Tam: 24. 9. 2012 (13.30 – 14.50, reálně 13.53 až 16.00 ve Veroně – divert)
Zpět: 28. 9. 2012 (16.35 – 18.00, reálně 16.50 až 17.55)
Aerolinka: Autobus s křídly
Registrace: Stydím se, byl jsem líný poznamenat si v obou případech
Nástup do letadla: V první vlně stylem „Ryanair-esque“ (viz „odborná literatura“ Daily Mail, The Sun, Evening Standard), kdy úderný předvoj v podobě Persony zajistil místa v optimální řadě pro dvě křehké spolucestující.
Úroveň posádky a servisu: poctivý střed s přihlédnutím k dosavadním cca 60 letům s touto společností
Konzumace pochutin a pitný režim: 1 čokotyčinka na 3 osoby plus 2 vody á 0.5 L na 3 osoby
Tiskové ohlasy na divert: na Aviation Herald bohužel nic nepsali, v MF Dnes také ne
Fotodokumentace: omluvte prosím sníženou kvalitu fotografií. Jako dočasný koupák jsem si pro jednou dovolil vynechat honbu za kompozičně a technicky dokonalýni záběry.
Stojím nedaleko centra proslulého evropského letoviska a v duchu přemítám nad tím, jak se zde na počátku 90. let tísnily davy Čechů, východních Němců a dalších rekreantů, pro které byla často nedostižnou metou oblázková pláž bývalé Jugoslávie a Itálie nebo Francie pouhý sen. Poslední zářijový týden je zde sice občas trochu pod mrakem, ale voda má překvapivě přijatelných 23°C (http://www.eurometeo.com/english/meteomar/id_ac) a hlavně: na kilometrech pláží Rimini nejsou žádné davy. Ikonické záběry tisíců slunečníků a masy těl jsou jako z jiné reality a my potkáváme toliko osamocené páry, několik menších skupinek, které se prochází po hraně přílivu anebo opalující se jednotlivce s knihou. Koupe se jen pár lidí a plážové chodníky z bílých a žlutých kamenných desek odvážejí zaměstnanci přilehlých resortů na rudlech na zazimování. Totéž se pak děje podstavcům pro slunečníky, z nichž zbývají jen malé stolečky vhodné pro sklenku vína. Zatímco jsou obě dívky, se kterými jsem se vydal na cestu, ve vodě, přehrabuji se v jemném písku a hledám pověstné špačky, rybí kostry a další stopy turistického ruchu. Reminiscence na poslední opravdové koupání v moři (3 týdny), které se v mém případě odehrálo v roce 1987 na bulharských Zlatých píscích, jsou neodbytné…
Protože se mezilidské vztahy bohužel zhoršily i v akademickém světě, rozhodl jsem se dočasnou pauzu v pracovním úsilí vyplnit menším výletem, který by respektoval aktuální úsporný mód a protože dívčí část výpravy projevila přání realizovat nějaké příjemné koupání a zároveň nepřekročit cca 5 – 7 dní pobytu v destinaci, padla naše volba po průzkumu možností (Kypr, kde by byla teplota vody ideální, by vyžadoval více času a přestup; Sardinie coby evropský Karibik také vybyla na příští rok) na nenáročnou a krátkou dovolenku u moře – tj. pohodlně z Brna do Bergama Ryanem za 685 Kč za zpátečku (každý si bere jen osušku a plavky a já nechávám doma zrcadlovku i tři objektivy – koupáci přece většinou zrcadlovku nenosí! – dva kompakty a iPhone musí stačit), následovat bude menší kontrolní prohlídka centra Milána spojená s malými nákupy, přespání nedaleko hlavního nádraží a druhý den dopoledne (na přání mužské části výpravy) přesun vysokorychlostním vlakem do Bologne (VRT s provozní rychlostí 300 km/h zvládne relaci Milano Centrale – Bologna Centrale v délce 216 km za 1h 05 min. – výstavba tohoto úseku pak přišla na 6.9 mld. EUR), tam následuje pár hodin na procházku a průzkum obchodů a dalším spojem dle uvážení pokračujeme do Rimini, kde již čeká dle fotografií velmi příjemný apartmán za velmi přátelskou cenu 135 EUR/3 noci/3 osoby: http://cs.hotels.com/ho417656/residence ... ni-italie/)
Odlet z Brna probíhá standardně, počasí je příjemné, chmury na mé tváři budí pouze předpověď, kdy 5 z 6 „rosničkářských“ webů tvrdí, že v Miláně budou na 90 – 100% bouřky a silný déšť. V duchu se utěšuji tím, že i meteorologové se mohou mýlit a že večerní výhled vypadá na „téměř jasno“.
V okamžiku, kdy letadlo zahajuje sestup, se za okny rozlije husté mléko a oblačnost se drží i při klesání. Když jsme asi v 1500 metrech a já právě vysvětluji přítelkyni, co je to touch and go, přidá pilot plyn a začínáme stoupat. Vzápětí kapitán zahlásí, že Bergamo díky aktuálnímu stavu bouřky nepřijímá a že budeme 15 – 20 minut kroužit v okolí s nadějí na lepší počasí. Tato drobná komplikace nikoho příliš nerozladí a let poklidně pokračuje, aby po avizované době zaznělo další hlášení, ve kterém kapitán sděluje, že bouřka ne a ne polevit a že z důvodu tenčících se zásob paliva divertujeme do Verony.
Reakce na tuto zprávu se různí: Italové jsou vesměs v pohodě a někteří se i viditelně baví, přítelkyně je potěšena touto nečekanou odbočkou do města Romea a Julie, protože se jí tam moc líbí a já to vidím stejně (navíc se neplánovaně projedu dalším vlakem), jedině ti cestující, kteří měli naplánovaný v Bergamu přestup, trochu znervózní a mezi nimi i jeden nedaleko sedící a nenápadně vyhlížející Čech.
Jak se ukáže záhy po dosednutí ve Veroně (v cca 16.00), má pro své obavy dobrý důvod, neboť se obává o svůj „přípoj“ do Madridu, který odlétá ve 20 hodin. Během kratičké a spontánní konverzace na mě najednou vypálí otázku: „Promiňte ale nejste náhodou Persona? Když vidím ty žluté kalhoty a žluté hodinky…“ Chtě nechtě musím s barvou ven (v duchu si říkám, že bych se měl na výlety oblékat nenápadněji, neboť takhle mě za chvíli pozná většina airways a akcnichletenek, zároveň mě to ale pochopitelně těší) a přiznávám, že uhodl.
) Rozhovor se tak okamžitě stáčí k levnému létání a Schwott (opraveno) záhy vytáhne trumf v podobě letenky do Karibiku za 109 EUR s tím, že má momentálně namířeno na otočku alespoň do Madridu, když mu zrušili letenku na Kubu.Po zhruba 30 minutách čekání u gatu, během něhož se doplňuje palivo a cestující jsou dočasně uvězněni v letadle, nakonec padne definitivní rozhodnutí: pasažéři budou dopraveni do Bergama přistavenými autobusy a my jsme rádi, že se můžeme vydat co nejkratší cestou do centra Verony. Ještě předtím než si vezmeme taxík k nádraží za 22 EUR (jednosměrný letištní bus stojí 6 EUR a při 3 cestujících to tedy nemá žádný smysl), jsme svědky změny počasí, která nám vezme dech. V tropech jsem už pár bouřek viděl, ale to co přišlo od Bergama je na středoevropské poměry skutečně síla a blahořečíme osudu, že nás bus dovezl od letadla k terminálu 10 minut před vypuknutím této smršti a okamžitě chápeme, proč se kapitán rozhodl pro divert.
Na nádraží ve Veroně dorazíme krátce před šestou a už nás čeká první italské specifikum. Úschovna zavazadel, která ještě letos v březnu „premávala“ do 22 hod., zavírá již o hodinu dříve a co hůř – obsluha nás informuje, že dnes se zavírá již v osm hodin večer. Na dotazy proč a jak, když mají na dveřích zavíračku ve 21, chlapík pouze nekompromisně opakuje bez udání důvodu anglicky a italsky osm. Protože chceme jet až předposledním vlakem do Milána (21.40) a 15 EUR za hodinu a čtvrt úschovy se nám nejeví jako příznivá volba (do centra města i zpět to přece jen 15 minut trvá), absolvujeme pomalou procházku Veronou i s kufříky, což se ukáže jako dobré řešení, protože od západu se nebe rychle vyjasňuje, teplota opět stoupá a 3 večerní hodiny v překrásném, velmi inspirativním a velmi bohatém městě za ideální teploty 22°C jsou bohatou odměnou.
Vlak typu Regionale nás bez problému přepraví do Milána a litujeme jen toho, že je tma a my tak nemůžeme obdivovat výhled na jezero Garda s Alpami v pozadí (vřele doporučuji průjezd zastávkou Desenzano del Garda stejně jako cestu přes západní předměstí a kopce Verony, kde se rozprostírají vinice). Po přespání v hotelu základní kategorie (http://www.thebesthotel.it/?lang=enú), který bych spíše nedoporučoval a jehož jedinou výhodou je blízkost nádraží Milano Centrale a velmi přijatelná cena 78 EUR/triple room/noc (kdo zná ceny milánských hotelů v hlavní sezóně nebo období slavného veletrhu bytového vybavení a designu, ví, že dosahují vpravdě stratosférických výšek, proti nimž je ubytování např. v době Grand Prix v Singapuru – později ověřeno – vlastně láce), přichází čas na první zážitek cesty, kterým je vlak zvaný FRECCIAROSSA.
- Cit města pro módu... (Milano Centrale)
Prozatím jsem neokusil Maglev ani japonský Shinkansen, ale v ICE 3 jsem se už svezl a s TGV jsem projel v podstatě ty hlavní úseky (London St. Pancras International – Paris Nord (Eurostar); Paris Montparnasse – Poitiers a zpět; Paris Lyon – Marseille St. Charles a zpět; Paris Est – Strasbourg; Geneva – Paris a zpět), takže jisté srovnání je možné.
Komfort čtvrté třídy zvané economy či standard (následuje ještě premium, business a executive, viz walkthrough na http://www.youtube.com/watch?v=i4DZ-Z_6wjA) je ucházející (za 19 EUR si opravdu nelze stěžovat), hlavně mě ovšem příjemně překvapila úroveň hluku v interiéru během špičkové rychlosti. Ta je totiž výrazně nižší než u TGV, které na LGV někdy vyloženě hučí, když saje elektrickou energii a subjektivně se mi zdá i nižší než u německého ICE. Vysokorychlostní trať, která byla nedávno protažena až do Neapole, je opravdu záslužná veřejná stavba a v námi ověřovaném úseku Milán – Bologna je výtečné její umístění vedle páteřní dálnice A1, což umožňuje ilustrativní srovnání rychlosti a působí opravdu úsměvně, když cestující vidí, v jakém tempu se osobní auta a kamiony propadají ve směru jízdy za vlak. Vzhledem ke krátkosti trasy je pochopitelné, že top rychlost (280 – 300 km/h) se udržuje cca jen asi 30 – 35 minut, zbytek cestovní doby padne na rozjezd a vymotání se z Milána a brždění před Bolognou.
Někteří Italové prý staví Bolognu nad Benátky (můj aktuální žebříček prozatím navštívených italských měst říká: 1. Benátky (7x), 2. Florencie (2x), 3. Verona (4x) , 4. Bologna (3x) , 5. Padova (4x) , 6. Bergamo (6x), 7. Milán (6x), 8. Treviso (3x) , 9. Como (3x) 10. Monza, 11. Pisa, 12. Rimini – tři zbývající 1x) co do krásy, jisté ale je, že Bologna la dotta, la grassa, la rossa je jedním z ekonomicky nejsilnějších a nejhezčích evropských měst střední velikosti a centrum pravověrného gurmeta i shopaholika.
- V Bologni se lze stravovat prostě a zdravě...
- ... a mají tu i smysl pro hravost...
- Italské holky mají šmrnc :-)
- Rimini04.jpg (59.85 KiB) Zobrazeno 7433 x
- Persona s fotoaparátem na inspekci místního designu...
- Rimini06.JPG (56.76 KiB) Zobrazeno 7433 x
- Ach ti studenti. Jak ti se mají. Zde již od r. 1088.
- Dáme si tady espresso?
- Espresso máme - teď už se jen kocháme (ulička v Bologni)
V pozdní odpoledne po osmdesátiminutovém přejezdu vlakem dorazíme do Rimini a již bar umístěný naproti nádražní hale (Otto e mezzo, otestován ráno před odjezdem - útěšné) dává vzpomenout, že toto město pamatuje na svého slavného rodáka, který své mládí promítl do filmu Darmošlapové (1953) a má zde i muzeum.
S mapou získanou v turistickém centru vedle nádraží jdeme místním parkem k předpokládané pozici našeho apartmánu. Třebaže jsem jeho polohu lokalizoval na Google Maps, realita je vždy trochu jiná. Parkoviště, benzinka a multiplex, který pamatuje dozvuky zlaté éry italské kinematografie 70. let, podchod pod železniční tratí… Okamžitě zaujme intenzita cyklistické dopravy, na níž není pro chodce skoro místo. Po necelých 15 minutách chůze docházíme do tiché uličky, kde je náš apartmán; bíle omítnutý a renovovaný dům o 13 jednotkách se má stát na 3 a půl dne naším domovem. Poučen zkušenostmi s italskými hotely očekávám zradu. A taky že ano: při platbě předem vyťuká druhý recepční na terminálu o 60 EUR vyšší částku. Chci věřit že je to jen omyl a okamžitě se vytasím s voucherem booking.com, který recepční naštěstí respektuje a částku ihned opraví.
- Rimini jako cyklistický ráj (jeden z řady obchodů)
Maličkým výtahem vyjedeme do třetího patra, odemykáme a – tak jako mnohokrát předtím – realita je o něco horší než prezentace na fotkách. Nutno ale přiznat že ne o moc a celkově jde o docela útulný byteček, který vypadá velmi čistě a renovovaně. Trochu mě rozladí fakt, že kromě jedné dvoulůžkové ložnice je v obýváku rozkládací lůžko a další skládací postel složená z matraček, protože jsem čekal dvě samostatné ložnice, ale opětovný pohled na rezervaci udává „beds for 4 people“.
Nezkušenost s koupacími ubytovacími kapacitami a návyk na hotely se však naplno projeví večer, když se po procházce po blízkém okolí a v centru Rimini těšíme na horkou sprchu. Ať necháváme odtéci vodu ze sprchy i umyvadla jak chceme a kroutíme bateriemi ve všech myslitelných osách, stále teče jen a pouze studená. Jsme docela otrávení, protože jsme si chtěli umýt hlavu a exaktně vzdělaná a koupácky zkušenější přítelkyně nadhazuje tezi, že ve 22 večer může být všechna teplá voda již vypotřebovaná a že příděl bude zase až ráno. Nakonec jdeme spát po bleskovém osprchování studenou vodou s nadějí na lepší zítřky a krví rozprouděnou v těle.
Ráno vstávám jako první a – sakrblé – horká voda nikde! Mám toho dost a jdu oznámit na recepci, že neteče teplá voda. Recepční jde nahoru a – zcela nečekaně, koho by to napadlo! – otevírá jednu ze skříní nad kuchyňskou linkou, kde spatříme průtokový ohřívač, jenž ovšem začne topit až v okamžiku, kdy se stiskne tlačítko, které příliš nejde odlišit od vypínače osvětlení kuchyňské linky. Hurááá, po 30 vteřinách od zapnutí tlačítka už bojler hučí, horká voda teče a pobyt je zachráněn.
- Jak patrno, na pláži jsme opravdu byli (poděkování slečně S.) :-)
Rimini, respektive jeho plážová část (od nádraží směrem k moři) na mě působí jako malé Los Angeles směrem na Long Beach (podobně ale asi vypadá většina masových plážových resortů, mé zkušenosti jsou v tomto ohledu mizivé). Podobný pocit umělé architektury a krámků jako na Venice Beach – prakticky totožná šmíra a kupa zbytečností, které si koupí snad jen (někteří) turisté. Uklidňující je, že poblíž našeho apartmánu je velký a dlouho otevřený supermarket, kde si člověk snadno koupí pár nezbytností na večeři (tříleté víno, třicetiměsíční parmezán, čerstvou ricottu – 6 druhů, biozeleninu, exotické ovoce a bohužel rozpečenou leč vcelku chutnou bagetu), na oběd někam zajdeme a snídani obstará v baru na stojáka cappuccino a malý mls (jednou čokoládový croissant, další den citronový koláč a jindy zase nějaká brioche). Centro storico je samozřejmě něco jiného – je pochopitelně poněkud maloměstské, ale s příchodem večera se rozzáří obchody, s nimiž se co do pestrosti nabídky a zajímavosti provedení nemůže srovnávat ani centrum Prahy (o Brnu a dalších městech je zbytečné se zmiňovat). Nadnárodních řetězců tu mnoho není, H&M je maličké, například Zara chybí, ale stejně jako ve zbytku Severní Itálie, zde člověk najde obrovskou dávku inspirace v úžasně provedených výlohách a sortimentu tak zajímavém, že si: a) s chutí zanadává, jak nás v Česku berou na hůl; b) s estetikou obchodů vyhroceným dojetím konstatuje, že italský design a cit pro aranžmá jsou vskutku fenomenální. A jestliže lze v tomto ohledu vysoko hodnotit Rimini, Bologna, Verona a další neuvěřitelně bohatá (v každém ohledu) města mezi cca 150 a 500 tis. obyvateli připraví vnímavému pozorovateli v tomto ohledu pozitivní šok. Takto skutečně vypadá nákupní kultura na nejvyšší úrovni – vše dokonale čisté, promyšlené, nasvícené, barevně, tvarově i materiálově inspirativní, obchody jsou nesmírně citlivě zasazeny do starobylých ulic měst. S kávou to nepřeháním a dopřávám si jich 4 - 5 denně (v 9 případech z 10 výtečná, v polovině případů dokonce s malou skleničkou vody, striktně na stojáka u baru a po 12 hodině výhradně macchiato či espresso
), taktéž 2 lahve vína za čtyřdenní pobyt lze vnímat jako velmi umírněnou spotřebu. Pošilhávám sice po něčem onačejším – takové prověřené Chianti, „Supertoskánec“ či alespoň Brunello di Montalcino z dobrého vinařství za 30 – 40 eur bych si dal rád, ale přítelkyně se na víno moc necítí a tak si mok, který by byl hodně v pořádku, nechávám na příště a spokojím se s něčím běžným k večeři z regionu Emilia-Romagna.- A zbyl čas i na památky... (Tiberiův most z roku 20 po Kr. - dosud plně funkční)
- Tenhle domeček se mi líbil - neptejte se mě proč :-)
- Tahle sukně by se jistě líbila přítelkyni...
- Rimini16.JPG (48.96 KiB) Zobrazeno 7433 x
- Jeden z těch obyčejnějších obchůdků v Rimini.
- Rimini14.JPG (58.21 KiB) Zobrazeno 7433 x
- Nirvána: Persona potkává personu :-)
- Pití k večeři 1
- Rimini18.jpg (45.86 KiB) Zobrazeno 7433 x
- Pití k večeři 2
- Rimini19.jpg (56.65 KiB) Zobrazeno 7433 x
Dva dny v pobřežním letovisku utečou jako voda a je čas k návratu. Trochu krutý ranní odjezd v 8.06 nám zpříjemňuje vědomí, že vyzkoušíme druhý nejvyšší typ vlaku italských železnic (Frecciabianca) a že po 195 minutách cesty (která je, díky zastávkám mj. ve Faenze, Modeně a Parmě přehlídkou „kdo je kdo“ v italské keramice, automobilovém průmyslu a kulinařině) si dáme menší pauzu v centru Milána. To je, jak se brzy ukáže, nacpané turisty a na mírně venkovsky působící velkoměsto je jich opravdu docela dost
. Protože máme předstih oproti časovému plánu, volíme přímější, byť rizikovější transfer v podobě poloprázdného busu, který k našemu překvapení v pátek lehce před druhou hodinou odpolední zvládne cestu z Milano Centrale k terminálu letiště v Bergamu za 5 EUR a skvělých 46 minut. Každý, kdo někdy absolvovat tuto cestu, myslím záhy pochopil, proč je metropolitní Milán tak geograficky rozlehlou a průmyslovou metropolí, neboť pravý i levý okraj dálnice lemuje prakticky nepřetržitý proud velkoskladů a servisních a nákupních center.Letiště v Bergamu se nám bohužel horší ve svých službách (naposledy jsem zde byl před pouhými 6 měsíci). Osvědčený Autogrill u východu z terminálu byl nahrazen dražší a méně kvalitní cafeterií a člověk se při porovnávání cen za kávu a brioche nemohl ubránit dojmu kartelové dohody a nevalné kvality (zejména v „pizzeriích“). Protože jsem nenašel odvahu k typickému menu z McDonalda, což obě slečny zvládly bez problémů, zkusil jsem u amerického řetězce alespoň croissant a cappuccino, menu, které bylo – jak to říci slušně – přinejlepším průměrné. Zpáteční let byla čirá rutina: Alpy byly jakžtakž vidět, žádný infant v průběhu pětašedesátiminutového letu nekřičel a tak byl záhy prima výlet do Itálie (v mém případě šestnáctý) šťastně za námi.
Zjistil jsem, že být koupákem alespoň na částečný úvazek je i pro mě relativně snesitelné pokud se do itineráře „propašuje“ pár měst k navštívení a člověk může ochutnávat místní dobroty a kochat se něčím historickým a/nebo ducha/kreditní kartu povznášejícím. Je pravda, že dvojí vykoupání se v moři v úhrnné délce 40 minut po zhruba patnácti letech asi není bůhvíjaká „koupařina“, ale na tomto místě prohlašuji, že si dovedu představit dříve nepředstavitelné: týden či deset dní na Kypru, Sardinii nebo dokonce na Bali či Maledivách (v závislosti na kariérním postupu i jinde) a laškování v šumících a zpěněných vlnách teplého moře s bílou pláží, palmami a cateringem nadohled. To ovšem pouze za předpokladu, že se tam člověk dopraví individuálně a pojede s někým milým – na organizovanou tour s průvodkyní a skupinou spolucestujících opravdu odvahu nemám.
Děkuji za pozornost a příště to bude z koupáckého hlediska jistě lepší. Váš Persona.
...tvoje TR mi fakt sednou a proto 
diky
protoze je leto, pulka firmy na dovolene, prace velmi po malu, tak si Micaello prochazi starsi tripreporty a cerpa inspiraci 
