Přes Berlín tentokrát do Řecka
Přes Berlín tentokrát do Řecka
Raději se někam ohřát (o plánování)
Lednový termín dovolené jsem původně vybíral s úmyslem, že bych se po delší době mohl jet někam zalyžovat. Ale nakonec, spíš než po lyžích, zatoužil jsem se někde alespoň trochu ohřát. Vlastně mi bylo hned jasné, kam to bude. Do Řecka. Nikdy jsem tam nebyl a jak už jsem dříve zjistil, z mého oblíbeného Berlína se tam dá doletět doslova za pár stovek. Plán byl jasný, Athény a Soluň a k tomu ideálně ještě něco navíc. Dlouho to vypadalo, že tím "něčím navíc" bude bulharská Sofie, poté jsem svou pozornost zaměřil na řecké ostrovy, obzvláště, když jsem objevil mně dosud neznámou společnost Sky Express, jež postaršími Atrkami zajišťuje spojení Athén a Soluně s některými ostrovy a má pár spojení i mezi nimi. Nakonec jsem ale usoudil, že méně je někdy více (což kvitovala především má peněženka) a zaměřil se jen na dvě největší řecká města. Jako úplně první jsem zakoupil letenku ze Soluně do Athén. Tuhle trasu létá 6x denně Ryanair a na dny, kdy jsem potřeboval, byly k sehnání letenky za 10 Euro, já však chtěl letět něčím jiným. Aegean na této trase vypravuje ve spolupráci s Olympic Air spojů asi deset a tu a tam se svými cenami Ryanu i přiblíží. Mně se podařilo chytit jejich spoj za 19 Euro a pár centů k tomu, což bylo více než příjemné.
Následně za cca 400 korun kupuju letenku Ryanem z Berlína do Soluně. Tuhle trasu létá i EasyJet, ale na den, kdy jsem potřeboval letět, byl o polovinu dražší. I na zpáteční cestu z Athén do Berlína jsem pak volil Ryan, za letenku chtěli asi korun 600.
Při řešení ubytování jsem v Řecku šel stylem "ber to nejlevnější", zatímco pro jedno nocování v Berlíně jsem zvolil Check-in hostel, kde jsem spal už při své listopadové cestě do Bukurešti. Pro dopravu do a z Berlína jsem v jednom případě vybral vlak (za příjemných 386 korun) a ve druhém případě Flixbus, který jsem zaplatil z kreditu za vrácenou, špatně koupenou jízdenku z onoho již zmiňovaného tripu do Bukurešti. Vše bylo hotovo, mohlo se vyrazit.
Vesele do Berlína, smutně přes Berlín (a cestě a pobytu v jednom velkém městě)
Praha hl.n. -Berlín Südkreuz, EC 174, 23.1. 2017, 10:28-14:50 (v reálu odjezd i příjezd na čas)
V pondělí 23. ledna se krátce před půl jedenáctou ráno naloďuji na pražském hlavním nádraží na vlak směr Berlín. Vlak je celkem slušně obsazen, ale většina cestujících se, bůh ví proč, usazuje ve dvou velkoprostorových vagónech, zatímco zbylé dva s kupé zejí více méně prázdnotou.
Nejvíce lidí pak k poměru ke kapacitě cestovalo v jediném voze 1. třídy. Vlak romanticky uháněl zimní krajinou, mně až do Ústí nad Labem dělala společnost jedna mladá slečna, která se ale místo mně věnovala svému notebooku a já se po jejím vystoupení vydal do jídelního vozu skvělý řízek. Díky jakémusi požadavku Němců jsou ceny v tomhle jídelním voze dost šílené, tedy na Německém území, zatímco v Čechách funguje "happy hour" a ceny jsou poloviční. Abych je chytnul, musel jsem udělat objednávku ještě na českém území. Podařilo se mi to tak tak. Nicméně řízek i pivo neměly chybu a já z Drážďan mohl odjíždět již s plným bříškem. To už mi v kupé zase dělala společnost postarší německá důchodkyně, která by se mi i věnovala, ale jaksi nerozuměla ani slovo česky nebo anglicky a já svou středoškolskou Němčinu už dávno úspěšně zapomněl.
Díky jakési výluce jezdí už nějaký ten pátek vlaky mezi Drážďanami a Berlínem po objízdné trase, kde místy dosahuje rychlosti jen asi 100 km/h, až na poslední cca půl hodinu se rozjel na rychlost téměž dvojnásobnou a slovy klasika by se chtělo říct "to byla ale jízda."
Tak či tak, krátce před třetí odpoledne mně přivítalo berlínské nádraží Südkreuz. Vlak dál pokračoval do Hamburku, zatímco já si přeskákal na místní S-Bahn a dojel do stanice Schöneweide, kousek od níž (doslova přes ulici) stál můj hostel. Jízdenku na S-Bahn jsem řešit nemusel, ČD nabízejí akční jízdenky v relaci Praha-Berlín nejen do stanic, kde staví přímé vlaky z Prahy, ale i do některých dalších, samozřejmě za ty samé peníze. Já tak měl jízdenku vystavenou až na letiště Schönefeld, jež se nachází o pár stanic dál.
Pán v recepci si mně z mého listopadového výletu pamatoval, já se rychle ubytoval, pokecal se sousedem na pokoji, jež,jak jsem záhy zjistil, pochází z Izraele a vydal se na cestu přes celý Berlín na náměstí Breitscheidplatz, kde 19. prosince loňského roku vjel Tunisan Anis Amri vjel s kamionem do lidí na vánočním trhu a zabil 12 lidí, včetně jedné Češky.
Jako správný šotouš jsem si tuhle, jinak smutnou příležitost, nenechal ujít k projití několika částí berlínského metra, kterými jsem ještě nejel a cestou jsem postupně vyzkoušel hned tři linky metra. Jinak to ale byl výlet dost depresivní.
Na samotném náměstí dodnes hoří svíčky, lidi se tam zastavují a zapalují další. Postál jsem tam chvíli, popřemýšlel o lidské blbosti a raději se vydal na cestu zpátky.
Tu z větší části obstarala nejdelší berlínská linka metra, dnes označovaná jako U7, jež se stavěla a otevírala postupně v letech 1924-1984 a to střídání architektonických stylů na jednotlivých úsecích dávalo celé předlouhé cestě zajímavý nádech.
Nakonec jsem den zakončil nákupem v jednom z berlínských Kauflandů, na čemž by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem při platbě kartou, po té, co jsem přiložil svou českou platební kartu, na mně nezačal platební terminál "mluvit" česky.
Celkem unaven jsem se odebral do postele kolem osmé, což moji spolunocležníci akceptovali, budík nařízen už na půl pátou ráno ale sliboval, že to bude hodně krátká noc.
Unaven v Soluni, ale nikoliv Soluní (o cestě do hlavního města Řecké Makedonie a prvním dnu v něm)
No a noc to byla spíš dlouhá, než krátká. Usnul jsem, tak na dvě, tři hodiny. Asi se mému tělu nechtělo spát. Tak už před půl pátou to balím a jdu na S-bahn. Chvíli na to chytám vlak, co snad akorát vyjel z depa, na Schöneweide teprve začíná a strojvedoucí rozsvěcuje světla, v malém vagónu jsem pochopitelně úplně sám. Za to na Schönefeldu už je živo, dokonce je otevřená i ta slavná hospoda přímo před terminálem, ale na pivo a klobásu nějak v pět ráno nemám chuť.
Rychle přes security, přes tu, jež nachází mezi dvěma terminály, tam je nějak klidněji. Ač jsem měl pocit, že jsem tu moc brzo, vlastně asi ne, chvíli na to je ohlášeno číslo mého gatu a mně čekala procházka snad přes celý tranzitní prostor schönefeldského letiště a pak trpké dvacetiminutové čekání, než ten gate konečně otevřou.
Tak či tak, pak už to šlo jako na drátkách. Nástup tentokrát po svých a vzhledem k tomu, že nás cestovalo asi 100, bylo to i docela rychlé.
24. 1. 2017
Berlin SXF – Thessaloniki
6:25-9:55 (v reálu odlet asi o 20 minut později, přílet na čas)
FR 1146, B 737-800, reg. EI-DHS
LF: 52%
Měl jsem zakoupeno místo 18A, ale sotva jsem tam dosedl, přišel za mnou jeden ze stevardů, zda si nechci sednout o jednu řadu dopředu, tedy na exit. Neváhal jsem ani chvilku. Celkově, díky nízkému LF, to bylo všechno na pohodu, lidé si sedali tak, aby měli pro sebe co nejvíc místa, kdo chtěl, měl pro sebe celou trojku, což byl i můj případ.
Ještě před odletem nás čekalo odmrazení a s dvacetiminutovým zpožděním jsme vyrazili nad mraky.
Bylo to úchvatné, startovat takhle brzo ráno, když dole je ještě tma a nahoře je najednou nějak více světla, dokonce byl vidět i východ slunce, což bylo ale to poslední zajímavé, co se na letu dalo vidět. Až téměř do přistání se letělo nad mraky a tak jsem si z palubního prodeje koupil čaj a pak se věnoval tomu, čemu většina cestujících a sice spánku.
Oč byl let nad mraky nezajímavý, o to bylo zajímavější přistání a chvíle potom. Ne, žádná mimořádnost se nekonala, to jen to první, co jsme po dosednutí viděli, byl odstavený TU-154 dříve patřící Malevu, který tu v červnu 2000 málem přistál s nevysunutým podvozkem. Nehodě s fatálními následky zabránil tenkrát jeden z kapitánů Travel Servisu, jež se se svým letadlem chystal na zpáteční let, všimnul si toho, posádku varoval, ta přerušila přistání, sice si trochu drcla o dráhu, ale na druhý pokus už přistála s vysunutým podvozkem a bez problémů. Jen přitom prvním "drcnutí" došlo k neopravitelnému poškození letadla a to tu od té doby stojí a prý slouží jako trenažér místním hasičům (více info třeba zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%A9v_Flight_262).
Jinak ale celkem klid, jeden Aegean, jedno malé Dhcčko Olympic Air, kterým, kdybych sehnal nějaký let zpátky, mohl další den asi za 250 korun vyrazit na ostrov Skyros.
Terminál takový nevelký, mně se ale nechtělo ještě do města, tak jsem se usadil v místním Good Bye baru, za nějakých 10 Euro dohromady jsem si dal průměrné kafe a nadprůměrný citrónový zákusek a tak v klidu, hodinu či dvě, pozoroval ne příliš rušný provoz na letišti.
Autobus č. 78 do města jezdí dvakrát za hodinu, přes léto snad třikrát, jen s drobnou pauzou kolem poledne. A tu já samozřejmě chytil. Tak nic, chvíli se procházím po letišti, zkouším se (neúspěšně) přes kiosek odbavit na zítřejší let do Athén (prý to jde až 24 hodin předem a k tomu mi nějaká ta hodina chybí) a v půl jedné konečně za dvě Eura speciálního jízdného platného jen pro tuhle a ještě pro jednu "kulturní" linku (jinak zde stojí základní jízdenka na MHD 1.10 Eura) vyrážím vstříc městu.
To je hodně divoké, pár širokých ulic vede jeho středem, leč jsou často jednosměrné. V praxi to vypadá tak, že mnoho autobusů má v každém směru jinou trasu, někdy i vzájemně od sebe dost odlišnou. Ve městě je i celkem hustý provoz aut i autobusů, snad první linka metra, která se momentálně v centru města staví, dopravu pomůže uklidnit.
K mému vlastnímu úžasu se mi podaří vystoupit na té správné zastávce a tak mířím do hostelu. Jo, byl nejlevnější, jmenuje se Crossrads, kousek od věže zvané Trigono. Cestu jsem si prošel už párkrát díky street wiev, tak vím kudy, kolem nemocnice, kolem hřbitova, nahoru, kolem hradeb. Cestou neodolám a dělám si pár zacházek k památkám, třeba k místní Rotondě, nebo takové bráně, nakonec se hlásí o slovo i můj žaludek a v jedné malé pizzerii si beru s sebou malý oběd.
Mám toho dost, v závěru je to hodně o schodech, batoh je sice malý, ale těžký, s úlevou jsem tam, v tom rodinném domku kousek pod věží, vlastně to tu vypadá hezky, to jen ve velkém obýváku, jež slouží zároveň jako recepce, jsou z mého stavu poněkud zděšeni a tak dřív, než začnou se mnou vyplňovat přihlašovací papíry, mi dají sklenici vody.
Na odpolední prohlídku města nějak nemám sil, asi hodně unavený, nejspíš trochu nastydlý, vařím si čaj za čajem, odpočívám. Až na večer vyrážím na chvíli do města, spíš ulovit něco k večeři a jen tak trochu se mrknout. Ani foťák jsem s sebou nevzal. Nakonec končím v té samé pizzerii co odpoledne, slečna za pultem si na mně pamatuje, když si objednávám tři kousky pizzy, dává mi čtvrtej zdarma jako pozornost. Asi jsem jí byl sympatickej anebo,a to spíš, se toho potřebovala zbavit.
Za hluboké tmy se pak vracím do hostelu a v jeho kuchyňce si přihřívám pizzu. Takový sympatický hostel, tak pro Erasmáky, s jedním klučinou z Marseille se bavím o cestování a tak vůbec a vlastně je mi dobře. Usínám tentokrát záhy a rychle.
Lednový termín dovolené jsem původně vybíral s úmyslem, že bych se po delší době mohl jet někam zalyžovat. Ale nakonec, spíš než po lyžích, zatoužil jsem se někde alespoň trochu ohřát. Vlastně mi bylo hned jasné, kam to bude. Do Řecka. Nikdy jsem tam nebyl a jak už jsem dříve zjistil, z mého oblíbeného Berlína se tam dá doletět doslova za pár stovek. Plán byl jasný, Athény a Soluň a k tomu ideálně ještě něco navíc. Dlouho to vypadalo, že tím "něčím navíc" bude bulharská Sofie, poté jsem svou pozornost zaměřil na řecké ostrovy, obzvláště, když jsem objevil mně dosud neznámou společnost Sky Express, jež postaršími Atrkami zajišťuje spojení Athén a Soluně s některými ostrovy a má pár spojení i mezi nimi. Nakonec jsem ale usoudil, že méně je někdy více (což kvitovala především má peněženka) a zaměřil se jen na dvě největší řecká města. Jako úplně první jsem zakoupil letenku ze Soluně do Athén. Tuhle trasu létá 6x denně Ryanair a na dny, kdy jsem potřeboval, byly k sehnání letenky za 10 Euro, já však chtěl letět něčím jiným. Aegean na této trase vypravuje ve spolupráci s Olympic Air spojů asi deset a tu a tam se svými cenami Ryanu i přiblíží. Mně se podařilo chytit jejich spoj za 19 Euro a pár centů k tomu, což bylo více než příjemné.
Následně za cca 400 korun kupuju letenku Ryanem z Berlína do Soluně. Tuhle trasu létá i EasyJet, ale na den, kdy jsem potřeboval letět, byl o polovinu dražší. I na zpáteční cestu z Athén do Berlína jsem pak volil Ryan, za letenku chtěli asi korun 600.
Při řešení ubytování jsem v Řecku šel stylem "ber to nejlevnější", zatímco pro jedno nocování v Berlíně jsem zvolil Check-in hostel, kde jsem spal už při své listopadové cestě do Bukurešti. Pro dopravu do a z Berlína jsem v jednom případě vybral vlak (za příjemných 386 korun) a ve druhém případě Flixbus, který jsem zaplatil z kreditu za vrácenou, špatně koupenou jízdenku z onoho již zmiňovaného tripu do Bukurešti. Vše bylo hotovo, mohlo se vyrazit.
Vesele do Berlína, smutně přes Berlín (a cestě a pobytu v jednom velkém městě)
Praha hl.n. -Berlín Südkreuz, EC 174, 23.1. 2017, 10:28-14:50 (v reálu odjezd i příjezd na čas)
V pondělí 23. ledna se krátce před půl jedenáctou ráno naloďuji na pražském hlavním nádraží na vlak směr Berlín. Vlak je celkem slušně obsazen, ale většina cestujících se, bůh ví proč, usazuje ve dvou velkoprostorových vagónech, zatímco zbylé dva s kupé zejí více méně prázdnotou.
Nejvíce lidí pak k poměru ke kapacitě cestovalo v jediném voze 1. třídy. Vlak romanticky uháněl zimní krajinou, mně až do Ústí nad Labem dělala společnost jedna mladá slečna, která se ale místo mně věnovala svému notebooku a já se po jejím vystoupení vydal do jídelního vozu skvělý řízek. Díky jakémusi požadavku Němců jsou ceny v tomhle jídelním voze dost šílené, tedy na Německém území, zatímco v Čechách funguje "happy hour" a ceny jsou poloviční. Abych je chytnul, musel jsem udělat objednávku ještě na českém území. Podařilo se mi to tak tak. Nicméně řízek i pivo neměly chybu a já z Drážďan mohl odjíždět již s plným bříškem. To už mi v kupé zase dělala společnost postarší německá důchodkyně, která by se mi i věnovala, ale jaksi nerozuměla ani slovo česky nebo anglicky a já svou středoškolskou Němčinu už dávno úspěšně zapomněl.
Díky jakési výluce jezdí už nějaký ten pátek vlaky mezi Drážďanami a Berlínem po objízdné trase, kde místy dosahuje rychlosti jen asi 100 km/h, až na poslední cca půl hodinu se rozjel na rychlost téměž dvojnásobnou a slovy klasika by se chtělo říct "to byla ale jízda."
Tak či tak, krátce před třetí odpoledne mně přivítalo berlínské nádraží Südkreuz. Vlak dál pokračoval do Hamburku, zatímco já si přeskákal na místní S-Bahn a dojel do stanice Schöneweide, kousek od níž (doslova přes ulici) stál můj hostel. Jízdenku na S-Bahn jsem řešit nemusel, ČD nabízejí akční jízdenky v relaci Praha-Berlín nejen do stanic, kde staví přímé vlaky z Prahy, ale i do některých dalších, samozřejmě za ty samé peníze. Já tak měl jízdenku vystavenou až na letiště Schönefeld, jež se nachází o pár stanic dál.
Pán v recepci si mně z mého listopadového výletu pamatoval, já se rychle ubytoval, pokecal se sousedem na pokoji, jež,jak jsem záhy zjistil, pochází z Izraele a vydal se na cestu přes celý Berlín na náměstí Breitscheidplatz, kde 19. prosince loňského roku vjel Tunisan Anis Amri vjel s kamionem do lidí na vánočním trhu a zabil 12 lidí, včetně jedné Češky.
Jako správný šotouš jsem si tuhle, jinak smutnou příležitost, nenechal ujít k projití několika částí berlínského metra, kterými jsem ještě nejel a cestou jsem postupně vyzkoušel hned tři linky metra. Jinak to ale byl výlet dost depresivní.
Na samotném náměstí dodnes hoří svíčky, lidi se tam zastavují a zapalují další. Postál jsem tam chvíli, popřemýšlel o lidské blbosti a raději se vydal na cestu zpátky.
Tu z větší části obstarala nejdelší berlínská linka metra, dnes označovaná jako U7, jež se stavěla a otevírala postupně v letech 1924-1984 a to střídání architektonických stylů na jednotlivých úsecích dávalo celé předlouhé cestě zajímavý nádech.
Nakonec jsem den zakončil nákupem v jednom z berlínských Kauflandů, na čemž by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem při platbě kartou, po té, co jsem přiložil svou českou platební kartu, na mně nezačal platební terminál "mluvit" česky.
Celkem unaven jsem se odebral do postele kolem osmé, což moji spolunocležníci akceptovali, budík nařízen už na půl pátou ráno ale sliboval, že to bude hodně krátká noc.
Unaven v Soluni, ale nikoliv Soluní (o cestě do hlavního města Řecké Makedonie a prvním dnu v něm)
No a noc to byla spíš dlouhá, než krátká. Usnul jsem, tak na dvě, tři hodiny. Asi se mému tělu nechtělo spát. Tak už před půl pátou to balím a jdu na S-bahn. Chvíli na to chytám vlak, co snad akorát vyjel z depa, na Schöneweide teprve začíná a strojvedoucí rozsvěcuje světla, v malém vagónu jsem pochopitelně úplně sám. Za to na Schönefeldu už je živo, dokonce je otevřená i ta slavná hospoda přímo před terminálem, ale na pivo a klobásu nějak v pět ráno nemám chuť.
Rychle přes security, přes tu, jež nachází mezi dvěma terminály, tam je nějak klidněji. Ač jsem měl pocit, že jsem tu moc brzo, vlastně asi ne, chvíli na to je ohlášeno číslo mého gatu a mně čekala procházka snad přes celý tranzitní prostor schönefeldského letiště a pak trpké dvacetiminutové čekání, než ten gate konečně otevřou.
Tak či tak, pak už to šlo jako na drátkách. Nástup tentokrát po svých a vzhledem k tomu, že nás cestovalo asi 100, bylo to i docela rychlé.
24. 1. 2017
Berlin SXF – Thessaloniki
6:25-9:55 (v reálu odlet asi o 20 minut později, přílet na čas)
FR 1146, B 737-800, reg. EI-DHS
LF: 52%
Měl jsem zakoupeno místo 18A, ale sotva jsem tam dosedl, přišel za mnou jeden ze stevardů, zda si nechci sednout o jednu řadu dopředu, tedy na exit. Neváhal jsem ani chvilku. Celkově, díky nízkému LF, to bylo všechno na pohodu, lidé si sedali tak, aby měli pro sebe co nejvíc místa, kdo chtěl, měl pro sebe celou trojku, což byl i můj případ.
Ještě před odletem nás čekalo odmrazení a s dvacetiminutovým zpožděním jsme vyrazili nad mraky.
Bylo to úchvatné, startovat takhle brzo ráno, když dole je ještě tma a nahoře je najednou nějak více světla, dokonce byl vidět i východ slunce, což bylo ale to poslední zajímavé, co se na letu dalo vidět. Až téměř do přistání se letělo nad mraky a tak jsem si z palubního prodeje koupil čaj a pak se věnoval tomu, čemu většina cestujících a sice spánku.
Oč byl let nad mraky nezajímavý, o to bylo zajímavější přistání a chvíle potom. Ne, žádná mimořádnost se nekonala, to jen to první, co jsme po dosednutí viděli, byl odstavený TU-154 dříve patřící Malevu, který tu v červnu 2000 málem přistál s nevysunutým podvozkem. Nehodě s fatálními následky zabránil tenkrát jeden z kapitánů Travel Servisu, jež se se svým letadlem chystal na zpáteční let, všimnul si toho, posádku varoval, ta přerušila přistání, sice si trochu drcla o dráhu, ale na druhý pokus už přistála s vysunutým podvozkem a bez problémů. Jen přitom prvním "drcnutí" došlo k neopravitelnému poškození letadla a to tu od té doby stojí a prý slouží jako trenažér místním hasičům (více info třeba zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%A9v_Flight_262).
Jinak ale celkem klid, jeden Aegean, jedno malé Dhcčko Olympic Air, kterým, kdybych sehnal nějaký let zpátky, mohl další den asi za 250 korun vyrazit na ostrov Skyros.
Terminál takový nevelký, mně se ale nechtělo ještě do města, tak jsem se usadil v místním Good Bye baru, za nějakých 10 Euro dohromady jsem si dal průměrné kafe a nadprůměrný citrónový zákusek a tak v klidu, hodinu či dvě, pozoroval ne příliš rušný provoz na letišti.
Autobus č. 78 do města jezdí dvakrát za hodinu, přes léto snad třikrát, jen s drobnou pauzou kolem poledne. A tu já samozřejmě chytil. Tak nic, chvíli se procházím po letišti, zkouším se (neúspěšně) přes kiosek odbavit na zítřejší let do Athén (prý to jde až 24 hodin předem a k tomu mi nějaká ta hodina chybí) a v půl jedné konečně za dvě Eura speciálního jízdného platného jen pro tuhle a ještě pro jednu "kulturní" linku (jinak zde stojí základní jízdenka na MHD 1.10 Eura) vyrážím vstříc městu.
To je hodně divoké, pár širokých ulic vede jeho středem, leč jsou často jednosměrné. V praxi to vypadá tak, že mnoho autobusů má v každém směru jinou trasu, někdy i vzájemně od sebe dost odlišnou. Ve městě je i celkem hustý provoz aut i autobusů, snad první linka metra, která se momentálně v centru města staví, dopravu pomůže uklidnit.
K mému vlastnímu úžasu se mi podaří vystoupit na té správné zastávce a tak mířím do hostelu. Jo, byl nejlevnější, jmenuje se Crossrads, kousek od věže zvané Trigono. Cestu jsem si prošel už párkrát díky street wiev, tak vím kudy, kolem nemocnice, kolem hřbitova, nahoru, kolem hradeb. Cestou neodolám a dělám si pár zacházek k památkám, třeba k místní Rotondě, nebo takové bráně, nakonec se hlásí o slovo i můj žaludek a v jedné malé pizzerii si beru s sebou malý oběd.
Mám toho dost, v závěru je to hodně o schodech, batoh je sice malý, ale těžký, s úlevou jsem tam, v tom rodinném domku kousek pod věží, vlastně to tu vypadá hezky, to jen ve velkém obýváku, jež slouží zároveň jako recepce, jsou z mého stavu poněkud zděšeni a tak dřív, než začnou se mnou vyplňovat přihlašovací papíry, mi dají sklenici vody.
Na odpolední prohlídku města nějak nemám sil, asi hodně unavený, nejspíš trochu nastydlý, vařím si čaj za čajem, odpočívám. Až na večer vyrážím na chvíli do města, spíš ulovit něco k večeři a jen tak trochu se mrknout. Ani foťák jsem s sebou nevzal. Nakonec končím v té samé pizzerii co odpoledne, slečna za pultem si na mně pamatuje, když si objednávám tři kousky pizzy, dává mi čtvrtej zdarma jako pozornost. Asi jsem jí byl sympatickej anebo,a to spíš, se toho potřebovala zbavit.
Za hluboké tmy se pak vracím do hostelu a v jeho kuchyňce si přihřívám pizzu. Takový sympatický hostel, tak pro Erasmáky, s jedním klučinou z Marseille se bavím o cestování a tak vůbec a vlastně je mi dobře. Usínám tentokrát záhy a rychle.
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
...a řecké kafe je vlastně obyčejný turek (o prohlídce Soluně v poněkud nevhodný čas)
Ve středu ráno v Soluni sněžilo. V těchto končinách jev prý nikterak častý. Docela by mně zajímalo, zda na místním letišti mají vůbec pluhy k odklízení sněhu nebo odmrazovací vozidla.
Ptám se, kdy nejpozději budu muset opustit hostel.
"Ofiko v jedenáct, ale neřešte to, v klidu odpočívejte a až budete chtít, vyražte."
Asi jsem musel včera vypadat vážně zdrchaně.
Nakonec hostel opuštím kolem té jedenácté, jen batoh s věcmi tam zatím nechávám. Prý žádný problém, jedna paní si tu nechala kufr na čtrnáct dní.
Už nesněží, jen je tak nějak sychravo. První mířím na Trigono Tower, mám jí doslova pár kroků od hostelu. Vež samotná je zavřená, ale výhled ze zahrad kolem ní nemá chybu.
Scházím dolů, do města, úzkými uličkami, tak nějak se v nich ztrácím, ale pořád držím směr, dolů, k moři. Pár zapadlých kavárniček láká mně k posezení, ale na to je zatím čas. Přes parky, kolem zahrad, přes jakési vykopávky, a najednou jsem u moře, kousek od Bílé Věže, jednoho se symbolů města.
Tam ještě ne, tam ještě nejdu. Kolem moře vede rušná silnice a těsně po břehu pěší stezka. Dál směrem na jih od Bílé věže jsou pěkné parky, dá se tam procházet po pobřeží a relaxovat, ale půlka ledna a drobné sněžení vážně není dobrý čas pro tenhle typ relaxace.
Tak jdu na druhou stranu, směrem k přístavu. O kus dál je Aristetolovo náměstí. Pěkné, velké, z jedné strany ohraničené mořem. Podobné mají třeba v Lisabonu nebo v Terstu. Tak či tak, pro středoevropana pořád dobrá exotika.
Mám chuť na kafe, poblíž je ale jen Strabucks. Nabízí tu "řecké kafe," tak ho chci ochutnat. Tak nic, jen obyčejnej, trochu napěněnej Turek.
Zas vzhůru do města, přes pár rušných ulic, k mísnímu Forum Romanum, malému chrámu zvanému Bey Haman a ještě výš, k Hagios Demetrios. Spíš ale pokukuju jestli tu nenajdu zastávku linky č. 24, jež jede až k hostelu.
Mám toho už zase dost, zastávku jsem našel, ještě symbolicky dojít Hagios Demetrios (má to být nějaká hrobka) a pak zpátky na autobus. Jezdí co půl hodiny, já mám ale štěstí, jede mi za chvíli.
Je to vlastně fajn projížďka, kolem několika stavenišť k metra. Je to dobré, všude se pracuje, někde i dost intenzivně.
Na hostelu si dávám kafe a pauzu, zase prý nemusím spěchat. V půl třetí ho opouštím, nechce se mi s batohem se tahat, čekám na autobus, tentokrát už pořádně dlouho. Vystupuju z něj kousek od Bílé věže, záhy v malém parku nacházím i zastávku autobusu na letiště. Jede za čtvrt hodiny, dost času na to, abych si věž ještě vyfotil.
Natřískáno je v něm jako v listopadu v podobném autobusu v Bukurešti. Většina cestujících ale nevypadá, že by mířila až na letiště. A taky že ne, postupně vystupují, většina z nich u obchodního domu Ikea kousek před letištěm. Největší úlevu ale zažívám, když autobus opouští páchnoucí bezdomovec.
Cesta do pekla a útěk do ráje (o přeletu do Athén a jedné netradiční noční bojovce)
Na letiště přijíždím tři hodiny před odletem. Myslel jsem si, že to bude dost času si v kiosku vybrat nějaké rozumné místo. Ale houby, na výběr je jen pár míst, žádné okno, žádná ulička. Vyjede mi palubka a na ní SEQ 152. Tak prázdno, jako včera na letu z Berlína sem teďko evidentně nebude.
V pozdním odpoledni je tu celkem rušno. Letiště má několik stanovišť security a stejně jako v Berlíně, je asi jedno, kterým člověk projde. Cestující mimo schengenský prostor pak před vstupem do své části terminálu prochází ještě pasovou kontrolou. Jak to tu vypadá během léta, si snad ani nechci představit, už teď je tu celkem nárvano a málo místa k sezení. A hlavně žádné, fakt žádné zásuvky. O vypadávající wi-fi ani nemluvě.
Nakonec, ze jednoho malého gatu, začal nástup i do mého letu. Odpoledne létá Aegaen ve spolupárci s Olympic Air ze Soluně do Athén snad co hodinu a tak se tu jedna paní přišla zeptat, jestli by jí nevzali už o let dřív. Prý ne, mají plno.
Nastupovalo se busem, choboty tu zatím nevedou, zatím alespoň pracují na prodloužení jedné z RWY, právě jejich krátká délka byla důvodem, proč pár pokusů o lety odtud přes Atlantic se musely uskutečňovat s mezipřistáním ještě někde v Evropě.
25. 1. 2017
Thessaloniki - Athens
18:25-19:20 (v reálu odlet na čas, přílet asi o 20 minut dříve)
OA 125, A320, reg. SX-DVL
LF: 100%
Do letadla jdu jako jeden z posledních a je vážně plno. Jinak ale na mně dělá osm let starý Airbus Aegeanu vážně dojem. Hezké sedačky, interiér barevně sladěný, letušky usměvavé. Vedle mně u okna sedící asi čtyřicetletý byznysmen, s ním se později dávám do řeči, v sedačce u uličky pak asi šedesátiletá Řekyně, jež se při startu preventivně pokřižuje. Ale to dělalo v letadle víc lidí. Za mnou infant, ale o něm celou cestu skoro nevím.
Za tmy toho moc nevidím, na start nejdem dlouho. Věnuju se dění v kabině. Ještě před startem roznáší letušky bonbón, jako za starých časů.
Kapitánkou na tomhle letu je žena. Ostatně, proč ne. Mám pocit, že celá posádka byla čistě ženská, možná první důstojník byl chlap, kdo ví. Každopádně v momentě, kdy kapitánka letadla vypne pokyn k připoutání se, letušky doslova vystartují s přípravou servisu. První řada je bussines, tam se chrastí novinama, jinde ale jdou s vozíkem, každému sušenku, nutno říci, že celkem dobrou, nápoje kdo co chce. Já beru kávu.
Rozvoz občerstvení připomíná spíše sprint, přesto sotva dostávám do ruky kávu (no dobře, ve čtyřiadvacáté řadě jako jeden z posledních), už je ohlášeno přistání. Ještě že to kafe nebylo tak horký.
Byl by to býval asi pěkný výhled na Athény, sedět teda u okna. Takhle mi alespoň ten byznysman, co tam sedí, radí, co musím zítra v Athénách určitě navštívit.
Sedáme s dvacetiminutovým předstihem, něco zabere ještě pojíždění. Tady choboty už mají. Jen udělat nějakou kvalitní fotku letadla nemůžu, prý z bezpečnostních důvodů.
Vlastně jdu a ani nevím jak, trochu tranzitem, najedou jsem venku. Letiště v Athénách je neuvěřitelně velké. Nakonec v příletové hale narážím na turistické informace. Za 22 Eur kupuju třídenní lítačku na místní MHD. Jezdit s ní můžu jak chci, ale z letiště do centra a z centra na letiště můžu jen jednou. Jelikož je athénské letiště opravdu hodně daleko, je to celkem pochopitelné.
Beru metro, modrou linku. V části trasy sdílí koleje s příměstkými vlaky (těmi se ale nedá dostat bez přestupu přímo do centra města), pak ale přívod z troleje vymění za přívod z třetí koleje (jak je obvyklé třeba v pražském metru) a vydá se do nitra Athén.
Cesta byla neskutečně dlouhá, jel jsem to snad hodinu, těším se do hostelu, zase jsem vybral ten nejlevnější, tenhle se jmenuje Athens House, leží kousek od náměstí Onomia, kde se kříží červená a zelená linka metra. Představuju si, že to bude něco podobně pohodového, jako v Soluni, ale ouha. Obyčejný barák a hostel sídlí v jeho pátém patře. Personál tvoří asi čtyřicetiletá žena a její matka. Od první chvíle mi tu něco nesedí a já nevím co. Jasně, je tu neskutečná zima. A to i na "recepci", kde se o teplo stará pět přímotopů. Jinde je to ještě horší. Mám čistě mužský pokoj, tři postele vedle sebe, tam fakt spát nechci, naštěstí jedna je bokem. Na stížnosti na zimu tu jsou evidentně zvyklí, po první připomínce dostávám vyhřívanou podložku, záhy zjišťuju, že jí tu mají všichni. Je tu pár koupelen i se sprchou, ale na polovině z nich je nápis "only cold water." Později z recenzí zjišťuju, že i tam, kde teplá tekla, se stávalo, že například uprostřed sprchování přestala téct. No asi jsem si ty recenze měl přečíst dřív, než jsem to booknul.
V kuchyňce rozviklaný stůl, ale to už jsou jenom detaily. Hlavně je tu zima. Mám tu dvě noci a rozhodně ten čas nechci strávit jenom ve městě. Ale zatímco v Soluni v tom hostelu se přes den dalo v klidu být, tady si to nějak nedovedu představit.
V jedenáct si jdu lehnout. Jeden ze spolubydlících na pokoji už spí. A chrápe. Nějak si nedovedu představit, jak tu strávím noc. A najednou vím, že chci odtud pryč, že to tu prostě nevydržím. Že chci bejt někde, kde budu na pokoji sám a kde bude teplo. Vytahuju noťas, jestli by se takhle na rychlo nedalo sehnat něco jiného. Za pět minut mám rezervováno, za deset minut má sbaleno, za dvanáct minut oznamuju na recepci, že tu prostě nebudu, že je tu zima a nelíbí se mi tu. Něco na mně volají, že zapnou klimatizaci. Kašlu na to. Dávám jim klíče. Peníze mi ale nevrátí. To je mi fuk.
Chtěl jsem něco u metra, abych to nemusel takhle večer dlouho hledat, ale záhy zjišťuju, že to metro ani nebudu potřebovat. Rezervoval jsem hotel Eva, shodou okolností kousek od místa, kde se jsem se pokusil ubytovat poprvé. Za necelou pětistovku na noc. Za chvíli tam jsem. Recepčnímu sděluju, že jsem právě utekl z pekla.
"A víte, jak se řekne řecky Řecko?", ptá se mně.
"Hellas."
Jasně, hell, anglicky peklo. Tak doufám, že tady najdu ráj.
Ve středu ráno v Soluni sněžilo. V těchto končinách jev prý nikterak častý. Docela by mně zajímalo, zda na místním letišti mají vůbec pluhy k odklízení sněhu nebo odmrazovací vozidla.
Ptám se, kdy nejpozději budu muset opustit hostel.
"Ofiko v jedenáct, ale neřešte to, v klidu odpočívejte a až budete chtít, vyražte."
Asi jsem musel včera vypadat vážně zdrchaně.
Nakonec hostel opuštím kolem té jedenácté, jen batoh s věcmi tam zatím nechávám. Prý žádný problém, jedna paní si tu nechala kufr na čtrnáct dní.
Už nesněží, jen je tak nějak sychravo. První mířím na Trigono Tower, mám jí doslova pár kroků od hostelu. Vež samotná je zavřená, ale výhled ze zahrad kolem ní nemá chybu.
Scházím dolů, do města, úzkými uličkami, tak nějak se v nich ztrácím, ale pořád držím směr, dolů, k moři. Pár zapadlých kavárniček láká mně k posezení, ale na to je zatím čas. Přes parky, kolem zahrad, přes jakési vykopávky, a najednou jsem u moře, kousek od Bílé Věže, jednoho se symbolů města.
Tam ještě ne, tam ještě nejdu. Kolem moře vede rušná silnice a těsně po břehu pěší stezka. Dál směrem na jih od Bílé věže jsou pěkné parky, dá se tam procházet po pobřeží a relaxovat, ale půlka ledna a drobné sněžení vážně není dobrý čas pro tenhle typ relaxace.
Tak jdu na druhou stranu, směrem k přístavu. O kus dál je Aristetolovo náměstí. Pěkné, velké, z jedné strany ohraničené mořem. Podobné mají třeba v Lisabonu nebo v Terstu. Tak či tak, pro středoevropana pořád dobrá exotika.
Mám chuť na kafe, poblíž je ale jen Strabucks. Nabízí tu "řecké kafe," tak ho chci ochutnat. Tak nic, jen obyčejnej, trochu napěněnej Turek.
Zas vzhůru do města, přes pár rušných ulic, k mísnímu Forum Romanum, malému chrámu zvanému Bey Haman a ještě výš, k Hagios Demetrios. Spíš ale pokukuju jestli tu nenajdu zastávku linky č. 24, jež jede až k hostelu.
Mám toho už zase dost, zastávku jsem našel, ještě symbolicky dojít Hagios Demetrios (má to být nějaká hrobka) a pak zpátky na autobus. Jezdí co půl hodiny, já mám ale štěstí, jede mi za chvíli.
Je to vlastně fajn projížďka, kolem několika stavenišť k metra. Je to dobré, všude se pracuje, někde i dost intenzivně.
Na hostelu si dávám kafe a pauzu, zase prý nemusím spěchat. V půl třetí ho opouštím, nechce se mi s batohem se tahat, čekám na autobus, tentokrát už pořádně dlouho. Vystupuju z něj kousek od Bílé věže, záhy v malém parku nacházím i zastávku autobusu na letiště. Jede za čtvrt hodiny, dost času na to, abych si věž ještě vyfotil.
Natřískáno je v něm jako v listopadu v podobném autobusu v Bukurešti. Většina cestujících ale nevypadá, že by mířila až na letiště. A taky že ne, postupně vystupují, většina z nich u obchodního domu Ikea kousek před letištěm. Největší úlevu ale zažívám, když autobus opouští páchnoucí bezdomovec.
Cesta do pekla a útěk do ráje (o přeletu do Athén a jedné netradiční noční bojovce)
Na letiště přijíždím tři hodiny před odletem. Myslel jsem si, že to bude dost času si v kiosku vybrat nějaké rozumné místo. Ale houby, na výběr je jen pár míst, žádné okno, žádná ulička. Vyjede mi palubka a na ní SEQ 152. Tak prázdno, jako včera na letu z Berlína sem teďko evidentně nebude.
V pozdním odpoledni je tu celkem rušno. Letiště má několik stanovišť security a stejně jako v Berlíně, je asi jedno, kterým člověk projde. Cestující mimo schengenský prostor pak před vstupem do své části terminálu prochází ještě pasovou kontrolou. Jak to tu vypadá během léta, si snad ani nechci představit, už teď je tu celkem nárvano a málo místa k sezení. A hlavně žádné, fakt žádné zásuvky. O vypadávající wi-fi ani nemluvě.
Nakonec, ze jednoho malého gatu, začal nástup i do mého letu. Odpoledne létá Aegaen ve spolupárci s Olympic Air ze Soluně do Athén snad co hodinu a tak se tu jedna paní přišla zeptat, jestli by jí nevzali už o let dřív. Prý ne, mají plno.
Nastupovalo se busem, choboty tu zatím nevedou, zatím alespoň pracují na prodloužení jedné z RWY, právě jejich krátká délka byla důvodem, proč pár pokusů o lety odtud přes Atlantic se musely uskutečňovat s mezipřistáním ještě někde v Evropě.
25. 1. 2017
Thessaloniki - Athens
18:25-19:20 (v reálu odlet na čas, přílet asi o 20 minut dříve)
OA 125, A320, reg. SX-DVL
LF: 100%
Do letadla jdu jako jeden z posledních a je vážně plno. Jinak ale na mně dělá osm let starý Airbus Aegeanu vážně dojem. Hezké sedačky, interiér barevně sladěný, letušky usměvavé. Vedle mně u okna sedící asi čtyřicetletý byznysmen, s ním se později dávám do řeči, v sedačce u uličky pak asi šedesátiletá Řekyně, jež se při startu preventivně pokřižuje. Ale to dělalo v letadle víc lidí. Za mnou infant, ale o něm celou cestu skoro nevím.
Za tmy toho moc nevidím, na start nejdem dlouho. Věnuju se dění v kabině. Ještě před startem roznáší letušky bonbón, jako za starých časů.
Kapitánkou na tomhle letu je žena. Ostatně, proč ne. Mám pocit, že celá posádka byla čistě ženská, možná první důstojník byl chlap, kdo ví. Každopádně v momentě, kdy kapitánka letadla vypne pokyn k připoutání se, letušky doslova vystartují s přípravou servisu. První řada je bussines, tam se chrastí novinama, jinde ale jdou s vozíkem, každému sušenku, nutno říci, že celkem dobrou, nápoje kdo co chce. Já beru kávu.
Rozvoz občerstvení připomíná spíše sprint, přesto sotva dostávám do ruky kávu (no dobře, ve čtyřiadvacáté řadě jako jeden z posledních), už je ohlášeno přistání. Ještě že to kafe nebylo tak horký.
Byl by to býval asi pěkný výhled na Athény, sedět teda u okna. Takhle mi alespoň ten byznysman, co tam sedí, radí, co musím zítra v Athénách určitě navštívit.
Sedáme s dvacetiminutovým předstihem, něco zabere ještě pojíždění. Tady choboty už mají. Jen udělat nějakou kvalitní fotku letadla nemůžu, prý z bezpečnostních důvodů.
Vlastně jdu a ani nevím jak, trochu tranzitem, najedou jsem venku. Letiště v Athénách je neuvěřitelně velké. Nakonec v příletové hale narážím na turistické informace. Za 22 Eur kupuju třídenní lítačku na místní MHD. Jezdit s ní můžu jak chci, ale z letiště do centra a z centra na letiště můžu jen jednou. Jelikož je athénské letiště opravdu hodně daleko, je to celkem pochopitelné.
Beru metro, modrou linku. V části trasy sdílí koleje s příměstkými vlaky (těmi se ale nedá dostat bez přestupu přímo do centra města), pak ale přívod z troleje vymění za přívod z třetí koleje (jak je obvyklé třeba v pražském metru) a vydá se do nitra Athén.
Cesta byla neskutečně dlouhá, jel jsem to snad hodinu, těším se do hostelu, zase jsem vybral ten nejlevnější, tenhle se jmenuje Athens House, leží kousek od náměstí Onomia, kde se kříží červená a zelená linka metra. Představuju si, že to bude něco podobně pohodového, jako v Soluni, ale ouha. Obyčejný barák a hostel sídlí v jeho pátém patře. Personál tvoří asi čtyřicetiletá žena a její matka. Od první chvíle mi tu něco nesedí a já nevím co. Jasně, je tu neskutečná zima. A to i na "recepci", kde se o teplo stará pět přímotopů. Jinde je to ještě horší. Mám čistě mužský pokoj, tři postele vedle sebe, tam fakt spát nechci, naštěstí jedna je bokem. Na stížnosti na zimu tu jsou evidentně zvyklí, po první připomínce dostávám vyhřívanou podložku, záhy zjišťuju, že jí tu mají všichni. Je tu pár koupelen i se sprchou, ale na polovině z nich je nápis "only cold water." Později z recenzí zjišťuju, že i tam, kde teplá tekla, se stávalo, že například uprostřed sprchování přestala téct. No asi jsem si ty recenze měl přečíst dřív, než jsem to booknul.
V kuchyňce rozviklaný stůl, ale to už jsou jenom detaily. Hlavně je tu zima. Mám tu dvě noci a rozhodně ten čas nechci strávit jenom ve městě. Ale zatímco v Soluni v tom hostelu se přes den dalo v klidu být, tady si to nějak nedovedu představit.
V jedenáct si jdu lehnout. Jeden ze spolubydlících na pokoji už spí. A chrápe. Nějak si nedovedu představit, jak tu strávím noc. A najednou vím, že chci odtud pryč, že to tu prostě nevydržím. Že chci bejt někde, kde budu na pokoji sám a kde bude teplo. Vytahuju noťas, jestli by se takhle na rychlo nedalo sehnat něco jiného. Za pět minut mám rezervováno, za deset minut má sbaleno, za dvanáct minut oznamuju na recepci, že tu prostě nebudu, že je tu zima a nelíbí se mi tu. Něco na mně volají, že zapnou klimatizaci. Kašlu na to. Dávám jim klíče. Peníze mi ale nevrátí. To je mi fuk.
Chtěl jsem něco u metra, abych to nemusel takhle večer dlouho hledat, ale záhy zjišťuju, že to metro ani nebudu potřebovat. Rezervoval jsem hotel Eva, shodou okolností kousek od místa, kde se jsem se pokusil ubytovat poprvé. Za necelou pětistovku na noc. Za chvíli tam jsem. Recepčnímu sděluju, že jsem právě utekl z pekla.
"A víte, jak se řekne řecky Řecko?", ptá se mně.
"Hellas."
Jasně, hell, anglicky peklo. Tak doufám, že tady najdu ráj.
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
Na větrné hůrce (o výšlapu na Akropolis a nejen tam)
No, s tím rájem jsem to trochu přehnal. Zima byla i tady, sice ne tak velká jako v Athens House, ale byla. Jasně, dalo se to trochu vytopit, něčím, co funguje, podle potřeby, jako klimatizace i topení zároveň. To jen já blbec jsem si jí na noc vypnul, aby mně její hučení nerušilo ve spánku. Tak jsem se ráno probudil lehce promrzlý, i když asi asi zdaleka tak promrzlý, jak bych se asi probudil v Athens House. Ale stačí teplá sprcha a pořádná peřina a za chvíli o ničem nevím.
Snídani jsem měl už včera koupenou, ale nechal jsem jí v hostleu. No, teď už se tam pro těch pár sandwichů vracet nebudu. Tady v hotelu se dá dokoupit za 5 Eur. Ještě se mi nikam nechce, tak to beru. Paní v malé jídelně mi dá seznam toho, co je schopna mi připravit a já jí zaškrtám, o co bych měl zájem. Zaškrtal jsem tak půlku z toho. Myslel jsem, že je toho bude málo, ale pak to málem celé nesním. Za pět Euro to byla snídaně více než vydatná.
Ještě chvíli relax na pokoji a kolem jedenáctý výlet do víru velkoměsta. Začínám Akropolí, dá se tam dojet metrem. Takový kopec ve středu města, něco jako Pražský hrad. Za vstupné chtěj 20 Euro, 30 za speciální "pack" který platí i na dalších pět památek. No, jsem přece vychcanej Čecháček, beru ten pack. Celkem pěkné místo, antika tu na člověka doslova dýchne, člověk se prochází mezi těmi zbytky, kolem starobylého divadla, po schodech, kolem provazů, které ohraničují, kam až se smí, byť zrovna s tímhle si turisté moc hlavu nelámou. Škoda, že fouká, škoda, že se tu někde nedá koupit kafe. Člověk by jenom tak sednul a koukal, místo toho vítr žene ho dál.
Tak jsem až tam nahoře, být archeologem v Řecku musí být asi výnosná profese, furt se tu maká. Kolega v práci se mně později ptá, zda jsem si odtud odvezl kamínek na památku. Prý ročně sem musejí navézt kvanta nového kamení místo toho, co si turisté odvezou domů. Tak tohle by mně fakt nenapadlo.
Ale vážně je na co koukat, Athény jsou rozhodně pěkné město. Pár kopců, pár hor, na jednu z nich vede i lanovka, na jedné z nich je i jakýsi chrám. Možná je to dokonce i jedna a ta samá.
Dole pode mnou cosi, co bude asi starověká Agora. Velký park, pár sloupů, uprostřed jakýsi chrám.
Tam mám namířeno, tam také platí ten můj pack. V uličkách se zase ztrácím, zatímco na Akropoli bylo turistů habaděj, tady jsem chvílemi v celé ulici sám.
Zas nacházím cosi, zbytky archeologických nelezišť, až později zjišťuju, že je to Fórum Romanum. Tak fajn, na tohle mi ta vstupenka taky platí.
Chci jí dál na Keramikos, to snad má být nějaký hřbitov. Nevím kde jsem, ale ještě o tom nevím. O kus dál se ocitám na celkem pěkném náměstí, později zjišťuju, že se jmenuje Monastiraki.
Tohle náměstí i stejnojmenná stanice metra tvoří jeden z vrcholů oblasti, jež se říká "Obchodní trojúhelník." Další dva vrcholy tohoto trojúhleníku tvoří stanice metra Syntagma a Akropolis. Prý je tam kvanta úzkých uliček, kam se dá zaplout a koupit si, na co si člověk vzpomene. Takže taková Medina v marockých městech.
Ale na to mám ještě čas, o slovo se zase hlásí pan žaludek. Jdu do restaurace, jež by někdo označil jako turistická past. Ale mně je to jedno. Jmenuje se The Greco´s Project a já jsem si tu pořádně pochutnal.
Tak tedy na ten Keramikos. Za chvíli jsem u něj, fotím si ho zvenku, ale dovnitř se mi nechce, o slovo se hlásí pro změnu nohy.
O kus dál vidím stanici metra zelené linky zvanou Thissios. V její těsné blízkosti se nachází ona Agora, ale toho si já blbec nějak nevšimnul. Místo toho skáču do metra mířím do Pirea. Trať z Athénu do Pireusu byla jedna z nejstarších železničních tratí v Řecku. Během let prošla celou řadou modernizací a úprav a dnes tvoří zelenou linku metra. Však se jejím zbytkem ještě projedu.
Pireus je hlavní přístav pro Athény. Někde jsem slyšel, že když jeho zaměstnanci začnou stávkovat, je to fakt průser.
Já jsem tu jen chvíli, trochu fouká, je tu čilý stavební ruch, radši se vracím o stanici zpátky, kde přestupuju na tramvaj. Ta jezdí v Athénách od roku 2004. Jedna trasa kolem pobřeží, druhá od pobřeží do centra.
Původně mám v plánu si to projet celé, hlavně tu část kolem pobřeží. Na druhém konci totiž jede v těsné blízkosti starého athénského letiště, na jehož pozemku se nachází dokonce tramvajová vozovna. Nakonec na to peču, ta trať má asi milion zastávek. Jakmile zahlédnu pláž, vystupuju. Ne, koupat se tu teď nedá, i když pár plavců opodál se mně snaží přesvědčit o opaku. A kousek ode mně se jedna paní dokonce opaluje. No, opaluje...leží na pláži celá oblečená. Ale přísahám, viděl jsem jí se hýbat.
Jedu tramvají do centra, tahle trasa končí až na náměstí Syntagma v samém středu města. Já však vystupuju o pár zastávek dřív, u Zeova chrámu, teda...u toho, co z něj zbylo.
Pěkný pohled, i zpoza plotu. Kousek odtamtud Hadriánova brána. A jeden starý pán, který se se mnou dal do řeči. Moc si chtěl povídat, měl o mně starost, ať se pořádně obleču, že prý řádí chřipka, radil mi, kam si mám schovat věci, aby mi je v Athénách neukradli.
Chtěl zajít dokonce i na panáka, ale já toho vážně už měl plné zuby, omluvil jsem se mu, že mám jiné plány a vydal se na druhou stranu k Panathenaic Stadium. Tenhle stadion hostil první novodobé olympijské hry v roce 1896. Za vstup chtěli 5 Eur, moje multifunkční vstupenka na něj neplatila. Škoda.
Beru zas tramvaj a dojíždím na Syntagmu. Krásné náměstí, kterému vévodí budova parlamentu. Já však skáču do metra, po výstupu z metra v prvním stánku kupuju čaj a na dvě hodiny si dávám relax na pokoji v hotelu. Na to, že jsem skoro nic neviděl, jsem byl venku vážně dlouho.
Večerní procházku začínám tam, kde jsem tu denní skončil. Na Syntagmě. Tma dala náměstí zajímavý nádech. Malé fontány se rozzářily do nejrůznějších barev a já se s chutí nechal pohltit do těch úzkých uliček, kde je prý všechno k mání.
Z výšky na to všechno svítila Akoropole a já mít víc sil, jdu se na ní ještě jednou podívat. Ale zase si říkám, že méně je někdy více a já se tak jen chvíli koukám, než zase, a vlastně ani nevím jak, jsem na náměstí Monastiraki, kde už jsem byl dopoledne.
Žaludek by už chtěl zase jíst a já chvíli váhám, zda nejít do té samé restaurace, kde jsem byl na obědě. Ale ještě chvíli odolávám a jinými ulicemi se vracím na Syntagmu. Mířím do KFC, ale na ně mám moc náročné požadavky, nejsou mi schopni uvařit čaj. Když se hned vedle objeví restaurace toho samého řetězce, který jsem nechal vydělat už na obědě, beru to jako zjevení. Vepřové tentokrát měním za kuřecí, pochutnal jsem si stejně.
Ještě se stavuju na poště, poslat dopis příbuzným do Zlína. Jakýsi pán se tu kvůli něčemu rozčiluje. Evidentně anglické slovo "fuck" proniklo i do řečtiny.
Mám toho dost, zas mířím metrem na hotel, ještě chvíli odpočinek a dneska nechám asi klimatizaci/topení puštěnou celou noc.
No, s tím rájem jsem to trochu přehnal. Zima byla i tady, sice ne tak velká jako v Athens House, ale byla. Jasně, dalo se to trochu vytopit, něčím, co funguje, podle potřeby, jako klimatizace i topení zároveň. To jen já blbec jsem si jí na noc vypnul, aby mně její hučení nerušilo ve spánku. Tak jsem se ráno probudil lehce promrzlý, i když asi asi zdaleka tak promrzlý, jak bych se asi probudil v Athens House. Ale stačí teplá sprcha a pořádná peřina a za chvíli o ničem nevím.
Snídani jsem měl už včera koupenou, ale nechal jsem jí v hostleu. No, teď už se tam pro těch pár sandwichů vracet nebudu. Tady v hotelu se dá dokoupit za 5 Eur. Ještě se mi nikam nechce, tak to beru. Paní v malé jídelně mi dá seznam toho, co je schopna mi připravit a já jí zaškrtám, o co bych měl zájem. Zaškrtal jsem tak půlku z toho. Myslel jsem, že je toho bude málo, ale pak to málem celé nesním. Za pět Euro to byla snídaně více než vydatná.
Ještě chvíli relax na pokoji a kolem jedenáctý výlet do víru velkoměsta. Začínám Akropolí, dá se tam dojet metrem. Takový kopec ve středu města, něco jako Pražský hrad. Za vstupné chtěj 20 Euro, 30 za speciální "pack" který platí i na dalších pět památek. No, jsem přece vychcanej Čecháček, beru ten pack. Celkem pěkné místo, antika tu na člověka doslova dýchne, člověk se prochází mezi těmi zbytky, kolem starobylého divadla, po schodech, kolem provazů, které ohraničují, kam až se smí, byť zrovna s tímhle si turisté moc hlavu nelámou. Škoda, že fouká, škoda, že se tu někde nedá koupit kafe. Člověk by jenom tak sednul a koukal, místo toho vítr žene ho dál.
Tak jsem až tam nahoře, být archeologem v Řecku musí být asi výnosná profese, furt se tu maká. Kolega v práci se mně později ptá, zda jsem si odtud odvezl kamínek na památku. Prý ročně sem musejí navézt kvanta nového kamení místo toho, co si turisté odvezou domů. Tak tohle by mně fakt nenapadlo.
Ale vážně je na co koukat, Athény jsou rozhodně pěkné město. Pár kopců, pár hor, na jednu z nich vede i lanovka, na jedné z nich je i jakýsi chrám. Možná je to dokonce i jedna a ta samá.
Dole pode mnou cosi, co bude asi starověká Agora. Velký park, pár sloupů, uprostřed jakýsi chrám.
Tam mám namířeno, tam také platí ten můj pack. V uličkách se zase ztrácím, zatímco na Akropoli bylo turistů habaděj, tady jsem chvílemi v celé ulici sám.
Zas nacházím cosi, zbytky archeologických nelezišť, až později zjišťuju, že je to Fórum Romanum. Tak fajn, na tohle mi ta vstupenka taky platí.
Chci jí dál na Keramikos, to snad má být nějaký hřbitov. Nevím kde jsem, ale ještě o tom nevím. O kus dál se ocitám na celkem pěkném náměstí, později zjišťuju, že se jmenuje Monastiraki.
Tohle náměstí i stejnojmenná stanice metra tvoří jeden z vrcholů oblasti, jež se říká "Obchodní trojúhelník." Další dva vrcholy tohoto trojúhleníku tvoří stanice metra Syntagma a Akropolis. Prý je tam kvanta úzkých uliček, kam se dá zaplout a koupit si, na co si člověk vzpomene. Takže taková Medina v marockých městech.
Ale na to mám ještě čas, o slovo se zase hlásí pan žaludek. Jdu do restaurace, jež by někdo označil jako turistická past. Ale mně je to jedno. Jmenuje se The Greco´s Project a já jsem si tu pořádně pochutnal.
Tak tedy na ten Keramikos. Za chvíli jsem u něj, fotím si ho zvenku, ale dovnitř se mi nechce, o slovo se hlásí pro změnu nohy.
O kus dál vidím stanici metra zelené linky zvanou Thissios. V její těsné blízkosti se nachází ona Agora, ale toho si já blbec nějak nevšimnul. Místo toho skáču do metra mířím do Pirea. Trať z Athénu do Pireusu byla jedna z nejstarších železničních tratí v Řecku. Během let prošla celou řadou modernizací a úprav a dnes tvoří zelenou linku metra. Však se jejím zbytkem ještě projedu.
Pireus je hlavní přístav pro Athény. Někde jsem slyšel, že když jeho zaměstnanci začnou stávkovat, je to fakt průser.
Já jsem tu jen chvíli, trochu fouká, je tu čilý stavební ruch, radši se vracím o stanici zpátky, kde přestupuju na tramvaj. Ta jezdí v Athénách od roku 2004. Jedna trasa kolem pobřeží, druhá od pobřeží do centra.
Původně mám v plánu si to projet celé, hlavně tu část kolem pobřeží. Na druhém konci totiž jede v těsné blízkosti starého athénského letiště, na jehož pozemku se nachází dokonce tramvajová vozovna. Nakonec na to peču, ta trať má asi milion zastávek. Jakmile zahlédnu pláž, vystupuju. Ne, koupat se tu teď nedá, i když pár plavců opodál se mně snaží přesvědčit o opaku. A kousek ode mně se jedna paní dokonce opaluje. No, opaluje...leží na pláži celá oblečená. Ale přísahám, viděl jsem jí se hýbat.
Jedu tramvají do centra, tahle trasa končí až na náměstí Syntagma v samém středu města. Já však vystupuju o pár zastávek dřív, u Zeova chrámu, teda...u toho, co z něj zbylo.
Pěkný pohled, i zpoza plotu. Kousek odtamtud Hadriánova brána. A jeden starý pán, který se se mnou dal do řeči. Moc si chtěl povídat, měl o mně starost, ať se pořádně obleču, že prý řádí chřipka, radil mi, kam si mám schovat věci, aby mi je v Athénách neukradli.
Chtěl zajít dokonce i na panáka, ale já toho vážně už měl plné zuby, omluvil jsem se mu, že mám jiné plány a vydal se na druhou stranu k Panathenaic Stadium. Tenhle stadion hostil první novodobé olympijské hry v roce 1896. Za vstup chtěli 5 Eur, moje multifunkční vstupenka na něj neplatila. Škoda.
Beru zas tramvaj a dojíždím na Syntagmu. Krásné náměstí, kterému vévodí budova parlamentu. Já však skáču do metra, po výstupu z metra v prvním stánku kupuju čaj a na dvě hodiny si dávám relax na pokoji v hotelu. Na to, že jsem skoro nic neviděl, jsem byl venku vážně dlouho.
Večerní procházku začínám tam, kde jsem tu denní skončil. Na Syntagmě. Tma dala náměstí zajímavý nádech. Malé fontány se rozzářily do nejrůznějších barev a já se s chutí nechal pohltit do těch úzkých uliček, kde je prý všechno k mání.
Z výšky na to všechno svítila Akoropole a já mít víc sil, jdu se na ní ještě jednou podívat. Ale zase si říkám, že méně je někdy více a já se tak jen chvíli koukám, než zase, a vlastně ani nevím jak, jsem na náměstí Monastiraki, kde už jsem byl dopoledne.
Žaludek by už chtěl zase jíst a já chvíli váhám, zda nejít do té samé restaurace, kde jsem byl na obědě. Ale ještě chvíli odolávám a jinými ulicemi se vracím na Syntagmu. Mířím do KFC, ale na ně mám moc náročné požadavky, nejsou mi schopni uvařit čaj. Když se hned vedle objeví restaurace toho samého řetězce, který jsem nechal vydělat už na obědě, beru to jako zjevení. Vepřové tentokrát měním za kuřecí, pochutnal jsem si stejně.
Ještě se stavuju na poště, poslat dopis příbuzným do Zlína. Jakýsi pán se tu kvůli něčemu rozčiluje. Evidentně anglické slovo "fuck" proniklo i do řečtiny.
Mám toho dost, zas mířím metrem na hotel, ještě chvíli odpočinek a dneska nechám asi klimatizaci/topení puštěnou celou noc.
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
Kam ženy nesmějí a kde by se chlapům asi nelíbilo (o cestě domů)
Ráno se probouzím v teple. No, probouzí mně budík. Hodiny ukazují sedm, odlet mám ve tři čtvrtě na jedenáct. Rychle se balím a pryč, na snídani nějak není čas. Nechce se mi jet na letiště tou samou cestou, jakou jsem jel z něj, byla příliš dlouhá a nudná, ptám se na recepci, kudy jinak. Recepční, ten samý, co mně předevčírem večer vítal po mém útěku z pekla, nemá pro mé šotoušské choutky pochopení, na letiště je to prý padesát kilometrů, prostě to bude dlouhé.
Nakonec mířím na náměstí Omnia a odtud zelenou linkou na sever. Kupodivu, čím víc jsme dál od centra, tím je v metru víc lidí. Alespoň že trasa velmi rychle stoupá na povrch, byť vyhllídková jízda na stojáka není zrovna příjemná záležitost. Vystupuju ve stanici Neratziotissa. Ta není konečná, ale byla na téhle lince zřízena až jako poslední a jen kvůli přestupu na příměstské vlaky. Kousek od ní se nachází několik stadiónů postavených pro změnu pro olympijské hry v roce 2000. Ještě se ani nestačím zeptat, z kterého nástupiště se jezdí na letiště a vlak už je tu.
Myslím, že něco podobného jezdí v Německu. Jen tady byl neskutečně, ale neskutečně natřískanej. Ale pár zastávek a člověk má celý vlak pro sebe. A hlavně ta závěrečná část, kdy nechává auta jedoucí po souběžně vedoucí dálnici za sebou, byla hodně příjemná.
Na letišti jsem nějaké dvě a půl hodiny před odletem. Na rozdíl od Soluně tady funguje wi-fi. Na rozdíl od Soluně jsou tady zásuvky, i když ani tady jich není moc.
Odlet z gatu B31, samozřejmě z toho v rámci daného terminálu nejvzdálenějšího.
Ještě kupuju kamarádce víno, pak čaj, ten už je pro mně. Holky a kluci od check-inu celkem poctivě doodbavují větší příruční zavazadla jako gate-bagy, ale stejně to moc nepomohlo. Athénské terminály se nachází mezi dvěma ranvejemi, z nichž jedna se toho rána používala spíše pro odlety a druhá pro přílety. Tak nějak jsem si říkal, že jsem nějaký ten ostrov ještě mohl dát, ale prázdná peněženka mi jasně naznačila, ať na to ani nemyslím.
27. 1. 2017
Athens - Berlin SXF
10:45-12:45 (odlet asi o dvacet později, přílet načas)
FR 171, B 737-800, reg. EI-EKE
LF: 85%
Nástup se konal, stejně jako v Soluni, autobusem. Místo mám 27F, kupodivu nabídka na exit se tentokrát nekoná. Celkově je let mnohem plnější, než byl ten z Berlína do Soluně. Vedle mně sedí dva Poláci, teda, že jsou to Poláci jsem zjistil, když jsem omylem kouknul na jeho telefon a ten měl v řádku pro vyhledávání napsáno "szukaj".
Šukat dneska nebudu, ale let jsem si užil. Jen škoda, že to sklo okno bylo nějaké špinavé. Odlet s lehkým zpožděním, ale při známém navatování letových časů Ryanu asi žádný problém. Nejdřív kamsi nad moře, pak se ale objevila zasněžená hora. Později jsem ji indentifikoval jako horu Athos. Ta je součástí stejnojmenného poloostrova. Funguje tam jakási mnišská republika, ženský tam nesmějí a i chlapy se tam dostanou jen na speciální povolenku. Něco jako svého času Karlštejn.
Dál už je to přelet nad zasněženým Balkánem, člověk by řekl, že je to celé pod sněhem. Letíme kousek od Sofie, ale není vidět. Já si zatím dávám svoje oblíbené lasagně, ale často konzumaci přerušuju, abych se mohl v klidu kochat.
O něco později zahalí zem mraky, ale to už přibývá setkání třetího druhu. Kousek pod námi proletí Airbus v barvách Germanwings, naopak kousek před námi stroj společnosti KLM, který má namířeno z Amsterdamu do Abu Dhabí.
To už jsme ale nad naší domovinou a mraky jsou naštěstí pryč. Vidím Čáslav i její vojenské letiště, Pardubice, Hradec Králové a nakonec Liberec.
Dokonce i ještě se mi daří identifikovat Ještěd. Rychle na záchod, dokud to ještě půjde, jedna podobná "toaletní" muka jsem si už v Berlíně prožil a nechci to zopakovat.
Chvíli před přistáním pak vidíme slavný Tropical Island, kam se budu muset někdy jet podívat.
Po dvou hodinách a čtyřiceti minutách letu i s fanfárou sedáme na Schönefeldu a tady první co člověk vidí, je terminál snad někdy v budoucnu otevřeného letiště BBI.
Autobus ze Südkreuzu mám koupenej až na čtvrt na šest, dělal jsem si rezervu kvůli počasí a říkal jsem si, že když sednem na čas, ještě se cournu městem, ale to se mi teď nějak nechce. Tak do prvního baru, koupit si čaj a žhavit wifi. Ta je tady na hodinu zdarma a oproti minulosti je nějak pomalá. Ale na stornování původní jízdenky a zakoupení nové, o 3 Eura dražsí, to bohatě stačí. Tak odjezd o dvě hodiny dřív a dvě hodiny do něj zbývaj. Rychle kupuju za 3,40 Eura základní jízdenku na berlínskou MHD, jež právě ty dvě hodiny platí a vlakem linky RE 7 se nechávám hodit na Alexanderplatz.
Jedné kamarádce, té, kvůli které jsem loni v dubnu z Berlína tak spěchal, zachutnal vaječňák, který jsem jí přivezl právě z Berlína, když jsem tu byl před Vánoci. Tak jí jdu koupit další, dokonce do toho samého obchodu Kauhof, kde jsem jí ho koupil o Vánocích. A pak už rychle S-Bahnem na Südkreuz.
Berlín Südkreuz - Praha Florenc, Flixbus linka N60, 27.1. 2017, 15:15-19:45 (v reálu odjezd o 20 minut později, příjezd o 10 minut později)
Tak tak zvládám oběd a zvládl bych i kafe, autobus má 20 minut zpoždění. Tuhle linku pro Flixbus zajišťuje slovenská společnost Blaggus. Ostatně autobus jede z Berlína přes Prahu až do Vídně. Do přeplněného autobusu se dostávám až jako poslední, zůstávám ve spodním patře, beru sedačku na jedné z těch dvou čtyřek, sedím proti směru jízdy, ale to nevadí. Pohoda, klídek a nealkoholický pivečko.
V Drážďanech většina cestujících vystupuje, přesto autobus prázdnotou nezeje. Cesta po konečně otevřené dálnici přes České středohoří je neuvěřeitelně pohodlná a plynulá. V podstatě naposledy zastavujeme v Drážďanech na semaforech a pak až na jedné křižovatce v Praze na Florenci. Chvíli před osmou jsem v Praze, o půl desáté doma na Kladně. Byl to fyzicky náročný výlet, ale stál za to. Děkuji za pozornost.
Kompletní komentované fotoalbum k dispozici zde: https://www.facebook.com/media/set/?set ... 6b511c73e3
Ráno se probouzím v teple. No, probouzí mně budík. Hodiny ukazují sedm, odlet mám ve tři čtvrtě na jedenáct. Rychle se balím a pryč, na snídani nějak není čas. Nechce se mi jet na letiště tou samou cestou, jakou jsem jel z něj, byla příliš dlouhá a nudná, ptám se na recepci, kudy jinak. Recepční, ten samý, co mně předevčírem večer vítal po mém útěku z pekla, nemá pro mé šotoušské choutky pochopení, na letiště je to prý padesát kilometrů, prostě to bude dlouhé.
Nakonec mířím na náměstí Omnia a odtud zelenou linkou na sever. Kupodivu, čím víc jsme dál od centra, tím je v metru víc lidí. Alespoň že trasa velmi rychle stoupá na povrch, byť vyhllídková jízda na stojáka není zrovna příjemná záležitost. Vystupuju ve stanici Neratziotissa. Ta není konečná, ale byla na téhle lince zřízena až jako poslední a jen kvůli přestupu na příměstské vlaky. Kousek od ní se nachází několik stadiónů postavených pro změnu pro olympijské hry v roce 2000. Ještě se ani nestačím zeptat, z kterého nástupiště se jezdí na letiště a vlak už je tu.
Myslím, že něco podobného jezdí v Německu. Jen tady byl neskutečně, ale neskutečně natřískanej. Ale pár zastávek a člověk má celý vlak pro sebe. A hlavně ta závěrečná část, kdy nechává auta jedoucí po souběžně vedoucí dálnici za sebou, byla hodně příjemná.
Na letišti jsem nějaké dvě a půl hodiny před odletem. Na rozdíl od Soluně tady funguje wi-fi. Na rozdíl od Soluně jsou tady zásuvky, i když ani tady jich není moc.
Odlet z gatu B31, samozřejmě z toho v rámci daného terminálu nejvzdálenějšího.
Ještě kupuju kamarádce víno, pak čaj, ten už je pro mně. Holky a kluci od check-inu celkem poctivě doodbavují větší příruční zavazadla jako gate-bagy, ale stejně to moc nepomohlo. Athénské terminály se nachází mezi dvěma ranvejemi, z nichž jedna se toho rána používala spíše pro odlety a druhá pro přílety. Tak nějak jsem si říkal, že jsem nějaký ten ostrov ještě mohl dát, ale prázdná peněženka mi jasně naznačila, ať na to ani nemyslím.
27. 1. 2017
Athens - Berlin SXF
10:45-12:45 (odlet asi o dvacet později, přílet načas)
FR 171, B 737-800, reg. EI-EKE
LF: 85%
Nástup se konal, stejně jako v Soluni, autobusem. Místo mám 27F, kupodivu nabídka na exit se tentokrát nekoná. Celkově je let mnohem plnější, než byl ten z Berlína do Soluně. Vedle mně sedí dva Poláci, teda, že jsou to Poláci jsem zjistil, když jsem omylem kouknul na jeho telefon a ten měl v řádku pro vyhledávání napsáno "szukaj".
Šukat dneska nebudu, ale let jsem si užil. Jen škoda, že to sklo okno bylo nějaké špinavé. Odlet s lehkým zpožděním, ale při známém navatování letových časů Ryanu asi žádný problém. Nejdřív kamsi nad moře, pak se ale objevila zasněžená hora. Později jsem ji indentifikoval jako horu Athos. Ta je součástí stejnojmenného poloostrova. Funguje tam jakási mnišská republika, ženský tam nesmějí a i chlapy se tam dostanou jen na speciální povolenku. Něco jako svého času Karlštejn.
Dál už je to přelet nad zasněženým Balkánem, člověk by řekl, že je to celé pod sněhem. Letíme kousek od Sofie, ale není vidět. Já si zatím dávám svoje oblíbené lasagně, ale často konzumaci přerušuju, abych se mohl v klidu kochat.
O něco později zahalí zem mraky, ale to už přibývá setkání třetího druhu. Kousek pod námi proletí Airbus v barvách Germanwings, naopak kousek před námi stroj společnosti KLM, který má namířeno z Amsterdamu do Abu Dhabí.
To už jsme ale nad naší domovinou a mraky jsou naštěstí pryč. Vidím Čáslav i její vojenské letiště, Pardubice, Hradec Králové a nakonec Liberec.
Dokonce i ještě se mi daří identifikovat Ještěd. Rychle na záchod, dokud to ještě půjde, jedna podobná "toaletní" muka jsem si už v Berlíně prožil a nechci to zopakovat.
Chvíli před přistáním pak vidíme slavný Tropical Island, kam se budu muset někdy jet podívat.
Po dvou hodinách a čtyřiceti minutách letu i s fanfárou sedáme na Schönefeldu a tady první co člověk vidí, je terminál snad někdy v budoucnu otevřeného letiště BBI.
Autobus ze Südkreuzu mám koupenej až na čtvrt na šest, dělal jsem si rezervu kvůli počasí a říkal jsem si, že když sednem na čas, ještě se cournu městem, ale to se mi teď nějak nechce. Tak do prvního baru, koupit si čaj a žhavit wifi. Ta je tady na hodinu zdarma a oproti minulosti je nějak pomalá. Ale na stornování původní jízdenky a zakoupení nové, o 3 Eura dražsí, to bohatě stačí. Tak odjezd o dvě hodiny dřív a dvě hodiny do něj zbývaj. Rychle kupuju za 3,40 Eura základní jízdenku na berlínskou MHD, jež právě ty dvě hodiny platí a vlakem linky RE 7 se nechávám hodit na Alexanderplatz.
Jedné kamarádce, té, kvůli které jsem loni v dubnu z Berlína tak spěchal, zachutnal vaječňák, který jsem jí přivezl právě z Berlína, když jsem tu byl před Vánoci. Tak jí jdu koupit další, dokonce do toho samého obchodu Kauhof, kde jsem jí ho koupil o Vánocích. A pak už rychle S-Bahnem na Südkreuz.
Berlín Südkreuz - Praha Florenc, Flixbus linka N60, 27.1. 2017, 15:15-19:45 (v reálu odjezd o 20 minut později, příjezd o 10 minut později)
Tak tak zvládám oběd a zvládl bych i kafe, autobus má 20 minut zpoždění. Tuhle linku pro Flixbus zajišťuje slovenská společnost Blaggus. Ostatně autobus jede z Berlína přes Prahu až do Vídně. Do přeplněného autobusu se dostávám až jako poslední, zůstávám ve spodním patře, beru sedačku na jedné z těch dvou čtyřek, sedím proti směru jízdy, ale to nevadí. Pohoda, klídek a nealkoholický pivečko.
V Drážďanech většina cestujících vystupuje, přesto autobus prázdnotou nezeje. Cesta po konečně otevřené dálnici přes České středohoří je neuvěřeitelně pohodlná a plynulá. V podstatě naposledy zastavujeme v Drážďanech na semaforech a pak až na jedné křižovatce v Praze na Florenci. Chvíli před osmou jsem v Praze, o půl desáté doma na Kladně. Byl to fyzicky náročný výlet, ale stál za to. Děkuji za pozornost.
Kompletní komentované fotoalbum k dispozici zde: https://www.facebook.com/media/set/?set ... 6b511c73e3
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 167
- Registrován: 16. 10. 2016, 16:48
- Stav: Offline
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
Super, díky za trip report.
S Aegean mám taky dobrou zkušenost, jsou příkladem letecké společnosti, která funguje a není nízkonákladová. Moc bych si přál mít takovou aerolinku v Česku. Aegean funguje v zemi s přibližně stejným počtem obyvatel jako ČR a to je značně chudší. + Má flotilu necelých 50 letadel. Na druhou stranu to asi bude v tím, že řekové víc létají kvůli těm ostrovům co tam mají, komu by se chtělo pořád používat trajekt, ale i tak...
S Aegean mám taky dobrou zkušenost, jsou příkladem letecké společnosti, která funguje a není nízkonákladová. Moc bych si přál mít takovou aerolinku v Česku. Aegean funguje v zemi s přibližně stejným počtem obyvatel jako ČR a to je značně chudší. + Má flotilu necelých 50 letadel. Na druhou stranu to asi bude v tím, že řekové víc létají kvůli těm ostrovům co tam mají, komu by se chtělo pořád používat trajekt, ale i tak...
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
CheckFlyer píše:Super, díky za trip report.
S Aegean mám taky dobrou zkušenost, jsou příkladem letecké společnosti, která funguje a není nízkonákladová. Moc bych si přál mít takovou aerolinku v Česku. Aegean funguje v zemi s přibližně stejným počtem obyvatel jako ČR a to je značně chudší. + Má flotilu necelých 50 letadel. Na druhou stranu to asi bude v tím, že řekové víc létají kvůli těm ostrovům co tam mají, komu by se chtělo pořád používat trajekt, ale i tak...
Děkuji za pochvalu. Aegean je určitě velice sympatická společnost, měl jsem na ní velmi dobré recenze od kamarádů už předtím, rád jejich služeb v budoucnu využiju.
Ono co jsem pochopil, některé ty linky (hlavně asi na ty ostrovy) jsou částečně dotovány řeckou vládou, možná i místními samosprávami. Někde jsem o tom kdysi četl, nějak s tím souvisí i to, že část těch linek je operována pod hlavičkou Aegenanu a část pod hlavičkou Olympic Air (třeba ta, kterou jsem letěl). Třeba někdo, kdo o tom ví víc, vysvětlí, jak to vlastně je.
-
- Cestující Business Class
- Příspěvky: 447
- Registrován: 28. 01. 2006, 21:16
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
Když A3 přebíraly Olympic, tak jim právě nechali všechny linky, co jsou provozovány jako Public Service Obligation, teď ten model budou měnit a OA bude provozovat všechny domácí linky; ne všechny jsou totiž dotovaný, takže dostaly nějaký A320 od A3 a asi to budou s levnějšími náklady. Částečně se to asi děje taky kvůli EU, protože sice povolila A3 koupit OA po dlouhejch průtazích, aby nevzniknul monopol, ale společnosti se ještě nespojili. A teď v Řecku nikdo krom Astry (ex SKG) a Skyexpress (ex HER) už tyhle PSO linky nelítá, prostě je to řecky složitý
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 167
- Registrován: 23. 02. 2011, 12:13
- Bydliště: Vyškov
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
Člověče, ty pokaždý když někam jedeš, tak na tebe jde nějaká choroba
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
Nemec píše:Když A3 přebíraly Olympic, tak jim právě nechali všechny linky, co jsou provozovány jako Public Service Obligation, teď ten model budou měnit a OA bude provozovat všechny domácí linky; ne všechny jsou totiž dotovaný, takže dostaly nějaký A320 od A3 a asi to budou s levnějšími náklady. Částečně se to asi děje taky kvůli EU, protože sice povolila A3 koupit OA po dlouhejch průtazích, aby nevzniknul monopol, ale společnosti se ještě nespojili. A teď v Řecku nikdo krom Astry (ex SKG) a Skyexpress (ex HER) už tyhle PSO linky nelítá, prostě je to řecky složitý
Díky za vysvětlení, myslel jsem si, že to tak nějak bylo. Na letišti se v hlášení párkrát objevilo, že "let je ve spolupráci s našimi přáteli z Aegeanu." Ono různé čachrování, abychom vyhověli podmínkám dotací, známe i u nás, jen tady se to děje spíš v železniční dopravě. Každopádně díky moc za vysvětlení.
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
Beerbar píše:Člověče, ty pokaždý když někam jedeš, tak na tebe jde nějaká choroba
Všude ne, lékařskou pomoc jsem musel vyhledat jen na Kanárech. Posledně v Maroku to byla jen taková doznívající rýma, to se ani nedá počítat jako choroba. Vyloženě blbě mi nikde nebylo, zatím. Tady to bylo o tom, že jsem asi týden před odjezdem prodělal virózu a tělo s tím ještě mělo trochu problém.
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 167
- Registrován: 16. 10. 2016, 16:48
- Stav: Offline
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
Nemec píše:Když A3 přebíraly Olympic, tak jim právě nechali všechny linky, co jsou provozovány jako Public Service Obligation, teď ten model budou měnit a OA bude provozovat všechny domácí linky; ne všechny jsou totiž dotovaný, takže dostaly nějaký A320 od A3 a asi to budou s levnějšími náklady. Částečně se to asi děje taky kvůli EU, protože sice povolila A3 koupit OA po dlouhejch průtazích, aby nevzniknul monopol, ale společnosti se ještě nespojili. A teď v Řecku nikdo krom Astry (ex SKG) a Skyexpress (ex HER) už tyhle PSO linky nelítá, prostě je to řecky složitý
Díky za vysvětlení.
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 167
- Registrován: 16. 10. 2016, 16:48
- Stav: Offline
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
Lkprak píše:CheckFlyer píše:Super, díky za trip report.
S Aegean mám taky dobrou zkušenost, jsou příkladem letecké společnosti, která funguje a není nízkonákladová. Moc bych si přál mít takovou aerolinku v Česku. Aegean funguje v zemi s přibližně stejným počtem obyvatel jako ČR a to je značně chudší. + Má flotilu necelých 50 letadel. Na druhou stranu to asi bude v tím, že řekové víc létají kvůli těm ostrovům co tam mají, komu by se chtělo pořád používat trajekt, ale i tak...
Děkuji za pochvalu. Aegean je určitě velice sympatická společnost, měl jsem na ní velmi dobré recenze od kamarádů už předtím, rád jejich služeb v budoucnu využiju.
Ono co jsem pochopil, některé ty linky (hlavně asi na ty ostrovy) jsou částečně dotovány řeckou vládou, možná i místními samosprávami. Někde jsem o tom kdysi četl, nějak s tím souvisí i to, že část těch linek je operována pod hlavičkou Aegenanu a část pod hlavičkou Olympic Air (třeba ta, kterou jsem letěl). Třeba někdo, kdo o tom ví víc, vysvětlí, jak to vlastně je.
Není zač.
Ty linky určitě některý budou dotovaný, ale stejně se jim na nich musí dařit. Alespoň já jsem letěl Iraklio – Athény, to byl plnej A321, a jak se tak koukám na Google tak tohle Olympic (s letadly v barvách Aegean) létá až 8x denně, což svědčí o výdělečnosti. To bychom si na trase PRG – OSR mohli nechat zdát, nicméně tyto města jsou spojená dálnicí, no..
Re: Přes Berlín tentokrát do Řecka
CheckFlyer píše:Lkprak píše:CheckFlyer píše:Super, díky za trip report.
S Aegean mám taky dobrou zkušenost, jsou příkladem letecké společnosti, která funguje a není nízkonákladová. Moc bych si přál mít takovou aerolinku v Česku. Aegean funguje v zemi s přibližně stejným počtem obyvatel jako ČR a to je značně chudší. + Má flotilu necelých 50 letadel. Na druhou stranu to asi bude v tím, že řekové víc létají kvůli těm ostrovům co tam mají, komu by se chtělo pořád používat trajekt, ale i tak...
Děkuji za pochvalu. Aegean je určitě velice sympatická společnost, měl jsem na ní velmi dobré recenze od kamarádů už předtím, rád jejich služeb v budoucnu využiju.
Ono co jsem pochopil, některé ty linky (hlavně asi na ty ostrovy) jsou částečně dotovány řeckou vládou, možná i místními samosprávami. Někde jsem o tom kdysi četl, nějak s tím souvisí i to, že část těch linek je operována pod hlavičkou Aegenanu a část pod hlavičkou Olympic Air (třeba ta, kterou jsem letěl). Třeba někdo, kdo o tom ví víc, vysvětlí, jak to vlastně je.
Není zač.
Ty linky určitě některý budou dotovaný, ale stejně se jim na nich musí dařit. Alespoň já jsem letěl Iraklio – Athény, to byl plnej A321, a jak se tak koukám na Google tak tohle Olympic (s letadly v barvách Aegean) létá až 8x denně, což svědčí o výdělečnosti. To bychom si na trase PRG – OSR mohli nechat zdát, nicméně tyto města jsou spojená dálnicí, no..
No, srovnávat trasu Praha - Ostrava a trasu Athény - Heraklion opravdu jaksi nejde. Zatímco z Prahy do Ostravy je dálnice i celkem kvalitní železnice, mezi Athénami a Herkalionem je pouze moře. Schválně jsem koukal na net a trajekty to dávají za nějakých osm hodin (některé i víc). Tipnul bych,že letadlo tady bude dominantním způsobem dopravy.