S určitostí se to dá říci o té zimě, kterou jsme v uplynulém roce zažili právě tak jenom trochu. Naopak co se hladu týče, ten jsme si na svých rodinných cestách užívali minulý rok dosytosti (to je taková gramatická hříčka
), ať už na palubách Ryanairu na Kypr nebo Wizzairu do Turecka.Ale všeho moc škodí a tak jsme si jednoho březnového rána řekli s manželkou dost. Samozřejmě jsme nemohli dopustit, aby naše mnohaletá výchovná dřina přišla vniveč a tak jsme se rozhodli vyrazit za teplem a gurmánskými zážitky tentokrát bez dětí.
S pořízením letenek jsme se stejně jako při naší minulé cestě svěřili do rukou pracovnice call-centra US airways v americkém Phoenixu. Přesně po 45-ti minutách telefonického rozhovoru jsem mohl vítězoslavně zavěsit a modlíce se čekat na emailové potvrzení itineráře PRG-IST-HKG-HND-PEK-FRA-PRG, vše v business class a během šesti dnů, což byla právě ta doba, po kterou nám prarodiče jako dárek ke kulatému výročí svatby přislíbili pohlídat děti. Nejdříve jsme se obávali, jestli to vše za tak krátkou dobu vůbec stihneme obletět, ale pak jsme si vzpomněli na Jaroslava Duška, který popisujíce dnešní rychlou dobu říká:"Ještě nikdy v historii lidstva neplynul čas tak rychle - stisknete klávesu ENTER a pokud se do sekundy nic nestane, rozčílíte se..."
Jelikož jsme při koupi letenek využili mílí z programu US Dividend Miles, měli jsme na cestě možnost srovnání hned tří aerolinek ze Star Alliance a to konkrétně Turkish, ANA a Lufthansy. Vybaveni stereotypy, těšili jsme se na turecké handrkování, japonskou úslužnost a německou preciznost...
13/3
PRG-IST 6:45PM-10:15PM
TK1770, A320
Půl hodiny před koncem standardní pracovní doby jsem tiše přivřel dveře své kanceláře a vydal se zadní chodbou k výtahům. Výmluva, že odcházím dříve, protože si chci ještě užít letištní salónek, by se asi u mého nadřízeného nesetkala s pochopením a tak jsem ji tentokrát vynechal.
Cesta na Ruzyni proběhla bez problémů a tak prvním vyrušením ze zaběhlých rituálů bylo až upozornění agenta na přepážce check-innu, který se doptával proč máme přidělena sedadla v rozdílných řadách a to jak na letu do Istanbulu, tak i do Hongkongu. Ujistili jsme ho, že rozsadit budeme chtít s manželkou možná až na zpáteční cestě
, načež agent vše napravil a my se jen podivovali, kam že se poděla naše předem provedená telefonická rezervace míst.Připravený Airbus A320 byl v obvyklejší úpravě s vyblokovaným prostředním sedadlem v business třídě, která byla jinak do posledního místa zaplněná. Večeře začala krátce po vystoupání do letové hladiny a zahrnovala obstojný předkrm, kde chuťově zaujal především výborně okořeněný tabouleh salát. Známý recenzent Benjamin Kuras by asi poznamenal:"Lehce arogantní, ne však nabubřelé..."
Po cca dvou hodinách letu jsme už přistávali na hlavním istanbulském letišti Ataturk. Pravděpodobně s cílem přiblížit cestujícím atmosféru tureckého bazaru hned po příletu, je toto letiště přeplněné, chaotické, hlasité a místy i špinavé. Jedinou logickou únikovou cestou pro nás proto byla CIP lounge. Tešekir ederim aneb děkuji za tuto oázu klidu s plochou odpovídající dvaceti rodinným domům. A komu by náhodou nestačilo standardní vybavení salónku, může si posedět v olivovém háji, vyzkoušet golfový simulátor nebo zazávodit na profesionální autodráze!
14/03
IST-HKG 1:00AM-4:40PM
TK70, B77W
Odbyla půlnoc a my se pomalu vydali směrem k odletové bráně. Možná až moc pomalu, protože na displeji již svítilo hlášení Last call a my jako poslední vešli do opět naplno zaplněné kabiny Boeingu 777. Jelikož v té době ještě nebyla (a vlastně stále není) jistá příčina havárie letu MH370, zamlčel jsme tentokrát své drahé polovičce informaci o typu letadla, kterým letíme
.Pozdní čas odletu pak způsobil, že jsme postupně s díky odmítli šampaňské před startem, belgickou pralinku po startu a rozložení servírovacího stolku pro večeři. Naše přesvědčení ulehnout co nejdříve ke spánku nezměnilo ani když se v uličce objevil tzv.Flying Chef, zavalitý kuchtík s nefalšovanou papírovou čepicí na hlavě. Původně jsme si sice mysleli, že případnou spánkovou deprivaci doženeme bez problémů v Hong-Kongu, ale to jsme ještě nevěděli jak bujaré bývají tamější oslavy konce pracovního týdne a že hodnotný spánek přijde k duhu.
Musím přiznat, že Hong Kong mě zcela uchvátil. Ať už to byl výhled z pokoje hotelu Grand Harbour Kowloon na záliv, velkolepá světelná show nad městem, mix té nejlepší asijské kuchyně v restauracích, čisté záchody kdekoli nebo kafe ve Starbucksu levnější než v Praze.
Co jsme ale ocenili nejvíc bylo setkání s krajany, kteří v Hong Kongu pracují. Od koho jiného než od "místních" bychom se dozvěděli, že pít se začíná vždy ve čtvrti Central a to s plechovkami piva zakoupenýma v řetězci 7-Eleven. A že potom následuje návštěva prvního baru v přízemí, druhého ve 20.patře a posledního na 40.patře na střeše.
No a pokud se vám ani z toho nezatočí hlava, nesmíte vynechat přejezd nechutně levným taxi do čtvrtě Wan Chai. Tady začíná kolem druhé ranní ta pravá zábava. Filipínské kapely v místních klubech hrají naživo taneční remixy aktuální hitparády Spotify/Deezeru a letecký personál všech významných světových aerolinek tančí v klubu Dusk till Dawn. Tentokrát zvítězili na plné čáře Evropani, možná i díky sedmihodinovému časovému posunu, který hrál v jejich prospěch.
A co zažít ve dne? My jeli po nejdelším eskalátoru na světě, prohlídli si asi nejkrásnější městské panorama z Victoria Peak a přešli pěšky na druhou stranu ostrova po velmi příjemných trekingových trasách. V Repulse Bay jsme se prošli po pláži a v Aberdeenu prohlídli dosti odosobnělý hřitov.
A pak přišel sobotní večer, sraz v 7-Eleven, bar č.1, bar č.2 a Dusk till Dawn podruhé, akorát, že v té době jsme náš podnik už štamgastsky překřtili na Deep and Dark
Rozloučením s Hong Kongem nám pak bylo setkání s turistkou z Číny, od které jsme se dozvěděli, že ona sama z města zatím neviděla nic, zato si už stihla koupit kabelku Prada. Pravda, Číňani prý mohou do Hong Kongu zatím pouze 2x ročně a tak nesmí promrhat ani minutu svého času. Alespoň už vím, na koho cílí reklama na šampaňské Mumm nad pisoárem jednoho z navštívených barů.
V neděli ráno, vlastně spíše kolem oběda, ještě rychle testuji hotelový bazén a pak už nasedáme do taxi a míříme na letiště. Snídáme kolem jedné odpoledne (stále se snažíme držet českého času), pro pamětníky bych dodal rčení:"Ráno vstanu a pustím si Zákrutu"
. Bohužel obsluha salonku sveřepě tvrdí, že je už čas oběda a tak si připravujeme taco plněné hovězím, guacamole a salsou.16/03
HKG-HND 2:25PM-7:15PM
NH1172, B767-300
Střet s japonskou kulturou nastává krátce po startu. Pod námi je ještě hongkongské letiště s jednou z největších koncentrací wide-body letadel na jednom místě a před námi už stojí usměvavá japonská narrow-body stevardka a jmenovitě nás vítá na palubě.
Chvíli přemýšlíme jak se po japonsku nazouvají papuče lžicí na boty (je součástí balení
) a pak už otevíráme obědové menu.
Na výběr máme západoevropskou nebo japonskou kuchyni a jelikož se do Japonska těším volím to druhé. Chyba. Manželka se taky těší. Zase chyba. Zkrátka být s námi v letadle Centrální mozek lidstva, označí servírované bento za nepovedené rybí amarouny rozdílných barev a stejné (ne)chutě. Schválně, kdo najde na přiloženou obrázku Wagashi neboli japonský dezert?
Nápověda: toto Wagashi není...
Nám se to nepodařilo a tak jsme byli nakonec záchránněni až kelímkem vanilkové zmrzliny Haagen Dazs. Cca v půli letu nás ještě vystrašilo otočení letadla o 180 stupňů a let opačným směrem, z čehož se naštěstí po chvíli vyklubal neškodný vyčkávací manévr, který by člověk ale jinak očekával až před přistáním.
Za tmy dosedáme na letiště v Hanedě, vyzvedáváme zavazadla a necháme si kufry šacovat celníky. Evropané s příručním zavazadlem na jednodenní návštěvě jsou asi dostatečným rizikovým faktorem, chápeme.
Míříme do hotelu v městské části Shibuya, k čemuž nám dopomáhají přehledné mapy tokijského metra
.Je devět hodin večer a metro se právě zaplňuje muži v černých oblecích. Asi nějaký večerní sraz fandů filmu Men in Black, říkáme si. Když se to ale opakuje i druhý den, dozvídáme se od naší milé hostitelky, že jsme cestovali v době večerní špičky, kdy se průměrný japonský úředník vrací z práce domů.
Tokyo je šílené. Představte si, že vás někdo na stovky let izoluje od světa. Zachováte si svoji kulturu, ale změní vás to. Ztratíte sebereflexi. Myslíte si, že je normální honit po nocích kovové kuličky v automatech hry Pachinko.
Připustíte, že prostituce je běžnou součástí každodenního života tak jako ve čtvrti Kabuchiko. Postavíte se do fronty a hodiny čekáte na popcorn v nově otevřené pobočce amerického řetězce Garretts.
Jezdíte domů před půlnocí a v metru stejně jako 9 z 10-ti spolucestujících chatujete ve svém iPhonu (má ho tady opravdu každý) v aplikaci Line. S manželkou se nerozvedete jen proto, že by vám děti nevzali na školu. Na 3 lidi denně už je toho příliš a tak skočí pod vlak metra. Odklízeč sebevrahů, což je tady oficiální pracovní pozice, má na znovuzprovoznění linky 20 minut. Podle platného procesu. Ale běda, když se stane něco, co v procesu popsáno není. Tak jako při nedávné katastrofě ve Fukušimě. To se pak naplno obnaží nedostatky přísného hierarchického řízení a svébytně japonská vlastnost nepřiznat chybu ani neznalost. Znáte to, zeptáte se na ulici, jestli máte jít doprava. Ano. A není to náhodou doleva? Ano.
Ale abychom nezůstali jen u negativ. S malým zaváháním během letu lze japonskou kuchyni označit za velmi kvalitní a chutnou. A nejedná se pouze o sushi. Velice jsme si např.pochutnali na Okonomyiaki, jakési japonské pizze. Akorát do ní prosím nezapichujte hůlky jako my, je to zde považováno za veliké faux pas. Velice oblíbené jsou také palačinky.
Japonci jsou však nedostižní především jako zahradníci. Jejich zaměření na detail a obsese květy všeho druhu působí, že se při návštěvě jarního Tokia cítíte jako na litoměřické výstavě Zahrada Čech. Japonská zahrada je prostě pojem.
Dost ale bylo Japonska, míříme do Číny, kterou sice Japonci rádi nemají, ale pořád se nejedná o čirou nenávist, jakou chovají především k Jižní Korei. Ta jim prý ukradla veškeré technologie, např. v automobilovém průmyslu, a staví dnes na nich svůj ekonomický růst, zatímco ten japonský se už dávno zastavil.
Letíme zítra brzy ráno a tak odjíždíme vlakem na letiště, kde se ubytujeme v prvním letištním kapslovém hotelu v Tokiu. Muži vpravo, ženy vlevo, místo dveří do pokoje roleta a místo pokoje zase jenom postel. Kam si jen dám ten kufr? Jak by poznamenal Artemio: Je to tady samý koutek.
Okouším ještě japonské spa neboli ryokan, což je jakási velká hliníková vana s nechutně teplou vodou. Nakonec je to ale velmi příjemné a zrelaxován tak uléhám ve svém pokoji o velikosti dva metry čtvereční. Z vedlejší kóje se ze vzdálenosti cca 30-ti vzdušných centimetrů ozývá pravé japonské chrápání, trest za moji chamtivost při snaze vyzkoušet během několika dnů vše možné i nemožné.
18/03
HND-PEK 09:25AM-12:35PM
NH1255 B787
Další trest přichází hned po ránu. Namísto salónku s voňavou snídaní nás čeká sice možná také voňavá, ale přecijen méně příjemná pracovnice check-in přepážky. Cca půl hodiny diskutujeme, zda mohou občané ČR obdržet v Pekingu na letišti tranzitní vízum. Napadá mě, že bych Japonku obměkčil slovy: "Tak nad tím přimhuřte oči" nebo "Nemějte z té věci velké oči."
Naštěstí přichází první posila, pak druhá a nakonec i třetí a hurá máme vyhráno. Stíháme letmo i salónek, k snídani si objednáváme ramen polévku "cooked to order" a loučíme se s poslední várkou mužů v černém.
Dreamlinerem letíme poprvé. Při jeho tichém startu nás nepadá, jestli už i letadla nelétají na elektřinu. Chvíli zápasíme s odstíněním okénka. Místo roletky je vše již na tlačítko, které reguluje proud elektřiny procházející gelem umístěným v okně. Čím větší proud, tím je okno tmavější. Asi jako, když si elektřinou spálíte prst. Akorát ten už tak snadno nezesvětlá
. Opouštíme letiště Haneda, které bylo doslova vydobyto z moře, točíme doleva a nabíráme směr západ přímo přes centrum Tokia.
Zatímco po levé ruce necháváme majestátné Fuji, po pravé už stojí stevardka s nabídkou japonského a západního menu.
Chvíli váháme, jestli si přecijen naposled v životě nedat amarouny, pak ale vítězí zdravý rozum a tak nám na stolečku přistává výborná lososová rolka a vepřový bůček ze šťastných hokaido vepříků.
Žluto, alespoň ve vzduchu, začíná být už drahnou dobu před přistáním. A smog je všudypřítomný i po přistání v Pekingu.
Je krátce po poledni a nás má u východu z příletové haly čekat taxikář Jinling. Nečeká a telefon nezvedá. Itinerář dohodnutý po emailu počítá s odjezdem k čínské zdi do Mutianyu a poté s návratem do centra Pekingu. Čeká nás nadlidský úkol. Dohodnout to samé s vybraným jedincem z místní taxikářské mafie. Nakonec bereme zavděk dobrodincem co nás ani netahá za rukáv ani nevytrhává kufr z ruky.
Čínská zeď je parádní. Věže, schody, výhledy, vše jak má být. Jsme nějakých 70 km od Pekingu a tak dokonce vidíme i slunce.
Po bobové dráze sjíždíme zpět k taxíku, nakupujeme půl kila makadamových ořechů za podezřele výhodnou cenu a jedeme do centra. Vlastně ne. Taxikář, do té doby milý a vstřícný, si nakonec vzpomene co je jeho profesi vlastní a začíná couvat. Do centra nemůžu, peněz chci více, maximálně vás vezmu na letiště. Povzbuzen návalem energie z ořechů na něj chvíli křičím, nakonec ale rezignuji a vystupujeme před Airport express vlakem směrem do města.
Číňany lze pochválit za to, že na rozdíl od Korejců nechtějí být jako Japonci. Zatvrzele se chovají neslušně (to když do vás stále vráží a předbíhají ve frontě) a mají velmi chabé hygienické návyky (to když vidíte jejich špinavé ruce v metru nebo navštívíte jejich hotely).
Vše vyřčené nám při večeři potvrzuje Češka, která v Pekingu bydlí. Nedávno hledala byt k pronájmu. Člověk by si řekl, že za ty peníze se kuchyňská linka bude jen blyštit. Ale to byste nesměli být v Číně. Nezvyklý je prý také čínský trh práce. Z původních padesáti zájemců, kteří poslali životopis, se podařilo domluvit interview pouze s deseti. Nepřišel však nakonec žádný. Bez omluvy. Prý je to běžné a člověk by z toho neměl být smutný. Teda pokud si nemyslel, že se mu tady do pár měsíců podaří rozjet firmu. To je prý totiž takřka nemožné.
V Číně je potřeba někoho znát a tomu něco dát a ten musí znát zase někoho jiného a tomu taky něco dát. Nepřipomíná vám to něco? Naštěstí prý poslední sjezd strany určil jako prioritu boj proti korupci. A to je dobře, protože velký Mao může dál s úsměvem shlížet na náměstí Nebeského klidu, které však pro jistotu v noci obeženeme zátarasy, aby nám ten klid nepřišel v noci nějaký narušitel kazit.
Jelikož nás ráno čeká nelítostný souboj s pekingskou ranní špičkou, jdeme krátce po půlnoci spát.
19/03
PEK-FRA 11:30AM-3:00PM
LH721 B748i
U odbavovací přepážky jsme tentokrát sami. Kam zmizelo těch pár set lidí, kteří by s námi měli přeletět Sibiř? To jsme zase poslední? Absolvujeme již tradiční zdržení u přepážky, tentokrát nás rezervační systém rozsadil dokonce na jiné paluby! Použitím vyjednávací metody gramofonová deska se nám však nakonec podaří ukořistit dvě sedadla na horní palubě.
Utrácíme poslední místní měnu za předražené cetky a plechovku Tsingtao piva v "duty full" obchodě. Ten sáček se nám nějak nezdá, ale snad to přes bezpečnostní kontrolu ve Frankfurtu projde. Neprošlo.
Salónek Air China patří spíše k podprůměru.
Brzy proto odcházíme k našemu zánovnímu Boeingu 747-800. Je to krasavec. Ta první dvě okénka nahoře budou naše!
Horní patro tohoto obra zaujímá výhradně business class se sedačkami v rozestavení 2 plus 2 a cítíte se zde trochu jako v soukromém tryskáči - ne že bych s ním někdy letěl
Letíme Na sever severozápadní linkou, Alfred Hitchock by z nás měl určitě radost. Někde nad Mongolskem končí poušť a střídá ji sníh. Přelétáváme Bajkal a pak už jen nekonečnou a fádní ruskou tundru. Jako by se kuchyně Lufthansy chtěla této fádnosti přiblížit, oběd je mírně nenápaditý, po chuťové stránce mu však nelze nic vytknout.
Čeká nás deset hodin letu, což obnáší až pět celovečerních filmů, na které je doma s dětmi tak žalostně málo času.
Nakonec to pilot asi vzal zkratkou, protože krátce po druhé hodině odpolední přistáváme ve Frankfurtu. Toto byl určitě nejlepší let celé cesty. Výborné sedačky, široký výběr filmů a poklidná atmosféra na horní palubě. Navíc den co trvá 31 hodin a vy máte tolik a tolik času relaxovat.
Po výstupu z letadla si ještě naše letadlo fotíme a přemísťujeme se k tomu méně známému salónku ve Frankfurtu.
Tohle letiště je ale prostě moc velké a moc frekventované a tak najít místo je problém i v zastrčeném salónku. Tentokrát si výjimečně nedávám currywurst, vyzkouším raději sledě v majonéze. Mňam.
19/03
FRA-PRG 17:20PM-18:25PM
LH1400 A320
Na posledním letu je zvláštní snad jen to, že letíme v business class takřka sami. Vlastně s výjimkou jedné česky hovořící paní, která si sama pro sebe nechává otevřít láhev šampaňského. Po několika letech v Asii, kde byla business class vždy zaplněna do posledního místa je prázdná kabina předzvěstí úpadku evropské ekonomiky. Nebo pravého opaku?
Přistáváme na Ruzyni a cestující v letadle poprvé na naší cestě tleskají. Je toto zvyk českých koupáků, kteří přesedlali na linku z Frankfurtu? Ale co, náš výlet se nám také líbil, tak proč si nezatleskat s nimi...
Co říci závěrem? Snad jen, že Asie je tak jiná než Evropa a proto se tam vyplatí jet. Amerika, Austrálie a do velké míry i Afrika byly kolonizovány a člověk se tam setkává s kulturou v mnohém unifikovanou s tou naší. My se na všech navštívených místech setkali s krajany, co zde žijí. Všichni nám potvrdili, že život tam má své výhody i nevýhody a tak zůstává asi hlavně na člověku samotném, jestli si život šťastným udělá nebo ne.
A po letecké stránce? Turkish potvrdili vysoký standard a zaujaly především honosným salónkem v Istanbulu. All Nippon Airlines vynikaly po stránce servisu na palubě a Lufthansa byla přesná a předvídatelná, což zvláště v letecké dopravě můžeme pokládat za velké plus.
Tak Arigato, Xie Xie a zase někdy nashledanou!
