Bylo to ca před rokem, kdy jsem zavolal na kontaktní centrum US Airways a zarezervoval dvě award letenky s routingem PRG-LHR-DOH-KUL-DPS-KUL-MLE-DOH-LHR-PRG v C class, vše během šesti dnů v březnu tohoto roku. Vlastně jsem zavolal ca 5x poté, co první agent bojoval s routingem, druhý s počtem potřebných mil, třetí s povolenými stopovery a čtvrtý požadoval nehorázné taxy. Až na pátý pokus se podařilo vše pořídit tak, abychom v Kataru, na Maledivách a v Londýně byli akorát tak dlouho, abychom neporušili podmínky pro přerušení cesty a neplatili britskou odletovou taxu.
BA859, PRG-LHR, A320
25/03, 14:45-15:50
Na letiště v Praze jsme přijeli ca hodinu a půl před odletem. Do cílové destinace na Bali nás čekaly čtyři segmenty s delšími přestávkami a tak jsme si nebyli jisti co vlastně odbavit a co dát do příručního zavazadla. Agent se ale nakonec zatvářil sebevědomě, kufry olepil ze všech stran štítky DPS a my začali doufat, že se s nimi za dva dny zase shledáme.
Letadlo do Londýna začalo krátce po startu bojovat s protivětrem a my začali bojovat s prvními přívaly jídla na které jsme se nakonec tak těšili.
Vlastně doteď nevíme co to bylo, ale ten Rodda's Clotted Cream chutnal prostě báječně, přičemž výhled z letadla dal zapomenout na chybějící IFE.
V Londýně jsme měli na přestup ca 6 hodin a tak jsme se předem domluvili s kamarádem z americké střední, který zrovna obchoduje s ropou na místní burze. Jako praví Londýňané z Prahy a USA jsme si po práci dali v baru u Paddingtonu místní teplé pivo a ruce se naopak snažili umýt v ledové vodě (ty směšovací baterie budu asi do Anglie dovážet...)
Heathrow express nás pak dopravil zpět na letiště (tohle musí být v přepočtu na délku jízdy nejdražší vlak na světě
) a my se vydali k Terminálu 4 odkud odlétá all business class let Qatar Airways, který jsme chtěli vyzkoušet než jako mnoho obdobných linek...ale tak třeba vydrží.Vyšetřili jsme si ca 2 hodiny na katarský salónek. Být tak o třicet let mladší řeknu, že tohle bylo fakt hustý.
Ani se nedivím, že mnohé aerolinky protestují proti nedovolené státní podpoře dopravců z Perského zálivu. Šampaňské Krug, novozélandské jehněčí v alá carte nabídce...
...a L´Occitane kosmetika na WC, tady funguje opravdu dost pokřivená ruka Adama Smitha.
QR16, LHR-DOH, A319
25/03, 21:55-06:40
Připadám si jako školák na třídní besídce, který se za každou cenu nechce ztrapnit. Všude kolem katarská honorace, v letadle všeho všudy dvacet cestujících. Sebevědomí mi zvýší až sklenička předodletového sektu. Říkám si,že v Airbusu 319 přece lítali do Abu Dhabí i ČSA. Ti Asiati taky všechno okopírují
.Luxusní kožené sedačky ještě voní novotou a my je brzy po startu rozkládáme do horizontální polohy. Zkouším místní wifi a dobíjím si telefon v USB.
Večeři odmítáme, není ji kam dát. Ještě před usnutím odmítáme i snídani, můžeme se prý najíst i po příletu v salónku. Jak se dá v malém Airbusu letět 7 hodin? Tohle nemůžeme moc hodnotit, skoro celou cestu jsme prospali.
Po příletu do Doha (kde na nás jako na jedny z mála nečeká BMW 7
) řešíme menší logistický problém. Nechceme strávit 12 hodin na letišti a tak jsme si dopředu domluvili prohlídku města s místní cestovkou. Prý k tomu dostaneme i víza. No nekup to, samotná víza stojí Němce 55 USD, nás prohlídka s vízy pouze třicet. Paní na přepážce chvíli někam telefonuje, ale nakonec vše dobře dopadne. Procházíme příletovým terminálem pro business class cestující, je o něco větší než celé brněnské letiště. Před halou už nás čeká nepálský průvodce. Po cestě se dozvídáme pár zajímavostí z jeho života. Jak opustil výhled z domu na Everest, jak zde žije sám a jak je rád, že má málo volna, protože pak nemusí myslet na "nepotřebné" věci. Co tím asi myslel
?V Kataru žije jen 20% místních, kteří prý mají od státu zdarma školství, zdravotnictví, vodu, elektřinu a plyn. Ne že by tady potřebovali plynem a elektřinou topit, ale na ochlazování bazénu se to hodí.
Chceme se jít odpoledne vykoupat, ale manželka má plavky v odbaveném zavazadle. Jdeme do prvního, druhého a třetího obchodu se sportovními potřebami, abychom zjistili, že v moři tady plave prý málokdo a plavky tedy nejsou. Měníme strategii a jdeme po ceně. Zelené šaty s indickým vzorem nakonec krásně ladí s vodou zálivu v Doha.
Cestou z plážového klubu na letiště pak navigujeme taxi sami. Pákistánský taxikář je totiž v Kataru první den a tak na prosbu "Take us to the airport" odpovídá lakonicky: "Where is airport?"
Až se všichni ti gastarbeiteři vrátí jednou domů, Katařan snad umře hlady.Před dalším letem si v salónku dáváme večeři a prozkoumáváme místní Al Mourjan lounge. Víc než o salónek, jde o jakýsi svět salónů přes několik podlaží a stovek metrů čtverečních. Jenom při odletu si dejte pozor, čas tady utíká rychle a k odletovým branám je to mnohdy dost daleko.
QR844, DOH-KUL, B777-300
26/03, 20:00-8:15
Letíme dále na východ a tak nás čeká další zkrácená noc. Objednáváme si proto jen skleničku Bordeaux a jdeme spát. Prostor business class v Boeingu 777 je u Katarců velkorysý, sedačky jsou rozmístěny v konfiguraci 2+2+2.
Moc to ale nepomáhá, let byl opravdu krátký a s probuzením se cítíme jako po flámu. Po příletu v Kuala Lumpur se proto odporoučíme do MH Golden lounge a dospáváme se v relaxační místnosti. Člověk tady uloží svoji palubní vstupenku do stojánku vedle kanape a doufá, že ho někdo před odletem vzbudí. Pokud tedy na jeho boarding pass neodletí
MH851, KUL-DPS, B777-200
27/03, 12:25-15:25
Přicházíme ke gatu, kde už je zaparkováno naše další widebody. Kolikrát jsme tohle letadlo viděli v posledním roce ve zpravodajství. Stejné livery a typ letadla jaký se minulý rok ztratil nad Indickým oceánem a poté byl sestřelen nad Ukrajinou...Manželka si naštěstí čte a tak nemá cenu jí nic připomínat. Většinou se létání bojí ona, teď je řada na mě.
Rolujeme po ploše a sledujeme místní pestrý provoz.
Servis v letadle v podání Malaysia airlines je jako vždy excelentní. Škoda, že s touto společností to dlouhodobě nevypadá vůbec dobře.
IFE není tak kvalitní jako u Qatar Airways, ale nabídka filmových novinek je dostatečná. Konečně vidím závěr nového thrilleru Davida Finchera Zmizelá, luxus. Po ca třech hodinách letu přistáváme na Bali, překvapivě tady není oproti Kuala Lumpur žádný časový posun. Na letišti právě probíhají rozsáhlejší opravy, jsme tisíce kilometrů od domova, ale krumpáče tady mají stejné jako u nás na vsi
...Platíme víza a stavíme se do nekonečné fronty před pasovou kontrolou. Pět přistání těsně po sobě a my museli být zrovna poslední. Láká mě použít jeden z triků naučených ve frontě na vlek ve Špindlu, ale tentokrát si nechci kazit karmu. Dorazili jsme přece do ráje.
Venku na nás čeká pronajaté Suzuki Jimmy. Startování je jednoduché: stačí vypnout světla, klimatizaci, zmáčknout sytič a můžeme vyrazit mezi tisíce místních motorkářů. Vyrážíme na sever směr vnitrozemí. Už se smráká, když přijíždíme do hotelu v Ubudu, kde právě začíná taneční představení. Je to kýčovité, komerční, pro turisty, ale strašně hezké.
A stejné je to i ráno, kdy jdeme na prohlídku místní vesnice a školy...
...a dopoledne, kdy navštěvujeme rýžové terasy v Tegalalang.
Nikde žádný žebrák, potulný pes, všude jen usmívající se děti a příjemné služby. Nevynecháme samozřejmě ani chrámy v Ubudu a bazény místních rezortů...
MH850, DPS-KUL, B777-200
29/05, 16:05-19:05
Po dvou dnech strávených v Ubudu a okolí se vracíme na letiště. Krátce se zastavujeme na pláži v Sanuru a potvrzujeme si, že kvůli plážím na Bali opravdu jezdit netřeba. Odevzdáváme auto, převlékáme si propocená trička a odbavujeme zavazadla na zpáteční cestu. Máme teď před sebou hned pět segmentů a tak nic neriskujeme a posíláme zavazadla "pouze" na Maledivy. V přeplněném salónku sledujeme závod Formule 1 v Kuala Lumpur a více než ze závodu jsme nervózní ze silných bouřek, které se nad Malajsií tvoří.
Cestou k odletové bráně máme příležitost vyfotit si letištní restauraci...
...a po jídle se v případě potřeby řídit názornými instrukcemi na toaletě (k nastudování doporučuji především polohu č.2
)Fotím si i legendární Hello Kitty stroj Eva Air, je to ale celé nějaké moc růžové a genderově nevyvážené, vyhlašujeme proto sbírku na Supermanův nátěr letadel ČSA
.Zpáteční let je nakonec klidný a tak bez jakýchkoli turbulencí přelétáváme i místo nedávné nehody letounu Air Asia. Na letišti v Kuala Lumpur máme dvě hodiny času a tak se oddáváme masáži zad v regionálním salónku.
Zakuklená pracovnice místního spa mi zaklekává obkročmo na pozadí a já jen doufám, že v ruce netřímá mačetu filmového Sandokana
.MH675, KUL-MLE, B738
29/03, 20:45-21:55
Od teď už nám hraje časový posun zase do karet. Je příjemné, když můžete 4 hodiny koukat na filmy a na hodinkách uteče pouze hodina. Až budu jednou v penzi, našetřím si z důchodu na cestu kolem světa západním směrem. Nebo taky možná ne...
Jako předkrm si dáváme "signaturní" pokrm malajských aerolinií, kombinaci kuřecího a hovězího satay s omáčkou z buráků. Mňam. Nevím jakou kombinací éček a glutamátů se jim tohle podařilo docílit, ale maso chutná jako by ho právě ogrilovali na otevřeném ohni.
Sedačky jsou v business class v rozestavení 2+2, IFE je kvalitní. Nabízí dokonce i první mezinárodní online verzi koránu.
V Male přistáváme bohužel v noci a přicházíme tak o jedno z nejúžasnějších přiblížení světa. Jedeme rovnou do malého hotelu v Hulhulmale, což je rychle rozvíjející se městečko na uměle rozšířeném ostrově spojeném s letištěm.
Ráno při snídani se seznamujeme se sympatickým párem ze Singapuru, který žasne nad fotkami našich dětí na běžkách. Prý a jestli je sníh opravdu studený...
Pronajatým motorovým člunem odjíždíme na Paradise Island a na rozdíl od českých restaurací a jídelen se zkratkou RaJ, tohle je ráj nefalšovaný. Teplá, čistá, azurová voda, rybičky, vánek, jen to slunce kdyby nás po hodině šnorchlování nespálilo i přes krém s faktorem 50.
Vracíme se navečer zpět motorovým člunem místních, který má třikrát silnější motor než můj milovaný vůz doma. Tohle nesu opravdu těžce.
Jedeme na letiště a z pár desítek metrů sledujeme paralelní přistání a starty hydroplánů.
Dva metry od mořské hladiny si pak bereme letištní vozík.
Čeká nás jediný segment v economy class na celé cestě, míst v business class je v A32O tak málo, že je QR raději vůbec pro awardy neuvolňuje.
QR675, MLE-DOH, A320
30/03, 19:20-21:55
Sedíme v 11.řadě a díváme se na business class před námi, kde jsou instalovány nové flat bed sedačky, stejné jako v all business class letadle z Londýna. Na regionální lince je toto vážně komfort. Ale ani v economy netrpíme. Osobní IFE s výborným systémem Oryx a velmi slušný catering k tomu. Tohle se Katarcům prostě povedlo.
Přistáváme v Doha a míříme do salónku. Je už docela pozdě (indonéského času určitě) a tak hledáme něco jako quiet room. Dostáváme přidělenu tzv. "cubicle," prostorově oddělenou, i když zvukově ne úplně izolovanou kóji. Manželka na tři hodiny usíná, já si dávám sprchu za takřka přímé účasti dvou členů obslužného personálu, kteří mě postupně zásobují ručníky, mýdlem, šampónem a kartáčkem na zuby. Někdy je té pozornosti trochu moc.
V jednu ráno se probouzíme a vycházíme směrem k odletové bráně. Připadám si jako ve filmu Pátý element. Je noc, všude davy lidí, obrovské umělé prostory plné eskalátorů a travelátorů, desítky národností. Tohle je multikulti, o kterém se Angele Merkelové ani nesnilo.
QR11, DOH-LHR, A340-600
31/03, 01:50-07:15
Boardovat A346 z plochy je vážně odvaha. Ale venku je příjemně a pohled na dvojici motorů na křídle neomrzí.
Přestože máme sedačky rezervovány telefonicky dopředu nastává změna a manželka je usazena ve dvojici s arabskou slečnou. Asi to tak mělo být, i parfémy v jejich toaletních pouzdrech jsou dámské. Líbí se mi tento malý detail, kdy muži a ženy dostávají jiné amenity kits právě podle pohlaví.
Sedačky v tomto Airbusu se dají rozložit pouze do sklonu 165 stupňů, ale nám to stačí. Legendární šéf QR Akbar Al Baker je prý nechce vyměnit, protože tyhle neúsporné Airbusy prostě nemá rád. A komu se to nelíbí, ať si připlatí za First class.
Probouzíme se někde nad Prahou a objednáváme si indickou snídani. Máváme z okýnka dětem, které by si indickou snídani určitě nedaly. Bojujeme se silným protivětrem a před Londýnem nás čekají dva vyčkávací okruhy na přistání. Parkujeme pak u stojánky hned vedle malajské velryby.
Vítr je silný i po přistání, díky čemuž dostáváme od p.Avise větší auto, prý abychom neodlétli z dálnice. Máme den volno, ale Londýn nás tentokrát neláká. Vyrážíme na severozápad za nákupy s Číňany v Bicester Village, dáváme si pár dobrot v Pret A Manger, projíždíme několik krásných vesnic v okolí Cotswolds (sem se musíme vrátit) a navštěvujeme Bílého koně z Uffingtonu, úžasnou 110 metrů velkou skalní rytinu z doby bronzové.
Navečer se vracíme na Heathrow, odevzdáváme auto a odjíždíme na Terminál 3. Po dlouhých minutách se nám daří přesvědčit agentku na odbavení, že máme právo nechat si odbavit ještě jednu tašku s našimi nákupy z outletu (asi závist). Půlmetrové nože a šroubováky pak dle instrukcí odbavujeme samozřejmě také.
Odcházíme do salónku a sledujeme ceduli se zpožděnými odlety. Vichřice nad Evropou udělala své a tak máme aspoň radost, že i přes hodinové zpoždění není náš let zrušen jako desítky jiných. A kdo měl přece jen smůlu, tak se může nechat rozveselit ovečkou Shaun
.Na ploše se mezitím kupí letadla, přeháňky a nechybí ani duha.
BA858, LHR-PRG, A320
31/03, 19:20-22:15
Asi bych měl říct, že toto je průměrný let jako mnoho jiných. Průměrné letadlo, průměrná trasa, průměrná délka letu. Vlastně ne. Hned po strmém startu se hlásí pilot a oznamuje, že toto bude asi jeho nejkratší let do Prahy. A taky že jo. Za 1 hodinu a 20 minut přesně přistáváme na Ruzyni poté, co vítr do zad přesahoval 200 km/h.
Co říci závěrem?
Snad jen, že program Dividend Miles je hodně návykový, protože umožňuje lidem podnikat tyhle úžasné cesty za rozumné peníze. Nevím, jestli to ve finále vyjde dráž než hraní na automatech nebo kouření cigaret, každopádně mám problém se této závislosti vzdát. Ale uvidíme, Dividend Miles se teď spojily s AAdvantage od American Airlines a s tím přichází nové restrikce a méně výhodné nákupy mil.
Zdražily nám cigarety a alkohol. A teď už i míle...
