Fokkerem k Baltskému moři
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Fokkerem k Baltskému moři
Dříve než se vrhnu na dokončení svého trip reportu z Taiwanu, Hong Kongu a Macau, přináším vám jednu žhavou aktualitu. Tento trip report totiž pojednává o nejnovějším leteckém spojení, které je cestujícím z Prahy k mání. Připoutejte se, startujeme!
Fokkerem k Baltskému moři
V posledních letech se nestává moc často, že by bylo z Prahy otevřeno nějaké nové, turisticky atraktivní letecké spojení. Ačkoliv tisková mluvčí LePry by nejspíš tvrdila opak, odhaduju, že moc lidí asi nemá vlhké sny o výletech do Samary, či Krasnodaru. Když se na sklonku září objevily první zprávy o tom, že polská regionální společnost OLT Jet Air plánuje otevřít pravidelnou linku Gdaňsk-Praha, okamžitě jsem zbystřil. Důvodů mého zájmu bylo hned několik. Zaprvé, cestování po zemích střední Evropy je pro člověka bez řidičáku vcelku problematické. Pozemní infrastruktura stojí za prd a těch pár leteckých linek je většinou v podání státní aerohydry, která by ze svých klientů nejraději sedřela kůži. Takže každou příležitost je třeba využít. Zadruhé, v Polsku jsem nikdy nebyl (polívka v horské chatě Schronisko Śnieźka se asi nepočítá), zatřetí, Gdaňsk jsem měl zafixovaný v povědomí díky knihám Güntera Grasse a slyšel jsem, že je to jedno z nejkrásnějších měst na pobřeží Baltu. A neposlední řadě mou pozornost budila i samotná letecká společnost.
OLT Jet Air má totiž neuvěřitelně pestrou flotilu více či méně (spíše méně) létajících letadel: v době psaní tohoto trip reportu to byl Jetstream 31, Saab 2000, ATR 42-300, Fokker 100, dále pronajatý Saab 340 od společnosti Sprint Air, Dornier 328 od společnosti Suckling Airways a hlavně Fokker 50 společnosti Denim Air. Netroufám si hodnotit podnikatelské výsledky těchto aerolinií, ale z toho, co jsem o nich četl, mi trochu připomínají Central Connect Airlines. Ovšem s perfektně fungujícím marketingem, to jim nelze upřít.
Neváhal jsem ani okamžik. Jsa si vědom, že linka nejspíš bude mít zoufalou obsazenost a po půlroce fungování skončí v propadlišti dějin, hned v den spuštění prodeje jsem koupil dvě letenky, pro sebe a pro přítelkyni. Termíny, na něž se vztahovaly akční tarify 49 zlotych za one-way byly bohužel nepoužitelné, takže cena nakonec naskákala zhruba na čtyři tisíce korun. Nicméně za dvě osoby mi to připadá jako férová cena a jak se později ukázalo, díky skvělému palubnímu servisu dokonce představuje let s OLT Jet Air – nejen v evropských intencích - perfektní value for money. Ačkoliv Jetstream 31 (v který jsem doufal) se na pražské lince neobjevil, raritní Fokker 50 pronajatý od Denim Air mi byl dostatečnou kompenzací.
Pošmourné listopadové odpoledne. Nad Prahou už druhý týden visí smogová poklička a dotváří tak ponurou atmosféru na liduprázdném ruzyňském letišti. V obrovském předimenzovaném terminálu je tak třicet lidí. Kdyby se zhaslo, od hodiny by tu mohli natáčet Shining 2. O jediný vzruch se stará postarší sekuriťák u bezpečnostního rámu, který afektovaně řve na všechny, kteří si náhodou zapomněli v kapse mince a pípají. Jinak je všude pusto, prázdno.
Zanedlouho už ale sedíme na palubě Fokkeru 50 společnosti Denim Air – mé obavy z nízké vytíženosti se potvrdily a do Gdaňsku letí pouze šest lidí. Fokker registrace PH-JXK má za sebou dvacet let létání v Brazílii, Nigérii, Gabonu, Španělsku a Nizozemsku. Naposledy jej měla v pronájmu sardská společnost FlyOristano. Interiér je správně oldschoolový - popelníky v opěrkách, retrostylový overhead panel, rozvrzané sedačky, prostě sladká devadesátá léta. (Při výstupu z letadla neodolám a poprosím letušku, zda by bylo možné vyfotit si kokpit. Chvíli se ošívá, pak že promluví s piloty a nakonec souhlasí. Klasický analogový kokpit s budíky, to už je dnes celkem rarita, a pokud se nepletu, Fokker 50 je v Evropě v provozu už jen u společností CityJet, Air Baltic, Skyways a Islandflug). Mimochodem, letuška Denim Airu je moc sympatická. Je sice Polka, ale jak na zpátečním letu prozradí, žije v Holandsku. Líbezným hláskem nás vítá v polštině – ta řeč mi zní moc hezky.
Fokker se na svých dlouhých nožkách nedočkavě třese a po chvíli se už žene po dráze 24 a zakusuje se oběma vrtulemi do husté oblačnosti. Během dvou minut jsme z ní venku a naskýtá se nám apokalyptický výjev na slunce zapadající nad českou kotlinou, která je až po okraje zaplněná šedou mlhovinou. Za pásem hor, kde začíná Sasko, není po inverzi ani stopy.
Brzy začíná palubní servis - s ohledem na evropské hladoletové trendy vskutku pozoruhodný. Takový catering by státní aerohydra s klidem mohla podávat v business class. Občerstvení sestává ze salátu s kousky avokáda, se slaninou, kousky kuřete, sýrem na bázi gorgonzoly (zřejmě polským – niva to rozhodně není) a koprovým dresingem. Všechny suroviny jsou čerstvé, chutná to dobře. K tomu sladký muffin a teplý a studený nápoj, přičemž není problém nechat si dolít. Je super, že je v Evropě aspoň jedna společnost, která nepodlehla trapné módě všudypřítomných baget a sendvičů. Tenhle catering by snesl srovnání třeba s Bangkok Airways - a tam je laťka nastavená poměrně vysoko. Škoda jen, že OLT Jet Air nemá vlastní palubní magazín. V síťkách sedaček je jen časopis, který vydává letiště Lecha Walesy ve Gdaňsku. Vévodí mu rozhovor se skvělou polskou zpěvačkou Annou Marií Jopek, docela impozantní je i mapka sítě linek, které z Gdaňsku létají - jen ve Skandinávii a Pobaltí je to 17 destinací(!)
Po hodině a čtyřiatřiceti minutách přistáváme ve Gdaňsku. Obloha je zatažená, ale vzduch se dá konečně dýchat (narozdíl od Prahy); je cítit, že moře je nedaleko. No a za další hodinu a půl už si v centru pochutnáváme na pirožkách a na boršči.
Gdaňsk naplnil má velká očekávání. Centrum je nádherné a zdá se až neuvěřitelné, že právě zde začala 2. světová válka a že město bylo totálně zničené bombardováním. Jádro města není velké – jeho hranice v podstatě tvoří Ulice Mariacka, Dlugi Targ a nábřeží, nicméně honosné domy s charakteristickými představky a schodišti představují vděčný námět k fotografování. To samé platí i o panoramatu nábřeží Dlugie Pobrzeźe se středověkým přístavním jeřábem v čele. Když se na něj koukáte z protějšího břehu od námořního muzea a máte stejně jako já štěstí na dokonale kýčovitý západ slunce, je to nádherný pohled.
Fokkerem k Baltskému moři
V posledních letech se nestává moc často, že by bylo z Prahy otevřeno nějaké nové, turisticky atraktivní letecké spojení. Ačkoliv tisková mluvčí LePry by nejspíš tvrdila opak, odhaduju, že moc lidí asi nemá vlhké sny o výletech do Samary, či Krasnodaru. Když se na sklonku září objevily první zprávy o tom, že polská regionální společnost OLT Jet Air plánuje otevřít pravidelnou linku Gdaňsk-Praha, okamžitě jsem zbystřil. Důvodů mého zájmu bylo hned několik. Zaprvé, cestování po zemích střední Evropy je pro člověka bez řidičáku vcelku problematické. Pozemní infrastruktura stojí za prd a těch pár leteckých linek je většinou v podání státní aerohydry, která by ze svých klientů nejraději sedřela kůži. Takže každou příležitost je třeba využít. Zadruhé, v Polsku jsem nikdy nebyl (polívka v horské chatě Schronisko Śnieźka se asi nepočítá), zatřetí, Gdaňsk jsem měl zafixovaný v povědomí díky knihám Güntera Grasse a slyšel jsem, že je to jedno z nejkrásnějších měst na pobřeží Baltu. A neposlední řadě mou pozornost budila i samotná letecká společnost.
OLT Jet Air má totiž neuvěřitelně pestrou flotilu více či méně (spíše méně) létajících letadel: v době psaní tohoto trip reportu to byl Jetstream 31, Saab 2000, ATR 42-300, Fokker 100, dále pronajatý Saab 340 od společnosti Sprint Air, Dornier 328 od společnosti Suckling Airways a hlavně Fokker 50 společnosti Denim Air. Netroufám si hodnotit podnikatelské výsledky těchto aerolinií, ale z toho, co jsem o nich četl, mi trochu připomínají Central Connect Airlines. Ovšem s perfektně fungujícím marketingem, to jim nelze upřít.
Neváhal jsem ani okamžik. Jsa si vědom, že linka nejspíš bude mít zoufalou obsazenost a po půlroce fungování skončí v propadlišti dějin, hned v den spuštění prodeje jsem koupil dvě letenky, pro sebe a pro přítelkyni. Termíny, na něž se vztahovaly akční tarify 49 zlotych za one-way byly bohužel nepoužitelné, takže cena nakonec naskákala zhruba na čtyři tisíce korun. Nicméně za dvě osoby mi to připadá jako férová cena a jak se později ukázalo, díky skvělému palubnímu servisu dokonce představuje let s OLT Jet Air – nejen v evropských intencích - perfektní value for money. Ačkoliv Jetstream 31 (v který jsem doufal) se na pražské lince neobjevil, raritní Fokker 50 pronajatý od Denim Air mi byl dostatečnou kompenzací.
Pošmourné listopadové odpoledne. Nad Prahou už druhý týden visí smogová poklička a dotváří tak ponurou atmosféru na liduprázdném ruzyňském letišti. V obrovském předimenzovaném terminálu je tak třicet lidí. Kdyby se zhaslo, od hodiny by tu mohli natáčet Shining 2. O jediný vzruch se stará postarší sekuriťák u bezpečnostního rámu, který afektovaně řve na všechny, kteří si náhodou zapomněli v kapse mince a pípají. Jinak je všude pusto, prázdno.
Zanedlouho už ale sedíme na palubě Fokkeru 50 společnosti Denim Air – mé obavy z nízké vytíženosti se potvrdily a do Gdaňsku letí pouze šest lidí. Fokker registrace PH-JXK má za sebou dvacet let létání v Brazílii, Nigérii, Gabonu, Španělsku a Nizozemsku. Naposledy jej měla v pronájmu sardská společnost FlyOristano. Interiér je správně oldschoolový - popelníky v opěrkách, retrostylový overhead panel, rozvrzané sedačky, prostě sladká devadesátá léta. (Při výstupu z letadla neodolám a poprosím letušku, zda by bylo možné vyfotit si kokpit. Chvíli se ošívá, pak že promluví s piloty a nakonec souhlasí. Klasický analogový kokpit s budíky, to už je dnes celkem rarita, a pokud se nepletu, Fokker 50 je v Evropě v provozu už jen u společností CityJet, Air Baltic, Skyways a Islandflug). Mimochodem, letuška Denim Airu je moc sympatická. Je sice Polka, ale jak na zpátečním letu prozradí, žije v Holandsku. Líbezným hláskem nás vítá v polštině – ta řeč mi zní moc hezky.
Fokker se na svých dlouhých nožkách nedočkavě třese a po chvíli se už žene po dráze 24 a zakusuje se oběma vrtulemi do husté oblačnosti. Během dvou minut jsme z ní venku a naskýtá se nám apokalyptický výjev na slunce zapadající nad českou kotlinou, která je až po okraje zaplněná šedou mlhovinou. Za pásem hor, kde začíná Sasko, není po inverzi ani stopy.
Brzy začíná palubní servis - s ohledem na evropské hladoletové trendy vskutku pozoruhodný. Takový catering by státní aerohydra s klidem mohla podávat v business class. Občerstvení sestává ze salátu s kousky avokáda, se slaninou, kousky kuřete, sýrem na bázi gorgonzoly (zřejmě polským – niva to rozhodně není) a koprovým dresingem. Všechny suroviny jsou čerstvé, chutná to dobře. K tomu sladký muffin a teplý a studený nápoj, přičemž není problém nechat si dolít. Je super, že je v Evropě aspoň jedna společnost, která nepodlehla trapné módě všudypřítomných baget a sendvičů. Tenhle catering by snesl srovnání třeba s Bangkok Airways - a tam je laťka nastavená poměrně vysoko. Škoda jen, že OLT Jet Air nemá vlastní palubní magazín. V síťkách sedaček je jen časopis, který vydává letiště Lecha Walesy ve Gdaňsku. Vévodí mu rozhovor se skvělou polskou zpěvačkou Annou Marií Jopek, docela impozantní je i mapka sítě linek, které z Gdaňsku létají - jen ve Skandinávii a Pobaltí je to 17 destinací(!)
Po hodině a čtyřiatřiceti minutách přistáváme ve Gdaňsku. Obloha je zatažená, ale vzduch se dá konečně dýchat (narozdíl od Prahy); je cítit, že moře je nedaleko. No a za další hodinu a půl už si v centru pochutnáváme na pirožkách a na boršči.
Gdaňsk naplnil má velká očekávání. Centrum je nádherné a zdá se až neuvěřitelné, že právě zde začala 2. světová válka a že město bylo totálně zničené bombardováním. Jádro města není velké – jeho hranice v podstatě tvoří Ulice Mariacka, Dlugi Targ a nábřeží, nicméně honosné domy s charakteristickými představky a schodišti představují vděčný námět k fotografování. To samé platí i o panoramatu nábřeží Dlugie Pobrzeźe se středověkým přístavním jeřábem v čele. Když se na něj koukáte z protějšího břehu od námořního muzea a máte stejně jako já štěstí na dokonale kýčovitý západ slunce, je to nádherný pohled.
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 09. 12. 2011, 03:09, celkem upraveno 7 x.
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: Fokkerem k Baltskému moři
Za vidění stojí i slavné gdaňské loděnice, kde se formovalo hnutí Solidarność. Loděnice tvoří celou jednu obrovskou čtvrť, srovnatelnou třeba s ostravskými Vítkovicemi, akorát místo vysokých pecí jsou místní dominantou obrovské jeřáby. Milovníci industriálu by si to tu neměli nechat ujít. Část loděnice je stále v provozu a své nájemníky mají i dva děsivě vyhlížející bloky dělnických činžáků. Syrová esence proletariátu tu docela zajímavě kontrastuje s elegantním a krásně upraveným centrem města.
Další gdaňské „must see“ je místní tržnice. Zatímco v Česku si foodies slintají blahem nad uměle vytvořenými farmářskými trhy, v Polsku některé standardní věci očividně fungují lépe. Hala Targowa je toho důkazem. Představte si Vinohradskou tržnici nacpanou obchůdky s krásnou zeleninou a ovocem, masem, rybami, sýry a hlavně klobáskami. Je s podivem, že Polsko má pověst vývozce potravin na bázi nízkonákladového shitu; to co jsem zde viděl, bylo o několik tříd výš, než to, co se prodává u nás. A na rozdíl od farmářských trhů je to dostupné šest dní v týdnu. Ulovil jsem si tam pár balení sušených hříbků a svazek lisieckých klobásek, po kterých se jen zaprášilo. Teď lačně vyhlížím, kdy si někdo osvícený otevře v Praze krámek s polskými potravinami…
Ač nejsem příznivcem sterilních pětihvězdičkových hotelových ghett, neušlo mé pozornosti, že na střeše gdaňského Hiltonu je vyhlídková terasa s krásným výhledem na řeku a Baltickou filharmonii. Říkal jsem si, že by se odtamtud daly pořídit pěkné fotky. Když jsem pak zjistil, že ceny za ubytování v penzionech jsou v Gdaňsku neadekvátně vysoké a že Hilton má na listopad padesátiprocentní slevy, nebylo co řešit a zabookoval jsem ubytování právě tam. A nakonec jsem nelitoval. Vylézt z rozžhavené sauny na otevřenou terasu nad nočním městem, dýchat ledový vzduch vanoucí od Baltu a poslouchat křik racků poletujících nad řekou Motlawou, to je prostě nádhera.
Ovšem čím jsem starší, tím víc mě to táhne z města do přírody. Zkoumal jsem proto na Google Earth, zda v okolí Gdaňsku není nějaká přírodní zajímavost - ideálně v dosahu moře. Jako jasný favorit mi vyšel Slowinski Park Narodowy, který se nachází na pobřeží Baltu vzdušnou čarou asi 70 kilometrů na severozápad od Gdaňsku. Znamenalo to absolvovat poměrné složitou anabázi vlakem a ještě autobusem, ale vzhledem k tomu, že národní park sliboval vskutku nevšední scenérii, byli jsme ochotni to podstoupit.
Jak se ukázalo, cestování s PKP si ničím nezadá s tím, co svým cestujícím připravují České dráhy. „Prosze dwa bilety powrotne do Leborka.“ Baba cosi naťukala do počítače a podala mi dvě jízdenky. Prohlédnul jsem si je a zjistil, že místo Lebork je v kolonce uvedena cílová stanice Malbork. Upozornil, jsem ji tedy na omyl a baba v tu ránu začala cosi huhlat. Jenže na to už mé znalosti polštiny nestačily a baba brzy zjistila, že si se mnou moc nepopovídá. Podle internetového „vyšukávače“ spojení měl vlak jet v 9:11. Jenže jak se ukázalo, žádný takový vlak v tuhle dobu nejede. Na tabuli svítil pouze expres do Štětína přes Koszalin s odjezdem v 9:26 (to samé se opakovalo i při zpáteční cestě, takže to nemůže být náhoda). Přesunuli jsme se tedy na nástupiště a čekali. V 9:35 se na tabuli objevila poznámka opozniony a teprve v 9:45 vlak skutečně dorazil. Inu, stejné jako u ČD. Cesta přes Sopot, Gdyni a Wejherovo se neskutečně táhla. Náš „expres“ totiž zastavoval na každé mezi a do Leborka jsme tak dorazili s více než hodinovým zpožděním. Zbývalo přečkat další půlhodinu ve smradlavé hale provinčního nádraží a pak nasednout společně s několika vesničany na maršrutku společnosti Boguś Bus a vyrazit do vesničky Leba, která je vstupní branou do Slowinskeho Parku Narodowego.
Ačkoliv Gdaňsk působil poněkud vylidněným dojmem, proti Lebě to byl ještě slabý odvar. Vesnička na pobřeží Baltu, jak se zdá, ožívá na jaře a na podzim usíná zimním spánkem. Místní pláž bývá (soudě podle fotek) přes léto plná koupáků, ale sychravý sklonek podzimu očividně pro Poláky příliš poetiky neskýtá. A podle toho to tu také vypadalo. Hospody a hotely se zabedněnými dveřmi, jako by se tu měl každou chvíli přihnat hurikán. Nikde ani živáčka. V přístavu jen pár opuštěných rybářských lodí a potrhané sítě na sušení ryb plápolající ve větru. Když jsme přišli k bráně národního parku, bylo jasné, že dnes jsme tu jediní návštěvníci. Podle informací na internetu měla u vstupu do parku fungovat půjčovna kol. Jenže když jsem zaklepal na okénko správce parku a ptal se, kde že je možné si ta kola vypůjčit, podíval se na mně, jestli to jako myslím vážně a nakonec z něj vypadlo: „Rowery – impossible.“ Docela podpáskovka. Písečné duny, kam jsme měli namířeno, jsou totiž od Leby vzdálené asi deset kilometrů. Na kole by to byla záležitost dvaceti minut, pěšky hodina a půl. Chlápek za oknem nás chvíli pozoroval a pak prohodil něco v tom smyslu, že za 15 zlotých na osobu nás tam odveze „melexami“. Nepřemýšlel jsem nad tím, co je vlastně zač taková „melexa“ a demokraticky jsem rozhodl, že tam se svezeme a zpátky to dojdeme pěšky. Po chvíli se ze vrat stavení vybatolil dědek v beranici a tlačil před sebou elektrický golfový vozík. Naložil nás a vyrazili jsme. Byla to pekelná jízda. Cestu vinoucí se lesem zbudovala německá armáda, která tu měla raketovou základnu. Mezi betonovými panely zejí několikacentimetrové díry a vozík na nich drncal tak, že jsem myslel, že každou chvíli vypadneme. Ale když už se zdálo, že jízda hustým borovicovým lesem nebere konce, začalo v dálce na konci stezky konečně prosvítat písečné pohoří.
Další gdaňské „must see“ je místní tržnice. Zatímco v Česku si foodies slintají blahem nad uměle vytvořenými farmářskými trhy, v Polsku některé standardní věci očividně fungují lépe. Hala Targowa je toho důkazem. Představte si Vinohradskou tržnici nacpanou obchůdky s krásnou zeleninou a ovocem, masem, rybami, sýry a hlavně klobáskami. Je s podivem, že Polsko má pověst vývozce potravin na bázi nízkonákladového shitu; to co jsem zde viděl, bylo o několik tříd výš, než to, co se prodává u nás. A na rozdíl od farmářských trhů je to dostupné šest dní v týdnu. Ulovil jsem si tam pár balení sušených hříbků a svazek lisieckých klobásek, po kterých se jen zaprášilo. Teď lačně vyhlížím, kdy si někdo osvícený otevře v Praze krámek s polskými potravinami…
Ač nejsem příznivcem sterilních pětihvězdičkových hotelových ghett, neušlo mé pozornosti, že na střeše gdaňského Hiltonu je vyhlídková terasa s krásným výhledem na řeku a Baltickou filharmonii. Říkal jsem si, že by se odtamtud daly pořídit pěkné fotky. Když jsem pak zjistil, že ceny za ubytování v penzionech jsou v Gdaňsku neadekvátně vysoké a že Hilton má na listopad padesátiprocentní slevy, nebylo co řešit a zabookoval jsem ubytování právě tam. A nakonec jsem nelitoval. Vylézt z rozžhavené sauny na otevřenou terasu nad nočním městem, dýchat ledový vzduch vanoucí od Baltu a poslouchat křik racků poletujících nad řekou Motlawou, to je prostě nádhera.
Ovšem čím jsem starší, tím víc mě to táhne z města do přírody. Zkoumal jsem proto na Google Earth, zda v okolí Gdaňsku není nějaká přírodní zajímavost - ideálně v dosahu moře. Jako jasný favorit mi vyšel Slowinski Park Narodowy, který se nachází na pobřeží Baltu vzdušnou čarou asi 70 kilometrů na severozápad od Gdaňsku. Znamenalo to absolvovat poměrné složitou anabázi vlakem a ještě autobusem, ale vzhledem k tomu, že národní park sliboval vskutku nevšední scenérii, byli jsme ochotni to podstoupit.
Jak se ukázalo, cestování s PKP si ničím nezadá s tím, co svým cestujícím připravují České dráhy. „Prosze dwa bilety powrotne do Leborka.“ Baba cosi naťukala do počítače a podala mi dvě jízdenky. Prohlédnul jsem si je a zjistil, že místo Lebork je v kolonce uvedena cílová stanice Malbork. Upozornil, jsem ji tedy na omyl a baba v tu ránu začala cosi huhlat. Jenže na to už mé znalosti polštiny nestačily a baba brzy zjistila, že si se mnou moc nepopovídá. Podle internetového „vyšukávače“ spojení měl vlak jet v 9:11. Jenže jak se ukázalo, žádný takový vlak v tuhle dobu nejede. Na tabuli svítil pouze expres do Štětína přes Koszalin s odjezdem v 9:26 (to samé se opakovalo i při zpáteční cestě, takže to nemůže být náhoda). Přesunuli jsme se tedy na nástupiště a čekali. V 9:35 se na tabuli objevila poznámka opozniony a teprve v 9:45 vlak skutečně dorazil. Inu, stejné jako u ČD. Cesta přes Sopot, Gdyni a Wejherovo se neskutečně táhla. Náš „expres“ totiž zastavoval na každé mezi a do Leborka jsme tak dorazili s více než hodinovým zpožděním. Zbývalo přečkat další půlhodinu ve smradlavé hale provinčního nádraží a pak nasednout společně s několika vesničany na maršrutku společnosti Boguś Bus a vyrazit do vesničky Leba, která je vstupní branou do Slowinskeho Parku Narodowego.
Ačkoliv Gdaňsk působil poněkud vylidněným dojmem, proti Lebě to byl ještě slabý odvar. Vesnička na pobřeží Baltu, jak se zdá, ožívá na jaře a na podzim usíná zimním spánkem. Místní pláž bývá (soudě podle fotek) přes léto plná koupáků, ale sychravý sklonek podzimu očividně pro Poláky příliš poetiky neskýtá. A podle toho to tu také vypadalo. Hospody a hotely se zabedněnými dveřmi, jako by se tu měl každou chvíli přihnat hurikán. Nikde ani živáčka. V přístavu jen pár opuštěných rybářských lodí a potrhané sítě na sušení ryb plápolající ve větru. Když jsme přišli k bráně národního parku, bylo jasné, že dnes jsme tu jediní návštěvníci. Podle informací na internetu měla u vstupu do parku fungovat půjčovna kol. Jenže když jsem zaklepal na okénko správce parku a ptal se, kde že je možné si ta kola vypůjčit, podíval se na mně, jestli to jako myslím vážně a nakonec z něj vypadlo: „Rowery – impossible.“ Docela podpáskovka. Písečné duny, kam jsme měli namířeno, jsou totiž od Leby vzdálené asi deset kilometrů. Na kole by to byla záležitost dvaceti minut, pěšky hodina a půl. Chlápek za oknem nás chvíli pozoroval a pak prohodil něco v tom smyslu, že za 15 zlotých na osobu nás tam odveze „melexami“. Nepřemýšlel jsem nad tím, co je vlastně zač taková „melexa“ a demokraticky jsem rozhodl, že tam se svezeme a zpátky to dojdeme pěšky. Po chvíli se ze vrat stavení vybatolil dědek v beranici a tlačil před sebou elektrický golfový vozík. Naložil nás a vyrazili jsme. Byla to pekelná jízda. Cestu vinoucí se lesem zbudovala německá armáda, která tu měla raketovou základnu. Mezi betonovými panely zejí několikacentimetrové díry a vozík na nich drncal tak, že jsem myslel, že každou chvíli vypadneme. Ale když už se zdálo, že jízda hustým borovicovým lesem nebere konce, začalo v dálce na konci stezky konečně prosvítat písečné pohoří.
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 09. 12. 2011, 09:16, celkem upraveno 16 x.
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: Fokkerem k Baltskému moři
Balancuju na špičce písečné duny, vítr kolem víří písek, po obloze se ženou dramatická mračna a nedaleko hučí rozbouřený Balt. Já mačkám spoušť jako o závod a modlím se, aby se písek nedostal do útrob foťáku. „Seš blázen, já se chci vrátit, mám písek úplně všude,“ huláká přítelkyně a snaží se překřičet fičení větru. S nevinným výrazem se ptám, jestli má ten písek opravdu všude. Slečna vypadá naštvaně. Naštěstí mezi dunami je závětří a tak se celkem rychle propleteme písečným pohořím až na pobřeží Baltu. Něco tak krásného jsem už dlouho neviděl. Pláž posetá drobnými barevnými kamínky s jemným pískem čistším než na Koh Samui, rozbouřené moře, prstence rozvířeného písku a konečně i sluníčko vykukující z nízko plujících mraků. A hlavně: nikde ani živáčka, jen písečné přesypy zdánlivě nedotčené lidskou nohou. Cesta byla sice strastiplná, ale stálo to za to.
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 09. 12. 2011, 04:31, celkem upraveno 14 x.
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: Fokkerem k Baltskému moři
Zpět do Prahy jsme odlétali následujícího dne za hustého deště. Letiště Lecha Walesy je spíše takové provizorium. Stávající hala absolutně nedostačuje a příští rok by proto měl být otevřen zbrusu nový terminál. Už je takřka hotový – zbývá jen dokončit interiér. V noci je nový terminál osvětlený a atypicky řešený strop nezapře inspiraci tvorbou Santiaga Calatravy. Jak už jsem psal zde na fóru, Gdaňsk by v budoucnu mohl být příjemným přestupním bodem pro baťůžkářské cesty do Norska, Finska a Švédska - pokud tedy OLT Jet Air přežije.
Let probíhal ve stejném duchu jako ten předchozí; stejné letadlo, stejná letuška, stejný catering. Jen load factor o něco lepší - tentokrát nás letělo sedm. Nad českou kotlinou se za ty čtyři dny konečně vyjasnilo a tak jsme se mohli kochat výhledem na Krkonoše, Jizerské hory, Liberec, Ještěd, Máchovo jezero a Bezděz. Na dráhu 24 jsme pod dohledem několika spotterů fotících z pole u carga dosedli po hodině a jednačtyřiceti minutách letu.
Přivítání na pražském letišti bylo chladné. Protože sluníčko zrovna zapadalo a Fokker byl nádherně nasvícený, chtěl jsem poodstoupit od schůdků k pozemnímu zdroji a udělat si pár fotek přídě. V tu ránu se přihnal jakýsi zhovadilý rampák a začal na mne hulákat, že tam nemám co dělat a dokonce se mi snažil clonit foťák rukou(!) Měl jsem sto chutí jednu mu vlepit. Nesnáším, když se mnou někdo komunikuje stylem „Hej/Haló, vy tam, děte vodtamtaď!“ Ani nemluvě o pravidlu „náš zákazník, náš pán“. Kdybych svým jednáním bránil kupříkladu průjezdu cisterny k letadlu, tak to bylo samozřejmě o něčem jiném a onen rampák by byl v právu. Ale na totálně mrtvé Ruzyni, u letadla, které přiletělo se sedmi cestujícími s desetiminutovým předstihem, to bylo naprosto neadekvátní jednání. Když už zaměstnanci letiště postrádají špetku empatie, aspoň by jim LePra mohla zaplatit kurzy dobrého chování. Někteří by to potřebovali jako sůl. Být po mém, dal bych takovým jedincům hadr s nápisem Pomocná stráž VB a hodinovou výpověď. Takže fotku sice mám, ale bohužel s nepříjemnou pachutí…
Resumé? OLT Jet Air poskytuje skvělý servis za velmi příznivé ceny. Kdo se chce s nimi proletět, nechť neváhá. Obávám se, že linka v provozu moc dlouho nevydrží - o společnosti jako takové ani nemluvě. Fokker 50 je vcelku příjemné letadélko, jediné, co mi vadilo, byl snížený strop na úrovni křídel, kde jsem se dvakrát praštil do hlavy. Gdaňsk a Slowinski Park Narodowy podle mého rozhodně stojí za návštěvu. Je hrozná škoda, že se k Polsku a Polákům přistupuje s jakýmsi podivným despektem. Očividně to není jen „velkej flák země, kde nic není“, jak si myslí i pár lidí v mém okolí. A co mě hrozně mrzí, je fakt, že v Německu i v Polsku funguje regionální letecká doprava ke spokojenosti cestujících. Bohužel, u nás to tak není ani zdaleka.
Let probíhal ve stejném duchu jako ten předchozí; stejné letadlo, stejná letuška, stejný catering. Jen load factor o něco lepší - tentokrát nás letělo sedm. Nad českou kotlinou se za ty čtyři dny konečně vyjasnilo a tak jsme se mohli kochat výhledem na Krkonoše, Jizerské hory, Liberec, Ještěd, Máchovo jezero a Bezděz. Na dráhu 24 jsme pod dohledem několika spotterů fotících z pole u carga dosedli po hodině a jednačtyřiceti minutách letu.
Přivítání na pražském letišti bylo chladné. Protože sluníčko zrovna zapadalo a Fokker byl nádherně nasvícený, chtěl jsem poodstoupit od schůdků k pozemnímu zdroji a udělat si pár fotek přídě. V tu ránu se přihnal jakýsi zhovadilý rampák a začal na mne hulákat, že tam nemám co dělat a dokonce se mi snažil clonit foťák rukou(!) Měl jsem sto chutí jednu mu vlepit. Nesnáším, když se mnou někdo komunikuje stylem „Hej/Haló, vy tam, děte vodtamtaď!“ Ani nemluvě o pravidlu „náš zákazník, náš pán“. Kdybych svým jednáním bránil kupříkladu průjezdu cisterny k letadlu, tak to bylo samozřejmě o něčem jiném a onen rampák by byl v právu. Ale na totálně mrtvé Ruzyni, u letadla, které přiletělo se sedmi cestujícími s desetiminutovým předstihem, to bylo naprosto neadekvátní jednání. Když už zaměstnanci letiště postrádají špetku empatie, aspoň by jim LePra mohla zaplatit kurzy dobrého chování. Někteří by to potřebovali jako sůl. Být po mém, dal bych takovým jedincům hadr s nápisem Pomocná stráž VB a hodinovou výpověď. Takže fotku sice mám, ale bohužel s nepříjemnou pachutí…
Resumé? OLT Jet Air poskytuje skvělý servis za velmi příznivé ceny. Kdo se chce s nimi proletět, nechť neváhá. Obávám se, že linka v provozu moc dlouho nevydrží - o společnosti jako takové ani nemluvě. Fokker 50 je vcelku příjemné letadélko, jediné, co mi vadilo, byl snížený strop na úrovni křídel, kde jsem se dvakrát praštil do hlavy. Gdaňsk a Slowinski Park Narodowy podle mého rozhodně stojí za návštěvu. Je hrozná škoda, že se k Polsku a Polákům přistupuje s jakýmsi podivným despektem. Očividně to není jen „velkej flák země, kde nic není“, jak si myslí i pár lidí v mém okolí. A co mě hrozně mrzí, je fakt, že v Německu i v Polsku funguje regionální letecká doprava ke spokojenosti cestujících. Bohužel, u nás to tak není ani zdaleka.
-
- Prodejce
- Příspěvky: 4294
- Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
- Bydliště: na vejminku
- Stav: Offline
Re: Fokkerem k Baltskému moři
Škoda, že se na fóru nedají příspěvky hodnotit nominálně, jenom slovně - jednoznačně nejlepší tripreport zde na fóru. O tom proč je tenhle tripreport lepší než ostatní by se dala napsat esej.
Re: Fokkerem k Baltskému moři
Naprosto úžasný trip report z mého oblíbeného severního Polska. Díky za něj. Čtivé, stylisticky výborné. Ve Slowinském Narodowem Parku jsem nebyl, ale z těch fotek a popisu to na mě působí naprosto živě. Já jsem se z Gdańsku vydal na Helskou kosu až do Helu a taky můžu všem jenom doporučit.
Ceny na lince Jetairu sleduju pravidelně ale bohužel ty akční tarify za 49 Zl jsou velmi pravděpodobně klamavá reklama, neobjevil jsem je ani po hodině hledání, a to ani na lince z Katowic do Gdańsku, kde by měl lítat ten Jetstream. Velmi pravděpodobně má "státní hydra" LOT do GDN z PRG i KTW příznivější ceny než Jetair.
A palec nahoru za Güntera Grasse, Plechový bubínek patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl/četl
Ceny na lince Jetairu sleduju pravidelně ale bohužel ty akční tarify za 49 Zl jsou velmi pravděpodobně klamavá reklama, neobjevil jsem je ani po hodině hledání, a to ani na lince z Katowic do Gdańsku, kde by měl lítat ten Jetstream. Velmi pravděpodobně má "státní hydra" LOT do GDN z PRG i KTW příznivější ceny než Jetair.
A palec nahoru za Güntera Grasse, Plechový bubínek patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl/četl
Re: Fokkerem k Baltskému moři
K tématu polských potravin - svého času existoval v Praze na Vinohradech obchod s polskými potravinami, který mělo "pod palcem" polské velvyslanectví, resp. byl nějak sponzorovaný z Polska. Jaký je aktuální stav nevím, ale když napíšeš na Polský institut v Praze praga.ip.sekretariat@msz.gov.pl, tak určitě dostaneš asi tu nejpřesnější informaci.
Ja sám jsem pracovně v Polsku skoro více než v Čechách. Úroveń polských obchodů/potravin/restaurací je asi tak různorodá, jako u nás. Nejlepší obchod s potravinami/lahůdkami v Polsku je Piotr a Pawel a pak asi tržnice. Jinak úroveń polských restaurací (kvalita gastronomie) je ode zdi ke zdi. Existují báječné restaurace a existují restaurace, kde by Polreich spáchal harakiri. Asi jako všude. Co může Čecha překvapit, je fakt, že výběr vín a vůbec kultura pití vína je v Polsku hodně v plenkách. Ale dát si v Gdańsku uzeného sledě a k tomu kvalitní vodku nemá chybu.
Ja sám jsem pracovně v Polsku skoro více než v Čechách. Úroveń polských obchodů/potravin/restaurací je asi tak různorodá, jako u nás. Nejlepší obchod s potravinami/lahůdkami v Polsku je Piotr a Pawel a pak asi tržnice. Jinak úroveń polských restaurací (kvalita gastronomie) je ode zdi ke zdi. Existují báječné restaurace a existují restaurace, kde by Polreich spáchal harakiri. Asi jako všude. Co může Čecha překvapit, je fakt, že výběr vín a vůbec kultura pití vína je v Polsku hodně v plenkách. Ale dát si v Gdańsku uzeného sledě a k tomu kvalitní vodku nemá chybu.
Re: Fokkerem k Baltskému moři
prodejce píše:Škoda, že se na fóru nedají příspěvky hodnotit nominálně, jenom slovně - jednoznačně nejlepší tripreport zde na fóru.
+1
Re: Fokkerem k Baltskému moři
Jednoznačně bomba. Nádherné fotky.
Re: Fokkerem k Baltskému moři
uzasny report, nadherne fotky . A navnadilo me to k navsteve severniho Polska.
Re: Fokkerem k Baltskému moři
Uzasny report a jeste lepsi fotky. Asi si me prave nalakal na vylet
Re: Fokkerem k Baltskému moři
jane píše:Uzasny report a jeste lepsi fotky. Asi si me prave nalakal na vylet
ratje píše:uzasny report, nadherne fotky . A navnadilo me to k navsteve severniho Polska.
oboje v 10:14
nejsi nahodou moje sestra?
-
- Cestující First Class
- Příspěvky: 780
- Registrován: 07. 04. 2007, 16:52
- Bydliště: Brumov-Bylnice
- Stav: Offline
Re: Fokkerem k Baltskému moři
Uzasny report. Pripomnel jsi mi krasny vikend co jsem tam stravil letos v cervenci.
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 158
- Registrován: 21. 04. 2008, 20:50
- Pohlaví: muž
- Bydliště: OSR
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Fokkerem k Baltskému moři
Pěkný TR i fotky.
Gdaňsk je pro mě jednoznačně nejkrásnější město v Polsku.
Rozhodně doporučuji navštívit poloostrov Hel, na který se dostanete z centra (nábřeží) Tramwajem wodnym, prostředí podobné Slowinskemu parku narodowemu. V Helu je např. fokarium - tedy tuleňárium.
Malá inspirace http://lukashorak.rajce.idnes.cz/Gda_sk%2C_Sopot%2C_Hel%2C_Jastarnia%2C_Gdynia%2C_Wroc_aw_-_srpen_2011_Polsko/
Gdaňsk je pro mě jednoznačně nejkrásnější město v Polsku.
Rozhodně doporučuji navštívit poloostrov Hel, na který se dostanete z centra (nábřeží) Tramwajem wodnym, prostředí podobné Slowinskemu parku narodowemu. V Helu je např. fokarium - tedy tuleňárium.
Malá inspirace http://lukashorak.rajce.idnes.cz/Gda_sk%2C_Sopot%2C_Hel%2C_Jastarnia%2C_Gdynia%2C_Wroc_aw_-_srpen_2011_Polsko/
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 242
- Registrován: 19. 02. 2008, 19:13
- Bydliště: letadla do OSR mi občas létají nad hlavou
- Stav: Offline
Re: Fokkerem k Baltskému moři
Superturbo report, gratuluji !!!
Taky jsem se do GDN chystal, bohužel K2 byl jiného názoru
Ale snad to vyjde, opravdu to tam nemá chybu.
Taky jsem se do GDN chystal, bohužel K2 byl jiného názoru
Ale snad to vyjde, opravdu to tam nemá chybu.