Vídeň – Madrid – Buenos Aires
VIE-MAD, Laudamotion, A320
Všechny způsoby, jak se dostat z Prahy, Vídně nebo Bratislavy do Madridu jsou na první dubnový víkend buď nekřesťansky drahé, nebo odlétají v nekřesťanskou hodinu ráno ještě za tmy. Přesněji se jedná o kombinaci obou možností bez ohledu na klasické nebo nízkonákladové aerolinie. Nebo snad aerolinie klasicky nízkonákladové, aneb ať tě ani nenapadne vzít si na cestu cokoli většího než pytlík se svačinou? Navyklý na solidní úroveň Railjetů ČD a ÖBB jsem k cestě do Vídně s mírnou nelibostí využil noční Flixbus a zbytek noci strávil na letišti ve společnosti plechovek Zíchovce a Sibeerie, chytře koupených před cestou za účelem zpříjemnění několikahodinového čekání na odlet. Nápad s pivem od obou řemeslných pivovarů se navíc zpětně dočkal povýšení z „chytrého“ na „geniální“ při pohledu na zavřený letištní Spar a cenu 1,90 euro za 0,5 litru vody v ostatních automatech a obchodech.
Jak popsat let z Vídně do Madridu s Ryanairem nebo některou z jím podrobených aerolinií, v tomto případě Laudamotion? Boarding pass v mobilu pípne u turniketu, následuje bezpečnostní kontrola a průchod napříč duty-free obchody k odletové bráně. U brány se zformuje had cestujících, kulturní vložka v podobě hádky nepozorného pasažéra s personálem ohledně velikosti zavazadel se dnes nekoná, očkování ani covidový test nikoho nezajímá a k letadlu jezdí autobus. Krátce po vzletu se posádka autobusu s křídly snaží pasažérům prodat kousek jídla, něco k pití a sem tam prochází s palubní nabídkou parfémů, losů a další zbytečností osvobozených od DPH, které lze koupit na internetu včetně DPH a levněji. Úplně stejně jako v Jižní Americe, kde řidiči denních dálkových autobusů bez křídel obvykle během cesty čas od času zastaví pouličním prodejcům, kteří cestujícím na palubě nabídnou různé občerstvení, aby o několik kilometrů dále vystoupili a počkali na spoj v opačném směru. Jihoamerická cateringová nabídka je navíc většinou čerstvě upečená, často i poctivě uvařená a za zlomek ceny letecké. Během úvah o jídle jsem pozvolna upadl do hibernace a probral se až nad Iberským poloostrovem krátce před přistáním. V ranním slunci dlouze pojíždíme okolo odstavených A380 British Airways a barevného terminálu 4 z architektonické dílny Santiaga Calatravy na starší Terminál 1, odkud večer odlétají Aerolíneas Argentinas do Buenos Aires.
Ačkoli by se mohlo zdát, že v Evropě se na jaře 2022 už na covid moc nehraje, cestou do příletové haly upoutaly mojí pozornost obrazovky chlubící se 5 hvězdičkovým hodnocením opatření proti koronaviru od Skytraxu. Čistě z laické zvědavosti jsem na internetu vyhledal, jak se kontrola takových opatření provádí: Skytrax na svých stránkách (
https://skytraxratings.com/atp-testing- ... by-skytrax) uvádí, že k testování čistoty povrchů na letištích a v letadlech využívá bioluminiscenční metodu ATP běžně využívanou v potravinářském průmyslu. Bioluminiscenční metoda umí zjistit, zda jsou přítomna rezidua mikroorganismů, zejména bakterií. Drobnou vadou ovšem je, že není určená k detekci RNA (o principu metody si lze přečíst například v online studijních materiálech brněnských univerzit VFU a MUNI), takže nelze s jistotou říct, že byly z daného povrchu odstraněny i viry (jakkoli lze předpokládat, že s odstraněním bakterií došlo i k zničení virů). Z metodiky Skytraxu není jasné ani za jakých podmínek a jak často se hodnocení provádí, ale na detaily se ale cestující ptát nebudou. Důležité je přece ukázat nějaký certifikát…
Za 10 euro nechávám batoh v úschovně naproti terminálu a přemýšlím, jak strávit den v Madridu. Madridské bulváry jistě osloví řadu návštěvníků svojí rozlehlostí, nachází se zde vyhlášené galerie, muzea a parky, jenže mně se skoro všechna velká západní města postupně slila v jedno do jisté míry unifikované euroměsto. Když už jednou za čas vyrazím na kratší výlet po Evropě, obvykle se snažím vybírat méně známá místa v Itálii nebo na Balkáně se svojí nezaměnitelnou atmosférou, a tak metropole žijící ze zašlé slávy španělského impéria není nic, o čem bych vyprávěl se zaujetím. Čokoláda a churros k snídani v Chocolatería Valor na Plaza de Callao ale chutnají dobře, tak aspoň něco. Plaza Mayor i okolní ulice jsou už v 10 ráno plné lidí, v parku Retiro se střídají selfíčkáři s domorodci na odpolední siestě a mě už nějak nenapadá, co bych tady chtěl ještě vidět. Nedaleko nádraží Atocha si zajdu na oběd do řecké taverny a potom mířím zpátky na letiště.
MAD – EZE, Aerolíneas Argentinas, A332
Dálkové odlety jsou v Madridu rozházené mezi staré terminály T1, T2 a nový T4, Aerolíneas létají z T1, takže se nemusím třepat vlakem na druhou stranu letiště a s palubním lístkem v mobilu a batohem o velikosti většího příručního zavazadla stačí dorazit k odletové bráně s hodinovým předstihem. Odlet je ve 20 hodin, ve 23:55 letí ještě codeshare Air Europa a ve 23:59 konkurenční Iberia, která na stejné trase vypravuje i dopolední let. Celkem tak mezi Madridem a Buenos Aires létají 4 wide-body letadla denně. Na palubu nastupuji jako obvykle mezi posledními, očkování a negativní test je víceméně formalita, QR kódy nikdo nekontroluje. Jen jsem zapomněl na Declaracion Jurada, on-line čestné prohlášení vyžadované ke vstupu do Argentiny. Nic se neděje, vyplňte si to v mobilu, počkáme. Napiš tam letiště, radí slečna u odbavovací brány ohledně místa přečkání první noci po příletu, které jsem ještě neřešil. Zbývá jen dohledat směrovací číslo městské části Ezeiza a můžu na palubu.
Decentně šedý a do modra osvětlený interiér Airbusu A330-200 LV-GIF se sedačkami v rozestavení 2-4-2 působí na první pohled příjemně a i letušky jsou tak nějak o poznání lidštější než strojově odměřené Gertrudy u KLM nebo protivné cikánky od Iberie. A aniž bych chtěl obě evropské aerolinie hanit, tenhle dojem jsem měl zatím na všech letech do zemí Jižní Ameriky. Práce pro aerolinie je zde považovaná za relativně prestižní zaměstnání, nadto každodenní jihoamerická realita nabízí celou řadu příležitostí k záměně práce v oblacích třeba za prodej cetek na pouličních trzích v Buenos Aires…
Pošo o pasta, ptá se letuška šišlavou argentinskou španělštinou. Dávám si kuře a v duchu si říkám, že i v otázce jídla dávají jihoamerické aerolinie těm evropským - alespoň v ekonomické třídě pro plebs – na frak. Oproti rozvařené pastě z laboratoří KLM nebo zbytkům masa zalitých břečkou od malých chemiků z Iberie, aby to mělo nějakou chuť, je jídlo u Aerolíneas z oboru gastronomie. Přitom jde o obyčejný kuřecí plátek a ve slupce opečené brambory dochucené tymiánem. K snídani potěší řecký jogurt, není toho sice moc, ale jak zaznělo v pořadu Ano, šéfe, těch kvalitních surovin se spotřebuje míň, protože jsou výraznější.
IFE nemá cenu rozebírat, filmů je málo, v nabídce jsou všeho všudy 3 epizody Teorie velkého třesku a několik béčkových filmů. Tak ještě než svoje západní sousedy zatlačíte do moře, zeptejte se kolegů z LATAMu, jak na IFE v letadlech (jeden argentinský vtip říká, že Chile je úzká nudle proto, že se ji Argentina snaží zatlačit do moře).
Během 13 hodinového letu střídám spánek a další z maratonů Červeného trpaslíka, až konečně přichází žlutý poplach (červený by nejspíš vyžadoval vyměnit žárovku), přesněji řečeno se kabina zabarvuje do denního jemně žlutého osvětlení a následuje hlášení před přistáním ve španělštině a angličtině. Na Ezeize je ještě noc, imigrační kontrola pouhá formalita, důvod cesty, očkování ani test nikoho nezajímá. Bienvenidos!
„Oni si o nás myslí, že jsme chladný, nudný, neumíme se bavit a nemáme pořádný jídlo. A víš, co si myslíme my o nich? NIC!“, říká o Argentině v Chile.
„Oni neumí španělsky, nikdo jim nerozumí, nemají pořádný víno a jí jenom avokádo a completos (chilská verze hot-dogu s avokádem). Hot-dog jako národní jídlo??“, říká se o Chile v Argentině.
V roce 2014 jsem zde napsal něco málo o pracovní stáži v Chile, nyní nadešel čas – v rámci zachování neutrality v oblasti chilsko-argentinské řevnivosti – ke zmínce o Argentině…
