Viva Panama! - Do Panamy přes Bogotu s LH v nové Y+ a Y (*dokončeno*)

[koppak]

Protože to bude o něco delší, dovolím si to rozdělit na jednotlivé příspěvky a zde dát rozcestník:

Do Bogoty s Lufthansou v nové Premium Economy
Bláznivý den v Bogotě a přesun do Panamy City na křídlech Copa Airlines
Kolem panamského průplavu od oceánu k oceánu a prohlídka Panama City
Boquete - do hor, pralesů, pramenů a kávových plantáží
Bocas del Toro - karibská strana Panamy
Strastiplná cesta z karibské pláže do matičky Prahy + zhodnocení

Do Bogoty s Lufthansou v nové Premium Economy

Když v dubnu Lufthansa ohlásila, že od 16. listopadu spouští linku z Frankfurtu do Panama City a z Prahy nasazuje velice rozumné ceny, začal jsem žhavit bezdráty a domlouvat se s několika kamarády, s nimiž jsme již dříve hovořili o tom, že bychom se do oblasti střední a jižní Ameriky rádi podívali. Panama, která sice prý není tak zajímavá jako vedlejší Kostarika, ale je bezpečná a údajně i levnější, se tak zdá být ideální vstupní destinací do latinské Ameriky. Nakonec se shodujeme, že vyletíme hned 16. listopadu, že by inaugurační let mohl být zábava a letecký zážitek. Nakonec letíme tři a každý máme trošku jiný itinerář – zatímco já a věrný spolucestující kamarád V. poletíme prvním letem, kamarád K. se připojí o pár dní později. Já se zase musím vrátit dříve, takže volím přímý let i zpět (v neposlední řadě proto, že na takový itinerář jde aplikovat jistý druh fuel dumpingu, která udělá cenu ještě značně přijatelnější), zatímco zbytek výpravy si volí návrat s dlouhým layoverem v YYZ s tím, že zkusí stihnout bleskovou prohlídku Niagarských vodopádů. Letenky jsou zakoupeny a my se těšíme na podzim, patřičně si vědomi toho, že, jak se známe, začneme plánovat tak týden před odletem.

Člověk míní, Lufthansa mění

Což si myslíme přesně do momentu, kdy nám přichází e-mail z agentury, že LH odložila start linky do PTY na jaro 2016, všechny lety FRA-PTY jsou zrušeny a nabízí nám, kromě vrácení pěněz, variantu přehození na let do BOG. To je tedy pěkné, protože nás od našeho cíle dělí 754 km, po zemi neprůjezdný Darién Gap (oblast deštného pralesa, kterou nevede jediná cesta a je jediným přerušením Panamerican Highway, takže je nutné ji překonat letecky) a nekřesťansky drahé letenky mezi BOG a PTY. Já se navíc začínám potichu se svou letenkou loučit, protože díky použitému fuel dumpingu není letenka 100% korektní a nevím, co na to agentura, potažmo LH, řekne. Nicméně snažíme se z toho vymáčknout co nejvíce, takže nakonec se cca po týdnu různých vyjednávání povede dosáhnout několikera úspěchů: letenky budou a to vč. přípoje mezi BOG a PTY; odletět můžeme místo pondělka už v sobotu, abychom využili víkend; moji letenku nakonec přeci jen dovolí převystavit (hurá!); v BOG volíme nejdelší možný layover (22h 13m), takže máme víceméně den v Bogotě jako bonus a odletíme nakonec všichni tři najednou. Nakonec tedy přeci jen zvítězili naši.

Nějakou dobu před odletem mi dochází, že musím zbytek skupiny opustit o něco dříve, takže zkoumám možnosti, jak se dostat zpět z odhadované trasy cesty na odlet na PTY. Původní plán přeletět jednosměrně z Kostariky padá v momentě, kdy otvírám Matrix a zjištuji, že je zde stejný problém jako v celé střední a jižní Americe – rozumné jednosměrné tarify ani low cost aerolinky neexistují, takže ceny za hodinové přímé lety začínají na cca osmi tisících korun (a 7.5 u zpátečky), o něco lépe vychází lety s AA přes MIA, ale furt je to mizérie. Napadá mne ještě jedna myšlenka – mám u oneworldu nějaké míle, nešlo by koupit letenku za ně? Vyjíždím si letové řády, zkoumám návaznosti letů, nakonec volám i na Executive Club linku, kde zjišťuji, že by to sice šlo, dokonce i za slušné peníze (cca 2700 Kč), ale buď bych musel mít noc v Miami (což se mi nechce), případně to nestíhám na odlet do Bogoty, takže postupně odpískávám i tuto variantu a zaměřuji se jiný plán – pro tentokrát vynechám Kostariku, za těch pár dní, co mám, projedeme jen – ale o to důkladněji – Panamu a přeletím nějakým místním spojem. Po chvilce pátrání otevírám web Air Panama (mimochodem asi nejhorší web aerolinky, který jsem kdy viděl) a zjišťuji, že létají do Panama City mj. z Bocas del Toro, karibského ostrůvku úplně na severu Panamy, kousek od hranic s Kostarikou. Nelétají sice na hlavní letiště Tocumen – PTY, ale na letiště Albrook – PAC, takže se mezi nimi budu muset přesunout, ale na přestup vychází skoro osm hodin, takže to se nějak zvládne; spíše se bojím, co budu celý ten čas dělat. Kdybych v tu chvíli věděl, jak se budou hodit…


Finální routing

PRG - FRA
LH1393
Airbus A321-200

Předvečer odletu, tedy tu chvíli, kdy se člověk snaží do batohu naházet všechno, co by se mohlo hodit a nevynechat nic, co by mohl postrádat, provází dvě zprávy: ta dobrá je, že zaměstnanci Lufthansy dnes pro tento týden již dostávkovali (hurá, poletíme!), druhou, špatnou, jsou zprávy o děsivých teroristických útocích v Paříži, které mne, kromě jiného, dovádí k myšlence, že jsem rád, že ani tentokrát neletíme přes Paříž (většinou mne děsí představa cesty s AF, nyní je to večer vyhlášená uzávěra hranic). Ranní sraz nás zastihuje na letišti v dobré náladě, protože V. má u *A, konkrétně TK a A3, zlaté karty, využíváme všichni priority line (pravda, na téměř prázdném check-inu to ztrácí kouzlo), agentka lehce zmatená tím, že chceme odbavit zavazadla jen do BOG, ale BP jí systém dal až do PTY, nám pro jistotu lepí na všechny tři krosny priority tagy. Jdeme do Billy pro nezbytný šampus (je to jistá tradice, bez něj není výlet zahájen), pijeme ho nově na pozorovací terase mezi terminály a oficiálně tak zahajujeme výlet. Po dopití jdeme na security a po ní jdeme vyzkoušet, zda se nám povede dostat všechny tři do salonku, ačkoli jen jeden z nás je StarGold. Není to sice úplně kosher, ale laxním agentům salonku to je zjevně jedno, takže si dáváme první, rovněž tradiční předodletové pivo, svačinu a panáka a když je čas, jdeme do letadla. Složení pasazérů je klasické, jako na skoro všech letech LH do Frankfurtu – pár manažerů, kteří letí evidentně point-to-point, pár Asiatů, vracejících se domů, několik cesťáků před evidentně delší cestou a navíc tři rozesmátí mladíci, kteří se ještě stále smějí tomu, jak jednoduše prošel hec se salonkem. Tenké Recaro sedačky jsou pohodlné, k jídlu je podáván klasický sendvič (tentokrát v chutné verzi Turkey) a po nějakých 45 minutách už sedáme ve Frankfurtu.

Krůtí sendvič k svačině

IMG_2177.JPG (105.65 KiB) Zobrazeno 8419 x

FRA – BOG
LH542
A340-600

Ve Frankfurtu přecházíme přes pasovku až co nejblíže našemu odletovému gatu do Bogoty, opět zkoušíme, zda projdeme do lounge všichni tři, opět to funguje jak na drátkách, takže si dáváme jedno točené, něco k jídlu a když si chceme umíchat něco na spaní před dlouhým letem, zjišťujeme, že došel led. Kolem jde pracovník salonku, otáčí se na nás a česky spouští „Došel led? Tak řeknu, ne? Počkej, já vám pro něj doběhnu“. Prohazujeme s ním pár vět o tom, jak si lidé běžně ulívají ten nejdražší alkohol do petek na cestu, v rychlosti testujeme některé varianty nabízených Lufthansa coctail (pít se moc nedá ani jeden), chvíli sedíme, povídáme, plánujeme a svačíme a pak odcházíme na právě zahájený boarding našeho letu do Bogoty. Let operuje má oblíbená A346, ale v odbavovací loterii jsem si vytáhl černého Petra, takže sedím u okénka na dvojce za svými spolucestovateli a cestou ke gatu se modlím, aby vedle mne seděla hubená indiánka a ne tlustý Němec.

Boarding je plynulý, takže jdeme rovnou na řadu. Pípu si boarding pass a vidím, že mi z malé tiskárny nad scannerem kódů vypadl malinký papírek. Beru jej co to je a čtu: New Seat, 26G. V první sekundě mi proběhne hlavou „sakra, oni mne přesadili někam daleko od zbytku, navíc na uličku nebo middle“, ale v další půl sekundě si všimnu drobného nápisu o centimetr níže „Premium Economy Class“. Výborně, to se hodí – vím, že ji LH zavádí poměrně nově, tak bude super ji vyzkoušet. V nástupním mostu chytám hochy, kteří prošli gatem předemnou a ironicky se s nimi loučím, že se omlouvám, ale že tu někoho upgradovali. V. se ošívá, jak je možné, že upgradovali mne, když Gold je tady on. Vysvětlení nám dochází po chvíli – zatímco on je sice Gold u TK, které má vyplněné v rezervaci, já zde mám vyplněné své „obyčejné“ číslo Miles and More, kde sice nemám status, ale pár tisíc mil tam již mám, takže LH evidentně upřednostnila svého Less-Frequent Flyera před zlatým Frequent Flyerem od konkurence. Přicházím na své místo a nestačím se divit: kromě toho, že je to Premium Economy, ještě navíc je to Extra legroom seat, takže před sebou mám minimálně tak dva metry místa na nohy, takže zde se musí nutně cítit pohodlně i ti nejvyšší z nejvyšších. Konfigurace nové Premium Economy u LH je 2-3-2, sedačky mají podpěrky nohou, jsou navíc pocitově opravdu výrazně širší než ty v dobytčáku, na poměry economy mají rovněž luxusní recline, velké monitory IFE, dálkové ovládání (ono je třeba, když je to k obrazovce takřka procházka), široké područky a zásuvku. Vše takřka voní novotou. Součástí produktu Y+ je rovněž vlastní amenity kit, kde jsou ponožky, blindfold, špunty do uší a zubní pasta s kartáčkem. Samozřejmostí jsou sluchátka a deka. Dávám brašnu do úplně prázdného binu, sedám si a po naboardování celého letadla přichází steward a dává mi předodletový welcome drink, pomerančový fresh – velmi příjemné! Vedle mne sedí obézní Angličan, který se poté, co zjistí, že je let naboardován, přesouvá do uličky na druhou stranu naší middle sekce a mezi námi tak vzniká prázdná sedačka/odkladová plocha. Na obrazovce předemnou se objevuje mapa, ukazující pojíždění po letišti a to, že poletíme trasou dlouhou „jen“ 7759 km.

Po vzletu prochází CC a rozdává jídelní lístky. Zběžně ho čtu, fotím a odkládám. Za chvíli prochází crew znova s prvním servisem nápojů a krekrů. Když ke mně vozík přijíždí, obrací se na mne steward s dotazem „What would you like to drink tonight, Mr. Koppak?“, čímž mne lehce vyvádí z míry, protože oslovení jménem, respektive příjmením, jsem opravdu nečekal. Dávám si nějaké víno a colu, pouštím si film… A pak mám tmu Uondán krátkým nočním spánkem, několika předodletovými drinky a pohodlnou sedačkou usínám a vůbec netuším, kdy nebo jak jsem usnul. Když se probouzím (jak následně zjišťuji, spal jsem skoro tři hodiny), všichni kolem mne pospávají či se dívají na filmy. Než se stačím vzpamatovat, asi do minuty se zjevuje steward, který mi dával poslední drinky, které si pamatuji, směje se od ucha k uchu a říká mi něco ve smyslu „Ondřeji, ty jsi zaspal jídlo! A nám už žádné nezbylo…“ Můj zmatený výraz („Ten člověk si pamatuje i moje křestní!? A došlo jim jídlo!?“) na jeho tváři vyluzuje šibalský úsměv. “A chtěl byste jíst teď? Ano? Nebojte, já seženu něco z byznysu“, mrkne na mne a zmizí kdesi vepředu. Po pár minutách se zjevuje a přináší mi jídlo – grilovaného lososa na nějakých kroupách. Zbytek je klasické Y+ menu, ale je jasné, že jídlo opravdu splašil mezi velkými kluky z C, protože i talíř s lososem se nemůže na podtácek z Y+ vejít. Ryba je opravdu luxusní a to říkám jako člověk, který ryby normálně nejí a nedávno chtěl donutit kuchtíka TK na lince ze Singapuru sníst jeho čepici poté, co mu donesl jídlo s tím, že „We only have fish“, kterážto byla totálně nepoživatelná a já jsem měl celý let hlad.

Zbytek letu trávím střídavě sledováním mapy a seriálů (výběr vpravdě nic moc, pokud tedy nejste nadšenci do germánské kinematografie), návštěvami zbytku výpravy v 54. řadě a chozením na záchod. U posledního se projevila mírná zrada. Když jsem šel na záchod poprvé, nějak automaticky jsem prošel na záchod do C sekce, kde byl bez fronty a prostorný, takže jsem tam asi dvakrát prošel a nějak mi nedošlo, že pro Y+ není určen. Když jsem tam šel potřetí, všiml jsem si jedné zajímavé věci – vedle v galley byl velký tác s nějakými balení čokoládových bonbonů a cedulí „Serve yourself“. Inu, obsloužil jsem se a začal jsem bonbony uzobávat k procházení IFE. Že asi není něco v pořádku jsem pochopil v momentě, když se mne pití roznášející letuška ironicky zeptala, zda tohle se taky podává v economy, to že nevěděla. Po tomto incidentu jsem již začal chodit na toaletu do podpalubí (ano, A346 má záchody v Y v podpalubí) a čekal na svačinu. Ta přišla po vstoupení nad pevninu jižní Ameriky ve formě jakýchsi vegetariánských těstovin a ovocného salátu – obojí bylo, navzdory tomu, jak to zní, velmi chutné. Přiblížení proběhlo v klidu, jen jsem se já, zvyklý sedat u okénka, nechal dokonale zmást údaji z IFE – když jsme dosedli, stále jsme dle IFE měli výšku ještě dva a půl kilometru a pak mi to došlo – my jsme dva a půl kilometru vysoko – jsme v Bogotě! Po pasové kontrole u baggage beltu K. zjistil, že v kocovině nechal v letadle foťák, kterýžto se vydal kamsi do útrob letiště hledat. Nutno dodat, že marně. Poté jsme už jen prošli rychlou celní kontrolou, scannerem zavazadel, vylezli ven a zjistili, že tam na nás zcela neočekávaně čeká nějaký známý od V., který nás uvítal slovy „Little party never killed anybody boys, let’s go!“ a my jsme vyrazili na necelý den do Kolumbie…

Lufthansa coctails v lounge

IMG_2184.JPG (173.11 KiB) Zobrazeno 8419 x

Welcome drink

IMG_2188.JPG (135.13 KiB) Zobrazeno 8419 x

Místa je tu na rozdávání

IMG_2189.JPG (89.96 KiB) Zobrazeno 8419 x

Premium Economy zepředu (foto z internetu)

Rolujeme na odlet

IMG_2192.JPG (155.31 KiB) Zobrazeno 8419 x

Menu v Premium Economy

IMG_2200.JPG (61.83 KiB) Zobrazeno 8419 x

Business jídlo se nechce vejít na ekonomický tácek

IMG_2215.JPG (105.53 KiB) Zobrazeno 8419 x

První servis - pití a krekry

IMG_2205.JPG (116.04 KiB) Zobrazeno 8419 x

Sekce premium economy zezadu

IMG_2243.JPG (154.03 KiB) Zobrazeno 8419 x

Tlustý Angličan vedle ukazuje, kolik místa tam je

IMG_2290.JPG (159.65 KiB) Zobrazeno 8419 x

Pevnina! Vletěli jsme nad jižní Ameriku.

SAM_8330.JPG (120.46 KiB) Zobrazeno 8419 x

Snack před přistáním

IMG_2288.JPG (142.18 KiB) Zobrazeno 8419 x

Nyní přichází dotaz na čtenáře: Chcete, abych pokračování reportu pojal čistě letecky nebo mám přidat i kapitolu o cestování po Panamě samotné?

[whiskey]

samozrejme, ze chceme cely vylet, co je toto za otazky

[koppak]

Bláznivý den v Bogotě a přesun do Panamy City na křídlech Copa Airlines

Když jsme vylezli z prostoru letiště, čekal tam na nás, pravda, překvapivě, Francisco, španělsky ulízaný pětatřicátník v perfektně padnoucím neformálním saku, který nás vítal tím, že mu máme říct, kde máme hostel, ať tam vyhodíme věci a že nás čeká party v „true colombian partybus“. Jsme unavení, prepití a prejásaní, ale Francisco je dost nekompromisní, takže po výměně peněz nás nakládá do auta a veze na hostel. Cestou si s ním povídáme o Kolumbii a Bogotě, přičemž padne otázka i na bezpečnost, že Kolumbie není známa jako nějak extra bezpečná země, ba naopak. Francisco kontruje: „No, it’s safe here…. Well, OK, I admit, we have some security issues here“, přičemž jako důkaz místo slibů nás v momentě, kdy to dořekne, na dálnici podjedou dva náklaďáky s vojáky se samopaly na korbách. Inu, evidentně je to tu běžné, protože on nehnul ani brvou. Po rychlém check inu a uložení věcí na hostelu sedáme zpět do auta a jedeme chytit ten náš partybus. Později zjištujeme, že nějaká jeho sestřenice se stěhuje do USA a tohle je její rozlučkový večírek s rodinou. Francisco parkuje auto na nějakém placeném parkovišti a táhne nás kamsi nocí.

Po několika minutách a pár křižovatkách najednou zpozoruje svůj cíl a se slovy „That’s ours!“ nás táhne na křižovatku, kde na červené stojí pestrobarevné monstrum. Vypadá to, no, asi jako kdyby někdo zkřížil americký školní autobus, hop-on hop-off bus a diskotéku. Už z dálky je slyšet hlasitá hudba, takže se škrábeme na korbu/taneční parket, kde nám jsou nasazeny jakési umělohmotné kravaty, dostáváme do ruky plastové panáky a snažíme se pochopit, kde jsme se to ocitli. Vypadá to opravdu tak, jako kdyby někdo ze school busu vytrhal sedačky a místo nich tam dal pár tyčí a taneční parket. Hudba řve, že není slyšet vlastního slova, snažíme se komunikovat alespoň posunky, ale v ten moment se zjevuje postarší, šedivý pán a nalévá nám do panáků z krabice připomínající víno značky krabicák, jakousi čirou tekutinu. Na krabici je nápis „Nectar“, chutná to jako špatná anýzovka a tak nějak vím, že kdyby to někdo chtěl dovážet do ČR, tak to musí prodávat výhradně pod reklamním sloganem „Nectar – pobleješ hektar“. Až při zpětném zkoumání zjišťuji, že je to „aguardiente“, ohnivá voda, má to asi 29 procent alkoholu a neobejde se bez toho žádný kolumbijský mejdan. Partybus jede dál, muzika řve, ze slušnosti do sebe otáčíme jeden Nectar za druhým a ani si zpočátku nevšimneme, že jsme vyjeli z města a začínáme stoupat kamsi do výšin. Bus nakonec staví v nadmořské výšce 2950 m.n.m. a vysazuje nás na jakési malé diskotéce, kam se všichni nadšeně přesouvají a paří a paří. Začínáme Nectar ředit pivem, Kolumbijky se nás snaží naučit pravou kolumbijskou latinu, zatímco muži mají neustále pocit, že máme málo Nectaru. V kombinaci s únavou a jet lagem ze zbytku večírku zbývá jen pár rozmazaných fotek a stejně rozmazaných vzpomínek. Nutno nicméně uznat, že to byl mejdan jako blázen a opravdu jsme si ho užili. Po návratu do města nás Francisco nakládá do objednaného Uberu, ten nás veze na hostel a víme, že nás čeká náročný úkol: ráno vstát a vidět něco z města.

To se nám, díky jet lagu, poměrně daří a tak, pamětlivi Franciscovy rady, bereme taxíka na Monserrate, 3152 metrů vysokou horu dominující centru Bogoty s bílým chrámem ze 17. století na úplném vrcholu. Že jsme přijeli moc pozdě, poznáváme v momentě, kdy vidíme délku fronty na zubačku. Bohužel je neděle a nahoru míří asi tak polovina osmimilionové Bogoty. Nemáme čas, máme tu jen pár hodin, tak proti svému přesvědčení se coby gringos snažíme splynout s davem, ale nikdo nic nenamítá, takže za celkem rozumnou dobu míříme po neuvěřitelně strmé zubačce na vrchol. Z vrcholu je úžasný výhled na Bogotu, kupujeme si tam něco k jídlu a pití, procházíme celý vrchol včetně velkého food courtu (dá-li se to tak nazvat) a po chvíli kochání a focení jedeme dolů. Bereme taxíka do historického centra, procházíme uličkami na hlavní náměstí, Plaza de Bolívar, kde to žije, mezi ženami prodávající kukuřici na krmení všudypřítomných holubů se proplétají turisté, dědové s lamami, nás hlavně zaujímají dvě krásné Kolumbijky, které vypadají, že tam fotí kalendář. Vůbec, jestli nás něco na Bogotě vysloveně překvapilo, tak to bylo to, kolik je tam opravdu nádherných ženských, člověk se nestačil otáčet V neděli je navíc v Bogotě cyklo den, kdy policie uzavře pro auta ulice v širším centru města, takže jsou dostupné jen pro pěší a cyklisty, takže ulice se změní v jedno velké tržiště se vším možným i nemožným. Užíváme si to do momentu, kdy se V. někdo poměrně drsným způsobem pokusí ukrást peněženku. V ten okamžik nabíráme směr někam, kde jezdí auta, chytáme taxi na hostel, necháváme si poradit restauraci, kde se dá platit kartou a pojíme nějakou místní typickou placku s různými toppings (na výběr je vše, od zeleniny po trhané hovězí). Po večeři bereme taxíka na letiště a chystáme se na poslední přesun do Panama City.

True Colombian Partybus!

Atmosféra v partybusu

Kostel na vrcholu Monserrate

Výhled na město z Monserrate

Reklama na jídelnu na Monserrate

IMG_2357.JPG (168.78 KiB) Zobrazeno 8284 x

Děda si vede lamu přes centrální náměsti :)

Arcibiskupská katedrála v Bogotě, Plaza de Bolívar

Pouliční trhy při neděli bez aut

BOG-PTY
CM622
Boeing 737-700


Na letišti rychle přebalujeme krosny, check in na let Copa Airlines probíhá docela svižně. Tím, že jsme měli každý svůj PNR, tak nás check in rozházel po letadle, ale to je poslední, co řešíme, aspoň máme každý okénko. Po odbavení už jdeme jako staří mazáci do salonku, nicméně z prvního nás vyhazují, že je jen pro F a navigují nás na ten běžnější. Vše opět probíhá bez problémů, salonek je obří, je v něm funkční rychlý internet (což se o zbytku letiště BOG, kromě pár míst, říct nedá). Dáváme si něco k pití (jediný K. tak je ještě schopen do sebe poslat panáka, já se držím 325ml skleněných lahviček Coca Coly, stejně jako V. který bude za nějaké dvě hodiny řídit.) Boarding probíhá standardně, naše 737 je sice možná postarší, ale pohodlná, vedle mne si sedá Latinoameričanka typu „je mi 40, ale snažím se vypadat maximálně na 20“, start probíhá již za tmy a krátce po startu letadle dělá nad Bogotou velikou pravotočivou zatáčku, z níž je krásně vidět nasvětlené město. Po nastoupání na přijatelnou hladinu začíná servis, dostáváme slušný plátek šunky a jakousi středoamerickou variaci na salát Caprese, ale je to dobré, na hodinový let je toho akorát a rozhodně je to zajímavější než sendvič do Frankfurtu. K pití si na žízeň dávám pivo (piva je vždy nejvíc) a dostávám Panama Lager (a doufám, že tahle voda není nejlepší pivo v Panamě, což, jak se ukazuje následně, není ani zdaleka). Celý servis je pohodový, letušky hezké a usměvavé a já tak dostávám představu o tom, jak se asi létalo po Evropě před dvaceti lety. Copa Airlines, které se rády chlubí nejlepší sítí a nejrychlejšími přestupy široko daleko, udělaly celkově velmi dobrý dojem. Přistáváme včas a máme asi hodinu na to vyzvednout auto z půjčovny. Bohužel letiště PTY se předělává, takže imigrační je omezeno, navíc jsme přiletěli v jakési vlně příletů, takže fronta pro cizince je na hodinu čekání ve špatně klimatizovaném prostoru. Na imigračním jsem poprvé viděl, že by někdo opravdu procházel imigrační kartu, protože mi ji vrací s tím, že mám špatně název hotelu. Už jen vzít dávno z beltu sundané batohy, projít posledním rentgenem, vyzvednout auto („You’ve been upgraded, you have Toyota Yaris now!“ ) a vyrazit hledat cestu na hostel, který leží na druhé straně Ciudad de Panamá…

Salonek Aviancy

Na jídlo jsou nabízený drobné snacky

Zátiší s alkoholem, na který vůbec nemám chuť

Tabletový koutek v salonku

Odlet z Bogoty

Jídlo na hodinovém letu

Panama Lager, panamský pisswater

[whiskey]

Stale lepsie a lepsie!

[tatranka]

Perfektní čtení. Díky.

[koppak]

Kolem panamského průplavu od oceánu k oceánu a prohlídka Panama City

Po chvíli hledání podle pofidérní mapy nacházíme náš zabookovaný Hostel Villa Vento Surf. Na tomto surfařském hostelu je nejzajímavější to, že se nachází uprostřed stínů kolemstojících mrakodrapů uprostřed zástavby, takže ty surfy na recepci a obecně hodně surfařská nálada tu vypadá lehce nepatřičně. Hostel nicméně má bazén a klimatizaci, takže vše v pohodě, myslíme si. Z omylu nás vyvádí první noc, kdy zapnou klimatizaci na asi 3 stupně Celsia, nejde to změnit, vypnout, nic, takže se ráno budím ve 3 košilích, svetru, kraťasech, džínách a dvojích ponožkách. Takhle navlečený nechodím spát ani do spacáku na sníh. Jdeme si ráno stěžovat a zjevně už ráno sjetý recepční nám konstantně tvrdí, že no problem, že v pokoji je těch 24 stupňů, které tvrdí papír v pokoji a odmítá se s námi bavit, jen nabízí second blanket for free, takže si bereme tenké deky, interně přejmenováváme hostel na „24 stupňů“ a klepeme kosu další dvě noci… Máme pronajaté auto a jasný plán: Chceme za jeden den stihnout kanál a oba oceány. Nejdříve jedeme na tzv. Causeway Islands, 4 ostrůvky spojené silnicí kousek od kanálu. Jsou popsány jako leisure resort s tím, že z jednoho z nich by měl být hezký výhled na začátek kanálu. Nacházíme jej, ale bohužel vstup na cestu vedoucí na vrchol kopečku je zastavěn bránou. Leisure resort je prakticky liduprázdný a nám poprvé dochází, že jsme tu opravdu mimo sezónu. Odjíždíme o kus dál, kde je vidět Bridge of the Americas, most přes pacifické ústí kanálu. Děláme pár fotek a odjíždíme na Miraflores Locks, kde je za 15 USD možné jít do muzea kanálu a podívat se na zdymadla. Muzeum poměrně zajímavým ukazuje stavbu a fungování kanálu, nejlepší částí je asi ta, kde lze z imitovaného kapitánského můstku nákladní lodi sledovat celý průjezd zdymadly v Miraflores. Zajímavou informací bylo rovněž info o rozšiřování kanálu, což je projekt, který aktuálně beží, měl být spuštěn 2015 a aktuálně se hovoří o 1. dubnu 2016 – paralelně se současným kanálem se staví další trasa, která bude schopna přijímat lodě mnohem větší než je současná kapacita – současný kanál pojme lodě do objemu 4500 lodních kontejnerů, nový kanál pojme lodě do kapacity 12 000 kontejnerů! Bohužel v Miraflores žádnou loď nevidíme a když se ptáme, v kolik přijede další, je nám řečeno, že až ve dvě, na což nemáme čas (je poledne), takže sedáme do auta a jedeme najít nějaký kopeček, ze kterého by šel kanál vidět více jako celek. Tipy máme z mapy asi 4, takže se motáme po různých okreskách, vesnicích a pralesních cestách, nicméně na všech nás dříve či později zastaví zamčená brána. Jen jednou zabloudíme do nějakého pofidérního jungle resortu, ale kromě jednoho ochočeného nosála tam také nic není, tak jedeme dál na Gatun Locks. Tam nám o pár minut utíká poslední prohlídka, tak aspoň zpoza oploceného plotu fotíme průjezd jedné opravdu velké lodi.

Trasa cesty

Puente de las Américas aka The Bridge of the Americas na pacifickém ústí průplavu

Panama, stát s největším množstvím lodních kontejnerů na hlavu na světě... Jsou úplně všude!

Imitace průjezdu kanálem

Výhled na zdymadla

Šedivá lodička pluje skrz kanál

Remorkéry, které pomáhají s manipulací s loděmi při přepravě kanálem

Další škuner

Potom už míříme do Colonu, města na karibské straně Panamy, kde chceme stihnout ten Karibik. Bohužel z úvah o koloniálním původu názvu města nás po příjezdu vytrhne krutá realita – název Colon bezpochyby pochází od kolon na silnicích, které tu stojí a pojíždějí méně než krokem… Po chvíli odhybáme do postranních uliček a dostáváme se do toho správného Karibiku, který mi nejvíce ze všeho připomíná, jak to vypadalo na Kubě v místech, kam jsme se dostali, když se nám povedlo zdrhnout průvodkyni a policajtce v jedné osobě – chudoba, odpadky a smrad. Dojíždíme co nejblíže vodě, parkujeme v nějakém temném koutě a jdeme k moři. Naši ideu o koupání rychle rozpustí kamenitý vstup do vody plný odpadků a poměrně velký příboj. Vedle nás přibíhá nějaký místní klouček, stahuje si kalhoty a do Karibiku močí, jako by to bylo zcela normální… Jaký kontakt jsme měli následně s prvním Karibikem tohoto výletu my, si můžete domyslet sami Následně to otáčíme a jedeme po dálnici nejkratší možnou cestou na letiště vrátit auto, odtud poměrně náročně autobusem (z nějakého důvodu se v Panama City nepočítá s tím, že by člověk mohl jet z letiště jinak než taxíkem nebo pronajatým autem, takže zastávka je pekelně daleko a je dost těžké ji najít). Nakonec se ale daří, nicméně řidič chce nějakou kartičku na ten bus, kterou je nutno mít, my ji samozřejmě nemáme, takže nás nakonec pouští zdarma, za což ty 4 USD, které jsme měli připraveny, dostává do kapsy od košile. Načerno jezdit nechceme

Colón..

Vstup do Karibiku

Bus má správný výfuky

IMG_2531.JPG (93.53 KiB) Zobrazeno 8182 x

Další den vstáváme opět brzo, protože ve 24 stupních se déle spát nedá a po snídani vyrážíme na prohlídku města. Panama City mi osobně nejvíc ze všeho připomínalo Miami – město v příjemném klimatu (V Panama City bylo v době naší návštěvy kolem 30°C), plné palem a mrakodrapů na břehu moře, široké silnice a bez španělštiny si člověk neobjedná ani hamburguesu. Kousek od hostelu máme F&F Tower, mrakodrap ve tvaru závitu, podle mne rozhodně nejhezčí ve městě. Když k němu přicházíme, přistihne nás další specifikum mimosezónního cestování v oblasti střední Ameriky: mimosezóna je tu sezónou dešťů, takže v praxi to vypadá tak, že každých 45 minut začne na cca hodinu pršet. Takže se takřka pravidelně střídá třičtvrtěhodinka, kdy neprší, s hodinkou, kdy prší – a prší hspíše více než méně. Takže chytáme taxíka a jedeme na prohlídku Panama Viejo, úplně původní Panama City, založená roku 1519 a vypálená roku 1671 kapitánem Morganem (ano, to je ten, co se po něm jmenuje ten rum!). Do dneška z něj zbylo jen pár ruin, jeden rozpadlý kostel a jedna věž, na kterou se dá vyjít po schodech. Vstup do areálu stojí pro cizince 12 USD, ale my jsme víceméně omylem prošli zdarma až dovnitř a nikdo nic nekontroloval, takže jsme si jej prošli zadarmo. Panama Viejo je hned na břehu moře, které nicméně připomínalo jen odhalené dno a jak jsme se dočetli, kolem Panama city jsou jedny z nejvýraznějších slapových jevů na světě, kdy rozdíl mezi přílivem a odlivem je až 6 metrů a děje se tak celkem 4x denně (2x příliv a 2x odliv). Poté jedeme na Casco Viejo, španělsky staré město, které bylo vybudováno o pár kilometrů vedle na kopci poté, co původní město bylo vypáleno. Casco Viejo je městečko v klasickém španělském koloniálním slohu, barevné domečky, balkonky, obchůdky... Podle průvodce zde nacházíme jídelnu pro místní s údajně typickým panamským jídlem a když vcházíme, venku se opět dělá čina, že by psa nevyhnal. V pohodě dojíme a po projítí horní části historické čtvrti se vracíme dolů, kde jsme zahlédli věc nečekanou – lokální minipivovar. Na rozdíl od zbylých dvou spolumoknoucích nejsem pivař, ale vedro je navzdory dešti děsné a jedno bezpochyby bodne, tak jdeme ochutnat, co si představují místní pod pojmem minipivovar. Jmenuje se La Rana Dorada (Žlutá žába), na úvod přináší jakousi loď, v níž jsou v deckách na ochutnávku všechny druhy piv, které tam vaří pohledná sládkyně (sic!). Venku opět začíná hustě pršet a my zjišťujeme, že piva chutnají dobře a ještě navíc jsme trefili happy hour... Z jednoho se rázem stává několik a tak když o pár piv později přestává pršet, jdeme doprohlédnout Casco Viejo, navíc ještě stíháme v místní kavárně první panamskou kávu (ano, hádáte dobře, šli jsme se schovat před deštěm ). Když dojdeme k části u moře, kde je vody takřka do půlky lýtek, jakýkoli další boj s deštěm vzdáváme a odhodlaně prohlížíme co se dá, ale zradí nás vítr – od moře začně silně foukat a jindy jen nepříjemná vlhkost se mění v dost krutou zimu, takže bereme taxi k hostelu, necháváme se vyhodit u Pizza Hut za rohem, kde doplňujeme energii americkou verzí pizzy a celí promrzlí se těšíme na studenou sprchu (přece byste si nemysleli, že v hostelu 24 stupňů mají teplou vodu!) a příjemnou noc ve čtyřiadvaceti stupních….

F&F Tower

IMG_2542.JPG (81.24 KiB) Zobrazeno 8182 x

Pohled je na něj hezký ze všech úhlů

IMG_2548.JPG (146.1 KiB) Zobrazeno 8182 x

Ruiny kostela v Panama Viejo

Věž - nejvyšší dochovaná budova v Panama Viejo

Pohled z věže v Panama Viejo na Panama Nuevo

Náměstíčko v Casca Viejo

Nejlepší název pro večerku... ever

Casca Viejo

IMG_2643.JPG (219.09 KiB) Zobrazeno 8182 x

Casca Viejo

Ochutnávkový set v minipivovaru

Minipivovar má v pivnici originální umyvadla!

Casca Viejo

IMG_2679.JPG (197.67 KiB) Zobrazeno 8182 x

Kostel v Casca Viejo

V Casca Viejo chčije a chčije

[hafi]

Supeeeer! Ale příliv a odliv 4x denně? Jakto?

[koppak]

Supeeeer! Ale příliv a odliv 4x denně? Jakto?

Díky

Upřímne mne to taky zaujalo, když jsem to tam četl na ceduli (konečně proto mi to utkvělo) a nejsem geograf, abych to dovedl vysvětlit, ale podle téhle tabulky to vypadá, že to tak opravdu je - a podobné údaje jsem našel na více webech...

[hafi]

jo ták...tak to je normální. Prostě dva cykly za den. Já to pochopil jakože 4 přílivy a 4 odlivy za den a to by bylo divný.

[koppak]

Oni to měli špatně napsané a já to slepě přepapouškoval, opravím to

[koppak]

Boquete - do hor, pralesů, pramenů a kávových plantáží

Další den je dnem přesunu – naším cílem je Boquete, malé městečko v horách provincie Chiriquí, ve výšce nějakých 1200 metrů nad mořem pod 3475 metrů vysokým aktivním vulkánem Barú, nejvyšší horou Panamy. Městečko je známe svými všemožnými aktivitami v tamní nádherné přírodě, od koupání v horkých pramenech, přes rafting v tamních řekách, výlety na sopku či za ikonickými chocholatými quetzaly až po canopy ziplining. Nabídka zní skvěle, ceny už tak ne, ale to se nějak vyřeší na místě, je třeba se tam nejdříve dostat. Ráno vstáváme brzo (těšíme se, až budeme spát někde, kde nebude v noci místních 24 stupňů), bereme za nějaké tři dolary taxíka na autobusové nádraží Albrook, které je kousek od místního druhého mezinárodního letiště s převážně domácím provozem, na které se budu za pár dní vracet. Teď je třeba sehnat lístky do Davidu, kde přestupujeme na bus do Boquete…

Mapa cesty

mapa.jpg (52.12 KiB) Zobrazeno 8049 x

Zde bych si dovolil malou odbočku. Jestli mne ne Panamě něco překvapilo, tak to byly dvě věci: jak překvapivě málo lidí tady mluví anglicky a jak draho tu je. U státu, u něhož je americký vliv přes kanál dlouhodobý a historický, u státu, který používá jako platidlo americkou měnu, větší města by si člověk spletl s městy americkými a místní supermercada by si zevnitř lehce spletl s Walmartem, bych čekal, že anglicky bude mluvit takřka každý. Opak je pravdou – pominu-li recepční na hostelech (z nichž byli 50% expati a ze zbylých mluvila na vyšší než bazální úrovni také tak polovina) a jednoho taxikáře, který mne poslední den vezl na PTY, byl problém se domluvit anglicky takřka všude. Svou verzi toho, proč to tak je, mi nabídl zmíněný taxikář – tvrdil, že v chudších zemích mají lidé více motivace, v Panamě je díky slušnému přísunu peněz za kanál hodně lidí vlastně spokojených a nemají motivaci se učit. Takže bez španělštiny je člověk dost ztracený – já španělsky mluvím v intencích několika desítek slovíček a frází, zbytek výpravy vůbec, takže to občas bylo opravdu dobrodružné Druhou věcí byla cenová hladina – byla značně výš, než jsem ji čekal, protože se všude dočtete o relativně levné zemi a cenová hladina, která tam reálně byla, odpovídala spíš větším americkým městům (a někdy i nejdražším městům USA) než banánové republice. Když jsem se ptal na tohle, lidé – místní i v Panamě žijící expati – se nezvykle shodli: za poslední 2-3 roky se ceny ztroj- i zčtvernásobily. Taxikář mi dával příklad, když si kupoval zmrzlinu – před dvěma lety údajně stála 25 centů, nyní dva dolary. Co je na tom pravdy nevím, nicméně pár amerických důchodců s permanent residency v Panamě, které jsem potkal v letadle na cestě zpět, říkal, že kvůli těmto „skyrocketing prices“ raději prodal byt v Panama City a cestují, že je to levnější.

Na autobusovém nádraží naštěstí každé okénko prodává do jedné či dvou destinací, takže lokalizace okénka, prodávajícího lístky z města hlavního do toho druhého největšího, byla otázkou pár okamžiků. Autobusové nádraží je prostorné, dokonce s několika Free WiFi points, food courtem a dalšími krámky vč. obchůdku věnovaného výhradně skupině One Direction. David je vzdálen nějakých 450 km na západ převážně po „Panamerikáně“, cena jízdenky 15,25 USD je proti 70-100 USD za letenku značně přijatelnější a těch sedm hodin v buse nějak přežijeme. Dostáváme lístky, jedeme za dvacet minut, rychle zkusit sehnat něco k pití a začíná boarding. Na turniketu, kam by se z logiky měl dát lístek, který máme v ruce, na nás zuřivě mává zřízenkyně autobusáku, z jejíchž slov pochopím, že nám chybí jakási tarjeta, jakýsi další lístek. Po chvíli sprintování s krosnami zjišťujeme, že je to přesně ten bus lístek, co nám chyběl v autobuse z letiště. Nemám čas to nějak obšírně řešit, platím tři dolary a s jazykem na vestě dobíháme, zřízenkyně je spokojena, že máme kartičku, my jsme spokojeni, že můžeme do busu, odevzdáváme krosny a nastupujeme. Bus je dvoupatrový a z nějakého důvodu jsme dostali lístky úplně do první řady na horní palubě, která je hned za sklem a slibuje vyhlídkovou jízdu. Tedy, slibovala by, kdyby tam fungovaly stěrače. Cesta je dlouhá, po vymotání z města dost monotónní, takže si pouštíme nějaký film a cesta docela ubíhá. V půlce cesty je 30 minutová zastávka na jídlo a odskočení, my měkneme a s vidinou dalších takřka 4 hodin v buse místo do místní lidové jídelny zapadáme do McDonald’s. Cesta nakonec uběhne překvapivě rychle, i když máme zpoždění díky všudypřítomným pracím na silnici a stavební technice, která cestu evidentně po celé její délce rozšiřuje, takže nakonec trvá přes osm hodin. V Davidu vystupujeme, bereme věci a ptáme se na Boquete. Všichni (konečně jako snad naprosto všichni v celé Panamě) jsou naprosto nápomocní a ochotní a navigují nás – španělsky, jak jinak – ke starému americkému školnímu autobusu s nápisem Boquete na předním skle. Řidič okamžitě poznává, že ti gringos s krosnami jsou jeho, volá nás, krosny nám dává dozadu, a když se bus zaplní do posledního místa (což trvá jednotky minut), vyrážíme. Hodinku jedeme do kopce, se mnou chce konverzovat nějaká vedle mne sedící Polka, která nicméně neumí skoro ani slovo anglicky, češtině nerozumí a když říkám, že mluvím trošku německy, spustí na mne ten správný německý kulomet vzor MG 42, kterým mne totálně odepíše. Po příjezdu do Boquete vystupujeme, jdeme pár metrů na hostel a po večeři v městečku a předraženém pivu před spaním usínáme spánkem spravedlivých s tím, že program vymyslíme ráno.

Přejezd přes Bridge of the Americas

Boquete je město v mraku...

Stále v mraku

Ráno snídáme v podniku Seňor Gyros ten naprosto typický horský panamský gyros a jdeme pokračovat ve večer započatém zjišťování toho, co se tu dá dělat. Protože začíná (obligátně) pršet, volíme horké prameny jako variantu, kdy bude jedno, že prší. Protože žádná vhodná tour nejede, chytáme taxíka, domlouváme cenu nějakých 15 USD (všechny taxíky po celé Panamě vč. hlavního města fungují na domluvě ceny předem) za odvoz k hot springs. Taxikář zkouší klasický trik s tím, že nemá zpět pětidolarovku na dvacku, takže mu hezky poskládáme těch 15 babek rovnou a vystupujeme. Bohužel nás řidič nevysadil u hot springs, jak jsme tak trošku očekávali, ale na začátku pětikilometrové stezky k nim. Nutno uznat, že zde evidentně stojí všichni taxikáři, protože dál to moc průjezdné nebylo. Vyrážíme na pochod, nejdříve mezi kravskými ohradami kde míjíme i jednu farmářskou terénní Fabii (nikdy by mne nenapadlo, kolik jezdí v Panamě Škodovek!), cesta jde nahoru dolů, nakonec se mění v silně blátivou cestu džunglí a nakonec dorazíme na jakýsi izolovaný statek, odkud vybíhá jakási agilní indiánský babička a vybírá dva dolary za vstup do pramenů. Prameny jsou taková dvě malá propojená jezírka, prameny jsou opravdu horké, takže v nich jde vydržet tak maximálně dvě minuty, sem tam někdo přijde a odejde, ale zázemí kolem není vůbec žádné, ani baňos aka toalety, natož něco sofistikovanějšího jako výčep. Takže po chvíli, když zjistíme, že jsme značně podcenili množství vody, které máme s sebou (máme necelou půllitrovku na tři lidi), vyrážíme zpět. Po strastiplné cestě přicházíme do městečka, hledáme nějakou hospodu, tam každý exujeme láhev pití a protože do Boquete nic nejede, chytáme bus do Davidu, necháváme se vysadit na křižovatce s hlavní, chytáme obligátní schoolbus, po návratu procházíme městečko, dáváme s kávu ve vyhlášeném Café Ruiz a končíme v zahradách nad městem. Při cestě domů objevujeme – světe div se – lokální minipivovar, takže jdeme na jedno ochutnávkové. Po něm večeříme v nějaké jídelně pro místní (je toho hodně, stojí to málo a objednat se dá prstem) a jdeme na hostel usnout spánkem spravedlivých.

Škoda Fabia Panamá Farmline

Bahnitá cesta pralesem

Horký pramen

Městská zahrada

Městská zahrada

Jesus parking only

IMG_2775.JPG (167.29 KiB) Zobrazeno 8049 x

Co mají dnes na čepu?

Ochutnávka piv v horském minipivovaru

Další den jsme objednáni na coffee tour, jednu z hlavních atrakcí téhle oblasti: vzhledem k vynikajícím podmínkám je na okolních kopcích mnoho kávových farem, které – dnes již většina z nich – pořádají exkurze pro turisty. Nejznámější je výše zmíněná Café Ruiz, ale my zcela nevědomky při bookingu nabíráme směr do Finca Dos Jefes, o níž následně na netu zjišťujeme, že má suverénně nejlepší hodnocení široko daleko. Tour sice stojí o 5 USD více než ostatní (30 vs. 25), ale následně nutno uznat, že to bylo worth every penny, tedy, pardon, every cent. Vyzvedává nás bodrý gringo ve velkém vanu, dívá se na nás trošku podezřele, když chceme do auta dát i krosny, protože pak chceme jet rovnou dál, ale když vidí, že chci fotit výhledy z cesty stoupající nad údolí, atmosféra je rychle uvolňuje a průvodce se představuje jako Kanaďan, který jezdil tak často na dovolenou do Panamy, že si řekl, zda by nebylo levnější a jednodušší tam rovnou zůstat. Na celé tour je nás pět – my tři a pár cca třicátníků ze Švýcarska. Kanaďan tour zahajuje dotazem, zda mezi námi je někdo, kdo nepije kávu a zjištění, že ne, mu evidentně zvedá náladu. Na začátku nám vaří jakýsi divný čaj, který následně identifikuje jako čaj z kávových slupek. Následně nám dává velmi obsáhlou, vtipnou a srozumitelnou přednášku o kávě a její produkci v angličtině, přičemž se, pro nás s podivem, absolutně nebojí pustit jakékoli číslo z účetnictví – náklady máme X, produkci Y, prodáváme za Z, jen Němci to od nás kupují za 2Z, takže hádejte, komu prodáváme nejvíc. Nebudu zde zabíhat do podrobností o kávě jako takové, přeci jen jsme v tripreportech a ne v gastrokoutku. Bere nás nicméně na prohlídku mezi keře kávovníku, kterých má na farmě několik tisíc a když se ptáme, proč se všude mezi nimi válí čerstvé pomeranče, citrony a limetky, říká, že ty stromy tu má od toho, aby dělaly stín kávovníkům. „And about oranges and limes, I have following policy: Take as much as you can carry“, doplňuje. Sbírám limetku do večerního Cuba Libre a po nezbytné ochutnávce z obřích french pressů a vysvětlení, jak se hodnotí kvalita kávy se prohlídka blíží ke konci. Nakládá nás zpět do auta, vykládá nás před jídelnou, kde jsme včera večeřeli, takže tam do sebe rychle házíme oběd a utíkáme chytit školní bus do Davidu.

Výhled na městečko Boquete

Místní cedule potěší každého milovníka kávy

Kanadský průvodce popisuje kávový keř

Takhle roste káva - zrnka nezralá (zelená), zralá (červená) i vadná (černá)

Den stará sklizeň

IMG_2859.JPG (355.38 KiB) Zobrazeno 8049 x

Po týdnu sušení

IMG_2856.JPG (328.85 KiB) Zobrazeno 8049 x

Různě upražená káva

SAM_0138.JPG (156.79 KiB) Zobrazeno 8049 x

Ochutnávka z malých french pressů

[Airbus380]

Opravdu zajímavý tripreport! Těším se na další pokračování a jsem rád, že popisuje i mimoleteckou část Jen škoda, že počasí mimo sezonu asi opravdu nestojí za moc.
Jak vypadá ta Panamerikána? V jakém stavu ta silnice je a jak velký je tam provoz?

Jinak v menších latinsko-amerických zemích jezdí Škodovek relativně dost, v těch větších naopak vůbec žádné, protože VW

[koppak]

Díky! Co se týče počasí, my jsme v tomhle ohledu "pankáči", na sever jezdíme v zimě, ze Sýrie jsme odjeli dva dny před vypuknutím nepokojů vedoucích k občanské válce... Bohužel co se týče počasí, tak jsme si štěstí vyplýtvali loni v červni v Thajsku a teď v té Panamě to bylo chvílemi opravdu otravné....

Co se týče Panamerikány, no, z Panama City vyjíždí klasický čtyřproud a ten se potom zužuje na dvouproud, kvalitou kolísající mezi slušnou silnicí první třídy a okreskou mezi dvěma malými městy kdesi mezi dvěma menšími městy... Nicméně jak jsem psal, všude staví a cílem je evidentně čtyřproud po celé délce... Takže hodně častý pohled je tohle:

A co se týče provozu, no, zácpy tam nejsou (leda u měst), ale že by jel člověk sto kilometrů sám a nepotkal nikoho to taky ne, takže takový mírný až střední....

[koppak]

Bocas del Toro - karibská strana Panamy

Bus doběhneme tak tak, ale ještě je místo, takže odjíždíme a za cca hodinku jízdy jsme v Davidu, kde se doptáváme na bus-maršrutku do Almirante, města u Karibiku, odkud jezdí lodní shuttle na ostrov Colón, hlavní ostrov provincie Bocas del Toro, odkud jezdí watertaxi na ostrůvek Caranero, kde budeme příští tři noci spát. Že jízda bude zážitek je jasné už v momentě, kdy řidič zjišťuje, že nemá místa na naše krosny, ale ať mu je tam necháme, že si nějak poradí. Usazuje nás do takřka plného vozidla, načež za oknem vidíme, jak jeden z dvojice řidič-průvodčí bere naše krosny a zkušeným pohybem je teleportuje kamsi nahoru směrem střecha auta. Vyměníme si mezi sebou několik pohledů, pokrčíme rameny, protože víme, že s tím stejně nic nenaděláme a za pár minut vyjíždíme. Musíme překonat hory, abychom mohli spadnout k druhému oceánu. Řidič jede na šedesátce sto deset, předjíždí kamiony do zatáček, do kterých by neviděla ani ježibaba se třetím okem a když začne pršet tak hustě, že je vidět na dva metry a my si uvědomíme, že máme krosny přidělané na autě, pokouší se o nás mdloby. Hlavně tedy o K., který si uvědomí, že v té krosně má měsíc starý pracovní notebook. Insha'Allah, řekli by arabové a je to tak jediné, co v daný moment funguje. Někdy v půlce cesty je přestávka na jídlo a odskočení, kdy nám padá kámen ze srdce, protože krosny jsou tam, dokonce zabaleny ve velkém, silném igelitu. Nakonec dojíždíme vcelku, bereme taxíka do přístavu na poslední loď, zapisujeme se do jakéhosi obskurního seznamu pasažérů a na takové kocábce se vydáváme směrem na Bocas del Toro. Cesta trvá asi dvacet nebo třicet minut, rovnou na molu sháníme water taxi na Caranero, malinký ostrov asi 200 metrů přes vodu od místa, kde jsme přistáli, což se nám obratem daří. Vodní taxikář se nás ptá, kde bydlíme, což zprvu nechápeme, proč se ptá, ale po dvou minutách jízdy a dolaru za osobu začínáme chápat – máme vlastní soukromou loď, která nás dovezla až k soukromému molu našeho hostelu! Ubytováváme se, první koupel v Karibiku, po níž se dáváme do řeči s místním barmanem, mladým Němcem Danielem, který nám vypráví, jak se z Německa dostal přes práci v luxusních hotelech ve Švýcarsku k míchání drinků v hostelu na zapadlém karibském ostrůvku v Panamě. Do toho nám míchá drinky, já mu za to věnuji svoji desinfekční placatku s Laphroaig, z čehož poskakuje radostí a vůbec je z toho zase jednou povedený večírek.

Chill na pláži u minipivovaru

Deštník lvl: banánová republika

IMG_2887.JPG (237.03 KiB) Zobrazeno 7967 x

Další den ráno věnujeme prozkoumání nejbližšího okolí hostelu, kde se střídají čisté bungalovy a hostely s místními obydlími z prken a vlnitého plechu, objevujeme dokonce supermarket (který vlastní Číňan, hrají tam čínské písničky a prodávají tam metrové mačety za 4,75 USD). Když si koupíme něco k pití, máváme na kolem plující loďku a necháváme se za dolar na osobu hodit na hlavní ostrov, Isla Colón. Ten je sice větší než Caranero, na kterém bydlíme, je na něm i hlavní město province, Bocas Town, které mi opět připadá, že je esencí Karibiku, ale toho čistějšího, barevnějšího a pohodovějšího než bylo město Colon. Jdeme najít letiště, ze kterého za dva dny poletím zpět do Panama City, jednak nás zajímá, zda se k němu dá dojít pěšky a navíc potřebuji zjistit, zda je u Air Panama nebo není třeba tisknout potvrzení o e-ticketu, protože jsem na něj zapomněl. Přes ulici od letiště leží na zahrádce nějakého domečku trup letadla evidentně because why not… Za koncem RWY je – za plotem letiště, či lépe řečeno tím, co z něj zbylo – fotbalové hřiště, kde později vidíme děti hrát kopanou. Podle průvodce vybíráme nějakou rozumnou restauraci, protože je čas pozdního oběda a cestou nás na random křižovatce zaujímá cedule „Brewery“. Jestli mají minipivovar i tady, tak to se můžeme v ČR jít bodnout… A opravdu, po nějaké chvíli dojdeme k žlutému domečku s nápisem Local Beer Made Here, dáváme si Grapefruit IPA, jdeme s tím na lehátka na pláž (protože tady má vlastní pláž i místní hřbitov)… a všichni tři usínáme. Když se vzbudíme, dopijeme ten zbytek piva, co nám zvětral, přemýšlíme, koho napadlo karibský minipivovar vyzdobit dvěma páry sjezdových lyží, vracíme se do přístavu a bereme water taxi zpět na hostel. Odtud vzápětí vyrážíme k Číňanovi pro něco k pití, s tím, že když jsme tam, máme čas a zrovna neprší, vyrážíme na obchůzku ostrova. Údajně je možné ho obejít za hodinku. Vesnička se postupně mění ve vilky u moře, soukromá přístaviště jachet (no dobře, vidíme asi jednu) a po chvíli se to mění v prales, kterým vede uzoučká cestička, která se ráda ztrácí v podrostu a nakonec přechází v pláž, kde není ani živáčka. Pláže neobydlené postupně přechází v pár malých hotelů a restauraci, kde zrovna mají happy hour na drinky. Dáváme si drink, večeři a vracíme se na hostel, kde roztahujeme lehátka na pláži, mícháme si Cuba Libre z místního, panamského rumu, pouštíme si místo večerníčku Čtvrtou hvězdu a užíváme si ten až neskutečný kýč.

Hamaky nad vodou, jedna z top features Gran Kahuna hostelu

Pohoda v hamace

Obydlí místních na Caraneru

Obydlí místních na Caraneru II

Bocas Town

Bocas Town

Fotbalové hřiště vedle dráhy

Prostě trup letadla na zahrádce

Trasa cesty

Prázdné pláže na Caraneru

Další den ráno máme domluvenu jakousi tour lodí po okolí. Domlouvali ji kluci a když se jich ptám, co tam bude, odpovídají, že sami nevědí, protože zřízenec hostelu, který to má na starosti, byl v době jejich zjišťování natolik našrot, že jim prý odkýval, že tam bude úplně všechno. Loď přijíždí načas, ještě nezbytné formality na překladišti na hlavním ostrově a můžeme vyrazit. První zastávka jsou korály a mořské hvězdice, které jsou viditelné i z lodi, v Dolphin bay vidíme dva delfíny (průvodce tvrdí, že někdy jich bývá i 40, jindy vůbec žádní) a potom nás hustým deštěm veze kamsi na velkou písečnou pláž, kde máme dvě hodiny na koupání. Když lezu do vody, poprvé si všímám, že mám nějaké rozedřené nárty u nohou, ale nevěnuji tomu pozornost. Pláž se velice rychle svažuje, takže v kombinaci s chvílemi až dvoumetrovými vlnami a extrémně teplou vodou jsou to ideální podmínky na návrat do dětských let – s tím rozdílem, že si k tomu můžeme dát pivo Dalším bodem je zastávka na šnorchlování (nic moc, navíc je tu opravdu hodně medúz) a na oběd v jakési restauraci, ale na hostelu náš předem upozornili, že je hodně fancy, takže obědváme z vlastních zásob. Cestou ještě loď zahýbá k jakémusi ostrůvku a průvodce ukazuje něco na stromě v dáli a není mu moc rozumět, co že to říká... Vypadá to jako divná opice, aha, už mu rozumím, sloth, lenochod! Pak už náš jen vyklápí na našem domovském molu a my si užíváme poslední večer v Karibiku, protože ráno musíme v pět vstávat, abych já stihl letadlo a kluci loď na pevninu.

Pláž, kde nás vyložili na koupání

Najdi lenochoda!

Vodní benzinka

[hafi]

Baví mě to a láká mě se tam někdy aspoň krátce podívat, ačkoli zatím Panama nějak v cestovatelských plánech nebyla. Těším se na závěr.