Indieee! S Qatar v 788, 333 a 359, Indigo A21N a indickými vlaky

Odpovědět
tristadvacitka
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 53
Registrován: 07. 04. 2019, 22:26
Oblíbené typy letadel: A380-800, B747-800, B777-300
Pohlaví: muž
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Indieee! S Qatar v 788, 333 a 359, Indigo A21N a indickými vlaky

Příspěvek od tristadvacitka »

Indie. Moje srdeční záležitost. Vždycky se tam těším a vždycky mě Indové začnou po týdnu až dvou štvát. Jenže když se vrátím domů, jel bych tam zas.

Celé dva roky COVIDu držela Indie hranice zavřené, takže když v březnu vláda oznámila uvolnění restrikcí, rozhodl jsem se vypravit právě tam. Moje čtvrtá návštěva směřovala znovu do Bombaje, kde jsem strávil týden. Dále jsem chtěl prozkoumat tibetské komunity v Indii, zjistit jak se žije v utopickém městě “bez peněz” Auroville a znovu se podívat do Váránasí.
330doha_sunrise.jpg
Cestu jsem potřeboval začít Bombají a pro návrat se jako nejlepší zdálo Dillí. V Bombaji totiž každým dnem hrozil příchod monzunu, kterému jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Závěr cesty jsem plánoval strávit v Dharamsale a Váránasí na severu, proto se mi zpět na jih cestovat už nechtělo.

Nabídku Lufthansy z Prahy jsem vyloženě pročekal, takže jsem musel znovu sáhnout po Qatar Airways. Z minulých TR je jasné, že QR moc nemusím, ale kombinace letů s denním příletem do Bombaje a garancí flexibility byla prostě druhá nejlepší. Jako zpestření jsem bral let DOH-BOM operovaný Indigo, ovšem pod značkou Qatar Airways, tedy codeshare.

Indigo začalo rozjíždět codeshare spolupráce s velkými společnostmi jako Qatar nebo Turkush již před několika lety, jenže pandemie vše zastavila. Dnes se sdílení kódů opět pomalu vrací. Právě codeshare mezi QR a 6E mi cestu trochu zkomplikoval, ale o tom až dál.

Do Vídně vyrážím z Prahy railjetem. Je pátek odpoledne, volím raději 1. třídu, navíc oproti “dvojce” moc velký cenový rozdíl není. Na letiště z Wien Hbf pokračuji dalším railjetem. Svezení je opravdu pohodlné a spojení dálkovými vlaky na letiště Vídni závidím.
railjet_wien.jpg
VIE-DOH
LF: 95 %
787-800

Online check-in mám udělaný z domova, ovšem pouze na první leg. Segment DOH-BOM operuje Indigo a online není možné udělat ani odbavení, ani rezervaci místa. Prý až na letišti, zjišťuji na chatu s kontaktním centrem Qatar Airways.

Jenže na kterém, ve Vídni rozhodně ne. Check-in agent na přepážce mi sděluje, že on mi palubní vstupenky ani rezervaci udělat nemůže a že musím na Transfer desk v Dauhá. Radost nemám, protože je mi jasné, že let bude plný Indů vracejících se z prací v Kataru a na mě zůstanou ta nejhorší místa.
vienna-T3.jpg
787-vienna.jpg
Lufthansa-group.jpg
Náš let operuje jeden ze starších Dreamlinerů, na kterém je vidět, že má něco za sebou. Stroj je naboardovaný dobrých 20 minut před odletem a na mojí trojsedačce budu mít pouze jednu spolupasažérku. Takže je let o trochu pohodlnější než obvykle. Sedím na místě 25A hned u toalet. Různé seatguru weby toto místo často haní, ale mě se poněkolikáté osvědčilo. Nikdo se sem moc nehrne a často jsem seděl na celé trojsedačce sám nebo s jedním pasažérem. Akorát ty záchody trochu smrdí no.

Během chvíle pojíždíme na dráhu, pilot zvyšuje tah motorů a brzy jsme ve vzduchu. Čekám na dosažení letové hladiny kvůli WiFi, ale připojení je jako tradičně unavailable. Prý jsme nedosáhli letové hladiny nebo systém nevidí satelity.

Free WiFi while you fly. By Ooredoo. Leda velký prd.
787-interier.jpg
QR-jidlo-787.jpg
Po hodině startu probíhá tradiční servis a musí se nechat, že se stevardky opravdu snaží. Navíc jídlo je jako vždy velice dobré.

Let trvá necelých 5 hodin. Oblétáme Dauhá, rozsvícené město pod námi, okna se s klesající výškou mlží a my během pár chvil dosedáme. Zastavujeme na standu 510, takže opět vyjížďka autobusem. Už to nekomentuju.
787-mapa.jpg
Tranzitní přepážka v Dauhá je celkem volná, takže chci jako první vyřešit můj druhý boarding pass. Jenže i tady se dozvídám, že mi palubní vstupenku dát nemohou. Musím prý na Oddělení last minute změn. Cože?

Chodím tedy letištěm a náhodně se ptám zaměstnanců, kde toto oddělení najdu. Část z nich netuší a část mě posílá jinam. Nakonec pár Indů v uniformě letiště reaguje na dotaz “Indigo boarding pass,” a posílají mě k neoznačeným dveřím u gatu A1.

Ovšem ani tady nejsem úspěšný. Boarding pass dostanu až 3 hodiny před nástupem. Chci si sednout na pivo, jenže servírka se dožaduje borading passu s QR kódem. Ten nemám, takže odcházím. Díky moc Qatar Airways!

Lehám si ve Sleeping lounge na zem mezi Indy, Pákistánce a Filipínce a snažím se zaspat. Jenže to se mi nedaří, tak bloumám po letišti a čekám.

Moje palubní vstupenky jsou naštěstí připravené o trochu dřív, tak mám aspoň jistotu, že poletím. Koukám ovšem na číslo sedačky. Písmeno E. Prostřední řada. Díky moc Qatar Airways!

DOH-BOM
LF: 99 %
A21N

Přesunuji se do spodní části letiště ke gatu C24. Let bude zaplněný až po střechu, odhaduji při pohledu na množství čekajících cestujících. Indigo v podobný čas operuje několik letů do Indie. Na vedlejších obrazovkách svítí vedle Bombaje ještě Kannur a Kočín.

Neodpustím si ještě jedno rýpnutí do letiště v Dauhá a tím jsou přetížené toalety, na které se čekají fronty až ven. Proč mít víc než 3 mísy na 600+ cestujících, kteří odlétají ve stejný čas ze stejné části letiště.
DOH-C24.jpg
K letadlu jedeme třemi autobusy. Venku už se hodně zvedá teplota, proto se těším do klimatizovaného letadla hlavně dospat. Na to že je ráno a odlétá mnoho letadel směr Evropa a USA, projíždíme labyrintem taxiways celkem svižně.

Motory A321neo jsou velice tiché a celkově start je velice klidný. Pravý náklon a kormidlo směruje náš stroj na východ. Let přes Arabské moře trvá zhruba 3 hodiny, které hodlám celé prospat. Ještě před uvelebením se dostávám jako cestující QR menší snack. Aspoň nějaké pozitivum toho codeshare. Na výběr je vegetariánský nebo masový sendvič a kokosová voda.
Indigo-jidlo.jpg
Indigo má zajímavou bezpečnostní policy při návštěvě toalety jednoho z pilotů. Zatímco jde pilot na záchod, jedna stevardka vchází do pilotní kabiny a staví se za pilota. Druhá svým tělem zahrazuje vstup na toaletu i do kabiny. Hned se člověk cítí bezpečněji.

3 hodiny utekly jako voda a naše letadlo se přibližuje Bombaji. Pod námi je už typicky indický smog. Vpravo ovšem poznávám severní předměstí i Národní park Sanjay Gandhi.

Po přistání samozřejmě Indové hromadně předčasně vystupují. Já se směju. Welcome to India. Stevardky se snaží cestující umravnit, ale těm je to jedno.
Indigo-BOM.jpg
Vyřízení vstupních formalit je hračka. Nikdo se ani neptá po Covid formulářích. Už jen vyzvednout promočený batoh s prasklou plechovkou od piva a můžu vyrazit do Bombaje.

Pozemní část
Většinu času v Bombaji jsem trávil na couchsurfingu, ve slumu, s různými lidmi, kteří mi ukazovali tuhle maráthskou metropoli z jejich pohledu.

Mrkněte na reportáž z Bombaje.

Po týdnu v Bombaji nastal čas přesunu. Mým cílem byl Majsúr. Vlastně Bylakuppe, kde je velká komunita tibetských uprchlíků. Jenže dojet tam není úplně jednoduché. Nejdříve jsem musel do Bengalúru, potom do Majsúru a poslední přestupní stanicí byl Kushal Nagar.

Pro první část cesty jsem zvolil samozřejmě vlak. Po Indii se snažím přesunovat hlavně po kolejích. Letím jen v případě, kdy mě už opravdu hodně tlačí čas nebo není dobré spojení.

První část mojí cesty obslouží Udyan Express. Vlak začíná na bývalém Victoria Terminus, dnes Chhatrapati Shivaji Terminus. Pro moji 24hodinovou cestu volím lůžko ve třídě AC2. Druhá nejvyšší možná. A protože mám pozici side-upper, soukromí je větší než v “jedničce”.
Udyan-Ex-ve-stanici.jpg
V AC2 jsou lůžka uspořádaná v konfiguraci 2+2 a přes uličku další 2 nad sebou. Žádné dveře, mezi oddíly. Celý vůz je velkoprostorový. Pouze boční lůžka mají každé záclonku.

Jak přežít cestu? Pantry car je sice na vlaku řazený, kvalita jídla však bývá proměnlivá. Ve 21. století je ovšem možné využít pokročilejších možností. IRCTC (Indické železnice) nabízí možnost objednání jídla přes aplikaci z “nácestných” restaurací ve městech, do kterých vlak přijede. Jídlo přinese poslíček přímo na vaše místo. Velká paráda.
Udyan-Ex.jpg
Udyan-Ex-noc.jpg
Co ovšem do vlaku objednat nemůžete je alkohol. Aby cesta ubíhala rychleji, vezu si z domova láhev rumu a ve stanicích akorát dokupuji colu. Konzumace na veřejnosti je zakázána, proto zatahuji záclonky a dělám si improvizovaný bar v soukromí.

Do Bengalúru přijíždíme včas brzy ráno a já mám radost, že můj přípoj stihnu. Pro další cestu jsem zvolil spoj Shatabdi, takové indické Intercity. Jsou to denní rychlé spoje s kvalitními vozy k sezení. V Majsúru jsem za 2 hodiny.

Druhý den mě už čeká Bylakuppe.

Mrkněte na fotoreport z návštěvy tibetských kolonií v Indii
Tibetane-Bylakuppe.jpg
Jako další v plánu mám Auroville ve státě Tamil Nadu. Vracím se tedy do Bengalúru a přesedám na Puducherry Express. Co jsem si nevšiml je, že vlak část týdne jezdí do Puduččeri a část týdne dál na jih Indie. Hloupě jsem si koupil jízdenku do Villupuramu s tím, že zbytek dojedu autobusem. V den mého odjezdu vlak zrovna jede na východní pobřeží.
Bus-Kushal-Nagar.jpg
Bus-Villupuram.jpg
Během mých cest po Indii jsem se nevyhnul ani autobusům. Na spací busy mám ty nejlepší vzpomínky. Kéž by jezdily i v Evropě. Ty regionální mě však dodnes budí ze spaní. Linka mezi Majsúrem a Kushal Nagar ještě ušla. Párkrát se vedle mě na sedačce protočili cestující, ale životní prostor jsem měl dostatečný.

Zato při cestě z Villupuram do Puduččéri to bylo peklo. Autobus z jehož otevřených dveří vláli cestující, já stál někde uprostřed s loktem staré Indky v žebrech a klecí plnou slepic pod nohama. V autobusu byl tak dvojnásobek maximálního doporučeného počtu cestujících výrobcem.

Puduččéri byla moje přestupní stanice do Auroville

MAA-DEL
LF: 99 %
A21N

Z Auroville mě čekal přesun na sever. Pro cestu do Dillí jsem volil letadlo, protože jsem nenašel vhodné vlakové spojení s rozumným přestupem na další vlak do Pathankotu. Mojí další stanicí byla totiž Dharamsala.

V Indii mají takovou obsesi, kontrolují letenky ještě před vstupem do letištní haly. Novinkou je navíc povinnost odbavit se online. Kdo tak neučiní, platí pokutu 200 rupií. Ouuuu.

Ukazuji tedy můj vytištěný boarding pass s QR kódem a pokračuji k odbavovací přepážce. V Chennai jsou společné přepážky pro všechny 6E lety, což mi přijde fajn.

Domestic hala je relativně malá, pár bister, jedna předražená hospoda, jinak nic.
Chennai-depature.jpg
Během letu do Dillí jsem si trochu dopřál. Místo v první řadě a k tomu instantní nudle jsou snem každého lowcostera. Navíc jsem vzal ještě prioritní handling zavazadel. Mezi příletem Indigo do Dillí a odjezdem vlaku ze Sarai Rohilla mám 4 hodiny. Při zpoždění bych se mohl dostat do problémů, tak potřebuji co nejvíc minimalizovat riziko. Možnost vyzvednout zavazadlo mezi prvními se určitě hodí.
Indigo-Chennai.jpg
V Čennají nastupujeme z plochy. Jedou opět 3 autobusy, ale na palubě jsme svižně. Všechno běží jako na drátkách. Říkám si, že snad posádky Indigo mají nějaké zajímavé bonusy za včasný odlet a přílet, protože stevardky pozemní personál doslova vyhazují z letadla, dívají se neustále na hodinky a jsou nervózní.

Odlet z Čennají je téměř včas. Minutu po STD nás vytlačují ze standu, pilot roztáčí motory a my pojíždíme na dráhu. Během několika minut jsme ve vzduchu a míříme do Dillí.
Indigo-cabin.jpg
I na tomto letu se jde kapitán vyčůrat a znovu probíhá bezpečnostní opatření. Jedna ze stevardek dokonce vozíkem přehrazuje celou uličku.

Do Dillí přistáváme včas. Vypadá to, že můj vlak stihnu. Ale Indové asi někam spěchají víc než já, protože si berou zavazadla už těsně po výjezdu z dráhy. Stevardky křičí do mikrofonu, ale cestujícím je to jedno. Kapitán tedy zastavuje pojíždění na stand do doby, než si zase všichni Indové posedají.

Mířím pro své zavazadlo, ale nikde ho nevidím. Neomylně přijíždí mezi posledními. Skvěle investované peníze do priority handling.
Indigo-legroom.jpg
Pozemní část
Přecházím na metro do centra. Za 20 minut vystupuji na NDLS, hlavním a největším nádraží v Dillí z hlediska odbavených cestujících. Já však mířím na mnohem menší Sarai Rohillu, odkud odjíždí vlaky na severozápad.

Beru autorikšu a tady na rozdíl od jihu je to už o tvrdém smlouvání. Zatímco v Bombaji měly všechny "autos" taxametry, v Dillí často chybí, jsou vypnuté nebo je řidič (při pohledu na bílou tvář) za žádnou cenu nechce pustit. Kontroluji cenu v Uber aplikaci a jdu smlouvat. Srážím cenu na 120 rupií, vím že jsem hejl, ale níž to prostě nešlo.
delhi-rickshaw.jpg
Ze Sarai Rohilla odjíždí Dhauladhar Express, pojmenovaný podle hory ležící nedaleko Dharamsaly. V hlavní hale se povaluje nebo posedává už spousta cestujících. Vlak zde začíná, tak je možné naskočit a rozestlat si už půl hodiny před odjezdem. Indické železnice ve vyšších třídách automaticky dávají ložní prádlo s dekou. Ta se hodí, protože vozy někdy bývají hodně vyklimatizované. Počasí v Indii dokáže být někdy nevyzpytatelné.

Do Pathankotu přijíždíme s hodinovým zpožděním, ale mě to nevadí. Čím později, tím déle mohu na lůžku relaxovat a koukat z okna.

Do Dharamsaly mě čeká 4hodinová jízda autobusem. Stanice je nedaleko nádraží a busy státní i soukromé se točí celkem často. Je sobota, takže volných sedadel je dost. Nejdřív projíždíme vyprahlou stepí Paňdžábu, ale po hodince už stoupáme do kopců Himáčal Pradéše.

Po úžasných 5 dnech v předhůří Himaláje se přesouvám do Váránasí, posledního místa v Indii, které hodlám navštívit. Opět sjíždím autobusem a opět nasedám do Dhauladhar Expressu. Tentokrát v opačném směru.

V Dillí jsem si udělal během cesty jednodenní přestávku. Nechtělo se mi jet takovou dálku v kuse a ještě čekat na přestup. V plánu jsem měl navíc návštěvu tibetské kolonie v Dillí - Majnu ka Tilla.
Delhi-nadrazi.jpg
Do Váránasí jedu druhý den odpoledne dalším z indických expresů. Tentokrát na mě zůstalo lůžko upper v oddílu pro 6 cestujících, tedy třída A3. Aspoň, že jsem nahoře. Prostřední lůžko je snad nejvíc nepohodlné díky malému prostoru a dolní lůžka člověk musí ráno vyklidit, protože se na nich sedí. Já nahoře můžu vstát kdy chci.

Váránasí je jedno ze svatých indických měst. Má úžasnou intenzivní atmosféru.

Přečtěte si jak to chodí ve Váránasí.

Měsíc uběhl a můj návrat se blíží. Přesouvám se nočním vlakem do Dillí a večer metrem od NDLS na IGIA (Indira Gandhi International Airport). Před vstupem do metra obligátní scan zavazadel a před letištěm tradiční kontrola rezervací. Indové jako vždy předbíhají, strkají se a mě už hodně tečou nervy.
banaras-station.jpg
DEL-DOH
LF: 90 %
A333

Odbavení je velice rychlé. Padá jediný dotaz na PCR test, ale když říkám, že letím do Německa a jsem občan CZ/EU, tak víc řešit nemusím.

Zajímavé je, že ačkoli v tuto dobu odlétá z Dillí mnoho letů do Evropy nebo USA, nevidím tu žádné bílé tváře. Právě probíhá nástup na let United a ve frontě téměř výlučně Indové. To samé další lety.

Sedím v baru, dávám pivo, koukám na kriket a přemýšlím, jestli se ještě vrátím do Indie nebo 4x stačilo a zda mě příště Indové začnou štvát zase o něco později než letos.
delhi-rest.jpg
Delhi-departure.jpg
Můj dnešní let obslouží 15 let starý Airbus 330-300. Starší indičtí spolucestující se synem se snaží se mnou vyměnit místo. Mrzí mě to, ale protože jsem za svoje sedadlo zaplatil rezervační poplatek, tak měnit nehodlám. Paní má bohužel výhled do stěny.

Vytlačení včas, ještě necháme přistát let Indigo a už najíždíme na runway. Pilot mocně přidává tah motorů, biny v kabině se třesou, motory řvou…stará třistatřicítka se nezapře. Dávám pozdní večeři a jdu aspoň na chvíli spát. Jídlo zase dobrý.
330-interoir.jpg
330-food.jpg
330-wing.jpg
V Dauhá po přistání zastavujeme na standu 511 a čeká nás vyjížďka autobusy. Ty všechny cestující vezou na concourse A. Můj návazný let však odlétá z concourse E. Beru tedy letištní vláček a přesunuji se na éčko. Zde je ruch o poznání menší. Co mě však překvapuje, je nástup opět autobusem. I do Mnichova?
330doha_sunrise.jpg
DOH-MUC
LF: 70 %
A359

Let do Mnichova není nijak dramaticky plný. Jenže moje sázka na řadu u záchodů nevyšla. Zatímco je hodně sedaček volných, já mám vedle sebe dvojici cestujících. Ale co, jsem tak vyčerpaný, že dávám jeden gin-tonic, deku přes hlavu a rychle usínám.

Dnes ráno je však hodně zájemců o odlet. Tvoří se fronty a na holding point se dostáváme až jako desátí.

Odlet. Pod námi Perský záliv, Kuvajt a Irák. Víc už nevnímám a usínám. Budím se až nad špičatými horskými štíty Rakouska, nastavuji na obrazovce front cam a sleduji postupné přiblížené k Mnichovu.
350doha-dep.jpg
Podvozek je venku a následuje touchdown. Během pojíždění sleduji exotické vládní kousky na apronu, které přivezly hlavy států na summit G7 v Elmau. Vládní indická 777 a mnoho dalších.
359screen.jpg
Německo aktuálně prožívá velký výpadek pozemních zaměstnanců na letištích. Trochu se bojím o mé zavazadlo, i když teď už by to byl jen malý problém. Na batoh sice čekám hodně dlouho, ale nakonec přijíždí. Kupuji síťovou jízdenku DB na regionální vlaky za 9 €, která vychází levněji než běžná jízdenky MVV na S-Bahn a mířím na Hackerbrücke. Odtud už jen 4 hodiny autobusem a jsem doma.

Qatar Airways opět nepřekvapily. Obecně odbavení i lety z Evropy a Indie byly fajn, ale codeshare propadák a boardingy autobusy dojem hodně zkazily. Říkat, že bych tuto aerolinii už nikdy nevyužil taky nemůžu. Před pár dny mi totiž v emailu přistála 20% narozeninová sleva. Ach jo, já s nima snad budu muset letět znovu.
Přílohy
Delhi-nadrazi.jpg
Naposledy upravil(a) tristadvacitka dne 02. 10. 2022, 21:30, celkem upraveno 2 x.


Lkprak
Druhý pilot
Druhý pilot
Příspěvky: 1320
Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
Stav: Offline

Re: Indieee! S Qatar v 788, 333 a 359, Indigo A21N a indickými vlaky

Příspěvek od Lkprak »

Hezké a zajímavé. A dovedu si živě představit, jak šílenou práci muselo dát tento TR napsat a hlavně sem nahrát. Moc děkuju za tu námahu a velké zpříjemnění čtvrtečního večera 👍👍👍

jonapet
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 335
Registrován: 22. 08. 2011, 08:52
Oblíbené typy letadel: ATR 42
Pohlaví: muž
Bydliště: Praha & Ostrava, ČR
Stav: Offline

Re: Indieee! S Qatar v 788, 333 a 359, Indigo A21N a indickými vlaky

Příspěvek od jonapet »

Fantastický report! Rád si pročtu i celý blog.

tristadvacitka
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 53
Registrován: 07. 04. 2019, 22:26
Oblíbené typy letadel: A380-800, B747-800, B777-300
Pohlaví: muž
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Indieee! S Qatar v 788, 333 a 359, Indigo A21N a indickými vlaky

Příspěvek od tristadvacitka »

Díky oběma.

Tak já si dělám poznámky už během letu, tak to finální napsání nakonec tolik času nezabere,

tristadvacitka
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 53
Registrován: 07. 04. 2019, 22:26
Oblíbené typy letadel: A380-800, B747-800, B777-300
Pohlaví: muž
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Indieee! S Qatar v 788, 333 a 359, Indigo A21N a indickými vlaky

Příspěvek od tristadvacitka »

tristadvacitka píše:
07. 07. 2022, 17:24
Indie. Moje srdeční záležitost. Vždycky se tam těším a vždycky mě Indové začnou po týdnu až dvou štvát. Jenže když se vrátím domů, jel bych tam zas.

Celé dva roky COVIDu držela Indie hranice zavřené, takže když v březnu vláda oznámila uvolnění restrikcí, rozhodl jsem se vypravit právě tam. Moje čtvrtá návštěva směřovala znovu do Bombaje, kde jsem strávil týden. Dále jsem chtěl prozkoumat tibetské komunity v Indii, zjistit jak se žije v utopickém městě “bez peněz” Auroville a znovu se podívat do Váránasí.

330doha_sunrise.jpg

Cestu jsem potřeboval začít Bombají a pro návrat se jako nejlepší zdálo Dillí. V Bombaji totiž každým dnem hrozil příchod monzunu, kterému jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Závěr cesty jsem plánoval strávit v Dharamsale a Váránasí na severu, proto se mi zpět na jih cestovat už nechtělo.

Nabídku Lufthansy z Prahy jsem vyloženě pročekal, takže jsem musel znovu sáhnout po Qatar Airways. Z minulých TR je jasné, že QR moc nemusím, ale kombinace letů s denním příletem do Bombaje a garancí flexibility byla prostě druhá nejlepší. Jako zpestření jsem bral let DOH-BOM operovaný Indigo, ovšem pod značkou Qatar Airways, tedy codeshare.

Indigo začalo rozjíždět codeshare spolupráce s velkými společnostmi jako Qatar nebo Turkush již před několika lety, jenže pandemie vše zastavila. Dnes se sdílení kódů opět pomalu vrací. Právě codeshare mezi QR a 6E mi cestu trochu zkomplikoval, ale o tom až dál.

Do Vídně vyrážím z Prahy railjetem. Je pátek odpoledne, volím raději 1. třídu, navíc oproti “dvojce” moc velký cenový rozdíl není. Na letiště z Wien Hbf pokračuji dalším railjetem. Svezení je opravdu pohodlné a spojení dálkovými vlaky na letiště Vídni závidím.

railjet_wien.jpg

VIE-DOH
LF: 95 %
787-800

Online check-in mám udělaný z domova, ovšem pouze na první leg. Segment DOH-BOM operuje Indigo a online není možné udělat ani odbavení, ani rezervaci místa. Prý až na letišti, zjišťuji na chatu s kontaktním centrem Qatar Airways.

Jenže na kterém, ve Vídni rozhodně ne. Check-in agent na přepážce mi sděluje, že on mi palubní vstupenky ani rezervaci udělat nemůže a že musím na Transfer desk v Dauhá. Radost nemám, protože je mi jasné, že let bude plný Indů vracejících se z prací v Kataru a na mě zůstanou ta nejhorší místa.

vienna-T3.jpg
787-vienna.jpg
Lufthansa-group.jpg

Náš let operuje jeden ze starších Dreamlinerů, na kterém je vidět, že má něco za sebou. Stroj je naboardovaný dobrých 20 minut před odletem a na mojí trojsedačce budu mít pouze jednu spolupasažérku. Takže je let o trochu pohodlnější než obvykle. Sedím na místě 25A hned u toalet. Různé seatguru weby toto místo často haní, ale mě se poněkolikáté osvědčilo. Nikdo se sem moc nehrne a často jsem seděl na celé trojsedačce sám nebo s jedním pasažérem. Akorát ty záchody trochu smrdí no.

Během chvíle pojíždíme na dráhu, pilot zvyšuje tah motorů a brzy jsme ve vzduchu. Čekám na dosažení letové hladiny kvůli WiFi, ale připojení je jako tradičně unavailable. Prý jsme nedosáhli letové hladiny nebo systém nevidí satelity.

Free WiFi while you fly. By Ooredoo. Leda velký prd.

787-interier.jpg
QR-jidlo-787.jpg

Po hodině startu probíhá tradiční servis a musí se nechat, že se stevardky opravdu snaží. Navíc jídlo je jako vždy velice dobré.

Let trvá necelých 5 hodin. Oblétáme Dauhá, rozsvícené město pod námi, okna se s klesající výškou mlží a my během pár chvil dosedáme. Zastavujeme na standu 510, takže opět vyjížďka autobusem. Už to nekomentuju.

787-mapa.jpg

Tranzitní přepážka v Dauhá je celkem volná, takže chci jako první vyřešit můj druhý boarding pass. Jenže i tady se dozvídám, že mi palubní vstupenku dát nemohou. Musím prý na Oddělení last minute změn. Cože?

Chodím tedy letištěm a náhodně se ptám zaměstnanců, kde toto oddělení najdu. Část z nich netuší a část mě posílá jinam. Nakonec pár Indů v uniformě letiště reaguje na dotaz “Indigo boarding pass,” a posílají mě k neoznačeným dveřím u gatu A1.

Ovšem ani tady nejsem úspěšný. Boarding pass dostanu až 3 hodiny před nástupem. Chci si sednout na pivo, jenže servírka se dožaduje borading passu s QR kódem. Ten nemám, takže odcházím. Díky moc Qatar Airways!

Lehám si ve Sleeping lounge na zem mezi Indy, Pákistánce a Filipínce a snažím se zaspat. Jenže to se mi nedaří, tak bloumám po letišti a čekám.

Moje palubní vstupenky jsou naštěstí připravené o trochu dřív, tak mám aspoň jistotu, že poletím. Koukám ovšem na číslo sedačky. Písmeno E. Prostřední řada. Díky moc Qatar Airways!

DOH-BOM
LF: 99 %
A21N

Přesunuji se do spodní části letiště ke gatu C24. Let bude zaplněný až po střechu, odhaduji při pohledu na množství čekajících cestujících. Indigo v podobný čas operuje několik letů do Indie. Na vedlejších obrazovkách svítí vedle Bombaje ještě Kannur a Kočín.

Neodpustím si ještě jedno rýpnutí do letiště v Dauhá a tím jsou přetížené toalety, na které se čekají fronty až ven. Proč mít víc než 3 mísy na 600+ cestujících, kteří odlétají ve stejný čas ze stejné části letiště.

DOH-C24.jpg

K letadlu jedeme třemi autobusy. Venku už se hodně zvedá teplota, proto se těším do klimatizovaného letadla hlavně dospat. Na to že je ráno a odlétá mnoho letadel směr Evropa a USA, projíždíme labyrintem taxiways celkem svižně.

Motory A321neo jsou velice tiché a celkově start je velice klidný. Pravý náklon a kormidlo směruje náš stroj na východ. Let přes Arabské moře trvá zhruba 3 hodiny, které hodlám celé prospat. Ještě před uvelebením se dostávám jako cestující QR menší snack. Aspoň nějaké pozitivum toho codeshare. Na výběr je vegetariánský nebo masový sendvič a kokosová voda.

Indigo-jidlo.jpg

Indigo má zajímavou bezpečnostní policy při návštěvě toalety jednoho z pilotů. Zatímco jde pilot na záchod, jedna stevardka vchází do pilotní kabiny a staví se za pilota. Druhá svým tělem zahrazuje vstup na toaletu i do kabiny. Hned se člověk cítí bezpečněji.

3 hodiny utekly jako voda a naše letadlo se přibližuje Bombaji. Pod námi je už typicky indický smog. Vpravo ovšem poznávám severní předměstí i Národní park Sanjay Gandhi.

Po přistání samozřejmě Indové hromadně předčasně vystupují. Já se směju. Welcome to India. Stevardky se snaží cestující umravnit, ale těm je to jedno.

Indigo-BOM.jpg

Vyřízení vstupních formalit je hračka. Nikdo se ani neptá po Covid formulářích. Už jen vyzvednout promočený batoh s prasklou plechovkou od piva a můžu vyrazit do Bombaje.

Pozemní část
Většinu času v Bombaji jsem trávil na couchsurfingu, ve slumu, s různými lidmi, kteří mi ukazovali tuhle maráthskou metropoli z jejich pohledu.

Mrkněte na reportáž z Bombaje.

Po týdnu v Bombaji nastal čas přesunu. Mým cílem byl Majsúr. Vlastně Bylakuppe, kde je velká komunita tibetských uprchlíků. Jenže dojet tam není úplně jednoduché. Nejdříve jsem musel do Bengalúru, potom do Majsúru a poslední přestupní stanicí byl Kushal Nagar.

Pro první část cesty jsem zvolil samozřejmě vlak. Po Indii se snažím přesunovat hlavně po kolejích i z důvodu udržitelného cestování. Letím jen v případě, kdy mě už opravdu hodně tlačí čas nebo není dobré spojení.

První část mojí cesty obslouží Udyan Express. Vlak začíná na bývalém Victoria Terminus, dnes Chhatrapati Shivaji Terminus. Pro moji 24hodinovou cestu volím lůžko ve třídě AC2. Druhá nejvyšší možná. A protože mám pozici side-upper, soukromí je větší než v “jedničce”.

Udyan-Ex-ve-stanici.jpg

V AC2 jsou lůžka uspořádaná v konfiguraci 2+2 a přes uličku další 2 nad sebou. Žádné dveře, mezi oddíly. Celý vůz je velkoprostorový. Pouze boční lůžka mají každé záclonku.

Jak přežít cestu? Pantry car je sice na vlaku řazený, kvalita jídla však bývá proměnlivá. Ve 21. století je ovšem možné využít pokročilejších možností. IRCTC (Indické železnice) nabízí možnost objednání jídla přes aplikaci z “nácestných” restaurací ve městech, do kterých vlak přijede. Jídlo přinese poslíček přímo na vaše místo. Velká paráda.

Udyan-Ex.jpg
Udyan-Ex-noc.jpg

Co ovšem do vlaku objednat nemůžete je alkohol. Aby cesta ubíhala rychleji, vezu si z domova láhev rumu a ve stanicích akorát dokupuji colu. Konzumace na veřejnosti je zakázána, proto zatahuji záclonky a dělám si improvizovaný bar v soukromí.

Do Bengalúru přijíždíme včas brzy ráno a já mám radost, že můj přípoj stihnu. Pro další cestu jsem zvolil spoj Shatabdi, takové indické Intercity. Jsou to denní rychlé spoje s kvalitními vozy k sezení. V Majsúru jsem za 2 hodiny.

Druhý den mě už čeká Bylakuppe.

Mrkněte na fotoreport z návštěvy tibetských kolonií v Indii

Tibetane-Bylakuppe.jpg

Jako další v plánu mám Auroville ve státě Tamil Nadu. Vracím se tedy do Bengalúru a přesedám na Puducherry Express. Co jsem si nevšiml je, že vlak část týdne jezdí do Puduččeri a část týdne dál na jih Indie. Hloupě jsem si koupil jízdenku do Villupuramu s tím, že zbytek dojedu autobusem. V den mého odjezdu vlak zrovna jede na východní pobřeží.

Bus-Kushal-Nagar.jpg
Bus-Villupuram.jpg

Během mých cest po Indii jsem se nevyhnul ani autobusům. Na spací busy mám ty nejlepší vzpomínky. Kéž by jezdily i v Evropě. Ty regionální mě však dodnes budí ze spaní. Linka mezi Majsúrem a Kushal Nagar ještě ušla. Párkrát se vedle mě na sedačce protočili cestující, ale životní prostor jsem měl dostatečný.

Zato při cestě z Villupuram do Puduččéri to bylo peklo. Autobus z jehož otevřených dveří vláli cestující, já stál někde uprostřed s loktem staré Indky v žebrech a klecí plnou slepic pod nohama. V autobusu byl tak dvojnásobek maximálního doporučeného počtu cestujících výrobcem.

Puduččéri byla moje přestupní stanice do Auroville

MAA-DEL
LF: 99 %
A21N

Z Auroville mě čekal přesun na sever. Pro cestu do Dillí jsem volil letadlo, protože jsem nenašel vhodné vlakové spojení s rozumným přestupem na další vlak do Pathankotu. Mojí další stanicí byla totiž Dharamsala.

V Indii mají takovou obsesi, kontrolují letenky ještě před vstupem do letištní haly. Novinkou je navíc povinnost odbavit se online. Kdo tak neučiní, platí pokutu 200 rupií. Ouuuu.

Ukazuji tedy můj vytištěný boarding pass s QR kódem a pokračuji k odbavovací přepážce. V Chennai jsou společné přepážky pro všechny 6E lety, což mi přijde fajn.

Domestic hala je relativně malá, pár bister, jedna předražená hospoda, jinak nic.

Chennai-depature.jpg

Během letu do Dillí jsem si trochu dopřál. Místo v první řadě a k tomu instantní nudle jsou snem každého lowcostera. Navíc jsem vzal ještě prioritní handling zavazadel. Mezi příletem Indigo do Dillí a odjezdem vlaku ze Sarai Rohilla mám 4 hodiny. Při zpoždění bych se mohl dostat do problémů, tak potřebuji co nejvíc minimalizovat riziko. Možnost vyzvednout zavazadlo mezi prvními se určitě hodí.

Indigo-Chennai.jpg

V Čennají nastupujeme z plochy. Jedou opět 3 autobusy, ale na palubě jsme svižně. Všechno běží jako na drátkách. Říkám si, že snad posádky Indigo mají nějaké zajímavé bonusy za včasný odlet a přílet, protože stevardky pozemní personál doslova vyhazují z letadla, dívají se neustále na hodinky a jsou nervózní.

Odlet z Čennají je téměř včas. Minutu po STD nás vytlačují ze standu, pilot roztáčí motory a my pojíždíme na dráhu. Během několika minut jsme ve vzduchu a míříme do Dillí.

Indigo-cabin.jpg

I na tomto letu se jde kapitán vyčůrat a znovu probíhá bezpečnostní opatření. Jedna ze stevardek dokonce vozíkem přehrazuje celou uličku.

Do Dillí přistáváme včas. Vypadá to, že můj vlak stihnu. Ale Indové asi někam spěchají víc než já, protože si berou zavazadla už těsně po výjezdu z dráhy. Stevardky křičí do mikrofonu, ale cestujícím je to jedno. Kapitán tedy zastavuje pojíždění na stand do doby, než si zase všichni Indové posedají.

Mířím pro své zavazadlo, ale nikde ho nevidím. Neomylně přijíždí mezi posledními. Skvěle investované peníze do priority handling.

Indigo-legroom.jpg

Pozemní část
Přecházím na metro do centra. Za 20 minut vystupuji na NDLS, hlavním a největším nádraží v Dillí z hlediska odbavených cestujících. Já však mířím na mnohem menší Sarai Rohillu, odkud odjíždí vlaky na severozápad.

Beru autorikšu a tady na rozdíl od jihu je to už o tvrdém smlouvání. Zatímco v Bombaji měly všechny "autos" taxametry, v Dillí často chybí, jsou vypnuté nebo je řidič (při pohledu na bílou tvář) za žádnou cenu nechce pustit. Kontroluji cenu v Uber aplikaci a jdu smlouvat. Srážím cenu na 120 rupií, vím že jsem hejl, ale níž to prostě nešlo.

delhi-rickshaw.jpg

Ze Sarai Rohilla odjíždí Dhauladhar Express, pojmenovaný podle hory ležící nedaleko Dharamsaly. V hlavní hale se povaluje nebo posedává už spousta cestujících. Vlak zde začíná, tak je možné naskočit a rozestlat si už půl hodiny před odjezdem. Indické železnice ve vyšších třídách automaticky dávají ložní prádlo s dekou. Ta se hodí, protože vozy někdy bývají hodně vyklimatizované. Počasí v Indii dokáže být někdy nevyzpytatelné.

Do Pathankotu přijíždíme s hodinovým zpožděním, ale mě to nevadí. Čím později, tím déle mohu na lůžku relaxovat a koukat z okna.

Do Dharamsaly mě čeká 4hodinová jízda autobusem. Stanice je nedaleko nádraží a busy státní i soukromé se točí celkem často. Je sobota, takže volných sedadel je dost. Nejdřív projíždíme vyprahlou stepí Paňdžábu, ale po hodince už stoupáme do kopců Himáčal Pradéše.

Po úžasných 5 dnech v předhůří Himaláje se přesouvám do Váránasí, posledního místa v Indii, které hodlám navštívit. Opět sjíždím autobusem a opět nasedám do Dhauladhar Expressu. Tentokrát v opačném směru.

V Dillí jsem si udělal během cesty jednodenní přestávku. Nechtělo se mi jet takovou dálku v kuse a ještě čekat na přestup. V plánu jsem měl navíc návštěvu tibetské kolonie v Dillí - Majnu ka Tilla.

Delhi-nadrazi.jpg

Do Váránasí jedu druhý den odpoledne dalším z indických expresů. Tentokrát na mě zůstalo lůžko upper v oddílu pro 6 cestujících, tedy třída A3. Aspoň, že jsem nahoře. Prostřední lůžko je snad nejvíc nepohodlné díky malému prostoru a dolní lůžka člověk musí ráno vyklidit, protože se na nich sedí. Já nahoře můžu vstát kdy chci.

Váránasí je jedno ze svatých indických měst. Má úžasnou intenzivní atmosféru.

Přečtěte si jak to chodí ve Váránasí.

Měsíc uběhl a můj návrat se blíží. Přesouvám se nočním vlakem do Dillí a večer metrem od NDLS na IGIA (Indira Gandhi International Airport). Před vstupem do metra obligátní scan zavazadel a před letištěm tradiční kontrola rezervací. Indové jako vždy předbíhají, strkají se a mě už hodně tečou nervy.

banaras-station.jpg

DEL-DOH
LF: 90 %
A333

Odbavení je velice rychlé. Padá jediný dotaz na PCR test, ale když říkám, že letím do Německa a jsem občan CZ/EU, tak víc řešit nemusím.

Zajímavé je, že ačkoli v tuto dobu odlétá z Dillí mnoho letů do Evropy nebo USA, nevidím tu žádné bílé tváře. Právě probíhá nástup na let United a ve frontě téměř výlučně Indové. To samé další lety.

Sedím v baru, dávám pivo, koukám na kriket a přemýšlím, jestli se ještě vrátím do Indie nebo 4x stačilo a zda mě příště Indové začnou štvát zase o něco později než letos.

delhi-rest.jpg
Delhi-departure.jpg

Můj dnešní let obslouží 15 let starý Airbus 330-300. Starší indičtí spolucestující se synem se snaží se mnou vyměnit místo. Mrzí mě to, ale protože jsem za svoje sedadlo zaplatil rezervační poplatek, tak měnit nehodlám. Paní má bohužel výhled do stěny.

Vytlačení včas, ještě necháme přistát let Indigo a už najíždíme na runway. Pilot mocně přidává tah motorů, biny v kabině se třesou, motory řvou…stará třistatřicítka se nezapře. Dávám pozdní večeři a jdu aspoň na chvíli spát. Jídlo zase dobrý.

330-interoir.jpg
330-food.jpg
330-wing.jpg

V Dauhá po přistání zastavujeme na standu 511 a čeká nás vyjížďka autobusy. Ty všechny cestující vezou na concourse A. Můj návazný let však odlétá z concourse E. Beru tedy letištní vláček a přesunuji se na éčko. Zde je ruch o poznání menší. Co mě však překvapuje, je nástup opět autobusem. I do Mnichova?

330doha_sunrise.jpg

DOH-MUC
LF: 70 %
A359

Let do Mnichova není nijak dramaticky plný. Jenže moje sázka na řadu u záchodů nevyšla. Zatímco je hodně sedaček volných, já mám vedle sebe dvojici cestujících. Ale co, jsem tak vyčerpaný, že dávám jeden gin-tonic, deku přes hlavu a rychle usínám.

Dnes ráno je však hodně zájemců o odlet. Tvoří se fronty a na holding point se dostáváme až jako desátí.

Odlet. Pod námi Perský záliv, Kuvajt a Irák. Víc už nevnímám a usínám. Budím se až nad špičatými horskými štíty Rakouska, nastavuji na obrazovce front cam a sleduji postupné přiblížené k Mnichovu.

350doha-dep.jpg

Podvozek je venku a následuje touchdown. Během pojíždění sleduji exotické vládní kousky na apronu, které přivezly hlavy států na summit G7 v Elmau. Vládní indická 777 a mnoho dalších.

359screen.jpg

Německo aktuálně prožívá velký výpadek pozemních zaměstnanců na letištích. Trochu se bojím o mé zavazadlo, i když teď už by to byl jen malý problém. Na batoh sice čekám hodně dlouho, ale nakonec přijíždí. Kupuji síťovou jízdenku DB na regionální vlaky za 9 €, která vychází levněji než běžná jízdenky MVV na S-Bahn a mířím na Hackerbrücke. Odtud už jen 4 hodiny autobusem a jsem doma.

Qatar Airways opět nepřekvapily. Obecně odbavení i lety z Evropy a Indie byly fajn, ale codeshare propadák a boardingy autobusy dojem hodně zkazily. Říkat, že bych tuto aerolinii už nikdy nevyužil taky nemůžu. Před pár dny mi totiž v emailu přistála 20% narozeninová sleva. Ach jo, já s nima snad budu muset letět znovu.


tristadvacitka
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 53
Registrován: 07. 04. 2019, 22:26
Oblíbené typy letadel: A380-800, B747-800, B777-300
Pohlaví: muž
Kontaktovat uživatele:
Stav: Offline

Re: Indieee! S Qatar v 788, 333 a 359, Indigo A21N a indickými vlaky

Příspěvek od tristadvacitka »

tristadvacitka píše:
07. 07. 2022, 17:24
Indie. Moje srdeční záležitost. Vždycky se tam těším a vždycky mě Indové začnou po týdnu až dvou štvát. Jenže když se vrátím domů, jel bych tam zas.

Celé dva roky COVIDu držela Indie hranice zavřené, takže když v březnu vláda oznámila uvolnění restrikcí, rozhodl jsem se vypravit právě tam. Moje čtvrtá návštěva směřovala znovu do Bombaje, kde jsem strávil týden. Dále jsem chtěl prozkoumat tibetské komunity v Indii, zjistit jak se žije v utopickém městě “bez peněz” Auroville a znovu se podívat do Váránasí.

330doha_sunrise.jpg

Cestu jsem potřeboval začít Bombají a pro návrat se jako nejlepší zdálo Dillí. V Bombaji totiž každým dnem hrozil příchod monzunu, kterému jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Závěr cesty jsem plánoval strávit v Dharamsale a Váránasí na severu, proto se mi zpět na jih cestovat už nechtělo.

Nabídku Lufthansy z Prahy jsem vyloženě pročekal, takže jsem musel znovu sáhnout po Qatar Airways. Z minulých TR je jasné, že QR moc nemusím, ale kombinace letů s denním příletem do Bombaje a garancí flexibility byla prostě druhá nejlepší. Jako zpestření jsem bral let DOH-BOM operovaný Indigo, ovšem pod značkou Qatar Airways, tedy codeshare.

Indigo začalo rozjíždět codeshare spolupráce s velkými společnostmi jako Qatar nebo Turkush již před několika lety, jenže pandemie vše zastavila. Dnes se sdílení kódů opět pomalu vrací. Právě codeshare mezi QR a 6E mi cestu trochu zkomplikoval, ale o tom až dál.

Do Vídně vyrážím z Prahy railjetem. Je pátek odpoledne, volím raději 1. třídu, navíc oproti “dvojce” moc velký cenový rozdíl není. Na letiště z Wien Hbf pokračuji dalším railjetem. Svezení je opravdu pohodlné a spojení dálkovými vlaky na letiště Vídni závidím.

railjet_wien.jpg

VIE-DOH
LF: 95 %
787-800

Online check-in mám udělaný z domova, ovšem pouze na první leg. Segment DOH-BOM operuje Indigo a online není možné udělat ani odbavení, ani rezervaci místa. Prý až na letišti, zjišťuji na chatu s kontaktním centrem Qatar Airways.

Jenže na kterém, ve Vídni rozhodně ne. Check-in agent na přepážce mi sděluje, že on mi palubní vstupenky ani rezervaci udělat nemůže a že musím na Transfer desk v Dauhá. Radost nemám, protože je mi jasné, že let bude plný Indů vracejících se z prací v Kataru a na mě zůstanou ta nejhorší místa.

vienna-T3.jpg
787-vienna.jpg
Lufthansa-group.jpg

Náš let operuje jeden ze starších Dreamlinerů, na kterém je vidět, že má něco za sebou. Stroj je naboardovaný dobrých 20 minut před odletem a na mojí trojsedačce budu mít pouze jednu spolupasažérku. Takže je let o trochu pohodlnější než obvykle. Sedím na místě 25A hned u toalet. Různé seatguru weby toto místo často haní, ale mě se poněkolikáté osvědčilo. Nikdo se sem moc nehrne a často jsem seděl na celé trojsedačce sám nebo s jedním pasažérem. Akorát ty záchody trochu smrdí no.

Během chvíle pojíždíme na dráhu, pilot zvyšuje tah motorů a brzy jsme ve vzduchu. Čekám na dosažení letové hladiny kvůli WiFi, ale připojení je jako tradičně unavailable. Prý jsme nedosáhli letové hladiny nebo systém nevidí satelity.

Free WiFi while you fly. By Ooredoo. Leda velký prd.

787-interier.jpg
QR-jidlo-787.jpg

Po hodině startu probíhá tradiční servis a musí se nechat, že se stevardky opravdu snaží. Navíc jídlo je jako vždy velice dobré.

Let trvá necelých 5 hodin. Oblétáme Dauhá, rozsvícené město pod námi, okna se s klesající výškou mlží a my během pár chvil dosedáme. Zastavujeme na standu 510, takže opět vyjížďka autobusem. Už to nekomentuju.

787-mapa.jpg

Tranzitní přepážka v Dauhá je celkem volná, takže chci jako první vyřešit můj druhý boarding pass. Jenže i tady se dozvídám, že mi palubní vstupenku dát nemohou. Musím prý na Oddělení last minute změn. Cože?

Chodím tedy letištěm a náhodně se ptám zaměstnanců, kde toto oddělení najdu. Část z nich netuší a část mě posílá jinam. Nakonec pár Indů v uniformě letiště reaguje na dotaz “Indigo boarding pass,” a posílají mě k neoznačeným dveřím u gatu A1.

Ovšem ani tady nejsem úspěšný. Boarding pass dostanu až 3 hodiny před nástupem. Chci si sednout na pivo, jenže servírka se dožaduje borading passu s QR kódem. Ten nemám, takže odcházím. Díky moc Qatar Airways!

Lehám si ve Sleeping lounge na zem mezi Indy, Pákistánce a Filipínce a snažím se zaspat. Jenže to se mi nedaří, tak bloumám po letišti a čekám.

Moje palubní vstupenky jsou naštěstí připravené o trochu dřív, tak mám aspoň jistotu, že poletím. Koukám ovšem na číslo sedačky. Písmeno E. Prostřední řada. Díky moc Qatar Airways!

DOH-BOM
LF: 99 %
A21N

Přesunuji se do spodní části letiště ke gatu C24. Let bude zaplněný až po střechu, odhaduji při pohledu na množství čekajících cestujících. Indigo v podobný čas operuje několik letů do Indie. Na vedlejších obrazovkách svítí vedle Bombaje ještě Kannur a Kočín.

Neodpustím si ještě jedno rýpnutí do letiště v Dauhá a tím jsou přetížené toalety, na které se čekají fronty až ven. Proč mít víc než 3 mísy na 600+ cestujících, kteří odlétají ve stejný čas ze stejné části letiště.

DOH-C24.jpg

K letadlu jedeme třemi autobusy. Venku už se hodně zvedá teplota, proto se těším do klimatizovaného letadla hlavně dospat. Na to že je ráno a odlétá mnoho letadel směr Evropa a USA, projíždíme labyrintem taxiways celkem svižně.

Motory A321neo jsou velice tiché a celkově start je velice klidný. Pravý náklon a kormidlo směruje náš stroj na východ. Let přes Arabské moře trvá zhruba 3 hodiny, které hodlám celé prospat. Ještě před uvelebením se dostávám jako cestující QR menší snack. Aspoň nějaké pozitivum toho codeshare. Na výběr je vegetariánský nebo masový sendvič a kokosová voda.

Indigo-jidlo.jpg

Indigo má zajímavou bezpečnostní policy při návštěvě toalety jednoho z pilotů. Zatímco jde pilot na záchod, jedna stevardka vchází do pilotní kabiny a staví se za pilota. Druhá svým tělem zahrazuje vstup na toaletu i do kabiny. Hned se člověk cítí bezpečněji.

3 hodiny utekly jako voda a naše letadlo se přibližuje Bombaji. Pod námi je už typicky indický smog. Vpravo ovšem poznávám severní předměstí i Národní park Sanjay Gandhi.

Po přistání samozřejmě Indové hromadně předčasně vystupují. Já se směju. Welcome to India. Stevardky se snaží cestující umravnit, ale těm je to jedno.

Indigo-BOM.jpg

Vyřízení vstupních formalit je hračka. Nikdo se ani neptá po Covid formulářích. Už jen vyzvednout promočený batoh s prasklou plechovkou od piva a můžu vyrazit do Bombaje.

Pozemní část
Většinu času v Bombaji jsem trávil na couchsurfingu, ve slumu, s různými lidmi, kteří mi ukazovali tuhle maráthskou metropoli z jejich pohledu.

Mrkněte na reportáž z Bombaje.

Po týdnu v Bombaji nastal čas přesunu. Mým cílem byl Majsúr. Vlastně Bylakuppe, kde je velká komunita tibetských uprchlíků. Jenže dojet tam není úplně jednoduché. Nejdříve jsem musel do Bengalúru, potom do Majsúru a poslední přestupní stanicí byl Kushal Nagar.

Pro první část cesty jsem zvolil samozřejmě vlak. Po Indii se snažím přesunovat hlavně po kolejích i z důvodu udržitelného cestování. Letím jen v případě, kdy mě už opravdu hodně tlačí čas nebo není dobré spojení.

První část mojí cesty obslouží Udyan Express. Vlak začíná na bývalém Victoria Terminus, dnes Chhatrapati Shivaji Terminus. Pro moji 24hodinovou cestu volím lůžko ve třídě AC2. Druhá nejvyšší možná. A protože mám pozici side-upper, soukromí je větší než v “jedničce”.

Udyan-Ex-ve-stanici.jpg

V AC2 jsou lůžka uspořádaná v konfiguraci 2+2 a přes uličku další 2 nad sebou. Žádné dveře, mezi oddíly. Celý vůz je velkoprostorový. Pouze boční lůžka mají každé záclonku.

Jak přežít cestu? Pantry car je sice na vlaku řazený, kvalita jídla však bývá proměnlivá. Ve 21. století je ovšem možné využít pokročilejších možností. IRCTC (Indické železnice) nabízí možnost objednání jídla přes aplikaci z “nácestných” restaurací ve městech, do kterých vlak přijede. Jídlo přinese poslíček přímo na vaše místo. Velká paráda.

Udyan-Ex.jpg
Udyan-Ex-noc.jpg

Co ovšem do vlaku objednat nemůžete je alkohol. Aby cesta ubíhala rychleji, vezu si z domova láhev rumu a ve stanicích akorát dokupuji colu. Konzumace na veřejnosti je zakázána, proto zatahuji záclonky a dělám si improvizovaný bar v soukromí.

Do Bengalúru přijíždíme včas brzy ráno a já mám radost, že můj přípoj stihnu. Pro další cestu jsem zvolil spoj Shatabdi, takové indické Intercity. Jsou to denní rychlé spoje s kvalitními vozy k sezení. V Majsúru jsem za 2 hodiny.

Druhý den mě už čeká Bylakuppe.

Mrkněte na fotoreport z návštěvy tibetských kolonií v Indii

Tibetane-Bylakuppe.jpg

Jako další v plánu mám Auroville ve státě Tamil Nadu. Vracím se tedy do Bengalúru a přesedám na Puducherry Express. Co jsem si nevšiml je, že vlak část týdne jezdí do Puduččeri a část týdne dál na jih Indie. Hloupě jsem si koupil jízdenku do Villupuramu s tím, že zbytek dojedu autobusem. V den mého odjezdu vlak zrovna jede na východní pobřeží.

Bus-Kushal-Nagar.jpg
Bus-Villupuram.jpg

Během mých cest po Indii jsem se nevyhnul ani autobusům. Na spací busy mám ty nejlepší vzpomínky. Kéž by jezdily i v Evropě. Ty regionální mě však dodnes budí ze spaní. Linka mezi Majsúrem a Kushal Nagar ještě ušla. Párkrát se vedle mě na sedačce protočili cestující, ale životní prostor jsem měl dostatečný.

Zato při cestě z Villupuram do Puduččéri to bylo peklo. Autobus z jehož otevřených dveří vláli cestující, já stál někde uprostřed s loktem staré Indky v žebrech a klecí plnou slepic pod nohama. V autobusu byl tak dvojnásobek maximálního doporučeného počtu cestujících výrobcem.

Puduččéri byla moje přestupní stanice do Auroville

MAA-DEL
LF: 99 %
A21N

Z Auroville mě čekal přesun na sever. Pro cestu do Dillí jsem volil letadlo, protože jsem nenašel vhodné vlakové spojení s rozumným přestupem na další vlak do Pathankotu. Mojí další stanicí byla totiž Dharamsala.

V Indii mají takovou obsesi, kontrolují letenky ještě před vstupem do letištní haly. Novinkou je navíc povinnost odbavit se online. Kdo tak neučiní, platí pokutu 200 rupií. Ouuuu.

Ukazuji tedy můj vytištěný boarding pass s QR kódem a pokračuji k odbavovací přepážce. V Chennai jsou společné přepážky pro všechny 6E lety, což mi přijde fajn.

Domestic hala je relativně malá, pár bister, jedna předražená hospoda, jinak nic.

Chennai-depature.jpg

Během letu do Dillí jsem si trochu dopřál. Místo v první řadě a k tomu instantní nudle jsou snem každého lowcostera. Navíc jsem vzal ještě prioritní handling zavazadel. Mezi příletem Indigo do Dillí a odjezdem vlaku ze Sarai Rohilla mám 4 hodiny. Při zpoždění bych se mohl dostat do problémů, tak potřebuji co nejvíc minimalizovat riziko. Možnost vyzvednout zavazadlo mezi prvními se určitě hodí.

Indigo-Chennai.jpg

V Čennají nastupujeme z plochy. Jedou opět 3 autobusy, ale na palubě jsme svižně. Všechno běží jako na drátkách. Říkám si, že snad posádky Indigo mají nějaké zajímavé bonusy za včasný odlet a přílet, protože stevardky pozemní personál doslova vyhazují z letadla, dívají se neustále na hodinky a jsou nervózní.

Odlet z Čennají je téměř včas. Minutu po STD nás vytlačují ze standu, pilot roztáčí motory a my pojíždíme na dráhu. Během několika minut jsme ve vzduchu a míříme do Dillí.

Indigo-cabin.jpg

I na tomto letu se jde kapitán vyčůrat a znovu probíhá bezpečnostní opatření. Jedna ze stevardek dokonce vozíkem přehrazuje celou uličku.

Do Dillí přistáváme včas. Vypadá to, že můj vlak stihnu. Ale Indové asi někam spěchají víc než já, protože si berou zavazadla už těsně po výjezdu z dráhy. Stevardky křičí do mikrofonu, ale cestujícím je to jedno. Kapitán tedy zastavuje pojíždění na stand do doby, než si zase všichni Indové posedají.

Mířím pro své zavazadlo, ale nikde ho nevidím. Neomylně přijíždí mezi posledními. Skvěle investované peníze do priority handling.

Indigo-legroom.jpg

Pozemní část
Přecházím na metro do centra. Za 20 minut vystupuji na NDLS, hlavním a největším nádraží v Dillí z hlediska odbavených cestujících. Já však mířím na mnohem menší Sarai Rohillu, odkud odjíždí vlaky na severozápad.

Beru autorikšu a tady na rozdíl od jihu je to už o tvrdém smlouvání. Zatímco v Bombaji měly všechny "autos" taxametry, v Dillí často chybí, jsou vypnuté nebo je řidič (při pohledu na bílou tvář) za žádnou cenu nechce pustit. Kontroluji cenu v Uber aplikaci a jdu smlouvat. Srážím cenu na 120 rupií, vím že jsem hejl, ale níž to prostě nešlo.

delhi-rickshaw.jpg

Ze Sarai Rohilla odjíždí Dhauladhar Express, pojmenovaný podle hory ležící nedaleko Dharamsaly. V hlavní hale se povaluje nebo posedává už spousta cestujících. Vlak zde začíná, tak je možné naskočit a rozestlat si už půl hodiny před odjezdem. Indické železnice ve vyšších třídách automaticky dávají ložní prádlo s dekou. Ta se hodí, protože vozy někdy bývají hodně vyklimatizované. Počasí v Indii dokáže být někdy nevyzpytatelné.

Do Pathankotu přijíždíme s hodinovým zpožděním, ale mě to nevadí. Čím později, tím déle mohu na lůžku relaxovat a koukat z okna.

Do Dharamsaly mě čeká 4hodinová jízda autobusem. Stanice je nedaleko nádraží a busy státní i soukromé se točí celkem často. Je sobota, takže volných sedadel je dost. Nejdřív projíždíme vyprahlou stepí Paňdžábu, ale po hodince už stoupáme do kopců Himáčal Pradéše.

Po úžasných 5 dnech v předhůří Himaláje se přesouvám do Váránasí, posledního místa v Indii, které hodlám navštívit. Opět sjíždím autobusem a opět nasedám do Dhauladhar Expressu. Tentokrát v opačném směru.

V Dillí jsem si udělal během cesty jednodenní přestávku. Nechtělo se mi jet takovou dálku v kuse a ještě čekat na přestup. V plánu jsem měl navíc návštěvu tibetské kolonie v Dillí - Majnu ka Tilla.

Delhi-nadrazi.jpg

Do Váránasí jedu druhý den odpoledne dalším z indických expresů. Tentokrát na mě zůstalo lůžko upper v oddílu pro 6 cestujících, tedy třída A3. Aspoň, že jsem nahoře. Prostřední lůžko je snad nejvíc nepohodlné díky malému prostoru a dolní lůžka člověk musí ráno vyklidit, protože se na nich sedí. Já nahoře můžu vstát kdy chci.

Váránasí je jedno ze svatých indických měst. Má úžasnou intenzivní atmosféru.

Přečtěte si jak to chodí ve Váránasí.

Měsíc uběhl a můj návrat se blíží. Přesouvám se nočním vlakem do Dillí a večer metrem od NDLS na IGIA (Indira Gandhi International Airport). Před vstupem do metra obligátní scan zavazadel a před letištěm tradiční kontrola rezervací. Indové jako vždy předbíhají, strkají se a mě už hodně tečou nervy.

banaras-station.jpg

DEL-DOH
LF: 90 %
A333

Odbavení je velice rychlé. Padá jediný dotaz na PCR test, ale když říkám, že letím do Německa a jsem občan CZ/EU, tak víc řešit nemusím.

Zajímavé je, že ačkoli v tuto dobu odlétá z Dillí mnoho letů do Evropy nebo USA, nevidím tu žádné bílé tváře. Právě probíhá nástup na let United a ve frontě téměř výlučně Indové. To samé další lety.

Sedím v baru, dávám pivo, koukám na kriket a přemýšlím, jestli se ještě vrátím do Indie nebo 4x stačilo a zda mě příště Indové začnou štvát zase o něco později než letos.

delhi-rest.jpg
Delhi-departure.jpg

Můj dnešní let obslouží 15 let starý Airbus 330-300. Starší indičtí spolucestující se synem se snaží se mnou vyměnit místo. Mrzí mě to, ale protože jsem za svoje sedadlo zaplatil rezervační poplatek, tak měnit nehodlám. Paní má bohužel výhled do stěny.

Vytlačení včas, ještě necháme přistát let Indigo a už najíždíme na runway. Pilot mocně přidává tah motorů, biny v kabině se třesou, motory řvou…stará třistatřicítka se nezapře. Dávám pozdní večeři a jdu aspoň na chvíli spát. Jídlo zase dobrý.

330-interoir.jpg
330-food.jpg
330-wing.jpg

V Dauhá po přistání zastavujeme na standu 511 a čeká nás vyjížďka autobusy. Ty všechny cestující vezou na concourse A. Můj návazný let však odlétá z concourse E. Beru tedy letištní vláček a přesunuji se na éčko. Zde je ruch o poznání menší. Co mě však překvapuje, je nástup opět autobusem. I do Mnichova?

330doha_sunrise.jpg

DOH-MUC
LF: 70 %
A359

Let do Mnichova není nijak dramaticky plný. Jenže moje sázka na řadu u záchodů nevyšla. Zatímco je hodně sedaček volných, já mám vedle sebe dvojici cestujících. Ale co, jsem tak vyčerpaný, že dávám jeden gin-tonic, deku přes hlavu a rychle usínám.

Dnes ráno je však hodně zájemců o odlet. Tvoří se fronty a na holding point se dostáváme až jako desátí.

Odlet. Pod námi Perský záliv, Kuvajt a Irák. Víc už nevnímám a usínám. Budím se až nad špičatými horskými štíty Rakouska, nastavuji na obrazovce front cam a sleduji postupné přiblížené k Mnichovu.

350doha-dep.jpg

Podvozek je venku a následuje touchdown. Během pojíždění sleduji exotické vládní kousky na apronu, které přivezly hlavy států na summit G7 v Elmau. Vládní indická 777 a mnoho dalších.

359screen.jpg

Německo aktuálně prožívá velký výpadek pozemních zaměstnanců na letištích. Trochu se bojím o mé zavazadlo, i když teď už by to byl jen malý problém. Na batoh sice čekám hodně dlouho, ale nakonec přijíždí. Kupuji síťovou jízdenku DB na regionální vlaky za 9 €, která vychází levněji než běžná jízdenky MVV na S-Bahn a mířím na Hackerbrücke. Odtud už jen 4 hodiny autobusem a jsem doma.

Qatar Airways opět nepřekvapily. Obecně odbavení i lety z Evropy a Indie byly fajn, ale codeshare propadák a boardingy autobusy dojem hodně zkazily. Říkat, že bych tuto aerolinii už nikdy nevyužil taky nemůžu. Před pár dny mi totiž v emailu přistála 20% narozeninová sleva. Ach jo, já s nima snad budu muset letět znovu.


Odpovědět