Jenže chyba lávky. Na internetu se postupně začaly objevovat zkazky lidí, kteří tou linkou letěli o tom, že si mysleli, že to, že airshow hlásí přistání ve Varně je chyba, ale nebylo – šlo o fuel stop, protože 737-800 se ve směru na severozápad při plném obsazení a protivětru neudrží ve vzduchu dostatečně dlouho. Poté se začaly objevovat zprávy o dalších kvalitních destinacích na dotankování jako Constanta. Když se mi donesla zpráva o fuel stopu v Brně, myslel jsem, že hůř být nemůže. Jak hluboce jsem se mýlil mi došlo ve chvíli, kdy jsem před Vánoci zjistil, že status pondělního letu zpět je UN a Travel Service nabízí let v úterý. Následně jsem zjistil, že Travel Service zcela v duchu tradic, které není třeba měnit, opět rozjel něco (čti: šest letů do Dubaje týdně), co postupně zkrouhnul na současné 4 lety týdně a zrušil všechny pondělní lety. Dilema, zda si nechat vrátit peníze nebo si pobyt nad plán prodloužit rozhodlo to, že za tu cenu se to dobře nedá neproletět, inu, co málo stojí holt občas za málo stojí a tak jsem po „byrokratickém“ kolečku (zajistit delší dovolenou, zjistit, zda může o den déle zbytek výpravy, převystavit letenku, prodloužit booking na hotel atp.) jsem držel v ruce o den prodlouženou letenku s návratem o den později. Čím více se blíží odlet, tím více jsem zvědav.
PRG-DXB, QS1200, Boeing 737-800, HA-LKG
Pokud je Dubaj cílovou destinací a ne přestupním bodem, linka Travel Service do Dubaje má proti té, kterou provozují Emirates, jednu velkou výhodu a tou je časování – odlet v 9:30 ráno z pražské Ruzyně je akorát, ani moc brzo, ani zbytečně pozdě, přílet do Dubaje v půl sedmé místního času je také akorát na to, aby člověk stihl včas dojet na hotel a ještě večer něco stihnout. Sraz je tedy ráno v půl osmé před terminálem jedna. Když se scházíme, jdeme koupit snídani do Billy; když do ní vcházíme, otec prozírá a ptá se sám sebe, proč jdeme kupovat snídani, když má v Praze vstup do salonku. Otáčíme se a jdeme na check in, kterého se trošku bojím, protože si dobře pamatuji chumly koupáků, které u přepážek Travel Service musel vidět každý, kdo kdy v létě letěl z Ruzyně – a také proto, že Travel Service je asi poslední společnost na světě, která nemá online check in a je třeba se odbavit na letišti. Naštěstí na odbavení ještě není moc lidí, na řadu se dostáváme za pár minut a za dalších pár okamžiků už držíme v ruce každý svůj boarding pass. Průchod pasovkou je rychlý, jdeme do Master Card salonku, a hle, zrada – na rozdíl od statusových kartiček Master Card do Master Card lounge platí jen pro držitele a nemůže si nikoho vzít s sebou. Vysíláme tam tedy rodiče, kteří je mají, a jdeme ulovit předraženou snídani kdesi v útrobách terminálu jedna. Na bezpečnosti mne poměrně drsným způsobem předbíhá posádka letu, což mne rozhodí tak, že zapomenu z batohu vyndat notebook, jinak je vše v pořádku a za chvíli již začíná boarding. Ten probíhá chobotem a jde plynule, žádné mely a předbíhání. Jsem hodně zvědav na obsazenost – 10 hodin před odletem je dostupná třetí nejlevnější booking class, kterou QS má a zpáteční letenka na naše data se dá koupit za nějakých 6550 korun. Obsazenost letu je nakonec odhadem 85% v economy, v „byznysu“ letí odhadem jedna PAX a dle uniformy jeden pilot. Push back i odlet probíhá na čas a jsem zvědav na vzlet – plánovaných 6 hodin v 737 znamená palivo až po špunty a ostrý vzlet. Nakonec se žádný velký řev nekoná, jen mám pocit, že letadlo po zemi ujelo asi o kilometr delší dráhu než mi subjektivně přišlo vždy, když jsem v 737 z PRG odlétal. Po vzletu z dráhy 24 následuje ostré otočení zpět a nabíráme výšku a směr jihovýchod. Vedoucí kabiny hlásí, že let potrvá 5 hodin 40 minut, což sestra lakonicky komentuje, že to je jako vlakem z Českých Budějovic do Brna. Letuška hlásí i co bude nabízeno k jídlu – cca hodinu po vzletu bude nabízeno krůtí maso s rýží a krůtí maso s bramborovým knedlíkem (sic!) a že tabulka s alergeny, hit posledních měsíců ve všech stravovacích zařízeních, je dostupná u posádky. V ten moment je mi jasné, co budu jíst, protože bramborový knedlík v letadle se prostě nedá nevyzkoušet. Nakonec jsem litoval, protože jídlo, ač ho nebylo úplně málo (ale stále o dost méně, než dává na dlouhých letech Lufthansa, zde některými nazývaná hladoletem), bylo podivně zataveno v plastu a bylo chuťově jedno z nejhorších, které jsem v letadle za poslední roky v letadle měl – asi postačí, když řeknu, že z celého jídla bylo nejpoživatelnější pivo Gambrinus. Po dojedení posádka sklidila nádobí, nechala nám pivo a zákusek, který jsme nestihli sníst, a let pokračoval. Na obrazovkách, které byly jednou za 4 řady, posádka pustila Báječná léta pod psa, které šlo sledovat jen se sluchátky, které posádka nabízela za 50Kč/2€ a avizovala, že klasická sluchátka nefungují, případně s anglickými titulky, což bylo snad ještě komičtější než sledování bez zvuku. Lidé si kvůli maličkým rozestupům ve 12 let starém letadle maďarské registrace stoupali do uliček a konverzovali v uličce, mezi nimi se snažila prodrat CC s pitím, které si stále někdo objednával a které posádka ochotně roznášela. Ochutnal jsem i víno, které spíše nepotěšilo než neurazilo a po pár drincích se let stal hned o něco příjemnějším. Před přistáním ještě posádka roznesla studený snack, což byla jedna Tatranka na osobu a začali jsme klesat nad Dubaj. Přistání proběhlo hladce a po hezké chvíli rolování podél téměř prázdného terminálu (napočítal jsem 4 letadla Emirates, jeden zrovna ze stojánky vytlačovaný Qatar a A330 Finnairu.) jsme místo do pole, jak jsem za začínal bát, zajeli k chobotu. Vedoucí kabiny po přistání popřála cestujícím, kteří kde končili příjemný pobyt a těm, kteří pokračovali „šťastnou cestu do cílové stanice“. Asi se psychicky připravovala na to, až bude hlásit palivovou zastávku ve stanici Košice Hlavné Letisko. Výstup probíhal trošku chaoticky, ale po chvíli se nám povedlo se ze zadní části letadla dostat do letištní budovy a vyrazit směrem na pasovku. Vzhledem k množství letadel, která jsme viděli, jsem čekal, že pasovka proběhne za pár minut a… další chyba. Let z Prahy s kódem QS totiž přistává mezi spoustou letů ze značně atraktivních destinací jako Peshawar, Gassim, Dammam a Kábul, takže na pasovce byla fronta dobře na půl hodiny, mj. proto, že jsme si stoupli do fronty, kde byl totálně neschopný úředník a za dvacet minut jsme se pohnuli asi o dva metry. Naštěstí hned vedle něj otevřel další překážku jiný Arab, kterému to šlo od ruky svižně a tak jsme po deseti minutách mohli vyzvednout již hezkou chvíli po páse kroužící kufry a vyrazit chytit taxi, které na letišti obsluhují výhradně ženy s nástupní taxou 5x vyšší, než je klasické taxi chycené na ulici v centru.
Místa na nohy opravdu není přehršel
Pohled na kabinu. V dáli začínají roznášet jídlo.
Krůta se špenátem a bramborovým knedlíkem/nokem.
Ten rozporuplný pohled - jsem rád, že letím, ale na wingletu bych mnohem raději viděl něco jiného...
"Cold snack"
Samé lepší destinace (my přistávali 18:30, ale než jsme prošli pasovkou, náš let pro jistotu zmizel).
Pokud nemáte děti do deseti let nebo nejste extrémní fanoušci značky, nedoporučuju...
Povinný výhled (pokud vyjde počasí a opadne smog)....
DXB- PRG, QS1201, Boeing 737-800, OK-TVV
Zpáteční cesta nezačala nejlépe – 39°C nebyla venkovní teplota (přeci jen byl leden), ale hodnota, na níž vyskočila moje teplota tělesná. Cesta zpět do Prahy odlétá z Dubaje v 19:30 a do Prahy má přiletět ve 23:20, což je nahraně, aby se člověk ještě stihl tak nějak dostat domů za pomoci denní MHD. V hotelu objednáváme taxíka a přijíždí taxík buď poloficiální nebo zcela neoficiální, s nimiž jsme v předchozích dnech neudělali nejlepší zkušenost, ale protože nás začínají nakládat tři hoteloví Indové, kteří byli jinak zcela bezchybní, nezvládáme se brátnit. Dojíždíme na terminál 1 dubajského letiště. Cena 100 AED se nám za cestu téměř z hranice Dubai Creeku zdá dost vysoká, ale taxikář nás ujišťuje, že při objednání taxi z hotelu je cena fixní a vzhledem k horečce ani nemám sílu smlouvat. Na terminálu jedna, kde se aktuálně staví, není ani jediná lavička či jakýkoli prostor na posezení či snad přebalení věcí, přeskládáváme poslední věci na zemi a jdeme se odbavit. Hlavní věc, na kterou jsem zvědavý, je, zda rovněž budeme mít fuel stop a případně kde. Ačkoli létám docela hodně, mám až podivné štěstí na to, že jsem nikdy neřešil žádný větší či menší průšvih (3x klepu na dřevo) a odletěl jsem vždy, i když byly stávky, sníh či jiné komplikace. Ptám se tedy paní na přepážce, kolik je na letu lidí a odpovědí mi je 130. Takže nebude ani úplně plno ani poloprázdno. Patnáctikilogramovou baggage policy Smartwings má agentka zjevně zcela na háku – nechává si všechny zavazadla najednou vyskládat na pás, přibližně 2x širší, než je obvyklé a bez jakéhokoli řešení vány na ně lepí tagy, odesílá zavazadla do útrob letiště a podává nám boarding passy. Odebíráme se směrem na pasovou kontrolu a zde následuje nejdřív jedna relativně dlouhá fronta na „předkontrole“, oddělující cestující a necestující a po ní následuje opět strašná fronta na pasovku. Odlety z terminálu jsou hodně podobné příletům, protože průlety linek mají stejné časy a tak je na pasovce hlava na hlavě. Po dvaceti minutách jsme povolání a během minuty jsme o razítko bohatší v mezinárodním prostoru, kde hned na pasovku navazuje bezpečnost. Na ní fronta téměř není… inu proto, že propustnost celníků je výrazně nižší než propustnost velmi laxní security. Za bezpečností je opět vidět rozestavěná část letiště, schody pro pasažéry jsou svedeny do schodů, které bývalý pro prioritní pasažéry a CC. Po projití dlouhatánskou chodbou se dostáváme k části s gaty, kde ten náš je… předposlední na úplném konci chodby. Vzhledem k tomu, že letíme z nového největšího mezinárodního letiště, které pár dní před odletem sesadilo LHR, doufám, že mobil, který se mi vybil, nebude problém nabít. Inu, opět jsem situaci přecenil a jsem rád, že (pravda, velmi těžko) nacházím alespoň jedno místo k sezení, těch nemnoho, které jsou zde, jsou plně obsazeny převážně cestujícími do Sana’a, Bombaje, Manily a Prahy, jejichž gaty přímo náleží k těm dvěma řadám sedaček, které zde jsou. Po chvíli si všímám, že náš gate osiřel, za to se na něm ve stojánku úrovně nápoják čtvrté cenové objevuje hlášení o změně gatu. Aha, tak tohle je ta snaha o omezení hlášení rozhlasem na minimum, která byla na maximalistickém plakátu propagována v prostorech, kde se čekalo na pasovku. Jdu se tam raději zeptat, v kolik gate zavírá, protože je vidět, že tam si také rozhodně nesedneme. Dalo by se projít až do prostoru gatu za kontrolu boarding passů, ale tento prostor je takřka hermeticky uzavřen a kromě spousty sedaček k sezení nenabízí třeba možnost odskočit si na toaletu, protože tam jednoduše žádná není. Pět minut před koncem boardingu procházíme svižně kontrolou BP a vstupujeme do prostoru, kde již čeká většina cestujících. Zjišťuji, že ani zde mobil nenabiji a tak zapínám narychlo notebook a píši do práce, ať mne zítra nečekají. Očkem pozoruji polskou rodinku, která s námi letěla již do Dubaje – ona model čerstvě třicetiletá zlatokopka, on prošedivělý pán středních let a dvě cca pětileté (+- 8 let, zákaz určovat dětem věk mám už několik let) holčičky, které matka naprosto nezvládá a jedna se dle mého skromného odhadu snaží zavraždit druhou. Během psaní e-mailu se odehraje scéna, kdy agenti začnou svolávat pasažéry „byznys class“ a během dvaceti sekund se před vchodem do nástupního mostu utvoří chumel ne nepodobný tomu, co lze vidět na vnitrostátních linkách v Číně. Usuzuji, že než agenti dav zpacifikují, mám čas a ještě chvíli brouzdám po tragicky pomalém internetu. Když fronta zmizí, strkám počítač do batohu a jdu do letadla. Nacházím své místo u okénka a zjišťuji, že povedená polská rodinka sedí přímo před námi. Třeští mi hlava a tohle je přesně to, co mi chybělo. Po usazení si začínám všímat pozitivnějších věcí – letadlo je výrazně novější než na letu do Dubaje – dva roky stará „sedmtřisedma“ s českou registrací, novými winglety a livery Smartwings má značně příjemnější sedačky, rozestupy i obrazovky jsou větší a mají lepší rozlišení. Sice jde stále o jednu obrazovku za 4 řady s centrálně řízeným programem a nikoli klasické IFE, ale změna proti minulému letu je překvapivě znatelná. Všímám si také toho, že na mapě je jako cílová stanice Praha, takže to na žádné mezipřištání nevypadá. Letuška ohlašuje dobu letu přibližně o půl hodiny kratší, než je plánovaná doba letu a k mírnému zklamání mého leteckého masochismu tak potvrzuje, že poletíme do Prahy přímo. Ke zklamání a hučení části českého koupáctva dodává, že "někteří členové posádky nemusí hovořit česky". K jídlu posádka tentokrát nabízí kuřecí nebo krůtí, volím krůtí a tentokrát je jídlo chuťově výrazně lepší než na cestě z Prahy. Při pohledu na „salát“ si ale okamžitě vzpomínám na kamarádovu poznámku poté, co jsem mu z Dubaje pobaveně psal, že nám podávali bramborové knedlíky – „furt jsi mohl dostat kuskus, vole“. Ano, kamarád ví, že tenhle pokus o potravinu k smrti nemůžu vystát a směje se mi od té doby, co mi ho byli u Air France schopni podat v byznysu. Ano, asi nebylo těžké uhodnout, že místo salátu se na táců skvěl kuskus s čímsi. Dojem trošku vyrovnává povedený řez. Rovněž dvojitý Sprite je mi podán s úsměvem, a když letuška vidí, že než mi dolila poslední, první jsem do sebe otočil na ex, ochotně mi nalévá ještě jeden. Během večeře je pěkná, přehledná flight show přehozena na film, tentokrát hrají Babí léto s anglickými titulky, které sleduji v polospánku a cosi, co pravděpodobně bylo Dědictví 2, rovněž s anglickými titulky, které raději zaspávám v momentě, kdy vidím v anglické větě vyskloňované jméno „Bohušu“. Jinak je večerní let klidnější, chvíli po večeři nám polské holčičky dokonce přestanou nabízet jejich namalované obrázky a usínají v pozicích, za které by se nemusely stydět vrcholní akrobaté. Já se skládám na okno a ze zbytku letu si mnoho nepamatuji. Asi hodinu před přistáním ještě prochází CC a rozdává „studený snack“, což je tentokrát tyčinka Manner + další dávka pití. V Praze přistáváme asi 35 minut před plánovaným příletem. Na terminálu jedna je tou dobou pusto a prázno. Procházíme automatizovanou pasovkou, čekáme na kufry a klasicky 3 ze 4 přijedou mezi prvními a poslední mezi posledními. Mezi pasažéry je vidět nebývale mnoho skupinek cestovatelů, u nichž je jasné, že je svedla dohromady spíše cena letenky než potřeba letět do konkrétní destinace. Po obdržení posledního kufru už jen politovat ty, kteří mají přiletět stejným letadlem ráno z Montego Bay, rychle zavolat na parkoviště a sehnat odvoz k autu a hurá směrem postel. Myšlenka na ranní frontu u doktora mne spolehlivě děsí a je mi jasné, že sand boarding by byl mnohem lepší program…
- dxb9.jpg (77.29 KiB) Zobrazeno 14846 x
Krůta na cestě zpět... Vzhledem k horečce a vybitému telefonu jediná fotka z cesty zpět
Je produkt Travel Service udržitelný a hlavně použitelný? Při ceně kolem 4 tisíc korun za zpáteční letenku, tedy 50 haléřů za kilometr, je člověk schopen leccos odpustit. Ano, dovezlo nás to bezpečně a včas tam, kam mělo. Dostali jsme najíst, napít a dokonce i tak na třetinu letušek byl veskrze utěšivý pohled. Takže ano, při akční ceně se to „za ty prachy“ dá přežít víceméně celkem bez problému, pokud člověk nemá moc vysoké nároky. Pokud by ale člověk měl platit plnou, či lépe řečeno klasickou cenu, případně odmítá takový masochismus jako létat sedmihodinové štreky v narrow body letadle (které navíc není v konfiguraci 32 byznys sedaček), je rozhodně namístě se podívat po něčem jiném…. Konečně, aktuálně i Emirates byly nuceni trošku změnit cenovou politku a jít s cenou do Dubaje na nějakých 8 a půl tisíce…
