Taiwan i Jihočínské moře jsou nedílnou součástí ČLR

Obrázek
První jídlo (tady to ještě šlo)

CA985 PEK-SFO, B747-combi
Vystupuji z letadla a přemýšlím, jak se co nejrychleji dostat pro bagáž (přece byste si nemysleli, že ji na Hongqiao odbaví až do USA). V nástupním chobotu si všímám pracovnice Air China, která se sklopeným zrakem píše SMSku a nevnímá procházející dav. Došlo mi, že bude pravděpodobně čekat na nás, proto se jí rychle anglicky ptám, jestli náhodou nemá na starosti tranzit na CA985. Lámanou angličtinou odpovídá, že ne. Pro jistotu opakuji tu samou otázku mandarínsky a dostává se mi odpodědi, že ano a že se u ní máme všichni seřadit. To bylo trochu kontraproduktivní, protože polovina letadla včetně pár lidí z naší zpožděné skupiny už vystoupila. Nakonec jsme se nějakým zázrakem všichni sešli u zavazadlového pásu, odkud jsme dostali pokyn k samostatnému zrychlenému přesunu (jinými slovy „utíkejte, co to dá“) o dvě patra výš.

Jenže to by nebyli Číňani, aby si na nás nepřipravili další komplikace. U přepážek check-inu jako by se po letu CA986 slehla zem a teprve po delším hledání jsme objevili na jedné z obrazovek logo United Airlines a codesharové číslo našeho letu s kódem UA. Rychle všichni dostáváme palubní vstupenky a k naší radosti zjišťujeme, že máme ještě hodinu do začátku boardingu. Několik lidí se rozuteklo po kavárnách a já se vydal směrem k letištnímu vláčku, který dopravoval cestující k mezinárodním gatům. Během dvou minut přijela souprava, já nastoupil a zaradoval se, protože teď už se nemůže nic stát...

Jakmile jsem tuhle větu v duchu dořekl, vláček se skřípěním prudce zabrzdil. Z reproduktorů se line nahrávka, že vlak zastavil pouze na krátkou chvíli z důvodů obrazené trati. Když už jsme stáli deset minut a ze špatně klimatizovaného vagónu se na prudkém pekinském slunci pomalu stávala sauna, pochopil jsem, že mám zkrátka den blbec. Za dalších patnáct minut dorazil po servisní lávce jakýsi údržbář, pajcrem roztáhnul dveře a začal cosi kutit u zadního ovládacího panelu. Za chvíli jsme začali krokem couvat, což většinu pasažérů rozladilo a začali na údržbáře řvát. Chlápek zareagoval, vytáhnul vysílačku, dvě minuty cosi hulákal a nakonec se vláček po krátké stopce stejnou hlemýždí rychlostí rozjel k cíli naší cesty. Opět vypáčení dveří a mohli jsme vystupovat na liduprázdnou pasovku, kde znudění úředníci nechápavě postávali a vyhlíželi cestující. OK, takže boarding začíná za deset minut a já mám žízeň jak týden zasypaný horník. Rychle jsem vyjel nahoru do salónku, otočil do sebe dvě plechovky coly a sjel zase dolů ke gatu. Tam už venku čekalo něco, co vzdáleně připomínalo letadlo pro přepravu pasažérů.

747 ve verzi combi jsem už hodně dlouho neletěl, proto mě opět překvapila stěna v půli trupu, za kterou začínal nákladní prostor. Bohužel interiér muzeální mašiny Air China také připomínal spíš to cargo – prastaré nepohodlné sedačky naštosované těsně za sebou a kdesi v dálce vpředu miniaturní promítací plátno, na kterém půjde – cituji leták – široká nabídka čínských i mezinárodních filmů a televizních pořadů. Rezignovaně jsem se posadil na své místo uprostřed trojsedačky (jasně, co by také člověk chtěl, když nastupoval na poslední chvíli) a s hrůzou jsem upřel zrak vzhůru, kde byla přidělaná lišta od závěsu. No paráda, takže předemnou budou crew rest sedačky se záclonami. Ale to trochu předbíhám... zatím pořád sedíme na rozpáleném asfaltu v Pekingu, klimatizace nemá žádnou šanci letadlo uchladit a atmosféra uvnitř houstne. Sterwardky proto začínají roznášet vodu a mě naprosto odrovná prosba mého souseda, který letušku požádá o vodu horkou, oblíbený to čínský nápoj. Přibližně po hodině se jumbo konečně dává do pohybu (ve finále jsem se dozvěděl, že se vykládala zavazadla několika cestujících, kteří si na poslední chvíli let rozmysleli, protože se báli tajfunu) a po deseti minutách pojíždění jenom neochotně stoupá vstříc Tichému oceánu.

Nastoupali jsme na letovou hladinu, začalo promítání filmů a stewardky zatáhly závěs kolem crew rest sedaček. Jak je patrné z fotek, mělo to velmi negativní dopad na kulturní vyžití pasažérů na naší trojsedačce, a tak jsem začal počítat, jak dlouho mi vydrží baterky v notebooku a iPadu. Když k tomu připočítám čas na večeři a snídani, mělo to stačit, což byla dobrá zpráva. Ta horší zpráva byla, že se začala servírovat večeře. Hlavní jídlo (opět hovězí s rýží), bylo naprosto nepoživatelné, salát s kuřetem a moučník jakž takž a zbytek doplňovala sladká bulka se slaným máslem. Je to paradox – Air China má výrazně lepší catering na vnitrostátních letech než na těch mezinárodních, zatímco třeba u China Eastern je to úplně naopak.

Zbytek letu byl nepříjemně jednotvárný – chvílemi jsem sledoval staré české filmy, chvílemi se snažil spát, ale všechno spolehlivě přebila rodinka sedící na trojsedačce za námi. Nejotravnější cestující totiž nejsou uřvaní infanti, ale rozjívení haranti mezi šesti až deseti lety. Prakticky neustále mi někdo lomcoval se sedačkou, protože si chlapci pořád měnili místa s maminkou, která se zdráhala dětičky náležitě usměrnit. Schválně jsem si dělal čárky a za jednu hodinu jsem napočítal devatenáct změn zasedacího pořádku, doprovázených samozřejmě šplháním po opěradlech a kopáním do zad. Slušné prosby nepomohly situaci zklidnit, takže jsem musel přejít k drastičtějším metodám. Když na sedadle za mnou zrovna seděla máma chlapců a jeden z harantů se právě chystal přelézt jinam, potají jsem stisknul ovládání sklopení sedačky a čekal. Kluk se vší silou chytil mého sedadla, to se sklopilo a já jenom slyšel, jak se sesul na nic netušící mámu. Následovalo pět minut řevu a pak už byl konečně klid.

Chvíli před přistáním se servírovala snídaně. Na výběr byla západní a asijská, takže jsem si samozřejmě vybral západní a ve skrytu duše doufal v něco rozumného. Naneštěstí pojali v Air China snídani velice kreativně – bramborový salát s hráškem, klobása a jakási rýžová placka měly k západnímu jídlu asi tak stejně daleko, jako ČSA k ziskovým aerolinkám. Než se mi ale stačilo udělat ze snídaně zle, začali jsme klesat k lětišti v San Franciscu. Byl nádherný slunečný den a já si opět vybral smolný okamžik, protože jsem měl na foťáku krátké sklo, takže jsem nemohl nafotit letadlo ve schizofrenní livery Continental – United, které přistávalo na vedlejší dráze a celý approach letělo těsně vedle nás.

Ale to už jsme přistáli. Honem na imigrační, nabrat zavazadla, přestoupit vláček k půjčovně aut, nabrat Bumblebee, nastartovat, vyděsit všechny kolem rachotem vysokoobjemového osmiválce a hurá do Silicon Valley. Pokoj v Marriottu už čekal na svého hosta a já mlel z posledního. Peklo (část první) právě skončilo...

Obrázek
Na letišti v Pekingu

Obrázek
V uvízlém vláčku bylo opravdu horko

Obrázek
Salónek Air China

Obrázek
Naše "letadlo"

Obrázek
Sedačky z roku raz dva

Obrázek
Pohled na přední část kabiny

Obrázek
V uličce

Obrázek
Pohled na dvanáct hodin letu

Obrázek
Někde vpředu je plátno s filmem

Obrázek
Další maso s rýží

Obrázek
Kreativní snídaně

Obrázek
Přístání ve dvojici


CA986 SFO-PEK, B747-combi
Z cesty zpátky jsem měl hodně smíšené pocity. Při cestě z Číny jsem nevěděl, co všechno mě čeká, ale teď jsem mířil na letiště s představou čtrnácti hodin toho nejhoršího, co mohou jakékoliv aerolinky na transpacifickém letu nabídnout. Vyrazil jsem proto trochu dřív, abych mohl na check-inu dostat nějaké rozumnější místo. Teda, rozumnější... spíš to připomínalo vybírání mezi mučením na skřipci nebo španělskými botami a přiznám se, že jsem dost uvažoval, jestli nepřejít pár kroků vedle k Air France a neletět raději dvojnásobnou dávku kilometrů v jejich 777, kterých se bojí i ty nejzavilejší fanoušci Sky Teamu. Nakonec jsem si řekl, že budu chlap, a těch deset tisíc kilometrů nějak přežiju. Za bezpečnostní kontrolou jsem ještě vytáhl seznam kosmetiky, kterou chtěla přivézt přítelkyně, a zašel jsem do duty free. V tu chvíli jsem si připadal jako v Číně, protože 99 procent zákazníků i kompletní personál byl čínský, jelikož je kvalitní kosmetika na druhé straně oceánu prakticky nedostupná. Když prodavačka viděla pečlivě připravený seznam přípravků, usmála se a chápavě podotkla, že jsem si vybral dobře a že jsou čínské holky fajn. Holky možná ano, ale aerolinky ne, chtělo se mi odpovědět, ale nakonec jsem zaplatil za plnou tašku krémů, parfémů a všelijakých dalších pičifuků a vyrazil hledat salónek United, kde jsem chtěl přečkat čekání na odlet.

Když jsem vyjel do druhého patra lounge, naskytnul se mi pohled na přelidněný sál, kde bylo prakticky nemožné sehnat volné místo. Důvod tlačenice jsem objevil záhy při pohledu na displej – zanedlouho odlétala Luftwaff.. pardon, totiž Lufthansa do Frankfurtu, ANA do Tokia, a co to nevidí oko mé modravé, také Singapore Airlines do Seoulu a dál do Singapuru. Začal jsem uvažovat, jestli by nešlo s někým vyhandlovat boarding pass, ale to už se z reproduktorů ozval pokyn k nástupu hned do dvou letů, takže se lounge vylidnila a já se mohl v klidu posadit. Ještě poslední colu, talířek buráků a vzhůru do jámy lvové. Venku u gatu stálo připravené jumbo, vevnitř v čekárně si stovka Číňanů spokojeně krkala, prděla a flusala, takže všechno bylo připravené pro další představení absurdního dramatu...

Nástup do letadla je tady. Takže nejdřív business a first a s nimi i zlatokartáři. Teda aspoň teoreticky, protože skrz chumel Asiatů nešlo projít a teprve až řev několika čínských agentek udělal aspoň trochu místo. V tunelu jsem nafasoval nákup z duty free, prošel krátkým rozhovorem s celníkem, jestli náhodou nevyvážím nadměrnou hotovost a už jsem pokračoval na palubu. Měl jsem místo v přední turistické kabině, která byla poměrně útulná, a hlavně nikde ani stopa po crew rest sedačkách. Radoval jsem se bohužel předčasně. Hned na trojsedačku předemnou si sedla další čínská rodinka, ale kromě harantů se tu objevil další cizorodý element, a sice starostlivá babička. Čínské starostlivé babičky jsou neuvěřitelně neurvalé a vlezlé – už během nástupu se mi snažila ztopit polštář a deku, protože usoudila, že budou děti potřebovat víc než ostatní cestující. A to byl jenom začátek...

Ze San Francisca jsme odstartovali přesně podle letového řádu, ale pilot hlásil, že nás čeká v Pekingu špatné počasí, takže můžeme mít zpoždění. Jasně, takže přiletíme pozdě a mně uletí poslední letadlo našeho „přímého letu“ do Šanghaje. Náladu mi nezlepšil ani oběd, který se sice dal jíst, ale vypadal úplně stejně jako předchozí dvě jídla. Jenže v tom už zase začínala úřadovat čínská babička, která přišla odkudsi zezadu, začala dětem nutit další svršky a protože přece nebude stát v jejich řadě, tak se snažila vecpat do miniaturního prostoru, kde jsem měl nohy a tašku na notebook a obsloužit děti shora zezadu. Dřív než jsem stačil v hlavě zformulovat mandarínskou větu „jdi do *** ty **** plesnivá“, dorazila spása v podobě letušky, která milou babku rázně vykázala, upozornila ji, aby mě nechala na pokoji, a následně se mi omluvila s tím, že na ní dá příště pozor. Evidentně to nebylo poprvé, co se s touhle situací setkala, a evidentně věděla, jak by mohlo podobné setkání kultur dopadnout.

Vystrašená babka tak sice pendlovala k dětem přibližně každou půlhodinu, ale už mě nechala na pokoji, takže akorát vytrvale stínila výhled na promítací plátno, kde bežela nějaká čínská telenovela. Chvíli jsem klimbal, chvíli odrážel dotazy spolucestujícího, který se pokoušel o společenskou konverzaci ve stylu „jé, ty učíš v Číně anglicky“ (což je pro každého cizince znamení, že vás Číňan nepovažuje za nic hodnotnějšího než špínu mezi svými nehty), a čas plynul a plynul. Nadešla chvíle pro večeri. A pozor, změna – tentokrát nejde o hovězí s rýží, nýbrž o vepřové se smaženými nudlemi. Helena Růžičková by měla pro podobnou kulinářskou kreaci označení „hnus jeden fialovej“ a měla by pravdu, protože se to jíst nedalo.

Venku se podezřele setmělo, vlétli jsme do husté oblačnosti a začali klesat k Pekingu. Nekutečně dlouho jsme kroužili v mléčné mlze, kdy nebylo vidět ani na krok, a jenom po sluchu jsem odhadoval, v jaké poloze jsou klapky. Když šel konečně dolů podvozek, pořád nebylo nic vidět. Čekal jsem, kdy už se konečně pod námi vynoří temné siluety baráků, ale ono pořád nic. Najednou cítím, jak jumbo podrovnává a dosedá na zem. Teprve v tu chvíli bylo vidět nezřetelné situety země, což ve mně vzbudilo úvahy o tom, jaká jsou v Pekingu minima a jestli je piloti respektují...

Obrázek
Vylidněný salónek United Airlines

Obrázek
Letadlo už čeká u gatu

Obrázek
Eskalátory do nástupního prostoru

Obrázek
Přední (o něco útulnější) kabina

Obrázek
Zase ty staré sedačky

Obrázek
Palubní zábava z osmdesátek

Obrázek
Oběd (zas to samé maso)

Obrázek
Večeře (změna bohužel není život)

CA986 PEK-PVG, A340-300
V Pekingu jsme měli na přestup necelé dvě hodiny, takže jsem se těšil, jak si dám jídlo a pití v salónku a trochu se zkulturním. Jenže Air China pro nás připravili trochu jiný program. Venku na konci tunelu stáli dva agenti s obrovskou cedulí s číslem našeho letu, a každého vybraného pasažéra postavili stranou a nalepili na něj velkou zlatou nálepku „Air China Transit“. Hromadně jsme pak prošli imigrační kontrolou a nakonec skončili v nějakém proskleném uzavřeném tunelu, na jehož konci byl rentgen. Po půl hodině dorazil personál a začala kontrola spolu s razítkováním palubních vstupenek. Potom nás další agent odvedl dolů do jakési čekárny, kde u dveří čekaly autobusy. Nastoupili jsme a po patnácti minutách jídzy krokem skončili u gatu, kde byl zaparkovaný Airbus 340. Vyběhnout schody, najít správný tunel a nastoupit - tak tohle byl ten komfortní přímý let...

Na palubě mi došlo, že už jsem tímhle strojem jednou letěl, ale to bylo úplně vpředu v první třídě. A340 měl mezinárodní konfiguraci, což v případě Air China neznamená nic extra, ale obrazovky u stropu byly aspoň modernější LCD a ne staré CRT. Měl jsem toho dost, takže jsem usnul opřený o okýnko ještě před startem a probudila mě až večeře. Hádejte, co bylo k jídlu – samozřejmě hovězí s rýží. Bohužel trampoty neskončily ani přistáním v Šanghaji . Opět další dvojice agentů s velkým nápisem San Francisco, opět další čekání a nakonec přesun cestou necestou k zavazadlovým pásům v mezinárodní části terminálu. Ještě jsme totiž neprošli celnicí, což v praxi znamenalo projít kolem skupinky apatických klimbajících siluet v uniformách, které se o průchozí vůbec nezajímaly. Teprve pak byl konec definitivně nejhoršímu letu, který jsem kdy v životě zažil...

Obrázek
Pasová kontrola v Pekingu

Obrázek
Večer na letišti

Obrázek
Cesta autobusem k letadlu

Obrázek
Na palubě A340

Obrázek
Poslední večeře páně...

Na závěr mi dovolte malou odbočku. Létám celkem dost a už jsem na palubě viděl a prožil ledacos – od mrtvol, přes technické problémy, opakovaná přistání ... přežil jsem dokonce i noc v tranzitním hotelu na SVO. Dalo by se říct, že mě už nic nepřekvapí, ale to bych Číňany podceňoval. Narozdíl od apatických Rusů, chaotických Arabů nebo ležérních Italů dokážou právě Číňani zvorat věci naprosto neskutečně kreativním způsobem. Na všem zlém je tak potřeba hledat i něco dobré – tady jsem sice skřípal zubama zlostí i bezmocí, ale aspoň jsem se nenudil.

Díky za pozornost, příští týden napřečtenou ze Singapore Airlines A380 Suites...


LKKB
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 53
Registrován: 15. 04. 2011, 13:25
Stav: Offline

Re: Ještě větší bordel, než jsme doufali (TPAC s Air China)

Příspěvek od LKKB »

Teď si to už celé dovedu velmi živě představit, takže posílám opravdu upřímnou lítost.... Další pozitivní věc na tom je, že neovládat mandarínštinu, tak dopadneš ještě hůř. Minimálně by sis oběhl pár dalších okének a rval se s tam Číňany.....

persona
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2130
Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
Bydliště: BRQ
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Ještě větší bordel, než jsme doufali (TPAC s Air China)

Příspěvek od persona »

Hezké, ale snad nebylo tak zle. Určitě přijdou lety ještě mnohem horší ;-) Jinak samozřejmě nadále platí: sociokulturních postřehů ještě více a ve větších kapkách :-) A není těch bodyčeků nějak moc? Mám dojem, že (skoro) každý Tvůj let připomíná malou bitku :-)

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4143
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: Ještě větší bordel, než jsme doufali (TPAC s Air China)

Příspěvek od whiskey »

persona píše:A není těch bodyčeků nějak moc? Mám dojem, že (skoro) každý Tvůj let připomíná malou bitku :-)


hm, moje skusenosti z Ciny su velmi podobne, i ked osobne viac uplatnujem ruky v bok a vystrcene lakte ako bodyceky...

meir13
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 240
Registrován: 27. 12. 2008, 16:38
Bydliště: On the way from Sharjah to Bacoor or other way around.
Stav: Offline

Re: Ještě větší bordel, než jsme doufali (TPAC s Air China)

Příspěvek od meir13 »

cocik: doufám, že budeš mít těď víc štěstí. Dokonce jsem se tento týden nikde nenaštval. Jinak k tomu jídlu v letadle. Už jsem to tady psal. Snažím se udělat správnou před letovou přípravu. Což znamená se najíst na zemi. Jinak je to hop nebo trop. A to i na linkách, kde létám často.


LKKB
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 53
Registrován: 15. 04. 2011, 13:25
Stav: Offline

Re: Ještě větší bordel, než jsme doufali (TPAC s Air China)

Příspěvek od LKKB »

persona píše: A není těch bodyčeků nějak moc? Mám dojem, že (skoro) každý Tvůj let připomíná malou bitku :-)

Já to cocikovi taky nevěřila, ale teď to musím z vlastní zkušenosti zcela potvrdit. Oni se rvou i na vlak, na který mají všichni místenku. V metru tě nikdo nenechá nejdřív vystoupit a jako žena můžu zapomenout na to, že by se mi snad někdo snažil pomáhat s kufrem, všichni budou koukat, jak ho rvu do schodů a budu mít štěstí, že na mě nedopadne nějaký plivanec. Ten kufr jsem musela použít, abych z toho metra vůbec vystoupila. Ve frontě tě zásadně všude předběhnou a zeptat se třeba na informacích, kam pořád chodí někdo nový, je nemožné. Další poznatek je, že pokud se zeptáš a Číňan neví/nerozumí, tak tě stejně někam pošle. A Anglicky mluví opravdu jen hrstka lidí a v Šanghaji z toho musíš ještě odečíst podvodníky viz Tea Ceremony Scam.

beedat
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 142
Registrován: 10. 08. 2009, 23:26
Stav: Offline

Re: Ještě větší bordel, než jsme doufali (TPAC s Air China)

Příspěvek od beedat »

Takhle to vypadá, když rozmazlený člověk cestuje jako obyčejný plebs :lol:

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: Ještě větší bordel, než jsme doufali (TPAC s Air China)

Příspěvek od cocik »

beedat píše:Takhle to vypadá, když rozmazlený člověk cestuje jako obyčejný plebs :lol:


Rozmazlenej mozna jsem, ale spis tim, ze si podobny lety programove nevybiram, protoze beru jiny aerolinky nebo typy letadel (nemusim nutne vsude litat v C/F). Kazdopadne tenhle let byl fakt silny kafe a navic nechutne predrazenej...

flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5478
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Stav: Offline

Re: Ještě větší bordel, než jsme doufali (TPAC s Air China)

Příspěvek od flyingblue »

cocik píše:
beedat píše:Takhle to vypadá, když rozmazlený člověk cestuje jako obyčejný plebs :lol:


Rozmazlenej mozna jsem, ale spis tim, ze si podobny lety programove nevybiram, protoze beru jiny aerolinky nebo typy letadel (nemusim nutne vsude litat v C/F). Kazdopadne tenhle let byl fakt silny kafe a navic nechutne predrazenej...


Ale podporil jsi socialistickou ekonomiku! A to se vyplati!


Odpovědět