Pacifickým Severozápadem (dokončeno)

[Airbus380]

Když přišla v září nabídka krátké pracovní cesty do Seattlu, neotálel jsem dlouho. V Severní Americe jsem ještě nebyl a každý nový long-haul skýtá příležitosti pro nová letiště, nové aerolinky a typy. Naštěstí jsem dostal zcela volnou ruku při výběru letů a byl prostor i pro variabilitu časovou, proto jsem si cestu protáhnul, doplatil pár letenek a hotelů a pěkná cesta byla na světě.
Protože letů bylo docela hodně, trip report pro tentokrát rozdělím do několika částí:

S United dvakrát jinak
San Francisco a s Alaskou na sever
Hydroplánem do Kanady aneb MHD linkou letadlem
Beechcraftem do Vancouveru i Amtrakem zpět
Private-jetem na pravidelné lince
Zpět do 90. aneb Veteránem přes Atlantik
Závěr aneb Stávce navzdory

Abych z cesty vytěžil co nejvíc leteckých zážitků a zároveň v rámci časových možností viděl i něco málo z neleteckých záležitostí, chtěl jsem si sestavit nějaký vyvážený a pohodlný routing. Nakonec samozřejmě – jako obvykle – zvítězila moje posedlost a routing by se dal nazvat jakkoliv, jen ne vyváženě a pohodlně. Finální cesta tedy vypadala takto:

Cesta tam...

map.gif (16.99 KiB) Zobrazeno 7764 x

...cesta po USA...

map2.gif (14.99 KiB) Zobrazeno 7764 x

...a cest zpět.

map3.gif (38.01 KiB) Zobrazeno 7764 x

SXF-OSL
Norwegian Air Shuttle, 737-800
LF 100%

První část byl jen relativně nezajímavý skok do Osla. Abych si ho trochu zpestřil, zvolil jsem odlet ze SXF, nikoliv z PRG. Neskromně jsem si řekl, že jsem přece už dostatečně zkušený cestovatel na to, abych na letiště jel s několikahodinovým předstihem, navíc při odletu za tmy, kdy bych stejně nemohl trávit čekání spottingem a jako přípoj zakoupil Žlutý bus s příjezdem na SXF 2,5 hodiny před odletem a nějak jsem nepočítal s obnovenými pohraničními kontrolami, ani z hodinu a půl trvající jízdou od drážďanského hlavního nádraží na okraj města. Nicméně s trochou nervů jsem svůj odlet stihnul a ještě mi zbyl čas si důkladně prohlédnout low-cost terminál SXF, který nedávno lkprak ve svém reportu hodnotil docela pozitivně, já však budu o trochu kritičtější, když terminál nazvu unimobuňkou bez možnosti sezení, stravování i nakupování. Ale nač se snažit, když za rohem je každou minutou připravené k otevření zbrusu nové letiště. Škoda jen, že ty braniborské minuty ubíhají nějak pomaleji…

SXF

Samotný let do Osla proběhl zcela standardně (akorát bez funkční wifi) a s početnou českou účastí na palubě. Zbylých 90% plně obsazeného letadla pak tvořili Poláci.

Po příletu do OSL

OSL-FRA
Lufthansa, A320
LF 50%

Po pár pracovních dnech v Oslu mě po delší době čekal opět jeden čistokrevný long-haul let. Započal prvním ranním přískokem Lufthansy z Osla do Frankfurtu. Vzhledem tomu, že byla sobota, let byl podle očekávání poloprázdný a většinu osazenstva tvořili norští pasažéři, dle oblečení a zavazadel cestující do teplých krajin. Není se co divit, vydržet celou zimu v Norsku je o zdraví. Fyzické i psychické.
V letadle jsme dostali docela dobrou a sytou buchtu, zbytek letu byl asi klidný, nemohu soudit, neb jsem dospával vstávání v nekřesťanskou hodinu, navíc jsem si, já vůl, vybral místo vpravo, takže jsem ani neviděl svůj tolik oblíbený východ Slunce.

Po příletu výstup busmo, který ve FRA vždy potěší, pokud člověk nespěchá

Frankfurt mě přivítal typicky podzimním šeredným počasím, ale hustý provoz a mnoho widebodies přeci jen náladu výrazně zlepšovalo. Především pak můj první osobní kontakt s Bakelitem číslo 2, katarskou A350:

A350

Rovněž hejno Hansie A380 a 748 působilo až monumentálním dojmem:

Kráska

Tri-holer

A vůbec, provoz ve FRA je pro našince, odkojené Ruzyní, moc příjemnou změnou. Jenže zajímavý provoz není vše, já se tak musel vydat útrobami - dle mého názoru - jednoho z nejméně přívětivých evropských letišť. Kilometrové pochody, spoustu nedomyšlených detailu, jako například, že z některých gatů vedou do terminálu pouze pevná schodiště bez výtahů nebo naprosto tragická situace v oblasti WC, především pak u Z-gatů sloužících pro odlety do USA. A tradiční davy lidí k tomu. No nic, rychle uniknout do… 777 United, která dle četných ohlasů neměla být únikem, ale spíš další úrovní nepříjemných hodin.

Dekadentní prostory Z-gatů

FRA-EWR
United, 777-200
LF F 100%/C 100%/Y 100%

Už pohovor při check-inu mě trochu vykolejil, když mě vyslýchala drobná žena, jejíž mateřštinou byl neidentifikovatelný jazyk, kterým na mne však bohužel mluvila. Asi. Němčina, ani angličtina to nebyla. Asi. Naštěstí se mnou brzy ztratila trpělivost a byl jsem vpuštěn na palubu.
Po prvotním ohledání svého životního prostoru na příštích 8 hodin se mi nálada moc nezlepšila. Letadlo evidentně pamatovalo už docela dost, miniaturní AVOD obrazovky s mizerným rozlišením a s neuvěřitelně pomalou odezvou a ovládáním, při kterém jsem chudáka souseda na sedačce přede mnou musel vždy tvrdě udeřit do oblasti zátylku (to samé pochopitelně čekalo mě od souseda za mnou), prostor na nohy i do stran nic moc. Tomu nepomohla ani kompletní obsazenost.

Po tradičně velmi hlasitém spuštění obrovských motorů 777 jsme na čas a bez fronty odstartovali vstříc Severní Americe. Po krátkém prozkoumání IFE a zjištění, že nabídka je mizerná, ale pár desítek minut letu mě to zabaví, začal servis. Navzdory kritikám na UA ze všech stran bych ho nehodnotil až zas tak strašně negativně. Pravda, jídlo klasické z produkce cateringu BASF a bez moučníku, ale musím velice pochválit posádku za neustálé rozlévání nápojů. Opravdu, během celého letu prošli s nápojovým vozíkem uličkou snad desetkrát. Celkově byla posádka moc příjemná, sice 50+, ale za milé a spontánní chování má u mě United pár plusových bodů. V polovině letu pak přišla ještě zázvorová zmrzlina nevalné kvality, na konci pak malý sendvič.

Oběd

Doufal jsem, že nekvalitní IFE nahradí pohled z okna, bohužel ale bylo celou cestu dost hnusně. Z Grónska na mě vykoukla jen dvě pohoří a to ještě jenom symbolicky, zasněžený Labrador nebyl vidět skoro vůbec, až klesání nad podzimním Maine a státem New York ukázalo netušené a krásné scenerie:

Grónsko

Maine

New York

Město Newark

Na Newarku byl překvapivě silný mezinárodní provoz, ale já ho příliš nevnímal, čekal mě historicky první pohovor s imigračním, kterého jsem se trochu obával. Naštěstí jsme byli jedno z prvních letadel z vlny evropských příletů, takže čekací doba byla opravdu minimální. V loterii jsem byl přidělen k menšímu holohlavému imigračnímu, u kterého bylo na první poslech jasné, že nějak och*al testy s angličtiny při získávání občanství, nicméně pan Rustavelli byl velice příjemný. Když při prohlížení mého pasu narazil na dvě ruská víza, trochu jsem se sice zarazil, přeci jen Gruzie nemá s Ruskem úplně přátelské vztahy, ale nakonec jsme společně zavzpomínali na rok 1968 a se slovy „Putin is Crazy“ jsem dostal štempl a byl poprvé vpuštěn na území Spojených Států Amerických.

EWR

Můj tripl

Kdybych býval byl letěl z OSL přímo, poletím s tímhle

EWR rozhodně není žádná extra klasa, ale 3 hodiny se tam přečkat daly relativně v pohodě, letiště je přehledné a hlavně je odevšad moc pěkný výhled na provoz, čehož jsem náležitě využil i s pohledem na New York v pozadí:

Ještě jednou moje 777

Tady vládne United!

Skandinávský koutek s jižanským vetřelcem

Empire State Building

One WTC

Short-haul provoz

EWR-SFO
United, 757-200 p.s.
LF cca 60%

Ani jsem se nenadál a už začal boarding na náš 20 minut zpožděný let. 757 je jedno z nejkrásnějších letadel, verzi -200 jsem ještě neměl, takže jsem se na let moc těšil. Až po nástupu mě trklo, že na TRANSCON se používají p.s. letadla, tedy premium service. A opravdu, business až do půlky letadla, královský legroom v economy, nové pěkné AVOD obrazovky s použitím zdarma, polštář a deka. Kdyby nebylo jídlo placené (nápoje jsou veškeré zdarma), hodnotil bych tento let 5* z 5.

Fešák před více než 6 hodinovým letem do SFO

Navzdory tomu, že let probíhal celý kompletně za tmy, jsem si ho náramně užil, protože celou cestu bylo jasno a já díky funkční a moc pěkně provedené mapě vždy přesně věděl, kde jsem a celou cestou tak bylo na co koukat. Kdybych si sedl na druhou stranu, viděl bych asi víc, ale i tak: Minneapolis/St. Paul, Sioux Falls, Salt Lake City a jiné...

AVOD

Pokud srovnám oba lety s UA, skoro bych řekl, že jsem letěl s jinou společností. TATL s ošuntělým letadlem, malým osobním prostorem a obstarožním IFE, naproti TRANSCON premium service. Jak říkám, jen škoda absence jídla zdarma. Na 6,5 hodinový let už by se to hodilo. Každopádně celkově hodnotím UA jako podprůměr, který je ale rozhodně ještě akceptovatelný a dá se relativně v pohodě přežít.

Po příletu už jen zbývalo rychle najít hotelový shuttle a za necelou hodinku od dosednutí na RWY už jsem spokojeně oddychoval v posteli v Crowne Plaza u letiště a využíval změnu času z letního na zimní, tedy hodinu spánku zcela zdarma...

V příštím díle se podíváme do San Francisca a na přelet s Alaskou přes jedno z nejhezčích letišť, jaká jsem kdy viděl - Portland.

[Hansie]

1,5 hodiny skrz Dresden je ještě dost ok, zvlášť, pokud byl pátek. Má zmínění mého nicku u jedné z fotek nějaký hlubší význam?

Rovněž hejno Hansie A380 a 748 působilo až monumentálním dojmem...

[Lkprak]

Moc pěkný TR, skoro bych snesl i více textu. K tomu low-cost terminálu na SXF jen tolik, že minimálně ve veřejné části se sedět i najíst dalo (v jednom baru jsem si dal dva slušné burgery), nicméně na jedno z hlavních letišť hlavního města jednoho z nejdůležitějších států Evropy fakt bída.

[Airbus380]

Hansie: ne, to se omlouvam, neuvedomil jsem si, ze tu ma nekdo takovy nick. Ja tak rikam Lufthanse

Lkprak: prvni prispevek jsem usil trochu horkou jehlou. V dalsich se uz trochu rozepisu, ale nekdy stejne reknou fotky vic.
A ten bar na SXF je sice fajn, ale ve spickach moc nestiha. Je fakt, ze znam i horsi.

[Hansie]

Ok, v pohodě, jen mne to vylekalo.

[Airbus380]

San Francisco

San Francisco. Must-see západního pobřeží. To jsem nemohl vynechat jako turista, ani jako dopravní nadšenec-patriot. Po městě totiž jezdí výhradně trolejbusy ze Škodovky

Škodovka

Od letištního Crowne Plaza by bývalo bylo nejlepší jet do centra Caltrainem z přilehlé zastávky, od které to je z hotelu pár metrů, ale bůhví proč jsem se rozhodl pro dražší BART (Bay Area Rapid Transit – prostě obyčejné metro, co spojuje Oakland a přilehlá předměstí se SF) z letiště. Aspoň jsem svoje nelogické rozhodnutí využil pro nákupu celodenní jízdenky na MHD (17 USD a platí i na cablecar) v infokiosku na letišti. Jízdenka ale stejně neplatí na BART, takže dalších 8 babek za cestu do centra. Můj první den v USA mě přivítalo krásné a typicky sanfranciské počasí. Skoro jasno s převalující se mlhou okolo pahorků.

Ok, myslel jsem si, že už toho mám nacestováno dost na to, aby mě někde něco překvapilo, ale hned po výstupu z metra jsem se neudržel a pár minut se choval jako křupan z vesnice, kde nemají nic jiného, než dvoupodlažní bytovky. Ty downtowny amerických měst mají opravdu něco do sebe. Naštěstí ten v San Franciscu není zase tak rozlehlý, takže jsem si nepřivodil porouchanou krční páteř od zakloněné hlavy a mohl se tak v klidu vydat pna základní obchůzku centrem. Chtěl jsem se svézt lanovkotramvají, ale přijela mi takhle narvaná:

Kaskádové stoupání

takže jsem se radši vydal historickou tramvají, která má každá jiné livery podle dřívějších provozů v Severní Americe, na pobřežní promenádu - Embarcadero. Na této tramvajové lince (F) sice jezdí jen historické soupravy, ale protože trasa je dlouhá a protíná celé široké centrum, aby ho následně spojila s promenádou a Fishermen's Wharf a cesta je poměrně rychlá, poměr místních a turistů je zhruba 60/40. Z Embarcadera je pěkný výhled na celý downtown, Treasure Island i na most spojující SF a Oakland.

Americká míchačka :)

Tramvaj linky F

Most do Oaklandu

Port of San Francisco

Molo a v pozadí Treasure Island

The Pyramid a finanční distrikt

Vydal jsem se proto po pobřeží pěšky a cestu si náramně užíval, svěží mořský vzduch, krásné počasí, ale žádné horko, paráda.
O kus dál se mi zjevil i Alcatraz Island:

No a po zhruba hodině chůze podél zálivu se konečně objevila i samotná červená ikona Kalifornie a dokonce výjimečně bez mlhy!

Je to on! Golden Gate Bridge

Přeci jen to byl ještě kus cesty a mě se nechtělo šlapat dál, tak jsem po chvilce bloudění nasedl na bus číslo 28, který jako jediný v rámci MHD zajíždí přímo k mostu a naštěstí jezdí velmi často, cca každých 10 minut. Bohužel se stalo to, co je na Golden Gate tak typické, a sice že během čtvrt hodinky přišly mraky a most skoro celý schovaly. Naštěstí se tam ale počasí mění docela rychle, takže se mi na chvilku v celé své kráse nakonec přece jen ukázal. Pochopitelně jsem si ho musel projít celý tam a zpět, sice mi byla neskutečná zima, Zlatá Brána má opravdu velmi specifické mikroklima, ale bylo mi to jedno, GG Bridge je prostě jednou GG Bridge a neprojít si ho pěšky, to by byl zločin.
Přímo z mostu je opravdu pěkný výhled na centrum San Francisca i Alcatraz.

San Francisco

Super zážitek musí být výlet helikoptérou s podletěním mostovky, ale 185$ za 20 minut letu se mi dávat opravdu nechtělo.

Nicméně i tak jsem si návštěvu GG Bridge náramně užil a v okolí strávil skoro dvě hodiny, stavba je to moc pěkná:

Další bod programu byla samozřejmě Cablecar, must-do San Francisca. Bohužel, jedna linka byla zcela mimo provoz kvůli nehodě, takže abych si prošel nejzakroucenější ulici světa, Lombard Street, musel jsem si kopec nahoru poctivě vyšlápnout. Ve finále mi to vůbec nevadilo, člověk to aspoň "zažil" na vlastní kůži Po pravdě jsme od Lombard Street čekal víc, davy turistů a kolony aut celou atrakci trochu znechutí, ale co už, rychle pryč, na jinou funkční linku Cablecar.

Lombard Street

Nevím, co jsem si myslel. Že ta bude bez davů? Ó, jak naivní umím být. Protože jsem se s ní ale projet opravdu chtěl a naopak se mi nechtělo měnit program dne (jinými slovy jsem byl unavený a líný), nakonec jsem si skoro hodinovou frontu vystál, či spíš vyseděl.

Vozy se otáčí pěkně růčo

Samotná jízda je zážitek, kopce jsou v San Franciscu opravdu prudké! A sledovat práci řidiče, který se rve s brzdou a pákami, je taky docela adrenalin. Místy jsem měl sice apokalyptické pocity, že dostane křeč do nohy nebo ruky, tramvaj/lanovka se nekontrolovatelně rozjede z kopce dolů a všichni bídně zhyneme na konečné v údolí, ale všechno dobře dopadlo. Nicméně jsem vyhodnotil, že udělám lépe, když zbývající program v San Franciscu strávím spíše na nohou, než v dopravních prostředcích. Dobře jsem udělal, bezcílné toulání po sanfranciských kopcích je moc pěkné. Typické nízké a barevné domky, prudké ulice, navzdory náročnému terénu přísně dodržující pravoúhlou koncepci města, množství parků, Chinatown… Pěkný zážitek je taky jízda kvílejícíma narvaným trolejbusem do kopce o sklonu 30%. A to jsem si v Ústí nad Labem myslel, že tam t-busy trápí, když je posílají do kopce na Severní Terasu.

Kopce jsou opravdu prudké :)

Mimochodem, ze všech linek Cablecar je asi časově nejpřijatelnější California Street Line. Řekl bych, že i během dne jsou tam nejmenší davy. A večerní jízda okolo Chinatownu má taky něco do sebe. Tahle linka je taky asi jediná, kterou, řekl bych, využívají v nadpoloviční většině místní k běžným cestám do/z práce. Na ostatních dvou linkách narazíte výhradně na turisty visící ze stupátek.

San Francisco mě opravdu nadchlo, trochu mi připomíná Londýn. Žije tu taková směsice lidí z celého světa, ale zároveň tu panuje uvolněná atmosféra, zdá se, že tu všichni fungují tak nějak symbioticky. Je pravda, že fámy o tom, že je město jedno z nejdražších na světě, asi nebudou jenom fámy. I pro návštěvníky je město přívětivé už jen tím, že na americké poměry má fungující a rozsáhlou síť MHD. Pravda, v Evropě by se jednalo o silný podprůměr, ale holt jiný kraj, jiný mrav.

První část pobytu v San Franciscu se nachýlila ke konci a já se musel přesunout do Seattlu. Jistě, mezi SFO a SEA je přímý let každou chvilku, ale to bych se na sebe nemohl ani do zrcadla podívat, kdybych si to trochu neozvláštnil a do statistik nepřidal o pár letů víc. A protože v okolí San Francisca je letišť hned několik, neměl jsem práci vlastně ani tak těžkou. A když se mi navíc zjevil let s přestupem v Portlandu se stejnou cenou jako lety přímé, ze všech tří hlavních „Bay letišť“, tedy SFO, OAK a SJC, nešlo odolat. Pro let na sever mi posloužilo letiště SJC s tím, že pro zpáteční let si zvolím OAK. Nakonec to dopadlo trochu jinak, lépe…

[PavelD]

Vidím dobře, že trolejbus a tramvaj " sdílejí " společnou ( levou ) trolej ? Zajímavé řešení, ještě jsem to neviděl.

[Airbus380]

S Alaskou na sever

Ale popořadě, SJC je hlavní letiště San Jose, které je označováno jako hlavní město Silicon Valley. Je zhruba 60 km jižně od San Francisca. Jak jsem zmínil výše, kousek od mého hotelu se nachází zastávka Caltrain, hlavní spojnice veřejné dopravy mezi SF a SJ. Odlet jsem měl až po 13. hod… pardon po 1pm… takže bylo dost času cestou vystoupit v Palo Altu a projít se kolem Stanfordovy univerzity, bohužel ale nezbyl čas podívat se na budovu Googleplexu. Od zastávky Caltrainu „Santa Clara“ jezdí bezplatný autobus č. 10 přímo na letiště.

Caltrain

SJC-PDX
Alaska airlines, 737-400
LF 70%

Od SJC, jakožto nejbližšího letiště Silicon Valley, bych čekal mnohem větší objemy provozu, ale je pravda, že má již vyčerpané územní možnosti rozvoje. Letiště samo o sobě je moc pěkné, jen jedinou výtku bych k němu měl. Na to, že především nový terminál je dlouhý jak A346, hodil by se nějaký ten travelátor. Jinak je interiér vzdušný, prostorný a krásný výhled na plochu, tak jak to má být

Nový terminál

Check-in area

Odletová část

TWR

Před bezpečnostní kontrolou se mě pracovník, který dělil cestující na Y a C řadu, zeptal, jaké je moje domovské letiště, prý si všiml, že si fotím terminál a hádá, že jsem nadšenec, jako on. Řekl jsem mu, že LKPR, on povídá: „Aaah Prague, interesting, dobry den, Staropramen“. Samotná security proběhla nesmírně rychle, za 3 minuty už jsem se obouval a vyrážel na prohlídku terminálu, je ale pravda, že bylo poledne a to je na SJC hluchá hodinka

Mám zálibu v doletových tabulích, FIDS, ale ty americké mi teda rozhodně nesedí. Podle abecedního seznamu destinací si jaksi neudělám představu o aktuálním provozu, nicméně chápu, že FIDS nejsou primárně programovány podle přání spotterů

SJC má aktuálně dvě dálkové linky a hle, obě dvě jsem zrovna zastihl, prima. Sice jsou obě provozovány Papundeklem, kterémuž neholduji, ale lepší než nic:

Hainan do Pekingu...

... a ANA do Tokya

Od příštího roku do SJC začne létat ještě Lufthansa s Frankfurtu a BA z LHR.

Zavazadlo jsem si neodbavil, Alaska nemá bagáž v ceně a protože na skoro 14 dnů už je batoh přeci jen těžký, po letišti se mi moc chodit nechtělo (Aha! Kdyby měli ten travelátor!), tak jsem většinu času věnoval pozorování slabého provozu. Objevilo se jen pár ikon nízkonákladového létání:

Nové a staré livery

anebo nějaký ten gastarbeiter-flight do Mexika, tady Volaris do Guadalajary:

Ale to už jsem se pomalu začal těšit na svojí historický první 737-400 a měl jsem opět štěstí! Za chvilku se objevila v barvách Disneylandu. To mě potěšilo, každý logojet je zpestřením.

Moje éro přijíždí, zatímco nová 739 boarduje do Seattlu

Disneyland logojet

Boarding začal přesně na čas rozdělený podle řad. Vše proběhlo velice disciplinovaně, nikdo se nepokusil předbíhat, takže nastoupeno bylo rekordně rychle, tak rychlý boarding jsem ještě nezažil. Pravda, obsazenost nebyla nic moc, ale přes sto lidí to bylo určitě.
Stará 734 vypadala vcelku k světu, běžný cestující by ani nepoznal rozdíl mezi tímto a novějším letadlem. Zajímavý byl start ze SJC. Startovali jsme severním směrem z dráhy 30R, jeden by tak očekával, že poletíme dál přímo na Portland, ale my táhlou stoupavou zatáčkou vpravo obletěli celé SJC a až po té pokračovali dál na sever. Celá tahle procedura se provádí z důvodu blízkosti SFO a OAK a křížení příletových a odletových tras a samozřejmě mi vůbec nevadila, každé zpestření je vítané.

SJC po 360 stupňové otočce

Let do Portlandu trval necelou hodinku a půl. Alaska podává bezplatně pouze nápoje a pytlíček krekrů 9 gramů Byl trochu opar, takže nic moc vidět nebylo, ale přistání v PDX se mi moc líbilo, byť se proti slunci skoro nedalo fotit. Podzimní Oregon hrál barvami a mě se ani nechtělo na zem, klidně bych na těmi lesy a městečky létal až do setmění. Kapitán měl asi jiný názor, takže s námi pár minut před plánovaným příletem tvrdě praštil o dráhu 28L podél řeky Columbia.

Podzimní Oregon

Předměstí Portlandu

Naše letadlo pak stylově zaparkovalo vedle jiného logojetu, tentokrát propagující Havajské ostrovy:

PDX-SEA
Alaska Airlines, Dash DHC8-400
LF 100%

Na přestup jsem měl něco málo přes 3 hodiny, trochu jsem se tak obával, co tam budu dělat, Portland zas tak zajímavý provoz nemá, zvlášť ne v podvečer. Obával jsem se ale docela zbytečně. PDX je totiž opravdu moc pěkné letiště, přehledně značené, kompaktní, prostory vypadají útulně, ale zároveň jsou dostatečně velké tak, že se člověk necítí stísněně ani ve špičkách. V atriu jsou pohodlná křesla, všude jsou rozesety zásuvky, wi-fi zdarma, spousta stravovacích i nákupních možností... No a jako třešnička na dortu je PDX i spotter-friendly. Před terminál se nachází garáže, z jejichž střechy je obdobný výhled jako býval z parkingu C na LKPR, akorát RWYs jsou blíž. Strávil jsem tam s foťákem hodinu a tři čtvrtě, potkal policejní hlídku, která se mě slušně optala, co tam dělám, já jim popravdě odpověděl, že fotím letadla, protože jsem nadšenec, načež mi popřáli zajímavé úlovky a nechali mě být.

Hlavní atrium PDX

Spotting ze střechy a dva Saaby Penair

Alaska pravděpodobně do LAX

A podvečerní přílet ze Seattlu

TWR

Bezpečností kontrola pak proběhla velice rychle, i když začínala podvečerní špička, pracovníci TSA usměvaví, přátelští. Pravda, to bylo na letištích, která jsem navštívil, spíše překvapivým pravidlem.

Čas se ale nachýlil, padla tma a já se odebral do gatů určené výhradně pro lety „Seattle Shuttle“. Provoz byl stejně mizerný, samé Dášenky Alasky, občas nějaký bulík, jediná jiná aerolinka na letišti byla AA.
Linka PDX-SEA je čistokrevný Commuter, lety jsou vypravovány nejméně jednou za hodinu. Hodně lidí čekalo stand-by, nakonec se tak let zaplnil do posledního místečka.

Noční let, slabá hodinka, to bude rutinní nuda, myslel jsem si. Naštěstí to nebyla tak úplně pravda, posledních 10 minut jsme totiž oblétavali celý Seattle, abychom mohli přistát od severu, a celé noční rozzářené město jsem měl tak doslova jako na dlani. To byla opravdu paráda, jedno z nejlepších přiblížení, jaká jsem zažil. Approach totiž probíhal skutečně přímo nad centrální částí města. Lety s Dášenkou mám navíc rád, je to pohodlné letadlo s dostatkem prostoru, úroveň hluku je taky v pohodě.
Už jen rychle proběhnout letištěm, chytit lehké metro, jehož stanice je pekelně daleko od terminálu a vypsat se na hotel.

Po příletu do SEA

Příště se podíváme do krásného Seattlu a na jeden z highlightů výlety, let hydroplánem, který v sobě skýtal hned několik překvapení.

[Airbus380]

Vidím dobře, že trolejbus a tramvaj " sdílejí " společnou ( levou ) trolej ? Zajímavé řešení, ještě jsem to neviděl.

Jojo, vidíš dobře, taky mě tohle řešení velmi překvapilo.

[alesesl]

Ahoj Kamarade, moc jsem se tesil na tento TR a jeho casti. Vyborne prvni 2 casti. SFO je proste nadherne mesto, asi se mi nejvice libi ze vsech mest v SA. Odvaznemu stesti preje. Hezky logojet do Portlandu. Letiste v PDX vypada opravdu krasne zasazene do okoli. Ty lesy a priroda, tak to mam nejradsi. Tesim na dalsi putovani na sever a zvlast let s Coastal Pacific.

[Airbus380]

Jet City

Seattle. Neboli Jet City či Rainy City. Jasně, moc turistická destinace to není, koneckonců ani já jsem tam nejel z vlastní vůle. Seattle, Seattle, to je někde v Americe, dělají tam Boeingy a není tam moc teplo a nic moc se tam nenachází. Někdo si možná vybaví ikonické panorama města s rozhlednou Space Needle a Mount Rainier v pozadí. No… v zásadě přesná charakteristika, ale i tak je pro mě Seattle jedním z top míst, kde bych klidně mohl žít.
Město má krásnou topografii, je rozprostřeno po sedmi kopcích, i samotný downtown není přímo u moře, ale na poměrně strmém břehu a úzkém pruhu pevniny (isthmus) mezi zálivem a Washingtonovým jezerem. Centrum je kompaktní a víceméně celé dostupné pěšky v rámci čtvrt hodiny chůze.
Jako v každém americkém městě, i zde je pro někoho možná složitější orientace kvůli přísně pravoúhlé kompozici, všechny ulice se mi zdají stejné, názvy taky nepomáhají, jak si mám asi zapamatovat, jestli je pošta na rohu 5th ave & 13th str nebo 6th ave & 16th str. Kromě těchto kulturních odlišností se mi ale Downtown moc líbí. Podobně jako Silicon Valley, i Seattle a okolí je jedním z center IT průmyslu, mimo jiné zde sídlí Microsoft, ale i jiné velké firmy mimo toto odvětví, Amazon, Starbucks, Boeing... Navíc se zde nachází 8. největší přístav v USA, to vše má za následek, že Seattle je jedním z nejrychleji rostoucích měst v Severní Americe a je to opravdu vidět. Stahují se sem lidi z celého světa, především Japonska a Číny. Jako v jediném městě, které jsem v USA za tento výlet navštívil, jsem tu měl pocit, že tu víc lidí mluví anglicky než španělsky.

Downtown

Downtown

Trolejbusy jsou na západě USA hojně rozšířené

Tržnice

Okolo dominanty Seattlu, Space Needle, se nachází vědecko-technický park se spoustou interaktivních expozic, velká multifunkční aréna a volnočasový areál, který volně přechází v pobřežní promenádu. Podél ní jsou dva moc pěkné parky, pár luxusnějších restaurací, akvárium a zábavní park s ruským kolem. Hlavně podvečery v parku u moře s výhledem na nedaleké Kaskádové pohoří jsou za hezkého počasí k nezaplacení, stejně jako procházka postupně se rozsvěcujícím městem.

Výhled ze Space Needle 1

Výhled ze Space Needle 2

Výhled ze Space Needle 3

Výhled ze Space Needle 4

Sculpture park mezi Space Needle a pobřežní promenádou

Parky podél moře

Podvečer na pobřeží

Na jedinou malou chviličku se mi ukázala i špička Mount Rainier, nejvyšší hory Kaskádového pohoří

Kaskádové pohoří

Předměstí Seattlu jsou pak vlastně jenom kilometry se táhnoucí vilové oblasti v zalesněném prostoru, což především na podzim vytváří úžasné výjevy.
Okolí města má taky něco do sebe. Jezer jako ve Švédsku a pár kilometrů na východ, jih i sever začíná Kaskádové pohoří a divočina, na západ pak zátoka Puget Sound s desítkami různým ostrovů a ostrůvků a poloostrovů. Prý se tu dají pozorovat velryby, já takové štěstí ale neměl.

Podzim na břehu Lake Union

Okraje Seattlu

A pak je tu Queen-Anne Hill a Kerry Park zhruba uprostřed kopce. Jedná se o jednu velkou vilovou oblast s kompletním zázemím (obchody, trolejbus, školy, univerzita, …), z níž je nejlepší výhled na ikonické panorama Seattlu. V Kerry Parku, odkud je focena většina pohlednic, jsem strávil vlastně každý den několik desítek minut pozorováním postupného stmívání a rozsvěcení celého města. Jako bonus jsou odsud dobře pozorovatelná letadla na přiblížení na SEA, ale i na BFI, na které jsem chytil pár moc pěkných a zajímavých kousků.

Seattle za světla...

...Seattle v podvečer...

...Seattle za soumraku...

...a Seattle za tmy

Tenhle FedEx letí na hlavní letiště SeaTac International...

...a tenhle UPS na Boeing Field...

...

...stejně jako tenhle krasavec

Ve čtvrti Fremont, do které vede pěkný zvedací most,

jsem pak našel jednu takovou lahůdku, kterou bych čekal spíš někde ve Vladivostoku, Minsku nebo Ufě, ale v Seattlu ne

Překvapení v USA

No ano, je to sám Vladimir Iljič!

Jediné poměrně výrazné mínus, které od mě Seattle má, je za veřejnou dopravu. Kromě metrotramvaje, která spojuje centrum s letištěm a jihozápadním předměstím a krátké tramvajové linky, jsou k dispozici jen autobusy a trolejbusy, kterým občas náročný terén a pravoúhlá kompozice města dělá dosti problémy a dopravit se z jednoho konce Seattlu na druhý, trvá - na vzdory relativně malé velikosti města - docela dlouho.

No a pro nás, letecké nadšence, se v Seattlu resp. jeho okolí nachází tři centra výroby Boeingu. První je v Rentonu, kde v současnosti vyrábějí 737, druhé je o kousíček vedle Boeing Field, kde probíhají finální práce na 737 před předáním zákazníkovi (z Rentonu na Boeing Field doletí v rámci testovacích letů) a nachází se tam i Musem of Flight, kam jsem se bohužel nedostal. Mimochodem Boeing Field slouží i veřejné dopravě, především general aviation a cargu, ale Kenmore Air odsud provozuje s Cessnou i pravidelné linky na přilehlé ostrovy. No a třetí, největší, je severně od Seattlu na pomezí měst Everett a Mukilteo, k němuž náleží letiště Paine Field. Tady se vyrábí 748 a 787, 777, popříp. 767 cargo. V Everettu je největší budova na světě podle objemu.
A na Boeing Tour už jsem si čas vyhradil. Navzdory informacím, že se na místo ze Seattlu příliš nedá dopravit MHD, jsem se ráno neohroženě vydal na zastávku autobusu. Přece si kvůli jednomu dopoledni nebudu půjčovat auto proboha. No a po hodině a tři čtvrtě už jsem stepoval před budovou Future of Flight, která slouží jako návštěvnické centrum a nachází se při severozápadním okraji letiště Paine Field. Cesta MHD je víceméně v pohodě, busem 512 ze Seattlu do Lynnwoodu, tam přestoupit na 113 (jezdí co půlhodiny) a vystoupit ve městě Mukilteo u benzinky, Taco Bell a 7Eleven. Pak se musí ještě vyšlápnout asi 300m kopec (vede po celou dobu chodník) a jste tam Nebyl jsem ale zdaleka jediný, při cestě tam stejnou trasu absolvovali dva Japonci, při cestě zpět Němec a Polák.

Podobně jako v Airbusu, i tady se během Tour nesmí fotit, což je velká škoda. Na podobné prohlídce v Toulouse jsem sice nebyl, ale podle jejich webu toho nabízejí o něco víc. Předně Boeing nabízí pouze jeden okruh, který obsahuje jen návštěvu oné největší budovy světa. Nejdřív nás odvezli autobusem přes celé letiště na druhou stranu a pak jsme postupně navštívili vyhlídkovou galerii na montáž 748 a další na montáž 787 a 777. Výklad podávala moc příjemná starší dáma, ale vlastně neřekla nic, co bych už nevěděl, popříp. se celé dlouhé pasáže výkladu skládaly pouze z vyjmenovávání čísel. Celé to trvalo přesně hodinu a půl. Peněz rozhodně nelituji, bylo to zajímavé a vidět celý ten proces výroby, byť jen na chvilku a z dálky, vidět ty zelené skelety budoucích letadel, to byl opravdu zážitek, ale podruhé bych tam asi nešel.

Expozice v návštěvnickém centru

Směrovka 748

Poházené nové kousky před předáním zákazníkovi a TWR letiště Paine Field

Největší budova světa s přistávající Cessnou v popředí

Přidávám jednu oficiální fotku od Boeingu:

787 Assembly Line

V Seattlu už zbývalo se projet českou tramvají, které jezdí zatím na jediné krátké lince z centra k jezeru Union a od konce tohoto roku ještě na druhé lince od hlavního nádraží na Capitol Hill, a mohl jsem se pomalu začít těšit na jeden z vrcholných programů celé cesty.

Tramvaj z produkce Inekonu z Ostravy

Pokračování - let hydroplánem - v dalším příspěvku.

[Airbus380]

Hydroplánem do Kanady

Potřeboval jsem se totiž na dva dny přesunout do Vancouveru, ale měl jsem mezi prací skoro dva celé dny volno. Jednu cestu jsem chtěl dát vlakem, ale co tu druhou? Busem? No to pardon… Taky vlakem? To by byla nuda. Letecky přímo za 200$? To je trochu moc a málo srandy za to. Když jsem zjistil, že místní aerolinka Kenmore Air provozuje lety hydroplánem do Kanady, konkrétně do hlavního města Britské Kolumbie, Victorie, skočil jsem po tom jako slepice po flusu, ani jsem si pořádně neověřoval časy a ceny, bylo mi to fuk, hlavně že budu mít takovou krásnou raritku! Kromě toho po přezkoumání možností letů z Victorie do Vancouveru a zjištění, že mezi městy létá mj. i Beechcraft 1900, kterého mám dlouhodobě v plánu, bylo rozhodnuto definitivně.

Kenmore Air mají základnu a zázemí v městečku Kenmore (překvapivě ) asi 30 minut MHD na sever od centra Seattlu. Celá oblast je souvisle zastavěná, jedná se tak pořád ještě o širší Seattle. Všechny lety, které začínají v Kenmore, mají mezipřistání přímo v centru Seattlu na jezeře Union poblíž konečné tramvaje. Zajímavostí je, že se dají koupit letenky i na přelety Kenmore – Seattle, stojí kolem 450 Kč a let trvá 10 minut. Při troše nadhledu tak můžeme bez váhání říct, že Seattle má svojí vlastní příměstskou MHD leteckou linku!

KEH-LKE
Kenmore Air, de Havilland DHC-2 Beaver
LF jen já

V den odletu se bohužel dramaticky změnilo počasí a do té doby krásný podzim ustoupil nízkým šedivým mračnům a hustým přeháňkám. I tak jsem se nedočkavostí vypravil na letiště…na letiště? Nebo do přístavu? Ale co, má to IATA kód? Má, takže na letiště…do Kenmore. Evidentně se nepočítá s tím, že by někdo jezdil MHD, zastávka autobusu je pěkně daleko, značení nula, chodník nula, letiště je utopené v malé průmyslové zóně na okraji města. Než jsem došel do terminálu, byl jsem zcela promočený, počasí fakt nepřálo. No...ono i s tím terminálem je to takové na hraně. Místnost o velikosti většího obývacího pokoje, by se dala označit jako terminál, čekárna, výpravna pro piloty, check-in area, baggage claim area, obchod se suvenýry, cestovní kancelář. To vše na jednom místě.

První kontakt s Kenmore Air Harbor

Odstavná plocha, v pozadí terminál

Ze samotného nadšení jsem si nějak nenaplánoval čas a na letišti byl více než dvě hodiny předem, což na check-inu vyvolalo velké překvapení. Odbavovala mě velice milá paní důchodového věku, kanadskou celní deklaraci jsem dostal k vyplnění už tady. Mile se nabídla, že mi během čekání usuší v kanceláři na topení bundu a košili a jestli si chci vysušit i kalhoty, tak klidně můžu, stejně jsem prý jediný cestující na skok do centra Seattlu a nikdo další sem nepřijde

V malé čekárně prodávají nějaké suvenýry (hlavně oblečení) s logem Kenmore Air, mají funkční wifi zdarma, pěkné a útulné místo. Focení uvnitř i venku žádný problém, paní z check-inu mi dovolila fotit všude, kde budu chtít

Check-in

Stylový stolek

Terminál

V létě pěkná teráska

Asi po půlhodině čekání ale přišla rána přímo od Spotterských božstev. Bylo mi oznámeno, že kvůli počasí mezi USA a Kanadou se pravděpodobně dnes nepoletí. Pokud chci, můžu se nechat přebookovat na druhý den, což nepřipadalo v úvahu, anebo si nechat vrátit peníze. To by moc neřešilo a HLAVNĚ by to neřešilo fakt, že se neproletím s Beaverem. Zeptal jsem se tedy, jestli můžu počkat, zda se počasí nezlepší, jestli se pak poletí. Prý beze všeho, jak dlouho budu chtít. A tak zatímco moje bunda schla na topení v kanceláři, já hledal jiné možnosti, jak se dostat do Victorie ještě ten den, abych stihl aspoň toho Beechcrafta a když jsem po několika marných pokusech zjistil, že to prostě nejde, jen jsem se modlil, aby se aspoň na chvilku počasí zlepšilo.

Beavři smutně čekají, až se zlepší počasí

První naděje, že se přeci jen poletí.

Větší DHC-3 Otter

Nebudu to natahovat, asi jsem byl hodný a počasí se nade mnou opravdu smilovalo, 20 minut před plánovaným odletem ke mně přišel člověk, představil se jako můj pilot, řekl, že ho těší, že jeho křestní jméno je stejné jako moje a že nakonec poletíme na čas. Na krátkém úseku z Kenmore na Lake Union budu jediný pasažér. Od dob čočíkovy cesty privatjetem jménem A380 jsem vždycky doufal, že budu někdy taky „sám v letadle“. A na pravidelné lince. Konečně se mi to povedlo, pravda, jen na 10 minut, ale co, taky se to počítá

Asi 5 minut před plánovaným odletem přišel můj kapitán, Chris, hledal jsem i jeho druhého kolegu, ale pak mi došlo, že ten asi nedorazí, tenhle rozkošný Beaver nevyžaduje přítomnost dvou pilotů. Bez jakékoliv bezpečností kontroly jsme se vydali ke gatu:

Gate alias molo

Cestou k letadlu jsme pokecali o tom, jaké že to máme v Čechách aerolinky a letiště, paní od check-inu mu totiž prozradila, že jsme aviation geek. Chris byl sympaťák, popisoval mi, jak se lítá u Kenmoru, během letu ukazoval zajímavosti, ostatní hydroplány, které nás míjely, apod. Při nástupu mi jen řekl, ať si sednu někam dopředu kvůli vyvážení a jestli chci, tak klidně můžu na místo druhého pilota. To je otázka, samozřejmě že chci! Před nahozením jediného motoru mi ještě nabídl špunty do uší, které jsem se slovy, že mám rád, když letadlo „sylším“, odmítnul. Chris se uznale zasmál, ale v jeho obličeji jsem četl trochu obavy. Po nahození a pojíždění… či spíše poplouvání… motor krásně bublal, i počasí se trochu umoudřilo, aspoň přestalo pršet a já jsem byl velmi zvědavý, jak proběhne samotný start. Konečně jsme vjeli na velkoryse širokou a dlouhou runway v délce 35 km – tolik měří Washingtonovo jezero, z jehož severního okraje jsme startovali Páka Throttle na doraz a já pochopil, proč měl Chris ve tváři obavy o můj sluch. Romantické bublání malého Beavera se změnilo v rozzuřený řev. Inu, neexistující zvuková izolace kabiny dělá asi svoje. Překvapilo mě, že ve vzduchu jsme byli sotva po pár desítkách metrech a já už si mohl začít užívat krásný vyhlídkový let nad severními předměstími Seattlu s panoramatem Downtownu v pozadí. Naše trasa kopírovala nejdříve Lake Washington, pak umělý kanál do moře a nakonec po ostré levotočivé zatáčce jsme velmi hladce přesně po 10 minutách přistáli na runwayi s označením Lake Union.

Pár vteřin po startu

V dalekém pozadí panorama Seattlu

Stadion na ten jejich fotbal

University of Washington

Levá zatáčka a finální přiblížení

Finální Approach

Letiště LKE - Seattle Lake Union

Kokpit...

... a prostor pro plebs :P

LKE-YWH
Kenmore Air, de Havilland DHC-2 Beaver
LF 100% (7 pax)

Po 20 minutovém mezipřistání jsme nabrali 6 pasažérů, tedy 100% LF, před námi ještě odstartoval větší DHC-3 Otter směrem na Friday Harbor a po něm jsme se mohli vydat na 45 minutovou cestu do Kanady i my. Start z jezera proběhl stejně svižně, jako se skoro prázdným letadlem, levá zatáčka nad moře a pak už jenom krásný vyhlídkový let nad poloostrovy, zálivy a hlavně pod oblačností za neskutečného randálu (špunty do uší jsem jako hrdina, nebo spíš blbec, opět odmítnul). Maximální výšku jsme drželi ve 300 metrech, rychlost pak nepřekročila v přepočtu 160 km/h. Jak jsme se blížili Vcitorii, počasí se postupně zlepšovalo, což paradoxně znamenalo, že se nedalo kvůli slunci moc dobře fotit. Jinak byl let, navzdory proměnlivému počasí a větru, překvapivě klidný a já si ho samozřejmě maximálně užil. Z kokpitu to je opravdu jiný zážitek, i na takhle krátkém letu v malinkatém letadle.

Míjení se s pomalejším kolegou

Puget Sound

Zátiší s plovákem

Na přistání jsme byli číslo 2 za novějších Beaverem kanadských Harbour Air. Přistání ve vnitřní zátoce přímo v centru města opět krásně hladké, ani bych nepoznal, že už jsme na zemi/na vodě.

Dovolil bych si zmínit své velké jubileum, na které jsem už netrpělivě čekal. Victoria - Inner Harbour Seaplane Airport (YWH/CYWH) se totiž stalo mým 100. (slovy: stým) navštíveným letištěm. Doufal jsem, že mi to vyjde na něco exotického a neobvyklého, ale že to bude až taková exotika, to jsem si nemyslel

Victoria

Finální zatáčka, vpravo patrná řídící věž

A jsme na vodě

Po přistání

Modernější kolega zepředu

A zezadu

Po uvolněné atmosféře v Kenmore a v kokpitu bych skoro zapomněl, že mě na letišti ve Victorii čeká pohovor s imigračním. Jednalo se ale víceméně o formalitu. Nejdřív se tvářili docela přísně, vyptávali se na přesný itinerář cesty, ale když si imigrační konečně pořádně prohlídnul pas a zjistil, že jsem z Česka, vytřeštil oči, že ještě takový pas neviděl a jestli si ho může vyfotit, že na pozici pracuje teprve krátce a z ČR ještě nikoho neměl, na území Kanady jsem tak byl vpuštěn ve velmi přátelském duchu.
Victoria je malé město s 80 tisíci obyvateli. Na první pohled je znát vliv matičky Británie, především v architektuře:

Budova parlamentu Britské Kolumbie

Victoria

Victoria

Po krátké procházce po centru mi ještě zbývalo trochu času do západu slunce, vydal jsem se tedy přes zvedací most do parku, který by se dal označit za naprosto perfektní spottplac, taxující hydroplány proplouvají pár metrů od něj.

Velký DHC-6 Otter

Ladná Touch-down

Provoz na YWH

Plno na apronu

Kombinovaný provoz

YWH

Harbour Air

Ale co na plat, je podzim a mě začínala být pěkná zima, rychle jsem ještě přeběhl na Beacon Hill, odkud je hezký výhled na moře a už za tmy se šel po dni plném leteckých zážitků vyspat do hotelu.

Večer na Beacon Hill

Takhle v noci svítí parlament

Další příspěvek shrne cestu dál do Vancouveru již konvenčním letadlem, jestli se to tedy o Beechcraftu 1900 dá říct, jeho tvary jsou poněkud diskutabilní a taky cestu zpět do USA vlakem.

[misob]

Perfektné Len tak mimochoodm, ako to bolo s IFE na palube UA do SFO? Išlo na ňom aj sledovať filmy alebo len airshow? Ja som na trase MIA-EWR v B 738 síce mal k dispozícii rovnaké obrazovky ako boli v Tvojom B 752, ale IFE bolo za poplatok a airshow k dispozícii nebola, miesto toho tam v akejsi smyčke furt bežal nejaký dokument o žralokoch

[Airbus380]

Perfektné Len tak mimochoodm, ako to bolo s IFE na palube UA do SFO? Išlo na ňom aj sledovať filmy alebo len airshow? Ja som na trase MIA-EWR v B 738 síce mal k dispozícii rovnaké obrazovky ako boli v Tvojom B 752, ale IFE bolo za poplatok a airshow k dispozícii nebola, miesto toho tam v akejsi smyčke furt bežal nejaký dokument o žralokoch

Šlo sledovat většinu obsahu. Některé filmy byly zpoplatněny, ale méně jak polovina. Myslím, že na p.s. routes to tak je všude, ty jsou ale pouze TRANSCON, takže ne EWR-MIA.

[alesesl]

Ahoj, ty vole, to cumim. Ale zaroven si uzivam krasne fotky, jak SEA tak i toho letu hydroplanem. Hydroplan mam taky v planu, ale v Evrope jich zatim moc neleta, krom Chortvatska. Ale jinak to musel byt super zazitek. Zvlast misto vedle pilota na kratkem preletu. Je videt, ze jsi si to uzil. budu se tesit na fotky s Beech 1900. Jinak ten terminal v Kenmore vypada bajecne, presne muj styl terminalu co vyhledavam. Pratelska atmosfera, zadne km behani po letisti. Diky za super fotky.