1. Z Evropy k vodopádům Iguacu
2. Amazonas
3. Návrat do reality
1. Z Evropy k vodopádům Iguacu
Prolog
Někdy na přelomu července a srpna 2012 jsme se s přítelkyní rozhodovali kam na dovolenou. Ona strašně chtěla k moři, já pro změnu do hor a to nejraději na motorce. K uspokojení potřeb nás obou jsme našli kompromisní řešení – v létě pojedeme na dovolenou na motorce a já mezitím najdu na úplný konec letní sezóny nějaký all-in zájezd za pár korun třeba do Egypta nebo Tunisu. To byl přijatelný kompromis pro nás oba a já se jal hledat zájezd s cestovkou.
Náhoda tomu chtěla, že jsem vhodný zájezd nenašel, ale místo toho jsem koupil letenky do Ria na osm dní pobytu (na víc dnů se mi v tom okamžiku zdálo zbytečné – co tak dlouho v Riu?). Podmínku moře to splňovalo a taky Rio se mi tehdy zdálo zajímavější než Středomoří. Co navíc, tarif AZ mi rozhodování značně ulehčil – při směrování MUC-FCO-GIG-FCO-MXP vycházela celá sranda na nějakých 7500 korun na osobu, no nekupte to!
Ostatně i doma se to setkalo s úspěchem... Hurááá jedeme do Ria!
Háček byl v tom, že do odletu v listopadu tehdy uprostřed léta zbývalo ještě příliš mnoho času. Příliš mnoho na to, abychom měli čas přemýšlet, co tam budeme dělat. Abych to zkrátil – přítelkyně přišla s myšlenkou, že si od dětství přála vidět amazonský prales a já pro změnu s nápadem, že by mi vlastně vůbec nevadilo vidět vodopády v Iguacu.
Původní myšlenka na to, že se osm dní budeme „nudit“ v Riu vzala velmi rychle za své, ba naopak - vznikl problém, jak do osmi dnů narvat Rio, Iguacu i Amazonii.
Neuvěřitelné se ovšem podařilo a začátkem listopadu jsme dokoupili všechny možné přelety a přískoky. Finální plán tedy zněl: MUC-FCO-GIG-IGU-(CWB-BSB)-MAO-GIG-FCO-LIN~MXP-MUC (Mnichov-Řím-Rio-Iguacu-(Curitiba-Brasil)-Manaus-Rio-Řím-Milan/Linante~Milan/Malpensa-Mnichov). Vědomi si toho, že včetně cesty nemáme o moc víc než devět dní, čeká nás opravdu náročná dovolená.
19.11.
Odjezd, MUC-FCO
A319 – EI-IMU
AZ433
Přišel den odjezdu. Balíme slovy „jeden“ batůžek (který svým rozměrem splňuje parametry palubního zavazadla), pro oba dva a míříme do auta. Čeká nás něco málo přes tři hodiny cesty z Prahy do Mnichova v sychravém pozdním listopadu. Přijíždíme naprosto nesmyslně brzy – asi 5 hodin před odletem, ale co kdyby se cestou něco stalo?
Batůžek, ač malinkatý, si necháváme odbavit až do Ria a kupodivu to není problém ani tak dlouho před odletem. Odbavujeme ho především proto, že v něm máme věci, se kterými se na palubu nesmí – tekutiny, nůžky, repelenty apod. Zbývající čas jsme trávili v prostoru mezi terminály, kde byly v plném proudu vánoční trhy, včetně Glüh Wein.
Asi hodinu před odletem procházíme bezpečnostní kontrolou a jdeme čekat k nástupní bráně.
Samotný let vlastně nestojí za zmínku. Letadlo je téměř plné, po nastoupání na letovou hladinu posádka prošla letadlem, rozdala malý snack a nápoje, vzápětí probíhá úklid a klesáme na přistání v FCO. K mé nelibosti letadlo zastavuje kdesi „uprostřed ničeho“ a výstup probíhá do autobusu. Naštěstí nás čeká jen krátká projížďka letištěm a vystupujeme u terminálu.
19.11.
FCO-GIG
A332 EI-EJM
AZ672
Na přestup máme bez pár minut 4 hodiny. Dost na to, abychom vyšli ven před letiště na vzduch, než se necháme dobrovolně „uvěznit“ v tranzitním prostoru. Cestou letištěm i před ním nás překvapuje neskutečný nepořádek. Zažil jsem stávku popelářů v Neapoli, ale v Říme? Cestou na pasovku se moje domněnka potvrzuje, letištní personál opravdu stávkuje, což potvrzuje omluvné hlášení na informačních panelech.
Terminal F, odkud budeme odlétat, je dostupný automatickým vláčkem. Těsně před odletem si dáváme ještě jedno espresso a doufáme, že brazilská káva bude stejně dobrá jako tady (nakonec nebyla).
Letadlo je téměř nové, má za sebou míň než jeden rok provozu. Odlet probíhá přesně na čas a před námi je přes jedenáct hodin letu.
Krátce po startu dostáváme malý snack a po téměř celém dni na cestě se už těšíme na jídlo. Nikdy jsem nevěřil, že napíšu slovo "těšit" při očekávání stravy v ekonomické třídě letadla. Servis následuje asi po další hodině letu a vlastně si není na co stěžovat.
- Večeře na palubě
- Mapa
- Snídaně na palubě
Před přistáním krátce uvažujeme, co uděláme se zimními bundami. Schválně jsme si vzali starší věci s tím, že je případně vyhodíme, ale cestou zpátky se nám budou hodit. Dosedáme asi 15 minut v předstihu proti letovému řádu. Naprosto bez problémů a vcelku svižně procházíme pasovou kontrolou, vyzvedáváme batoh a jsme venku. Následující let máme až za 4 a půl hodiny – na rozdělených letenkách jsem si netroufnul naplánovat kratší čas na přestup. Zbývá nám jen najít bankomat, který nám vydá peníze při použití české karty a kam se zimním oblečením?
Oboje se daří poměrně rychle vyřešit – peníze nám sice dává až třetí bankomat, ale hotovost nakonec máme. Regulérní úschovnu zavazadel jsme neobjevili, ale před terminálem bylo několik skříněk a před nimi pultík s obsluhou. Platíme, na můj vkus docela dost peněz za použití jedné z nich na týden – skoro tisícovku v korunách, a vlastně se poprvé setkáváme s cenovou realitou Brazílie. Jo, je tu opravdu draho.
20.11.
GIG-IGU
B738
G31756
Bez problémů včetně zavazadla (se kterým jsme si v Evropě netroufli na palubu) procházíme bezpečnostní kontrolou. K mému pobavení, v krátké frontě pozoruji, jak je několik místních „velmi“ překvapeno, že po nich chtějí doklad totožnosti. Nevím, možná novinka na brazilských letech. Na nástup spořádaně čekáme před nástupní bránou, jen mě malinko udivuje, že vlastně všechna hlášení probíhají jen v portugalštině.
Na palubu nastupujeme mezi prvními, zde moji pozornost ihned upoutal nepříjemný zvuk vibrujících plastů interiéru letadla, který nás nakonec provázel po celou dobu letu. Plně obsazený let trvá dvě hodiny, z čehož může být polovina turistů a polovina místních. Usuzuji podle toho, že je na palubě občas slyšet němčina. GOL se prezentoval jako Brazilský low cost a tomuto označení zcela dostál. Posádka během letu rozdává MENU s nabídkou a ceníkem. Co mě příjemně překvapuje, vodu rozdávají zdarma.
- Paluba
- Nabídka
- Vodopády Iguacu
- IGU - po přistání
Máme rezervovaný hotel nedaleko autobusového nádraží, takže volba pozemní dopravy je vcelku jasná. První setkaní s veřejnou dopravou v Brazílii nás samozřejmě překvapuje. Nastupujeme předními dveřmi do autobusu, kousek za řidičem sedí pokladní, kde platíme, a vzápětí je třeba projít turniketem do zadní části autobusu. Nechávám si na zádech batoh, což se ukazuje jako kardinální chyba. V turniketu jsem se zasekl. Naštěstí se mi podařilo batoh posunout vzhůru a popojít dál.
- Iguacu BUS
21.11.
Vodopády Iguacu
Plán zněl jasně, (muž s koženou brašnou … ) strávit u vodopádů dva dny. Vodopády jsou zároveň hranicí mezi Argentinou a Brazílií. Už dopředu jsme se rozhodli první den navštívit argentinskou stranu a druhý den, kdy máme během pozdního odpoledne odlétat, pak nám tu bližší, brazilskou. Vstáváme brzy, před sedmou hodinou místního času a i přesto nás venku překvapuje až nepříjemné horko. Z hotelu míříme zpět na, nám již známé, autobusové nádraží a hledáme spoj do Argentinského městečka Iguazú, což je pro nás výchozí bod k vodopádům na argentinské straně. Nádraží je oploceno a jízdenky prodávají v budce při vstupu. To nám situaci značně ulehčuje, protože prodavačka shodou okolností mluví anglicky, což tu zdaleka nelze považovat za samozřejmost.
- Iguacu - autobusové nadráží
Poučen z internetu vím, že na hranicích musíme vystoupit a nechat si dát razítko do pasu, jinak by mohli být problémy při návratu zpět. Teď se zpětně domnívám, že to zřejmě nebyla taková nutnost, ale řídíme se návodem.
Autobus samozřejmě nečeká a jede dál, což jsem naštěstí taky vyčetl předem. Necháváme si orazítkovat pas a čekáme na další bus (jede každých třicet minut). Pokud máte lístek z předchozího spoje, tak pokračujete dál bezplatně.
- Brazílie–Argentina hraniční přechod
U dveří, již za jízdy, se pokouším zaplatit jízdenky. Jazyková bariéra a řidič jedoucí 90kilometrovou rychlostí v obci jsou bohužel nešťastná kombinace. Chvíli se rukama a nohama domlouváme, kolik máme platit, až se vzdávám a vysypávám celou svoji peněženku. Řidič ještě chvíli něco divoce gestikuluje a posílá mě sednout. Nechápu. Chvíli na to se smilovala jedna cestující a vysvětluje mi lámanou angličtinou, že máme málo peněz. Jízdenka pro dva vyšla na v přepočtu přibližně 450 korun, do celkové sumy nám chyběly asi 3 koruny. Po dvaceti minutách jízdy v tichosti vysedáme v cíli – před vstupem do parku k vodopádům. U vstupu u pokladny ještě měníme USD na ARS a platíme vstupné.
- Vláček v parku
- Vodopády
- Vodopády
Cesta zpět probíhá naprosto stejně. Naštěstí potkáváme stejného řidiče v autobusu a já s úsměvem platím jízdenky, doplácím dluh z minulé cesty a přidávám “spropitné”.
Ráno se ukazuje, že náš plán je nesplnitelný, únava se ozývá. Rozhodujeme se, že brazilskou stranu vodopádů už nenavštívíme. Místo toho čas trávíme na střeše hotelu u bazénu a odpočíváme. Odpoledne pomalinku procházíme centrem, přibližně směrem k letišti s tím, že cestou přistoupíme do autobusu na letiště. Tak se i stalo a chvíli na to už čekáme v letištní hale.
Pokračování...
