80 000 km na cestě kolem světa (Poučení z krizového vývoje)

Odpovědět
rastompk
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 114
Registrován: 08. 12. 2011, 10:32
Bydliště: CDG/ORY/BVA
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (Virgin America first cla

Příspěvek od rastompk »

cocik píše:Když si zpětně čtu text téhle kapitoly, musím říct, že jsem hlavně v případě SouthWestu čekal daleko horší zážitek. Jenže nízkonákladové létání v USA je něco jiného než nízkonákladové létání v Evropě a opravdu není zas tak špatné. Jasná pravidla, pohodový přístup personálu, vysoká efektivita při odbavení – o tom všem se může třeba Ryanairu jenom zdát. Evropské lowcostové peklo je z velké části způsobené již samotnými pravidly a přístupem aerolinek, ale pokud v USA zrovna nenatrefíte na buranské spolucestující, nečeká vás žádný nepříjemný zážitek.


Dnes som narazil na zaujimavy kratky clanok o Southwest a diskusiu ku nemu: http://www.economist.com/blogs/gulliver/2012/06/southwest-airlines-change-fees
Nikdy som teda so Southwest neletel ale to je lowcost co nema ziadne poplatky za zmenu letenky a za batozinu? Tomu sa neda ani uverit. A podla diskusii k tomu clanku dokonca vracaju rozdiel v cene ak zmeneny let je lacnejsi! Incredible!


charlie2025
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 168
Registrován: 08. 05. 2010, 21:04
Oblíbené typy letadel: A330, B777
Pohlaví: muž
Bydliště: BRQ
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (Virgin America first cla

Příspěvek od charlie2025 »

rastompk píše:Dnes som narazil na zaujimavy kratky clanok o Southwest a diskusiu ku nemu: http://www.economist.com/blogs/gulliver/2012/06/southwest-airlines-change-fees
Nikdy som teda so Southwest neletel ale to je lowcost co nema ziadne poplatky za zmenu letenky a za batozinu? Tomu sa neda ani uverit. A podla diskusii k tomu clanku dokonca vracaju rozdiel v cene ak zmeneny let je lacnejsi! Incredible!


je to tak, vlastni zkusenost, kdyz jsem se prehlidl Jul-Jun :D

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (s koupáky na Havaj)

Příspěvek od cocik »

Hopsání po Mikronésii

Obrázek

Zatímco se ostatní cestující u zavazadlového pásu v Honolulu chystali na trasfer do koupáckých hotelů, já se pomalu připravoval na letecky nejzajímavější, ale zároveň i logisticky nejnáročnější část cesty kolem světa - čtrnáct hodin v Boeingu 737-800 s pěti mezipřistáními na miniaturních ostrůvcích uprostřed Pacifiku. Pátral jsem v paměti, kdy jsem naposledy zažil podobnou torturu v narrow-body letadle a došel jsem až do roku 2001, kdy jsem coby klasický koupák nastupoval do stroje Travel Service na (tehdy ještě velmi exotické) trase PRG-DXB-BKK. A zpětně si vybavuji, jak jsem vedl neuvěřitelně debilní koupácké reči ve stylu „hele, už nám přistavili ten Airbus“ případně si spletl stewarda s kapitánem letadla. Zpětně si ale také vybavuji, že můj zadek neměl z malých sedaček v economy moc velkou radost, takže jsem si v duchu poděkoval za nápad odletět tenhle segment v byznysu, respektive v „domestic first class“, jak tomu v USA vznešeně říkají.

Vzal jsem tedy kufr a krátce před osmou hodinou vyjel o patro výš do odletové haly. U prioritních přepážek United bylo téměř prázdno, takže jsem hned přešel ke kiosku a chtěl si vytisknout palubní vstupenku. Jenže ouha, samoobslužný check-in nešlo dokončit, protože se na obrazovce rozsvítilo „United Airlines agent assintance required“. Požádal jsem proto paní u přepážky pro cestující first class, která znuděně seděla asi metr a půl odemne, zda by mi pomohla proceduru dokončit, ale její odpověď mě naprosto uzemnila: „Ne, nepomůžu vám, už jsem měla být dávno někde jinde“. Načež se ve stylu ruské děžurné zvedla a beze slova zmizela vzadu v kanceláři. Sledoval jsem celou situaci neschopen slova a do reality mě vrátila až singapurská dívčina, která se odbavovala u vedlejšího kiosku a všimla si mých KF Gold tagů na kufru. Soucitně prohlásila, že tohle by se mi v Singapuru asi nestalo, načež jsme se oba zasmáli a nostalgicky zavzpomínali na skvělý asijský servis. Po patnácti minutách postávání naštěstí dorazila jiná agentka a začala řešit, zda mám všechny potřebné dokumenty pro vstup na území USA. Let UA154 sice na papíře začíná i končí ve Spojených státech, ale protože jsou mezipřistání v cizině, považuje se za mezinárodní spoj a co hůř, mezinárodní spoj, který končí v USA. Nastala tedy stará známá lustrace ve stylu „kde máte ESTA“, „ukažte mi navazující letenky“ případně „chci vidět potvrzenou rezervaci hotelu“. Nakonec jsem ale palubní vstupenku dostal a mohl projít skrze bezpečnostní kontrolu k restauracím u gatů...

...tedy aspoň jsem si myslel, že projdu. Z první fronty na security mne vyhodili, protože na palubní vstupence ani na monitorech nebylo číslo gatu, a doporučili, ať počkám dalších pět hodin v odletové hale. V té odletové hale, kde kromě přepážek check-inu a jedné miniaturní kavárny nic jiného nebylo. V tu chvíli jsem pochopil, že výraz „customer service“ je na letišti v Honolulu evidentně na seznamu sprostých slov, a přepnul se do čínského improvizačního režimu. Z údajů na internetu jsem věděl, že budeme odlétat z gatu 25, a stejně tak jsem věděl, že kontrola pasů bude až u nástupního gatu, takže mi nehrozilo, že bych zůstal trčet v nějaké nepřístupné části letiště. Zkusil jsem proto frontu u bezpečnostní kontroly na druhé straně odletové haly, a vida, tentokrát mě v pohodě pustili dál do tranzitního prostoru. Takže honem do restaurace na večeři a pak najít nějaké dobré místo se zásuvkami a internetem, kde se dá přežít přibližně sedmihodinové čekání (salónek United se naneštěstí přes noc zavírá).

Obrázek
Noc u Gate 25

Obrázek
Mapka letu

HNL-MAJ, UA154, B737-800
Nakonec jsem se uvelebil na lavičce hned vedle našeho gatu, u které byla zásuvka a kde byl také vynikající signál internetu (narozdíl od předchozích letišť však nebyl zdarma, ale těch pár dolarů mě nezabije). Venku už byla tma a vánek, který profukoval napůl otevřeným letištěm (přechodové chodby nemají okna, jsou to vlastně zastřešené terasy), dělal havajské dusno mnohem snesitelnější. Pustil jsem se proto do psaní dalších trip reportů a v pauzách na prozažení zad postrkoval ručičky hodinek, které se jenom neochotně posouvaly vpřed. Hodně moc jsem litoval, že kvůli práci a celkovému itineráři nešlo přesunout lety tak, abych mohl být aspoň jeden den někde na hotelu, ale bohužel jsem s datumem odletu nemohl hnout a protože na letišti v HNL před časem zavřeli tranzitní hotel, neexistovalo v okolí letiště žádné rozumné ubytování na pár hodin. Kolem třetí hodiny ranní se však ke gatu začali trousit první cestující a krátce po půl páté už byly všechny sedačky zaplněné. Zbývalo jenom jediné – aby konečně dorazil někdo z personálu a otevřel klimatizovaný nástupní prostor. Po pár minutách se tak opravdu stalo a zatímco se venku rozednívalo, všichni cestující poslušně čekali na poslední kontrolu pasů, vstupních víz a palubních vstupenek.

Už ani nevím proč, ale kdykoliv jsem v konfiguraci letadla Continental a později United Airlines zahlédl přívlastek „Micronesia“, představil jsem si romantiku v moderním stroji se spoustou místa, ve kterém brázdí cestovatelé nekonečné vody Pacifiku. Teprve až když jsem dorazil na palubu naší „osmistovky“, došlo mi, že ono „Micronesia“ znamená stejnou věc, jako zkratka „CIO“ u letadel Air France. Jinými slovy – stará mašina a silně sardinkózní konfigurace pro přepravu koupáků a lidojedů. V mém případě to znamenalo staré černé sklápěcí sedačky bez individuálních monitorů. Když jsem se trochu smutně usazoval na své místo, spravila mi náladu postarší asijská letuška dotazem, který jsem do té doby znal jenom z autobusů ČSAD. Na otázku „Na které zastávce budete vystupovat?“ jsem s úsměvem odpověděl, že „až na konečné.“ Zasmáli jsme se, že mě čeká opravdu dlouhý let a já si pomalu začal zvykat na unikátní atmosféru, která na palubě island hopperu panuje.

Krátce před půl šestou jsme odrazili od gatu a v paprscích ranního slunce stoupali nad probouzejícím se Honolulu. Následovala ostrá levá zatáčka a přímý kurz na Majuro. Několik minut po startu byla k vidění zajímavá světelná show, protože slunce bylo přímo za motorem, takže paprsky procházely skrz lopatky a vypadalo to, jako by motor hořel jasným plamenem. Krátce po nastoupání do letové hladiny se začala v solidně zaplněné business class kabině podávat snídaně v podobě misky s čerstvým ovocem, vynikající marmelády a svérázného teplého jídla. Na kombinaci sladkých chlebových placek trochu připomínajících základ na zemlbábu v kombinaci s karbanátkem jsem se nejdřív díval trochu nedůvěřivě, ale celé to chutnalo překvapivě dobře. Následně mě přemohla únava, a tak jsem si s klidným svědomím zdřímnul, protože mi bylo jasné, že dalších pár hodin nebude nic zajímavého k vidění.

Probudilo mě až klesání našeho letadla, takže jsem rychle otevřel okenní zástěnu a začal vyhlížet první atoly. Marshallovy ostrovy si totiž nepředstavujte jako malé tečky v oceánu ve stylu „ostrůvek a kolem nic“, ale spíš jako deseti až dvacetikilometrová „kolečka“ tvořená nesmírně úzkým pásem země. Tak úzkým, že se na něj kromě runwaye, jedné silnice a malé boudy sloužící coby letištní terminál nic jiného nevejde. Už samotné přiblížení k Majuru, kde měl náš let první mezipřistání, bylo nesmírně dobrodružné, protože při pohledu na „mezinárodní letiště“ bylo jasné, že jestli pilot omylem šlápne jednou nohou do pedálů trochu víc, tak se budeme koupat. Naštěstí jsme ale přistáli bez větších problémů a během chvíle zastavili před terminálem, který vypadal jako větší garáž. Následovala obvyklá island hopperská procedura – kdo tady končí, nechť jde po šipce do příletové haly, kdo pokračuje dál, tak ať zůstane na palubě nebo ať si vezme všechna příruční zavazadla a jde do haly odletové, kde už čekali přistupující pasažéři. Rozhodl jsem se na chvíli vystoupit, což bylo sice správné rozhodnutí z pohledu turistického, ale po pár krocích venku na žhavém poledním slunci mi došlo, že to nebyl zas tak dobrý nápad...

Obrázek
Přípravy nástupního prostoru na odlet

Obrázek
Naše letadlo

Obrázek
V kabině business class

Obrázek
Detail sedačky

Obrázek
Můžeme odlétat

Obrázek
Po startu z Honolulu

Obrázek
Hotely na Waikiki

Obrázek
Východ slunce skrz motor

Obrázek
Snídaně

Obrázek
První z ostrovů

Obrázek
Atol mezi mraky

Obrázek
Hlavní město na atolu Majuro

Obrázek
Oblet atolu Majuro

Obrázek
Opravdu tam není moc místa na šířku...

Obrázek
...zato spousta místa na délku

Obrázek
Po přistání na Majuru

Obrázek
V odletové hale

Obrázek
Letištní budova

Obrázek
Svérázná mechanizace

Obrázek
Runway na Majuru


MAJ-KWA, UA154, B737-800
Dvacet minut čekání v odletové hale (naštěstí jsme nemuseli znova procházet bezpečnostní prohlídkou) jsem využil k připojení na internet (velice drahý a pomalý, ale čert to vem) a přes FourSquare provedl check-in na exotickém místě, které nejvíc splňovalo mé představy o zapadákově na konci světa. Trochu mě překvapilo, že bylo na sedačkách v čekárně jenom odhadem tak dvacet, třicet lidí – čekal jsem jich výrazně víc. Ale rychle zpátky do letadla, ať se člověk na sluníčku neupeče. Sotva jsem dosednul zpět na svojí sedačku, začaly se dít věci. Kabina business class se zaplnila dalšími cestujícími, kteří měli palubní vstupenky na již obsazená místa. Situaci přiběhl řešit i jeden z agentů United Airlines pracující na letišti a záhy se zjistilo, že rezervační systém nepočítal s tím, že v Honolulu na poslední chvíli pár cestujících upgradují. Naštěstí bylo vzadu pár míst volných, takže se nakonec všechno vyřešilo opětovným downgradem, který přijali postižení cesťáci relativně v klidu, protože všichni vystupovali hned na příští zastávce na Kwajaleinu. Nám ostatním ale tahle příhoda sebrala trochu energie do vystupování ven z letadla – nebyla totiž jistota, že bychom se na svá místa znovu dostali a nemuseli nuceně trávit pár dní někde na atolu uprostřed Pacifiku.

Ukončete nástup, dveře se zavírají, příští stanice Kwajalein. Tajná americká základna, kde se testují nejmodernější vojenské raketové a radarové technologie, a také poslední pozůstatek programu jaderných testů, který probíhal na okolních atolech. Krátký skok na Kwajalein trval nějakých čtyřicet minut, během kterých jsme dostali jenom buráky a colu, a obloha byla celou cestu potažená hustou oblačností, takže se atol vynořil z mléčné mlhy až na poslední chvíli. Už na první pohled bylo jasné, že jsme se dostali z tropického ráje do světa Jamese Bonda – kolem runwaye stálo nějakých deset, dvacet kupolí radarových zařízení (mezi kterými si vojáci postavili stylové golfové hřiště), vedle hangárů postávala vojenská letadla a vrtulníky a jak jsme zjistili z velmi přísného a strohého hlášení, bylo přísně zakázáno fotit a ven mohli jenom cestující se speciálním povolením. Načež se zvedly přibližně dvě třetiny lidí v letadle – vesměs vědci a vojáci – a jasně se ukázalo, že celý tenhle island hopper platí Strýček Sam.

Obrázek
Svačina

Obrázek
Anglicko-japonské označení východu, v čínštině je to velice vtipné

Obrázek
Po startu už se fotit smělo :wink:


KWA-KSA, UA154, B737-800
Při čekání na výměnu cestujících a dokončení bezpečnostní prohlídky interiéru (každý jsme například museli bezpečákům idektifikovat svá příruční zavazadla) jsem sledoval dění venku na letišti. Při pohledu na skupinky vojáků hrající golf, případně vědce grilující maso na pacifické pláži, jsem si vzpomněl na podobné záběry z mého oblíbeného filmu Trinity and Beyond, chytil jsem nostalgickou náladu a nechybělo moc, abych přítomné vědce začal přemlouvat, abychom si na střelnici na vedlejším atolu odpálili nějakou malou petardu. Samozřejmě nic velkého – jedna nebo dvě megatuny by stačily...

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=fd1IFjBNNVo[/youtube]

Jaderná apokalypsa se naštěstí nekonala, protože se v rekordním čase vyměnili cestující a my opět odrolovali na dráhu, abychom odstartovali směrem k Mikronésii. Naší další zastávkou byl Kosrae, ostrůvek s přibližně sedmi tisíci obyvateli, který už splňoval obecnou představu o „tečce uprostřed modré placky“. Stejně jako většina ostatních ostrůvků v Mikronésii to ale byla tečka pekně hornatá, takže letiště s krátkou přistávací dráhou bylo vystrčené několik desítek metrů v moři. Jenže to trochu předbíhám – ještě před tím, než jsme Kosrae mezi mraky uviděli, přišel čas na lehký oběd v podobě misky s ovocem a zapečeného toastu se šunkou a sýrem. Na jídelním tácu byl ještě salát neznámého původu, který jsem pro jistotu neriskoval, protože vypadal (a voněl) jako z jiného světa.

Letuška tak tak stačila sklidit prázdné talíře, když jsme zakroužili nad letištěm a poměrně razantně sklesali. Divoké přiblížení zakončilo „pozitivní“ přistání a drsné brždění, protože stavitelé dráhy opravdu šetřili s každým metrem délky. Jakmile se otevřely dveře letadla a do kabiny se dostal horký oceánský vzduch, vzdal jsem myšlenku na odchod do letištní haly, rozloučil se s křesťanskou misionářkou, která seděla v řadě za mnou a vystupovala se slovy „tak jsem doma“, a zapojil se do improvizované zábavy na palubě, kdy cestující různě postávali v uličce a tvořili diskuzní kroužky, aby si zkrátili čekání na odlet. Ještě jsem se dohodl s letuškou a bezpečáky, že rychle udělám pár fotek venku na rampě, a pak se vrátil k tradičnímu rituálu spočívajícímu v identifikaci příručních zavazadel.

Obrázek
Toast k obědu

Obrázek
První pohled na Kosrae

Obrázek
Klesání k letišti

Obrázek
Přistávací dráha

Obrázek
Lodě hned za plotem letiště

Obrázek
Letištní terminál

Obrázek
Pohled ze schůdků letadla

Obrázek
Čekání na výměnu pasažérů

Obrázek
Odlet z Kosrae


KSA-PNI, UA154, B737-800
V letadle se opět vyměnilo odhadem třicet cestujících a my pokračovali na ostrov Pohnpei s přibližně pětatřiceti tisíci obyvateli. Turistické průvodce jej zmiňují coby jeden z nejdůležitějších ostrovů celé Mikronésie, ale o jeho skutečném významu svědčí například i fakt, že jej americká vojska při svém protijaponském tažení napříč Tichomořím přeskočila, a teprve po válce potkal zdejší japonskou komunitu podobný osud jako například sudetské Němce. Opět šlo o krátký skok, který trval přibližně tři čtvrtě hodiny, a na kterém se podával starý dobrý pytlík buráků a sklenice coly. Na tomto místě ale stojí za to zmínit se o posádce našeho letu. Na palubě byli totiž hned tři piloti – postarší kapitán, přibližně čtyřicetiletá energická blondýna coby FO a mladý, přibližně pětadvacetiletý, „rezervní“ FO. Ten se po přistání na Majuru usadil na „crew rest“ sedačku v první řadě a evidentně se celou cestu nudil. Kromě letušek nás doprovázel ještě japonský mechanik, který na každé zastávce vystoupil a prováděl zevrubnou prohlídku letadla.

No a teď si představte, že se blížíme k miniaturnímu letišti vystrčenému v moři poblíž ostrova Pohnpei, venku za oknem zuří tropická průtrž mračen a letadlo se na přiblížení kymácí v poryvech větru. Konečně se za oknem objeví práh dráhy a pak to najednou přijde – PRÁSK, rána o runway jak z děla, letadlo poskočí do vzduchu a za další půl sekundu znova BUM! V kabině by se v nikom krve nedořezal, jak všichni zlomek sekundy čekali, zda opět dáme plný plyn, nebo začněme brzdit, případně se náš Boeing po další ráně rozláme. Nakonec jsme ale začali brzdit, za oknem řvaly motory na plný zpětný tah a tak tak jsme před koncem dráhy zastavili. Viditelně nervózní americký byznysmen se snažil odlehčit situaci slovy „sakra, kdo nechal tu blondýnu řídit“, odpočívající pilot na můj dotaz, jestli budeme moct odletět, odpověděl pokrčením ramen a japonský mechanik hned po příjezdu k terminálu a otevření dveří seběhl ze schůdků a i přes průtrž mračen utíkal kontrolovat podvozek. Piloti v kokpitu zatím drželi taktiku brouka Pytlíka ve stylu „zalezu-nevylezu“, protože tušili, že by měli pasažéři několik nepříjemných dotazů...

Obrázek
Těsně před přistáním na Pohnpei

Obrázek
Počasí nic moc

Obrázek
Cestující s deštníky Continental Airlines

Obrázek
Pohled na letiště PNI při odletu


PNI-TKK, UA154, B737-800
Prohlídka letadla naštěstí dopadla dobře, a tak se nenaplnily katastrofické vize jednoho ze spolucestujících, který měl v zásobě pár strašidelných historek o tom, jak zůstal několik dní viset na pár ostrůvcích v okolí, než se povedlo porouchaná letadla spravit. Venku stále pršelo, takže se nám naskytnul zajímavý pohled na to, jak vystupující pasažéři fasovali modrobílé deštníky v barvách Continental Airlines, aby cestou do terminálu nezmokli. A na palubě se opět rozjela dvacetiminutová volná zábava, kterou jsme si krátili čekání na odlet. Vzhledem k historickým souvislostem mě překvapilo, že naprostá většina cestujících, kteří na Pohnpei nastoupili, byli japonští turisté. Bohužel to byli Japonci nepříliš políbení západní civilizací – ve skupince totiž nastupovala i drobná japonská dívka, které bylo očividně velmi špatně a víceméně nebyla schopná vyjít do schodů. Machističtí Japonci, kteří ji doprovázeli, ale přešli její indispozici se stoickým klidem a nahoru do schodů jí musela pomoct až posádka spolu s pár západními pasažéry. Slečnu usadili na volnou sedačku v první řadě business class, ze které vytvořili improvizované lůžko a během pár minut se jí aspoň trochu vrátila barva.

Dveře Boeingu se zavřely, nástupní schody odtáhnul traktůrek zpátky k budově terminálu a my mohli vyrazit na další „burákový“ přeskok, tentokrát na souostroví Chuuk (nebo postaru Truk). Během válečného tažení v Pacifiku šlo o největší japonskou námořní základnu v tomto koutu světa (občas přezdívanou „japonský Pearl Harbor“) a prvenství si Chuuk udržel i po dramatickém americkém útoku v únoru 1944, kdy se z největší japonské základny stal bezkonkurenčně největší lodní hřbitov na světě. Problémy s ropnými produkty unikajícími z japonských vraků by vydaly na samostatný článek. Mnohem zajímavější než historicko-ekologické přemítání však bylo sledování dění na palubě. Na Pohnpei totiž přistoupilo několik členů mikronéské vlády a v zadní řadě business class si uspořádali improvizované zasedání. Z jejich chování bylo patrné, že jsou to nesmírně přátelští pohodáři a soudě podle reakcí letušky je podobný „létající úřad vlády“ na téhle lince spíš pravidlem než výjimkou.

Když jsme začali klesat skrz protrhávající se oblačnost k prvním korálovým útesům kolem laguny, rozlehlo se v kabině hodně nervózní ticho. Většina lidí si totiž pamatovala incident při předchozím přistání a evidentně dvojici pilotů v nic moc počasí příliš nedůvěřovala. Naštěstí se žádné další drama nekonalo, a po víceméně standardním dosednutí na dráhu jsme bez větších závad dorazili k terminálu. Pořád ještě mírně poprchávalo, takže jsem zvolil klasickou „polovičatou“ alternativu a místo dlouhé cesty do terminálu jsem se jenom dohodnul s posádkou, že si udělám pár fotek poblíž letadla a hned se vrátím.

Obrázek
Začátek laguny Chuuk

Obrázek
Po přistání na TKK

Obrázek
Letištní terminál

Obrázek
A zase ty deštníky

Obrázek
Luxusní ubytování v blízkosti letiště

Obrázek
Odlet směrem na Guam


TKK-GUM, UA154, B737-800
Když jsem cvakal momentky kolem našeho Boeingu, začala mě dohánět únava. Kombinace sedmihodinového časového posunu, probděné noci v Honolulu a hromady přeletů v tropickém pásmu si začala vybírat svojí daň. Zamyslel jsem se a zkusil si vzpomenout, kdy jsem byl naposledy v opravdové posteli, jenže časové posuny a přelet mezinárodní datové hranice udělal z jednoduché úlohy poměrně zapeklitý rébus. Na Chuuku totiž byla sobota dvě hodiny odpoledne, což znamená, že v San Franciscu, odkud jsem vylétal, bude (nebo mám spíš napsat „byl“) pátek devět hodin večer. A protože jsem se na hotelu v Novatu probudil ve čtvrtek brzy ráno, tak jsem v akci už... sakra, tyhle počty se opravdu nedají dělat, když je člověk unavený. Prostě už v letadlech šaškuju příliš dlouho a je na čase, abych si někde pořádně odpočinul. Udělal jsem poslední fotku polorozpadlého hotelového domu hned vedle dráhy a šel si radši sednout zpátky do letadla.

Celkem podle očekávání byli mezi pár přistoupivšími cestujícími další dva vládní činitelé (letěli přes Guam na Yap), takže iluze vládního speciálu byla v přední kabině naprosto dokonalá. Poslední skok na Guam byl ale o něco delší než předchozí krátké segmenty, takže co nevidět zavoněly z galley staré známé toasty, které přišly celkem vhod. Navíc se za oknem začaly trhat mraky, které postupně odkrývaly čím dál více nekonečné oceánské modři a černočerné oblohy. Přiblížení na Guam se bohužel neobešlo bez turbulencí, které trochu rušily výhled na řadu zalesněných horských hřbetů a úzkých údolí členitého ostrova. Už ze vzduchu bylo jasné, že jsme opět v civilizaci, ale bohužel jsem v předletové přípravě nepočítal s tím, že přistaneme přímo do hlavní sezóny japonských koupáků.

Jak něco takového vypadá? Představte si to asi takhle – po přistání jsem se rozloučil s posádkou i ostatními cestujícími a vydal se rychlým krokem na pasovou kontrolu. Už cestou úzkou letišní chodbou se mi pod nohami pletly skupinky naprosto zmatených Japonců, pro které byl nadlidský úkol sledovat anglicko-japonské šipky navigující cestující do příletové haly. To nejhorší ale mělo přijít na pasovce. Pracovníci imigračního oddělení preventivně oddělili fronty na americké residenty, cestující s vízovou poviností a cestující s ESTA, bohužel podobné uvažování bylo opět nad rámec chápání průměrného venkovského japonského koupáka. Zmatené davy Japonců tak stály ve všech třech frontách a rodinky na sebe vzájemně hulákaly podle toho, kde se jim zdálo, že je méně lidí. Na anglické ani japonské pokyny agentů nikdo nereagoval a já si vzpomněl, kterak mi pozápadněný japonský kolega před pár týdny vysvětloval, že si Japonce nemám idealizovat, protože spousta z nich jsou stejná paka jako někteří civilizací nepolíbení Čínani. Neveřil jsem mu, ale nakonec došlo na jeho slova „však je jednou taky potkáš“. Nekonečné čekání ve frontě, do které plynule probublávali Japonci z ostatních skupinek jsme si s jedním britským spolucestujícím krátili přátelským rozhovorem s evidentně frustrovaným agentem imigračního oddělení, který nás s omluvou žádal o pochopení, protože se s touhle koupáckou živelnou pohromou opravdu nedalo nic dělat.

Nakonec ale Japonci ve frontách došli a já mohl konečně před letištěm chytit taxíka do Hiltonu, kde jsem měl přečkat noc. Cesta na hotel uběhla poměrně rychle, ale na recepci mě čekalo další japonské peklo – davy šikmookých turistů doslova obléhaly celou dvacetimetrovou přepážku s recepčními, ale jak jsem po pár minutách čekání zjistil, nikdo z nich nic nevyřizoval, protože všichni čekali, až jim delegát cestovky rozdá karty od pokojů. Naštěstí jsem byl o hlavu vyšší než všichni okolo, takže jsem se posunky domluvil s jedním z recepčních, který mi pokynul, abych s k němu snažil procpat. Byl jsem unavený, ale přeci jenom jsem nechtěl způsobit pozdvižení, takže jsem si začal klestit cestu polohlasným „sorry“. Žádná reakce. Lehce jsem zvýšil hlas a přešel na „excuse me“. Opět žádná reakce. To mě dožralo, takže jsem se přepnul do režimu „špička v šanghajském metru“, kufr použil coby beranidlo a se slovy „Hirošima“ (doplněnými o pár čínských nadávek) si konečně proklestil cestu. Check-in byl naštěstí dílem okamžiku a za chvíli jsem už otevíral dveře od rohového apartmá. Venku bylo nádherné slunečné odpoledne, pár metrů od balkónu začínala písčitá pláž, za kterou šumělo azurově modré moře, ale já měl zájem jenom o jedno – rychle zapadnout do postele a spát.

Obrázek
Černé nebe, modrý oceán, bílé mraky

Obrázek
A zase ten toast

Obrázek
Pobřeží Guamu

Obrázek
Hornaté vnitrozemí

Obrázek
Tady už začíná město

Obrázek
Po přistání

Obrázek
Poslední sbohem našemu letadlu

Obrázek
Výhled z okna hotelového pokoje, který jsem totálně ignoroval


Mikronéský island hopper rozhodně patří k těm nejzajímavějším letům, které jsem v životě zažil. Začátek v obří turistické destinaci na Havaji, návštěvy ostrůvků na konci světa, tajných amerických základen, míst s bohatou válečnou historií a konec opět v relativní civilizaci přinesl neuvěřitelně pestrou směsici zážitků. Mohu jen litovat, že jsem neměl víc času, abych mohl strávit na každém z ostrovů pár dní. Na druhou stranu jsem měl při „jednorázovém“ letu možnost vychutnat unikátní atmosféru na palubě, díky níž se jednotlivé zastávky proměnily ve velmi příjemná popovídání s lidmi ze všech koutů světa. A jsem také rád, že jsem se rozhodl letět tuhle trasu v byznysu. Jak se dočtete příště, vzadu v economy není o co stát ani na dvouhodinovém letu...

Zatím proletěno km: 58 802
Nálada: Mám cestování plné zuby. Chci na hotel, zatáhnout závěsy a spát aspoň dvanáct hodin v kuse.
Zadek: Hrůza. Čtrnáct hodin s hromadou mezipřistání je moc i na široké sedačky v business class.
Naposledy upravil(a) cocik dne 15. 07. 2012, 11:10, celkem upraveno 1 x.

Stovkar
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 41
Registrován: 22. 02. 2012, 13:37
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od Stovkar »

Upřímná závist, tuhle linku bych chtěl taky někdy letět. Tripreport jako obvykle bomba! :clap: A ty petardy na tom Kwajaleinu... :twisted: :thumbup:

charlie2025
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 168
Registrován: 08. 05. 2010, 21:04
Oblíbené typy letadel: A330, B777
Pohlaví: muž
Bydliště: BRQ
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od charlie2025 »

na tuhle kapitolu jsem se moc tesil a musim rict ze spolu s B737-200 se mi libila nejvic ! :clap:


Zoltan
Cestující First Class
Cestující First Class
Příspěvky: 596
Registrován: 21. 07. 2009, 18:25
Oblíbené typy letadel: Jak to má alespoň jednu uličku, tak letím...
Pohlaví: muž
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od Zoltan »

Ty hlášky do BKK z roku 2001, bohužel uslyšíš i dnes. Tam se nic nezměnilo a kdo to jednou letěl, ten už lítá s někým jiným

xmenadis
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 160
Registrován: 16. 06. 2012, 13:24
Bydliště: PRG
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od xmenadis »

Další část TR opět nezklamala :thumbup: a pro-beranění se s vyvoláváním "Hirošima" mezi japonské koupáky pobavilo :lol:

Yirina
Autorka Nejlepšího trip reportu 2013, vítězka kategorie Po přistání... 2013
Autorka Nejlepšího trip reportu 2013, vítězka kategorie Po přistání... 2013
Příspěvky: 740
Registrován: 02. 09. 2003, 22:47
Oblíbené typy letadel: Tu154, Il62
Pohlaví: žena
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od Yirina »

Super, na tuhle část trip reportu jsem se moc těšila. My jsme tehdy na Kwajaleinu pár fotek nafotili:

http://www.planes.cz/cs/photo/1047979/o ... -kwa-pkwa/

http://www.planes.cz/cs/photo/1052454/o ... -kwa-pkwa/

Na to Majuro bych se někdy chtěla podívat, škoda, že je to tak z ruky.

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od cocik »

Diky za fotky, vypada to tam vicemene porad stejne :D

flyingblue
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5478
Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
Bydliště: up in the air
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od flyingblue »

cocik píše:Diky za fotky, vypada to tam vicemene porad stejne :D


Takze fotky z Kwajalejnu maji Iranci, Rusove i Cinani. Y napise tripreport, prelozime tendle web do anglictiny a od priste uz tam bude foceni volne :-)

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4146
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od whiskey »

flyingblue píše:
cocik píše:Diky za fotky, vypada to tam vicemene porad stejne :D


Takze fotky z Kwajalejnu maji Iranci, Rusove i Cinani. Y napise tripreport, prelozime tendle web do anglictiny a od priste uz tam bude foceni volne :-)

no, tusim budem predsalen musiet napisat ten report, aby sa dostali na svetlo aj fotky pozemnej techniky a personalu :)

pavelpmi
Nejlepší autor trip reportů 2013 a nejlepších fotografií v trip reportu 2013
Nejlepší autor trip reportů 2013 a nejlepších fotografií v trip reportu 2013
Příspěvky: 2208
Registrován: 29. 11. 2008, 10:56
Pohlaví: muž
Bydliště: Palma de Mallorca
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od pavelpmi »

Díky všem za zprostředkování dojmů z "Mikronéské odysey", to mě moc zajímalo.

whiskey: asi budeš muset :wink:, bylo by to super

manilair
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 180
Registrován: 19. 05. 2011, 08:23
Pohlaví: muž
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od manilair »

Opet paradni pocteni :thumbup: ted jsem zvedavej na dalsi pokracovani, jelikoz linkou GUM - MNL letam docela casto :shifty:

cocik
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
autor Trip reportu roku 2011, 2012, 2015; Nejlepší autor trip reportů 2011, 2012; vítěz kategorie Když cesta je cíl 2011, 2012, 2015
Příspěvky: 1689
Registrován: 12. 08. 2008, 05:05
Bydliště: CTU
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od cocik »

manilair píše:Opet paradni pocteni :thumbup: ted jsem zvedavej na dalsi pokracovani, jelikoz linkou GUM - MNL letam docela casto :shifty:


V tom pripade uz asi tusis, jaky bude hodnoceni nasledujiciho segmentu v Y :D

manilair
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 180
Registrován: 19. 05. 2011, 08:23
Pohlaví: muž
Stav: Offline

Re: 80 000 km na cestě kolem světa (skoky po Mikronésii)

Příspěvek od manilair »

cocik píše:
manilair píše:Opet paradni pocteni :thumbup: ted jsem zvedavej na dalsi pokracovani, jelikoz linkou GUM - MNL letam docela casto :shifty:


V tom pripade uz asi tusis, jaky bude hodnoceni nasledujiciho segmentu v Y :D


pokud jde o mne, tak muzu nadavat akorat na stale se snizujici nabidku cateringu :crazy: , jinak jsem nikdy zadny problem nemel a i konfigurace v Y byla ok, akorat nevim :think: , jestli jsem mel vzdy stesti na letadlo pred ....harmonizaci sedackove kapacity. Jinak s original UA jsem letel jen nekolikrat mezi SFO/LAX - HNL/OGG a byl to jeden z nejvetsich humacu :crazy: :crazy: :crazy: co jsem pri letani kdy zazil!


Odpovědět