V Londýně zaparkujeme
kdesi. Kdesi uprostřed ničeho, ale rozhodně ne u nástupního mostu. A není divu, tak je to na velkých letištních normální. Vždyť když do Prahy přiletí letadélko od Ostravi, tak ho taky nešoupnou hned před hlavní terminál a nerozvinou červené koberece. Ne, oni to letadélko vrznou tam, kde zrovna zbylo místo a křováci z východu ať si k terminálu dojedou pěkně busem.
A Praha, pojďme si říct na rovinu, to je pro Londýňany křoví první kategorie.
Hned po zabrzdění letadla upgrejdi v kabině vyskáčou ze svých sedadel jako čerti z krabiček. Pěkně jeden po druhém se všichni prudce vztyčí a začnou se násilím drát k východu. Dveře letadla jsou přitom ale stále zavřené a ještě dlouho tak zůstanou. Toto nevysvětlitelné puzení na turbo-tlakové vystupování z letadel je opravdu hrozný zlozvyk... Pomalu se posbírám, využiji toho, že můj soused je dávno natlačený v přední kuchyňce a vklidu si vyndám z binu příručák, upravím se, vyplivnu žvejkačku a nenápadným pohybem přesunu obsah poklopce na svou oblíbenou stranu. Pohodlí na cestách, to já mám rád.
U letadla zastavuje první letištní autobus. Nad čelním sklem se mu střídají nápisy WELCOME TO LONDON a CLUB EUROPE. Rozloučím se ve dveřích s letuškou, na které vidím, že nás, co vystupujeme, počítá prstem.
No a jakmile letuška napočítá do šestnácti – tedy obsah business třídy - zahradí svým vlastním tělem východ z letadla a nikoho dalšího nepouští. Naskočím do autobusu, rozvalím se, rozhodím ruce přes celou dvojsedačku, autobus se vzápětí rozjede a všech osm upgrejdů v kabině propukne v pobavený jásot. Debilové! Vždyť tenhle autobus odjíždí prázdný a tam je ještě plné letadlo lidí!
To je ovšem omyl.
Tento autobus neodjíždí prázdný. Tento autobus je vyhrazen pro cestujícící business class a pro všechny ostatní přijede jiný autobus, ve kterém už ale bude již o něco těsněji. A ano, i za tohle si lidé připlácejí v ceně svých prémiových letenek. Žádní debilové. Podívám se směrem k letadlu. Letušce už záda čouhají ze dveří ven, ale ona se stále statečně drží dveří letadla, oběma rukama, a ve tmě kolem letušky tuším hrozen hlav toužících strašně rychle vystupovat. Ano, ta by potřebavala vidle. Anebo takové to elektrické bodlo na dobytek. To by jí dozajista pomohlo efektivněji zvládat dav. Ale dnes se máme jednadvacáté století, je nová doba, a i ten plebs má svoje lidská práva.
S tím holt nenaděláme nikdo nic.
***
Musím říct, že Heathrow je docela fajn letiště. Má všechno, co takové mezinárodní letiště ve velkém světě mít má a vytknout se mu dá snad jen jedna taková drobnůstka: celé Heathrow je přesně o polovinu menší, než by bylo akutně zapotřebí. Připadám si tu jak na škole v přírodě, když se jede na výlet. To se taky pro dvě školní třídy vždy objednává jen jeden autobus No teda - my v business class jsme svůj vlastní autobus sice dostali, ale jakmile z něj u terminálu vystoupím, je konec prémiovosti. Nekonečné fronty stojí tu a tam i na naštěstí vypnutých eskalátorech a všechny ty davy směřují ke globálně „proslavené“ bezpečnostní kontrole na Terminálu 5. Fast track zde nemá na nic vliv. Kartičky opravňující k fast tracku má totiž v Londýně dnes už doopravdy každý.
Ale však já vím... kdo má za ušima, létá přes Londýn s American Airlines. Ti odlétají z Terminálu 3 a člověk si tak při transferu z Prahy ušetří spousty trápení. Vždyť přeskočit v Londýně na letadlo American, to je jako přeskočit záhon rozkvetlých růží. Zvládne to každý a trvá to jen mžik. A navíc mají American Airlines novější letadla, modernější business class a vůbec mají lepší všechno, než co mají British Airways a cenově vyjdou zcela nastejno, ale... s American Airlines se neproletím v upperdecku. S nima to nejde. A já jsem dnes jsem pro
svůj upperdeck ochoten udělat cokoliv.
I kdyby mi snad přestup mezi Terminály 3 a 5 měl působit fyzickou bolest, já jí dnes neucítím.
Security na Terminálu 5 je scéna z opravdu dobrého katastrofického filmu. Za chvíli má přijít ten největší hurikán v dějinách kinematografie a lidé proto vzali obchoďák útokem. Přesně tak to tady vypadá. Ke třiceti otevřeným pokladnám směřují nekonečné fronty a každý se snaží svůj nákup položit na pás jako první, aby se stihnul zavčas dostat do krytu. Ani nezkouším bojovat. Nemám o co. Naopak, nechávám se s lokty v poloze „zastrčeno“ smýkat davem. Však on mě beztak smýká tím správným směrem.
Když projdu rámem, povytáhnu si padající kalhoty, uhladím své rozčepýřené zbylé vlasy a ocitám se na notoricky známém místě:
A pohledem odsud by se snad i mohlo zdát, že za security již je na Heathrow kapacitně všechno v pořádku. Ale ono opravdu není. Stačí jeden jediný pohled bokem a hned je zřejmé, že místa je tragicky málo i zde:
A cestujících je jak hnoje. Rok od roku čím dál víc.
Terminál 5 je prostě moc malý, freešopů je příliš a v už tak dost úzkých chodbách se managementu ještě povedlo vystavět kaviárové bary. Ano, to si jdete jen tak mírumilovně chodbou, pěkně středem, a najednou vrazíte do vitríny s kaviárem. A hned vedle, stále uprostřed té chodby, si můžete dřepnout na barovou stoličku, ukázat do vitríny prstem a poručit si sváču za 700 liber. A k tomu sklenku šampaňského, samozřejmě. Jen vám nesmí vadit, že se vám při konzumaci budou nepřetržitě o záda otírat transferující davy. Ale já si kaviár na Heathrow dám až někdy příště. Dnes na něj jak na potvoru zrovna nemám vůbec chuť. To se raději půjdu podívat do místních salonků.
A z cvičných důvodů hned do obou.
Tedy ony samozřejmě v Terminálu 5 nejsou jen pouho pouhé dva salonky. Ono jich je tady mnohem víc. Ale mě konkrétně se dnes týkají pouze Galleries North a Galleries South. Do jiných salonků nejsem dnes oprávněn ani nahlédnout. A jak už název napovídá, tyto dva
základní salonky se nacházejí na protilehlých koncích Terminálu 5. Tedy za bezpečnostní kontrolou se musíte hned rozhodnout, vydáte-li se doleva, anebo doprava. Ale nechtějte po mě vědět, kde je na Heathrow sever nebo jih. Mně oba ty salonky mi přijdou stejné, a rozlišuji je jen podle toho, že jeden z nich má „mozek“, a druhý je bez „mozku“. A já se nejdříve půjdu podívat do salonku bezmozkového. Tedy od security napravo.
Na Heathrow jsou salonky ve srovnání s Prahou tak trochu jiný vesmír. Jít do salonku v Praze, to je jako jít se schovat do křoví. Ale v Londýně, v Londýně to už přeci jen máte pocit, že jste ocitli v lese. Ale i přesto má zdejší salonek jednu drobnou vadu. A totiž tu, že při troše dobré vůle a pokud se postavíte nato správné místo, můžete dohlédnout z jednoho konce salonku na druhý. A to je na zdejší poměry katastrofa. On totiž i kdyby se tento salonek táhnul až někam na horizont, kde by se v dáli vsakoval do modré oblohy, on by byl pořád až příliš malý.
Tolik je tady lidí.
A také proto se do business salonků na Heathrow vchází jako do metra - přes turnikety - a v této
oáze klidu jsou pak nakýblováni všichni ti, kteří nemají letenku ve First Class, aby se mohli rozvalovat v Concorde room, a také všichni ti, kdo nevlastní žádnou z karet OneWorld Emerald, aby se mohli odebrat do Galleries First. No zkrátka a dobře - salonky
Galleries North a
Galleries South jsou určeny výhradně pro prémiový plebs.
A to jsem přesně dnes já.
Zběžně nahlédnu do všech sekcí a ono je to tady pořád stejné. Ošoupaný, umolousaný flekatý nábytek, o který se lidé lámou do nejroztodivnějších poloh. Ne, možná jste si to představovali jinak, ale tady ve velkém světě se na gaučích nesedí. Tady je každý na křesle či na pohovce zkroucen do nějaké velmi
pohodlné polohy, asi jako já si doma lehám na gauč, když dojdu z hospody v šest ráno. Je to tu jak ze srandovních obrázků s opilcema v Rusku. Tu z gauče visí bezvládná ruka, tu do výše trčí něčí noha, občas s botou na konci, občas bez, a celkově to tu dělá dojem opiového doupěte, ve kterém si přístavní dělníci dopřávají svojí vzácnou chvilku „luxusu“.
Už už chci ze salonku vypadnout, když tu si povšimnu výstavky historických reklamních plakátů British Airways. Ty tu visí na zdech místo obrazů a jeden z nich mě doslova praští přes oči. A hele, další vzpomínka! Vždyť tohle je přeci plakát Imperial Airways z poloviny třicátých let a ten plakát já znám!
Ale ne, nebojte se, tak starý zase nejsem. A i vy ten plakát znáte, jen si zrovna nemůžete vzpomenout. Na tomto konkrétním plakátu mě totiž kdysi zaujal motiv okřídleného pikolíka, který British Airways dodnes používají jako svoje logo pro catering ve First Class. Proto si ten plakát tak dobře pamatuju. A když jsem ho onehdá uviděl poprvé, visel v pražské cestovní kanceláři Světovid, přímo pod okénkem číslo šest, na dosah pravé ruky pana Aloise Nováka, dobového prodejce letenek a specialisty na Afriku a Orient.
To bylo v roce 1938 ve filmu Kristián:
Kdysi jsem dokonce uvažoval, že bych si ten plakát koupil – tedy jeho reprodukci samozřejmě – a nalepil ho u nás v KANCELÁŘI z boku na trezor Místo madam
Juni 1989. Ale ona je to dost
drahá sranda, musel bych kvůli tomu jet v Londýně do Waterside a když se to vezme kolem a kolem, tak
Juni 1989 je vlastně pořád ještě kočka. Takže na to prdím. A teď jsem se s plakátem i dostatečně rozloučil, osobně a jednou provždy, a tímto po něm přestávám toužit a vzpomínku na něj mohu navždy zapomenout.
Se smířeným srdcem salonek opouštím a běžím na druhý konec terminálu, do salonku s mozkem.
Ten můj „mozek“, to samozřejmě není žádný mozek. Je to umělecká instalace skupiny Troika, která již od dob otevření Terminálu 5 visí těsně nad eskalátory, kterými se jezdí do a ze salonků. Jedná se o elektrifikované umělecké dílo, které jak myslí, tak 24 hodin denně klape a mění barvu z černé na stříbrnou a zase nazpátek. A jak mozek stárne, jeho buňky pomalu odumírají a nechávají na své šedé kůře černé díry. Jak příznačné:
Ale oficiálně to opravdu žádný mozek není. On je to
„cloud“. A přesně tohle je to dnešní, moderní umění. Každý si pod tím může představit něco jiného. Někdo cloud, ale já v tom vidím mozek.
Nemůžu si pomoct.
Projdu turnikety a jsem tu. Hned u vchodu je malinkato smradlavá kafeterie, takový český bufáč, a za kafeterií už začínají relaxační prostory rovná se flekatý nábytek obložený polámaným prémiovým plebsem. Touha vykřesat z pobytu v salonku „luxus“ je u některých zdejších návštěvníků až dojemně okatá. Zadkem v drobkách, obloženi kolem dokola špinavým nádobím, tváří se někteří jedinci blaženě, jak měsíček nad hnojem.
Pro sebe hledám tichý kout. Chci meditovat. Ale co by se alespoň rámcově dalo považovat za klid nacházím až na samém konci salonku, hned vedle dětského koutku. V něm ale žádné děti nepobývají. Co by tam také dělaly. Televize s animáky bez zvuku a plný bazének špinavých různobarevných balonků. Klasika. Já si ale k animákům sednu zády a budu se kochat výhledem na relaxující davy. Stoleček zablokuju svým příručákem a šup šup už si běžím pro noviny a pak šup šup honem k baru pro pití. V salonku v Londýně, to už samozřejmě chlastám. To je snad jasné. Bary tu totiž člověka úplně vzývají ke konzumaci. Flašek je vyskládaných nepočítaně a kromě pití samotného je tu k dispozici i hromada ledu a také miska se strojově plátkovaným citrónem. A hned vedle druhá miska s plátkovanou limetou. Člověk si může vybrat. A tak to mám rád! Z rozložení lahví je patrné, že největší zájem je o giny všeho druhu a hned potom o vodku Grey Goose, kterou lze samoobslužnou formou bleskurychle proměnit ve velmi šťavnatou Bloody Mary. Ale vodka z Francie? To mi trochu smrdí tou novou, divnou dobou. To raději budu i nadále konformní a zůstanu u ginu. Co také v Londýně jiného! Dopřávám si jeden mocný střik Tanqueray s ledem a s citronem a pro jistotu si k tomu z lednice vytáhnu hned dva toniky. A ne, že bych to pro své povolání potřeboval, ale ze stojanu si beru jeden výtisk dnešních Financial Times. Už jenom pro tu jejich lososovou barvu. A taky se chci dozvědět, co dnes hýbe velkým světem. Světem, o kterém my v Praze pořád ještě víme tak málo.
Jo, a brambůrky! Ty mají v Londýně moc dobré a právě kvůli nim je tu všude vůkol tolik drobků.
Dnešní druhý přípitek.
Gin mě krásně hřeje zevnitř a já cítím, jak má záda stále dokonaleji obtékají klasický tvar špinavého křesla. Konečně uvolnění. Jen tak si sedím, nechávám se studit do ruky svým gin-tonicem a přemýšlím, co je vlastně tak lákavého na místním bufetu. Lidé pořád korzují po salonku sem a tam a z bufáče si přinášejí další a další talíře. Páteř místní nabídky přitom tvoří ale jen krémová zeleninová polévka, dva druhy anglických sendvičů bez kůrky a potom - držte si klobouky, pojedeme z kopce – pečené brambory se slupkou a fazole. Tedy oficiálně
pečené farmářské brambory a vedle v hrnci jsou
baked beans, ze kterých trčí do výšky naběračka. Já sice chápu, že neloupané brambory podávané vcelku jsou vůbec to nejvíc nejlevnější, co se kdy dá v jakémkoliv cateringu podávat, ale všechno by snad mělo mít nějakou svou mez. Vždyť je to směšné. Tu někdo letí do New Yorku, tu do Singapuru, ale všichni se sejdou na Heathrow nad jedním pekáčem neloupaných brambor...
Právě teď se dívám ob tři stoly na jednu dokonale nalíčenou manžerku v modrých šatičkách, černé lodičky, nožku přes nožku, jak v mírném předklonu pitvá nožem obrovskou bramboru vyprsenou na konferenčním stolku. Paní evidentně tu nevzhlednou, bachratou bramboru chce elegantně naplnit máslem, jak to ona sama zná ze tříhvězdičkových restaurací, ale pak se manažerka najednou zatváří, že si od bufetu zapoměla přinést sůl...
Pozvedám své Financial Times a vlezte mi všichni na záda. I s bramborama. Ale musím říci, že i přecpané letištní salonky mají svou jistou výhodu. A to tu, že se v nich rozpouštějí disturbanti. Ať už do telefonů kvákají cokoliv, ať už dávají průchod jakýmkoliv svým verbálním tikům a logopedickým vadám, v mumraji velkého světa se to ztrácí. Zpoza svých rozprostřených Financial Times slyším jen monotónní šum hovorů, divadelní odkašlávání a tu a tam zařinčení spadlého příboru, popřípadě strojové umletí kávy.
A když se to vezme kolem a kolem, poslouchat to je vlastně příjemné.
Méně příjemné už je čtení v angličtině. No jo, já stárnu. Už je to tak. Ve Financial Times abych si domýšlel snad každé třetí slovo a některé kratší články už jsem nepochopil vůbec. Kdože komu vlastně dluží peníze? Nevím. Před očima se mi mihne moje profesorka angličtiny. Tváří konsternovaně. Přesně tak, jak to uměla jen ona. Napadne mě, že třeba pořád ještě žije, chudák. No jo, ale hlavně, že mi z mozku nikdy nevypadne datum 2. ledna 1893. To já nezapomenu nikdy. Taková blbost! Jakmile totiž někde uvidím Financial Times, tohle datum se mi vždy samo od sebe automaticky vetře do hlavy. A ono by to bylo dost otravné, skoro na doktora, ale naštěstí Financial Times v Česku nevídám tak často.
Už jako jinoch kdysi se pídil po tom, proč jsou Financial Times tištěny na růžový a nikoliv na obyčejný bílý nový papír. Vždyť za komunistů to byla šílená rarita, růžový noviny. To bylo skoro na zbláznění. Kapitalismus v barvě! No a přitom důvod, proč se Financial Times tisknout zrovna na růžový papír je docela prozaický. On ten růžový papír je levnější. A na to prosím přišel nějaký manažer již v roce 1892. A proto tedy od 2. ledna 1893 vycházejí Financial Times zásadně jen na růžovém papíru, ale ten papír samozřejmě není na růžovo obarvený, protože to by bylo naopak dražší. Lososová barva naopak vzniká tím, že se recyklovaný novinový papír při výrobě méně vybělí. A tak je nejenom levnější, ale ještě navíc vypadá luxusně. Doufám, že za to už tenkrát nějaký manažer shrábnul prémie.
No nic, anglicky sice neumím, ale gin s tonicem mi do krku klouže docela plynně. Chce to další střik. Když složím noviny, uvidím, že z divanu otočenému zády ke mně trčí něčí noha v zeleně pruhované ponožce. Je to noha jakéhosi exota a ten exot má ještě svojí ruku zalomenou za hlavou a prsty té ruky ťuká o hřbet divanu. No to musí být velmi pohodlné! Slast sama! A jak tak koukám, zpoza divanu najednou vystřelí i exotova druhá ruka. Ta střídavě luská prsty a ukazuje číslici tři. Lusk lusk, tři tři. Aha. To on se hlásí o šampus. Ono je to totiž tak: v Londýně sice teče pravé šampaňské z plna hrdla, ale pouze a jen v saloncích první třídy. V saloncích pro plebs už je tomu trochu jinak. Šampaňské je zde sice též v nabídce - pro ten pocit luxusu - ale je dostupné výhradně jen na příděl, nebo-li
by glass, jak tomu říkají manažeři British Airways. A o sklenku šampaňského si tedy musíte doslovně říci některému z otroků, kteří tu celý den kmitají sem a tam v nažehledných uniformách a odnášejí po vás špinavé talíře. Blbnoun na divanu zřejmě některého z otroků zahlédl a luskáním prsty se hlásí o tři sklenky tektutého blaha. Naštěstí marně. Na luskání nikdo nepřiběhl.
Komunista ve mně si nelibostí poposedne.
Velký svět má sice plnou hubu humanismu, rovnosti a lidských práv, ale roztříknuté průjmy tady na Heathrow uklízejí výhradně jenom černoši. Anebo všichni ti Indové, Pákistánci a já nevím kdo další, ale rozhodně ani jeden běloh. To vám garantuju. Zóna bílých zaměstnanců končí v turniketech před salonkem a dál už jsou tu všichni do jednoho importováni ze třetího světa. Tak jen si ještě zaluskej, bílej blbečku, dokud můžeš. Však ono se ti to brzy vrátí, protože luskat prstama se nedá donekonečna. A to já vím na beton, protože na to mám večerní univerzitu.
K dětskému koutku přišel chlap s rohožkou srolovanou v podpaží a z kapsy vytáhnul kompas. Né buzolu. Kompas. Sklenka gin-tonicu ustrnula v půli cesty k mojí hlavě. Pokud je onen pán stavební inženýr, který právě přišel vyměřovat díru do zdi pro rozšíření salonku o další místnosti, budu jenom rád. Jen ať pán pilně pracuje.
Ale ono samozřejmě prd.
On to není stavební inženýr. Jen co se chlap zorientoval ve světových stranách, hodil rohožku na zem, zul si boty, na rohožku si kleknul a začal mlátit hlavou o zem. Při mé smůle otočený prdelí přímo na mně. Jak jinak. Mohutně si loknu gin-tonicu a chci se dívat před sebe, ale tam stále čouhá noha v pruhované ponožce a exotova ručička až nepříjemně nervózně vyťukává o divan ústřední melodii z filmu Přednosta stanice. Tak dobře, budu se tedy dívat doleva. K vedlejšímu stolku právě došla jedna z otrokyň. Mohu jí tedy pozorovat. Je vysoká cca metr padesát, snědá, řádně podsaditá, a začíná sklízet bordel po běloších. Špinavé nádobí vyskládá na tác do tvaru egyptské pyramidy na už už by s tácem chtěla běžet do kuchyně, když tu si v záhybech divanu povšimne drobtů od brambůrek. Pokusí se je vymést rukou. K tomu se ohne – a ano, hádáte dobře – prdelí přímo na mě, a jak je ohnutá, přes nepadnoucí erární kalhoty jsou jí najednou uvidět až příliš zřetelně vyrýsované kalhotky a... nezlobte se na mě, ale ta paní teď - viděno z mojí perspektivy – spíše než člověk vypadá jako živý stojan na deštníky. A to se doopravdy stalo.
A tak mi nezbývá, než se dívat do stropu. Tam, kde stále ještě sídlí můj bůh. Tedy prozatím.
„Tak na tebe, vole“ prohlásí z ničeho nic můj vnitřní hlas a já do sebe kopnu zbytek gin-tonicu.
Chlap se domodlí, vstane, evidentně osvěžen, znovu se obuje a s úsměvem podá srolovanou rohožku jednomu z otroků v salonku.
Thank You! A už bere kramle. No tak moment! Já jsem si až doteď opravdu myslel, že o produktu British Airways vím už z titulu své funkce úplně všechno. Ale že by se v salonku na Heathrow půjčovaly jen tak erární modlitební koberečky, o tom opravdu nevím zhola nic.
Asi jsem na to na už fakt starej....
***
No nic, moje příští zastávka na cestě do Las Vegas je další gate, tentokrát už s velkosvětským číslem B46. A taky se tady v salonku nesmím ožrat. Gin s tonicem sice klouže do krku hladce, ale to bych se taky nemusel vůbec zvednout ze židle. Letadlo by mi uletělo a co pak tady se mnou. Celý zbytek letenky by mi propadl, byl bych no-show a octnul bych se tu v transitu sám, v neřešitelné situaci. A bez letenky bych nemohl bych ani tam, ani zpátky, asi tak, jak se to stalo Tomu Hanksovi ve filmu Terminál. Ale ten film je samozřejmě jedna velká blbost. Pohádka. V reálu se podobné situace, do jaké se dostal Tom Hanks, řeší úplně jinak. A totiž tak, že pokud vám na mezinárodním letišti uletí přípoj a letenka propadne, vy musíte vyhledat místnost s číslem 11166. Ta se nachází skoro na každém mezinárodním letišti, obvykle je bez oken a ztracený cestující si tam vleze, sedne si na zem a protože je v neřešitelné situaci - tedy v situaci, která nemá žádné řešení - vyčká v této místnosti na svou smrt. Bez platné letenky v cizině totiž není jiného východiska.
No a uklízečka pak jednou za rok otevře dveře místnosti, do papírové krabice namete kosti a podle pasu, který zůstane ležet u vaší mrtvoly, se ta krabice pak pošle na příslušnou ambasádu.
Né, dělám si samozřejmě legraci. V místnosti 11166 umírají jen ti cestující, kteří se nedomluví anglicky. Všichni ostatní si nějak poradí. Alespoň tak si to spousta cestujících, kteří anglicky nemluví, doopravdy představuje. A to myslím smrtelně vážně. V reálném světě opravdu existuje jeden konkréktní druh cestujících, kteří mají z přestupování mezi letadly existenciální hrůzu. Hrůzu z toho, že přestup nezvládnou, díky tomu skončí v místnosti 11166 a tam zemrou pomalou smrtí. A právě kvůli té hrůze ze smrti a z místnosti 11166 nakupují zákazníci výše uvedeného druhu výhradně a pouze jen letenky na přímé lety. I když jsou třeba dražší. A kam se přímo doletět nedá, tam oni neletí. A kdybyste vy sami prodávali letenky, o místnosti 11166 a o strachu z ní byste se časem dozvěděli taky. Brrr, pryč od toho. Tak já radši půjdu...
Gate B46 se nachází na satelitním Terminálu 5B. Tam pojedu místním metrem. Pěšky ani náhodou. Já mám totiž dovolenou. Ale ještě před tím si hned u východu ze salonku vyfotím druhou designovou ikonu Terminálu 5. Obří model Airbusu 380, který zde stojí již od dob, kdy se na tento typ letadla jen toužebně čekalo:
Dnes už je A380 všední realitou. A musím říct, že je mnohem příjemnější se na tento model dívat s vědomím, že tu vlastně stojí kvůli mně. Aby mi připomněl, že přesně takovým Airbusem 380 již za pár dnů poletím. Na jeho horní palubě. A já jsem dost hodně zvědavý na srovnání obou upperdecků. Jaký to bude rozdíl letět
nahoře v Boeingu 747 v odéru mých zlatých starých časů a v pak v tomhle monstru z dnešní nové, divné doby.
A navíc se stejnou leteckou společností a se stejným servisem.
Seating se mi na obou dálkových letech povedl naštěstí dle mých představ. A hřeje mě to u srdce víc, než si dovedete představit. Ono u British Airways totiž není jedno, kam si v businessu sednete. Jsou tu místa lepší, horší, nejhorší a pak jsou tu také místa nejlepší a těch je jenom pár a o ně je logicky největší rvačka.
Jak asi možná víte, British Airways mají ve třídě Club World kabinu koncipovanou tak, že polovina cestujících sedí normálně,
proti směru letu a druhá polovina cestujících sedí už naprosto abnormálně, tedy
po směru letu. Tento koncept protiběžného sezení je užasným vynálezem konce minulého století a díky němu mohou být sedadla v businessu o něco užší, lépe využívají prostor kabiny a do letadla tak lze narvat sedadel víc. A přesně proto jsou ve třídě Club World na horní palubě A380 sedadla nahňácaná 2-3-2 napříč, na dolní palubě dokonce 2-4-2 napříč a stejné to je i na main-decku Boeingu 747 a ve všech B777 u British Airways.
Ovšem jakkoliv je tento - ve své době naprosto revoluční design sezení v letadlech – z pohledu aerolinky naprosto geniální, on z pohledu cestujícího má přeci jen jistou vadu. A to velkou. A totiž že pokud si jeden cestující sklopí své sedadlo do polohy ležmo, jeho sousedovi nezbývá – pokud si chce například v noci dojít na záchod - než překročit natažené nohy svého spolunocležníka. Jinak se z prostředních sedaček dostat ven nedá. A naopak, pokud člověk sedí do uličky, je v noci oním cizincem přešlapován.
No, pro méně chápavé jsem připravil raději názorný diagram:
Teď už je to jasnější? A já opravdu nikomu nohy přešlapovat nechci. Na cizí nohy jsem totiž alergickej. A taky potřebuju absolutní svobodu a celonočně volný únikový východ směrem na toalety. Však už jsem také starší pán. A tak pro mě jediným možným řešením jsou místa u bulkheadu. Buďto na jednom, nebo druhém konci kabiny. Prostě hned u zdi. Tam jsou v první a v poslední řadě ta sedadla, ze kterých lze odejít kdykoliv bez přešlapování a sám nebýt nikým přešlapován.
Já vím, to chce obrázek:
No, a přesně tato bulkheadová místa se mi povedlo
chytit. V obou směrech. Díky Bohu! Vždyť tohle jsou právě ta vůbec nejvíc nejžádanější místa v letadlech British Airways a upřímně – pokud by se mi tento seating nepovedlo zarezervovat hned při vystavení letenky, nikam bych ani neletěl. To by mi nestálo za to. Ale ta správná místa byla jako z udělání volná a tak jsem na ně hned a bez váhání virtuálně posadil svůj osezelý prodejčí zadek.
Cestu z Londýna do Las Vegas a zpátky z Los Angeles do Londýna tedy absolvuji na níže vyznačených místech a já mohu jen zůstat doufat, že se to nakonec skutečně ukáže jako správná volba.
