Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Ve skříni se mi dlouho válel jeden kostlivec. Dlouho jsem přemýšlel, zda ho vytáhnout na světlo, nebo nechat být. O čem je řeč? O trip reportu popisujícím mou cestu do Thajska a Malajsie, kterou jsem podniknul na přelomu března a dubna roku 2011. Trip report jsem sice před časem rozepsal, ale pak jsem si řekl, že tak profláknuté destinace si publicitu ani příliš nezaslouží. Jenže když se tak koukám z okna a vidím tu všeobjímající mrazivou šeď, říkám si, že by se mé zápisky třeba mohly někomu hodit coby inspirace…
Trip jsem začal plánovat skoro přesně před dvěma lety. Zima tenkrát přišla nezvykle rychle. Na sklonku listopadu 2010 leželo v Ruzyni dvacet čísel sněhu a tak jsme si s přítelkyní říkali, že by stálo za to z tohohle bílého pekla aspoň na chvíli utéct. Po krátké úvaze jsme se shodli na tom, že Thajsko by nemusela být špatná volba. Vzhledem k povinnostem jsme nakonec mohli odjet až na sklonku března, ale vidina cesty do tepla nám aspoň pomohla přežít krutou zimu. Ti, kteří četli můj trip report z poměrně málo známého Taiwanu, se teď nejspíš budou chytat za hlavu. Proboha, co ten kuba.biker hledal za štěstí v tak provařené destinaci jako je Thajsko – a ještě navíc s evropskou holkou na krku?!
Důvod první: má slabost pro thajské jídlo. Vzpomínám si na 90. léta a děsivé zážitky ze škol v přírodě, odkud jsem se vracíval vždy podvyživený, protože škola v přírodě = týden trvající teror v podobě čočky s vejcem, buchtiček se šodó (které spolužáci k mé nelibosti vítali hlasitým „hurá“) a pochopitelně také jídelnové stálice, univerzální hnědé omáčky. Po týdenním půstu jsem byl vždycky natěšený na normální civilizované jídlo a mé návraty ze škol v přírodě tudíž byly záminkou pro opulentní rodinné obědy, ideálně v nějaké exotické restauraci. Párkrát jsme takhle skončili na Starém Městě v podniku Orange Moon, což byla v roce 1997 jedna z prvních pražských restaurací specializujících se na thajskou kuchyni. Ultrapálivá polívka Tom Yam Kung mi sice tenkrát málem utrhla uši, ovšem ty chuťové buňky, které přežily spalující žár chilli papriček, si na specifické thajské chutě překvapivě rychle zvykly. Výsledek je takový, že dnes si thajské jídlo dopřávám asi tak často, jako polovina našeho národa ulítává na řízcích a guláších se šesti. V mé spíži za žádných okolností nesmí chybět kokosové mléko, rybí omáčka, curry pasta, citronová tráva a galangal. Přestože však základní thajská jídla umím ukuchtit levou zadní, dlouho jsem toužil ochutnat je v autentické podobě a především v autentickém prostředí.
Ten druhý důvod k cestě do Thajska byl ještě o něco pragmatičtější. Před časem se zde ve fóru objevilo vlákno s titulem „spotter versus koupák“, aneb jak skloubit relax v plážové destinaci se spottingem na exotickém letišti. Po vyhodnocení všech dostupných alternativ mi vyšel jasný vítěz. Thajský ostrůvek Koh Samui.
Zbývalo vyřešit dopravu. První možnou alternativou byl pochopitelně let s Emirates. Ale vzhledem k obavám ze skladby cestujících na letu z/do Prahy (koupáci nejtvrdšího ražení – bojím, bojím), silně unfriendly uspořádání sedaček v B777 a především kvůli vízové povinnosti do SAE, jsem však tuto variantu zavrhnul. Přeskočil jsem nabídky hladoletů typu Aerosvit a KLM a nakonec zabookoval letenky s Turkish Airlines. Říkal jsem si, že aspoň prověřím, co je pravdy na zkazkách o jejich obdivuhodně velkorysém servisu v Y class. Pro přesun na Koh Samui jsem zvolil jeden z dopoledních spojů Bangkok Airways. Návrat po stejné trase? V žádném případě! Rozhodl jsem se, že to z Koh Samui vezmeme s malajským lowcostem Firefly do Kuala Lumpuru a zastavíme se při té příležitosti v Malacce. Pro návrat do Bangkoku se nabízela supervýhodná jednosměrka Malaysia Airlines - a zpět do Prahy opět s Turky přes Istanbul.
Kapitola první: Den a noc v tureckém stylu
PRG-IST
TK1768
Turkish Airlines
Boeing 737-800
TC-JFE
„Hatay“
Doba letu: 2:17
Konečně březen! Po hektickém týdnu dodělávání restů odlétáme přes Istanbul do Bangkoku. K mému velkému překvapení je turecký Boeing poloprázdný. Ačkoliv ještě neprošel modernizací interiéru, sedí se pohodlně a legroom je zcela v pohodě. Po startu z dráhy 24 mi na chvíli zatrne. V těsné blízkosti letadla se mihne hejno ptáků a jen zázrakem unikáme birdstriku. Žádný vrabec nasátý v motoru, žádné nouzové přistání na Berounku. Uf! Klidně stoupáme a vzápětí se nám naskýtá krásný výhled na Karlštejn a okolí. Poté začíná houstnout oblačnost a jen s obtížemi lze cáry v mracích spatřit Brno a jadernou elektrárnu Jaslovské Bohunice. To už se ale naše pozornost obrací k libé vůni vinoucí se z galley. Tištěné menu, výběr ze dvou jídel - vidíte, evropské hladolety?! Takhle se to dělá! Dobrá pověst palubního servisu Turkish Airlines je oprávněná – před sebou mám dost možná nejlepší jídlo, jaké jsem kdy v letadle dostal. Hovězí Tas kebab s ratatouille a rýží, vynikající salát ze zelených fazolek a švestkový koláč, k tomu voda, pitelné turecké víno a turecký čaj. V kontextu běžných letadlových blafů naprosto excelentní výkon.
Po dvou hodinách letu přelétáme břeh Černého moře a blížíme se k Istanbulu. Na mapě vůbec nevynikne, jak je Istanbul obrovský, říkám si v duchu, když přelétáme obrovskou aglomeraci. Následuje otočka nad Marmarským mořem a jako několikátí v pořadí dosedáme na dráhu 05 rušného Atatürkova letiště. Znuděný pohled policajta na pasovce, líné ťuknutí razítkem do pasu a poprvé vstupuju na tureckou půdu (- nepočítám-li berlínský Kreuzberg a Severní Kypr).
Zhruba desetihodinový stopover dával možnost alespoň zběžně prozkoumat Istanbul. Přítelkyně se naneštěstí dopustila typické koupácké chyby, když si v Praze strčila bundu do odbaveného zavazadla. V Istanbulu bylo sice krásně, modrá obloha a příjemné jemné světlo jako v mém milovaném Lisabonu, ale zároveň taky pěkná kosa. Přítelkyně koukala jako ztracené štěňátko, až jsem jí musel půjčit svou bundu – takže nakonec jsem to byl já, kdo v teplotě mírně nad bodem mrazu pobíhal jak magor v košili a zahříval se myšlenkami na dusnou bangkockou „prádelnu“.
Ukázalo se však, že spojení Atatürkova letiště s centrem města není nic moc, a že istanbulská MHD je obecně dost hrozná, takže jsme byli rádi, když jsme stihli dojet tramvají na Sultanahmet a prohlédnout si interiér Modré mešity. Pak jsme seběhli parkem Gülhane k nádraží Sirkeci, v jedné z bočních uliček jsme si dali večeři a rychle zpět na letiště, kde se náš Airbus 340 již připravoval na let do Bangkoku a dále do Ho či Minova města...
IST-BKK
TK068
Turkish Airlines
Airbus 340-300
TC-JII
„Mersin“
Doba letu: 8:40
Airbus tři sta čtyřicítka je zvláštní letadlo. Vadí mi jeho čtyři vzhledově i výkonově poddimenzované motory, zato z hlediska pasažérského komfortu proti němu nemohu říct ani popel. Zaprvé je vcelku tiché. Zadruhé, v dobách, kdy zločin sázet sedačky po třech přestává být zločinem, ale běžnou praxí (jsou takto przněna i jinak podařená letadla jako je B787), jsem nesmírně vděčný za to, že mohu letět dálkovku a tulit se na dvojsedačce ke svému děvčátku, aniž by vedle nás byl nalepený jakýsi obejda narušující naši diskrétní zónu.
Příjemný dojem z tureckého A340 podtrhují modré čalouněné sedačky a polštářky a deky ve stejném barevném provedení. Podobně jako letadlo z Prahy do Istanbulu, i tento let je obsazený jen zhruba z poloviny, což kvituji s povděkem. Většina spolucestujících v Y class jsou pohledné holky tak do třiceti let, které (jak se později ukazuje) pokračují tím samým letadlem z Bangkoku do Ho Či Minova města. Ještě na zemi zkouším IFE: nabídka filmů je sice tristní, zato zobrazení trasy letu je nesrovnatelně kvalitnější než v A340 China Airlines. Catering je opět skvělý: cuketa plněná mletým masem, vinné listy, nakládaný artyčok, štrůdl jak od babičky, pitelné francouzské víno a na závěr šálek tureckého čaje. Za zmínku stojí i neuvěřitelně velkorysý amenity kit obsahující legrační khaki fusakle s protiskluzovou úpravou, špunty do uší, klapky na oči, kartáček a pastu a také krajně podezřelou čínskou pomádu na rty, která zřejmě původně měla být voskem na lyže.
Zatímco si tak popíjím víno, pod námi září do noci Tabríz a Teherán jako dvě obrovské šperkovnice. Nádherný pohled - tohle je to nejlepší IFE jaké znám. Bohužel tím vyhlídka z letadla končí. Naivně jsem očekával východ slunce nad Himálajem, ale vše je skryto v mlžném oparu. Vycházející slunce však osvicuje náběžnou hranu křídla a odhaluje to, co bych raději neviděl: dvojici nedotažených nýtů vyčnívajících o dobré dva centimetry nad povrch křídla.
V duchu si říkám, zda to prvotřídní krmení nemá jen odvést pozornost od mizerné údržby, kterou byly turecké aerolinie svého času vyhlášené. Kdo ví. Naštěstí bez jakéhokoliv incidentu vstupujeme do thajského vzdušného prostoru a zakrátko se pod námi objevuje předměstí Bangkoku. Přelétáváme staré letiště Don Muang a po otočce nad mořem sedáme na dráhu 01L letiště Suvarnabhumi.
Když jsem o pár měsíců dříve opouštěl Taiwan s tajfunem Megi v patách, netušil jsem, že mě Asie přivítá další živelnou pohromou. V době, kdy už jsme leželi v hotelu a doháněli spánkový deficit z předchozí noci, Barmu a sever Thajska postihlo zemětřesení o síle 6.8 Richterovy škály, které údajně rozkolíbalo i špičku bangkockého mrakodrapu Baiyoke Tower. O tom jsme ale v tu chvíli neměli ani ponětí, koneckonců ani o tom, že nám na Koh Samui příroda přichystá ještě jedno nemilé překvápko. Ale nepředbíhejme…
(konec první kapitoly)
Ve skříni se mi dlouho válel jeden kostlivec. Dlouho jsem přemýšlel, zda ho vytáhnout na světlo, nebo nechat být. O čem je řeč? O trip reportu popisujícím mou cestu do Thajska a Malajsie, kterou jsem podniknul na přelomu března a dubna roku 2011. Trip report jsem sice před časem rozepsal, ale pak jsem si řekl, že tak profláknuté destinace si publicitu ani příliš nezaslouží. Jenže když se tak koukám z okna a vidím tu všeobjímající mrazivou šeď, říkám si, že by se mé zápisky třeba mohly někomu hodit coby inspirace…
Trip jsem začal plánovat skoro přesně před dvěma lety. Zima tenkrát přišla nezvykle rychle. Na sklonku listopadu 2010 leželo v Ruzyni dvacet čísel sněhu a tak jsme si s přítelkyní říkali, že by stálo za to z tohohle bílého pekla aspoň na chvíli utéct. Po krátké úvaze jsme se shodli na tom, že Thajsko by nemusela být špatná volba. Vzhledem k povinnostem jsme nakonec mohli odjet až na sklonku března, ale vidina cesty do tepla nám aspoň pomohla přežít krutou zimu. Ti, kteří četli můj trip report z poměrně málo známého Taiwanu, se teď nejspíš budou chytat za hlavu. Proboha, co ten kuba.biker hledal za štěstí v tak provařené destinaci jako je Thajsko – a ještě navíc s evropskou holkou na krku?!
Důvod první: má slabost pro thajské jídlo. Vzpomínám si na 90. léta a děsivé zážitky ze škol v přírodě, odkud jsem se vracíval vždy podvyživený, protože škola v přírodě = týden trvající teror v podobě čočky s vejcem, buchtiček se šodó (které spolužáci k mé nelibosti vítali hlasitým „hurá“) a pochopitelně také jídelnové stálice, univerzální hnědé omáčky. Po týdenním půstu jsem byl vždycky natěšený na normální civilizované jídlo a mé návraty ze škol v přírodě tudíž byly záminkou pro opulentní rodinné obědy, ideálně v nějaké exotické restauraci. Párkrát jsme takhle skončili na Starém Městě v podniku Orange Moon, což byla v roce 1997 jedna z prvních pražských restaurací specializujících se na thajskou kuchyni. Ultrapálivá polívka Tom Yam Kung mi sice tenkrát málem utrhla uši, ovšem ty chuťové buňky, které přežily spalující žár chilli papriček, si na specifické thajské chutě překvapivě rychle zvykly. Výsledek je takový, že dnes si thajské jídlo dopřávám asi tak často, jako polovina našeho národa ulítává na řízcích a guláších se šesti. V mé spíži za žádných okolností nesmí chybět kokosové mléko, rybí omáčka, curry pasta, citronová tráva a galangal. Přestože však základní thajská jídla umím ukuchtit levou zadní, dlouho jsem toužil ochutnat je v autentické podobě a především v autentickém prostředí.
Ten druhý důvod k cestě do Thajska byl ještě o něco pragmatičtější. Před časem se zde ve fóru objevilo vlákno s titulem „spotter versus koupák“, aneb jak skloubit relax v plážové destinaci se spottingem na exotickém letišti. Po vyhodnocení všech dostupných alternativ mi vyšel jasný vítěz. Thajský ostrůvek Koh Samui.
Zbývalo vyřešit dopravu. První možnou alternativou byl pochopitelně let s Emirates. Ale vzhledem k obavám ze skladby cestujících na letu z/do Prahy (koupáci nejtvrdšího ražení – bojím, bojím), silně unfriendly uspořádání sedaček v B777 a především kvůli vízové povinnosti do SAE, jsem však tuto variantu zavrhnul. Přeskočil jsem nabídky hladoletů typu Aerosvit a KLM a nakonec zabookoval letenky s Turkish Airlines. Říkal jsem si, že aspoň prověřím, co je pravdy na zkazkách o jejich obdivuhodně velkorysém servisu v Y class. Pro přesun na Koh Samui jsem zvolil jeden z dopoledních spojů Bangkok Airways. Návrat po stejné trase? V žádném případě! Rozhodl jsem se, že to z Koh Samui vezmeme s malajským lowcostem Firefly do Kuala Lumpuru a zastavíme se při té příležitosti v Malacce. Pro návrat do Bangkoku se nabízela supervýhodná jednosměrka Malaysia Airlines - a zpět do Prahy opět s Turky přes Istanbul.
Kapitola první: Den a noc v tureckém stylu
PRG-IST
TK1768
Turkish Airlines
Boeing 737-800
TC-JFE
„Hatay“
Doba letu: 2:17
Konečně březen! Po hektickém týdnu dodělávání restů odlétáme přes Istanbul do Bangkoku. K mému velkému překvapení je turecký Boeing poloprázdný. Ačkoliv ještě neprošel modernizací interiéru, sedí se pohodlně a legroom je zcela v pohodě. Po startu z dráhy 24 mi na chvíli zatrne. V těsné blízkosti letadla se mihne hejno ptáků a jen zázrakem unikáme birdstriku. Žádný vrabec nasátý v motoru, žádné nouzové přistání na Berounku. Uf! Klidně stoupáme a vzápětí se nám naskýtá krásný výhled na Karlštejn a okolí. Poté začíná houstnout oblačnost a jen s obtížemi lze cáry v mracích spatřit Brno a jadernou elektrárnu Jaslovské Bohunice. To už se ale naše pozornost obrací k libé vůni vinoucí se z galley. Tištěné menu, výběr ze dvou jídel - vidíte, evropské hladolety?! Takhle se to dělá! Dobrá pověst palubního servisu Turkish Airlines je oprávněná – před sebou mám dost možná nejlepší jídlo, jaké jsem kdy v letadle dostal. Hovězí Tas kebab s ratatouille a rýží, vynikající salát ze zelených fazolek a švestkový koláč, k tomu voda, pitelné turecké víno a turecký čaj. V kontextu běžných letadlových blafů naprosto excelentní výkon.
Po dvou hodinách letu přelétáme břeh Černého moře a blížíme se k Istanbulu. Na mapě vůbec nevynikne, jak je Istanbul obrovský, říkám si v duchu, když přelétáme obrovskou aglomeraci. Následuje otočka nad Marmarským mořem a jako několikátí v pořadí dosedáme na dráhu 05 rušného Atatürkova letiště. Znuděný pohled policajta na pasovce, líné ťuknutí razítkem do pasu a poprvé vstupuju na tureckou půdu (- nepočítám-li berlínský Kreuzberg a Severní Kypr).
Zhruba desetihodinový stopover dával možnost alespoň zběžně prozkoumat Istanbul. Přítelkyně se naneštěstí dopustila typické koupácké chyby, když si v Praze strčila bundu do odbaveného zavazadla. V Istanbulu bylo sice krásně, modrá obloha a příjemné jemné světlo jako v mém milovaném Lisabonu, ale zároveň taky pěkná kosa. Přítelkyně koukala jako ztracené štěňátko, až jsem jí musel půjčit svou bundu – takže nakonec jsem to byl já, kdo v teplotě mírně nad bodem mrazu pobíhal jak magor v košili a zahříval se myšlenkami na dusnou bangkockou „prádelnu“.
Ukázalo se však, že spojení Atatürkova letiště s centrem města není nic moc, a že istanbulská MHD je obecně dost hrozná, takže jsme byli rádi, když jsme stihli dojet tramvají na Sultanahmet a prohlédnout si interiér Modré mešity. Pak jsme seběhli parkem Gülhane k nádraží Sirkeci, v jedné z bočních uliček jsme si dali večeři a rychle zpět na letiště, kde se náš Airbus 340 již připravoval na let do Bangkoku a dále do Ho či Minova města...
IST-BKK
TK068
Turkish Airlines
Airbus 340-300
TC-JII
„Mersin“
Doba letu: 8:40
Airbus tři sta čtyřicítka je zvláštní letadlo. Vadí mi jeho čtyři vzhledově i výkonově poddimenzované motory, zato z hlediska pasažérského komfortu proti němu nemohu říct ani popel. Zaprvé je vcelku tiché. Zadruhé, v dobách, kdy zločin sázet sedačky po třech přestává být zločinem, ale běžnou praxí (jsou takto przněna i jinak podařená letadla jako je B787), jsem nesmírně vděčný za to, že mohu letět dálkovku a tulit se na dvojsedačce ke svému děvčátku, aniž by vedle nás byl nalepený jakýsi obejda narušující naši diskrétní zónu.
Příjemný dojem z tureckého A340 podtrhují modré čalouněné sedačky a polštářky a deky ve stejném barevném provedení. Podobně jako letadlo z Prahy do Istanbulu, i tento let je obsazený jen zhruba z poloviny, což kvituji s povděkem. Většina spolucestujících v Y class jsou pohledné holky tak do třiceti let, které (jak se později ukazuje) pokračují tím samým letadlem z Bangkoku do Ho Či Minova města. Ještě na zemi zkouším IFE: nabídka filmů je sice tristní, zato zobrazení trasy letu je nesrovnatelně kvalitnější než v A340 China Airlines. Catering je opět skvělý: cuketa plněná mletým masem, vinné listy, nakládaný artyčok, štrůdl jak od babičky, pitelné francouzské víno a na závěr šálek tureckého čaje. Za zmínku stojí i neuvěřitelně velkorysý amenity kit obsahující legrační khaki fusakle s protiskluzovou úpravou, špunty do uší, klapky na oči, kartáček a pastu a také krajně podezřelou čínskou pomádu na rty, která zřejmě původně měla být voskem na lyže.
Zatímco si tak popíjím víno, pod námi září do noci Tabríz a Teherán jako dvě obrovské šperkovnice. Nádherný pohled - tohle je to nejlepší IFE jaké znám. Bohužel tím vyhlídka z letadla končí. Naivně jsem očekával východ slunce nad Himálajem, ale vše je skryto v mlžném oparu. Vycházející slunce však osvicuje náběžnou hranu křídla a odhaluje to, co bych raději neviděl: dvojici nedotažených nýtů vyčnívajících o dobré dva centimetry nad povrch křídla.
V duchu si říkám, zda to prvotřídní krmení nemá jen odvést pozornost od mizerné údržby, kterou byly turecké aerolinie svého času vyhlášené. Kdo ví. Naštěstí bez jakéhokoliv incidentu vstupujeme do thajského vzdušného prostoru a zakrátko se pod námi objevuje předměstí Bangkoku. Přelétáváme staré letiště Don Muang a po otočce nad mořem sedáme na dráhu 01L letiště Suvarnabhumi.
Když jsem o pár měsíců dříve opouštěl Taiwan s tajfunem Megi v patách, netušil jsem, že mě Asie přivítá další živelnou pohromou. V době, kdy už jsme leželi v hotelu a doháněli spánkový deficit z předchozí noci, Barmu a sever Thajska postihlo zemětřesení o síle 6.8 Richterovy škály, které údajně rozkolíbalo i špičku bangkockého mrakodrapu Baiyoke Tower. O tom jsme ale v tu chvíli neměli ani ponětí, koneckonců ani o tom, že nám na Koh Samui příroda přichystá ještě jedno nemilé překvápko. Ale nepředbíhejme…
(konec první kapitoly)
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 31. 12. 2012, 11:05, celkem upraveno 1 x.
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Supr první díl trip reportu, akorát tak k snídani. Fotky samozřejmě parádní. Teď už jen rychle další části, nemám rád cliffhangery!
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2862
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Super TR. Na TK se taky tesim, 1. s nima poletim pristi rok, sice jen PRG-IST-PRG, ale i tak. Doufam, ze je catering porad na stejne urovni.
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Kapitola druhá: Metropole, která je „out“ (anebo spíš „in“?)
„Můžu tě...ehm…líbat?“
„No…“
„Ale za to je nějakej příplatek, žejo?“
„Jako za có?“
„No já jsem myslel, že líbání je nejdražší.“
„Tyjo vo tom nic nevim…!“
„Aha. Tak to asi jenom v Bangkoku.“
„Tys byl v Bangkoku? Fákt?“
„No jasně.“
„Tak mi vo tom něco řekni!“
„Tak…prostitutky tam plavou v akváriích(…)“
Tenhle dialog mezi sebou vedli Taťána Vilhelmová a Saša Rašilov ve filmu Samotáři, který byl natočen ve stejném roce, kdy maličký kuba.biker poprvé ochutnal polívku Tom Yam Kung. Scéna ze Samotářů podle mého docela hezky ilustruje, jak bylo Thajsko svého času vnímané. Tenkrát v 90. letech to byla patrně nejdostupnější, nejoblíbenější a logicky také nejprofláknutější exotika. Kdo nenavštívil Thajsko, jako by nebyl - a pro Čechy to platilo dvojnásob. Jenže jak čas plynul a z českých holých řití se začaly stávat mírně ochlupené řitě, mýtus, že all inclusive Pattaya/Phuket je zhmotněné blaho, začal brát rychle za své. Ve výsledku se z opěvovaného Thajska stala země, kam jezdí v podstatě jen koupáci, úchyláci a lůzři. Je to vcelku komické, ale opravdu jsem se setkal s lidmi, kteří by do Thajska apriori nejeli, protože je ta země „prostě out“. (A já se v duchu ptám: Wtf?!)
Naopak velmi „in“ je Thajsko pro ruskou nižší střední třídu. Když jsme přistáli na Suvarnabhumi, trochu mě vyděsilo početné zastoupení ruských charterových aerolinek od Transaera přes Nordwind až po Orenair. A pár výjevů bezprostředně po vstupu na thajskou půdu mi potvrdilo, že skutečně je čeho se obávat. Nic ve zlém, ale pohled na opoceného a zarudlého Ivana Sergejeviče svlečeného do půli těla, jak plnými doušky lemtá Chang, cosi vykřikuje a za zadek drží peroxidovou blondýnu s falešnou Vuittonkou, špulící rtíky s noblesou a grácií Šárky Grossové - děkuji nechci…
Ruští turisté ale nejraději tráví čas v nákupních centrech, takže jsem naštěstí byl takových výjevů povětšinu času ušetřen. Možná to je dané nesmírnou rozlohou Bangkoku – každopádně turisté se v něm rozmělní a na rozdíl od takového Hongkongu tu lidé u hlavních pamětihodností nezakopávají jeden o druhého. Legrační je, že v uměle vytvořených moderních centrech bangkockých čtvrtí panuje neskutečný mumraj, zatímco v „historickém“ jádru města je místy až vesnický klídek.
„Můžu tě...ehm…líbat?“
„No…“
„Ale za to je nějakej příplatek, žejo?“
„Jako za có?“
„No já jsem myslel, že líbání je nejdražší.“
„Tyjo vo tom nic nevim…!“
„Aha. Tak to asi jenom v Bangkoku.“
„Tys byl v Bangkoku? Fákt?“
„No jasně.“
„Tak mi vo tom něco řekni!“
„Tak…prostitutky tam plavou v akváriích(…)“
Tenhle dialog mezi sebou vedli Taťána Vilhelmová a Saša Rašilov ve filmu Samotáři, který byl natočen ve stejném roce, kdy maličký kuba.biker poprvé ochutnal polívku Tom Yam Kung. Scéna ze Samotářů podle mého docela hezky ilustruje, jak bylo Thajsko svého času vnímané. Tenkrát v 90. letech to byla patrně nejdostupnější, nejoblíbenější a logicky také nejprofláknutější exotika. Kdo nenavštívil Thajsko, jako by nebyl - a pro Čechy to platilo dvojnásob. Jenže jak čas plynul a z českých holých řití se začaly stávat mírně ochlupené řitě, mýtus, že all inclusive Pattaya/Phuket je zhmotněné blaho, začal brát rychle za své. Ve výsledku se z opěvovaného Thajska stala země, kam jezdí v podstatě jen koupáci, úchyláci a lůzři. Je to vcelku komické, ale opravdu jsem se setkal s lidmi, kteří by do Thajska apriori nejeli, protože je ta země „prostě out“. (A já se v duchu ptám: Wtf?!)
Naopak velmi „in“ je Thajsko pro ruskou nižší střední třídu. Když jsme přistáli na Suvarnabhumi, trochu mě vyděsilo početné zastoupení ruských charterových aerolinek od Transaera přes Nordwind až po Orenair. A pár výjevů bezprostředně po vstupu na thajskou půdu mi potvrdilo, že skutečně je čeho se obávat. Nic ve zlém, ale pohled na opoceného a zarudlého Ivana Sergejeviče svlečeného do půli těla, jak plnými doušky lemtá Chang, cosi vykřikuje a za zadek drží peroxidovou blondýnu s falešnou Vuittonkou, špulící rtíky s noblesou a grácií Šárky Grossové - děkuji nechci…
Ruští turisté ale nejraději tráví čas v nákupních centrech, takže jsem naštěstí byl takových výjevů povětšinu času ušetřen. Možná to je dané nesmírnou rozlohou Bangkoku – každopádně turisté se v něm rozmělní a na rozdíl od takového Hongkongu tu lidé u hlavních pamětihodností nezakopávají jeden o druhého. Legrační je, že v uměle vytvořených moderních centrech bangkockých čtvrtí panuje neskutečný mumraj, zatímco v „historickém“ jádru města je místy až vesnický klídek.
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 02. 01. 2013, 22:33, celkem upraveno 2 x.
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Více fotek mi bohužel nejde nahrát, takže další várka až příště...
-
- Kapitán
- Příspěvky: 3039
- Registrován: 13. 05. 2005, 09:25
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Super report
Co se toho IST a navstevy centra tyce, nedavno jsem nekde zahledl reklamu na prohlidku mesta s pruvodcem pro tranzitni pasazery THY - to tehdy jeste nebylo? To jejich "metro" a pak jeste tramvaj do centra je opravdu dost utrpeni...
Co se toho IST a navstevy centra tyce, nedavno jsem nekde zahledl reklamu na prohlidku mesta s pruvodcem pro tranzitni pasazery THY - to tehdy jeste nebylo? To jejich "metro" a pak jeste tramvaj do centra je opravdu dost utrpeni...
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Velmi pekne napsane!!!
V kontextu mistniho fora jsou proflaknute spis destinace v tichomori )
At si rika kdo chce co chce, tak Thajsko je super Kdyz se vynecha Pattaya, Patong a Phi Phi, tak pro pohodovou a levnou dovolenou neznam lepsi misto (pravda, nebyl jsem v Karibiku).
Report mi pripomina mix nedavnych cest. THY jsou fakt dobri, uz take vim, ze v zime a na jare je v IST poradna klada , ze v Thajsku se jezdi tam, kam nejezdi Rusaci (i kdyz jeste horsi mi prijdou koupaci z Izraele) a kombinace Thajsko a Malajsie je idealni.
BTW: loni v unoru jsem taky letel za velmi dobre penize s Malyasian KUL-BKK.
V kontextu mistniho fora jsou proflaknute spis destinace v tichomori )
At si rika kdo chce co chce, tak Thajsko je super Kdyz se vynecha Pattaya, Patong a Phi Phi, tak pro pohodovou a levnou dovolenou neznam lepsi misto (pravda, nebyl jsem v Karibiku).
Report mi pripomina mix nedavnych cest. THY jsou fakt dobri, uz take vim, ze v zime a na jare je v IST poradna klada , ze v Thajsku se jezdi tam, kam nejezdi Rusaci (i kdyz jeste horsi mi prijdou koupaci z Izraele) a kombinace Thajsko a Malajsie je idealni.
BTW: loni v unoru jsem taky letel za velmi dobre penize s Malyasian KUL-BKK.
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
dejavu píše:Velmi pekne napsane!!!
V kontextu mistniho fora jsou proflaknute spis destinace v tichomori )
At si rika kdo chce co chce, tak Thajsko je super Kdyz se vynecha Pattaya, Patong a Phi Phi, tak pro pohodovou a levnou dovolenou neznam lepsi misto (pravda, nebyl jsem v Karibiku).
Report mi pripomina mix nedavnych cest. THY jsou fakt dobri, uz take vim, ze v zime a na jare je v IST poradna klada , ze v Thajsku se jezdi tam, kam nejezdi Rusaci (i kdyz jeste horsi mi prijdou koupaci z Izraele) a kombinace Thajsko a Malajsie je idealni.
BTW: loni v unoru jsem taky letel za velmi dobre penize s Malyasian KUL-BKK.
S tím IST v zimě to je o náhodě... V roce 2010 jsem tam byl pár dní před Vánoci a měli jsme příjemných 15 stupňů oproti mrazům u nás...
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2130
- Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
- Bydliště: BRQ
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Prima. Názor na Bangkok jsem vyjádřil dříve, na Istanbul se docela těším (ale bojím se určité ušmudlanosti), A340-600 mám hodně rád pro její štíhlost a délku.
-
- Nejlepší autor trip reportů 2013 a nejlepších fotografií v trip reportu 2013
- Příspěvky: 2207
- Registrován: 29. 11. 2008, 10:56
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Palma de Mallorca
- Stav: Offline
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Taky ti pochvalim prvni cast, kdyz uz ti tady do reportu zasahujeme v prubehu jeho vzniku. Moc hezke!
Akorat me zase nekdo tesne predbehl, poletim s Firefly za mesic stejnu trasu, ale opacne: SZB-USM.
Mne se taky A340 libi jako personovi, teda hlavne -600, prijde mi elegantni. A taky preferuju letadla, kde lide cestujici ve dvojici v Y maji trochu soukromi.
Fakt je to s provarenosti Thajska takove, ze se az clovek musi skoro omlouvat, kdyz tam jede? Mne se tam zalibilo. Uz jenom kvuli te kuchyni! Tom yum goong bych se ujedl.
Akorat nevim, jestli je opakem k hole riti v nasem kontextu zrovna to, co jsi napsal ty. A dobra poznamka o odvadeni pozornosti jidlem u TK.
Akorat me zase nekdo tesne predbehl, poletim s Firefly za mesic stejnu trasu, ale opacne: SZB-USM.
Mne se taky A340 libi jako personovi, teda hlavne -600, prijde mi elegantni. A taky preferuju letadla, kde lide cestujici ve dvojici v Y maji trochu soukromi.
Fakt je to s provarenosti Thajska takove, ze se az clovek musi skoro omlouvat, kdyz tam jede? Mne se tam zalibilo. Uz jenom kvuli te kuchyni! Tom yum goong bych se ujedl.
Akorat nevim, jestli je opakem k hole riti v nasem kontextu zrovna to, co jsi napsal ty. A dobra poznamka o odvadeni pozornosti jidlem u TK.
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
pavelpmi píše:Akorat me zase nekdo tesne predbehl, poletim s Firefly za mesic stejnu trasu, ale opacne: SZB-USM.
Tak to tam se tam mozna potkame. Akorat ja tam tentokrat priletim (tipuju) Nissanem March
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Tomu, kdo rád fotí, nabízí Bangkok spoustu vděčných námětů. Od všudypřítomných stánků s vynikajícím street foodem až po všelijaká bizarní vozítka, to vše okořeněné buddhistickými mnichy v jasně oranžových hábitech. Fascinujícím výjevem je třeba lodní doprava na kanálu Khlong Saen Saeb. Tahle páchnoucí stoka, do které tečou splašky z půlky Bangkoku, je hlavní dopravní spojnicí mezi čtvrtí Pratunam a Rattanakosin. Brázdí ji rychlé motorové čluny, narvané jak plechovky sardinek a zakryté plachtou, aby cestující byli chráněni před špinavou vodou a zplodinami. Průvodčí jak opičky poskakují po lodi a kasírují cestující, přidržují se přitom lan a balancují nad kalnými vlnami kanálu, maskovaní rouškou přes pusu a helmou. Sem bych vyhnal pupkaté průvodčí Českých drah!
Předpokládám ale, že většině uživatelů fóra je tohle město dobře známé, takže zbytek vyprávění přenechám fotkám.
Předpokládám ale, že většině uživatelů fóra je tohle město dobře známé, takže zbytek vyprávění přenechám fotkám.
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Kapitola třetí: Noc v divočině
Je krátce před polednem a vlak vyráží z bangkockého nádraží Hua Lamphong směrem na severovýchod. Naším cílem je národní park Khao Yai v provincii Nakhon Ratchasima. Většina cestujících vystupuje v Ayutthaye a v Saraburi, my pokračujeme dál. Na dřevěných lavicích se sice sedí asi tak pohodlně jako ve škole při dvouhodinovce chemie, ale thajské dráhy mají vysoce sofistikovaný zábavní systém: napříč vagóny nepřetržitě prochází prodavači (nahlas pokřikující) s jídlem (opojně vonícím), tím pádem nejenže cestující netrpí hlady, ale dokonce se mají i na co koukat. Nicméně po více než třech hodinách jízdy už se halekající rustikální babka s gigantickou mísou krevetových nudlí omrzí. Když se vlak kodrcá už čtvrtou hodinu, většina zboží je prodaná a prodavači zabíjí nudu tím, že na jedné z lavic mastí karty. Konečně přichází vysvobození a náš vlak zastavuje v městečku Pak Chong. Odtud by to měl být do národního parku Khao Yai jen skok.
Ale ouha, má naivní představa, že ve městečku odchytneme nějaký songhtaew a během chvilky budeme na místě, bere rychle za své. Všude totálně mrtvo, místní na nás čučí jak na zjevení, žádný vhodný dopravní prostředek není v dohledu. Nakonec se zoufalí vracíme na nádraží s tím, že se zeptáme přednosty stanice, jak bychom se mohli do parku dostat. Hurá, přednosta dokonce zvládá i lámanou angličtinu, takže si rozumíme! Po chvíli vysvětlování vytahuje ohmatanou vizitku, a že prý zavolá taxi. Po pár minutách na scénu vstupuje prapodivná postava. Thajec, který je oblečený jako pražský vekslák s účesem vypůjčeným od jakési italské popové hvězdy – navíc doplněný o úděsný zrzavý melír. Měří si nás od hlavy k patě, pak mrkne na hodinky a od boku vypálí částku, která přibližně osminásobně přesahuje cenu jízdenky z Bangkoku do Pak Chongu. Lapám po dechu a snažím se smlouvat. Jenže vekslák se tváří, jako bych ho právě smrtelně urazil. Vraští čelo a mele svou písničku o tom, že je to fixní cena a že národní park je daleko. Bohužel pro nás, tohle je předem prohraná bitva. Připozdívá se, žádný jiný dopravní prostředek nemáme a půjčení skútru nepřipadá úvahu, vzhledem k tomu, že ani jeden z nás nemá řidičák. A vekslák si je samozřejmě moc dobře vědom, že vše hraje v jeho prospěch. O minutu později proto (byť s velkým sebezapřením) na nabídku kýváme, nasedáme do jeho příšerně navoněné Toyoty a konečně vyrážíme.
Zvolna se smráká a my stoupáme serpentinami do hor, jejichž vrcholky se schovávají v mracích. Okýnkem vane dovnitř studený vzduch - kdybych nevěděl, že jsem v Thajsku, tipoval bych to spíš na Jeseníky. Vincenz Priessnitz i Alois Nebel by se ale divili: za zatáčkou uprostřed silnice totiž dřepí tlupa opic. Na auto kašlou zvysoka, k pohybu je přiměje až dvojí ostré zatroubení. Opice se odloudají na okraj vozovky a naštvaně cení zuby. Cesta je ale volná, takže můžeme jet dál.
Byla už skoro tma, když jsme zastavili na plácku před tábořištěm Lumtakong. Posunky jsme vysvětlili „správci“, že se tu chceme utábořit - jak jinak, kromě nás nikde nikdo. Vyfasovali jsme dva kupodivu čisté spacáky, baterku a stan, pod kterým by mohl hostovat menší cirkus. S vypětím všech sil se nám podařilo jej rozložit na planince u jezera a po náročné cestě jsme chtěli jít co nejdříve spát, abychom brzy ráno mohli vyrazit na pěší tůru k vodopádu Haew Suwat. Jenže zkoušejte usnout ve stanu uprostřed divočiny po pár dnech strávených v Bangkoku! Žádné vřeštění motorek a tuk-tuků, jen hrobové ticho. Najednou člověk slyší i vlastní myšlenky.
„Spíš?“
„Ne, nějak nemůžu usnout.“
„Ty taky ne?“
„Hmm…“
A zase ticho.
Tu se znenadání u stěny stanu hnulo cosi velkého a vzápětí se ozval podivný zvuk. Opatrně jsem rozepnul stanovou plachtu, rozsvítil baterku a podíval se, co se to tam děje. Dva metry od stanu stály dvě statné srnky rodu Sambar a krmily se trávou, jako by se nechumelilo. Očividně byly na lidi zvyklé, protože si nás vůbec nevšímaly. Hleděli jsme na ně asi půl hodiny. Srnky se poklidně pásly a pak se odbatolily k jezeru. Jenže tím přehlídka thajské zvířeny zdaleka nekončila. Ze stromu na druhé straně jezírka začaly vřeštět opice, jedna přes druhou. Ten randál trval asi půl hodiny. Pak najednou ztichly, jako když utne. Zase se rozhostilo ticho a já už zvolna usínal. Marně. Zvenku se ozval další prapodivný zvuk, tentokrát jako by si před stanem někdo hrál s autíčkem na setrvačník. Zase jsem se vysoukal ze spacáku, vyštrachal baterku a vykoukl zpod plachty – právě včas, abych zahlédnul párek dovádějících dikobrazů. Paráda! V duchu jsem si říkal, že už chybí jenom slon, aby byla sestava kompletní. Bohužel (anebo bohudík) jsme však za celé dva dny v Khao Yai neviděli ani jednoho.
Výšlap pralesem k vodopádu Haew Suwat s gibbony hopsajícími nad našimi hlavami byl působivý, stejně tak západ slunce u napajedla Saai Sohn, ale téhle noci se hned tak nic nevyrovná. Musím říct, že bych se v Khao Yai zdržel klidně i déle. Jenže datum našeho odletu do ráje spotterů a koupáků se blížilo. O tom ale až v další kapitole…
Je krátce před polednem a vlak vyráží z bangkockého nádraží Hua Lamphong směrem na severovýchod. Naším cílem je národní park Khao Yai v provincii Nakhon Ratchasima. Většina cestujících vystupuje v Ayutthaye a v Saraburi, my pokračujeme dál. Na dřevěných lavicích se sice sedí asi tak pohodlně jako ve škole při dvouhodinovce chemie, ale thajské dráhy mají vysoce sofistikovaný zábavní systém: napříč vagóny nepřetržitě prochází prodavači (nahlas pokřikující) s jídlem (opojně vonícím), tím pádem nejenže cestující netrpí hlady, ale dokonce se mají i na co koukat. Nicméně po více než třech hodinách jízdy už se halekající rustikální babka s gigantickou mísou krevetových nudlí omrzí. Když se vlak kodrcá už čtvrtou hodinu, většina zboží je prodaná a prodavači zabíjí nudu tím, že na jedné z lavic mastí karty. Konečně přichází vysvobození a náš vlak zastavuje v městečku Pak Chong. Odtud by to měl být do národního parku Khao Yai jen skok.
Ale ouha, má naivní představa, že ve městečku odchytneme nějaký songhtaew a během chvilky budeme na místě, bere rychle za své. Všude totálně mrtvo, místní na nás čučí jak na zjevení, žádný vhodný dopravní prostředek není v dohledu. Nakonec se zoufalí vracíme na nádraží s tím, že se zeptáme přednosty stanice, jak bychom se mohli do parku dostat. Hurá, přednosta dokonce zvládá i lámanou angličtinu, takže si rozumíme! Po chvíli vysvětlování vytahuje ohmatanou vizitku, a že prý zavolá taxi. Po pár minutách na scénu vstupuje prapodivná postava. Thajec, který je oblečený jako pražský vekslák s účesem vypůjčeným od jakési italské popové hvězdy – navíc doplněný o úděsný zrzavý melír. Měří si nás od hlavy k patě, pak mrkne na hodinky a od boku vypálí částku, která přibližně osminásobně přesahuje cenu jízdenky z Bangkoku do Pak Chongu. Lapám po dechu a snažím se smlouvat. Jenže vekslák se tváří, jako bych ho právě smrtelně urazil. Vraští čelo a mele svou písničku o tom, že je to fixní cena a že národní park je daleko. Bohužel pro nás, tohle je předem prohraná bitva. Připozdívá se, žádný jiný dopravní prostředek nemáme a půjčení skútru nepřipadá úvahu, vzhledem k tomu, že ani jeden z nás nemá řidičák. A vekslák si je samozřejmě moc dobře vědom, že vše hraje v jeho prospěch. O minutu později proto (byť s velkým sebezapřením) na nabídku kýváme, nasedáme do jeho příšerně navoněné Toyoty a konečně vyrážíme.
Zvolna se smráká a my stoupáme serpentinami do hor, jejichž vrcholky se schovávají v mracích. Okýnkem vane dovnitř studený vzduch - kdybych nevěděl, že jsem v Thajsku, tipoval bych to spíš na Jeseníky. Vincenz Priessnitz i Alois Nebel by se ale divili: za zatáčkou uprostřed silnice totiž dřepí tlupa opic. Na auto kašlou zvysoka, k pohybu je přiměje až dvojí ostré zatroubení. Opice se odloudají na okraj vozovky a naštvaně cení zuby. Cesta je ale volná, takže můžeme jet dál.
Byla už skoro tma, když jsme zastavili na plácku před tábořištěm Lumtakong. Posunky jsme vysvětlili „správci“, že se tu chceme utábořit - jak jinak, kromě nás nikde nikdo. Vyfasovali jsme dva kupodivu čisté spacáky, baterku a stan, pod kterým by mohl hostovat menší cirkus. S vypětím všech sil se nám podařilo jej rozložit na planince u jezera a po náročné cestě jsme chtěli jít co nejdříve spát, abychom brzy ráno mohli vyrazit na pěší tůru k vodopádu Haew Suwat. Jenže zkoušejte usnout ve stanu uprostřed divočiny po pár dnech strávených v Bangkoku! Žádné vřeštění motorek a tuk-tuků, jen hrobové ticho. Najednou člověk slyší i vlastní myšlenky.
„Spíš?“
„Ne, nějak nemůžu usnout.“
„Ty taky ne?“
„Hmm…“
A zase ticho.
Tu se znenadání u stěny stanu hnulo cosi velkého a vzápětí se ozval podivný zvuk. Opatrně jsem rozepnul stanovou plachtu, rozsvítil baterku a podíval se, co se to tam děje. Dva metry od stanu stály dvě statné srnky rodu Sambar a krmily se trávou, jako by se nechumelilo. Očividně byly na lidi zvyklé, protože si nás vůbec nevšímaly. Hleděli jsme na ně asi půl hodiny. Srnky se poklidně pásly a pak se odbatolily k jezeru. Jenže tím přehlídka thajské zvířeny zdaleka nekončila. Ze stromu na druhé straně jezírka začaly vřeštět opice, jedna přes druhou. Ten randál trval asi půl hodiny. Pak najednou ztichly, jako když utne. Zase se rozhostilo ticho a já už zvolna usínal. Marně. Zvenku se ozval další prapodivný zvuk, tentokrát jako by si před stanem někdo hrál s autíčkem na setrvačník. Zase jsem se vysoukal ze spacáku, vyštrachal baterku a vykoukl zpod plachty – právě včas, abych zahlédnul párek dovádějících dikobrazů. Paráda! V duchu jsem si říkal, že už chybí jenom slon, aby byla sestava kompletní. Bohužel (anebo bohudík) jsme však za celé dva dny v Khao Yai neviděli ani jednoho.
Výšlap pralesem k vodopádu Haew Suwat s gibbony hopsajícími nad našimi hlavami byl působivý, stejně tak západ slunce u napajedla Saai Sohn, ale téhle noci se hned tak nic nevyrovná. Musím říct, že bych se v Khao Yai zdržel klidně i déle. Jenže datum našeho odletu do ráje spotterů a koupáků se blížilo. O tom ale až v další kapitole…
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 05. 01. 2013, 00:07, celkem upraveno 2 x.
Re: Spotterem na Koh Samui, aneb jaro v jihovýchodní Asii
Ten taxikar musi mit stejne vypadajiciho brachu dvojce v Bangkoku, predloni me vezl
BTW: nemeli jste mezinarodni ridicak?
BTW: nemeli jste mezinarodni ridicak?