Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (6. díl)
-
- Prodejce
- Příspěvky: 4294
- Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
- Bydliště: na vejminku
- Stav: Offline
Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl)
Čeká mě poslední jízda. Než vypnou kolotoč. Na satelitním terminálu B chci ještě orientačně nakouknout do místního salonku, ze studijních důvodů, a pak si rychle nastoupit, jenže... hned u prvního gatu, který na T5B míjím, se schyluje k pushbacku. Gate je prázdný, nástup dávno skončil a pod okny tu stojí jeden Boeing 747-436.
Zacuká mi v horním rtu.
Vždyť pushback, to je vlastně striptýz. Letadlo se při něm nakrucuje do všech stran a člověk si může vychutnat všechny jeho křivky, všechny detaily, pomalu a s citem. Přesně tak to mám rád. Už jako pubescent jsem postával na vyhlídkové terase na Ruzyni, pozoroval striptýzy a šsíleně u toho slintal. Nevím sice, kam tohle konkrétní Jumbo poletí, ale je mi to úplně jedno. Ať si letí kam chce. Mě zajímá ten striptýz.
Normální podle mého názoru není nikdo, koho tento pohled ponechá chladným, bez touhy si sáhnout, bez touhy navázat vztah a bez touhy si nastoupit. Ujišťuji se, že já naštěstí jsem ještě normální. I po těch letech. Je to pořád ten stejně fajnový pocit jaký jsem měl kdysit, na jednom až příliš placatém letišti, jen tady, na Heathrow, mě od hrbaté dělí upatlané sklo.
On to ale vlastně dnes bude tak trochu jiný striptýz, než jaké jsem prožíval onehdá na Ruzyni. Já tu dnes letadla jen tak neočumuju, abych měl doma o čem snít. Já se tu dnes připravuji k akci samotné. Takže on to vlastně nebude ani tak striptease, ono to bude spíš jen to tease. A já už za chvíli už budu tam, kde je v životě vůbec nejlepší být. Tam nahoře.
Tenkrát to bylo poprvé a dnes to bude velmi pravděpodobně naposled.
Odsud Jumbo vypadá tak trochu jako raketoplán, jenom krásnější. Trpím tou krásou čím dál víc a pak se přistihnu, že mám čelo přilepené na sklo. A obě ruce taky. No fuj! Leknu se sám sebe. Tak proto jsou tu tak upatlaná skla! Proto se přes ně nedá pořádně fotit. To se lidi dívají na letadla, chtějí k nim být čím dál blíž, a pak se u toho zapomenou a nakonec skončí jako … no jako v tom filmu se Svěrákem. On tam přece taky dělal rukama a hlavou na zdi mastné fleky, když trpěl krásou a tvářil se úplně stejně, jako se tvářím teď já.
Ano, já opravdu zestárnul.
Teasing je u konce. Zmáčknu přes mastné sklo poslední fotku a je čas jít. Ten nejvyšší čas. Salonek Galleries Club zde na béčku už určitě nestihnu. To už bych nestihul svoje rande s osudem.
Připotácím na gate B46 s opuchlým obličejem a lesklýma očima. To může ale být i tím ginem. Podívám se na ceduli a na hodinky, zda-li má cenu ještě si sedat. Nemá. A já si vlastně vůbec nechci sednout, jen ať už nástup začne co nejdříve, nebo to nevydržím. Ale tady jsme na velkém letišti ve velkém světě. Tady není Praha. V gatu zde všichni spořádaně sedí a čekají, až budou vyzváni. A tak já čecháček tu dnes budu za jediného exota, co přešlapuje u branky mimo jakékoliv pořadí. Tvářím se jako kakabus a doopravdy přešlapuju, jako by se mi chtělo čůrat. Ale mně se přitom chce stoupat. Po schodech do prvního patra. Tam se mi snad udělá líp.
Agentka v gatu zapne mikrofon a nadechne se k projevu. A stejně jako to děláme my v Praze, již při tom prvním nádechu vystrčím svou pravou nohu do prostoru. No a jakmile slečna agentka řekne písmenko „L“ udělám svůj první krok směrem k letadlu a než agentka stihne doříct celou úvodní frázi Ladies and gentlemen, mám už zkontrolovaný boarding pas a jsem na půl cesty k nástupnímu mostu. Z toho by se snad mohlo i zdát, že jsem byl odmávnut jako první ze všech, ale ve skutečnosti jsem třetí. Nevím, odkud sem najednou spadli, ale přede mnou již valí svá příruční zavazadla jiní dva pánové. Asi v tom umí chodit líp než já. Světáci. Nicméně tohle není Praha a bronz v Londýně, přiznejme si, to není vůbec špatný výsledek. V mém věku!
Kráčím ani ne rychle, ani ne pomalu svažitým nástupním mostem k letadlu a proti mně vanou moje vlastní vzpomínky. Ten závan je víc hořký, než kyselý. Nezastavovat, hlavně se proboha nezastavit! Zbývá již jen pár kroků. Mechanické pižmo letadel proniká do nástupních mostů vždy jen s odstupem a je rušeno pachem lidského potu. Ne, není to ono a já si musím zvyknout, že „ono“ už to nebude nikdy.
Čeká mě poslední krok. Tady venku je upocený londýnský bridge a ve vzdálenosti jednoho jediného kroku od něj už na mě čeká můj osud. Uvítací výbor ve dveřích je připraven. Letuška a letušák.
„Helou!“
Řekne letuška a já neřeknu nic. Nemůžu ze sebe vydat ani lásku. Mlčky podám letušce svou palubní vstupenku.
„Its upstairs.“
Letuščin prst ukazuje doprava, do schodů. Podívám napřed na ten prst a potom letušce přímo do očí. Můj prázdný výraz hluboko vpadlých očních bulv. Schyluje se k večeru a za chvíli už na mě přijde noc. Letuška se vyleká, vytrhne mi z ruky palubní vstupenku a podívá se na ni znovu a zblízka.
„Yes, its upstairs!“
A znovu ukáže do schodů, jen tentokrát u toho drží ruku o něco výš. To jsem přesně chtěl, slyšet ta slova ještě dvakrát: Its upstairs. Je to sice svého druhu podvod, ale snad mě můj věk v pekle omluví. Vezmu si od letušky nazpět svou palubní vstupenku, udělám jeden vratký krok vpřed a pravou rukou se chytím za mírně vyčnívající zábradlíčko od schodů do upperdecku. Ano, ty schody jsou přesně takové, jak si je pamatuju. Smířeně pokládám nohu na první schod.
Jeden.
Dva.
Tři.
Čtyři.
Pět.
Šet.
Sedm.
Osm.
Zastavím se a naslouchám. Žádné plop se ale neozve. Ne, to není jako tenkrát. A kdybych já byl napsal Harryho Pottera, nechal bych ho bydlet v přístěnku právě pod těmito schody.
Devět.
Deset.
Jedenáct.
Dvanáct.
Třináct.
Čtrnáct.
Tak. A jsem nahoře. Nádech, prodejče, a výdech. Máš to za sebou. Po pravé straně je šatna a doleva, do půlkruhu směrem vzad se jde do kabiny. Žádná letuška tu ale není. „Seš tu moc brzo, vole“ prohlásí můj vnitřní hlas a má asi pravdu. Nikdo nikde, jsem tu sám. No nevadí, však já vím, co mám dělat. Vystřídám nohy, vykonám obrat o sto osmedsát stupňů a už stojím v uličce. Moje místo je i pro tentokrát hned nalevo, v poslední řadě.
Na druhém konci kabiny, kdesi v dálce, stojí obě letušky příslušné sem, do druhého patra, zády ke mně, a vybavují se s pilotem. Ono je to vlastně filmové klišé - když se záporný hrdina nějakého filmu konečně chystá zastřelit kladného hrdinu, před výstřelem samotným si oba vždy dlouze vyprávějí, co kdo komu udělal a kdo za co může. No a při tomhle zbytečném tlachání se záporákovi obvykle za záda přikrade nějaká další kladná postava, která by chtěla záporáka odzbrojit. Kladný hrdina přitom ale nesmí ani na okamžik uhnout očima a záporákovi se podívat za záda, protože on by tak vycítil nebezpečí a i s pistolí v ruce by se otočil.
Piloti British Airways toto filmové umění ale evidentně vůbec neovládají. Naopak, pilot jak mě uviděl, zmlknul, uhnul od letušek očima a podíval se na mě skrz celý upperdeck. Jedna z letušek vytušila nebezpečí a otočila se. Ježišmarjá! Dívka v modrém se rozeběhla uličkou ke mně. Ale to byste jí museli vidět. Ona běžela tak, že kdyby zde, na horní palubě Boeingu 747 ležela na podlaze slupka od banánu, ona by se o ní teď přerazila, zlomila by si nadvakrát páteř a let by musel být zrušen. Takový to byl kalup a dupání, že dole v první třídě z toho museli mít zemětřesení.
„Welcome on board!“ vypálí na mě letuška ze vzdálenosti nejméně tří kroků. To nemuselo být, zatvářím se já. „Would you like anything to drink, champagne perharps?“ Tak to šlo rychle. Odfrknu si úlevou jako kůň, poněvadž stále ještě nemůžu mluvit. „Oukej!“ odpoví letuška na moje odfrknutí a zmizí v kuchyňce.
Tak a dost. Musím se trochu srovnat. „Lo-dy-ha“ vyhláskuji do prostoru a procvičím u toho lícní svaly. Mluvit budu muset. A teď se hlavně budu muset hodit do klidu a soustředěně vybalit, abych na nic nezapoměl.
Však se znáš, prodejče, hlavu máš děravou jak cedník.
Příručáky už dávno neházím do binů obouruč. Ta doba již minula. Dnes totiž před každým dálkovým letem napřed musím ze svého zavadélka vybalit všechny ty serepetičky, o kterých jsem se v uplynulých letech přesvědčil, že bez nich se nikam letět nedá. A takových serepetiček je s mým přibývajícím věkem čím dál víc. Už už chci z příručáku vyndat prázdný igeliťák, do kterého si potom zabalím svoje polosandále, abych je nemusel čuchat, když tu si uvědomím, že jsem zapoměl udělat fotku. Alespoň na mobil. Dřív, než své vzorně připravené sedadlo rozhrabu a obložím svými stařeckými proprietami.
Popadnu mobil a přesně v tom okamžiku, kdy zmačknu spoušť fotoaparátu, se z kuchyňky ozve „Plop!“
To právě vyletěl špunt ze šampaňského a to šampaňské je myšleno pro mě.
Zacuká mi v horním rtu.
Stačím ze sedadla sklidit jen tu přikrývu a polštář a už je tu andílek nzpět i s tácem a na tácu má skleničky. To je onen welcome drink , o kterém jsme se učili. Na dálkových linkách se toiž welcome drinky zatím ještě podávají. Díky Bohu. Tentokráte už letušce poděkuji slovně, nicméně na šampaňské mám stále ještě brzy. Ze sklenky se napiju teprve až budu celý definitivně uveleben. A to já mám na dlouho. Ostatně ako každý starý člověk. Ale naštěstí zde, u sedadla 64A, budu mít k dispozici pro sebe a jenom sám pro sebe hned dvě podokenní přihrádky, celkem tedy čtyři zvedací poklopy a to představuje právě tolik místa, kolik je zapotřebí k uskladnění demontovaného cirkusu Humberto. Nemusím se tedy zdržovat žádnou vědeckou ergonomií a do přihrádek halabala naházím následující:
- jeden balíček vlhčených dětských ubrousků
- veškerou elektroniku (hlavně nezapomenout na špunty)
- žvýkačky, které mi pomáhají od bolesti uší při klesání
- dále jedny bačkory, poněvadž po letadle už odmítám chodit bos
- a výše zmíněný igeliťák na boty, který přijde ke slovu po startu
.. no a úplně na závěr se spiklenecky rozhlédnu a do krajní přihrádky rychle a nenápadně přemístím malý konspirační balíček. Černou srolovanou igelitku, jakou dostanete k nákupu v každém slušném sexshopu a kterou se mi dnes podařilo bez úhony propašovat přes všechny bezpečnostní kontroly. Aniž bych jí musel otevřít. Protože co v té igelitce je, to se nesmí nikdo dozvědět. On by to ostatně neuhodnul ani sám James Bond. A neuhodnete to ani vy, anebo... anebo to snad chcete zkusit?
Tak schválně, co tam teda mám?
Zacuká mi v horním rtu.
Vždyť pushback, to je vlastně striptýz. Letadlo se při něm nakrucuje do všech stran a člověk si může vychutnat všechny jeho křivky, všechny detaily, pomalu a s citem. Přesně tak to mám rád. Už jako pubescent jsem postával na vyhlídkové terase na Ruzyni, pozoroval striptýzy a šsíleně u toho slintal. Nevím sice, kam tohle konkrétní Jumbo poletí, ale je mi to úplně jedno. Ať si letí kam chce. Mě zajímá ten striptýz.
Normální podle mého názoru není nikdo, koho tento pohled ponechá chladným, bez touhy si sáhnout, bez touhy navázat vztah a bez touhy si nastoupit. Ujišťuji se, že já naštěstí jsem ještě normální. I po těch letech. Je to pořád ten stejně fajnový pocit jaký jsem měl kdysit, na jednom až příliš placatém letišti, jen tady, na Heathrow, mě od hrbaté dělí upatlané sklo.
On to ale vlastně dnes bude tak trochu jiný striptýz, než jaké jsem prožíval onehdá na Ruzyni. Já tu dnes letadla jen tak neočumuju, abych měl doma o čem snít. Já se tu dnes připravuji k akci samotné. Takže on to vlastně nebude ani tak striptease, ono to bude spíš jen to tease. A já už za chvíli už budu tam, kde je v životě vůbec nejlepší být. Tam nahoře.
Tenkrát to bylo poprvé a dnes to bude velmi pravděpodobně naposled.
Odsud Jumbo vypadá tak trochu jako raketoplán, jenom krásnější. Trpím tou krásou čím dál víc a pak se přistihnu, že mám čelo přilepené na sklo. A obě ruce taky. No fuj! Leknu se sám sebe. Tak proto jsou tu tak upatlaná skla! Proto se přes ně nedá pořádně fotit. To se lidi dívají na letadla, chtějí k nim být čím dál blíž, a pak se u toho zapomenou a nakonec skončí jako … no jako v tom filmu se Svěrákem. On tam přece taky dělal rukama a hlavou na zdi mastné fleky, když trpěl krásou a tvářil se úplně stejně, jako se tvářím teď já.
Ano, já opravdu zestárnul.
Teasing je u konce. Zmáčknu přes mastné sklo poslední fotku a je čas jít. Ten nejvyšší čas. Salonek Galleries Club zde na béčku už určitě nestihnu. To už bych nestihul svoje rande s osudem.
Připotácím na gate B46 s opuchlým obličejem a lesklýma očima. To může ale být i tím ginem. Podívám se na ceduli a na hodinky, zda-li má cenu ještě si sedat. Nemá. A já si vlastně vůbec nechci sednout, jen ať už nástup začne co nejdříve, nebo to nevydržím. Ale tady jsme na velkém letišti ve velkém světě. Tady není Praha. V gatu zde všichni spořádaně sedí a čekají, až budou vyzváni. A tak já čecháček tu dnes budu za jediného exota, co přešlapuje u branky mimo jakékoliv pořadí. Tvářím se jako kakabus a doopravdy přešlapuju, jako by se mi chtělo čůrat. Ale mně se přitom chce stoupat. Po schodech do prvního patra. Tam se mi snad udělá líp.
Agentka v gatu zapne mikrofon a nadechne se k projevu. A stejně jako to děláme my v Praze, již při tom prvním nádechu vystrčím svou pravou nohu do prostoru. No a jakmile slečna agentka řekne písmenko „L“ udělám svůj první krok směrem k letadlu a než agentka stihne doříct celou úvodní frázi Ladies and gentlemen, mám už zkontrolovaný boarding pas a jsem na půl cesty k nástupnímu mostu. Z toho by se snad mohlo i zdát, že jsem byl odmávnut jako první ze všech, ale ve skutečnosti jsem třetí. Nevím, odkud sem najednou spadli, ale přede mnou již valí svá příruční zavazadla jiní dva pánové. Asi v tom umí chodit líp než já. Světáci. Nicméně tohle není Praha a bronz v Londýně, přiznejme si, to není vůbec špatný výsledek. V mém věku!
Kráčím ani ne rychle, ani ne pomalu svažitým nástupním mostem k letadlu a proti mně vanou moje vlastní vzpomínky. Ten závan je víc hořký, než kyselý. Nezastavovat, hlavně se proboha nezastavit! Zbývá již jen pár kroků. Mechanické pižmo letadel proniká do nástupních mostů vždy jen s odstupem a je rušeno pachem lidského potu. Ne, není to ono a já si musím zvyknout, že „ono“ už to nebude nikdy.
Čeká mě poslední krok. Tady venku je upocený londýnský bridge a ve vzdálenosti jednoho jediného kroku od něj už na mě čeká můj osud. Uvítací výbor ve dveřích je připraven. Letuška a letušák.
„Helou!“
Řekne letuška a já neřeknu nic. Nemůžu ze sebe vydat ani lásku. Mlčky podám letušce svou palubní vstupenku.
„Its upstairs.“
Letuščin prst ukazuje doprava, do schodů. Podívám napřed na ten prst a potom letušce přímo do očí. Můj prázdný výraz hluboko vpadlých očních bulv. Schyluje se k večeru a za chvíli už na mě přijde noc. Letuška se vyleká, vytrhne mi z ruky palubní vstupenku a podívá se na ni znovu a zblízka.
„Yes, its upstairs!“
A znovu ukáže do schodů, jen tentokrát u toho drží ruku o něco výš. To jsem přesně chtěl, slyšet ta slova ještě dvakrát: Its upstairs. Je to sice svého druhu podvod, ale snad mě můj věk v pekle omluví. Vezmu si od letušky nazpět svou palubní vstupenku, udělám jeden vratký krok vpřed a pravou rukou se chytím za mírně vyčnívající zábradlíčko od schodů do upperdecku. Ano, ty schody jsou přesně takové, jak si je pamatuju. Smířeně pokládám nohu na první schod.
Jeden.
Dva.
Tři.
Čtyři.
Pět.
Šet.
Sedm.
Osm.
Zastavím se a naslouchám. Žádné plop se ale neozve. Ne, to není jako tenkrát. A kdybych já byl napsal Harryho Pottera, nechal bych ho bydlet v přístěnku právě pod těmito schody.
Devět.
Deset.
Jedenáct.
Dvanáct.
Třináct.
Čtrnáct.
Tak. A jsem nahoře. Nádech, prodejče, a výdech. Máš to za sebou. Po pravé straně je šatna a doleva, do půlkruhu směrem vzad se jde do kabiny. Žádná letuška tu ale není. „Seš tu moc brzo, vole“ prohlásí můj vnitřní hlas a má asi pravdu. Nikdo nikde, jsem tu sám. No nevadí, však já vím, co mám dělat. Vystřídám nohy, vykonám obrat o sto osmedsát stupňů a už stojím v uličce. Moje místo je i pro tentokrát hned nalevo, v poslední řadě.
Na druhém konci kabiny, kdesi v dálce, stojí obě letušky příslušné sem, do druhého patra, zády ke mně, a vybavují se s pilotem. Ono je to vlastně filmové klišé - když se záporný hrdina nějakého filmu konečně chystá zastřelit kladného hrdinu, před výstřelem samotným si oba vždy dlouze vyprávějí, co kdo komu udělal a kdo za co může. No a při tomhle zbytečném tlachání se záporákovi obvykle za záda přikrade nějaká další kladná postava, která by chtěla záporáka odzbrojit. Kladný hrdina přitom ale nesmí ani na okamžik uhnout očima a záporákovi se podívat za záda, protože on by tak vycítil nebezpečí a i s pistolí v ruce by se otočil.
Piloti British Airways toto filmové umění ale evidentně vůbec neovládají. Naopak, pilot jak mě uviděl, zmlknul, uhnul od letušek očima a podíval se na mě skrz celý upperdeck. Jedna z letušek vytušila nebezpečí a otočila se. Ježišmarjá! Dívka v modrém se rozeběhla uličkou ke mně. Ale to byste jí museli vidět. Ona běžela tak, že kdyby zde, na horní palubě Boeingu 747 ležela na podlaze slupka od banánu, ona by se o ní teď přerazila, zlomila by si nadvakrát páteř a let by musel být zrušen. Takový to byl kalup a dupání, že dole v první třídě z toho museli mít zemětřesení.
„Welcome on board!“ vypálí na mě letuška ze vzdálenosti nejméně tří kroků. To nemuselo být, zatvářím se já. „Would you like anything to drink, champagne perharps?“ Tak to šlo rychle. Odfrknu si úlevou jako kůň, poněvadž stále ještě nemůžu mluvit. „Oukej!“ odpoví letuška na moje odfrknutí a zmizí v kuchyňce.
Tak a dost. Musím se trochu srovnat. „Lo-dy-ha“ vyhláskuji do prostoru a procvičím u toho lícní svaly. Mluvit budu muset. A teď se hlavně budu muset hodit do klidu a soustředěně vybalit, abych na nic nezapoměl.
Však se znáš, prodejče, hlavu máš děravou jak cedník.
Příručáky už dávno neházím do binů obouruč. Ta doba již minula. Dnes totiž před každým dálkovým letem napřed musím ze svého zavadélka vybalit všechny ty serepetičky, o kterých jsem se v uplynulých letech přesvědčil, že bez nich se nikam letět nedá. A takových serepetiček je s mým přibývajícím věkem čím dál víc. Už už chci z příručáku vyndat prázdný igeliťák, do kterého si potom zabalím svoje polosandále, abych je nemusel čuchat, když tu si uvědomím, že jsem zapoměl udělat fotku. Alespoň na mobil. Dřív, než své vzorně připravené sedadlo rozhrabu a obložím svými stařeckými proprietami.
Popadnu mobil a přesně v tom okamžiku, kdy zmačknu spoušť fotoaparátu, se z kuchyňky ozve „Plop!“
To právě vyletěl špunt ze šampaňského a to šampaňské je myšleno pro mě.
Zacuká mi v horním rtu.
Stačím ze sedadla sklidit jen tu přikrývu a polštář a už je tu andílek nzpět i s tácem a na tácu má skleničky. To je onen welcome drink , o kterém jsme se učili. Na dálkových linkách se toiž welcome drinky zatím ještě podávají. Díky Bohu. Tentokráte už letušce poděkuji slovně, nicméně na šampaňské mám stále ještě brzy. Ze sklenky se napiju teprve až budu celý definitivně uveleben. A to já mám na dlouho. Ostatně ako každý starý člověk. Ale naštěstí zde, u sedadla 64A, budu mít k dispozici pro sebe a jenom sám pro sebe hned dvě podokenní přihrádky, celkem tedy čtyři zvedací poklopy a to představuje právě tolik místa, kolik je zapotřebí k uskladnění demontovaného cirkusu Humberto. Nemusím se tedy zdržovat žádnou vědeckou ergonomií a do přihrádek halabala naházím následující:
- jeden balíček vlhčených dětských ubrousků
- veškerou elektroniku (hlavně nezapomenout na špunty)
- žvýkačky, které mi pomáhají od bolesti uší při klesání
- dále jedny bačkory, poněvadž po letadle už odmítám chodit bos
- a výše zmíněný igeliťák na boty, který přijde ke slovu po startu
.. no a úplně na závěr se spiklenecky rozhlédnu a do krajní přihrádky rychle a nenápadně přemístím malý konspirační balíček. Černou srolovanou igelitku, jakou dostanete k nákupu v každém slušném sexshopu a kterou se mi dnes podařilo bez úhony propašovat přes všechny bezpečnostní kontroly. Aniž bych jí musel otevřít. Protože co v té igelitce je, to se nesmí nikdo dozvědět. On by to ostatně neuhodnul ani sám James Bond. A neuhodnete to ani vy, anebo... anebo to snad chcete zkusit?
Tak schválně, co tam teda mám?
Naposledy upravil(a) prodejce dne 14. 07. 2016, 16:37, celkem upraveno 1 x.
-
- Prodejce
- Příspěvky: 4294
- Registrován: 14. 12. 2004, 11:51
- Bydliště: na vejminku
- Stav: Offline
Letní soutěž o letenku v business class
A v tento okamžik tripreport na chvíli přeruším, protože pokud opravdu chcete hádat:
Co s sebou mám v černé igelitce na horní palubě Boeingu 747-400?
.. tak nyní dostanete oficiální příležitost. A když budete lepší než James Bond a obsah černé igelitky se vám podaří uhodnout, nečeká na vás jen slovní pochvala anebo čestný diplom. Kdepak. Ten, kdo to uhodne, by sám měl dostat možnost zažít alespoň část mého tripreportu na vlastní kůži.
A protože si to myslím nejenom já, ve spolupráci se serverem Airways.cz nyní
ZAHAJUJI LETNÍ SOUTĚŽ O ZPÁTEČNÍ LETENKU DO LONDÝNA V BUSINESS TŘÍDĚ
Od této chvíle můžete do tohoto diskuzního vlákna posílat své odpovědi na výše položenou soutěžní otázku a to nejpozději
do soboty 16.7.2016 do 19:59 hod.
První z vás, kdo do fóra pošle správnou odpověď, získává letenku s British Airways ve třídě Club Europe z Prahy do Londýna a zpět.
Mějte prosím na paměti, že zasláním odpovědi na soutěžní otázku zároveň vyjadřujete souhlas s podmínkami soutěže:
1. Soutěž je určená pouze pro osoby starší 18-ti let.
2. Pro účast v soutěži je nutné mít uživatelský účet na forum.airways.cz (pokud účet nemáte, založte si ho zde: ucp.php?mode=register)
3. Každý soutěžící může mít zaregistrován pouze jeden uživatelský účet a odpověď na soutěžní otázku lze tipovat jen jednou.
4. Výhercem se stává ten soutěžící, který na otázku správně odpoví jako první, anebo soutěžící, kterého určí provozovatel serveru Airways.cz.
5. Odpověď na soutěžní otázku se zasílá veřejně do diskuzního vlákna, ve kterém bude soutěžní otázka položena.
6. Pokud žádný soutěžící neodpoví na otázku správně do konce oznámeného časového limitu, soutěž skončí bez udělení výhry.
7. Zúčastnit se soutěže je možné pouze v duchu dobré vůle, a to jak ve vztahu k pořadateli soutěže tak i k ostatním soutěžícím.
8. Provozovatel serveru Airways.cz. má právo soutěž kdykoliv zcela zrušit, anebo ze soutěže vyloučit soutěžícího, který dle názoru provozovatele serveru nejedná v duchu dobré vůle.
9. Na výhru není právní nárok.
10. Výhrou v soutěži je jedna letenka v business class z Prahy do Londýna a zpět se společností British Airways v rezervační třídě "I".
11. Konkrétní data a časy letů určuje provozovatel serveru po předchozí konzultaci s výhercem. Minimální délka pobytu v Londýně je přes sobotní noc.
12. Zveřejněním odpovědi na soutěžní otázku účastník zároveň vyjadřuje svůj souhlas s podmínkami soutěže.
13. a nakonec ta nejdůležitější podmínka:
Výherce soutěže se veřejně zavazuje, že po proletění vyhrané letenky zde na fóru zveřejní tripreport z tohoto letu!
***
Přejeme příjemnou letní zábavu a hodně štěstí při tipování!
NÁPOVĚDA: Ponožky to nejsou!!
Co s sebou mám v černé igelitce na horní palubě Boeingu 747-400?
.. tak nyní dostanete oficiální příležitost. A když budete lepší než James Bond a obsah černé igelitky se vám podaří uhodnout, nečeká na vás jen slovní pochvala anebo čestný diplom. Kdepak. Ten, kdo to uhodne, by sám měl dostat možnost zažít alespoň část mého tripreportu na vlastní kůži.
A protože si to myslím nejenom já, ve spolupráci se serverem Airways.cz nyní
ZAHAJUJI LETNÍ SOUTĚŽ O ZPÁTEČNÍ LETENKU DO LONDÝNA V BUSINESS TŘÍDĚ
Od této chvíle můžete do tohoto diskuzního vlákna posílat své odpovědi na výše položenou soutěžní otázku a to nejpozději
do soboty 16.7.2016 do 19:59 hod.
První z vás, kdo do fóra pošle správnou odpověď, získává letenku s British Airways ve třídě Club Europe z Prahy do Londýna a zpět.
Mějte prosím na paměti, že zasláním odpovědi na soutěžní otázku zároveň vyjadřujete souhlas s podmínkami soutěže:
1. Soutěž je určená pouze pro osoby starší 18-ti let.
2. Pro účast v soutěži je nutné mít uživatelský účet na forum.airways.cz (pokud účet nemáte, založte si ho zde: ucp.php?mode=register)
3. Každý soutěžící může mít zaregistrován pouze jeden uživatelský účet a odpověď na soutěžní otázku lze tipovat jen jednou.
4. Výhercem se stává ten soutěžící, který na otázku správně odpoví jako první, anebo soutěžící, kterého určí provozovatel serveru Airways.cz.
5. Odpověď na soutěžní otázku se zasílá veřejně do diskuzního vlákna, ve kterém bude soutěžní otázka položena.
6. Pokud žádný soutěžící neodpoví na otázku správně do konce oznámeného časového limitu, soutěž skončí bez udělení výhry.
7. Zúčastnit se soutěže je možné pouze v duchu dobré vůle, a to jak ve vztahu k pořadateli soutěže tak i k ostatním soutěžícím.
8. Provozovatel serveru Airways.cz. má právo soutěž kdykoliv zcela zrušit, anebo ze soutěže vyloučit soutěžícího, který dle názoru provozovatele serveru nejedná v duchu dobré vůle.
9. Na výhru není právní nárok.
10. Výhrou v soutěži je jedna letenka v business class z Prahy do Londýna a zpět se společností British Airways v rezervační třídě "I".
11. Konkrétní data a časy letů určuje provozovatel serveru po předchozí konzultaci s výhercem. Minimální délka pobytu v Londýně je přes sobotní noc.
12. Zveřejněním odpovědi na soutěžní otázku účastník zároveň vyjadřuje svůj souhlas s podmínkami soutěže.
13. a nakonec ta nejdůležitější podmínka:
Výherce soutěže se veřejně zavazuje, že po proletění vyhrané letenky zde na fóru zveřejní tripreport z tohoto letu!
***
Přejeme příjemnou letní zábavu a hodně štěstí při tipování!
NÁPOVĚDA: Ponožky to nejsou!!
-
- Cestující First Class
- Příspěvky: 596
- Registrován: 21. 07. 2009, 18:25
- Oblíbené typy letadel: Jak to má alespoň jednu uličku, tak letím...
- Pohlaví: muž
- Stav: Offline
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
Jsou to boty, aby je prodejce vyměnil za ty polosandale. Ve kterých by byl fakt za jitrnici
Naposledy upravil(a) Zoltan dne 14. 07. 2016, 19:52, celkem upraveno 2 x.
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
Podla mna je to zupan.
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
Apartní klobouk do kasina
-
- Kapitán
- Příspěvky: 5478
- Registrován: 16. 12. 2008, 14:31
- Bydliště: up in the air
- Stav: Offline
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
Je to triko Airways.cz
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 53
- Registrován: 12. 07. 2014, 11:04
- Stav: Offline
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
Plakát Miss Juni 1989.
-
- Cestující First Class
- Příspěvky: 709
- Registrován: 10. 06. 2014, 21:30
- Oblíbené typy letadel: B747, E145, B753
- Bydliště: Hong Kong
- Stav: Offline
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
Kuřecí řízečky a krajíc chleba po případ nouze.
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2015
- Příspěvky: 1048
- Registrován: 16. 05. 2011, 23:48
- Oblíbené typy letadel: A321, E190, A330
- Pohlaví: muž
- Bydliště: VIE
- Stav: Offline
-
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011
- Příspěvky: 2109
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 242
- Registrován: 19. 02. 2008, 19:13
- Bydliště: letadla do OSR mi občas létají nad hlavou
- Stav: Offline
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
To sako, ve kterém Prodejce letěl 747 původně
Památeční
Památeční
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
Máte s sebou brýle
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 56
- Registrován: 31. 05. 2009, 12:33
- Oblíbené typy letadel: B737, DC8, B707, T154
- Pohlaví: muž
- Stav: Offline
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
Model B744, kterej si nechá v následujících kapitolách podepsat posádkou a popíše to tak dramaticky, že u toho budu brečet.
-
- Druhý pilot
- Příspěvky: 1234
- Registrován: 15. 04. 2013, 14:50
- Oblíbené typy letadel: E145, A340, A350
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
Vážený prodejče, jsem zklamaný..vidím dobře příruční zavazadlo v podobě kufru?
Ale ne, teď vážně..chci pokračování!! Tohle napínání je horší než u čekání na další díly Game of Thrones
Ale ne, teď vážně..chci pokračování!! Tohle napínání je horší než u čekání na další díly Game of Thrones
-
- Cestující Business Class
- Příspěvky: 350
- Registrován: 26. 01. 2009, 11:32
- Pohlaví: muž
- Bydliště: BRQ
- Stav: Offline
Re: Tak trochu luxus: na horní palubě A380 a B747-400 (4. díl + SOUTĚŽ!)
Skvěle poskládaný anglický oblek