80 000 km na cestě kolem světa (Poučení z krizového vývoje)
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (let přes jižní Atlantik)
od whiskey v 10. 06. 2012, 13:41
v r. 2006 som dal LH572 z mladickej nerozvaznosti v Y ako FTL, odvtedy ak sa neda v C/F, tak radsej v MS via CAI v C.
- whiskey
- Kapitán
- Příspěvky: 2606
- Registrován: 17. 08. 2007, 11:03
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (let přes jižní Atlantik)
od cocik v 10. 06. 2012, 15:04
Veteránem do La Paz
Úterní časné ráno začalo v Santiagu se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že mě pět hodin spánku následovaných teplou sprchou dokázalo aspoň trochu oživit, ale na stranu druhou mě nepotěšil pohled na informace o mém příštím letu, protože se v kolonce „equipment“ z ničeho nic zjevil Airbus 320. To sice není špatné letadlo, ale pokud se člověk táhne přes půl světa, aby si vyzkoušel na netradiční trase starý Boeing, na náladě to nepřidá. No, nedá se nic dělat, blíží se pátá hodina ranní, takže je potřeba vypadnout z hotelu a jít na check-in. Přiznám se, že mi během nočního zrychleného přesunu nestačilo dojít, že je v Santiagu vlastně zima, takže jsem venku trochu nechápavě koukal na hustou mlhu provázenou sychravým mrholením. Což o to, těch pár kroků do letištní haly v podobném počasí přežiju, ale nedokážu si představit, jak by se v takovém počasí kličkovalo mezi vrcholky andských velikánů...
Ranní mlha před letištěm
SCL-IQQ, H2406, B737-200A
Do letištní haly jsem dorazil ještě před začátkem ranní špičky, takže jsem se postavil do miniaturní fronty před přepážkami Sky Airline a disciplinovaně čekal, až na mě přijde řada. Sympatická slečna na check-inu mě trochu zarazila vodopádem španělštiny, který nepřestal ani po mém nesmělém „no hablo“. Ale co, i tohle patří k cestám kolem světa – příštích pár zastávek v Chile, Bolívii, Panamě a Miami prostě anglicky nikdo umět nebude a teprve až v San Franciscu se půjde jakž takž domluvit čínsky. Každopádně jsem dostal palubní vstupenku až do La Paz na sedadlo 1F (zajímavé, při svém posledním letu se Sky Airline mě taky dali do první řady) a ještě dvojici upozornění, že v Arice budeme muset všichni vystoupit a projít imigrační kontrolou a let může být zpožděný z důvodu počasí. Tedy dost možná mi slečna říkala něco jiného, protože španělsky umím coby Husákovo dítě říct maximálně tak „vítáme vás v našem velkokapacitním kravíně“.
OK, takže rychle projít přes poměrně laxní bezpečnostní kontrolu do haly se zavřenými obchody. Uvelebil jsem se na prázdné řadě sedaček a sledoval jak se postupně rozbíhá ranní provoz. Od našeho gatu právě odrazilo letadlo LAN právě do Iquique a já čekal, kdy přistaví náš Airbus. Za pár minut se ve tmě za několika okny opravdu něco pohnulo, ale co to nevidím - pokud během posledních pár dní, kdy jsem nebyl v Evropě, nedošlo ke schválení nějaké nové ekologické eurosměrnice upravující velikost motorů a požadavek na diverzitu sexuálních a náboženských preferencí posádky, tak tyhle úzké roury nemohou patřit ničemu jinému než Boeingu 737-200. A taky že jo, za chvíli už u našeho gatu stojí překrásný třicet let starý „dvoustovkový“ Boeing dokonce ve verzi advanced, který podle imatrikulace původně patřil německému Condoru, okdud se přes Portugalsko a Kostariku dostal do Chile právě do flotily Sky Airline.
Tak jsem se kochal pohledem na raritní letadlo, až jsem málem zaspal nástup do letadla. Zrovna v Jižní Americe mi to ale až tak nevadilo, protože se tady cestuje většinou nalehko. O to větší ale bylo moje překvapení, když jsem objevil na své sedačce jihoamerickou vesnickou důchodkyni diskutující se stejně starou sousedkou, která evidentně cestovala letadlem poprvé. Za normálních okolností bych to nechal být a sednul si jinam, ale tady bylo plné letadlo a žádné jiné místo u okýnka volné nebylo. Proto jsem v klidu poprosil letušku, že je mi to velmi trapné, ale že paní sedí na mém místě a jestli by s tím něco nemohla udělat. Letuška se usmála, velmi dobrou angličtinou pochválila můj foťák, který jsem měl na krku, a řekla, že to hned zařídí, protože by byla škoda, kdybych nemohl právě na tomhle letu udělat žádné hezké fotky krajiny. Během okamžiku byla paní přesazena na místo, kam patří, já se mohl posadit a čekat na odlet.
Ačkoliv jsme nastupovali do letadla ještě za tmy, venku se před startem stihlo rozednit a já jenom s obavami sledoval, kterak se prokousáváme chuchvalci ranní mlhy směrem ke dráze. Překvapilo mě, jak starý Boeing svižně akceleroval a pod jakým agresivním úhlem jsme zamířili vzhůru skrz mléčnou oponu. Po pár sekundách jsme se dostali nad oblačnost a za oknem se objevila překrásná scenérie Andských vrcholků vystupujících z husté mléčné kaše nasvícená rudožlutým vycházejícím sluncem. Právě kvůli takovým okamžikům nelituju cestování na druhý konec světa, protože podobný výhled člověk opravdu nemá každý den. Za chvíli se v dálce na obzoru objevila slavná Aconcagua, s necelými sedmi kilometry nejvyšší hora Ameriky a my pokračovali podél horského pásma směrem na sever.
Z rozjímání nad nádhernou krajinou mě vytrha vůně snídaně. Catering Sky Airline jsem si pochvaloval už během loňského letu se Santiaga do Buenos Aires a ani tentokrát mě aerolinky nezklamaly – vajíčka s voňavou křupavou slaninou a ovocný salát trochu připomínaly snídaně v business class dálkovek Turkish Airlines, kde však cestuje na palubě se stewardkami i kuchař. Pravda, musel jsem se trochu poprat s omezeným prostorem, protože ve starém Boeingu nebylo moc místa ani u bulkheadu a babičky byly evidetně navyklé na rozšafné stolování kdesi v chilské chajdě, takže si kus jídla bez optání rozložily i na můj stolek. V tuhle chvíli mi to ale bylo jedno, protože jsem si užívat perfektní vyhlídkový let na palubě nádherně udržovaného, ale přeci jenom muzeálního stroje.
Pokud jste ještě nikdy neletěli kolem chilské strany And za jasného dne, pak vězte, že se takový let podobá spíše přeletu Marsu než nějakému pozemskému zážitku. Divoké rozeklané hory lemuje červenožlutošedá poušť s naprosto minimálními známkami civilizace. Let do Iquique probíhá narozdíl třeba od letu do Limy celou dobu kolem pobřeží a trvá na vnitrostátní linku poměrně dlouho. Nakonec jsme však začali klesat směrem k pustým vyprahlým horám a na miniaturní planince vpravo pod námi se objevily neurčité obrysy přistávací dráhy a něčeho, co by se dalo s trochou dobré vůle nazvat budovou terminálu. Jedna zatáčka, druhá zatáčka a naštěstí jsme neskončili špičkou křídla v prašné půdě, ale pilotům se podařilo po velmi krátkém poslením legu posadit letadlo lehce na přistávací dráhu. Civilní letadla se navíc musela o plochu dělit s vojenskými stroji, které měly svou základnu na opačné straně letiště a prakticky hned po našem dosednutí začali vojenští letci opět točit své nekonečné okruhy na cvičných proudových strojích.
Check-in Sky Airline, tentokrát už v ranní špičce
Odletová tabule
Dnes jenom jedna palubní vstupenka
Letadlo dorazilo
Bezpečnostní instrukce na palubě
Odjezd v mlze
Snídaně
Komentáře netrěba
Letiště Iquique
Vojenská část s helikoptérami
Pozemní personál Sky Airline
IQQ-ARI, H2406, B737-200A
Přibližně čtyřicetiminutové čekání na ploše v Iquique, než se v plném letadle vymění přibližně dvacítka cestujících, jsem strávil poměrně jednotvárně – z okna jsem sledoval letecký provoz a v pauzách mezi starty se snažil zachytit aspoň nějakou známku vyspělé civilizace. Ačkoliv jsme přistáli na jednom z nejrušnějších letišť v Chile, byly všude kolem jenom šedivé skály, písek a prach, ze kterého čas od času vykouknul nějaký kamión. Jestli si nějak představuji poslední lidskou osadu na konci světa, tak právě takhle – Mad Max v praxi. Z postapokalyptických mě vytrhla hláška pilotů, že byl nástup cestujících ukončen a můžeme vyrazit na čtyřicetiminutový skok do Aricy. Krátké pojíždění, plný knedlík na brzdách a za chvíli jsme už svižně stoupali na sever k peruánským hranicím.
Protože jsme ani nestihli nastoupat do plné letové hladiny, mohl jsem si zblízka prohlédnout kromě samotného přístavu Iquique také velmi netradiční přírodní scenérii – desítky kilometrů dlouhé útesy, které končí prudkým srázem do moře a jen čas od času je naruší nějaký kaňon s vyschlou řekou. Nedokážu si představit, jak může v podobně nehostinné krajině vůbec něco existovat, a proto jsem s překvapením hleděl, když najednou z ničeho nic útesy zmizely a pod námi se objevila relativně slušně zalidněná Arica. Začali jsme klesat a já byl svědkem naprosto bizarní situace. Letušky procházejí kabinou, důrazně připomínají, aby všichni vypnuli elektronická zařízení, když tu babičce na vedlejším sedadle zazvonil mobil. Stařena nelenila, čiperně hovor přijala a začala se velmi hlasitě vybavovat s příbuznými, že už za chvíli přistane a jestli na ní opravdu na letišti čekají. To vše se událo prakticky hned vedle naprosto apatické letušky, která dělala, že nic nevidí, a raději se bavila s kolegyní. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Přistání na dráze uprostřed planiny na poušti naštestí proběhlo bez závat a soudě podle ostrého brzdění se pilotům opravdu nechtělo skončit v Peru (což bylo reálně možné, protože hranice probíhala kousek od konce dráhy). Palubním rozhlasem jsme byli požádáni, ať všichni vystoupíme, takže jsem si poslušně sbalil věci a šel se postavit do fronty tranzitních pasažérů.
Budova terminálu
Vojenské hangráry těsně po startu
Město Iquique
Útesy
Tohle už je Arica
Krátce po přistání
ARI-LPB, H2406, B737-200A
Arica ideálně splňuje definici chilského zapadákova – město kdesi v poušti, letiště daleko od civilizace a samotná letištní hala má velikost větší stodoly, byť s několika nástupními mosty. Pasová i bezpečnostní kontrola proběhla na jihoamerické poměry překvapivě rychle a já jsem jenom nevěřícně koukal na nafasovaný štos dokumentů, které bylo nutné vyplnit a odevzdat při vstupu do Bolívie. Po dvaceti minutách nás opět pustili zpátky do letadla a z pohledu na řady prázdných sedaček bylo jasné, že bude let plný maximálně tak z jedné třetiny. Pohodlně jsem se uvelebil a čekal na start, po kterém jsme ostrou zatáčkou nabrali kurz do vnitrozemí. Letí éro, je to Boeing, letí do hor, orat brambor... tedy ne brambor, ale jednu z nejvýše položených přistávacích drah na světě v nadmořské výšce přes čtyři kilometry.
Zatímco předchozí dva skoky vypadaly jako let nad Marsem, nabídl přibližně hodinový přelet do La Paz zcela jinou podívanou. Nejdřív poušť, potom hned úžasné velehory se zasněženými vrcholky a vysušenými solnými jezery v hlubokých údolích a nakonec náhorní planina, která se postupem času stávala čím dál více civilizovanější. Troufám si tvrdit, že toho mám nalétáno celkem dost, ale podobně atraktivní vyhlídkový let jsem ještě nezažil a prakticky celou cestu jsem strávil přilepený k okénku. Jakmile jsme začali klesat k La Paz, dostavily se velmi nepříjemné turbulence, které nikomu v kabině na náladě nepřidaly. Přeci jenom bylo cítit, že letadlo reaguje hodně „měkce“, protože jsme byli hodně vysoko. Ale to už se v dálce objevila runway letiště El Alto a já jenom vyděšeně sledoval, kterak kousek za koncem dráhy začíná přibližně pětisetmetrový sráz, pod kterým leží centrum La Paz. Pokud to na dráze neubrzdíme, aspoň si nebudu muset brát taxík do hotelu. Piloti to naštěstí ubrzdili a za pár minut jsme zastavili u gatu, kde se pozemní personál právě snažil v mraku hustého bílého dýmu nahodit obstarožní pozemní agregát. Takže rychle z letadla (teda spíš pomalu a rozvážně, protože ta nadmořská výška byla znát hned po několika ostřejších krocích), potvrdit imigračnímu úředníkovi, že jsem turista, nabrat bagáž, předat vstupní papíry celníkům, vybrat z bankomatu peníze... a najednou jsem byl v Bolívii, kam jsem se opravdu hodně těšil. Tak právě tady strávím následujících několik dní.
Boeing už je připravený
Čekání na odlet
Tohle všechno musím vyplnit
Jdeme na start
Opět bez komentáře
El Alto těsně před přistáním
Něco jim tu kouří
Navedení ke gatu
Příletová tabule
Přiznám se, že nechápu, proč by měl fanoušek letectví cestovat do La Paz jinak než právě přes Santiago se Sky Airline. Raritní letadlo, ideální trasa pro sledování okolní krajiny a také příjemná cena letenky (jednosměrná vyšla na necelých šest tisíc korun), to je kombinace která bohatě vynahradí tu trochu nepohodlí na sardinkózních sedačkách (oproti Airbusu 320 stejné společnosti je v Boeingu místa opravdu minimum). Pocit, který navíc člověk zažije, když poprvé sjíždí taxíkem z El Alto dolů do La Paz, ten se také těžko popisuje – představte si dvoumiliónové velkoměsto postavené uprostřed velehor. Nikoliv jenom v údolí, ale prakticky na všech úbočích horských masivů s neuvěřitelnými výškovými rozdíly. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděl a neustále jsem měl pocit, že nejsem ve skutečném městě, ale spíš v nějakých divokých filmových kulisách. Ostatně celá Bolívie je tak trochu divoká, ale o tom až zas někdy příště...
Zatím proletěno km: 35 598
Nálada: Velmi pozitivní. Vyhlídkový let nad Andami byl super a první dojmy z La Paz ještě lepší
Zadek: Což o to, zadek je v pohodě, ale plicím dává ta nadmořská výška pořádně zabrat.
Úterní časné ráno začalo v Santiagu se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že mě pět hodin spánku následovaných teplou sprchou dokázalo aspoň trochu oživit, ale na stranu druhou mě nepotěšil pohled na informace o mém příštím letu, protože se v kolonce „equipment“ z ničeho nic zjevil Airbus 320. To sice není špatné letadlo, ale pokud se člověk táhne přes půl světa, aby si vyzkoušel na netradiční trase starý Boeing, na náladě to nepřidá. No, nedá se nic dělat, blíží se pátá hodina ranní, takže je potřeba vypadnout z hotelu a jít na check-in. Přiznám se, že mi během nočního zrychleného přesunu nestačilo dojít, že je v Santiagu vlastně zima, takže jsem venku trochu nechápavě koukal na hustou mlhu provázenou sychravým mrholením. Což o to, těch pár kroků do letištní haly v podobném počasí přežiju, ale nedokážu si představit, jak by se v takovém počasí kličkovalo mezi vrcholky andských velikánů...
Ranní mlha před letištěm
SCL-IQQ, H2406, B737-200A
Do letištní haly jsem dorazil ještě před začátkem ranní špičky, takže jsem se postavil do miniaturní fronty před přepážkami Sky Airline a disciplinovaně čekal, až na mě přijde řada. Sympatická slečna na check-inu mě trochu zarazila vodopádem španělštiny, který nepřestal ani po mém nesmělém „no hablo“. Ale co, i tohle patří k cestám kolem světa – příštích pár zastávek v Chile, Bolívii, Panamě a Miami prostě anglicky nikdo umět nebude a teprve až v San Franciscu se půjde jakž takž domluvit čínsky. Každopádně jsem dostal palubní vstupenku až do La Paz na sedadlo 1F (zajímavé, při svém posledním letu se Sky Airline mě taky dali do první řady) a ještě dvojici upozornění, že v Arice budeme muset všichni vystoupit a projít imigrační kontrolou a let může být zpožděný z důvodu počasí. Tedy dost možná mi slečna říkala něco jiného, protože španělsky umím coby Husákovo dítě říct maximálně tak „vítáme vás v našem velkokapacitním kravíně“.
OK, takže rychle projít přes poměrně laxní bezpečnostní kontrolu do haly se zavřenými obchody. Uvelebil jsem se na prázdné řadě sedaček a sledoval jak se postupně rozbíhá ranní provoz. Od našeho gatu právě odrazilo letadlo LAN právě do Iquique a já čekal, kdy přistaví náš Airbus. Za pár minut se ve tmě za několika okny opravdu něco pohnulo, ale co to nevidím - pokud během posledních pár dní, kdy jsem nebyl v Evropě, nedošlo ke schválení nějaké nové ekologické eurosměrnice upravující velikost motorů a požadavek na diverzitu sexuálních a náboženských preferencí posádky, tak tyhle úzké roury nemohou patřit ničemu jinému než Boeingu 737-200. A taky že jo, za chvíli už u našeho gatu stojí překrásný třicet let starý „dvoustovkový“ Boeing dokonce ve verzi advanced, který podle imatrikulace původně patřil německému Condoru, okdud se přes Portugalsko a Kostariku dostal do Chile právě do flotily Sky Airline.
Tak jsem se kochal pohledem na raritní letadlo, až jsem málem zaspal nástup do letadla. Zrovna v Jižní Americe mi to ale až tak nevadilo, protože se tady cestuje většinou nalehko. O to větší ale bylo moje překvapení, když jsem objevil na své sedačce jihoamerickou vesnickou důchodkyni diskutující se stejně starou sousedkou, která evidentně cestovala letadlem poprvé. Za normálních okolností bych to nechal být a sednul si jinam, ale tady bylo plné letadlo a žádné jiné místo u okýnka volné nebylo. Proto jsem v klidu poprosil letušku, že je mi to velmi trapné, ale že paní sedí na mém místě a jestli by s tím něco nemohla udělat. Letuška se usmála, velmi dobrou angličtinou pochválila můj foťák, který jsem měl na krku, a řekla, že to hned zařídí, protože by byla škoda, kdybych nemohl právě na tomhle letu udělat žádné hezké fotky krajiny. Během okamžiku byla paní přesazena na místo, kam patří, já se mohl posadit a čekat na odlet.
Ačkoliv jsme nastupovali do letadla ještě za tmy, venku se před startem stihlo rozednit a já jenom s obavami sledoval, kterak se prokousáváme chuchvalci ranní mlhy směrem ke dráze. Překvapilo mě, jak starý Boeing svižně akceleroval a pod jakým agresivním úhlem jsme zamířili vzhůru skrz mléčnou oponu. Po pár sekundách jsme se dostali nad oblačnost a za oknem se objevila překrásná scenérie Andských vrcholků vystupujících z husté mléčné kaše nasvícená rudožlutým vycházejícím sluncem. Právě kvůli takovým okamžikům nelituju cestování na druhý konec světa, protože podobný výhled člověk opravdu nemá každý den. Za chvíli se v dálce na obzoru objevila slavná Aconcagua, s necelými sedmi kilometry nejvyšší hora Ameriky a my pokračovali podél horského pásma směrem na sever.
Z rozjímání nad nádhernou krajinou mě vytrha vůně snídaně. Catering Sky Airline jsem si pochvaloval už během loňského letu se Santiaga do Buenos Aires a ani tentokrát mě aerolinky nezklamaly – vajíčka s voňavou křupavou slaninou a ovocný salát trochu připomínaly snídaně v business class dálkovek Turkish Airlines, kde však cestuje na palubě se stewardkami i kuchař. Pravda, musel jsem se trochu poprat s omezeným prostorem, protože ve starém Boeingu nebylo moc místa ani u bulkheadu a babičky byly evidetně navyklé na rozšafné stolování kdesi v chilské chajdě, takže si kus jídla bez optání rozložily i na můj stolek. V tuhle chvíli mi to ale bylo jedno, protože jsem si užívat perfektní vyhlídkový let na palubě nádherně udržovaného, ale přeci jenom muzeálního stroje.
Pokud jste ještě nikdy neletěli kolem chilské strany And za jasného dne, pak vězte, že se takový let podobá spíše přeletu Marsu než nějakému pozemskému zážitku. Divoké rozeklané hory lemuje červenožlutošedá poušť s naprosto minimálními známkami civilizace. Let do Iquique probíhá narozdíl třeba od letu do Limy celou dobu kolem pobřeží a trvá na vnitrostátní linku poměrně dlouho. Nakonec jsme však začali klesat směrem k pustým vyprahlým horám a na miniaturní planince vpravo pod námi se objevily neurčité obrysy přistávací dráhy a něčeho, co by se dalo s trochou dobré vůle nazvat budovou terminálu. Jedna zatáčka, druhá zatáčka a naštěstí jsme neskončili špičkou křídla v prašné půdě, ale pilotům se podařilo po velmi krátkém poslením legu posadit letadlo lehce na přistávací dráhu. Civilní letadla se navíc musela o plochu dělit s vojenskými stroji, které měly svou základnu na opačné straně letiště a prakticky hned po našem dosednutí začali vojenští letci opět točit své nekonečné okruhy na cvičných proudových strojích.
Check-in Sky Airline, tentokrát už v ranní špičce
Odletová tabule
Dnes jenom jedna palubní vstupenka
Letadlo dorazilo
Bezpečnostní instrukce na palubě
Odjezd v mlze
Snídaně
Komentáře netrěba
Letiště Iquique
Vojenská část s helikoptérami
Pozemní personál Sky Airline
IQQ-ARI, H2406, B737-200A
Přibližně čtyřicetiminutové čekání na ploše v Iquique, než se v plném letadle vymění přibližně dvacítka cestujících, jsem strávil poměrně jednotvárně – z okna jsem sledoval letecký provoz a v pauzách mezi starty se snažil zachytit aspoň nějakou známku vyspělé civilizace. Ačkoliv jsme přistáli na jednom z nejrušnějších letišť v Chile, byly všude kolem jenom šedivé skály, písek a prach, ze kterého čas od času vykouknul nějaký kamión. Jestli si nějak představuji poslední lidskou osadu na konci světa, tak právě takhle – Mad Max v praxi. Z postapokalyptických mě vytrhla hláška pilotů, že byl nástup cestujících ukončen a můžeme vyrazit na čtyřicetiminutový skok do Aricy. Krátké pojíždění, plný knedlík na brzdách a za chvíli jsme už svižně stoupali na sever k peruánským hranicím.
Protože jsme ani nestihli nastoupat do plné letové hladiny, mohl jsem si zblízka prohlédnout kromě samotného přístavu Iquique také velmi netradiční přírodní scenérii – desítky kilometrů dlouhé útesy, které končí prudkým srázem do moře a jen čas od času je naruší nějaký kaňon s vyschlou řekou. Nedokážu si představit, jak může v podobně nehostinné krajině vůbec něco existovat, a proto jsem s překvapením hleděl, když najednou z ničeho nic útesy zmizely a pod námi se objevila relativně slušně zalidněná Arica. Začali jsme klesat a já byl svědkem naprosto bizarní situace. Letušky procházejí kabinou, důrazně připomínají, aby všichni vypnuli elektronická zařízení, když tu babičce na vedlejším sedadle zazvonil mobil. Stařena nelenila, čiperně hovor přijala a začala se velmi hlasitě vybavovat s příbuznými, že už za chvíli přistane a jestli na ní opravdu na letišti čekají. To vše se událo prakticky hned vedle naprosto apatické letušky, která dělala, že nic nevidí, a raději se bavila s kolegyní. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Přistání na dráze uprostřed planiny na poušti naštestí proběhlo bez závat a soudě podle ostrého brzdění se pilotům opravdu nechtělo skončit v Peru (což bylo reálně možné, protože hranice probíhala kousek od konce dráhy). Palubním rozhlasem jsme byli požádáni, ať všichni vystoupíme, takže jsem si poslušně sbalil věci a šel se postavit do fronty tranzitních pasažérů.
Budova terminálu
Vojenské hangráry těsně po startu
Město Iquique
Útesy
Tohle už je Arica
Krátce po přistání
ARI-LPB, H2406, B737-200A
Arica ideálně splňuje definici chilského zapadákova – město kdesi v poušti, letiště daleko od civilizace a samotná letištní hala má velikost větší stodoly, byť s několika nástupními mosty. Pasová i bezpečnostní kontrola proběhla na jihoamerické poměry překvapivě rychle a já jsem jenom nevěřícně koukal na nafasovaný štos dokumentů, které bylo nutné vyplnit a odevzdat při vstupu do Bolívie. Po dvaceti minutách nás opět pustili zpátky do letadla a z pohledu na řady prázdných sedaček bylo jasné, že bude let plný maximálně tak z jedné třetiny. Pohodlně jsem se uvelebil a čekal na start, po kterém jsme ostrou zatáčkou nabrali kurz do vnitrozemí. Letí éro, je to Boeing, letí do hor, orat brambor... tedy ne brambor, ale jednu z nejvýše položených přistávacích drah na světě v nadmořské výšce přes čtyři kilometry.
Zatímco předchozí dva skoky vypadaly jako let nad Marsem, nabídl přibližně hodinový přelet do La Paz zcela jinou podívanou. Nejdřív poušť, potom hned úžasné velehory se zasněženými vrcholky a vysušenými solnými jezery v hlubokých údolích a nakonec náhorní planina, která se postupem času stávala čím dál více civilizovanější. Troufám si tvrdit, že toho mám nalétáno celkem dost, ale podobně atraktivní vyhlídkový let jsem ještě nezažil a prakticky celou cestu jsem strávil přilepený k okénku. Jakmile jsme začali klesat k La Paz, dostavily se velmi nepříjemné turbulence, které nikomu v kabině na náladě nepřidaly. Přeci jenom bylo cítit, že letadlo reaguje hodně „měkce“, protože jsme byli hodně vysoko. Ale to už se v dálce objevila runway letiště El Alto a já jenom vyděšeně sledoval, kterak kousek za koncem dráhy začíná přibližně pětisetmetrový sráz, pod kterým leží centrum La Paz. Pokud to na dráze neubrzdíme, aspoň si nebudu muset brát taxík do hotelu. Piloti to naštěstí ubrzdili a za pár minut jsme zastavili u gatu, kde se pozemní personál právě snažil v mraku hustého bílého dýmu nahodit obstarožní pozemní agregát. Takže rychle z letadla (teda spíš pomalu a rozvážně, protože ta nadmořská výška byla znát hned po několika ostřejších krocích), potvrdit imigračnímu úředníkovi, že jsem turista, nabrat bagáž, předat vstupní papíry celníkům, vybrat z bankomatu peníze... a najednou jsem byl v Bolívii, kam jsem se opravdu hodně těšil. Tak právě tady strávím následujících několik dní.
Boeing už je připravený
Čekání na odlet
Tohle všechno musím vyplnit
Jdeme na start
Opět bez komentáře
El Alto těsně před přistáním
Něco jim tu kouří
Navedení ke gatu
Příletová tabule
Přiznám se, že nechápu, proč by měl fanoušek letectví cestovat do La Paz jinak než právě přes Santiago se Sky Airline. Raritní letadlo, ideální trasa pro sledování okolní krajiny a také příjemná cena letenky (jednosměrná vyšla na necelých šest tisíc korun), to je kombinace která bohatě vynahradí tu trochu nepohodlí na sardinkózních sedačkách (oproti Airbusu 320 stejné společnosti je v Boeingu místa opravdu minimum). Pocit, který navíc člověk zažije, když poprvé sjíždí taxíkem z El Alto dolů do La Paz, ten se také těžko popisuje – představte si dvoumiliónové velkoměsto postavené uprostřed velehor. Nikoliv jenom v údolí, ale prakticky na všech úbočích horských masivů s neuvěřitelnými výškovými rozdíly. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděl a neustále jsem měl pocit, že nejsem ve skutečném městě, ale spíš v nějakých divokých filmových kulisách. Ostatně celá Bolívie je tak trochu divoká, ale o tom až zas někdy příště...
Zatím proletěno km: 35 598
Nálada: Velmi pozitivní. Vyhlídkový let nad Andami byl super a první dojmy z La Paz ještě lepší
Zadek: Což o to, zadek je v pohodě, ale plicím dává ta nadmořská výška pořádně zabrat.
Naposledy upravil cocik dne 16. 09. 2012, 06:59, celkově upraveno 1
- cocik
- Nejlepší autor trip reportů 2011
- Příspěvky: 1195
- Registrován: 12. 08. 2008, 04:05
- Bydliště: mezi PVG a SHA
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od Clovis_Cz v 10. 06. 2012, 16:09
Parádní fotky... 
Čím fotíš?
Čím fotíš?- Clovis_Cz
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 43
- Registrován: 28. 12. 2008, 16:54
- Bydliště: LKHB
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od alex09 v 10. 06. 2012, 18:56
Lukasi, opravdu skvele reporty a fotky. Jen tak dal! 
- alex09
- Nováček
- Příspěvky: 6
- Registrován: 17. 05. 2012, 12:56
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od Fapive v 10. 06. 2012, 22:45
Další perfektní část , jen mi trošicku (lepší slovo mě nenapadlo ) chybí autentická fotka kabiny tohoto překrásného stroje 
. Každopádně , palec nahoru .
) chybí autentická fotka kabiny tohoto překrásného stroje . Každopádně , palec nahoru .- Fapive
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 33
- Registrován: 27. 02. 2012, 13:08
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od pavelpmi v 10. 06. 2012, 23:07
Super krajina a fotky!
Já jsem k letu se 737-200 přistupoval trochu s obavami, ale pak se mi taky líbil.
Tady byly vesty, nebo by se při přistání na vodu taky vytrhávala sedátka?
Já jsem k letu se 737-200 přistupoval trochu s obavami, ale pak se mi taky líbil.
Tady byly vesty, nebo by se při přistání na vodu taky vytrhávala sedátka?
- pavelpmi
- Druhý pilot
- Příspěvky: 1433
- Registrován: 29. 11. 2008, 09:56
- Bydliště: Palma de Mallorca
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od cocik v 11. 06. 2012, 06:34
Priznam se, ze toho jsem si nevsimnul. Tusim ze v safety card byly vesty a v realu sedadtka, ale nerad bych se pletl.
Jinak pred chvili jsem dorazil do Juzno-Sachalinsku. Opravdu nesmirne zajimavy misto (a dobra zprava - nikdo nehrotil to povoleni k pohybu mimo mesto, prepazka byla prazdna)
Jinak pred chvili jsem dorazil do Juzno-Sachalinsku. Opravdu nesmirne zajimavy misto (a dobra zprava - nikdo nehrotil to povoleni k pohybu mimo mesto, prepazka byla prazdna)
- cocik
- Nejlepší autor trip reportů 2011
- Příspěvky: 1195
- Registrován: 12. 08. 2008, 04:05
- Bydliště: mezi PVG a SHA
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od hafi v 11. 06. 2012, 08:39
....jen počkej při odletu 
- hafi
- Druhý pilot
- Příspěvky: 1080
- Registrován: 20. 09. 2007, 16:47
- Bydliště: bejvávalo YVR
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od cocik v 11. 06. 2012, 20:07
Clovis_Cz píše:Parádní fotky...
Bohuzel nejsem zadnej profi fotograf a nikdy ani nebudu, pac mam obe ruce levy
Ale na foceni mam tuhle sestavu (60D plus nejaky skla)
- cocik
- Nejlepší autor trip reportů 2011
- Příspěvky: 1195
- Registrován: 12. 08. 2008, 04:05
- Bydliště: mezi PVG a SHA
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (let přes jižní Atlantik)
od whiskey v 11. 06. 2012, 20:49
cocik píše:
Tohle všechno musím vyplnit
clovece, furt len skuhras... Na kazdej jednej zastavke island hopperu by si to robil, keby si vyliezol von
- whiskey
- Kapitán
- Příspěvky: 2606
- Registrován: 17. 08. 2007, 11:03
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od kuba.biker v 11. 06. 2012, 21:09
cocik píše:Clovis_Cz píše:Parádní fotky...
Bohuzel nejsem zadnej profi fotograf a nikdy ani nebudu, pac mam obe ruce levy
Šmarja, tohle všechno s sebou taháš?!
- kuba.biker
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 1798
- Registrován: 16. 06. 2007, 09:14
- Bydliště: PRG
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od cocik v 12. 06. 2012, 09:01
Na island hopperu jsem ven vylezl a nic takovyho jsem vyplnovat nemusel
Taham jenom tri skla (stredni, tele a rybu), ctvrty sklo a telekonvertor jsem nechal doma
Taham jenom tri skla (stredni, tele a rybu), ctvrty sklo a telekonvertor jsem nechal doma
- cocik
- Nejlepší autor trip reportů 2011
- Příspěvky: 1195
- Registrován: 12. 08. 2008, 04:05
- Bydliště: mezi PVG a SHA
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od whiskey v 12. 06. 2012, 09:11
cocik píše:Na island hopperu jsem ven vylezl a nic takovyho jsem vyplnovat nemusel
vyliezol si akurat do departure cakarne, nie von z letiska...
- whiskey
- Kapitán
- Příspěvky: 2606
- Registrován: 17. 08. 2007, 11:03
Re: 80 000 km na cestě kolem světa (veteránem do La Paz)
od cocik v 12. 06. 2012, 09:21
jinak jako odpoved na otazku, proc s sebou taham dlouhy sklo, pridam jednu fotku, co jsem nafotil pred par hodinama...
- Sachalin wildlife...
- cocik
- Nejlepší autor trip reportů 2011
- Příspěvky: 1195
- Registrován: 12. 08. 2008, 04:05
- Bydliště: mezi PVG a SHA
Kdo je online
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 6 návštevníků