Ani jsem neplánoval na podzim už žádnou dovolenou, přece jenom jsem se letos nacestoval až až, ale jen jsem se tak o prázdninách díval a z toho mě zaujal velmi výhodný tarif do Limy z Madridu s Air Europa. Už jsem se díval i na letenky na Velikonoční ostrov a do Cusca, a taky jak se dostat na Machu Picchu, ale nakonec jsem si řekl, že je krize a že by to bylo jen tam a za chvilku zase zpět, že by to chtělo nějakou delší cestu.
Alitalia letos překypovala možnostmi, jak si koupit řekněme neobvyklé tarify s návratem do jiného místa do té doby, než se jí podařil nedávno kiks (nezaměňovat s KIX, tam taky létají), kdy prodávala na japonské verzi svých stránek letenky úplně zadarmo nebo skoro zadarmo. Tyto tarify mě nikdy moc neoslovovaly, přece jenom letět řekněme z Lucemburku a přiletět do Benátek mně vždycky přišlo trochu zvláštní, ale když jsem uviděl letenku z Ženevy do Ria (přes Řím) a s návratem do Barcelony za 315 €, nadchl jsem se a skoro ji koupil. Jenže posléze jsem zjistil, že návrat do Amsterdamu je ještě o dalších 80 € levnější, že za tu cenu nás Vueling dopraví do Barcelony dva, ve skoro stejnou dobu a ještě bez přebíhání z terminálu do terminálu, jak by bylo potřeba v případě Alitalie, a tak jsem odhodil zásady, zábrany a váhání, a letenky na německé expedii za 234,97 € za jednu koupil. Na webu Air France jsem si pak našel rezervaci a vybral sedadla.
Rio bylo koupené (pak mě překvapily ceny ubytování v hotelích) a bylo jasné, že k tomu přijdou vodopády Iguazú. Když jife, o kterém víme, že je schopen během jedné cesty navštívit Havajské ostrovy, San Francisco, L.A., Las Vegas a národní parky západu Spojených států, napsal, že za jeden den viděli u vodopádů všechno a že zůstávat v této lokalitě další den mu připadá zcela zbytečné, zbystřil jsem a naplánoval si u vodopádů tři noci. Přímé lety z Ria z letiště GIG mají Webjet, GOL a TAM – podle času letu jsem vybral tam let s GOL a zpátky s TAM. Doprava z argentinského letiště IGR by byla komplikovanější, i když myslím, že Aerolineas Argentinas měly jeden let.
A tak tu máme další verzi výletu, který tu zcela nedávno popsala ssheeni.
Pro přiblížení a návrat do počátečního a z konečného bodu našeho cestování s Alitalií byly zvoleny lety ultra- a lowcostem přes Barcelonu. Nic extra hodného zaznamenání, jen po cestě jsem myslím viděl slavné horské letiště Courchevel, známé svým nebezpečným přiblížením a krátkou (525 m) dráhou, ke všemu se sklonem 18,5 %.
GVA-FCO, Alitalia (AZ577)
Airbus A319, EI-IMF
695 km, 1:11 hod
Pro účely reportu začíná tedy cesta na ženevském letišti. Bylo nádherné slunečné podzimní odpoledne, kolem krásný výhled na zasněžené hory, a tak jsem se šel aspoň trochu projít okolo letiště.
Na letištích mě vždycky dost zajímá, jaké mají věže, rád si prohlížím fotky nevšedních letištních věží. Tady je tedy věž ženevského letiště, dříve známého jako Cointrin.
Za kontrolou se toho už moc nedělo, jen se rychle setmělo a na monitorech pouštěli jednu reklamu na švýcarské hodinky pořád dokola (rozuměj do zblbnutí).
A víc jak hodinu před odletem našeho letu pak už přijelo z Říma naše letadlo s černým čumákem.
Posádka po cestě avizovala snack; ten, jak se později ukázalo, měl 24 gramů.
Před přistáním jsme pak dlouho letěli kolem rozlehlého osvětleného Říma, abychom pak udělali obrátku o 180 stupňů a zařadili se do jedné ze dvou šňůr přistávajících letadel. Let z Ženevy do Říma byl mým dvěstěpadesátým.
FCO-GIG, Alitalia (AZ577)
Airbus A330-200, EI-EJJ
9 183 km, 12:01 hod
V Římě jsme měli na přestup tři a půl hodiny, přesunuli jsme se z terminálu 1 do terminálu 3 a pak automatickým vláčkem do satelitního terminálu, kde jsme si dali večeři a pak očekávali nástup do letadla.
Alitalia má 12 Airbusů A330-200, z toho 10 nových, a pojmenované je má po italských malířích. Do Ria jsme tak letěli Caravaggiem a na zpáteční cestě pak Tintorettem.
V A332 mají nové bezpečnostní instrukce animované a tlumočené do znakové řeči.
Italský i anglický text ovšem čte tentýž hlas; nevím, ale přeci jenom by možná nebylo od věci, kdyby si na oba jazyky najali rodilé mluvčí. Ještě upozornili cestující v jejich třídě Magnifica, že mají v sedadle airbag.
Trasy z Evropy do Ria budou patřit asi k těm nejdelším pravidelně obsluhovaným Airbusy A330-200, náš let byl skoro plný, a tak jsme potřebovali skoro celou dráhu, než jsme se vznesli a to ještě pěkně líně.
Po startu jsme dostali pití a tentokrát dvacetigramový balíček krekrů s nějakou historkou na obale a pak následovala večeře. Na výběr bylo krůtí nebo lasagne.
Nebylo to špatné. Z vín nalévali jakési obskurní Bílé z Benátek anebo Červené z Benátek. Posádka byla celkem v pohodě, jen jeden letušák, tak těsně před padesátkou, byl protivný.
Ten den to byl už můj čtvrtý let, tak jsem toho cestování měl celkem dost a to ještě pořád hodně chybělo.
Po večeři se mi podařilo s mírnou pomocí usnout (přišel vhod polštářek a deka, které jsme měli na sedadle) a spal jsem skoro až do snídaně.
Začali jsme klesat a pak se pod námi objevilo letiště s dvěma dráhami a dvěma polokruhovými terminály,
dál dlouhatánský most a ještě dál pak charakteristická krajina našeho cílového města.
Nad letištěm jsme ovšem letěli pořád v 21 tisících stop, tak jsme za stálého klesání pokračovali ještě pořádný kousek ve směru letu, otočili se a nad městem přistávali.
U Alitalie cestující taky mohou sledovat záběry z kamer na letadle.
A náš stroj po přistání v Riu na letišti Galeão.
Před námi přistálo jumbo Air France, a tak byla na pasové kontrole pořádná fronta a moc to neodsýpalo. Bavili jsme se, že za chvilku odtud zase poletíme dál, k vodopádům Iguazú, a přišla i řeč na to, jak tam poletíme. Říkám, že tam letíme GOL a zpět TAM. Trošku jsme tuto situaci při tom zdlouhavém čekání rozvíjeli a připadali si pak jako ve scénce Včera, dnes a zítra a V sobotu večer a v neděli ráno. Nakonec jsme se dostali do Brazílie po tři čtvrtě hodině stání ve frontě.
Jako první mě celkem rozladilo, že mi žádný z bankomatů na letišti nechtěl dát reály, a vypadalo, že stejný problém nemám jenom já. Stejná situace se pak opakovala i ve městě, ale uklidnilo mě, že se mi podařilo vyměnit. V jedné směnárně mně sice chlápek nabízel kurz o 22 % horší, zatímco hned o pár domů vedle mi eura vyměnili za přesný střed, což mi taky přišlo podezřelé. Ale peníze jsem pak bez problémů udal. A bankomat ochotný dát mi peníze jsem našel až za víc jak 24 hodin, náhodou ve stanici metra Botafogo.
Ale zpět na letiště. Cesta z něj kolem favel je pro řadu cestujících asi pořádný šok hned na začátek.
První část našeho pobytu jsme věnovali nejznámějším plážím a botanické zahradě.
To je Ipanema. Nebylo moc hezky a na pláži moc lidí nebylo, koupalo se jen pár odvážlivců. Na internetu jsem našel, že voda měla mít 22 stupňů, ale já jsem měl pocit, že musím umrznout, když jsem tam strčil nohu.
GIG-IGU, GOL Linhas aéreas inteligentes (G31756)
Boeing 737-800, PR-GUD
1 182 km, 1:46 hod
Ani ne za dva dny jsme se opět vydali na letiště Rio de Janeiro/Galeão–Antonio Carlos Jobim International. Už tak nepříliš povzbudivou cestou jsme měli ještě velmi nepěkný zážitek. Na silnici nedaleko před letištěm byla dlouhá zácpa, posléze se doprava sbíhala ze tří do jednoho pruhu, a když jsme zúženým místem pomalu projížděli, hned jsme se dozvěděli příčinu dopravního omezení – z okna autobusu jsme viděli pořádně pomačkané auto, venku stojící otřesené lidi a hlavně jen těsně vedle nás kusem igelitu ledabyle zakrytého mladého motorkáře, byl vidět jeho zakrvácený obličej.
Na letišti jsme se s menšími těžkostmi odbavili v samoodbavovací oranžové budce společnosti GOL – při zadávání čísla pasu se totiž vždycky odbavení zaseklo. Ochotný mladík z aerolinky nám poradil, že jako doklad máme vybrat identifikační kartu místo pasu, a pak už to fungovalo. V tu dobu se odbavovala celá řada letů společnosti GOL, a tak jsme ve frontě na odevzdání zavazadel stáli skoro tři čtvrtě hodiny. Zajímavé, že za námi se už fronta moc netvořila, respektive ubývala.
Měli jsme čas, a tak jsme si dali před kontrolou ještě něco v takové ušmudlaném podniku, jediném s výhledem na plochu. Byl celkem provoz, takřka výhradně byla ale vidět letadla společností GOL a TAM.
Náš let byl skoro plný. Měli jsme rezervovaná sedadla A, pak jsem zjistil, že Rio bude po startu asi vidět z pravé strany letadla, ale už se mi nechtělo místa měnit, když už nebyla k dispozici za sebou. Stejně pak bylo tak oblačno, že by asi stejně nic nebylo vidět. Při pojíždění od Terminálu 1 jsme projeli kolem odstavených dálkových letadel
a při startu jsme vznesli na úrovni Terminálu 2 se zaparkovanou A340 Lufthansy a velkými letadly společností TAM, TAP a US Airways.
Místa na nohy jsme měli celkem dost. Zaujalo mě, že skoro každý si něco kupoval – palubnímu personálu trvalo hodinu, než přejeli letadlo, i když to bylo jen s jedním vozíkem. A to přitom ještě zřejmě dávali na požádání vodu zdarma.
Oblačnost, do které jsme vletěli hned po startu v Riu, se postupně začala protrhávat a při klesání jsme už viděli i krajinu, nejprve prales a pak se pod námi objevila přehrada Itaipú, ležící na řece Paraná na hranici mezi Paraguayí a Brazílií.
Její hráz měří přes 7 km a má výšku 196 metrů, a je na ní vodní elektrárna s nejvyšší produkcí energie na světě – pro představu zhruba jako sedm Temelínů.
Ale to už jsme přeletěli velké město Foz do Iguaçu, objevila se pod námi nádherná zeleň a přistáli jsme na dráhu 14 místního letiště. Tady je věž.
Poprvé v životě jsem šel z letadla pod křídlem, jinak vždycky úzkostlivě staví bójky až pod konec křídla.
A ještě fotka při čekání na kufry našeho letadla, aerolinií, které se označují jako inteligentní.
Po zataženém a upršeném Riu bylo vystoupení na letišti Foz do Iguaçu jak pohlazení na duši – krásně modrá obloha, sluníčko (i když taky pořádně teplo) a všudypřítomná zeleň. Zbytek odpoledne jsme strávili s capirinhou u hotelového bazénu uprostřed tropické přírody. Měl jsem rezervovaný stejný hotel jako ssheeni, asi kilometr od letiště a vstup do brazilské části byl kilometr na druhou stranu.
Další den jsme se vydali na argentinskou část vodopádů. Nám formality při vstupu do Argentiny netrvaly zdaleka tak dlouho, asi za pět minut se náš průvodce vrátil a pokračovali jsme do národního parku. Argentinská strana je větší, byli jsme tam skoro celý den, a stejně jsme nestihli všechno. Vodopády jsou úchvatné.
Hlavní atrakcí je cesta po lávkách přes řeku až k samotnému Ďáblovu chřtánu, největšímu vodopádu.
Nejen přírodní scenérie byly zajímavé, ale i život v parku:
Tukani, nosáli,
někteří pěkně odrzlí,
a třeba neuvěřitelné množství všudypřítomných krásných motýlů (i když z blízka je to stejně pořád jenom škaredý hmyz).
Brazilskou stranu, kam jsme se vydali následující den, člověk projde mnohem rychleji. Je zde vidět do Argentiny
a dá se dojít k Ďáblovu chřtánu tentokrát po lávce zespodu.
A nedaleko vchodu do brazilské části národního parku je i Ptačí park, který taky stojí za shlédnutí.
Klidně bych v oblasti ještě jeden den vydržel, bylo tam nádherně, ale už jsme museli zpátky do Ria.
