Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
EDIT: OMLOUVÁM SE ZA URČITOU ČASOVOU NESOUSLEDNOST FOTEK V TRIP REPORTU. FOTKY JSEM SEŘADIL SPRÁVNĚ, SERVER SI JE VŠAK SROVNAL SÁM PODLE SVÉ LIBOSTI.
Úvod a námět
Po poněkud exotické Gruzii a Arménii jsem pro cíl svého dalšího výletu hledal něco více profláklejšího. Tedy hlavně něco, kde skoro každý byl, ale vlastně z toho nikdo moc neviděl. Takových míst je samozřejmě mnoho, mně však po krátké úvaze vyšly jako nejideálnější Kanárské ostrovy.
S nákupem letenek, lodních a autobusových lístků mi jako obvykle pomáhal Vám všem dobře známý Alesesl, plán cesty po ostrovech jsem si už ale více méně dělal sám a byla to práce sice úmorná, ale krásná a hlavně se vyplatila.
Den první, neděle 20. září: Přes Berlín do Porta
Cesta nakonec začala v neděli 20. září. Žlutá Regionova Českých Drah mně časně z rána veze z Kladna na pražské Masarykovo nádraží, odkud se pěšky přesouvám na Florenc.
Tady je trochu rušno, ne tedy uprchlíci, ale mladí cestovatelé z celého světa, obchody jedou na plno, paní na informacích nestíhá. V 6:45 mi má odjíždět spoj společnosti Eurolines do Berlína. Když se jdu v 6:55 zeptat na informace, kde že je, dostává se mi šokující informace, že už odjel. Upozorňuji ji, že já i další necelá desítka cestujících jsme jiného názorů, naštěstí se v tu chvíli autobus zjevuje. Byly prý nějaké zmatky s autobusy, první dojem z této společnosti pak zcela zabíjí jeden z řidičů, který na cizince, který si dává do zavazadlového prostoru svoje kufry, tak jak je zvyklý ze své domoviny, (naštěstí) česky pokřikuje „co tady nacvičuješ?“ V tu chvíli začínám chápat Radima Jančuru, proč chce po svých řidičích, aby hlavně řídili a komunikaci s cestujícím přenechává stevardům a stevardkám.
Eurolines inzerují sice na svých busech službu Bussines class, ta je však nahony vzdálená tomu, jak známe „byznys class“ z letecké dopravy. V tomto případě není schopen autobus ani schopen splnit to, co slibuje na svém polepu. Vodu si člověk musí ukradnout, wi-fi (ani přes požadavek jedné z cestujících) nezapínají celou cestu, nabídka časopisů je zoufale malá, zůstává jen funkční WC a celkem hodně místa pro nohy. Naštěstí se mi podařilo chytit nějaký promotarif, takže za tuhle čtyřapůlhodinovou anabázi platím jen 250 korun, což společně s velmi nízkým load faktorem z ní dělá nakonec celkem příjemně strávený čas.
Německou hraniční kontrolu pak skupina stavebních dělníků mířících kamsi do Německa lapidárně komentuje slovy „my jsme taky uprchlíci, prcháme před manželkami.“
Krátce před půl dvanáctou jsme konečně na berlínském ZOB a autobus, pokračující o Kodaně, se povážlivě plní.
Mně už se to netýká, na nedaleké stanici S-bahnu kupuju za 7,40 Euro celodenní (no celodenní, platící to 3:00 ráno následujícího dne) jízdenku na berlínskou MHD.
V půl deváté večer mi ze Schonefeldu letí spoj do Porta, tak mám ještě nějaký čas a mířím na jiné letiště, Templehof. Jeho historii asi tady všichni znáte, už je nějaký čas pro letecký provoz uzavřeno a na základně přání místních se z něj stal obrovský park přímo v centru města. Skutečně musím říct, že procházku po runway, mezi těmi všemi cyklisty, bruslaři, kočárkáři, pouštěči draků apod. jsem si docela užil.
Následně se přesouvám k Brandenburské dráze, ještě než si však udělám povinné selfíčko vedle nejznámějších vrat světa, jedu si projet místní „šotoatrakci“ (jak to nazval člen tohoto fóra Airbus380) a to linku metra označovanou jako U55. Ta byla otevřena v roce 2009 a spojuje nové berlínské hlavní nádraží s Braniborskou bránou a má jen jednu mezilehlou stanici nazvanou Bundestag. Ze dvou v budoucnu jednosměrných tunelů je v tuto chvíli v provozu jen jeden, ve kterém neustále pendluje jedna souprava. Už se staví úsek, který by jí v roce 2020 měl propojit v jednu linku s trasou U5, jež vede momentálně s Alexanderplatzu dál na východ.
Pro projížďce sem a tam se, za občasného deště, vydávám dlouhou ulicí 17. června k monumentálnímu památníku Siegessäule.
Za příjemná 3 Eura se dá vylézt až na ochoz (čehož s radostí využívám) a po pohledu na Berlín z výšky se místním autobusem č. 100 (jež má pro turistický ruch v Berlíně podobný význam asi jako pražská tramvaj číslo 22) přesunuju pod mnohem větší věž na Alexanderplatz. Tady na mně z toho množství paneláků umístěných přímo doprostřed města dýchne závan NDR a snad, abych jim moc nenačichl, přesouvám se rychle S-bahnem na hlavním nádraží, kde rychloprohlídku Berlína ukončuju a v 17:35 vyrážím regionálním vlakem na Shonefeld.
Na Schonefeldu na mně dýchne duch NDR znova, ta hlavní budova je opravdu strašná, omluvou jí budiž, že už pár let neměla sloužit svému provozu, jenže soudruzi z NSR udělali někde chybu, otevření nového letiště BBI je momentálně jaksi v nedohlednu a tak musí sloužit dál.
Naštěstí pro nízkonákladové dopravce vznikl malý terminál hned vedle, jež, ač se to z fotek moc nezdá, působí docela hezky.
Rychle dávám v jednom z místních fast foodů večeři a pak do tranzitu. Tady mně čeká nemilé překvapení, oba terminály jsou propojeny krytou lávkou a to, že odbavení probíhá v jednom, vůbec neznamená, že odlet se nemůže uskutečnit z nějakého gatu v terminálu druhém. V mém případě to znamená gate 58 a opravdu dlouhou cestu, až se bojím, že odlet nestihnu. Ještě si v rychlosti všímám, jak je zde řešeno rozdělení na schengenskou a neschengenskou část. Stručně řečeno, před každým gatem je stanoviště pasové kontroly, které je, směřuje-li daný odlet mimo schengenský prostor, obsazeno pasovákem, který zde provádí pasovou kontrolu. Něco mi říká, že se tu orgány pasové kontroly musí hodně naběhat.
V gatu jedna z cestujících se omylem lehce opře o dveře směřující na plochu a výsledkem je poměrně hlučný alarm, který obtěžuje cestující i personál dobrých deset minut až do příchodu ostrahy. Nemá cenu moc řešit, letadlo bude plné až po střechu pestrou směsicí Němců, Portugalců, Poláků, Rusů a minimálně jednoho Čecha.
20. 9. 2015
Berlin SXF – Porto
20:25-22:55
FR 2946, B 737-800, reg. EI-EFL
LF: 100%
Za výběr místa jsem si v tomhle spoji nezaplatil a systém mně za to trestá přidělením místa u uličky, což je vlastně jedno, celý let se odehrává za úplné tmy. Pilot opakovaně varuje, že let bude hodně dlouhý, mně však na něm přijde nejdelší hlavně pojíždění na start. V jednu chvíli mám dokonce pocit, že jedeme odstartovat na Tegel.
Pak už to jde ráz na ráz a šest let starý Boeing si to míří směr Porúří, Paříž, Biskajský záliv a Porto. Cestou to sem tam háže, to ale nic nemění na dobré náladě mezi cestujícími, která mi nebrání po náročném dni trochu pospávat.
V Portu jsem ještě nebyl, proto jsem taky zvolil tohle směřování (a taky proto, že to bylo nejlevnější). Z palubního prodeje si nic nekupuju, jen odpočívám. Kolem tři čtvrtě na jedenáct místního času přistáváme v Portu, podle Aleše sledujícího můj let na flightradaru, uprostřed večerní příletové špičky. Letiště si mně okamžitě získává svou příjemně uvolněnou atmosférou a já se hned začínám těšit, až si ho zítra, až odtud budu pokračovat na Las Palmas, pořádně prohlédnu.
Teď ale spěchám na tramvaj do centra, mám tam rezervovaný hostel a slíbil jsem jim, že se stihnu ubytovat do půlnoci.
Před jedním z mnoha automatů stojí zřízenec, který kromě neustálého smskování stíhá i zmateným turistům pomáhat s nákupem toho správného lístku. Za 7 Euro si s jeho pomocí kupuju čtyřiadvacetihodinový (prý opravdu čtyřiadvacetihodinový) lístek na místní MHD a pak skoro půl hodiny čekám na nejbližší tramvaj do centra. No tramvaj, něco mezi tramvají a metrem, chvílemi tak, a chvílemi jinak, v centru jsou zastávky v podzemí nebo jak se to hodí, chvíli to vypadá jako klasická tramvaj, chvíli jako metro, chvíli jako tramvajová rychlodráha, jak jí známe třeba z pražských Modřan. Pro město velikosti Porta systém asi ideální.
Úderem půlnoci vystupuju ve stanici Bolhao, odkud je to do Oporto Sport Hostelu, kde mám zamluvený nocleh, sotva dvě minuty chůze a za chvíli už slastně usínám.
Úvod a námět
Po poněkud exotické Gruzii a Arménii jsem pro cíl svého dalšího výletu hledal něco více profláklejšího. Tedy hlavně něco, kde skoro každý byl, ale vlastně z toho nikdo moc neviděl. Takových míst je samozřejmě mnoho, mně však po krátké úvaze vyšly jako nejideálnější Kanárské ostrovy.
S nákupem letenek, lodních a autobusových lístků mi jako obvykle pomáhal Vám všem dobře známý Alesesl, plán cesty po ostrovech jsem si už ale více méně dělal sám a byla to práce sice úmorná, ale krásná a hlavně se vyplatila.
Den první, neděle 20. září: Přes Berlín do Porta
Cesta nakonec začala v neděli 20. září. Žlutá Regionova Českých Drah mně časně z rána veze z Kladna na pražské Masarykovo nádraží, odkud se pěšky přesouvám na Florenc.
Tady je trochu rušno, ne tedy uprchlíci, ale mladí cestovatelé z celého světa, obchody jedou na plno, paní na informacích nestíhá. V 6:45 mi má odjíždět spoj společnosti Eurolines do Berlína. Když se jdu v 6:55 zeptat na informace, kde že je, dostává se mi šokující informace, že už odjel. Upozorňuji ji, že já i další necelá desítka cestujících jsme jiného názorů, naštěstí se v tu chvíli autobus zjevuje. Byly prý nějaké zmatky s autobusy, první dojem z této společnosti pak zcela zabíjí jeden z řidičů, který na cizince, který si dává do zavazadlového prostoru svoje kufry, tak jak je zvyklý ze své domoviny, (naštěstí) česky pokřikuje „co tady nacvičuješ?“ V tu chvíli začínám chápat Radima Jančuru, proč chce po svých řidičích, aby hlavně řídili a komunikaci s cestujícím přenechává stevardům a stevardkám.
Eurolines inzerují sice na svých busech službu Bussines class, ta je však nahony vzdálená tomu, jak známe „byznys class“ z letecké dopravy. V tomto případě není schopen autobus ani schopen splnit to, co slibuje na svém polepu. Vodu si člověk musí ukradnout, wi-fi (ani přes požadavek jedné z cestujících) nezapínají celou cestu, nabídka časopisů je zoufale malá, zůstává jen funkční WC a celkem hodně místa pro nohy. Naštěstí se mi podařilo chytit nějaký promotarif, takže za tuhle čtyřapůlhodinovou anabázi platím jen 250 korun, což společně s velmi nízkým load faktorem z ní dělá nakonec celkem příjemně strávený čas.
Německou hraniční kontrolu pak skupina stavebních dělníků mířících kamsi do Německa lapidárně komentuje slovy „my jsme taky uprchlíci, prcháme před manželkami.“
Krátce před půl dvanáctou jsme konečně na berlínském ZOB a autobus, pokračující o Kodaně, se povážlivě plní.
Mně už se to netýká, na nedaleké stanici S-bahnu kupuju za 7,40 Euro celodenní (no celodenní, platící to 3:00 ráno následujícího dne) jízdenku na berlínskou MHD.
V půl deváté večer mi ze Schonefeldu letí spoj do Porta, tak mám ještě nějaký čas a mířím na jiné letiště, Templehof. Jeho historii asi tady všichni znáte, už je nějaký čas pro letecký provoz uzavřeno a na základně přání místních se z něj stal obrovský park přímo v centru města. Skutečně musím říct, že procházku po runway, mezi těmi všemi cyklisty, bruslaři, kočárkáři, pouštěči draků apod. jsem si docela užil.
Následně se přesouvám k Brandenburské dráze, ještě než si však udělám povinné selfíčko vedle nejznámějších vrat světa, jedu si projet místní „šotoatrakci“ (jak to nazval člen tohoto fóra Airbus380) a to linku metra označovanou jako U55. Ta byla otevřena v roce 2009 a spojuje nové berlínské hlavní nádraží s Braniborskou bránou a má jen jednu mezilehlou stanici nazvanou Bundestag. Ze dvou v budoucnu jednosměrných tunelů je v tuto chvíli v provozu jen jeden, ve kterém neustále pendluje jedna souprava. Už se staví úsek, který by jí v roce 2020 měl propojit v jednu linku s trasou U5, jež vede momentálně s Alexanderplatzu dál na východ.
Pro projížďce sem a tam se, za občasného deště, vydávám dlouhou ulicí 17. června k monumentálnímu památníku Siegessäule.
Za příjemná 3 Eura se dá vylézt až na ochoz (čehož s radostí využívám) a po pohledu na Berlín z výšky se místním autobusem č. 100 (jež má pro turistický ruch v Berlíně podobný význam asi jako pražská tramvaj číslo 22) přesunuju pod mnohem větší věž na Alexanderplatz. Tady na mně z toho množství paneláků umístěných přímo doprostřed města dýchne závan NDR a snad, abych jim moc nenačichl, přesouvám se rychle S-bahnem na hlavním nádraží, kde rychloprohlídku Berlína ukončuju a v 17:35 vyrážím regionálním vlakem na Shonefeld.
Na Schonefeldu na mně dýchne duch NDR znova, ta hlavní budova je opravdu strašná, omluvou jí budiž, že už pár let neměla sloužit svému provozu, jenže soudruzi z NSR udělali někde chybu, otevření nového letiště BBI je momentálně jaksi v nedohlednu a tak musí sloužit dál.
Naštěstí pro nízkonákladové dopravce vznikl malý terminál hned vedle, jež, ač se to z fotek moc nezdá, působí docela hezky.
Rychle dávám v jednom z místních fast foodů večeři a pak do tranzitu. Tady mně čeká nemilé překvapení, oba terminály jsou propojeny krytou lávkou a to, že odbavení probíhá v jednom, vůbec neznamená, že odlet se nemůže uskutečnit z nějakého gatu v terminálu druhém. V mém případě to znamená gate 58 a opravdu dlouhou cestu, až se bojím, že odlet nestihnu. Ještě si v rychlosti všímám, jak je zde řešeno rozdělení na schengenskou a neschengenskou část. Stručně řečeno, před každým gatem je stanoviště pasové kontroly, které je, směřuje-li daný odlet mimo schengenský prostor, obsazeno pasovákem, který zde provádí pasovou kontrolu. Něco mi říká, že se tu orgány pasové kontroly musí hodně naběhat.
V gatu jedna z cestujících se omylem lehce opře o dveře směřující na plochu a výsledkem je poměrně hlučný alarm, který obtěžuje cestující i personál dobrých deset minut až do příchodu ostrahy. Nemá cenu moc řešit, letadlo bude plné až po střechu pestrou směsicí Němců, Portugalců, Poláků, Rusů a minimálně jednoho Čecha.
20. 9. 2015
Berlin SXF – Porto
20:25-22:55
FR 2946, B 737-800, reg. EI-EFL
LF: 100%
Za výběr místa jsem si v tomhle spoji nezaplatil a systém mně za to trestá přidělením místa u uličky, což je vlastně jedno, celý let se odehrává za úplné tmy. Pilot opakovaně varuje, že let bude hodně dlouhý, mně však na něm přijde nejdelší hlavně pojíždění na start. V jednu chvíli mám dokonce pocit, že jedeme odstartovat na Tegel.
Pak už to jde ráz na ráz a šest let starý Boeing si to míří směr Porúří, Paříž, Biskajský záliv a Porto. Cestou to sem tam háže, to ale nic nemění na dobré náladě mezi cestujícími, která mi nebrání po náročném dni trochu pospávat.
V Portu jsem ještě nebyl, proto jsem taky zvolil tohle směřování (a taky proto, že to bylo nejlevnější). Z palubního prodeje si nic nekupuju, jen odpočívám. Kolem tři čtvrtě na jedenáct místního času přistáváme v Portu, podle Aleše sledujícího můj let na flightradaru, uprostřed večerní příletové špičky. Letiště si mně okamžitě získává svou příjemně uvolněnou atmosférou a já se hned začínám těšit, až si ho zítra, až odtud budu pokračovat na Las Palmas, pořádně prohlédnu.
Teď ale spěchám na tramvaj do centra, mám tam rezervovaný hostel a slíbil jsem jim, že se stihnu ubytovat do půlnoci.
Před jedním z mnoha automatů stojí zřízenec, který kromě neustálého smskování stíhá i zmateným turistům pomáhat s nákupem toho správného lístku. Za 7 Euro si s jeho pomocí kupuju čtyřiadvacetihodinový (prý opravdu čtyřiadvacetihodinový) lístek na místní MHD a pak skoro půl hodiny čekám na nejbližší tramvaj do centra. No tramvaj, něco mezi tramvají a metrem, chvílemi tak, a chvílemi jinak, v centru jsou zastávky v podzemí nebo jak se to hodí, chvíli to vypadá jako klasická tramvaj, chvíli jako metro, chvíli jako tramvajová rychlodráha, jak jí známe třeba z pražských Modřan. Pro město velikosti Porta systém asi ideální.
Úderem půlnoci vystupuju ve stanici Bolhao, odkud je to do Oporto Sport Hostelu, kde mám zamluvený nocleh, sotva dvě minuty chůze a za chvíli už slastně usínám.
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 19. 10. 2015, 13:44, celkem upraveno 1 x.
Den druhý, pondělí 21. září: Z Porta na Kanáry
Sotva po sedmi hodinách spánku se už spontánně budím a ženu se do města. Krátce po 17. hodině mi odlétá letadlo do Las Palmas, tak chci z města alespoň něco vidět. Daní za nedočkavost je však mlha, která pokrývá ulice města a bohužel i okolí mostu Ponte Luis I., asi nejznámější stavby města.
Most má dvě patra, to horní slouží chodcům a jezdí po něm i jedna z linek portského „metra“, to spodní pak nízko nad řekou pěším a automobilům. Normálně se dají z horního patra dělat krásné fotky nábřeží i řeky Douro, v této mlze to ale jaksi nejde, takže bočními ulicemi pomalu scházím k nábřeží, cestou si v jedné z klasických místních pekáren dávám cosi ohromně dobrého k snídani a pak, už za odcházející mlhy, fotím most ze spodu.
Kdesi získávám mapu města a tak kolem kolejí nostalgické elektrické dráhy, na níž mi však celodenní permanentka na portskou MHD neplatí, pomalu mířím k pobřeží, než mně zase touha vidět z města více donutí stoupat křivolakými schodišti vzhůru na místní „Náměstí Svobody“, jež je až příliš podobné pražskému Václaváku.
Ač šotouš, pohrdnu prohlídkou místního hlavního nádraží, jež je hned za rohem a vracím se opět na most, kde si již bez mlhy fotím okolí. Kousek od jižního konce horního patra mostu je kabinová lanovka vedoucí dolů na nábřeží, v ceně 5 Euro za lístek je ochutnávka místního vína, to však odmítám (jsem spíš pivař), opět scházím bočními ulicemi dolů, tentokrát si projít i dolní patro mostu a na druhé straně už nacházím na klasickou pozemní lanovku za Euro padesát. To už je pro mě akceptovatelná cena a dokonce si jízdu na lanovce natáčím, záznam je k dispozici zde: https://www.youtube.com/watch?v=1UAzLzdnV94
Venku už je pořádně teplo, takže s chutí měním džíny za kraťasy, pro výměnu se ovšem rozhodnu na v tu chvíli opuštěné horní stanici lanovky. Dozorce sledující mně odkudsi na kameře přiběhne až ve chvíli, když poněkud netakticky, jen v trenkách, se vydávám o pár metrů dál přečíst si nástěnku o výstavbě lanovky. Následující poněkud ostřejší debatu, zda je vhodné se zrovna tady převlékat a zda je to takový problém, když mi to trvá sotva půl minuty, ukončuje dozorce odchodem kamsi. Jelikož nemám potřebu zjistit, zda jsem ho svými argumenty přesvědčil nebo zda jde zavolat policisty, poněkud po anglicku prchám.
V městě se mi už být nechce, tak opět vyrážím na metro a za necelou půl hodinu se už koupu (no koupu, procházím se po kotníky ve vodě) na pláži na severním předměstí města.
Počasí spíše než koupákům přeje surfařům, takže opět po krátké době se přemisťuju nejprve do nedalekého supermarketu Lidl, kde nakupuju levně zásoby na pár dní dopředu a pak metrotramvají na letiště, cestou ještě při přestupu z jedné větve severozápadní linky metra na druhou pomáhám kupovat lístek nějakému turistovi, který je ze zdejšího systému MHD poněkud zmatený (což se mu ani moc nedivím).
I přes den zajíždí „portské metro“ na letiště jen třikrát za hodinu, i tak ale tam přijíždím více jak tři hodiny před odletem. Pozitivní dojem ze včerejšího příletu si nijak nekazí, i když cestující čekající na dvanáct hodin zpožděný odlet společnosti Air Transat do Toronta byly asi jiného názoru.
Všechno takové vzdušné, všude spousta prostoru, tranzitní prostor mi svým vyzněním tak trochu připomínal tranzitní prostor letiště v Helsinkách. Navíc se na několika místech letiště přestavuje, takže pak nejspíš bude ještě krásnější. Krom neomezené wi-fi jsem tu ještě na několika místech našel dokonce počítače s bezplatným přístupem k internetu a to se opravdu jen tak nevidí. Ač odpolední špička a lidí jak nas…, nikde žádná tlačenice a i nejspodnější patro terminálu, kde se odbavovaly převážně linky Ryanairu, se tady podařilo udělat celkem důstojně.
Jako jeden z posledních mířím po ploše k letadlu, vědom si toho, že mé, za 11 Euro speciálně objednané místo 9A mi nikdo nevezme, abych z něj nejprve vyhodil jednoho cestujícího a pak zjistil, že svůj malý batoh s k němu přidělanou igelitkou s nákupem prostě do binů nenarvu a musím si jí dát pod nohy.
Let je opět plně obsazen, složení cestujících bych asi charakterizoval slovy „186 portugalských koupáků, 2 obchodníci sedící v první řadě a na Las Palmas spěchající na let do Lanzarote a já.“
21. 9. 2015
Porto – Las Palmas
17:05-19:50
FR 5498, B 737-800, reg. EI-DWZ
LF: 100%
Za příjemného pozdního odpoledne startujeme s naším skoro osm let starým strojem nejprve na sever a pak logicky obracíme na jih.
(Video ze startu zde: https://www.youtube.com/watch?v=IuSZcao5_p8)
Ze svého sedadla u okna tak krásně vidím portské letiště, pak Porto samotné, a pak až do chvíle, než podívanou přeruší mraky, portugalské pobřeží. V letadle panuje uvolněná nálada, na lidech je vidět, že se na dovolenou těší, navíc se odlétá v takřka ideálním čase, docela by mně zajímalo, jaká je občas nálada třeba v pár hodin zpožděné Travele uprostřed noci. Vedoucí kabiny i kapitán letadla často hlásí jen v portugalštině, v angličtině jen ty hlavní informace, to však nevadí, mám pocit, že portugalsky tu nemluvím snad jen já. Cestující se hodně smějí, taktéž za palubní prodej tady asi trhly majlant. Já si nic nedávám, spíš koukám ven, i když krom mraků a občasných záblesků moře stejně není nic vidět.
Po půl osmé místního času poprvé vidíme Gran Canarii…
…a krátce na to za zvuků ryanovské sirény (protože jsme přiletěli na čas, dokonce s desetiminutovým předstihem) přistáváme na letišti Las Palmas (video zde: https://www.youtube.com/watch?v=GajxMz0oruw)
Ty dvě a půl hodiny cesty na jih jsou znát, krajina je taková vyprahlá. Já si však všímám jiného přírodního úkazu, pozorovatelného velmi zřídka a to snad jen na některých letištích převážně ve Španělsku a to využití nástupního mostu letadlem Ryanairu.
Díky mému místu v deváté řadě mi to velmi vyhovuje a spíš utíkám než odcházím z letadla. Ještě jen tak zběžně vnímám, že sotva člověk opustí letadlo, už na něj útočí prodejci vstupenek do nejrůznějších místních aqvaparků, mně však hlavně zajímá, odkud odjíždí autobusy do města. V 19:40 jsme přistáli, ve 20:15 mi odjíždí spoj linky 60. Ta dvakrát do hodiny spojuje letiště s městem Las Palmas, bohužel však jen každý druhý spoj (a tenhle je dokonce ten den úplně poslední) zajíždí až na sever města na autobusové nádraží Santa Catalina, kousek od nějž mám rozervané ubytování, zatímco všechny končí už na šest kilometru jižněji položeném autobusovém nádraží San Telmo.
Stíhám to nakonec krásně a když se autobus vydává na cestu po dálnici, jsem už i celkem vydýchaný.
Na dálnici i ve městě to hodně žije, kousek od Santa Cataliny je dokonce rušný park. Ubytování na dvě noci mám zajištěné v Big Fish Hostelu poblíž městské pláže zvané Las Canteras, jež je průvodcem Lonely Planet (který mi dělá společníka celou cestu) označována jako jedna z nejlepších plážích na Kanárských ostrovech vůbec.
Pláž nacházím velmi záhy, dokonce mám chuť si ještě teď večer jít rychle zaplavat nebo alespoň zajít někam do baru poblíž, hostel je opravdu za rohem. Takový free, baťůžkářský, surfařský, někdo by možná řekl sluníčkářský. Vítá mně až s maminkovskou péčí majitelka Inka, která mně nejprve čtvrt hodiny ukazuje, co tam všechno maj (hlavně střešní terasa vypadá skvěle) a pak, když vidí, jak malý mám ručník, zdarma mi přináší velký hostelový. Za velkého vedra, ale celkem spokojeně toho dne usínám.
Sotva po sedmi hodinách spánku se už spontánně budím a ženu se do města. Krátce po 17. hodině mi odlétá letadlo do Las Palmas, tak chci z města alespoň něco vidět. Daní za nedočkavost je však mlha, která pokrývá ulice města a bohužel i okolí mostu Ponte Luis I., asi nejznámější stavby města.
Most má dvě patra, to horní slouží chodcům a jezdí po něm i jedna z linek portského „metra“, to spodní pak nízko nad řekou pěším a automobilům. Normálně se dají z horního patra dělat krásné fotky nábřeží i řeky Douro, v této mlze to ale jaksi nejde, takže bočními ulicemi pomalu scházím k nábřeží, cestou si v jedné z klasických místních pekáren dávám cosi ohromně dobrého k snídani a pak, už za odcházející mlhy, fotím most ze spodu.
Kdesi získávám mapu města a tak kolem kolejí nostalgické elektrické dráhy, na níž mi však celodenní permanentka na portskou MHD neplatí, pomalu mířím k pobřeží, než mně zase touha vidět z města více donutí stoupat křivolakými schodišti vzhůru na místní „Náměstí Svobody“, jež je až příliš podobné pražskému Václaváku.
Ač šotouš, pohrdnu prohlídkou místního hlavního nádraží, jež je hned za rohem a vracím se opět na most, kde si již bez mlhy fotím okolí. Kousek od jižního konce horního patra mostu je kabinová lanovka vedoucí dolů na nábřeží, v ceně 5 Euro za lístek je ochutnávka místního vína, to však odmítám (jsem spíš pivař), opět scházím bočními ulicemi dolů, tentokrát si projít i dolní patro mostu a na druhé straně už nacházím na klasickou pozemní lanovku za Euro padesát. To už je pro mě akceptovatelná cena a dokonce si jízdu na lanovce natáčím, záznam je k dispozici zde: https://www.youtube.com/watch?v=1UAzLzdnV94
Venku už je pořádně teplo, takže s chutí měním džíny za kraťasy, pro výměnu se ovšem rozhodnu na v tu chvíli opuštěné horní stanici lanovky. Dozorce sledující mně odkudsi na kameře přiběhne až ve chvíli, když poněkud netakticky, jen v trenkách, se vydávám o pár metrů dál přečíst si nástěnku o výstavbě lanovky. Následující poněkud ostřejší debatu, zda je vhodné se zrovna tady převlékat a zda je to takový problém, když mi to trvá sotva půl minuty, ukončuje dozorce odchodem kamsi. Jelikož nemám potřebu zjistit, zda jsem ho svými argumenty přesvědčil nebo zda jde zavolat policisty, poněkud po anglicku prchám.
V městě se mi už být nechce, tak opět vyrážím na metro a za necelou půl hodinu se už koupu (no koupu, procházím se po kotníky ve vodě) na pláži na severním předměstí města.
Počasí spíše než koupákům přeje surfařům, takže opět po krátké době se přemisťuju nejprve do nedalekého supermarketu Lidl, kde nakupuju levně zásoby na pár dní dopředu a pak metrotramvají na letiště, cestou ještě při přestupu z jedné větve severozápadní linky metra na druhou pomáhám kupovat lístek nějakému turistovi, který je ze zdejšího systému MHD poněkud zmatený (což se mu ani moc nedivím).
I přes den zajíždí „portské metro“ na letiště jen třikrát za hodinu, i tak ale tam přijíždím více jak tři hodiny před odletem. Pozitivní dojem ze včerejšího příletu si nijak nekazí, i když cestující čekající na dvanáct hodin zpožděný odlet společnosti Air Transat do Toronta byly asi jiného názoru.
Všechno takové vzdušné, všude spousta prostoru, tranzitní prostor mi svým vyzněním tak trochu připomínal tranzitní prostor letiště v Helsinkách. Navíc se na několika místech letiště přestavuje, takže pak nejspíš bude ještě krásnější. Krom neomezené wi-fi jsem tu ještě na několika místech našel dokonce počítače s bezplatným přístupem k internetu a to se opravdu jen tak nevidí. Ač odpolední špička a lidí jak nas…, nikde žádná tlačenice a i nejspodnější patro terminálu, kde se odbavovaly převážně linky Ryanairu, se tady podařilo udělat celkem důstojně.
Jako jeden z posledních mířím po ploše k letadlu, vědom si toho, že mé, za 11 Euro speciálně objednané místo 9A mi nikdo nevezme, abych z něj nejprve vyhodil jednoho cestujícího a pak zjistil, že svůj malý batoh s k němu přidělanou igelitkou s nákupem prostě do binů nenarvu a musím si jí dát pod nohy.
Let je opět plně obsazen, složení cestujících bych asi charakterizoval slovy „186 portugalských koupáků, 2 obchodníci sedící v první řadě a na Las Palmas spěchající na let do Lanzarote a já.“
21. 9. 2015
Porto – Las Palmas
17:05-19:50
FR 5498, B 737-800, reg. EI-DWZ
LF: 100%
Za příjemného pozdního odpoledne startujeme s naším skoro osm let starým strojem nejprve na sever a pak logicky obracíme na jih.
(Video ze startu zde: https://www.youtube.com/watch?v=IuSZcao5_p8)
Ze svého sedadla u okna tak krásně vidím portské letiště, pak Porto samotné, a pak až do chvíle, než podívanou přeruší mraky, portugalské pobřeží. V letadle panuje uvolněná nálada, na lidech je vidět, že se na dovolenou těší, navíc se odlétá v takřka ideálním čase, docela by mně zajímalo, jaká je občas nálada třeba v pár hodin zpožděné Travele uprostřed noci. Vedoucí kabiny i kapitán letadla často hlásí jen v portugalštině, v angličtině jen ty hlavní informace, to však nevadí, mám pocit, že portugalsky tu nemluvím snad jen já. Cestující se hodně smějí, taktéž za palubní prodej tady asi trhly majlant. Já si nic nedávám, spíš koukám ven, i když krom mraků a občasných záblesků moře stejně není nic vidět.
Po půl osmé místního času poprvé vidíme Gran Canarii…
…a krátce na to za zvuků ryanovské sirény (protože jsme přiletěli na čas, dokonce s desetiminutovým předstihem) přistáváme na letišti Las Palmas (video zde: https://www.youtube.com/watch?v=GajxMz0oruw)
Ty dvě a půl hodiny cesty na jih jsou znát, krajina je taková vyprahlá. Já si však všímám jiného přírodního úkazu, pozorovatelného velmi zřídka a to snad jen na některých letištích převážně ve Španělsku a to využití nástupního mostu letadlem Ryanairu.
Díky mému místu v deváté řadě mi to velmi vyhovuje a spíš utíkám než odcházím z letadla. Ještě jen tak zběžně vnímám, že sotva člověk opustí letadlo, už na něj útočí prodejci vstupenek do nejrůznějších místních aqvaparků, mně však hlavně zajímá, odkud odjíždí autobusy do města. V 19:40 jsme přistáli, ve 20:15 mi odjíždí spoj linky 60. Ta dvakrát do hodiny spojuje letiště s městem Las Palmas, bohužel však jen každý druhý spoj (a tenhle je dokonce ten den úplně poslední) zajíždí až na sever města na autobusové nádraží Santa Catalina, kousek od nějž mám rozervané ubytování, zatímco všechny končí už na šest kilometru jižněji položeném autobusovém nádraží San Telmo.
Stíhám to nakonec krásně a když se autobus vydává na cestu po dálnici, jsem už i celkem vydýchaný.
Na dálnici i ve městě to hodně žije, kousek od Santa Cataliny je dokonce rušný park. Ubytování na dvě noci mám zajištěné v Big Fish Hostelu poblíž městské pláže zvané Las Canteras, jež je průvodcem Lonely Planet (který mi dělá společníka celou cestu) označována jako jedna z nejlepších plážích na Kanárských ostrovech vůbec.
Pláž nacházím velmi záhy, dokonce mám chuť si ještě teď večer jít rychle zaplavat nebo alespoň zajít někam do baru poblíž, hostel je opravdu za rohem. Takový free, baťůžkářský, surfařský, někdo by možná řekl sluníčkářský. Vítá mně až s maminkovskou péčí majitelka Inka, která mně nejprve čtvrt hodiny ukazuje, co tam všechno maj (hlavně střešní terasa vypadá skvěle) a pak, když vidí, jak malý mám ručník, zdarma mi přináší velký hostelový. Za velkého vedra, ale celkem spokojeně toho dne usínám.
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 18. 10. 2015, 13:55, celkem upraveno 1 x.
Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Den třetí, úterý 22. září: Když v ráji pršelo (a pak přestalo)
Ráno mně budí déšť a drobná bolest v krku. Navzdory problémům, rozhoduju se dodržet původní plán a ve stavu lehké otupělosti se dobelhávám na Santa Catalinu, kde po půl hodině čekání nastupuju do prvního spoje na jih Gran Canarie. Mým cílem je letovisko Maspalomas. Místní písečné duny jsou oblíbené mezi evropskými homosexuály a jsou zde i (nejen) jejich oblíbené nudapláže. Kvůli tomu tam však fakt nemířím, mým cílem je hlavně pořádně se vykoupat.
Podmračená obloha koresponduje s mou náladou, když však krátce po vjezdu do tohoto města během chvíle projedeme kolem dvou malých poliklinik pro turisty, beru to jako boží znamení, na nejbližší zastávce vystupuju a do jedné z těch poliklinik zamířím.
„Máte to tam trochu červené, spíš v uších než v krku“, sděluje mi sympatická doktorka původem ze Srbska.
„Dám vám jednu injekci teď, druhou v sedm večer a od zítřka začnete brát antivirotika.“
„A co mám do těch sedmi dělat?“, ptám se jí.
„Teplotu nemáte, takže cokoliv chcete.“
Nechal jsem tady sice 170 Euro (a dalších 20 v lékárně) bez jistoty, že mi je pojišťovna doma proplatí, ale pro mě touhle větou dovolená konečně pořádně začíná.
Spíš podle intuice jdu na pláž, na tu slavnou Anglickou pláž, o které se Lonely Planet vyjadřuje dosti negativně, a když vidím tu hromadu obchodů v čele s McDonaldem, dávám mu za pravdu.
Ale vlastně je mi tam docela hezky, na té dlouhé nekonečné pláži. Koupu se poprvé, to začíná pršet, tak jako mnoho jiných schovávám oblečení pod budku plavčíka, ale pak, dešti navzdory, do moře se vracím. Říkám tomu koupání stereo, ze spoda i ze shora (to ten déšť, strašně se mi to líbí). Ale kdy je venku přes dvacet stupňů, nijak mi to nevadí.
Beru věci a jdu, po pláži, na hraně moře, směrem k majáku v Maspalomas. Pláž brzy přechází v nuda verzi, ale vlastně to nikdo moc neřeší, každý se koupe, jak zrovna uzná za vhodné, často vidím páry kde třeba jeden je v plavkách a druhý na Adama či Evu.
Na pláži přibývá kamení a kus od ní duny. Mraky jdou do háje, teplota stoupá a já se v dunách s chutí ztrácím. Nahoru a dolů, jak mravenec na dětském pískovišti, liju do sebe litry vody, užívám si slunce i možnosti kdykoliv zchladit se v moři. Tam, kde se mi líbí, odhodím batoh s věcmi a jdu se na chvíli koupat a pak jdu zas dál.
Kolem šesté otáčím to u majáku a s pár koupacími pauzami se vracím.
V sedm už jako starý známý jdu si pro druhou injekci a doktorce říkám, aby měla radost, jaké jsou Air Serbia dobré aerolinky a jaké mají v Bělehradu pěkné letiště.
Poklidnou cestu autobusem zpříjemňuje jízda kolem odstaveného letadla v barvách Binter Canarias kdesi daleko od letiště, kolega Airbus380 to později identifikuje jako turbovrtulový DC-7, jež prý Brinteři kdysi ve flotile měli.
Před devátou večer jsem zas v hostelu na severu, ještě mám chuť skočit si do moře na blízké městské pláži, místo toho ale v troubě dělám si pizzu k večeři a pak zaléhám.
Ráno mně budí déšť a drobná bolest v krku. Navzdory problémům, rozhoduju se dodržet původní plán a ve stavu lehké otupělosti se dobelhávám na Santa Catalinu, kde po půl hodině čekání nastupuju do prvního spoje na jih Gran Canarie. Mým cílem je letovisko Maspalomas. Místní písečné duny jsou oblíbené mezi evropskými homosexuály a jsou zde i (nejen) jejich oblíbené nudapláže. Kvůli tomu tam však fakt nemířím, mým cílem je hlavně pořádně se vykoupat.
Podmračená obloha koresponduje s mou náladou, když však krátce po vjezdu do tohoto města během chvíle projedeme kolem dvou malých poliklinik pro turisty, beru to jako boží znamení, na nejbližší zastávce vystupuju a do jedné z těch poliklinik zamířím.
„Máte to tam trochu červené, spíš v uších než v krku“, sděluje mi sympatická doktorka původem ze Srbska.
„Dám vám jednu injekci teď, druhou v sedm večer a od zítřka začnete brát antivirotika.“
„A co mám do těch sedmi dělat?“, ptám se jí.
„Teplotu nemáte, takže cokoliv chcete.“
Nechal jsem tady sice 170 Euro (a dalších 20 v lékárně) bez jistoty, že mi je pojišťovna doma proplatí, ale pro mě touhle větou dovolená konečně pořádně začíná.
Spíš podle intuice jdu na pláž, na tu slavnou Anglickou pláž, o které se Lonely Planet vyjadřuje dosti negativně, a když vidím tu hromadu obchodů v čele s McDonaldem, dávám mu za pravdu.
Ale vlastně je mi tam docela hezky, na té dlouhé nekonečné pláži. Koupu se poprvé, to začíná pršet, tak jako mnoho jiných schovávám oblečení pod budku plavčíka, ale pak, dešti navzdory, do moře se vracím. Říkám tomu koupání stereo, ze spoda i ze shora (to ten déšť, strašně se mi to líbí). Ale kdy je venku přes dvacet stupňů, nijak mi to nevadí.
Beru věci a jdu, po pláži, na hraně moře, směrem k majáku v Maspalomas. Pláž brzy přechází v nuda verzi, ale vlastně to nikdo moc neřeší, každý se koupe, jak zrovna uzná za vhodné, často vidím páry kde třeba jeden je v plavkách a druhý na Adama či Evu.
Na pláži přibývá kamení a kus od ní duny. Mraky jdou do háje, teplota stoupá a já se v dunách s chutí ztrácím. Nahoru a dolů, jak mravenec na dětském pískovišti, liju do sebe litry vody, užívám si slunce i možnosti kdykoliv zchladit se v moři. Tam, kde se mi líbí, odhodím batoh s věcmi a jdu se na chvíli koupat a pak jdu zas dál.
Kolem šesté otáčím to u majáku a s pár koupacími pauzami se vracím.
V sedm už jako starý známý jdu si pro druhou injekci a doktorce říkám, aby měla radost, jaké jsou Air Serbia dobré aerolinky a jaké mají v Bělehradu pěkné letiště.
Poklidnou cestu autobusem zpříjemňuje jízda kolem odstaveného letadla v barvách Binter Canarias kdesi daleko od letiště, kolega Airbus380 to později identifikuje jako turbovrtulový DC-7, jež prý Brinteři kdysi ve flotile měli.
Před devátou večer jsem zas v hostelu na severu, ještě mám chuť skočit si do moře na blízké městské pláži, místo toho ale v troubě dělám si pizzu k večeři a pak zaléhám.
Den čtvrtý, středa 23. září: Na křídlech CanaryFly
Na čtvrtek byl v plánu letecký přesun z Gran Canarie na La Palmu. Tyto letenky byly kupované jako úplně první z celého výletu a tvořily jakýsi středobod celého tripu, kterému se přizpůsobovalo vše ostatní.
Kdo na tomto fóru četl vynikající „Kanárskou sérii“ od Pavlapmi dobře ví, že spojení mezi Kanárskými ostrovy zajišťuje svými Atrky společnost Binter Canarias. Krom nich zde ale působí i jejich menší konkurent zvaný CanaryFly. Podle serveru Airfleets.net disponuje v současné době celkem pěti stroji (jedním ATR 42 a čtyřmi ATR 72), všechny se stářím okolo 20 let. V nabídce má (stejně jako Binter Canarias) i spár spojení na africkou pevninu a mít v době nákupu letenek více peněz, nejspíš bych na následujících řádcích nepsal o přesunu na La Palmu, ale spíše o přesunu kamsi do Maroka.
Na den, který jsem potřeboval, nabídli za 63.5 Euro jednosměrný let z Las Palmas na La Palmu s přestupem na Tenerife Norte. Aleš měl sice s nákupem letenky trochu potíže (hlavně proto, že na webových stránkách této společnosti funguje jejich anglická verze opravdu jen teoreticky), nakonec ale vše klaplo a já mohl onoho čtvrtečního rána zamávat sympatickému hostelu na severu Las Palmas a vydat se na další cestu. Ještě před tím jsem se ale na chvíli smočil na nedaleké městské pláži a pak se vydal na šestikilometrovou pěší chůzi na zdejší hlavní autobusové nádraží San Telmo.
Místní mně sice od této cesty zrazovali, že prý je to daleko a ať si raději vezmu taxik nebo městský autobus, já však chtěl díky tomuto pěšímu přesunu poznat pravou tvář města.
To se nakonec podařilo, město působilo velmi svěže a zeleně, načež na autobusovém nádraží mi pak ukázalo i svou odvrácenou tvář, to když jsem na zdejších záchodech, dokonce přímo na pisoárech (!), nachytal dva chlapy ve věku kolem čtyřiceti let, jak ho jeden druhému kouří…
Lehce konsternován touto příhodou jsem pak vzal první autobus na letiště, kde jsem byl obligátní tři hodiny před odletem.
Check-in už byl otevřen, záhy dostávám palubky na oba dnešní lety a směle vyrážím do tranzitu, jež je opravdu dlouhý a je pomyslně rozdělen do čtyř sektorů. Sektory C a D slouží především odletům s koupáky a jsou doslova napěchované odchody, restauracemi a dalšími zařízeními, jež mají z odlétavších turistů (celkem logicky) vytáhnout poslední peníze. Sektor B slouží pak převážně odletům do pevninského Španělska a „přízemní sektor“ A odletům na další Kanárské ostrovy. Tady je hustota obchodů pochopitelně nižší, skoro nulová, jen sem tam nějaká ta kavárna.
Na letišti jsem dokonce našel i poměrně rozsáhlou vyhlídkovou terasu, ale tou dobou na ní bylo neskutečné vedro, takže jsem se záhy (navzdory velmi zajímavému provozu na ploše) uchýlil pod ochranu letištní klimatizace, kde jsem setrval až do odletu.
Za počínající odpolední odletové špičky se nás do autobusu mířícímu k našemu letadlu nasoukalo šestnáct. Příjemným bonusem byla opravdu hodně dlouhá cesta po letištní ploše až na druhý konec letiště, při které jsme doslova závodili s ATRkem společnosti Binter Canarias mířícím na Lanzarote.
23. 9. 2015
Las Palmas – Tenerife Norte
14:40-15:05
PM 621, ATR 72, reg. EC-GPR
LF: 25%
V letadle free seating, beru okno vlevo, třetí řada od konce. Po pár hodinách na kanárském slunci bylo v letadle sice trochu vedro, ale větráky rychle stahují vnitřní teplotu na přijatelnou teplotu.
Bez velkých caviků jdeme na start, který se mi dokonce podařilo natočit (https://www.youtube.com/watch?v=_Uk4GYJECrc).
V podstatě jsme zamířili na sever, ale zhruba nad úrovní města Las Palmas jsme nabrali západní směr a zhruba ve výšce dva kilometry nad mořem doletěli nad Tenerife. Bylo to takové rychlé a společnost na mně působila celkem sympaticky, radost mi jen trochu kazilo zašpiněné okno, přes které se nedalo moc fotografovat. Naopak šplhli si u mě cateringem, člověk by fakt čekal asi jen vodu, oni místo toho nabídli vývěr hned ze tří druhů nápojů (kafe, džus a voda) a k tomu malou sušenku, jaká se dává v kavárnách ke kafi. Na sotva půlhodinový let naprosto dostačující.
Krátce po dosažení Tenerife jsme uviděli naše cílové letiště, takové malé, ztracené v horách, až jsem si říkal, jak se tam tenkrát při té nehodě ty dvě jumba vůbec mohli vejít. Když jsem si pak na internetu přečetl o té nehodě více, došlo mi, jak nemístná to byla poznámka. Jedna z příčin té nehody byl i fakt, že se tam ty dvě jumba skoro nevešla.
Udělali jsme pak oblouk a na letišti přistáli z východu, opět jsem to zkoušel natáčet, ale obávám se, že kvalita je ještě horší než obvykle (viz: https://www.youtube.com/watch?v=oa7M5Y1kKYE)
Na čtvrtek byl v plánu letecký přesun z Gran Canarie na La Palmu. Tyto letenky byly kupované jako úplně první z celého výletu a tvořily jakýsi středobod celého tripu, kterému se přizpůsobovalo vše ostatní.
Kdo na tomto fóru četl vynikající „Kanárskou sérii“ od Pavlapmi dobře ví, že spojení mezi Kanárskými ostrovy zajišťuje svými Atrky společnost Binter Canarias. Krom nich zde ale působí i jejich menší konkurent zvaný CanaryFly. Podle serveru Airfleets.net disponuje v současné době celkem pěti stroji (jedním ATR 42 a čtyřmi ATR 72), všechny se stářím okolo 20 let. V nabídce má (stejně jako Binter Canarias) i spár spojení na africkou pevninu a mít v době nákupu letenek více peněz, nejspíš bych na následujících řádcích nepsal o přesunu na La Palmu, ale spíše o přesunu kamsi do Maroka.
Na den, který jsem potřeboval, nabídli za 63.5 Euro jednosměrný let z Las Palmas na La Palmu s přestupem na Tenerife Norte. Aleš měl sice s nákupem letenky trochu potíže (hlavně proto, že na webových stránkách této společnosti funguje jejich anglická verze opravdu jen teoreticky), nakonec ale vše klaplo a já mohl onoho čtvrtečního rána zamávat sympatickému hostelu na severu Las Palmas a vydat se na další cestu. Ještě před tím jsem se ale na chvíli smočil na nedaleké městské pláži a pak se vydal na šestikilometrovou pěší chůzi na zdejší hlavní autobusové nádraží San Telmo.
Místní mně sice od této cesty zrazovali, že prý je to daleko a ať si raději vezmu taxik nebo městský autobus, já však chtěl díky tomuto pěšímu přesunu poznat pravou tvář města.
To se nakonec podařilo, město působilo velmi svěže a zeleně, načež na autobusovém nádraží mi pak ukázalo i svou odvrácenou tvář, to když jsem na zdejších záchodech, dokonce přímo na pisoárech (!), nachytal dva chlapy ve věku kolem čtyřiceti let, jak ho jeden druhému kouří…
Lehce konsternován touto příhodou jsem pak vzal první autobus na letiště, kde jsem byl obligátní tři hodiny před odletem.
Check-in už byl otevřen, záhy dostávám palubky na oba dnešní lety a směle vyrážím do tranzitu, jež je opravdu dlouhý a je pomyslně rozdělen do čtyř sektorů. Sektory C a D slouží především odletům s koupáky a jsou doslova napěchované odchody, restauracemi a dalšími zařízeními, jež mají z odlétavších turistů (celkem logicky) vytáhnout poslední peníze. Sektor B slouží pak převážně odletům do pevninského Španělska a „přízemní sektor“ A odletům na další Kanárské ostrovy. Tady je hustota obchodů pochopitelně nižší, skoro nulová, jen sem tam nějaká ta kavárna.
Na letišti jsem dokonce našel i poměrně rozsáhlou vyhlídkovou terasu, ale tou dobou na ní bylo neskutečné vedro, takže jsem se záhy (navzdory velmi zajímavému provozu na ploše) uchýlil pod ochranu letištní klimatizace, kde jsem setrval až do odletu.
Za počínající odpolední odletové špičky se nás do autobusu mířícímu k našemu letadlu nasoukalo šestnáct. Příjemným bonusem byla opravdu hodně dlouhá cesta po letištní ploše až na druhý konec letiště, při které jsme doslova závodili s ATRkem společnosti Binter Canarias mířícím na Lanzarote.
23. 9. 2015
Las Palmas – Tenerife Norte
14:40-15:05
PM 621, ATR 72, reg. EC-GPR
LF: 25%
V letadle free seating, beru okno vlevo, třetí řada od konce. Po pár hodinách na kanárském slunci bylo v letadle sice trochu vedro, ale větráky rychle stahují vnitřní teplotu na přijatelnou teplotu.
Bez velkých caviků jdeme na start, který se mi dokonce podařilo natočit (https://www.youtube.com/watch?v=_Uk4GYJECrc).
V podstatě jsme zamířili na sever, ale zhruba nad úrovní města Las Palmas jsme nabrali západní směr a zhruba ve výšce dva kilometry nad mořem doletěli nad Tenerife. Bylo to takové rychlé a společnost na mně působila celkem sympaticky, radost mi jen trochu kazilo zašpiněné okno, přes které se nedalo moc fotografovat. Naopak šplhli si u mě cateringem, člověk by fakt čekal asi jen vodu, oni místo toho nabídli vývěr hned ze tří druhů nápojů (kafe, džus a voda) a k tomu malou sušenku, jaká se dává v kavárnách ke kafi. Na sotva půlhodinový let naprosto dostačující.
Krátce po dosažení Tenerife jsme uviděli naše cílové letiště, takové malé, ztracené v horách, až jsem si říkal, jak se tam tenkrát při té nehodě ty dvě jumba vůbec mohli vejít. Když jsem si pak na internetu přečetl o té nehodě více, došlo mi, jak nemístná to byla poznámka. Jedna z příčin té nehody byl i fakt, že se tam ty dvě jumba skoro nevešla.
Udělali jsme pak oblouk a na letišti přistáli z východu, opět jsem to zkoušel natáčet, ale obávám se, že kvalita je ještě horší než obvykle (viz: https://www.youtube.com/watch?v=oa7M5Y1kKYE)
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Letadlo pak pokračovalo pod jiným číslem na La Palmu, kam jsem měl ostatně namířeno i já, ale když mi to Aleš kupoval, byla možnost letět buď s přestupem za půl hodiny, za dvě hodiny nebo za čtyři hodiny, přičemž já zvolil zlatou střední cestu. Takže jsem letadlo opustil…
…vešel rovnou do „zkontrolované zóny“ a pak nad kávou z letištního baru si četl na wikipedii o té hrozné tragédii, co se tu odehrála 27. března 1977 (více třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3 ... erife_1977) a pak pozoroval provoz na letišti, které slouží hlavně k letům na ostatní Kanárské ostrovy a na španělskou pevninu. A rozhodně bylo na co koukat, hlavně když například během čtvrt hodiny přistáli hned čtyři ATRka Binter Canarias, přičemž z každého vystoupilo minimálně čtyřicet lidí.
23. 9. 2015
Tenerife Norte – La Palma
17:35-18:05
PM 427, ATR 72, reg. EC-GPR
LF: 37,5%
O takovém vytížení si ale mohli na našem letu do La Palmy kluci a holky od CanaryFly nechat jen zdát, neboť nás se na něm sešlo tentokrát dvacet čtyři. Letělo to samozřejmě to samé letadlo, kterým jsem předtím přiletěl z Las Palmas a které mezitím otočilo ještě jeden let do La Palmy. Vzal jsem opět sedadlo vlevo u okýnka, tentokrát ale první řadu, což se ale záhy ukázalo jako chyba, neboť letuška sedící na jump seatu asi metr ode mě nechtěla o nějakém focení nebo natáčení během startu a přistání ani slyšet.
Odstartovali jsme tentokrát na západ a já hodně dlouho čekal, až zhasnou pokyny k připnutí bezpečnostních pásů, abych si mohl vyfotit nejvyšší španělskou horu Teide, které, jež se každou minutu letu od nás pochopitelně vzdalovala.
Catering byl úplně stejný jako na předchozím letu, jen nyní dávali navíc bonbón.
První dojem po přistání na La Palmě byl, že jsme tak trochu na konci světa, na apronu jsme byli jediné letadlo, hala vypadala tak nějak zvláštně chladně.
Ubytování jsem měl zajištěno v několik kilometrů vzdáleném hlavním místním letovisku Los Cancajos a já se tentokrát rozhodl obětovat jedno euro a třicet sedm centů a nechal se tam dovézt místním autobusem číslo 500, jež co půl hodiny pendluje mezi letištěm a hlavním městem Santa Cruz a do Los Cancajos zajíždí. Řidič byl dokonce tak ochotný, že se mně zeptal, kde budu bydlet a pak mi ukázal, kde mám vystoupit.
Tím ubytováním byl apartmán v komplexu Centro Cancajos, což bylo to nejlevnější, co se v té době dalo na La Palmě sehnat. Platil jsem sice 30 euro na noc, ale stálo to za to, apartmán byl větší, než můj kladenský byt (mám 2+kk) a měl i balkón s výhledem na moře.
Když jsem pak na ten balkón vlezl, podle čichu jsem zjistil, že rekreanti na sousedním balkóně právě hulí trávu (a mně nepozvali, šmejdi).
Ještě vyrážím na nedalekou pláž, kde jen žasnu na ten černý písek. Oproti „davové“ Gran Canarii tohle bylo něco jiného, takové destinace pro znalce a pokročilé.
Ještě než padla tma, prošel jsem se po zpevněné cestě nad útesy, tu a tam slyšeje letadla startující z nedalekého letiště a pak ulehl jsem do postele, těšeje se, že zítra vyzkouším místní pláž, půjdu si zaspottit nebo vylezu na některý z kopců, jež v okolí vypínaly.
…vešel rovnou do „zkontrolované zóny“ a pak nad kávou z letištního baru si četl na wikipedii o té hrozné tragédii, co se tu odehrála 27. března 1977 (více třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3 ... erife_1977) a pak pozoroval provoz na letišti, které slouží hlavně k letům na ostatní Kanárské ostrovy a na španělskou pevninu. A rozhodně bylo na co koukat, hlavně když například během čtvrt hodiny přistáli hned čtyři ATRka Binter Canarias, přičemž z každého vystoupilo minimálně čtyřicet lidí.
23. 9. 2015
Tenerife Norte – La Palma
17:35-18:05
PM 427, ATR 72, reg. EC-GPR
LF: 37,5%
O takovém vytížení si ale mohli na našem letu do La Palmy kluci a holky od CanaryFly nechat jen zdát, neboť nás se na něm sešlo tentokrát dvacet čtyři. Letělo to samozřejmě to samé letadlo, kterým jsem předtím přiletěl z Las Palmas a které mezitím otočilo ještě jeden let do La Palmy. Vzal jsem opět sedadlo vlevo u okýnka, tentokrát ale první řadu, což se ale záhy ukázalo jako chyba, neboť letuška sedící na jump seatu asi metr ode mě nechtěla o nějakém focení nebo natáčení během startu a přistání ani slyšet.
Odstartovali jsme tentokrát na západ a já hodně dlouho čekal, až zhasnou pokyny k připnutí bezpečnostních pásů, abych si mohl vyfotit nejvyšší španělskou horu Teide, které, jež se každou minutu letu od nás pochopitelně vzdalovala.
Catering byl úplně stejný jako na předchozím letu, jen nyní dávali navíc bonbón.
První dojem po přistání na La Palmě byl, že jsme tak trochu na konci světa, na apronu jsme byli jediné letadlo, hala vypadala tak nějak zvláštně chladně.
Ubytování jsem měl zajištěno v několik kilometrů vzdáleném hlavním místním letovisku Los Cancajos a já se tentokrát rozhodl obětovat jedno euro a třicet sedm centů a nechal se tam dovézt místním autobusem číslo 500, jež co půl hodiny pendluje mezi letištěm a hlavním městem Santa Cruz a do Los Cancajos zajíždí. Řidič byl dokonce tak ochotný, že se mně zeptal, kde budu bydlet a pak mi ukázal, kde mám vystoupit.
Tím ubytováním byl apartmán v komplexu Centro Cancajos, což bylo to nejlevnější, co se v té době dalo na La Palmě sehnat. Platil jsem sice 30 euro na noc, ale stálo to za to, apartmán byl větší, než můj kladenský byt (mám 2+kk) a měl i balkón s výhledem na moře.
Když jsem pak na ten balkón vlezl, podle čichu jsem zjistil, že rekreanti na sousedním balkóně právě hulí trávu (a mně nepozvali, šmejdi).
Ještě vyrážím na nedalekou pláž, kde jen žasnu na ten černý písek. Oproti „davové“ Gran Canarii tohle bylo něco jiného, takové destinace pro znalce a pokročilé.
Ještě než padla tma, prošel jsem se po zpevněné cestě nad útesy, tu a tam slyšeje letadla startující z nedalekého letiště a pak ulehl jsem do postele, těšeje se, že zítra vyzkouším místní pláž, půjdu si zaspottit nebo vylezu na některý z kopců, jež v okolí vypínaly.
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Den pátý, čtvrtek 24. září: Od pobřeží k pobřeží
Včerejší plány, že dnes nevytáhnu paty z Los Cancajos, dostávají trhliny ve chvíli, když si za svítání čtu na balkóně v průvodci a uvědomuji si, jaké krásy tento malý ostrov nabízí a že by byla škoda zůstat jen na jednom místě.
Takže po deváté hodině společně s davem převážně německy mluvících turistů nechávám se dovézt autobusem do Santa Cruz a zde trochu tápu ve snaze najít ten správný spoj. Nakonec, více méně naslepo, nastupuju do jednoho z nich, když mi řidič odkýve, že jede někam na jih.
Tam opravdu míří, ale nikoliv po pobřeží, ale hezky strmě do kopců. Za chvíli z výšky vidím letiště a velmi záhy se mým očím dostává panoramat, že by moli Homolkovi závidět.
Lituju, že ve všech těch zátočinách nemůžu pořádně fotit, protože okna jsou zde ještě špinavější než včera v ATRku CanaryFly. Chvíli se topíme doslova v mracích, chvíli vyhýbáme se autům, já jen neustále zaměstnávám foťák ve snaze pořídit alespoň trochu použitelné fotky. Čas od času mám chuť v nějaké vesnici vystoupit a pobýt tu, nebo se vydat po některé ze značených stezek, kvůli kterým je La Palma, nikoliv neprávem, označována za ráj milovníků vysokohorské turistiky.
Po hodině či dvou divoké, ale nádherné jízdy autobus končí ve městě Los Llanos, nedaleko západního pobřeží ostrova. Nevypadá vůbec špatně, ale k moři je to dalek, ale já naštěstí záhy zjišťuju, že co půl hodiny odtud jezdí autobus do druhé nejznámějšího letoviska na La Palmě, zvaného Puerto Naos.
Kolem nekonečných banánových plantáží (až mám chuť si jeden banán utrhnout) sjíždíme k moři.
V Puerto Naos vítá mně nevelká pláž s útesy a černým pískem, který je tak horký, že se v něm na boso nedá chodit. V klidu se tu koupu, jak buran s kšiltovkou, protože je fakt vedro, hraju si ve vlnách, i zkouším se opalovat, hodinu dvě, zjišťuju, že většina ostatních je tu taky jen na chvíli, pak zkouším hledat nějakou restauraci, nakonec beru hned tu první přímo u pláže, za 11 Euro jsem se tu najedl pořádně, jen co to bylo za ryby, pořád nějak netuším.
Zpátky do Los Llanos, tentokrát beru jiný spoj, ten to bere do Santa Cruz přímo, to znamená do kopců, tunelem a pak nekonečnými serpentinami dolů doslova skrz mraky a kolem místní nemocnice.
Ještě před Santa Cruz vystupuju, to když vidím nedaleko Los Cancajos. Na rozdíl od západního pobřeží, kde byly až tropická vedra a slunce pálící nekompromisně do zad, tady je pod mrakem, to mi ale v koupání na jedné z pláží nezabrání.
Vracím se pak do hotelu a pěšky jdu k letišti. Nacházím cosi jako vyhlídkovou terasu, dokonce přicházím i ve správný čas, to když se mezi všemi těmi ATRky zjevuje jedna osmistovka dokonce se shakrlety, čekám, zda odstartuje do setmění, nedaří se, ve tmě jdu zpátky a pak jen lituju, že jsem nepočkal do startu, ale nechtělo se mi jít domů ve tmě. Večer po náročném dni rychle usínám, na rozdíl od včerejška ani vanu nepotřebuju.
Včerejší plány, že dnes nevytáhnu paty z Los Cancajos, dostávají trhliny ve chvíli, když si za svítání čtu na balkóně v průvodci a uvědomuji si, jaké krásy tento malý ostrov nabízí a že by byla škoda zůstat jen na jednom místě.
Takže po deváté hodině společně s davem převážně německy mluvících turistů nechávám se dovézt autobusem do Santa Cruz a zde trochu tápu ve snaze najít ten správný spoj. Nakonec, více méně naslepo, nastupuju do jednoho z nich, když mi řidič odkýve, že jede někam na jih.
Tam opravdu míří, ale nikoliv po pobřeží, ale hezky strmě do kopců. Za chvíli z výšky vidím letiště a velmi záhy se mým očím dostává panoramat, že by moli Homolkovi závidět.
Lituju, že ve všech těch zátočinách nemůžu pořádně fotit, protože okna jsou zde ještě špinavější než včera v ATRku CanaryFly. Chvíli se topíme doslova v mracích, chvíli vyhýbáme se autům, já jen neustále zaměstnávám foťák ve snaze pořídit alespoň trochu použitelné fotky. Čas od času mám chuť v nějaké vesnici vystoupit a pobýt tu, nebo se vydat po některé ze značených stezek, kvůli kterým je La Palma, nikoliv neprávem, označována za ráj milovníků vysokohorské turistiky.
Po hodině či dvou divoké, ale nádherné jízdy autobus končí ve městě Los Llanos, nedaleko západního pobřeží ostrova. Nevypadá vůbec špatně, ale k moři je to dalek, ale já naštěstí záhy zjišťuju, že co půl hodiny odtud jezdí autobus do druhé nejznámějšího letoviska na La Palmě, zvaného Puerto Naos.
Kolem nekonečných banánových plantáží (až mám chuť si jeden banán utrhnout) sjíždíme k moři.
V Puerto Naos vítá mně nevelká pláž s útesy a černým pískem, který je tak horký, že se v něm na boso nedá chodit. V klidu se tu koupu, jak buran s kšiltovkou, protože je fakt vedro, hraju si ve vlnách, i zkouším se opalovat, hodinu dvě, zjišťuju, že většina ostatních je tu taky jen na chvíli, pak zkouším hledat nějakou restauraci, nakonec beru hned tu první přímo u pláže, za 11 Euro jsem se tu najedl pořádně, jen co to bylo za ryby, pořád nějak netuším.
Zpátky do Los Llanos, tentokrát beru jiný spoj, ten to bere do Santa Cruz přímo, to znamená do kopců, tunelem a pak nekonečnými serpentinami dolů doslova skrz mraky a kolem místní nemocnice.
Ještě před Santa Cruz vystupuju, to když vidím nedaleko Los Cancajos. Na rozdíl od západního pobřeží, kde byly až tropická vedra a slunce pálící nekompromisně do zad, tady je pod mrakem, to mi ale v koupání na jedné z pláží nezabrání.
Vracím se pak do hotelu a pěšky jdu k letišti. Nacházím cosi jako vyhlídkovou terasu, dokonce přicházím i ve správný čas, to když se mezi všemi těmi ATRky zjevuje jedna osmistovka dokonce se shakrlety, čekám, zda odstartuje do setmění, nedaří se, ve tmě jdu zpátky a pak jen lituju, že jsem nepočkal do startu, ale nechtělo se mi jít domů ve tmě. Večer po náročném dni rychle usínám, na rozdíl od včerejška ani vanu nepotřebuju.
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Den šestý, pátek 25. září: Na vlnách moře byl jsem rád
Dopoledne opouštím se všemi svými věcmi svůj drahý apartmán i celé Los Cancajos a za přibývajícího vedra vydávám se pěšky do Santa Cruz. Cestou míjím místní vojenskou základnu a na kraji města koupu se chvíli na nevelké městské pláži.
Na dohled přístav a v něm kotvící velká loď, to ještě netuším, že právě tahle loď mně odpoledne převeze ne Tenerife. Ještě mokrý dávám moři sbohem a vcházím do města. To proslavilo se svými bohatě zdobenými balkóny, prý to byl ideální způsobe ventilace.
Okolní kopce přímo lákají k procházce, já asi však vyšlápnu jen do druhého patra místní pošty, kde opět mám pocit, že jsem tak trochu na konci světa. Ještě vyfotit si místní divadlo, v lékárně dokoupit zásobu léků a pak do přístavu. Tak jako při jiných cestách, snažím se, aby můj itinerář byl pestrý, jde-li to, střídám různé dopravní prostředky nebo alespoň linky. Tak dělám i nyní, kdy pro přesun na Tenerife místo letadla volím trajekt. Vlastně ani nevím, jak se zrovna na tenhle, jež provozuje společnost Trasmediterranea, podařilo Alešovi natrefit. Jednou za týden vyráží ze Santa Cruz de La Palma, zastaví se ještě na Tenerife a pak, po třiašedesáti hodinách plavby, dopluje na španělskou pevninu do Cádizu. Jednosměrné lístky na celou tuhle šílenost se dají sehnat již za 150 Euro, mně pětapůlhodinová cesta jen na Tenerife vyšla na 27 Euro.
Nějak jsem čekal davy lidí v přístavu, místo toho se nás tam sešlo jen osm, které „shuttle bus“ (rozuměj něco jako Ford Tranzit) převezl na tu obrovskou loď kotvící kdoví jak dlouho už v přístavu. Sice jsem se nejdřív vyděsil, čekal jsem přeci jenom nějaký klasický trajekt, místo toho tam stála loď, jež snad cestující ani nepřeváží, nakonec jsme ale v jejích útrobách našli takové ty klasické věci, jako bar, duty free, restauraci, skvěle fungující wifinu a dokonce i kajuty na spaní, zkrátka jak prohlásil jeden můj kamarád, s lahví něčeho tvrdého by se i těch víc jak šedesát hodin na španělskou pevninu dalo celkem v klidu vydržet.
Jediné, co chybělo, byla nějaká ta horní terasa, kde by se dal trávit čas na vzduchu, ale to jsem během těch pár hodin vydržel. Ale když jsem vylez na těch pár míst, kde se dalo venku být, užíval jsem si to plnými doušky, neboť ten mořský vzduch byl až neuvěřitelně příjemný.
Ve čtyři jsme vyrazili, po půl desáté připluli na Tenerife. Cestou jsem stihl dát si kafe, osprchovat se, chatovat s Alešem i s jednou kamarádkou a tuňákem, co jsem měl k večeři, nakrmit místní ryby. Hlavně závěrečná část, kdy za pokračujícího se stmívání objížděli jsme severní okraj Tenerife, měla něco do sebe a já jen tak po očku koukal, na světla onoho kouzelného ostrova.
Jestliže na La Palmě jsem měl pocit, že jsem tak trochu na konci světa, o pár hodin později na Tenerife jsem si zase říkal, že jsem doplul do jeho středu. Santa Cruz de Tenerife žilo horečkou páteční noci a přístav nebyl výjimkou. Nevstávat další den tak brzo, nejspíš se tu stavím ještě někde na drink, nicméně budík v mobilu nařízený na půl sedmé ráno hnal mně tím úžasným městem na tramvaj, jež mně převezla pár stanic. Volba na penzión nedaleko jedné z tramvajových zastávek se ukázala jako velice šťastná, sotva deset minut po opuštění novotou ještě vonícího vozu městské dráhy vyplňoval jsem přihlašovací papíry do hotelu. Ve spánku rušila mně sice ještě chvíli auta projíždějící nedalekou křižovatkou, ale náročný den brzy se postaral, že odešel jsem do říše snů.
Dopoledne opouštím se všemi svými věcmi svůj drahý apartmán i celé Los Cancajos a za přibývajícího vedra vydávám se pěšky do Santa Cruz. Cestou míjím místní vojenskou základnu a na kraji města koupu se chvíli na nevelké městské pláži.
Na dohled přístav a v něm kotvící velká loď, to ještě netuším, že právě tahle loď mně odpoledne převeze ne Tenerife. Ještě mokrý dávám moři sbohem a vcházím do města. To proslavilo se svými bohatě zdobenými balkóny, prý to byl ideální způsobe ventilace.
Okolní kopce přímo lákají k procházce, já asi však vyšlápnu jen do druhého patra místní pošty, kde opět mám pocit, že jsem tak trochu na konci světa. Ještě vyfotit si místní divadlo, v lékárně dokoupit zásobu léků a pak do přístavu. Tak jako při jiných cestách, snažím se, aby můj itinerář byl pestrý, jde-li to, střídám různé dopravní prostředky nebo alespoň linky. Tak dělám i nyní, kdy pro přesun na Tenerife místo letadla volím trajekt. Vlastně ani nevím, jak se zrovna na tenhle, jež provozuje společnost Trasmediterranea, podařilo Alešovi natrefit. Jednou za týden vyráží ze Santa Cruz de La Palma, zastaví se ještě na Tenerife a pak, po třiašedesáti hodinách plavby, dopluje na španělskou pevninu do Cádizu. Jednosměrné lístky na celou tuhle šílenost se dají sehnat již za 150 Euro, mně pětapůlhodinová cesta jen na Tenerife vyšla na 27 Euro.
Nějak jsem čekal davy lidí v přístavu, místo toho se nás tam sešlo jen osm, které „shuttle bus“ (rozuměj něco jako Ford Tranzit) převezl na tu obrovskou loď kotvící kdoví jak dlouho už v přístavu. Sice jsem se nejdřív vyděsil, čekal jsem přeci jenom nějaký klasický trajekt, místo toho tam stála loď, jež snad cestující ani nepřeváží, nakonec jsme ale v jejích útrobách našli takové ty klasické věci, jako bar, duty free, restauraci, skvěle fungující wifinu a dokonce i kajuty na spaní, zkrátka jak prohlásil jeden můj kamarád, s lahví něčeho tvrdého by se i těch víc jak šedesát hodin na španělskou pevninu dalo celkem v klidu vydržet.
Jediné, co chybělo, byla nějaká ta horní terasa, kde by se dal trávit čas na vzduchu, ale to jsem během těch pár hodin vydržel. Ale když jsem vylez na těch pár míst, kde se dalo venku být, užíval jsem si to plnými doušky, neboť ten mořský vzduch byl až neuvěřitelně příjemný.
Ve čtyři jsme vyrazili, po půl desáté připluli na Tenerife. Cestou jsem stihl dát si kafe, osprchovat se, chatovat s Alešem i s jednou kamarádkou a tuňákem, co jsem měl k večeři, nakrmit místní ryby. Hlavně závěrečná část, kdy za pokračujícího se stmívání objížděli jsme severní okraj Tenerife, měla něco do sebe a já jen tak po očku koukal, na světla onoho kouzelného ostrova.
Jestliže na La Palmě jsem měl pocit, že jsem tak trochu na konci světa, o pár hodin později na Tenerife jsem si zase říkal, že jsem doplul do jeho středu. Santa Cruz de Tenerife žilo horečkou páteční noci a přístav nebyl výjimkou. Nevstávat další den tak brzo, nejspíš se tu stavím ještě někde na drink, nicméně budík v mobilu nařízený na půl sedmé ráno hnal mně tím úžasným městem na tramvaj, jež mně převezla pár stanic. Volba na penzión nedaleko jedné z tramvajových zastávek se ukázala jako velice šťastná, sotva deset minut po opuštění novotou ještě vonícího vozu městské dráhy vyplňoval jsem přihlašovací papíry do hotelu. Ve spánku rušila mně sice ještě chvíli auta projíždějící nedalekou křižovatkou, ale náročný den brzy se postaral, že odešel jsem do říše snů.
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Den sedmý, sobota 26. září: (Skoro) až na vrchol
Onoho sobotního rána nastal vrchol mého kanárského putování a to nejen takříkajíc obrazně, ale i doslova. Mým cílem bylo navštívit nejvyšší španělskou horu Teide, jež se uprostřed Tenerife ční do výšky úctyhodných 3718 metrů nad mořem. Ač je stejnojmenný národní park hojně navštěvován turisty, míří sem jen dva linkové autobusové spoje za den (jeden z jihu ostrova a druhý ze severu), jež se cca po šesti hodinách vrací zpátky do svých výchozích stanic. Jelikož jsem v pátek večer přijel trajektem do Santa Cruz, který se nachází na severu ostrova a v pondělí ráno jsem měl odlétat z letiště TFS, jež je pro změnu na jihu, nabízela se celkem logická možnost navštívit Teide v rámci přesunu ze severu na jih, který bych stejně musel udělat.
Spoj ze severu neodjíždí z hlavního města Santa Cruz de Tenerife, ale (a vlastně je to celkem logické) z hlavního severotenerifského letoviska Puerto de La Cruz. Pro mě to znamená po pár hodinách spánku vstát už v půl sedmé ráno, za drobné ranní přeháňky popojet tramvají pár zastávek k jedné z místních nemocnic a zde přestoupit na meziměstský autobus. Bonusem na téhle jízdě bylo v první fázi zastavení před terminálem letiště TFN, kde jsem před pár dny přestupoval, v druhé fázi pak úžasné výhledy, když autobus sjížděl od letiště zase dolů k pobřeží.
Purto de La Cruz je považován za praotce tenerifské turistiky a nejet na Teide, asi den strávím tady, na místních pověstných plážích. Místo toho však se skupinou bikerů a ostatních turistů (a mezi nimi i starším párem z Anglie, se kterým jsem se potkal už včera na lodi z La Palmy do Tenerife) nastupuji do zeleného autobusu společnosti Titsa a za cenu jen o málo vyšší než šest Euro míříme z téměř nulové nadmořské výšky až do výšky 2356 metrů nad mořem, kde se nachází dolní stanice lanovky. Cesta je to fakt úžasná, děti ve škole by se na ní mohly názorně učit, jak s přibývající nadmořskou výškou ubývá a mění se vegetace a já během všech těch zátočin přemýšlím, jestli řidiči zmíněné společnosti jezdí tuhle linku za odměnu nebo za trest.
Nahoře už to trochu vypadá jako měsíční krajina, uprostřed které je základna v podobě spodní stanice lanovky. Zpáteční lístek stojí 27 Euro, lze ho koupit i přes internet, to aby se člověk vyhnul případným frontám.
Ta se však touhle dobou kolem jedenácté dopoledne ještě nekoná, takže po té, co jsem z batohu vytáhl nějaké oblečení, abych se přizpůsobil poněkud nižší teplotě, vyrazil vzhůru. Není to opravdu levné, ale stojí to za to. Kabinová lanovka místy kopíruje terén jen pár metrů nad ním, při přejíždění přes podpěry se lehce zhoupne, ale člověk spíš než tohle vnímá postupně stále lepšící se výhled na tu nekonečnost okolo.
Lanovka končí v nadmořské výšce 3555 metrů a tady už je fakt zima. Ono je logické, že takhle vysoko bude kapánek chladněji, než dole u moře, nicméně mnohým z těch, co tu ale byli se mnou, to ale jaksi nedošlo a já nevěděl, jestli se při pozorování všech těch, co tu cupitali jen v žabkách, kraťasech a tričku (a přitom se třásli zimou) mám smát, nebo je litovat.
Až úplně na vrchol je to ještě asi půlhodina nebo hodina chůze, k mé smůle ale není cesta tak jednoduchá. Tedy z administrativního hlediska. Do devíti ráno není výstup nijak omezován a takovým lidem slouží turistická ubytovna kdesi dole u jedné ze zastávek autobusů, později je ale podmíněn povolením od správy parku. Ty povolenky jsou takříkajíc na příděl (někde jsem zaslechl, že se jich vydává snad jen 120 na den), nově je možné je získat i přes internet, k mé smůle jsem ale na tuhle záludnost přišel až v době, kdy na můj požadovaný den už nebyly k mání.
No co, beru to jako výmluvu, abych na ten výšlap nemusel, moje nohy stejně už tady zakusily dost a tak se motám jen kolem lanovky, fotím sebe i tu pustou nádheru kolem a trochu bojuju s okolním prostředím, neb hlavně bolest v oblasti plic dává mi najevo, že tady se přeci jenom trochu blbě dýchá.
Nějací jiní turisté mně směřují na vyhlídku, odkud je vidět až dolů na pobřeží, spíš jak astronaut než jako turista toulám se stezkou mezi kameny, jen koukám a fotím, pak shlížím dolů a říkám, si, že tohle fakt zažiju jen jednou za život.
Ještě na nedalekých turistických záchodech objevuju wi-fi a tak posílám fotky kamarádům, ale pak nejen plíce, ale i motající se hlava dává jasně najevo, že bych měl sjet dolů, než tu sebou někde praštím.
Dvě hodiny před odjezdem autobusu na jih dávám u spodní stanice lanovky španělské pivo a bagetu a jen tak sleduju převalující mlhu, díky které bych z toho nahoře už mnoho neviděl.
Cesta autobusem na jih je snad ještě zajímavější, než cesta ze severu, autobus se hodně dlouho drží v národním parku, porůznu tu kličkuje a já mám několikrát chuť ho poprosit o zastavení na pár fotografických pauz.
Mým cílem je tentokrát jihotenerifský Los Cristianos, společně se sousední Playa de Las Américas hlavní turistické letovisko jihu ostrova. Na malý přístav tu navazuje cosi jako rybářské městečko a hned vedle komplex hotelů, restaurací, barů, obchodních center a podobných záležitostí, díky čemuž se celé oblasti přezdívá „evropské Las Vegas“ a třeba Britové sem jezdí dělat to, co mohou dělat i doma (tedy hlavně chlastat).
Já nejsem ubytován v žádném z těch megahotelů, ale v malém penzionu Casa Blanca. Sice na dohled moře a v centru města, tím ale pozitiva končí. Miniaturní kóje, připomínající spíše celu, ještě užší chodby, celkově jsem z toho měl dost blbý pocit, ale alespoň jsem neměl důvod zde moc zůstávat. Večer se jdu ještě lehce projít po pláži a lehce nakouknut do onoho Las Vegas Evropy, ale sám tuším, že to hlavní si tady užiju až zítra.
Onoho sobotního rána nastal vrchol mého kanárského putování a to nejen takříkajíc obrazně, ale i doslova. Mým cílem bylo navštívit nejvyšší španělskou horu Teide, jež se uprostřed Tenerife ční do výšky úctyhodných 3718 metrů nad mořem. Ač je stejnojmenný národní park hojně navštěvován turisty, míří sem jen dva linkové autobusové spoje za den (jeden z jihu ostrova a druhý ze severu), jež se cca po šesti hodinách vrací zpátky do svých výchozích stanic. Jelikož jsem v pátek večer přijel trajektem do Santa Cruz, který se nachází na severu ostrova a v pondělí ráno jsem měl odlétat z letiště TFS, jež je pro změnu na jihu, nabízela se celkem logická možnost navštívit Teide v rámci přesunu ze severu na jih, který bych stejně musel udělat.
Spoj ze severu neodjíždí z hlavního města Santa Cruz de Tenerife, ale (a vlastně je to celkem logické) z hlavního severotenerifského letoviska Puerto de La Cruz. Pro mě to znamená po pár hodinách spánku vstát už v půl sedmé ráno, za drobné ranní přeháňky popojet tramvají pár zastávek k jedné z místních nemocnic a zde přestoupit na meziměstský autobus. Bonusem na téhle jízdě bylo v první fázi zastavení před terminálem letiště TFN, kde jsem před pár dny přestupoval, v druhé fázi pak úžasné výhledy, když autobus sjížděl od letiště zase dolů k pobřeží.
Purto de La Cruz je považován za praotce tenerifské turistiky a nejet na Teide, asi den strávím tady, na místních pověstných plážích. Místo toho však se skupinou bikerů a ostatních turistů (a mezi nimi i starším párem z Anglie, se kterým jsem se potkal už včera na lodi z La Palmy do Tenerife) nastupuji do zeleného autobusu společnosti Titsa a za cenu jen o málo vyšší než šest Euro míříme z téměř nulové nadmořské výšky až do výšky 2356 metrů nad mořem, kde se nachází dolní stanice lanovky. Cesta je to fakt úžasná, děti ve škole by se na ní mohly názorně učit, jak s přibývající nadmořskou výškou ubývá a mění se vegetace a já během všech těch zátočin přemýšlím, jestli řidiči zmíněné společnosti jezdí tuhle linku za odměnu nebo za trest.
Nahoře už to trochu vypadá jako měsíční krajina, uprostřed které je základna v podobě spodní stanice lanovky. Zpáteční lístek stojí 27 Euro, lze ho koupit i přes internet, to aby se člověk vyhnul případným frontám.
Ta se však touhle dobou kolem jedenácté dopoledne ještě nekoná, takže po té, co jsem z batohu vytáhl nějaké oblečení, abych se přizpůsobil poněkud nižší teplotě, vyrazil vzhůru. Není to opravdu levné, ale stojí to za to. Kabinová lanovka místy kopíruje terén jen pár metrů nad ním, při přejíždění přes podpěry se lehce zhoupne, ale člověk spíš než tohle vnímá postupně stále lepšící se výhled na tu nekonečnost okolo.
Lanovka končí v nadmořské výšce 3555 metrů a tady už je fakt zima. Ono je logické, že takhle vysoko bude kapánek chladněji, než dole u moře, nicméně mnohým z těch, co tu ale byli se mnou, to ale jaksi nedošlo a já nevěděl, jestli se při pozorování všech těch, co tu cupitali jen v žabkách, kraťasech a tričku (a přitom se třásli zimou) mám smát, nebo je litovat.
Až úplně na vrchol je to ještě asi půlhodina nebo hodina chůze, k mé smůle ale není cesta tak jednoduchá. Tedy z administrativního hlediska. Do devíti ráno není výstup nijak omezován a takovým lidem slouží turistická ubytovna kdesi dole u jedné ze zastávek autobusů, později je ale podmíněn povolením od správy parku. Ty povolenky jsou takříkajíc na příděl (někde jsem zaslechl, že se jich vydává snad jen 120 na den), nově je možné je získat i přes internet, k mé smůle jsem ale na tuhle záludnost přišel až v době, kdy na můj požadovaný den už nebyly k mání.
No co, beru to jako výmluvu, abych na ten výšlap nemusel, moje nohy stejně už tady zakusily dost a tak se motám jen kolem lanovky, fotím sebe i tu pustou nádheru kolem a trochu bojuju s okolním prostředím, neb hlavně bolest v oblasti plic dává mi najevo, že tady se přeci jenom trochu blbě dýchá.
Nějací jiní turisté mně směřují na vyhlídku, odkud je vidět až dolů na pobřeží, spíš jak astronaut než jako turista toulám se stezkou mezi kameny, jen koukám a fotím, pak shlížím dolů a říkám, si, že tohle fakt zažiju jen jednou za život.
Ještě na nedalekých turistických záchodech objevuju wi-fi a tak posílám fotky kamarádům, ale pak nejen plíce, ale i motající se hlava dává jasně najevo, že bych měl sjet dolů, než tu sebou někde praštím.
Dvě hodiny před odjezdem autobusu na jih dávám u spodní stanice lanovky španělské pivo a bagetu a jen tak sleduju převalující mlhu, díky které bych z toho nahoře už mnoho neviděl.
Cesta autobusem na jih je snad ještě zajímavější, než cesta ze severu, autobus se hodně dlouho drží v národním parku, porůznu tu kličkuje a já mám několikrát chuť ho poprosit o zastavení na pár fotografických pauz.
Mým cílem je tentokrát jihotenerifský Los Cristianos, společně se sousední Playa de Las Américas hlavní turistické letovisko jihu ostrova. Na malý přístav tu navazuje cosi jako rybářské městečko a hned vedle komplex hotelů, restaurací, barů, obchodních center a podobných záležitostí, díky čemuž se celé oblasti přezdívá „evropské Las Vegas“ a třeba Britové sem jezdí dělat to, co mohou dělat i doma (tedy hlavně chlastat).
Já nejsem ubytován v žádném z těch megahotelů, ale v malém penzionu Casa Blanca. Sice na dohled moře a v centru města, tím ale pozitiva končí. Miniaturní kóje, připomínající spíše celu, ještě užší chodby, celkově jsem z toho měl dost blbý pocit, ale alespoň jsem neměl důvod zde moc zůstávat. Večer se jdu ještě lehce projít po pláži a lehce nakouknut do onoho Las Vegas Evropy, ale sám tuším, že to hlavní si tady užiju až zítra.
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Den osmý, neděle 27. září: Ve vlnách i bez vln
Ráno opouštím penzion a kolem nedaleké irské hospody přicházím k moři. Okolo pláže shopů lán, snad každých tři sta metrů Mekáč, v jednom z nich dopřávám si dokonce pozdní snídani, dál jeden obchod za druhým, skladba jak na letišti.
Tak jako před pár dny na Gran Canarii, i tady procházím se kolem moře a tam, kde se mi líbí, prostě shodím věci na zem a chvíli se koupu. Ale zatímco na Gran Canarii všude více méně to samé, tady díky četným zátokám střídá se moře klidné i divoké, někde voda jak v bazénu, o kus dál se už ale na vlnách prohání surfaři. Pár pláží má i přírodní slunečníky jak někde na Havaji, tu a tam jsou i tak zvané plážové kluby, kde na velkých postelích opalují se a lehce se mazlící se páry na líbánkách.
Když už si myslím, jak se mi podařilo vychytat období, kdy je tady málo lidí, narazím na hotelový komplex, jehož bazén je obklopen lidmi. Se svojí pseudoangličtinou se tu chytám, právě sem Angláni jezdí nejraději. Vše je ale takové slušné a načančané. Mít ženu a děti, vyrazím sem, mít jen ženu, asi užíváme si nespoutaného koupání na Gran Canarii.
Díky pálícímu slunci spotřebovávám poslední zbytky opalovacího krému a začínám chápat, že těch 100 mililitrů je fakt málo. Uprostřed toho všeho dávám si oběd v jedné z mnoha restaurací a pak zase kráčím dál. Tu a tam nějaký prospekt láká mně o jednoho z místních zábavních parků, já si však peníze šetřím na jiné radosti.
Ušel jsem mnoho kilometrů a vykoupal jsem se snad stokrát, když na jedné pláži potkávám skupinu krajanů. Blíží se pátá, nohám se už nechce jít dál.
Tak ještě se fotím a pomalu vyrážím zpátky. O hodinu později dávám si poslední večeři, vynikající kebab a pak uléhám, vstávám zítra brzy, tak ať jsem fit.
Ráno opouštím penzion a kolem nedaleké irské hospody přicházím k moři. Okolo pláže shopů lán, snad každých tři sta metrů Mekáč, v jednom z nich dopřávám si dokonce pozdní snídani, dál jeden obchod za druhým, skladba jak na letišti.
Tak jako před pár dny na Gran Canarii, i tady procházím se kolem moře a tam, kde se mi líbí, prostě shodím věci na zem a chvíli se koupu. Ale zatímco na Gran Canarii všude více méně to samé, tady díky četným zátokám střídá se moře klidné i divoké, někde voda jak v bazénu, o kus dál se už ale na vlnách prohání surfaři. Pár pláží má i přírodní slunečníky jak někde na Havaji, tu a tam jsou i tak zvané plážové kluby, kde na velkých postelích opalují se a lehce se mazlící se páry na líbánkách.
Když už si myslím, jak se mi podařilo vychytat období, kdy je tady málo lidí, narazím na hotelový komplex, jehož bazén je obklopen lidmi. Se svojí pseudoangličtinou se tu chytám, právě sem Angláni jezdí nejraději. Vše je ale takové slušné a načančané. Mít ženu a děti, vyrazím sem, mít jen ženu, asi užíváme si nespoutaného koupání na Gran Canarii.
Díky pálícímu slunci spotřebovávám poslední zbytky opalovacího krému a začínám chápat, že těch 100 mililitrů je fakt málo. Uprostřed toho všeho dávám si oběd v jedné z mnoha restaurací a pak zase kráčím dál. Tu a tam nějaký prospekt láká mně o jednoho z místních zábavních parků, já si však peníze šetřím na jiné radosti.
Ušel jsem mnoho kilometrů a vykoupal jsem se snad stokrát, když na jedné pláži potkávám skupinu krajanů. Blíží se pátá, nohám se už nechce jít dál.
Tak ještě se fotím a pomalu vyrážím zpátky. O hodinu později dávám si poslední večeři, vynikající kebab a pak uléhám, vstávám zítra brzy, tak ať jsem fit.
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Den devátý, pondělí 28. září: Ryanem a Railjety domů
Budík zvoní už ve 3:30 ráno. Už v kalhotách a tričku procházím ztichlými ulicemi Los Cristianos na zastávku autobusů. Očekávám, je jediný spoj, který z jihu sváží cestující na vlnu ranních odletů, bude plný, místo toho je nás v něm sotva deset a z toho cestujících slabá polovina z nich. Ještě za tmy jsme na letišti a zklamání pokračuje. Ranní vlnu odletů mezi šestou a sedmou hodinou tvoří jen tři lety Ryanu do Linze, Liverpoolu a Bergama, v osm se k nim přidává Norwegian do Varšavy, ta pravá špička tu začíná až někdy po desáté dopoledne, kdy přilétávají stroje bázované v pevninské Evropě a v Británii.
Na security kolem páté vyvolává dodatečnou kontrolu Pet lahev s pískem, kterou vezu své kamarádce. Trochu jsme si tedy nerozuměli, ona myslela malou plastovou lahev, já místo toho táhnu litr a půl velkou PETku. Naštěstí mi je ponechána a je k mému velkému zklamání nacházím v tranzitu jen jednu otevřenou kavárnu, jinak vše zavřené. Naštěstí právě v té době se vše otevírá a svá draze ušetřená Eura měním za suvenýry a dárky pro blízké.
Mým cílem je rakouský Linec, v jednu chvíli stála letenka jen 60 Euro a tomu a to se těžko odolávalo. K tomu jsem tehdy ještě za 11 Euro přikoupil rezervaci místa u okna, abych se cestou nenudil.
28. 9. 2015
Tenerife South - Linz
6:20-12:10
FR 1036, B 737-800, reg. EI-EMO
LF: 100%
Nástup snad z nejvzdálenějšího gatu a já vedrem málem kolabuju. Okolo všude spousta Čechů a Slováků, často takových typických baťůžkářů, kteří evidentně podle hodně unaveného výrazu v očích na letišti nocovali. Celkově mám pocit, že na palubě plně obsazeného stroje bylo o něco málo víc Slovanů než Germánů, s čímž korespondovalo i složení posádky, neb mezi nimi byl i český stevard a slovenská letuška. Díky tomu to celé mělo až takový domácký koupácký charakter.
Kapitán ještě před startem poctivě popisuje cestu a já se začínám na ten čtyři a čti čtvrtě hodiny dlouhý let těšit.
Před půl sedmou snad jako úplně první stroj toho dne startujeme, hezky pěkně nad Lanzarote, kolem marockých břehů a nad Španělsko. Já však mám okno na západ, tak za tmy toho moc nevidím a tak si v prvním kole palubního občerstvení objednávám si za čtyři Eura teplý plněný crossiant, sice dobrý, ale nemůžu se zbavit pocitu, že za své peníze jsem i na palubě Ryanaiaru mohl dostat víc.
Mezitím většina cestujících pospává, hlavně německy mluvící dívčina sedící vedle mě podle toho, jak vypadá, evidentně nespala celý měsíc. Kdykoliv si pak během cesty oskočím na záchod, nalézám ji po návratu rozloženou na mé i její sedačce. Ne že bych jí trochu odpočinku nechtěl dopřát, ale v letadle bych si fakt neměl kam jinam sednout.
Za pomalého rozednívání závidím cestujícím mající okna východ, že vidí Afriku, závist však končí ve chvíli, kdy se ocitáme nad Španělskem. Záhy správně identifikuju Malagu, když však o nějaký čas později míjíme další velké město, šeredně se spletu. Domnívám se, že je to Marseille, kapitán letadla nás však informuje, že se jedná o Barcelonu. Let pak pokračuje nad Středozemním mořem, na dohled pobřeží.
Mezitím hlad se opět hlásí o slovo hlad a šestieurové lasagne bych se nebál označit snad za nejlepší jídlo, které jsem kdy v letadle pozřel.
Ještě přelétáváme Toulon, Cannes i Nice, to už se však v dálce blíží Alpy. Já si čas krátím mazáním nepovedených fotek z foťáku, ale Alpy mně nutí toho nechat.
Už jsme skoro v cíli, pilot jakoby hledal díru v mracích a když jí najde, krátce po poledni místního času přistáváme v Linci.
Letiště takové malé, ale se zajímavou terasou. Ani mi není taková zima, vše je v klidu.
Budík zvoní už ve 3:30 ráno. Už v kalhotách a tričku procházím ztichlými ulicemi Los Cristianos na zastávku autobusů. Očekávám, je jediný spoj, který z jihu sváží cestující na vlnu ranních odletů, bude plný, místo toho je nás v něm sotva deset a z toho cestujících slabá polovina z nich. Ještě za tmy jsme na letišti a zklamání pokračuje. Ranní vlnu odletů mezi šestou a sedmou hodinou tvoří jen tři lety Ryanu do Linze, Liverpoolu a Bergama, v osm se k nim přidává Norwegian do Varšavy, ta pravá špička tu začíná až někdy po desáté dopoledne, kdy přilétávají stroje bázované v pevninské Evropě a v Británii.
Na security kolem páté vyvolává dodatečnou kontrolu Pet lahev s pískem, kterou vezu své kamarádce. Trochu jsme si tedy nerozuměli, ona myslela malou plastovou lahev, já místo toho táhnu litr a půl velkou PETku. Naštěstí mi je ponechána a je k mému velkému zklamání nacházím v tranzitu jen jednu otevřenou kavárnu, jinak vše zavřené. Naštěstí právě v té době se vše otevírá a svá draze ušetřená Eura měním za suvenýry a dárky pro blízké.
Mým cílem je rakouský Linec, v jednu chvíli stála letenka jen 60 Euro a tomu a to se těžko odolávalo. K tomu jsem tehdy ještě za 11 Euro přikoupil rezervaci místa u okna, abych se cestou nenudil.
28. 9. 2015
Tenerife South - Linz
6:20-12:10
FR 1036, B 737-800, reg. EI-EMO
LF: 100%
Nástup snad z nejvzdálenějšího gatu a já vedrem málem kolabuju. Okolo všude spousta Čechů a Slováků, často takových typických baťůžkářů, kteří evidentně podle hodně unaveného výrazu v očích na letišti nocovali. Celkově mám pocit, že na palubě plně obsazeného stroje bylo o něco málo víc Slovanů než Germánů, s čímž korespondovalo i složení posádky, neb mezi nimi byl i český stevard a slovenská letuška. Díky tomu to celé mělo až takový domácký koupácký charakter.
Kapitán ještě před startem poctivě popisuje cestu a já se začínám na ten čtyři a čti čtvrtě hodiny dlouhý let těšit.
Před půl sedmou snad jako úplně první stroj toho dne startujeme, hezky pěkně nad Lanzarote, kolem marockých břehů a nad Španělsko. Já však mám okno na západ, tak za tmy toho moc nevidím a tak si v prvním kole palubního občerstvení objednávám si za čtyři Eura teplý plněný crossiant, sice dobrý, ale nemůžu se zbavit pocitu, že za své peníze jsem i na palubě Ryanaiaru mohl dostat víc.
Mezitím většina cestujících pospává, hlavně německy mluvící dívčina sedící vedle mě podle toho, jak vypadá, evidentně nespala celý měsíc. Kdykoliv si pak během cesty oskočím na záchod, nalézám ji po návratu rozloženou na mé i její sedačce. Ne že bych jí trochu odpočinku nechtěl dopřát, ale v letadle bych si fakt neměl kam jinam sednout.
Za pomalého rozednívání závidím cestujícím mající okna východ, že vidí Afriku, závist však končí ve chvíli, kdy se ocitáme nad Španělskem. Záhy správně identifikuju Malagu, když však o nějaký čas později míjíme další velké město, šeredně se spletu. Domnívám se, že je to Marseille, kapitán letadla nás však informuje, že se jedná o Barcelonu. Let pak pokračuje nad Středozemním mořem, na dohled pobřeží.
Mezitím hlad se opět hlásí o slovo hlad a šestieurové lasagne bych se nebál označit snad za nejlepší jídlo, které jsem kdy v letadle pozřel.
Ještě přelétáváme Toulon, Cannes i Nice, to už se však v dálce blíží Alpy. Já si čas krátím mazáním nepovedených fotek z foťáku, ale Alpy mně nutí toho nechat.
Už jsme skoro v cíli, pilot jakoby hledal díru v mracích a když jí najde, krátce po poledni místního času přistáváme v Linci.
Letiště takové malé, ale se zajímavou terasou. Ani mi není taková zima, vše je v klidu.
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Do města vede snad dvakrát za hodinu autobusová linka 601, nebo se dá použít bezplatný „shuttle bus“ k asi kilometr vzdálené vlakové zastávce Hörsching, jež snad v neděli funguje v omezeném režimu. Neděle ale není a jak slibují transparenty, do deseti minut od příchodu na stanoviště shutllu už tu stojí podobný minivan jako v přístavu v Santa Cruz a necelou desítku cestujících nás veze k vlaku. Tady pro změnu nápisy informují, na kterém čísle je možné si odvoz objednat a má-li zájemce jízdenku na vlak i letenku, nebude ho to stát ani cent.
Z Hörschingu jezdí vlak na linecký hlavák co půl hodinu, my čekáme sotva polovinu toho času. Deset minut po té už si v místním Sparu dokupuju zásoby a vyhlížím davy uprchlíků. Spatřuji je až později, když policie je odvádí k zvláštnímu vlaku do Salzburgu.
Bylo by logické využít přímý vlak do Prahy, však taky jeden zanedlouho jede, ale když jsem koukal na e-shop Českých Drah, zjistil jsem, že jen něco málo dráž se dá jet přes Vídeň, přičemž některá nabízená spojení byla až neskutečně zajímavá (například to, při kterém bych se svezl vlakem ICE). Protože jsem i šotouš, neváhal jsem ani chvilku vzal jsem to. V podmínkách jízdenky byla sice nutnost využít jeden konkrétní vlak z Vídně do Prahy, ale z Lince do Vídně jsem mohl jet, čím jsem chtěl (tedy krom soukromého vlaku společnosti Westbahn). Proto i teď skáču do prvního Riljetu, který jede okolo a užívám si jízdu tím červeným zázrakem. Hlavně ta jízda úseky, kde se může až 230 km v hodině, byla neskutečným zážitkem.
Vystupuju ve Vídni na Westbahnhof a využívám 24-hodinový lístek na vídeňskou MHD, který jsem nedávno našel v práci a přemisťuju se metrem na nádraží Meidling, odkud mám vyrazit o nějaké čtyři hodiny později do Prahy. Batoh letí do úschovní skříňky a já si na Stephenplatz v davu turistů dávám kafe a Mozartův dort.
Vídeň ukazuje se jako skvělá volba, takové příjemné podzimní počasí je výborný relax, nebo spíš detox mez Kanáry a Prahou, dovolenou a prací. Jen tak zvolna toulám se ulicemi a po smskách řeším soukromé problémy jedné mé kolegyně. Město žije blížícím se nočním během, vládne tu klid a pohoda.
Ještě se jedu podívat na nové vídeňské hlavní nádraží a musím říct, že dobře ho udělali.
Krátce po 19. hodině na Meidlingu nastupuje do modrého Railjetu, který mi snad přijde ještě pohodlnější než jeho červený kolega.
Z Vídně pak vyjíždí i velmi slušně zaplněný, podle kufrů mnoho z mých spolucestujících využilo Vídeň jen jako přestupní stanici mezi letadlem a vlakem. Za Břeclaví dávám si v jídelním voze vynikající zvěřinový guláš a před Kolínem šampaňským připíjím na zdar mých příštích cest.
Unaven otevírám v 1:25 v noci dveře mého kladenského bytu a s úlevou mohu si říct, stálo to za to přátelé.
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 167
- Registrován: 23. 02. 2011, 12:13
- Bydliště: Vyškov
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Krásné Asi se na ty Kanáry budu muset ještě vrátit
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2863
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Diky za dlouhy TR. Vypadalo to, ze jsi si to uzil naplno. Akorat by to chtelo fotky trosku seradit podle posloupnosti. Jinak 1 za me.
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
alesesl píše:Diky za dlouhy TR. Vypadalo to, ze jsi si to uzil naplno. Akorat by to chtelo fotky trosku seradit podle posloupnosti. Jinak 1 za me.
Ahoj, fotky seřazeny podle posloupnosti byly, dokonce jsem to kontroloval, jenže server si je seřadil podle sebe. Zkusím s tím doma něco udělat, samotného mně to opravdu neskutečně se*e.
Re: Koupákem i tulákem na Kanárských ostrovech
Beerbar píše:Krásné Asi se na ty Kanáry budu muset ještě vrátit
To rozhodně, stojí to za to.