Ve skříni se mi dlouho válel jeden kostlivec. Dlouho jsem přemýšlel, zda ho vytáhnout na světlo, nebo nechat být. O čem je řeč? O trip reportu popisujícím mou cestu do Thajska a Malajsie, kterou jsem podniknul na přelomu března a dubna roku 2011. Trip report jsem sice před časem rozepsal, ale pak jsem si řekl, že tak profláknuté destinace si publicitu ani příliš nezaslouží. Jenže když se tak koukám z okna a vidím tu všeobjímající mrazivou šeď, říkám si, že by se mé zápisky třeba mohly někomu hodit coby inspirace…
Trip jsem začal plánovat skoro přesně před dvěma lety. Zima tenkrát přišla nezvykle rychle. Na sklonku listopadu 2010 leželo v Ruzyni dvacet čísel sněhu a tak jsme si s přítelkyní říkali, že by stálo za to z tohohle bílého pekla aspoň na chvíli utéct. Po krátké úvaze jsme se shodli na tom, že Thajsko by nemusela být špatná volba. Vzhledem k povinnostem jsme nakonec mohli odjet až na sklonku března, ale vidina cesty do tepla nám aspoň pomohla přežít krutou zimu. Ti, kteří četli můj trip report z poměrně málo známého Taiwanu, se teď nejspíš budou chytat za hlavu. Proboha, co ten kuba.biker hledal za štěstí v tak provařené destinaci jako je Thajsko – a ještě navíc s evropskou holkou na krku?!
Důvod první: má slabost pro thajské jídlo. Vzpomínám si na 90. léta a děsivé zážitky ze škol v přírodě, odkud jsem se vracíval vždy podvyživený, protože škola v přírodě = týden trvající teror v podobě čočky s vejcem, buchtiček se šodó (které spolužáci k mé nelibosti vítali hlasitým „hurá“) a pochopitelně také jídelnové stálice, univerzální hnědé omáčky. Po týdenním půstu jsem byl vždycky natěšený na normální civilizované jídlo a mé návraty ze škol v přírodě tudíž byly záminkou pro opulentní rodinné obědy, ideálně v nějaké exotické restauraci. Párkrát jsme takhle skončili na Starém Městě v podniku Orange Moon, což byla v roce 1997 jedna z prvních pražských restaurací specializujících se na thajskou kuchyni. Ultrapálivá polívka Tom Yam Kung mi sice tenkrát málem utrhla uši, ovšem ty chuťové buňky, které přežily spalující žár chilli papriček, si na specifické thajské chutě překvapivě rychle zvykly. Výsledek je takový, že dnes si thajské jídlo dopřávám asi tak často, jako polovina našeho národa ulítává na řízcích a guláších se šesti. V mé spíži za žádných okolností nesmí chybět kokosové mléko, rybí omáčka, curry pasta, citronová tráva a galangal. Přestože však základní thajská jídla umím ukuchtit levou zadní, dlouho jsem toužil ochutnat je v autentické podobě a především v autentickém prostředí.
Ten druhý důvod k cestě do Thajska byl ještě o něco pragmatičtější. Před časem se zde ve fóru objevilo vlákno s titulem „spotter versus koupák“, aneb jak skloubit relax v plážové destinaci se spottingem na exotickém letišti. Po vyhodnocení všech dostupných alternativ mi vyšel jasný vítěz. Thajský ostrůvek Koh Samui.
Zbývalo vyřešit dopravu. První možnou alternativou byl pochopitelně let s Emirates. Ale vzhledem k obavám ze skladby cestujících na letu z/do Prahy (koupáci nejtvrdšího ražení – bojím, bojím), silně unfriendly uspořádání sedaček v B777 a především kvůli vízové povinnosti do SAE, jsem však tuto variantu zavrhnul. Přeskočil jsem nabídky hladoletů typu Aerosvit a KLM a nakonec zabookoval letenky s Turkish Airlines. Říkal jsem si, že aspoň prověřím, co je pravdy na zkazkách o jejich obdivuhodně velkorysém servisu v Y class. Pro přesun na Koh Samui jsem zvolil jeden z dopoledních spojů Bangkok Airways. Návrat po stejné trase? V žádném případě! Rozhodl jsem se, že to z Koh Samui vezmeme s malajským lowcostem Firefly do Kuala Lumpuru a zastavíme se při té příležitosti v Malacce. Pro návrat do Bangkoku se nabízela supervýhodná jednosměrka Malaysia Airlines - a zpět do Prahy opět s Turky přes Istanbul.
Kapitola první: Den a noc v tureckém stylu
PRG-IST
TK1768
Turkish Airlines
Boeing 737-800
TC-JFE
„Hatay“
Doba letu: 2:17
Konečně březen! Po hektickém týdnu dodělávání restů odlétáme přes Istanbul do Bangkoku. K mému velkému překvapení je turecký Boeing poloprázdný. Ačkoliv ještě neprošel modernizací interiéru, sedí se pohodlně a legroom je zcela v pohodě. Po startu z dráhy 24 mi na chvíli zatrne. V těsné blízkosti letadla se mihne hejno ptáků a jen zázrakem unikáme birdstriku. Žádný vrabec nasátý v motoru, žádné nouzové přistání na Berounku. Uf! Klidně stoupáme a vzápětí se nám naskýtá krásný výhled na Karlštejn a okolí. Poté začíná houstnout oblačnost a jen s obtížemi lze cáry v mracích spatřit Brno a jadernou elektrárnu Jaslovské Bohunice. To už se ale naše pozornost obrací k libé vůni vinoucí se z galley. Tištěné menu, výběr ze dvou jídel - vidíte, evropské hladolety?! Takhle se to dělá! Dobrá pověst palubního servisu Turkish Airlines je oprávněná – před sebou mám dost možná nejlepší jídlo, jaké jsem kdy v letadle dostal. Hovězí Tas kebab s ratatouille a rýží, vynikající salát ze zelených fazolek a švestkový koláč, k tomu voda, pitelné turecké víno a turecký čaj. V kontextu běžných letadlových blafů naprosto excelentní výkon.
- thai a malaj 001.JPG (59.47 KiB) Zobrazeno 9470 x
- thai a malaj 003.JPG (91.48 KiB) Zobrazeno 9470 x
- thai letecke 028.JPG (102.66 KiB) Zobrazeno 9470 x
- thai a malaj 186.JPG (82.73 KiB) Zobrazeno 9470 x
- thai a malaj 005.JPG (82.74 KiB) Zobrazeno 9466 x
Zhruba desetihodinový stopover dával možnost alespoň zběžně prozkoumat Istanbul. Přítelkyně se naneštěstí dopustila typické koupácké chyby, když si v Praze strčila bundu do odbaveného zavazadla. V Istanbulu bylo sice krásně, modrá obloha a příjemné jemné světlo jako v mém milovaném Lisabonu, ale zároveň taky pěkná kosa. Přítelkyně koukala jako ztracené štěňátko, až jsem jí musel půjčit svou bundu – takže nakonec jsem to byl já, kdo v teplotě mírně nad bodem mrazu pobíhal jak magor v košili a zahříval se myšlenkami na dusnou bangkockou „prádelnu“.
Ukázalo se však, že spojení Atatürkova letiště s centrem města není nic moc, a že istanbulská MHD je obecně dost hrozná, takže jsme byli rádi, když jsme stihli dojet tramvají na Sultanahmet a prohlédnout si interiér Modré mešity. Pak jsme seběhli parkem Gülhane k nádraží Sirkeci, v jedné z bočních uliček jsme si dali večeři a rychle zpět na letiště, kde se náš Airbus 340 již připravoval na let do Bangkoku a dále do Ho či Minova města...
- thai a malaj 011.JPG (92.84 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai a malaj 025.JPG (125.46 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai a malaj 112.JPG (86.68 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai a malaj 077.JPG (57.34 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai a malaj 105.JPG (58.57 KiB) Zobrazeno 9466 x
TK068
Turkish Airlines
Airbus 340-300
TC-JII
„Mersin“
Doba letu: 8:40
Airbus tři sta čtyřicítka je zvláštní letadlo. Vadí mi jeho čtyři vzhledově i výkonově poddimenzované motory, zato z hlediska pasažérského komfortu proti němu nemohu říct ani popel. Zaprvé je vcelku tiché. Zadruhé, v dobách, kdy zločin sázet sedačky po třech přestává být zločinem, ale běžnou praxí (jsou takto przněna i jinak podařená letadla jako je B787), jsem nesmírně vděčný za to, že mohu letět dálkovku a tulit se na dvojsedačce ke svému děvčátku, aniž by vedle nás byl nalepený jakýsi obejda narušující naši diskrétní zónu.
- thai letecke 047.JPG (76.17 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai a malaj 135.JPG (75.07 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai letecke 052.JPG (66.34 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai letecke 058.JPG (86.62 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai letecke 054.JPG (72.83 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai a malaj 138.JPG (97.41 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai a malaj 136.JPG (47.18 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai letecke 065.JPG (47.18 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai letecke 067.JPG (46.39 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai letecke 070.JPG (71.81 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai letecke 074.JPG (50.55 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai letecke 076.JPG (105.26 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai letecke 080.JPG (90.08 KiB) Zobrazeno 9466 x
- thai letecke 092.JPG (58.1 KiB) Zobrazeno 9367 x
Když jsem o pár měsíců dříve opouštěl Taiwan s tajfunem Megi v patách, netušil jsem, že mě Asie přivítá další živelnou pohromou. V době, kdy už jsme leželi v hotelu a doháněli spánkový deficit z předchozí noci, Barmu a sever Thajska postihlo zemětřesení o síle 6.8 Richterovy škály, které údajně rozkolíbalo i špičku bangkockého mrakodrapu Baiyoke Tower. O tom jsme ale v tu chvíli neměli ani ponětí, koneckonců ani o tom, že nám na Koh Samui příroda přichystá ještě jedno nemilé překvápko. Ale nepředbíhejme…
(konec první kapitoly)
Teď už jen rychle další části, nemám rád cliffhangery! 
)
Mne se tam zalibilo. Uz jenom kvuli te kuchyni! Tom yum goong bych se ujedl.