80 000 km na cestě kolem světa (Poučení z krizového vývoje)

[cocik]

Ze jsi to ty, tak ti dam maly preview trip reportu ze segmentu GUM-MNL. Cestina pro to nema dostatek vhodnych barvitych slov, tak si pomuzu nemcinou.
Essen war Scheisse, Sitzen war Scheisse, Flughafen war auch Scheisse.

[whiskey]

Ze jsi to ty, tak ti dam maly preview trip reportu ze segmentu GUM-MNL. Cestina pro to nema dostatek vhodnych barvitych slov, tak si pomuzu nemcinou.
Essen war Scheisse, Sitzen war Scheisse, Flughafen war auch Scheisse.

Fiha, hotovy Goethe a Brecht v jednom
Moj segment GUM-MNL s Filipincami bol v pohode aj v Y, az teda na fakt, ze som nasledne musel stravit v MNL 3 hodiny bez lounge...

[manilair]

Ze jsi to ty, tak ti dam maly preview trip reportu ze segmentu GUM-MNL. Cestina pro to nema dostatek vhodnych barvitych slov, tak si pomuzu nemcinou.
Essen war Scheisse, Sitzen war Scheisse, Flughafen war auch Scheisse.

no tak to jsem zvedav.....jak to Jeffery A. Smisek zharmonizoval....do doby pred sloucenim patril continental k mym favoritum....

[cocik]

No taky z toho muzu udelat tohle...

Ich weiss nich was soll es bedeuten,
dass ich so boese bin.
Ein Boeing aus alten Zeiten,
der kommt mir nicht aus dem Sinn.

Essen isk kuehl und nicht essbar,
und lautig heult die Klimaanlage, (tady to rytmicky trochu skripe, sorry)
Der Gipfel des Berges funkelt,
In Stroboskopenschein.

[flyingblue]

No taky z toho muzu udelat tohle...

Ich weiss nich was soll es bedeuten,
dass ich so boese bin.
Ein Boeing aus alten Zeiten,
der kommt mir nicht aus dem Sinn.

Essen isk kuehl und nicht essbar,
und lautig heult die Klimaanlage, (tady to rytmicky trochu skripe, sorry)
Der Gipfel des Berges funkelt,
In Stroboskopenschein.

Zhudebnit a sup na YouTube!

[whiskey]

...und lautig heult die Klima,

das ist gar nicht prima...

[manilair]

No taky z toho muzu udelat tohle...

Ich weiss nich was soll es bedeuten,
dass ich so boese bin.
Ein Boeing aus alten Zeiten,
der kommt mir nicht aus dem Sinn.

Essen isk kuehl und nicht essbar,
und lautig heult die Klimaanlage, (tady to rytmicky trochu skripe, sorry)
Der Gipfel des Berges funkelt,
In Stroboskopenschein.

no pekny..... dej vedet kdy to tu bude, udelam si silny kafe jelikoz me GUM za tri tydny ceka znova

[gr09]

no, tusim budem predsalen musiet napisat ten report, aby sa dostali na svetlo aj fotky pozemnej techniky a personalu

Neco z pozemni techniky jsem take vyfotil


Jinak ja to dal v Y, prestoze jsem platil C (byli jsme 2 a na dvou segmentech nebyly 2 kresla vepredu volna) a nebyl problem. My jsme ale leteli odpocati..

edit: po precteni cocikova popisu cesty do Manily je mi jasne, ze my jsme jeste leteli s letadlem Continentalu, prestoze se nam to Smisek snazil pred kazdym startem (opravdu kazdem ze 7 startu toho dne) rozmluvit

[whiskey]

Neco z pozemni techniky jsem take vyfotil

myslel som pozemnu techniku a personal na Kwajaleine
Inak pekne foto Sokhes Rock

[manilair]

......a kdy bude pokracovani ???

[cocik]

S Korejci nad Sachalinem, aneb snad nás zase nesestřelí

Jaké civilní letadlo? Vždyť přeletělo nad Kamčatkou!

Hilton Guam, rohové apartmá, krátce po osmé hodině ráno. Ze všech sil se snažím dněšní dlouhý den začít v pozitivním duchu, takže nebudu používat slova typu „rozmazlení uřvaní haranti“, ale raději napíšu, že ranní rozbřesk spustil veselý hlahol roztomilé japonské omladiny dovádějící ve vodním parku. No dobře, teď už asi nezaberu, tak se aspoň podívám, co dávají v televizi. Jsem přece v USA a navíc v Hiltonu, takže si určitě vyberu ze stovky amerických programů. Jenže ouha, Guam nemá s kontinentálními Spojenými státy v podstatě nic společného, takže si (ne)můžu vybrat především z programů japonských, korejských, britských, filipínských a mezinárodní edice CNN. Ven mezi Japonce se mi taky nechtělo - radši jsem zapnul notebook a začal třídit fotky. Jak je vidět, pár týdnů cestování člověku naprosto dokonale zpřehází priority, protože pár metrů pod oknem mi začínala nádherná bílá pláž s azurově modrým mořem, ale mně to bylo úplně jedno.

Bylo mi to jedno až do dvanácté, kdy jsem poslušně sjel výtahem na recepci, abych provedl check-out. Co mi ale jedno nebylo, byly položky na hotelovém účtu. Stupidní sytém mi totiž naúčtoval denní sazbu za používání internetu pokaždé, když jsem se s jedním a tím samým notebookem připojil k hotelové bezdrátové síti. Bohužel recepční pro mé poměrně logické argumenty neměl pochopení, takže jsem dal sbohem šedesáti dolarům a zařekl se, že kromě již zarezervovaných pobytů v Novosibirsku a na Moorea už do Hiltonu ani nepáchnu. Pošramocený dojem naštěstí trochu napravil sympatický hovorný řidič hotelové limuzíny, který mě vezl na letiště, ale své předsevzetí jsem nezměnil (koneckonců i tenhle trip report píšu na pokoji v hotelu Shangri-la).


GUM-MNL, UA183, B737-800
V Guamu na letišti to přes poledne vypadá... asi jako v Brně. Nic se tu totiž neděje, takže jsem prošel liduprázdnou odletovou halou k přepážkám United Airlines, kde seděla sympatická paní středního věku. Nesměle jsem se zeptal, jestli se můžu zacheckovat na večerní let do Manily a protože jsem nebyl v HNL, odpovědí mi bylo, že to není vůbec žádný problém. Podle vyděšeného výrazu jsem usoudil, že si paní na počítači vyjela mou cílovou destinaci a teď se snaží vyslovit jazykolam Yuzhno-Sakhalinsk. Nakonec se zeptala, zda opravdu letím do „jů jů es“, na což jsem přikývnul a dostal jsem palubní vstupenky. S paní jsem ještě prohodil pár přátelských slov a rozloučila se se mnou s přáním šťastné cesty do „yuzho, yunh... eeer, wherever you are going“. Během dalších dvou minut jsem prošel coby široko daleko jediný pasažér bezpečnostní kontrolou a ke své radosti jsem v tranzitním prostoru spatřil stánek Domino’s Pizza, u kterého si zrovna pár pracovníků letiště kupovalo oběd. Hned jsem si také objednal pár klasických amerických jídel ve stylových krabicích a začal přemítat, kde strávím další čtyři hodiny, které zbývaly do odletu.

Volba dle očekávání padla na poněkud zastrčený salónek Conti... fuj, co to píšu, samozřejmě že United Airlines, odkud se dal prosklenými stěnami skvěle sledovat provoz na letišti. První půlhodinu jsem byl v salónku jediným hostem, ale postupně se začal prostor plnit Japonci. Spolu se dvěma Američany žijícími v Tokiu a jedním Australanem jsme po vzoru událostí v Nanjingu zřídili v jedné z kójí bezpečnostní pásmo, které se povedlo uhájit před japonskou invazí (za vydatné pomoci rockové hudby a basketbalového televizního přenosu), a mohli jsme tak v relativním kulturním klidu přečkat zbytek čekání.

Cestou ke gatu jsem si v duchu říkal, jaký typ cestujících bude létat linku z Manily na Guam. Odhadoval jsem, že kromě pár zbloudilých turistů půjde buď o filipínské zbohatlíky nebo filipínské gastarbaitery a světe div se, na sedačkách kolem nástupního mostu číslo 15 skutečně čekalo pár vyjevených turistů a hromada Filipínců, odhadem přibližně půl na půl rozdělená mezi námezdní dělníky a dobře oblečené rodinky s tlustými rozmazlenými dětmi. Naštěstí byla kontrola pořadí nástupu poměrně důsledná, a tak jsem za pár minut procházel liduprázdnou kabinou směrem ke své sedačce v zadní části Boeingu. Posadím se a tuším problém – buď jsem přes noc vyrostl o dvacet centimetrů, nebo jsem narazil na ty absolutně nejmenší rozestupy mezi sedačkami, které jsem kdy v letadle viděl.

S nástupem dalších cestujících se situace ještě trochu zkomplikovala. Následující popis bude možná trochu komplikovanější, pro lepší představu si po vzoru televizního Receptáře vezměte tužku a papír a nakreslete si schéma. Vedle mě se posadila paní, jejíž manžel seděl za mnou. Vedle onoho manžela seděly dvě tlusté filipínské děti, které patřily k rodince přes uličku. A vedle manželky pána za mnou (ano, to je ta, která seděla vedle mne), seděla drobná filipínská babička. Pán začal celkem logicky zjišťovat, jak by se daly sedačky povyměňovat, aby mohl sedět vedle své ženy, a do toho se začali obézní hoši hádat, který z nich si sedne k oknu, až si pán přesedne. Tušil jsem, že by mě podobná rošáda odsoudila k nedobrovolné dvouhodinové masáži zad, takže rychle vstávám a pánovi nabízím, že si prohodíme sedačky. Skončil jsem tedy opět u okna vedle dvou tlusťochů, ale když jsem viděl, kterak mají oba dva kolena zabořená v sedačkách před sebou a neustále cosi řeší se stolkem, bylo to evidentně nejlepší možné řešení.

Start proběhl celkem klidně a stejně klidně probíhala i první část letu do Manily. Jenže pak se začala servírovat večeře. Nečekal jsem žádný velký podraz, a tak jsem si vybral těstoviny. Přemýšlím, co o kvalitě jídla napsat. Začnu tím pozitivním – salát byl čerstvý a cola měla bublinky. Výčet negativ zkrátím – nic horšího jsem ještě v letadle nejedl, a to počítám i snídaně China Eastern a některé divoké bagetové experimenty ČSA. Nerad bych, aby to znělo nějak nafoukaně – na jídlo a pití v letadle nejsem vůbec cimprlich a je mi upřímně jedno, jestli dostanu Krug se steakem v suites Singapore Airlines nebo Dom s humrem v suites Emirates, ale tohle bylo opravdu za hranicí, kterou jsem ochoten akceptovat. Rezignovaně jsem tedy skoro celé jídlo vrátil a doufal, že se najím na dalším segmentu s Asianou. Raději jsem se začal dívat z okna, protože všude kolem byla jasná noc a v dálce se už začala objevovat světla prvních filipínských měst a vesnic. Po půl hodině kroužení nad nádherně osvětlenou Manilou jsme konečně dostali povolení k přistání a ke gatu dorazili jenom s minimálním zpožděním oproti letovému řádu. Dvě a půl hodiny na přestup jsou v pohodě, takže rychle najít salónek a dobít baterky v notebooku...


Prázdná letištní hala


Dobrou chuť!


Salónek United Airlines


Kontejnery čekají na naložení


Provoz na letišti


Rýžolet


Náš odletový gate...


...a naše letadlo


Na palubě


Sardinkárna


Nepoživatelné jídlo


Noční Manila

MNL-ICN, OZ704, A321
No ono se to lehko řekne, jenže kdo zná starý terminál letiště v Manile, ten mi jistě potvrdí, že je orientace v uměle vytvořeném chaosu dost problematická. Po chvíli bloudění v příletových chodbách jsem konečně našel neoznačenou bezpečnostní kontrolu, za kterou architekt umístil úzké schody nahoru do tranzitního prostoru, což byla opět zběsilá změt všech možných chodeb a obchodů, která postrádala hlubší smysl. Informační obrazovky o odletových gatech byly samozřejmě všechny vypnuté a ptát se letištních pracovníků usměrňujících provoz nemělo cenu. Zažil jsem na letištích už spoustu věcí, ale aby agent, jehož jedinou pracovní náplní je směrovat cestující ke správným gatům nevěděl, kde najdu gate s daným číslem (paradoxně jenom pár desítek metrů od místa, kde stál), případně aby ani supervisor nevěděl, kde má na relativně malém letišti salónek Star Alliance, to je poněkud silná káva. Konečně už jsem také pochopil, proč jsem při svých minulých návštěvách tímhle peklem proplul bez větších starostí – po předchozích nocích strávených s kamarády v barech na Makati nebo v klubech typu Encore nebyla moje hlava schopná systematického uvažování a fungoval jsem na velmi vláčného autopilota.
Nakonec jsem ale salónek objevil a dokonce i zjistil, odkud mi to letí dál do Seoulu. Posadil jsem se na jednu z rozvrzaných židlí v miniaturní místnůstce, připojil se k pomalému internetu a vnitřně se ubezpečil, že na Filipíny už ve střízlivém stavu ani nepáchnu.

Jenže mému utrpení nebyl ani zdaleka konec. Když jsem krátce před začátkem boardingu dorazil k odletovému gatu, spatřil jsem stolek, kde probíhala přednástupní kontrola palubních vstupenek. Podal jsem agentům boarding pass s logem United Airlines a začala mela. Jaktože nemáte boarding pass Asiany? Kdo vám tenhle boarding pass dal? Proč nikde nemáte tranzitní razítko? A jak jste se sem vůbec dostal? Z vodopádu otázek jsem pochopil, že jsem měl ještě v příletovém prostoru najít nějakou neoznačenou přepážku, kde mi měli dát na boarding pass razítko, bez kterého mě neměli na bezpečnostní kontrole pustit dál. Ve vzduchu reálně viselo vyloučení z přepravy, což mě dost naštvalo, protože jsem měl neschopného filipínského personálu tak akorát dost. Zamával jsem proto na korejského pracovníka Asiany, který stál o něco dál u přepážky, a když dorazil, velmi rázně jsem požádal, aby situaci vyřešil, protože nejde o mojí chybu. Korejec to evidentně pochopil, ale Filipínci byli neoblomní, že mě dál opravdu nepustí. Fajn, povídám, kufr mam odbavený až na Sachalin, takže se zdrží odlet, až se bude vykládat. A navíc je pro mě situace klasický příklad IDB (involuntary denied boarding), takže jestli mi uletí let na Sachalin, bude mi muset Asiana zaplatit letenky s jinou společností, protože další let Asiany ze Seoulu poletí na Sachalin až za tři dny. Korejec tušil průšvih a začal naléhat na Filipínce, ať s tím koukají něco udělat. Po dalších deseti minutách hádání se nakonec podařilo najít řešení – dostanu novou palubní vstupenku na papíru od Asiany a starý boarding pass United Airlines zajde jeden z Filipínců nechat orazítkovat. Uff...

Teprve na palubě Airbusu do Seoulu, na kterém bylo na první pohled vidět, že je Asiana jednou z nejlepších světových aerolinkek, jsem si vydechl. Nádherné čisté sedačky, dost místa na nohy a nesmírně úslužné mladé stewardky – co víc si člověk může po týdnu létání v USA přát. Pravda, už začala trochu pracovat únava, protože jsem polospánku přeslechl dotaz, jaké jídlo si dám k večeři, a omylem odkýval korejský pokrm. Naštěstí to nedopadlo tak zle, protože předemnou přistála „congee“, neboli ovesná kaše bez chuti s utopenými miniaturními kousky kuřete. Bylo to jídlo, bylo toho relativně hodně a já měl hlad, takže jsem do sebe tuhle hromadu proteinů a uhlohydrátů naházel v rekordním čase a usnul spánkem spravedlivých.

Probudil jsem se ve chvíli, kdy se venku začalo rozednívat a my zahájili klesání k letišti v Seoulu. Přistávat jsme měli krátce po čtvrté hodině ranní, což znamenalo, že budu muset někde necelou hodinu lelkovat, než se otevře salónek Asiany. Dilema se nakonec vyřešilo úplně samo – lelkoval jsem v kabince na WC, protože ta ovesná kaše evidentně nesvědčila netrénovaným evropským žaludkům. Přesně v pět ráno jsem tak vyjel po eskalátorech, abych se ještě na tři hodiny usadil v pohodlných křeslech Asiana Business Class lounge.


Schody do tranzitního prostoru


Vchod do Star Alliance lounge


Uvnitř "salónku"


Na palubě Airbusu


Začíná servis


Tak tohle jsem nevybral dobře


Trasa našeho letu


Ráno v Seoulu


ICN-UUS, OZ576, A321
Promiňte, ale nemáte palubní vstupenku od Asiany, dozvěděl jsem se na recepci salónku. Zatmělo se mi před očima, protože tuhle větu jsem už někde slyšel. Naštěstí mi ochotné slečny vysvětlily, že to není žádný problém, ale ať jenom zajdu k přepážce přes chodbu, protože si ušetřím čas a starosti u gatu. Ukázalo se to jako velmi dobrý tah, protože mi paní na přepážce zkontrolovala ruské vízum a nabídla přesazení do přední části letadla, abych nemusel stát dlouhou frontu na imigračním. Nojo vlastně, já letím do Ruska, došlo mi, a slušně jsem poděkoval za vynikající servis. Pak už jsem se jenom rychle přesunul do salónku a užíval si pohodu a klid nejlepšího letiště na světě, které po pekelné Manile fungovalo jako úžasný balzám na nervy.

Před devátou ráno jsem se pomalu přesunul ke gatu, který byl úplně na konci letištní haly. Cestou jsem si ještě preventivně vyměnil nějaká eura za rubly, bohužel ve velmi nevýhodném kurzu s mezivýměnou přes korejské wony, ale nechtěl jsem riskovat, že bych na Sachalinu nenašel fungující bankomat případně objevil nějakou zradu ve stylu „zaplať poplatek teď hned a jenom v rublech“. Posadil jsem se na sedačku u gatu a ještě něco řešil na notebooku, takže jsem moc nesledoval dění kolem. Odevšaď byla slyšet klasická hovorová ruština, takže mě trochu vyděsilo, když jsem zvednul zrak a zjistil, že ti ruští rodilí mluvčí vypadají jako typičtí Korejci. Ostatně není divu, protože Japonci jich na Sachalin nuceně přesídlili na otrockou práci skoro sto tisíc a Stalin je po válce domů nepustil. Každopádně jsem se rozhodl srovnat skóre, takže kdykoliv se mě na Sachalinu nějaký korejský Rus rusky zeptal, odkud jsem, s kamenným výrazem jsem odpověděl, že z Kitaje (pozn. pro později narozené čtenáře fóra nepostižené povinnou výukou ruštiny – jde o ruský výraz pro Čínu).

Na mapě vypadá cesta ze Seoulu na Sachalin jako krátký skok, ale stejně jako v případě výletu chlapců z Top Gearu po Středním východě, i tady naši trasu deformovaly určité „politické potíže“. V první řadě není možné přeletět přes Severní Koreu, což je celkem problém, protože začíná skoro hned za plotem letiště ICN. Zároveň nesmíme přelétat přes určitá „citlivá“ území podél východní hranice Ruské Federace a jak se přesvědčili pasažéři letu KAL007, tyhle zákazy není radno porušovat. A v neposlední řadě se musíme držet dál od přehuštěného vzdušného prostoru nad Japonskem. V praxi to tedy znamená velký oblouk, kdy poletíme nejdřív na jihovýchod a teprve poblíž japonského západního pobřeží zatočíme na severovýchod směrem k Sachalinu. No a pokud poletíme jinak, tak nás sestřelí buď Severní Korejci (kteří mi to spočítají za nedávný trip report z Dandongu a okolí) nebo Rusové (kteří mi to spočítají za pekelný trip report s Aeroflotem), případně do nás narazí japonský kamikadze (který mi to spočítá za všechny Japonky opité Moetem v tokijském klubu Ageha).

I přes poněkud divočejší směrování utíkala cesta poměrně svižně. Pomohl tomu i vynikající servis Asiany a také pravděpodobně nejlepší jídlo, které jsem kdy zažil v turistické třídě na krátkém letu. Korejský catering a vůbec celé aerolinky si zaslouží obrovskou pochvalu – už celkem chápu, proč se pravidelně umísťují na čele žebříčku nejlepších světových aerolinek, a už si také dokážu představit, jak by asi vypadal servis Singapore Airlines v malém letadle. Zanedlouho jsme začali klesat k Sachalinu a když se roztrhala oblačnost a já dole zahlédl klasické ruské paneláky, přešel jsem z nálady optimistické do režimu zvýšené pohotovosti. Piloti ještě provedli okruh kolem letiště, během kterého bylo možné sledovat nádherné hory a pobřeží lemované obřími tankery přepravujícími zemní plyn, a pak už nás čekalo přistání na velmi hrbolatou dráhu. Poskakování Airbusu jsem si ale nevšímal, protože jsem měl obličej přilepený na okýnku a sledoval exotickou sestavu Kamovů, starých Boeingů, vrtulových Antonovů a jednoho Ruslanu – zkrátka ruský zapadákov ve své plné kráse.

Naše letadlo zastavilo na asfaltu kousek od letišní budovy, ke dveřím dorazily prehistorické schody a já se svižně zvednul, protože jsem tušil, co bude následovat za dveřmi s nálepkou „mezinárodní přílety“. Ano, byly tam – dvě matróny v uniformách, které měly hlemýždím tempem zpracovat pasy všech cestujících z našeho letu. V následující vřavě jsem před sebe ve frontě neprozřetelně pustil starou korejskou babičku, ke které se postupně procpalo dvanáct (nekecám, počítal jsem to) příbuzných, takže jsem si počkal dalších pětačtyřicet minut, než na mě došla řada. Ale bral jsem to pozitivně - cestující, kteří seděli v zadních řadách, čekají ve frontě podle všeho ještě teď. Z cestovních průvodců jsem věděl, že po kontrole pasové bude následovat kontrola imigrační, kde coby cizinec dostanu „povolení“ k pohybu v pásmu mimo Južno-Sachalinsk. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem imigrační přepážku našel prázdnou - soudě podle prachu a pavučin už cizince na příletu (ani kdekoliv jinde) nelustrují. Takže rychle najít v hromadě zavazadel svůj kufr a probít se skrz celnici. Naštěstí jsem nezapadal do tradičního modelu „Rus pašuje cigarety a elektroniku“, takže mě děžurné nechaly v klidu projít a já se za necelou hodinu objevil v příletové hale, kde už na mě mávala mladá manažerka cestovky.

Venku před letištní budovou mi konečně došlo, že je celkem zima – odhadem tak dvanáct, třináct stupňů. Zeptal jsem se, jestli tady mají takovou zimu každé léto a odpověď mě šokovala. Prý jaká zima, takhle teplý červen už dlouho nebyl. Naštěstí se hned objevil náš řidič s obrovským jeepem se zvýšeným podvozkem a soupravou pro brodění hlubokých řek, takže jsme rychle nastoupili a já si konečně začal užívat pobyt na samém konci Ruska. Hlava se poslušně přepla z angličtiny do ruštiny, tudíž jsem stíhal dekódovat názvy ulic „Komsomolská“, „Komunistická“, případně „Leninova“. Nakonec jsme zastavili vedle městského parku kousek od památníku rudoarmějců (ruská klasika – téčko na žulovém podstavci a dole pod ním dvě pěchotní děla s hustým zeleným chvojím), před relativně novou budovou s hrdým názvem – HOTEL GAGARIN. Tak tady budu bydlet!


Salónek Asiany


Odletový gate


Nástup do letadla


Na palubě


Přelet nad Koreou


Vynikající oběd


Japonsko


Pořád ještě Japonsko


Tak tudy letíme


První pohled na kopce na Sachalinu


Južno-Sachalinsk


Okruh nad pobřežím


Klesání nad mořem


Zajímavá vegetace kolem letiště


Ruské reálie poprvé


Ruské reálie podruhé


Výhled z okna pokoje v hotelu Gagarin



Hurá, další část cesty kolem světa je úspěšně za mnou. Zítra začnu objevovat Sachalin, ale o tom až zase příště...

Zatím proletěno km: 65 670
Nálada: Velmi dobrá. Z tropického vedra jsem v příjemném chládku a Sachalin má navíc ke klasickému ruskému peklu hodně daleko.
Zadek: Zavolat bandu zfetovanejch afroameričanů s letlampou a kleštěma na ty, kdo vymysleli „optimalizovaný“ layout turistické třídy United Airlines. A brát to hlava nehlava, smíšek nesmíšek.

[whiskey]

Mam 190cm, a nejak som prezil v tych UA 738 NRT-GUM...MAJ v Y v pohode, pokial ide o miesto na nohy. Nejako nam stracas vydrz
Alebo zeby GUM-MNL operovali ine stroje? Podla fotiek to vyzera uplne standardne.

[cocik]

Nevim, co to bylo zac, ale bylo to priserny.

[rastompk]

Ta fotka "Výhled z okna pokoje v hotelu Gagarin" je paradna. Vpravo zabavny park a vlavo je lyziarsky svah?

[cocik]

Ta fotka "Výhled z okna pokoje v hotelu Gagarin" je paradna. Vpravo zabavny park a vlavo je lyziarsky svah?

Presne tak. A podotykam, ze hotel je v centru "mesta"