Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
-
- Nejlepší autor trip reportů 2015
- Příspěvky: 1649
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Píše se přelom léta a podzimu 2016 a objevuje se jedna akční letenka na Havaj za druhou. První dvě jsem nechal zcela bez povšimnutí, popravdě mě tento kout světa nikdy moc nelákal, ale pak nastalo období, kdy jsem měl akutní touhu koupit letenku někam hodně daleko a třetí akce na Havaj mi tak přišla akorát do rány. Navíc s odletem z Vídně, takže nebylo co řešit.
Až později, když jsem si uvědomil, jak nudný routing jsem to pořídil, trochu mé letecké já litovalo, ale co už, nedá se s tím nic dělat, nebuďme tak povrchní.
S blížícím se odletem začala nabývat na aktuálnosti i otázka přeletů mezi jednotlivými ostrovy, kde už ono letecké Já úřadovalo, a to celkem vydatně
VIE-AMS
KLM, 737-800
LF 100%
Odlet z Vídně je pro většinu Čechů bonus, ne tak pro mě. Nevím, proč jsem se při koupi tak radoval. Odlet z kteréhokoliv evropského města je vlastně jednodušší. Člověk prostě sedne na nějaký low-cost, za hodinku a půl je tam a nic neřeší.
Takhle mě čekala dlouhá cesta z Provodína, nejdříve naší vlajkovou lodí - ČSAD Česká Lípa - do Prahy a pak nočním Regiojetem na Schwechat. A to je fakt za trest. V autobusech usnu málokdy a ani tentokrát se nestal zázrak. Ve Vídni jsem tak krátce před pátou ráno vystupoval dosti nevrlý a při představě dalších 23 hodin cesty před mnou skoro až agresivní.
Rychle se odbavit a aspoň trošku nabrat sílu do úplně prázdného MasterCard Lounge, snídaně člověka uklidní vždy:
V polospánku, ale už s trochu lepší náladou, jsem se tak mohl vydat vstříc nebesky modré 738 Nizozemských královských aerolinií, kde jsem v loterii při OLCI vyhrál místo 5A, za které se běžně připlácí. Inu, místa na nohy bylo opravdu požehnaně a strategická pozice vepředu taky nebyla úplně k zahození, v AMS mě čekal pouze 60minutový přestup, což věru není mnoho.
První ranní let byl narvaný po střechu, většina cestujících pokračovala dál do světa. Nastoupeno a naloženo ale bylo naštěstí včas a já tak s klidem mohl pozorovat probouzející se Vídeň a pak až do Amsterdamu oblačnost.
Tedy, oblačnost bych býval byl jistě se zájmem pozoroval, ale raději jsem se uchýlil ke krátkému spánku, ze kterého mě vytrhlo až finální paralelní přiblížení s jiným holandským buldou na Schiphol:
Chvála bohu jsme nedosedli na dráhu „Vprdelibaan“ (omlouvám se za peprný výraz, ale slušněji opravdu Polderbaan nazvat nejde), nýbrž na nejlépe umístěnou Aalsmeerbaan. Z letadla jsem sice pro jistotu vystřelil jako prázdné MDčko, to je pravda, ale nakonec mohlo v klidu dojít i na WC-pauzu i Albert-Heijn-pauzu. Ještě se rychle ujistit, zda se nekoná rušení či zpoždění, užít si chvilku pohledu na tabuli, která na první pohled dává najevo, že se člověk nenachází v žádné díře:
... a pak šupky ke gatu směr LAX.
AMS-LAX
KLM, 747 Combi
LF bohužel 100%
Jednou z mála pozitivních věcí na tomto routingu byla beze sporu bývalá vlajková loď KLM, a sice Kráska nebes 747 ve verzi Combi, kterou jsem ještě neletěl. Taky mě už láskyplně vyhlížela přes schipholská skla…
…já jí pochopitelně vrátil pohled plný obdivu a úcty a celý natěšený se jal boardovat. Je zajímavé, jak rychle se v člověku dokážou změnit pocity. Po nástupu se obdiv a úcta změnila v touhu ucpat si nosní dírky cementem, protože takový smrad se zažívá jen na záchodech v koženkových expresech do Ústí nad Labem. No a po usednutí na místo se obdiv a úcta změnila v čirou nenávist a pohrdání, protože zlatý Wizz Air. Tak tenhle routing se ti, hochu, fakt nepovedl...
Ale jo, asi po 15 minutách jsem se do sedačky přece jen nějak našteloval, notebook, polštář a deku horko těžko zapasoval mezi sedačku a okno a začal se pomalu těšit na přistání v LAX (to brzo). Zatím nás ale teprve vytlačili ze stojánky, nakonec i při této návštěvě (jako při všech předchozích) jsme se vydali směr „Vprdelibaan“, minuli exotické Surinamce
a po asi stotřicetiosmi hodinách taxování jsme konečně mohli nabrat směr LAX.
Vzhledem k denním časům letu jsem se – vzdor únavě - rozhodl neusnout a postupně se tak připravovat na kompletní časovou otočku (na Havaji je v tuto dobu o 12 hodin méně). Mí drazí spolucestující by mi spát stejně nedovolili. Vedle mě na middlu seděl Nigerijec na cestě z Lagosu kamsi do Kalifornie na konferenci nějaké pochybné církve. Choval se sice tiše, ale neustále se nakláněl k oknu s tím, že se omlouvá, ale má rád výhledy. Zrovna já jsem ho moc dobře chápal a snažil se mu vyhovět, ale co si budeme povídat, po 8 hodinách se má trpělivost pomalu měnila v chuť ho odtáhnout dozadu mezi palety carga a tam mu slušně vysvětlit, ať se mi příště radši vyhýbá...
A do uličky seděla postarší paní z Kazachstánu, která s manželem sedícím o několik řad vpředu letěla na návštěvu syna. Anglicky mluvila jen podle slovníku a nutně potřebovala pomoc s vyplněním imigrační karty. Ale aspoň se člověk zabavil, od Islandu až po hranice Kanady s USA stejně nebylo na co koukat.
Krátce po opuštění posledních koutů Evropy mi na stolku přistál oběd, přičemž se jednalo o výjimečně opravdu dobré jídlo, snad kromě toho divného salátu:
Překročením hranice USA začalo parádní IFE v podobě pozorování místy až neskutečně měsíční krajiny pod námi. Člověk někdy žasne. Nejdřív ledové pláně Kanady:
a pak postupně přes zasněžené vrcholky hor až po nevadskou poušť i s Hooverovou přehradou či Las Vegas v dáli:
Krátce před přistáním jsme ještě dostali kousíček hnusného pizza-rohlíku á la polotovar z Tesco Express:
a po 12 hodinách letu konečně zahájili klesání. Celkové pocity zůstanou spíše negativní. Jumbo je sice krásná věc, ale jen zvenčí (nebo když je prázdno), posádka neutrální, jídlo neutrální, IFE z doby bronzové, spolucestující spíše otravní, no zkrátka a dobře… rád tě vidím, LAX!
KLM parkuje u severního konce TBITu, odkud se k imigračnímu vozí cestující autobusy na Terminál 4. Tam jsme zůstali ve frontě viset zhruba hodinu, (dávali jsme přednost cestujícím z letu z Guatemaly), samotný proces imigračního ale proběhl vcelku rychle, bagáž znovu odbavena taky rychle, zbývalo tak jen přehupsnout pár metrů na Terminál 6, odkud se konalo pokračování cesty.
LAX-HNL
Delta, 753
LF 100%
Landside mě překvapila opravdu četnými možnostmi k občerstvení a také mimořádně zlou wi-finou. Ale to mi tak nevadilo, času do boardingu tolik nezbývalo a já se tak vydal odfotit jedno z těch raritnějších letadel, které mě čekalo - Boeing 757-300 alias Létající tužka.
Chyba lávky, absolutně z žádného úhlu pohledu nešel vidět byť jen winglet, škoda. No tak aspoň v Evropě raritní MDso:
Z myšlenek o absenci fotky mě však vytrhl počínající boarding, který zhruba odpovídá mým představám nástupu v nějaké čínské Horní Dolní dle čočíkových popisů. Navrch jsem uslyšel v chumlu lidí češtinu, naštěstí ale nešlo o klasického českého koupáka, který všude byl a ví, že ho právě čeká let největším dopravním letadlem světa Boeingem A380, ale o slušnou a tichou rodinku.
Zkoušel jsem adoptovat taktiku nicnedělání a unášení davem až ke gatu, kde se zoufalými výkřiky agentky snažily cestující přemluvit k nástupu podle zón na palubkách. To se jim nepovedlo, stejně jako mě taktika appeasementu, díky které bych se pravděpodobně na palubu vůbec nedostal nebo byl davem unesen do gatu vedle. Ne že bych nerad do Portlandu, ale přeci jen bych radši do své 753. No, co vám budu povídat, lokty se trochu použít musely, doufám, že tam nikdo nikoho neušlapal, ale v momentě, kdy jsem usedl na svém místě 37A, už mi byly případné ztráty jedno.
Jedno mi ale naopak vůbec nebylo, když ke mně přisedl kanadský pár s čerstvě narozeným infantem. Ten byl však chuděrka mimořádně hodný a já jen nechápu rodiče, že se s takhle malým dítětem vydávají na tak dlouhou cestu.
Nemožné se nakonec stalo skutkem a všichni se do dlouhé 753 nakonec nějak poskládali, posádka kopla do pedálů, a po objezdu celého LAX, během kterého se se samozřejmě naskytlo pár zajímavých a pro našince, kteří se v zemi neomezených možností nevyskytují tak často, i exotických pohledů…
A pak už tradá nad Pacifik, cesta to úplně krátká nebude:
ještě hodinku si užívat bezplatné wifi, užít si mimořádně bohatého občerstvení zdarma, kterým jsou americké domestiky proslavené, tedy jedné rundy nealka a pak už jen 4,5 hodiny zkoušet střídavě usnout a střídavě se zabavit civěním do nikam.
Když už se můj mozek po dlouhé cestě začal pomalu vypínat, přišlo vysvobození v podobě počátku klesání na HNL, zanedlouho se poprvé zjevilo Oahu a to už mě probralo dostatečně:
Nejdřív jsme celé Oahu přeletěli s pěknými výhledem na letiště i samotný ostrov:
Pak provedli ostrou pravotočivou zatáčku, přeletěli Pearl Harbor a po 29 hodinách od zabouchnutí dveří v Praze hladce dosedli na dráhu HNL.
To nás přivítalo podvečerním provozem především z kontinentálních US a také nemožností si mojí 753 vyfotit, takže tentokrát bez dokumentace ☹
Honolulské letiště má něco do sebe. Pravda, sice ničím nevyniká z amerického standardu, tj. od doby vybudování se na interiéry sahalo jen minimálně, ale příjemné jsou otevřené koridory bez zdí a oken, které spojují jednotlivé části s hlavním terminálem.
Hlava mi ale jasně naznačila, že není čas se rozplývat vzdušností letiště, ale raději ať se zabývám cestou do ubytování. Naštěstí jsem prozíravě zvolil bydlení 15 minut autobusem od letiště, takže necelou hodinku po výstupu se už obě má Já – to normální, i to letecké – spokojeně oddávala slastnému spánku.
V Honolulu jsem bohužel zvolil jen dvě noci, takže hned následující den byl celkem nabitý, zvlášť když bylo potřeba celé dopoledne trochu nabíjet baterky na Waikiki, takže odpoledne zbyl čas už jen na prohlídku Pearl Harboru a rychlé projití po centru Honolulu. Hlavní body programu měly přijít až v následujících dnech…
Až později, když jsem si uvědomil, jak nudný routing jsem to pořídil, trochu mé letecké já litovalo, ale co už, nedá se s tím nic dělat, nebuďme tak povrchní.
S blížícím se odletem začala nabývat na aktuálnosti i otázka přeletů mezi jednotlivými ostrovy, kde už ono letecké Já úřadovalo, a to celkem vydatně
VIE-AMS
KLM, 737-800
LF 100%
Odlet z Vídně je pro většinu Čechů bonus, ne tak pro mě. Nevím, proč jsem se při koupi tak radoval. Odlet z kteréhokoliv evropského města je vlastně jednodušší. Člověk prostě sedne na nějaký low-cost, za hodinku a půl je tam a nic neřeší.
Takhle mě čekala dlouhá cesta z Provodína, nejdříve naší vlajkovou lodí - ČSAD Česká Lípa - do Prahy a pak nočním Regiojetem na Schwechat. A to je fakt za trest. V autobusech usnu málokdy a ani tentokrát se nestal zázrak. Ve Vídni jsem tak krátce před pátou ráno vystupoval dosti nevrlý a při představě dalších 23 hodin cesty před mnou skoro až agresivní.
Rychle se odbavit a aspoň trošku nabrat sílu do úplně prázdného MasterCard Lounge, snídaně člověka uklidní vždy:
V polospánku, ale už s trochu lepší náladou, jsem se tak mohl vydat vstříc nebesky modré 738 Nizozemských královských aerolinií, kde jsem v loterii při OLCI vyhrál místo 5A, za které se běžně připlácí. Inu, místa na nohy bylo opravdu požehnaně a strategická pozice vepředu taky nebyla úplně k zahození, v AMS mě čekal pouze 60minutový přestup, což věru není mnoho.
První ranní let byl narvaný po střechu, většina cestujících pokračovala dál do světa. Nastoupeno a naloženo ale bylo naštěstí včas a já tak s klidem mohl pozorovat probouzející se Vídeň a pak až do Amsterdamu oblačnost.
Tedy, oblačnost bych býval byl jistě se zájmem pozoroval, ale raději jsem se uchýlil ke krátkému spánku, ze kterého mě vytrhlo až finální paralelní přiblížení s jiným holandským buldou na Schiphol:
Chvála bohu jsme nedosedli na dráhu „Vprdelibaan“ (omlouvám se za peprný výraz, ale slušněji opravdu Polderbaan nazvat nejde), nýbrž na nejlépe umístěnou Aalsmeerbaan. Z letadla jsem sice pro jistotu vystřelil jako prázdné MDčko, to je pravda, ale nakonec mohlo v klidu dojít i na WC-pauzu i Albert-Heijn-pauzu. Ještě se rychle ujistit, zda se nekoná rušení či zpoždění, užít si chvilku pohledu na tabuli, která na první pohled dává najevo, že se člověk nenachází v žádné díře:
... a pak šupky ke gatu směr LAX.
AMS-LAX
KLM, 747 Combi
LF bohužel 100%
Jednou z mála pozitivních věcí na tomto routingu byla beze sporu bývalá vlajková loď KLM, a sice Kráska nebes 747 ve verzi Combi, kterou jsem ještě neletěl. Taky mě už láskyplně vyhlížela přes schipholská skla…
…já jí pochopitelně vrátil pohled plný obdivu a úcty a celý natěšený se jal boardovat. Je zajímavé, jak rychle se v člověku dokážou změnit pocity. Po nástupu se obdiv a úcta změnila v touhu ucpat si nosní dírky cementem, protože takový smrad se zažívá jen na záchodech v koženkových expresech do Ústí nad Labem. No a po usednutí na místo se obdiv a úcta změnila v čirou nenávist a pohrdání, protože zlatý Wizz Air. Tak tenhle routing se ti, hochu, fakt nepovedl...
Ale jo, asi po 15 minutách jsem se do sedačky přece jen nějak našteloval, notebook, polštář a deku horko těžko zapasoval mezi sedačku a okno a začal se pomalu těšit na přistání v LAX (to brzo). Zatím nás ale teprve vytlačili ze stojánky, nakonec i při této návštěvě (jako při všech předchozích) jsme se vydali směr „Vprdelibaan“, minuli exotické Surinamce
a po asi stotřicetiosmi hodinách taxování jsme konečně mohli nabrat směr LAX.
Vzhledem k denním časům letu jsem se – vzdor únavě - rozhodl neusnout a postupně se tak připravovat na kompletní časovou otočku (na Havaji je v tuto dobu o 12 hodin méně). Mí drazí spolucestující by mi spát stejně nedovolili. Vedle mě na middlu seděl Nigerijec na cestě z Lagosu kamsi do Kalifornie na konferenci nějaké pochybné církve. Choval se sice tiše, ale neustále se nakláněl k oknu s tím, že se omlouvá, ale má rád výhledy. Zrovna já jsem ho moc dobře chápal a snažil se mu vyhovět, ale co si budeme povídat, po 8 hodinách se má trpělivost pomalu měnila v chuť ho odtáhnout dozadu mezi palety carga a tam mu slušně vysvětlit, ať se mi příště radši vyhýbá...
A do uličky seděla postarší paní z Kazachstánu, která s manželem sedícím o několik řad vpředu letěla na návštěvu syna. Anglicky mluvila jen podle slovníku a nutně potřebovala pomoc s vyplněním imigrační karty. Ale aspoň se člověk zabavil, od Islandu až po hranice Kanady s USA stejně nebylo na co koukat.
Krátce po opuštění posledních koutů Evropy mi na stolku přistál oběd, přičemž se jednalo o výjimečně opravdu dobré jídlo, snad kromě toho divného salátu:
Překročením hranice USA začalo parádní IFE v podobě pozorování místy až neskutečně měsíční krajiny pod námi. Člověk někdy žasne. Nejdřív ledové pláně Kanady:
a pak postupně přes zasněžené vrcholky hor až po nevadskou poušť i s Hooverovou přehradou či Las Vegas v dáli:
Krátce před přistáním jsme ještě dostali kousíček hnusného pizza-rohlíku á la polotovar z Tesco Express:
a po 12 hodinách letu konečně zahájili klesání. Celkové pocity zůstanou spíše negativní. Jumbo je sice krásná věc, ale jen zvenčí (nebo když je prázdno), posádka neutrální, jídlo neutrální, IFE z doby bronzové, spolucestující spíše otravní, no zkrátka a dobře… rád tě vidím, LAX!
KLM parkuje u severního konce TBITu, odkud se k imigračnímu vozí cestující autobusy na Terminál 4. Tam jsme zůstali ve frontě viset zhruba hodinu, (dávali jsme přednost cestujícím z letu z Guatemaly), samotný proces imigračního ale proběhl vcelku rychle, bagáž znovu odbavena taky rychle, zbývalo tak jen přehupsnout pár metrů na Terminál 6, odkud se konalo pokračování cesty.
LAX-HNL
Delta, 753
LF 100%
Landside mě překvapila opravdu četnými možnostmi k občerstvení a také mimořádně zlou wi-finou. Ale to mi tak nevadilo, času do boardingu tolik nezbývalo a já se tak vydal odfotit jedno z těch raritnějších letadel, které mě čekalo - Boeing 757-300 alias Létající tužka.
Chyba lávky, absolutně z žádného úhlu pohledu nešel vidět byť jen winglet, škoda. No tak aspoň v Evropě raritní MDso:
Z myšlenek o absenci fotky mě však vytrhl počínající boarding, který zhruba odpovídá mým představám nástupu v nějaké čínské Horní Dolní dle čočíkových popisů. Navrch jsem uslyšel v chumlu lidí češtinu, naštěstí ale nešlo o klasického českého koupáka, který všude byl a ví, že ho právě čeká let největším dopravním letadlem světa Boeingem A380, ale o slušnou a tichou rodinku.
Zkoušel jsem adoptovat taktiku nicnedělání a unášení davem až ke gatu, kde se zoufalými výkřiky agentky snažily cestující přemluvit k nástupu podle zón na palubkách. To se jim nepovedlo, stejně jako mě taktika appeasementu, díky které bych se pravděpodobně na palubu vůbec nedostal nebo byl davem unesen do gatu vedle. Ne že bych nerad do Portlandu, ale přeci jen bych radši do své 753. No, co vám budu povídat, lokty se trochu použít musely, doufám, že tam nikdo nikoho neušlapal, ale v momentě, kdy jsem usedl na svém místě 37A, už mi byly případné ztráty jedno.
Jedno mi ale naopak vůbec nebylo, když ke mně přisedl kanadský pár s čerstvě narozeným infantem. Ten byl však chuděrka mimořádně hodný a já jen nechápu rodiče, že se s takhle malým dítětem vydávají na tak dlouhou cestu.
Nemožné se nakonec stalo skutkem a všichni se do dlouhé 753 nakonec nějak poskládali, posádka kopla do pedálů, a po objezdu celého LAX, během kterého se se samozřejmě naskytlo pár zajímavých a pro našince, kteří se v zemi neomezených možností nevyskytují tak často, i exotických pohledů…
A pak už tradá nad Pacifik, cesta to úplně krátká nebude:
ještě hodinku si užívat bezplatné wifi, užít si mimořádně bohatého občerstvení zdarma, kterým jsou americké domestiky proslavené, tedy jedné rundy nealka a pak už jen 4,5 hodiny zkoušet střídavě usnout a střídavě se zabavit civěním do nikam.
Když už se můj mozek po dlouhé cestě začal pomalu vypínat, přišlo vysvobození v podobě počátku klesání na HNL, zanedlouho se poprvé zjevilo Oahu a to už mě probralo dostatečně:
Nejdřív jsme celé Oahu přeletěli s pěknými výhledem na letiště i samotný ostrov:
Pak provedli ostrou pravotočivou zatáčku, přeletěli Pearl Harbor a po 29 hodinách od zabouchnutí dveří v Praze hladce dosedli na dráhu HNL.
To nás přivítalo podvečerním provozem především z kontinentálních US a také nemožností si mojí 753 vyfotit, takže tentokrát bez dokumentace ☹
Honolulské letiště má něco do sebe. Pravda, sice ničím nevyniká z amerického standardu, tj. od doby vybudování se na interiéry sahalo jen minimálně, ale příjemné jsou otevřené koridory bez zdí a oken, které spojují jednotlivé části s hlavním terminálem.
Hlava mi ale jasně naznačila, že není čas se rozplývat vzdušností letiště, ale raději ať se zabývám cestou do ubytování. Naštěstí jsem prozíravě zvolil bydlení 15 minut autobusem od letiště, takže necelou hodinku po výstupu se už obě má Já – to normální, i to letecké – spokojeně oddávala slastnému spánku.
V Honolulu jsem bohužel zvolil jen dvě noci, takže hned následující den byl celkem nabitý, zvlášť když bylo potřeba celé dopoledne trochu nabíjet baterky na Waikiki, takže odpoledne zbyl čas už jen na prohlídku Pearl Harboru a rychlé projití po centru Honolulu. Hlavní body programu měly přijít až v následujících dnech…
-
- Nejlepší autor trip reportů 2015
- Příspěvky: 1649
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
HNL-OGG
Island Air, Dash 8-400
LF cca 100%
Pro odlet na Maui jsem zvolil Island Air, aerolinku provozující ATRka a Dášenky mezi Oahu, Kauai, Maui a Big Islandem. Pro tyto lety se na HNL využívá menší Commuter Terminal, který se dá přirovnat ke klasické low-cost hale odkudkoliv z Evropy. Pár check-in přepážek, jedno stanoviště TSA a jedna čekárna pro všechny gaty s jediným malým bistrem. Protože jsem však prozíravě dorazil až hodinku a čtvrt před odletem, ani nenastala fáze nudy a už byl ohlášený boarding.
Na Maui mě oproti původně plánovanému ATRku nakonec měla dopravit nejnovější Dášena ve flotile, za což jsem rád, jsou to moje zdaleka nejoblíbenější vrtulová letadla, co se pohodlí týče. Náš krátký skok byl úplně plný, po delším taxování za Hawaianskou 717 jsme odstartovali směr Honolulu, naštěstí jsem vyhrál místo nalevo, takže se naskytly parádní pohledy na celé město i s Waikiki Beach…
Prakticky ihned po startu jsme dostali džus v kelímku a letušky po celou dobu hlásily faktické údaje o místech, která byla z letadla zrovna vidět. Milé Je pravda, že kromě Honolulu a Molokai toho moc vidět nebylo, protože ani ne po 20 minutách letu jsme zahájili krátký sestup na letiště Kahului. Sestupová trasa vede širokým údolím mezi sopkou Haleakala a západní hornatou částí ostrova Maui, takže ať člověk sedí kdekoliv, vždycky si užije parádních výhledů:
…a taky větrného počasí. Dřív jsem podobná zpestření letů přímo vyhledával a užíval si je, ale jak člověk stárne, je mu život milejší, takže bych si pro příště podobná zpestření milerád odpustil. Jo, Kryštofe, kdybys tak věděl, co tě ještě v příštích dnech v tomto směru čeká, to by sis na větrné přiblížení s Dášenou nestěžoval…
Letiště Kahului se ničím nevymyká z havajského standardu. Kde to jde, je terminál úplně otevřený, bez zdí a oken, což je fajn. Pravda, na první pohled je znát, že by letiště potřebovalo trochu upgrade, ale ani tímto se ničím od ostatních na Havaji, potažmo v USA neliší.
Maui
Na Maui, potažmo na Havaji, je půjčení auta nutnost, už od začátku jsem měl jasno, že si vezmu nějakou pořádnou káru, něco spešl, něco, co nikdo jiný nemá. Inu, objednal jsem tedy Ford Mustang Convertible, který ani nevyšel o tolik dráž, co běžná auta. Ať taky jednou prásknem do koní.
Půjčení proběhlo bez problému, s pocitem nadřazenosti jsem usedl, stáhnul střechu… a vyrazil do víru Kahului. Ještě prvních pár stovek metrů jsem dělal, že jsem Pán, protože jezdím babolepem bez střechy, ale po zaparkování u Foodlandu jsem definitivně rezignoval a byl nucen převtělit se zpět do role plebsu. Jezdit Mustangem po Havaji je totiž obdobné jako jezdit Oktávkou po ČR. Podobně jako já totiž evidentně smýšlela většina turistů a já tak měl občas na parkovištích u supermarketů po nákupu dokonce obtíž trefit to správné auto
Pár dní na Maui uběhlo jako voda. Hned první den jsem vyrazil na sopku Haleakala, na západ Slunce. Východ je prý rozhodně lepší, ale je nutná rezervace předem, a to jsem zjistil až příliš pozdě. Pak jsem se dočetl, že se nahoru lze dostat i bez rezervace, ale co už, ve 3 ráno by se mi stejně nechtělo vstávat. Východ nebo západ, čert to vem, ve finále je to vlastně prašť jak uhoď, jen je jedno vlevo a druhé vpravo.
Jako milovník hor jsem nahoře strávil prakticky celé odpoledne a především těsně před západem je na vrcholu skutečně zvláštní atmosféra. Díky poloze nad mraky a minimálnímu znečištění je světlo úplně magické, trochu jako na Měsíci. Tedy ne, že bych někdy na Měsíci byl, to je pravda. Ale tak nějak si to představuju. Zhruba.
Další dny jsem si „na pohodu“ projížděl místa, která mě zajímala, tedy především Road to Hana a pak nějaký ten odpočinek na plážích okolo Kihei na jihu ostrova.
Jedinou potíží na Maui je ubytování. I když jezdím sám, mám rád určitý základní komfort, tedy aspoň koupelnu na pokoji. Plánování jsem ale dost hrubě podcenil a objednával až cca měsíc před odletem. Airbnb všechna rozebrána a 6 tisíc za noc v hotelu nedám. Skončil jsem tak v The Northshore Hostel ve Wailuku, který by byl vlastně docela fajn, ale čistota pokoje a ultra-pomalá wifi celý dojem dost nepříjemně kazila. Ale co už…
OGG-MUE
Mokulele Airlines, Cessna 208
LF 100%
Big Island byl hlavním bodem výletu, vrchol na závěr. Letmým pohledem do letových řádů bylo okamžitě jasno, jaké spojení z Maui na Hawai’i zvolím. Místní Mokulele Airlines, provozující rozsáhlou flotilu Cessen 208, totiž 2x denně létají na malinké letiště Waimea na severu Big Islandu. Nebylo co řešit. Letenka za 90 zelených v mailu, teď už se jen těšit na Cessnu Grand Caravan, se kterou jsem ještě tu čest neměl. A já, jakožto milovník malých letadel a letišť, jsem se těšil pořádně. Při jízdě na letiště mi do cesty vjela jedna havajská 767:
Ještě v poledne, kdy jsem vracel auto (mimochodem, je to pěkný krám. S manuálem by se s tím možná nějaká sranda užít dala, ale já s tím automatem prostě zacházet neumím. A navíc má člověk věčně spálenou hlavu), jsem byl na let celý natěšený. Nadšení ještě vzrostlo při odbavení v miniaturním Commuter terminálu, který vypadá spíš jako autobusová zastávka Jestřebí, křižovatka:
Potěšila i slečna na check-inu. Mokulele totiž zpoplatňují každé odbavené zavazadlo 20$, po mě však nikdo nechtěl ani cent. Zajímavé.
Poprvé jsem trochu znervóznil, když moje Cessna přistávala z Honolulu. Velký vichr si s ní pohrával jako s peříčkem a při dosednutí jsem měl vážně pocit, že se to nebohé letadlo úplně rozseká. Ale co, asi nějaký náhlý střih větru, navíc takhle ze země to může vypadat hrozivěji než v reálu.
Nástup probíhá zajímavě. Palubní vstupenky se vůbec nevydávají, pár minut před odletem jen přijde pracovník pozemního personálu, vyvolává jména cestujících, přidělí řadu a bez jakékoliv kontroly se jde rovnou na plochu.
Cessna je samozřejmě v uspořádání 1+1, takže okno bude vždy. Já vyhrál řadu číslo 3, která je nejlepší. Okno pasuje tak akorát. Pán, který si vylosoval rovněž trojku si naštěstí sedl napravo, já chtěl nalevo, takže paráda.
No ne, a já myslel, že Globíkova fotka z nedávného reportu je jen nějaký joke a ono ne!
Takže při pojíždění fakt bacha
Cessnička je sice miniaturní letadlo, ale místa bylo překvapivě dostatek, a to i pro nás, šířkově výraznějších. Nahození motoru, naprostá extáze. Letím Cessnou! Začátek pojíždění, pořád extáze! Po dojezdu na vyčkávací místo před RWY první náznak nervozity. Vichr byl tak silný, že se při čekání na uvolnění dráhy piloti radši postavili „naštorc“, čumákem po větru, aby tak chatrné letadýlko nesmetl nějaký poryv. Ok. To bude zajímavý.
A taky že jo. Následující události naplno vyplavily to nejhorší ze mě – zjistil jsem totiž, že mám panickou hrůzu z létání letadlem Už extrémně krátký start, kdy nás nahoru vlastně vyfoukl poryv větru ve mě důvěru v Cessnu moc neposílily, ostrá pravotočivá zatáčky hned po startu už vůbec ne a následné pomalinké stoupání okolo úpatí sopky Haleakala bylo pravou mučírnou. Tedy výhledy byly krásné, o tom žádná…
… ale tak náhlé změny výšky i směru letu – neustálé – ve mně způsobovaly nadměrné pocity úzkosti a hrůzy. Když jsme navíc letěli skrz mrak, připadal jsem si jak v akrobatickém letadle. Pravda, úplně malinkatá část leteckého Já si tuhle ďáblovu horskou dráhu užívala, ale těch zbývajících 99,5% se těšilo na zem jako nikdy dřív. Naštěstí po nastoupání do hladiny se větry uklidnily, já se tak už v klidu mohl rozloučit s Haleakalou a Maui a v napětí očekávat přistání.
Věřil jsem, že na Big Islandu vítr nebude. Naivita. Byl. Ještě větší. Letiště Waimea je navíc na široké pláni pod kopcem… Už jsme byli dost nízko, ale dráha stále nikde. To je divný. Aha, tady je:
Ale na to, že letiště oblétáváme, jsme dráze trochu blízko ne? To bude zase rodeo. Takže utáhnout pás, jednou rukou pevně chytnout sedačku před sebou, druhou rukou ještě pevněji foťák a být připraven kdykoliv zavřít oči. To kdybychom se řítili k zemi. Teda jo! Jen ať se k zemi řítíme, ale probůh, ať je to kontrolovaný sestup. V ten moment jsem ale nechtěl vidět ani tenhle pohled:
…no, kdyby bylo bezvětří, to by byla jiná. Ale ve vichřici v takhle malém prdítku… Nicméně strach je asi zbytečný, havajští orli jsou na vítr zvyklí a finální touchdown byl jako do peřinek.
Letiště Waimea je, přiznejme si, spíš něco mezi stodolou a vesnickým kulturním střediskem ze 70. let, ale právě taková letiště já nejraději. Na bagáž čekáte 2 minuty a za dalších 10 vteřin už jste před terminálem.
Pravda, jednu vadu na kráse letiště podobného významu mají. Nejezdí na něm žádná veřejná doprava. A tak jsem se vydal vstříc 10tisícovému městečku Waimea asi 3 km pěšky. Naštěstí asi po 200 metrech od letiště zastavil stará obouchaná dodávka se starším pánem v klobouku, jestli prý nechci svézt. Co si budeme nalhávat, hlavou mi proběhlo pár myšlenek z amerických hororů, kde staré obouchané dodávky se starými pány hrají hlavní roli, ale lenost byla silnější. Vzhledem k tomu, že jsem neskončil ani rozřezán, ani znásilněn, rozhodnutí to bylo ve finále správné.
Island Air, Dash 8-400
LF cca 100%
Pro odlet na Maui jsem zvolil Island Air, aerolinku provozující ATRka a Dášenky mezi Oahu, Kauai, Maui a Big Islandem. Pro tyto lety se na HNL využívá menší Commuter Terminal, který se dá přirovnat ke klasické low-cost hale odkudkoliv z Evropy. Pár check-in přepážek, jedno stanoviště TSA a jedna čekárna pro všechny gaty s jediným malým bistrem. Protože jsem však prozíravě dorazil až hodinku a čtvrt před odletem, ani nenastala fáze nudy a už byl ohlášený boarding.
Na Maui mě oproti původně plánovanému ATRku nakonec měla dopravit nejnovější Dášena ve flotile, za což jsem rád, jsou to moje zdaleka nejoblíbenější vrtulová letadla, co se pohodlí týče. Náš krátký skok byl úplně plný, po delším taxování za Hawaianskou 717 jsme odstartovali směr Honolulu, naštěstí jsem vyhrál místo nalevo, takže se naskytly parádní pohledy na celé město i s Waikiki Beach…
Prakticky ihned po startu jsme dostali džus v kelímku a letušky po celou dobu hlásily faktické údaje o místech, která byla z letadla zrovna vidět. Milé Je pravda, že kromě Honolulu a Molokai toho moc vidět nebylo, protože ani ne po 20 minutách letu jsme zahájili krátký sestup na letiště Kahului. Sestupová trasa vede širokým údolím mezi sopkou Haleakala a západní hornatou částí ostrova Maui, takže ať člověk sedí kdekoliv, vždycky si užije parádních výhledů:
…a taky větrného počasí. Dřív jsem podobná zpestření letů přímo vyhledával a užíval si je, ale jak člověk stárne, je mu život milejší, takže bych si pro příště podobná zpestření milerád odpustil. Jo, Kryštofe, kdybys tak věděl, co tě ještě v příštích dnech v tomto směru čeká, to by sis na větrné přiblížení s Dášenou nestěžoval…
Letiště Kahului se ničím nevymyká z havajského standardu. Kde to jde, je terminál úplně otevřený, bez zdí a oken, což je fajn. Pravda, na první pohled je znát, že by letiště potřebovalo trochu upgrade, ale ani tímto se ničím od ostatních na Havaji, potažmo v USA neliší.
Maui
Na Maui, potažmo na Havaji, je půjčení auta nutnost, už od začátku jsem měl jasno, že si vezmu nějakou pořádnou káru, něco spešl, něco, co nikdo jiný nemá. Inu, objednal jsem tedy Ford Mustang Convertible, který ani nevyšel o tolik dráž, co běžná auta. Ať taky jednou prásknem do koní.
Půjčení proběhlo bez problému, s pocitem nadřazenosti jsem usedl, stáhnul střechu… a vyrazil do víru Kahului. Ještě prvních pár stovek metrů jsem dělal, že jsem Pán, protože jezdím babolepem bez střechy, ale po zaparkování u Foodlandu jsem definitivně rezignoval a byl nucen převtělit se zpět do role plebsu. Jezdit Mustangem po Havaji je totiž obdobné jako jezdit Oktávkou po ČR. Podobně jako já totiž evidentně smýšlela většina turistů a já tak měl občas na parkovištích u supermarketů po nákupu dokonce obtíž trefit to správné auto
Pár dní na Maui uběhlo jako voda. Hned první den jsem vyrazil na sopku Haleakala, na západ Slunce. Východ je prý rozhodně lepší, ale je nutná rezervace předem, a to jsem zjistil až příliš pozdě. Pak jsem se dočetl, že se nahoru lze dostat i bez rezervace, ale co už, ve 3 ráno by se mi stejně nechtělo vstávat. Východ nebo západ, čert to vem, ve finále je to vlastně prašť jak uhoď, jen je jedno vlevo a druhé vpravo.
Jako milovník hor jsem nahoře strávil prakticky celé odpoledne a především těsně před západem je na vrcholu skutečně zvláštní atmosféra. Díky poloze nad mraky a minimálnímu znečištění je světlo úplně magické, trochu jako na Měsíci. Tedy ne, že bych někdy na Měsíci byl, to je pravda. Ale tak nějak si to představuju. Zhruba.
Další dny jsem si „na pohodu“ projížděl místa, která mě zajímala, tedy především Road to Hana a pak nějaký ten odpočinek na plážích okolo Kihei na jihu ostrova.
Jedinou potíží na Maui je ubytování. I když jezdím sám, mám rád určitý základní komfort, tedy aspoň koupelnu na pokoji. Plánování jsem ale dost hrubě podcenil a objednával až cca měsíc před odletem. Airbnb všechna rozebrána a 6 tisíc za noc v hotelu nedám. Skončil jsem tak v The Northshore Hostel ve Wailuku, který by byl vlastně docela fajn, ale čistota pokoje a ultra-pomalá wifi celý dojem dost nepříjemně kazila. Ale co už…
OGG-MUE
Mokulele Airlines, Cessna 208
LF 100%
Big Island byl hlavním bodem výletu, vrchol na závěr. Letmým pohledem do letových řádů bylo okamžitě jasno, jaké spojení z Maui na Hawai’i zvolím. Místní Mokulele Airlines, provozující rozsáhlou flotilu Cessen 208, totiž 2x denně létají na malinké letiště Waimea na severu Big Islandu. Nebylo co řešit. Letenka za 90 zelených v mailu, teď už se jen těšit na Cessnu Grand Caravan, se kterou jsem ještě tu čest neměl. A já, jakožto milovník malých letadel a letišť, jsem se těšil pořádně. Při jízdě na letiště mi do cesty vjela jedna havajská 767:
Ještě v poledne, kdy jsem vracel auto (mimochodem, je to pěkný krám. S manuálem by se s tím možná nějaká sranda užít dala, ale já s tím automatem prostě zacházet neumím. A navíc má člověk věčně spálenou hlavu), jsem byl na let celý natěšený. Nadšení ještě vzrostlo při odbavení v miniaturním Commuter terminálu, který vypadá spíš jako autobusová zastávka Jestřebí, křižovatka:
Potěšila i slečna na check-inu. Mokulele totiž zpoplatňují každé odbavené zavazadlo 20$, po mě však nikdo nechtěl ani cent. Zajímavé.
Poprvé jsem trochu znervóznil, když moje Cessna přistávala z Honolulu. Velký vichr si s ní pohrával jako s peříčkem a při dosednutí jsem měl vážně pocit, že se to nebohé letadlo úplně rozseká. Ale co, asi nějaký náhlý střih větru, navíc takhle ze země to může vypadat hrozivěji než v reálu.
Nástup probíhá zajímavě. Palubní vstupenky se vůbec nevydávají, pár minut před odletem jen přijde pracovník pozemního personálu, vyvolává jména cestujících, přidělí řadu a bez jakékoliv kontroly se jde rovnou na plochu.
Cessna je samozřejmě v uspořádání 1+1, takže okno bude vždy. Já vyhrál řadu číslo 3, která je nejlepší. Okno pasuje tak akorát. Pán, který si vylosoval rovněž trojku si naštěstí sedl napravo, já chtěl nalevo, takže paráda.
No ne, a já myslel, že Globíkova fotka z nedávného reportu je jen nějaký joke a ono ne!
Takže při pojíždění fakt bacha
Cessnička je sice miniaturní letadlo, ale místa bylo překvapivě dostatek, a to i pro nás, šířkově výraznějších. Nahození motoru, naprostá extáze. Letím Cessnou! Začátek pojíždění, pořád extáze! Po dojezdu na vyčkávací místo před RWY první náznak nervozity. Vichr byl tak silný, že se při čekání na uvolnění dráhy piloti radši postavili „naštorc“, čumákem po větru, aby tak chatrné letadýlko nesmetl nějaký poryv. Ok. To bude zajímavý.
A taky že jo. Následující události naplno vyplavily to nejhorší ze mě – zjistil jsem totiž, že mám panickou hrůzu z létání letadlem Už extrémně krátký start, kdy nás nahoru vlastně vyfoukl poryv větru ve mě důvěru v Cessnu moc neposílily, ostrá pravotočivá zatáčky hned po startu už vůbec ne a následné pomalinké stoupání okolo úpatí sopky Haleakala bylo pravou mučírnou. Tedy výhledy byly krásné, o tom žádná…
… ale tak náhlé změny výšky i směru letu – neustálé – ve mně způsobovaly nadměrné pocity úzkosti a hrůzy. Když jsme navíc letěli skrz mrak, připadal jsem si jak v akrobatickém letadle. Pravda, úplně malinkatá část leteckého Já si tuhle ďáblovu horskou dráhu užívala, ale těch zbývajících 99,5% se těšilo na zem jako nikdy dřív. Naštěstí po nastoupání do hladiny se větry uklidnily, já se tak už v klidu mohl rozloučit s Haleakalou a Maui a v napětí očekávat přistání.
Věřil jsem, že na Big Islandu vítr nebude. Naivita. Byl. Ještě větší. Letiště Waimea je navíc na široké pláni pod kopcem… Už jsme byli dost nízko, ale dráha stále nikde. To je divný. Aha, tady je:
Ale na to, že letiště oblétáváme, jsme dráze trochu blízko ne? To bude zase rodeo. Takže utáhnout pás, jednou rukou pevně chytnout sedačku před sebou, druhou rukou ještě pevněji foťák a být připraven kdykoliv zavřít oči. To kdybychom se řítili k zemi. Teda jo! Jen ať se k zemi řítíme, ale probůh, ať je to kontrolovaný sestup. V ten moment jsem ale nechtěl vidět ani tenhle pohled:
…no, kdyby bylo bezvětří, to by byla jiná. Ale ve vichřici v takhle malém prdítku… Nicméně strach je asi zbytečný, havajští orli jsou na vítr zvyklí a finální touchdown byl jako do peřinek.
Letiště Waimea je, přiznejme si, spíš něco mezi stodolou a vesnickým kulturním střediskem ze 70. let, ale právě taková letiště já nejraději. Na bagáž čekáte 2 minuty a za dalších 10 vteřin už jste před terminálem.
Pravda, jednu vadu na kráse letiště podobného významu mají. Nejezdí na něm žádná veřejná doprava. A tak jsem se vydal vstříc 10tisícovému městečku Waimea asi 3 km pěšky. Naštěstí asi po 200 metrech od letiště zastavil stará obouchaná dodávka se starším pánem v klobouku, jestli prý nechci svézt. Co si budeme nalhávat, hlavou mi proběhlo pár myšlenek z amerických hororů, kde staré obouchané dodávky se starými pány hrají hlavní roli, ale lenost byla silnější. Vzhledem k tomu, že jsem neskončil ani rozřezán, ani znásilněn, rozhodnutí to bylo ve finále správné.
Naposledy upravil(a) Airbus380 dne 20. 07. 2017, 00:25, celkem upraveno 2 x.
-
- Nejlepší autor trip reportů 2015
- Příspěvky: 1649
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Big Island
Z Waimey už zbývalo jen chytit odpolední bus do Hila, kde mě čekalo několik závěrečných dní na Havaji. Autobusová doprava na Big Islandu je sice velmi špatná, ale trasa Waimea – Hilo (cca 2 hodiny) se jede několikrát denně a při ceně 2$ za jízdenku člověk překousne i značné nepohodlí v autobuse, který ještě pamatuje Havaj za nadvlády krále Klacka.
Ubytování jen v Hilu jsem zvolil čistě úmyslně. Big Island je opravdu docela velký a nebylo by v mých silách ho procestovat celý křížem krážem, rozhodl jsem se tak – jako pravý geografický nadšenec – věnovat především sopkám a dalším zajímavostem na východní straně ostrova.
Nutno říct, že jsem neprohloupil a byl naprosto nadšený. Především Volcanoes National Park ve mně zanechal velice silný dojem a nakonec jsem tu strávil nejvíc z pobytu na Big Islandu.
Závěrečný den jsem pak věnoval vrcholu – obrazně i doslova – celého výletu, a sice výjezdu na nejvyšší horu na světě, Mauna Keu. Internetem se šíří docela různorodé informace o tom, zda se na vrchol k observatořím dá vyjet autem či nikoliv. Dá. A úplně v pohodě. Do autopůjčovny jsem psal mail předem, zda je to možné, odpověděli, že pokud si půjčím Wranglera, tak bez problémů. Nakonec mi přichystali menší Jeep Compass, při vyzvedávání auta jsem to tak už radši neřešil
5mílový úsek od návštěvnického centra (2800 m) je sice neasfaltovaný, ale dá se vyjet bez potíží, dokonce jsem cestou potkal i kamion. Každopádně vrchol Mauna Key jsem dobyl až překvapivě snadno, poobědval, pokochal se výhledem na nejbližší okolí a mračna a vyrazil zpět dolů.
Tím se taky završil pobyt na Havaji, mě už čekal jen poslední den, který jsem celý věnoval létání. Při plánování pln nadšení z nových letišť a parádních zážitků, po letu Cessnou z Maui na Big Island však pln obav, děsu a smrti v očích
ITO-HNL
Hawaiian, 717
LF 100%
Musím říct, že ten den byl bláznivý i na mé poměry. Večer mě čekal odlet s Deltou z letiště Kona na západě ostrova přes LAX zpět do Evropy, ale místo toho, abych auto jako každý normální člověk vrátil odpoledne v Koně, já ho již před šestou ranní vracel na letišti v Hilu. Být na Havaji a neproletět se s místními fešnými Hawaiian Airlines, to by byl hřích! Ani letiště Hilo nevybočuje z havajských standardů a uzavřený prostor tak budete hledat marně:
Část terminálu je úplně uzavřená, co si budeme povídat, někdo se přepočítal a letiště postavil zbytečně veliké. Aktuálně sem létá pouze Hawaiian 2x denně z Maui a cca 1-2x za hodinu z Honolulu + jeden večerní let United z LAX. Jinak nic. Ale terminál je docela pohodlný, byť vybaven jako byt mojí babičky zařízením ze 60. let.
Po 8 hodině ranní se objevila má 717, rychlý výstup, rychlý nástup (disciplinovaná skupina Japonců udělá své) a bez nějakého většího zdržování odlet směr Honolulu. Inu, létání mezi ostrovy je řehole a na zdržování není čas. Bylo mi líto, že jsem nechytl místo vlevo, ale kvůli mrakům Mauna Kea nebyla vidět tak jako tak, takže jsem celých dlouhých 35 minut věnoval krátkému doplnění spánkového deficitu. Vstávání před devátou je prostě smrt.
Člověk se ale ani nenaděje a už sedí na dráze letiště Honolulu. Je znát, že Havaj v Japonsku prostě táhne! Na přestup mám sice 3 hodiny, ale není to tolik času, jak se může zdát…
HNL-MKK
Makani Kai, Piper Chieftain
LF 10%
K letu na ostrov Molokai jsem si totiž vybral společnost Makani Kai. Ta nelétá ani z hlavního terminálu, ani z commuter terminálu, ale z nějaké stodoly úplně na druhé straně letiště. Takže sednout na autobus, popojet pár zastávek, přejít asi kilometr a půl po silnici podél letiště, užít si trochu toho spottingu…
…a tramtadadá! Vítejte u terminálu Makani Kai!
Aerolinka provozuje především vyhlídkové lety s vrtulníky, ale má i docela silnou pozici v pravidelné dopravě právě na Molokai, které létá Cessnami. Terminál je opravdu miniaturní, vše je na jednom místě. Check-in funguje standardně. Člověk přijde, ohlásí se, řekne jméno, žádná občanka, žádný pas, nic takového. Zaměstnanec si jméno odškrtne a hotovo. Ani žádná palubka. Zavazadlo se odevzdá na vozík před halou. Tak to se mi líbí.
Samotný interiér je vybaven pohodlnými pohovkami, obchodem se suvenýry, wall of fame, kde jsou vyfocení všichni zaměstnanci, akváriem a toaletou. Všechno na rozloze velikosti většího obýváku.
Část cestujících odletěla na vyhlídkovém letu, část letadlem na MKK v 11:00, až jsem uvnitř dočista osiřel. Asi pět minut před odletem slyším milou slečnu vyvolávat svoje jméno, vede mě k nějakému rudolícímu staříkovi v bílé košili a kšiltovce. Aha, tak asi budu sám! A skutečně, jdu s tímto handling agentem přes maličký apron schovaný mezi hangáry a parkovišti pro zaměstnance, ale žádnou Cessnu nevidím… Pán mě vede k obouchaném Piperu Chieftain, který znám z linky Lydd – Le Touquet z loňska, ale i tak, příjemná změna!
No… příjemná. Je vidět, že nebohý Piper už skutečně něco pamatuje a příliš péče se mu nedostává, ale tak snad to bude ok. Vyhlížím piloty, vyhlížím vlastně kohokoliv, mezi sklady a hangáry je to trošku psycho.
Když mi onen rudolící a od pohledu divný a nemluvný stařík otevře dveře od letadla a plaše a tiše z něj vyjede, ať si teda sednu kam chci, pojmu nemilé podezření, že tenhle člověk je jeden z mých pilotů.
Sotva se přes křídlo vyškrabe do kabiny, ještě víc zrudne, sundá kšiltovku, zavře dveře, nastartuje… ježíšikriste, on tam žádný druhý pilot nebude. Paranoia z malých letadel (ha, jak rychle se láska změní v nenávist) a z opět silné vichřice jen zesílila, na druhou stranu jsem si už po druhé v životě užíval slastný pocit být v letadle jediným cestujícím (poprvé na obdobně krátkém letu z Kenmore do Seattlu). Chudák Piper vypadal zuboženě i zevnitř, ale velká okna dostatečně aspoň na chvilku moje obavy rozptýlila.
Chvilku trvalo, než jsme se vymotali z apronu mezi sklady a osobními auty, ale nakonec jsme se přeci jen objevili na ploše, která konečně připomínala velké mezinárodní letiště:
Ještě uvolnit cestu havajské A330, která by si na nás smlsla jako na malině, a vzhůru vstříc turbulencím. Ty uhodily v celé své síle už pár metrů po startu a nejhorší byly při opravdu epickém přeletu centra Honolulu s pláží Waikiki jako na dlani.
Chvílemi jsem si let naprosto užíval, chvílemi při obzvlášť silných nárazech větru jsem se těšil do klasické 737 víc než kdykoliv předtím. Pak můj zrak padl na mého pilota, který byl už rudý jak rak a navrch trochu opocený a mě začaly hlavou létat zlé myšlenky a varianty toho, co se může stát.
1) Pilot je už starý, klepne ho pepka a protože jsem jediný cestující, nestane se, že by jeden z pasažérů byl náhodou taky pilot a dokázal s tím přistát (vysoká pravděpodobnost),
2) Pilot je už starý a než aby šel do důchodu, raději spáchá sebevraždu, jen vyčkával na moment, kdy bude mít málo pasažérů, aby neuškodil tolika lidem (vysoká pravděpodobnost),
3) Pilot je už starý, ale vůbec nic mu není, potí se proto, že je vedro, normálně přistaneme a já jsem jen obyčejný posera (to se nestane).
Po pouštění břehů Oahu se vítr uklidnil, ale ani jsem se nestačil pořádně nadechnout a přišlo přiblížení na Molokai. Tady byl vichr ještě větší, navíc v ose dráhy je kopec, takže z Piperu se na chvíli stala stíhačka. Ha! Skoro bych zapomněl, že se mám vlastně bát! Ten sestup byl parádní.
Stařík Pipera i za silného větru posadil na runway jako do peřinky, ani jsem si skoro nevšiml, že už sedíme. Pravda, pevná země pod nohama mě uklidnila velice, ale nakonec to nebylo tak zlé, naštěstí se vyplnila nejméně pravděpodobná varianta číslo 3.
MKK-OGG
Mokulele Airlines, Cessna 208
LF 100%
Letiště Molokai je jen menší dřevěná bouda, takhle například vypadá pás na zavazadla:
Mokulele mi letělo až za 6 hodin, vyrazil jsem tak na prohlídku blízkého městečka Hoolehua. No, městečka. Spíš domků rozesetých po poli s jednou malou poštou uprostřed. Protože bylo ale hezky a na letišti je překvapivě silný provoz, byť téměř výhradně letadel velikosti Cessna, vydal jsem se zpět, v malém občerstvení si koupil lasagne (porce 400 g za 5$), uvelebil se na trávě pod stromem a užíval si úžasný piknik na letišti.
Odbavení neproběhlo jinak než při minulém letu, tedy žádná palubní vstupenka, žádný doklad, nic takového. Protože jsem měl ale lety MKK-OGG-KOA na jedné letence, zavazadlo mi odbavili až do Kony.
Má Cessna z Honolulu přiletěla takřka na čas a tentokrát jsem se dokonce i na let těšil. Co na plat, tento let byl ze všech nejhorší Vítr s námi lomcoval ještě na zemi a po stratu, kdy jsme velmi těsně oblétávali nejvyšší horu Mokulele:
…byly turbulence skutečně výživné. To nejhorší ale mělo přijít při přistání v Kahului. Malé Cessny využívají kratší dráhu, která vede nad město a přiblížení probíhá těsně po úpatí hory, což dávalo tušit horskou dráhu. Piloti mě ale převezli, k letišti jsme letěli z druhé strany, ale že by se mínili rovnat do osy dráhy, to ne, k letišti jsme se blížili prakticky kolmo:
Ok, tohle bude teprve divoký. Takže zavřít oči, chytnout sedačku a věřit, že pro piloty je to rutina. I se zavřenýma očima jsem cítil, že vítr si s námi dělá opravdu úplně co chce, zvlášť při velice prudké finální zatáčce. Přistání tentokrát jako do peřin moc nebylo. Párkrát jsme poskočili, párkrát zamávali křídly doleva a doprava a já byl fakt rád, že stojím na pevné zemi.
Z Waimey už zbývalo jen chytit odpolední bus do Hila, kde mě čekalo několik závěrečných dní na Havaji. Autobusová doprava na Big Islandu je sice velmi špatná, ale trasa Waimea – Hilo (cca 2 hodiny) se jede několikrát denně a při ceně 2$ za jízdenku člověk překousne i značné nepohodlí v autobuse, který ještě pamatuje Havaj za nadvlády krále Klacka.
Ubytování jen v Hilu jsem zvolil čistě úmyslně. Big Island je opravdu docela velký a nebylo by v mých silách ho procestovat celý křížem krážem, rozhodl jsem se tak – jako pravý geografický nadšenec – věnovat především sopkám a dalším zajímavostem na východní straně ostrova.
Nutno říct, že jsem neprohloupil a byl naprosto nadšený. Především Volcanoes National Park ve mně zanechal velice silný dojem a nakonec jsem tu strávil nejvíc z pobytu na Big Islandu.
Závěrečný den jsem pak věnoval vrcholu – obrazně i doslova – celého výletu, a sice výjezdu na nejvyšší horu na světě, Mauna Keu. Internetem se šíří docela různorodé informace o tom, zda se na vrchol k observatořím dá vyjet autem či nikoliv. Dá. A úplně v pohodě. Do autopůjčovny jsem psal mail předem, zda je to možné, odpověděli, že pokud si půjčím Wranglera, tak bez problémů. Nakonec mi přichystali menší Jeep Compass, při vyzvedávání auta jsem to tak už radši neřešil
5mílový úsek od návštěvnického centra (2800 m) je sice neasfaltovaný, ale dá se vyjet bez potíží, dokonce jsem cestou potkal i kamion. Každopádně vrchol Mauna Key jsem dobyl až překvapivě snadno, poobědval, pokochal se výhledem na nejbližší okolí a mračna a vyrazil zpět dolů.
Tím se taky završil pobyt na Havaji, mě už čekal jen poslední den, který jsem celý věnoval létání. Při plánování pln nadšení z nových letišť a parádních zážitků, po letu Cessnou z Maui na Big Island však pln obav, děsu a smrti v očích
ITO-HNL
Hawaiian, 717
LF 100%
Musím říct, že ten den byl bláznivý i na mé poměry. Večer mě čekal odlet s Deltou z letiště Kona na západě ostrova přes LAX zpět do Evropy, ale místo toho, abych auto jako každý normální člověk vrátil odpoledne v Koně, já ho již před šestou ranní vracel na letišti v Hilu. Být na Havaji a neproletět se s místními fešnými Hawaiian Airlines, to by byl hřích! Ani letiště Hilo nevybočuje z havajských standardů a uzavřený prostor tak budete hledat marně:
Část terminálu je úplně uzavřená, co si budeme povídat, někdo se přepočítal a letiště postavil zbytečně veliké. Aktuálně sem létá pouze Hawaiian 2x denně z Maui a cca 1-2x za hodinu z Honolulu + jeden večerní let United z LAX. Jinak nic. Ale terminál je docela pohodlný, byť vybaven jako byt mojí babičky zařízením ze 60. let.
Po 8 hodině ranní se objevila má 717, rychlý výstup, rychlý nástup (disciplinovaná skupina Japonců udělá své) a bez nějakého většího zdržování odlet směr Honolulu. Inu, létání mezi ostrovy je řehole a na zdržování není čas. Bylo mi líto, že jsem nechytl místo vlevo, ale kvůli mrakům Mauna Kea nebyla vidět tak jako tak, takže jsem celých dlouhých 35 minut věnoval krátkému doplnění spánkového deficitu. Vstávání před devátou je prostě smrt.
Člověk se ale ani nenaděje a už sedí na dráze letiště Honolulu. Je znát, že Havaj v Japonsku prostě táhne! Na přestup mám sice 3 hodiny, ale není to tolik času, jak se může zdát…
HNL-MKK
Makani Kai, Piper Chieftain
LF 10%
K letu na ostrov Molokai jsem si totiž vybral společnost Makani Kai. Ta nelétá ani z hlavního terminálu, ani z commuter terminálu, ale z nějaké stodoly úplně na druhé straně letiště. Takže sednout na autobus, popojet pár zastávek, přejít asi kilometr a půl po silnici podél letiště, užít si trochu toho spottingu…
…a tramtadadá! Vítejte u terminálu Makani Kai!
Aerolinka provozuje především vyhlídkové lety s vrtulníky, ale má i docela silnou pozici v pravidelné dopravě právě na Molokai, které létá Cessnami. Terminál je opravdu miniaturní, vše je na jednom místě. Check-in funguje standardně. Člověk přijde, ohlásí se, řekne jméno, žádná občanka, žádný pas, nic takového. Zaměstnanec si jméno odškrtne a hotovo. Ani žádná palubka. Zavazadlo se odevzdá na vozík před halou. Tak to se mi líbí.
Samotný interiér je vybaven pohodlnými pohovkami, obchodem se suvenýry, wall of fame, kde jsou vyfocení všichni zaměstnanci, akváriem a toaletou. Všechno na rozloze velikosti většího obýváku.
Část cestujících odletěla na vyhlídkovém letu, část letadlem na MKK v 11:00, až jsem uvnitř dočista osiřel. Asi pět minut před odletem slyším milou slečnu vyvolávat svoje jméno, vede mě k nějakému rudolícímu staříkovi v bílé košili a kšiltovce. Aha, tak asi budu sám! A skutečně, jdu s tímto handling agentem přes maličký apron schovaný mezi hangáry a parkovišti pro zaměstnance, ale žádnou Cessnu nevidím… Pán mě vede k obouchaném Piperu Chieftain, který znám z linky Lydd – Le Touquet z loňska, ale i tak, příjemná změna!
No… příjemná. Je vidět, že nebohý Piper už skutečně něco pamatuje a příliš péče se mu nedostává, ale tak snad to bude ok. Vyhlížím piloty, vyhlížím vlastně kohokoliv, mezi sklady a hangáry je to trošku psycho.
Když mi onen rudolící a od pohledu divný a nemluvný stařík otevře dveře od letadla a plaše a tiše z něj vyjede, ať si teda sednu kam chci, pojmu nemilé podezření, že tenhle člověk je jeden z mých pilotů.
Sotva se přes křídlo vyškrabe do kabiny, ještě víc zrudne, sundá kšiltovku, zavře dveře, nastartuje… ježíšikriste, on tam žádný druhý pilot nebude. Paranoia z malých letadel (ha, jak rychle se láska změní v nenávist) a z opět silné vichřice jen zesílila, na druhou stranu jsem si už po druhé v životě užíval slastný pocit být v letadle jediným cestujícím (poprvé na obdobně krátkém letu z Kenmore do Seattlu). Chudák Piper vypadal zuboženě i zevnitř, ale velká okna dostatečně aspoň na chvilku moje obavy rozptýlila.
Chvilku trvalo, než jsme se vymotali z apronu mezi sklady a osobními auty, ale nakonec jsme se přeci jen objevili na ploše, která konečně připomínala velké mezinárodní letiště:
Ještě uvolnit cestu havajské A330, která by si na nás smlsla jako na malině, a vzhůru vstříc turbulencím. Ty uhodily v celé své síle už pár metrů po startu a nejhorší byly při opravdu epickém přeletu centra Honolulu s pláží Waikiki jako na dlani.
Chvílemi jsem si let naprosto užíval, chvílemi při obzvlášť silných nárazech větru jsem se těšil do klasické 737 víc než kdykoliv předtím. Pak můj zrak padl na mého pilota, který byl už rudý jak rak a navrch trochu opocený a mě začaly hlavou létat zlé myšlenky a varianty toho, co se může stát.
1) Pilot je už starý, klepne ho pepka a protože jsem jediný cestující, nestane se, že by jeden z pasažérů byl náhodou taky pilot a dokázal s tím přistát (vysoká pravděpodobnost),
2) Pilot je už starý a než aby šel do důchodu, raději spáchá sebevraždu, jen vyčkával na moment, kdy bude mít málo pasažérů, aby neuškodil tolika lidem (vysoká pravděpodobnost),
3) Pilot je už starý, ale vůbec nic mu není, potí se proto, že je vedro, normálně přistaneme a já jsem jen obyčejný posera (to se nestane).
Po pouštění břehů Oahu se vítr uklidnil, ale ani jsem se nestačil pořádně nadechnout a přišlo přiblížení na Molokai. Tady byl vichr ještě větší, navíc v ose dráhy je kopec, takže z Piperu se na chvíli stala stíhačka. Ha! Skoro bych zapomněl, že se mám vlastně bát! Ten sestup byl parádní.
Stařík Pipera i za silného větru posadil na runway jako do peřinky, ani jsem si skoro nevšiml, že už sedíme. Pravda, pevná země pod nohama mě uklidnila velice, ale nakonec to nebylo tak zlé, naštěstí se vyplnila nejméně pravděpodobná varianta číslo 3.
MKK-OGG
Mokulele Airlines, Cessna 208
LF 100%
Letiště Molokai je jen menší dřevěná bouda, takhle například vypadá pás na zavazadla:
Mokulele mi letělo až za 6 hodin, vyrazil jsem tak na prohlídku blízkého městečka Hoolehua. No, městečka. Spíš domků rozesetých po poli s jednou malou poštou uprostřed. Protože bylo ale hezky a na letišti je překvapivě silný provoz, byť téměř výhradně letadel velikosti Cessna, vydal jsem se zpět, v malém občerstvení si koupil lasagne (porce 400 g za 5$), uvelebil se na trávě pod stromem a užíval si úžasný piknik na letišti.
Odbavení neproběhlo jinak než při minulém letu, tedy žádná palubní vstupenka, žádný doklad, nic takového. Protože jsem měl ale lety MKK-OGG-KOA na jedné letence, zavazadlo mi odbavili až do Kony.
Má Cessna z Honolulu přiletěla takřka na čas a tentokrát jsem se dokonce i na let těšil. Co na plat, tento let byl ze všech nejhorší Vítr s námi lomcoval ještě na zemi a po stratu, kdy jsme velmi těsně oblétávali nejvyšší horu Mokulele:
…byly turbulence skutečně výživné. To nejhorší ale mělo přijít při přistání v Kahului. Malé Cessny využívají kratší dráhu, která vede nad město a přiblížení probíhá těsně po úpatí hory, což dávalo tušit horskou dráhu. Piloti mě ale převezli, k letišti jsme letěli z druhé strany, ale že by se mínili rovnat do osy dráhy, to ne, k letišti jsme se blížili prakticky kolmo:
Ok, tohle bude teprve divoký. Takže zavřít oči, chytnout sedačku a věřit, že pro piloty je to rutina. I se zavřenýma očima jsem cítil, že vítr si s námi dělá opravdu úplně co chce, zvlášť při velice prudké finální zatáčce. Přistání tentokrát jako do peřin moc nebylo. Párkrát jsme poskočili, párkrát zamávali křídly doleva a doprava a já byl fakt rád, že stojím na pevné zemi.
Naposledy upravil(a) Airbus380 dne 20. 07. 2017, 00:45, celkem upraveno 1 x.
-
- Nejlepší autor trip reportů 2015
- Příspěvky: 1649
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
OGG-KOA
Mokulele Airlines, Cessna 208
LF 100%
Moc času na zregenerování ale nebylo, po 15 minutách jsme měli pokračovat dál, stihnul jsem se jen protáhnout a už mě zase volali do toho ďáblova stroje. Na okamžik jsem skoro zvažoval, že si radši koupím letenky do Kony s Dášenkou Island Airu, ale takový debil zase nejsem. Takže naposledy, větrný start, zatáčka a po horské dráze podél sopky Haleakala směr jih. Už jsem tudy letěl před pár dny do Waimey, ale tentokrát se naštěstí vítr uklidnil docela rychle a ani přistání na letišti Kona nebylo nakonec tak hrozné.
Letiště Kona je na první pohled specifické. Jednak je vybudované přímo na starém lávovém poli hned u moře:
a jednak je jeho terminál řešen velmi zajímavým způsobem
Čekalo mě i setkání s již velice málo vídaným strojem, Short 330 v cargo verzi:
Zarolovali jsme opět někam dozadu ke skladům ke commuter terminálu, který je asi nejmenší ze všech, které jsem na Havaji viděl. Aeroporna typu Heathrow, LAX nebo Amsterdamu jsou sice pro nás, letecké nadšence, mekkami, ale řekněte, není tohle ten pravý požitek z létání?
Ještě se naposledy rozloučit s Cessnami, na které jsem se tolik těšil a které zapříčinily, že se odteď budu bát létat malými letadly…
A pak už jen vyrazit pár set metrů po chodníku k hlavnímu terminálu.
KOA-LAX
Delta, 739
LF 100%
Ten se trochu podobá letišti Koh Samui v Thajsku. Je řešen jako soustava zcela otevřených altánů, žádné výrazné zábrany nejsou ani mezi terminálem a apronem. Na jednu stranu je to paráda a člověk se tak do poslední chvilky cítí jako na Havaji, z praktického hlediska je to ale děs a bída. Kromě horka je nejvíc nepříjemná značná poddimenzovanost terminálu, kdy na jeden altán (= cca 5-7 gatů) připadá jedna restaurace, jede free-shop a jedny toalety.
Ale co, taková letiště se přece nenavštěvují každý den! Zavazadlo jsem si tentokrát neodbavil, protože jsem rozhodně neměl v plánu pokračovat až do Vídně, ale vystoupit v CDG a pěkně tradá domů do Prahy.
Náš let byl jeden z posledních toho dne, ve vedlejším gatu boardovala ještě Alaska do Seattlu a já jen závistivě pokukoval, jak mají nástup pěkně organizovaný, na rozdíl od mojí Delty. Smířlivě jsem se postavil na konec řady a čekal, až se všichni před mnou pobijou a ušlapou. Taktika ukázala jako správná, protože jsem se do úplně narvané 739 dostal ve zdraví.
Čekal nás téměř 5hodinový noční let, který jsem naštěstí, vzdor nepříliš komfortním sedačkám, celý prospal. Asi i proto, že jsem měl štěstí na značně subtilní a tiché spolusedící.
Naopak v LAX jsme přistávali jako jedno z prvních ranních letadel krátce před pátou hodinou, právě v den, kdy si Delta a Southwest měnily terminály. Nutno však podotknout, že LAX to mělo zorganizované docela pěkně a informační agenti stáli na každém kroku. No, nutno také podotknout, že nás, přilétávajících cestujících brzy ráno, se změna takřka nedotkla, takže organizovanost vlastně nedokážu zas tak posoudit
Mokulele Airlines, Cessna 208
LF 100%
Moc času na zregenerování ale nebylo, po 15 minutách jsme měli pokračovat dál, stihnul jsem se jen protáhnout a už mě zase volali do toho ďáblova stroje. Na okamžik jsem skoro zvažoval, že si radši koupím letenky do Kony s Dášenkou Island Airu, ale takový debil zase nejsem. Takže naposledy, větrný start, zatáčka a po horské dráze podél sopky Haleakala směr jih. Už jsem tudy letěl před pár dny do Waimey, ale tentokrát se naštěstí vítr uklidnil docela rychle a ani přistání na letišti Kona nebylo nakonec tak hrozné.
Letiště Kona je na první pohled specifické. Jednak je vybudované přímo na starém lávovém poli hned u moře:
a jednak je jeho terminál řešen velmi zajímavým způsobem
Čekalo mě i setkání s již velice málo vídaným strojem, Short 330 v cargo verzi:
Zarolovali jsme opět někam dozadu ke skladům ke commuter terminálu, který je asi nejmenší ze všech, které jsem na Havaji viděl. Aeroporna typu Heathrow, LAX nebo Amsterdamu jsou sice pro nás, letecké nadšence, mekkami, ale řekněte, není tohle ten pravý požitek z létání?
Ještě se naposledy rozloučit s Cessnami, na které jsem se tolik těšil a které zapříčinily, že se odteď budu bát létat malými letadly…
A pak už jen vyrazit pár set metrů po chodníku k hlavnímu terminálu.
KOA-LAX
Delta, 739
LF 100%
Ten se trochu podobá letišti Koh Samui v Thajsku. Je řešen jako soustava zcela otevřených altánů, žádné výrazné zábrany nejsou ani mezi terminálem a apronem. Na jednu stranu je to paráda a člověk se tak do poslední chvilky cítí jako na Havaji, z praktického hlediska je to ale děs a bída. Kromě horka je nejvíc nepříjemná značná poddimenzovanost terminálu, kdy na jeden altán (= cca 5-7 gatů) připadá jedna restaurace, jede free-shop a jedny toalety.
Ale co, taková letiště se přece nenavštěvují každý den! Zavazadlo jsem si tentokrát neodbavil, protože jsem rozhodně neměl v plánu pokračovat až do Vídně, ale vystoupit v CDG a pěkně tradá domů do Prahy.
Náš let byl jeden z posledních toho dne, ve vedlejším gatu boardovala ještě Alaska do Seattlu a já jen závistivě pokukoval, jak mají nástup pěkně organizovaný, na rozdíl od mojí Delty. Smířlivě jsem se postavil na konec řady a čekal, až se všichni před mnou pobijou a ušlapou. Taktika ukázala jako správná, protože jsem se do úplně narvané 739 dostal ve zdraví.
Čekal nás téměř 5hodinový noční let, který jsem naštěstí, vzdor nepříliš komfortním sedačkám, celý prospal. Asi i proto, že jsem měl štěstí na značně subtilní a tiché spolusedící.
Naopak v LAX jsme přistávali jako jedno z prvních ranních letadel krátce před pátou hodinou, právě v den, kdy si Delta a Southwest měnily terminály. Nutno však podotknout, že LAX to mělo zorganizované docela pěkně a informační agenti stáli na každém kroku. No, nutno také podotknout, že nás, přilétávajících cestujících brzy ráno, se změna takřka nedotkla, takže organizovanost vlastně nedokážu zas tak posoudit
-
- Nejlepší autor trip reportů 2015
- Příspěvky: 1649
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Los Angeles
Protože je LAX klasické americké letiště bez přidaných hodnot v podobě úschoven či sprch, po nezbytné krátké hygieně „na socku“ v kabince toalet jsem se rovnou vydal do města. Vyzkoušel jsem kombinaci „Free-Shuttle bus + metro + metro“, která vychází nejlevněji a za cca 70 minut už vystupoval v centru Los Angeles. Je zajímavé, že místní MHD využívají výhradně bezdomovci, v menší míře pak chudší vrstvy španělsky mluvícího obyvatelstva, jinak opravdu vůbec nikdo jiný.
Po krátké prohlídce nepříliš záživného centra jsem se vydal do Hollywoodu, abych pošlapal pár hvězd, ale ani tam mě to příliš nenadchlo, sedl jsem tak na autobus a vyrazil k hlavním bodu programu, totiž na Santa Monicu. Popravdě se mi to místo vůbec nelíbí, je to jen prachsprostá turistická šaráda, z čistě praktického hlediska jsem si to však nemohl vynachválit. Pláže tu jsou totiž opravdu dlouhé a široké a vzhledem k docela velké zimě a větru tu bylo takřka liduprázdno. Pravda, Pacifik byl studený jak psí čumák, ale mě osvěžení jen a jen bodlo po takřka 30 hodinách na nohou. A to mi jich ještě 25 zbývalo.
Veřejné sprchy pak dokonaly to, co má běžně na starosti hotelová koupelna a já se jako nový člověk vydal vstříc letišti. Program v L.A. mi naštěstí vyšel skoro na minutu přesně tak, jak jsem si ho naplánoval, a tak zbylo spoustu času do odletu.
Samozřejmě až na letiště jsem nedojel. Co bych to byl za člověka, kdybych nevystoupil na Sepulvedě a nezašel do ikonického In-n-Out?!
Tak jsem taky učinil:
Mimochodem, v In-n-Out mají nejlepší hranolky ze všech fast-foodů! Užil jsem si chvilku v přilehlém parčíku a v duchu si liboval, že tohle je opravdu pěkné zakončení výletu.
LAX-CDG
Air France, 773
LF 90%
Navzdory všem doporučením, že na LAX – a mezinárodní terminál především – se má dorazit alespoň 3 hodiny před odletem, já dorazil jen hodinu a půl a bohatě stačilo. Únava mě zase doběhla, takže jsem se jen chvíli kochal rozmanitým provozem…
a nakonec vzal za vděk počínajícím boardingem do mučícího zařízení zvaného „777-300 Air France“. Nevím, zda to bylo jen únavou, anebo to objektivně není taková hrůza, ale nestěžoval jsem si. Místa jakž takž hodně, servis standard, nějak se to přežije.
Chvilku po startu jsem se ještě se těšil z pohledu na LAX a děsil z ohromné aglomerace LA, kde bych nechtěl žít ani zadarmo:
Pak ještě pár minut obdivoval krajinu amerického středozápadu a kdesi nad Wyomingem upadl do hlubokého spánku spravedlivých. Popravdě ani nevím, co jsme dostali k snědku. Jen vím, že si to nepamatuji a ani jsem nefotil, což indikuje, že se jednalo o typickou air-šlichtu nehodnou jakékoliv zmínky.
Vždycky když se vzbudím na dálkovém letu, mám hrůzu se podívat na mapu. Několikrát se mi stalo, že jsem pojal představu dlouhého spánku a po pohledu na mapu zjistil, že jsme uletěli asi tak 300 km a já spal půl hodinky. I tentokrát jsem s obavami vysouval okenní záclonku, ale pohled dolu hovořil jasně: sytě zelená pahorkatina Irska – vítej Evropo! A skutečně, jen chvilku po té mi přistála na stolku nekonzumovatelná snídaně a za hodinku už jsme za neustálého stalkingu A330 XL Airways klesali k deštivému CDG:
CDG-PRG
Air France, A320
LF 100%
Fronta na pasovce byla naštěstí otázkou pár minut, i když nikam jsem nespěchal. Jak už jsem uvedl, svůj let do Vídně jsem rozhodně neplánoval využít a za necelou tisícovku jsem si radši koupil podvečerní Air France do Prahy.
Čtyři hodinky uběhly překvapivě rychle, je ale pravdou, že jsem už moc okolního světa nevnímal, jediným vjemem tak bude ukrutně pomalá wifi, která mě přiváděla k šílenství, a jedna mimořádně pohledná slečna. Škoda, že jsem v tu chvíli vypadal jako kombinace zombie a bezdomovce. Skok do Prahy jsem taktéž skoro celý prospal, probudil jsem se jen na obligátní přiblížení na dráhu 24 (při letech dopravy si vždy beru „A“ místo, aby byl výhled na mé rodné město).
Co si budeme povídat, návrat do chladného počasí a reality všedního života byl tentokrát o něco náročnější. Havaj je opravdu jedním z nejlepších míst, která jsem navštívil a i navzdory nově probuzenému strachu z létání těch Cessniček samozřejmě nelituji. Vyhledávat je nebudu, ale zážitek je to k nezaplacení.
Protože je LAX klasické americké letiště bez přidaných hodnot v podobě úschoven či sprch, po nezbytné krátké hygieně „na socku“ v kabince toalet jsem se rovnou vydal do města. Vyzkoušel jsem kombinaci „Free-Shuttle bus + metro + metro“, která vychází nejlevněji a za cca 70 minut už vystupoval v centru Los Angeles. Je zajímavé, že místní MHD využívají výhradně bezdomovci, v menší míře pak chudší vrstvy španělsky mluvícího obyvatelstva, jinak opravdu vůbec nikdo jiný.
Po krátké prohlídce nepříliš záživného centra jsem se vydal do Hollywoodu, abych pošlapal pár hvězd, ale ani tam mě to příliš nenadchlo, sedl jsem tak na autobus a vyrazil k hlavním bodu programu, totiž na Santa Monicu. Popravdě se mi to místo vůbec nelíbí, je to jen prachsprostá turistická šaráda, z čistě praktického hlediska jsem si to však nemohl vynachválit. Pláže tu jsou totiž opravdu dlouhé a široké a vzhledem k docela velké zimě a větru tu bylo takřka liduprázdno. Pravda, Pacifik byl studený jak psí čumák, ale mě osvěžení jen a jen bodlo po takřka 30 hodinách na nohou. A to mi jich ještě 25 zbývalo.
Veřejné sprchy pak dokonaly to, co má běžně na starosti hotelová koupelna a já se jako nový člověk vydal vstříc letišti. Program v L.A. mi naštěstí vyšel skoro na minutu přesně tak, jak jsem si ho naplánoval, a tak zbylo spoustu času do odletu.
Samozřejmě až na letiště jsem nedojel. Co bych to byl za člověka, kdybych nevystoupil na Sepulvedě a nezašel do ikonického In-n-Out?!
Tak jsem taky učinil:
Mimochodem, v In-n-Out mají nejlepší hranolky ze všech fast-foodů! Užil jsem si chvilku v přilehlém parčíku a v duchu si liboval, že tohle je opravdu pěkné zakončení výletu.
LAX-CDG
Air France, 773
LF 90%
Navzdory všem doporučením, že na LAX – a mezinárodní terminál především – se má dorazit alespoň 3 hodiny před odletem, já dorazil jen hodinu a půl a bohatě stačilo. Únava mě zase doběhla, takže jsem se jen chvíli kochal rozmanitým provozem…
a nakonec vzal za vděk počínajícím boardingem do mučícího zařízení zvaného „777-300 Air France“. Nevím, zda to bylo jen únavou, anebo to objektivně není taková hrůza, ale nestěžoval jsem si. Místa jakž takž hodně, servis standard, nějak se to přežije.
Chvilku po startu jsem se ještě se těšil z pohledu na LAX a děsil z ohromné aglomerace LA, kde bych nechtěl žít ani zadarmo:
Pak ještě pár minut obdivoval krajinu amerického středozápadu a kdesi nad Wyomingem upadl do hlubokého spánku spravedlivých. Popravdě ani nevím, co jsme dostali k snědku. Jen vím, že si to nepamatuji a ani jsem nefotil, což indikuje, že se jednalo o typickou air-šlichtu nehodnou jakékoliv zmínky.
Vždycky když se vzbudím na dálkovém letu, mám hrůzu se podívat na mapu. Několikrát se mi stalo, že jsem pojal představu dlouhého spánku a po pohledu na mapu zjistil, že jsme uletěli asi tak 300 km a já spal půl hodinky. I tentokrát jsem s obavami vysouval okenní záclonku, ale pohled dolu hovořil jasně: sytě zelená pahorkatina Irska – vítej Evropo! A skutečně, jen chvilku po té mi přistála na stolku nekonzumovatelná snídaně a za hodinku už jsme za neustálého stalkingu A330 XL Airways klesali k deštivému CDG:
CDG-PRG
Air France, A320
LF 100%
Fronta na pasovce byla naštěstí otázkou pár minut, i když nikam jsem nespěchal. Jak už jsem uvedl, svůj let do Vídně jsem rozhodně neplánoval využít a za necelou tisícovku jsem si radši koupil podvečerní Air France do Prahy.
Čtyři hodinky uběhly překvapivě rychle, je ale pravdou, že jsem už moc okolního světa nevnímal, jediným vjemem tak bude ukrutně pomalá wifi, která mě přiváděla k šílenství, a jedna mimořádně pohledná slečna. Škoda, že jsem v tu chvíli vypadal jako kombinace zombie a bezdomovce. Skok do Prahy jsem taktéž skoro celý prospal, probudil jsem se jen na obligátní přiblížení na dráhu 24 (při letech dopravy si vždy beru „A“ místo, aby byl výhled na mé rodné město).
Co si budeme povídat, návrat do chladného počasí a reality všedního života byl tentokrát o něco náročnější. Havaj je opravdu jedním z nejlepších míst, která jsem navštívil a i navzdory nově probuzenému strachu z létání těch Cessniček samozřejmě nelituji. Vyhledávat je nebudu, ale zážitek je to k nezaplacení.
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2863
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Krystofe, diky za tento TR. Jsem se na nej hodne tesil, a porad nikde, ale jak se rika, kdo si pocka, ten se docka. Ty prelety na Hawaji vypadaji luxusne, urcite se tam budu muset nekdy vydat. Cessna 208 mi stale chybi, stejne jako Piper.
Hawaj samotna je urcite krasna, je videt, ze jsi si to uzil. Fotky nejakych mistnich pokrmu mas? Jak rikam, cestovani prochazi taky zaludkem.
Hawaj samotna je urcite krasna, je videt, ze jsi si to uzil. Fotky nejakych mistnich pokrmu mas? Jak rikam, cestovani prochazi taky zaludkem.
-
- Druhý pilot
- Příspěvky: 1234
- Registrován: 15. 04. 2013, 14:50
- Oblíbené typy letadel: E145, A340, A350
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Úžasné!! Fakt parádně čtivé, hezké fotky..prostě pecka. O to víc v tom, že mě Havaj čeká v lednu 2018 taky. Takže dost věcí pomůže při plánování.
A i když bych strašně rád využil Makani Kai Air, nedaří se mi to nijak nakombinovat s plánem pobytu , Oahu, pak Big Island a nakonec Kauai.. Tak holt to asi padne celý na Mokulele a Hawaiian/Island Air... HNL-MKK-OGG-KOA s Mokulele, ITO-HNL-LIH s Hawaiian a LIH-HNL s Island Air nebo Hawaiian.
Ono zas musím brát trochu ohled i na ostatní účastníky výletu
Každopádně, malých letadel se netřeba bát, vzpomeň na Barru
A i když bych strašně rád využil Makani Kai Air, nedaří se mi to nijak nakombinovat s plánem pobytu , Oahu, pak Big Island a nakonec Kauai.. Tak holt to asi padne celý na Mokulele a Hawaiian/Island Air... HNL-MKK-OGG-KOA s Mokulele, ITO-HNL-LIH s Hawaiian a LIH-HNL s Island Air nebo Hawaiian.
Ono zas musím brát trochu ohled i na ostatní účastníky výletu
Každopádně, malých letadel se netřeba bát, vzpomeň na Barru
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2863
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
micaello píše:Úžasné!! Fakt parádně čtivé, hezké fotky..prostě pecka. O to víc v tom, že mě Havaj čeká v lednu 2018 taky. Takže dost věcí pomůže při plánování.
A i když bych strašně rád využil Makani Kai Air, nedaří se mi to nijak nakombinovat s plánem pobytu , Oahu, pak Big Island a nakonec Kauai.. Tak holt to asi padne celý na Mokulele a Hawaiian/Island Air... HNL-MKK-OGG-KOA s Mokulele, ITO-HNL-LIH s Hawaiian a LIH-HNL s Island Air nebo Hawaiian.
Ono zas musím brát trochu ohled i na ostatní účastníky výletu
Každopádně, malých letadel se netřeba bát, vzpomeň na Barru
Stroj na BRR byl tak o 60% vetsi co se tyce kapacity nez Cessna nebo Piper.
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 124
- Registrován: 16. 09. 2007, 00:50
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Až na ty hranolky* naprosto skvělý TR, díky za počtení
*ze všech fastfoodů mně právě tyto připadají naprosto nedomrlé a bez chuti, i Mekáč je poráží na plné čáře, nemluvě o Five Guys nebo Wendy's. Jedině, pokud jsi měl Animal Style
*ze všech fastfoodů mně právě tyto připadají naprosto nedomrlé a bez chuti, i Mekáč je poráží na plné čáře, nemluvě o Five Guys nebo Wendy's. Jedině, pokud jsi měl Animal Style
-
- Cestující First Class
- Příspěvky: 709
- Registrován: 10. 06. 2014, 21:30
- Oblíbené typy letadel: B747, E145, B753
- Bydliště: Hong Kong
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Kamarade skvely report, air-slichta a to, ze mustang je jako oktavka v CR me rozesmalo Je videt, ze jsi fakt profik a ty probdene noci, kdy obcas vymyslime pytloviny kam letet, maji svuj duvod, protoze plan byl naprosto skvely. Havaj vypada fakt dobre, priste ji za tu desitku asi taky koupim. Diky za report!!!
-
- Kapitán
- Příspěvky: 5915
- Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
- Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Honolulu
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Konečně velké díky za report. Teda dát si před cestou do Evropy se dvěma přestupy ještě celodenní hopsání po ostrovech, to už musí být nadšení pro létání! Klobouk dolů!
Od koho jsi měl toho Jeepa?
Makani Kai na mě nedělají nějak dobrý dojem, ale kromě jedné havárie (před 3,5 lety pád do moře) to nemám ničím podložené, jen dojmy z jejich terminálu apod. A samozřejmě také to, že létají jen s jedním pilotem, na rozdíl od Mokulele, které už létají se dvěma piloty (nevím od kdy).
Nevýhodou pro návštěvníky pak je umístění jejich terminálu, kam nejede veřejná doprava ani shuttle z půjčovny nebo při přestupu shuttle od jiného terminálu. Pro místní, pokud chtějí riskovat, že nikde nenajdou místo, je zase výhodou bezplatné parkování.
Od koho jsi měl toho Jeepa?
Makani Kai na mě nedělají nějak dobrý dojem, ale kromě jedné havárie (před 3,5 lety pád do moře) to nemám ničím podložené, jen dojmy z jejich terminálu apod. A samozřejmě také to, že létají jen s jedním pilotem, na rozdíl od Mokulele, které už létají se dvěma piloty (nevím od kdy).
Nevýhodou pro návštěvníky pak je umístění jejich terminálu, kam nejede veřejná doprava ani shuttle z půjčovny nebo při přestupu shuttle od jiného terminálu. Pro místní, pokud chtějí riskovat, že nikde nenajdou místo, je zase výhodou bezplatné parkování.
-
- Nejlepší autor trip reportů 2015
- Příspěvky: 1649
- Registrován: 13. 06. 2010, 12:33
- Oblíbené typy letadel: Let 410, 346, 747
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Provodín
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Díky za reakce pánové!
Globik: To hopsání před cestou do Evropy by fakt vymyslel jen magor. Na druhou stranu, noční long-hauly mě nebaví a abych je přežil, musím usnout. A v letadle mám se spaním potíže s výjimkou situací, kdy jsem fyzicky vyčerpán do padnutí, takže ve finále to celodenní hopsání bylo vlastně pozitivum - lety KOA-LAX a LAX-CDG jsem z větší části prospal
Auto jsem měl nakonec od Dollarů. Jak na Maui, tak v Hilu.
Ten Makani Kai je dost punk, to je pravda, ale právě proto jsem je vzal. No, až pojedu na Havaj příště (jakože určitě chci), radši poletím v klidu a pohodě 717 HA
Globik: To hopsání před cestou do Evropy by fakt vymyslel jen magor. Na druhou stranu, noční long-hauly mě nebaví a abych je přežil, musím usnout. A v letadle mám se spaním potíže s výjimkou situací, kdy jsem fyzicky vyčerpán do padnutí, takže ve finále to celodenní hopsání bylo vlastně pozitivum - lety KOA-LAX a LAX-CDG jsem z větší části prospal
Auto jsem měl nakonec od Dollarů. Jak na Maui, tak v Hilu.
Ten Makani Kai je dost punk, to je pravda, ale právě proto jsem je vzal. No, až pojedu na Havaj příště (jakože určitě chci), radši poletím v klidu a pohodě 717 HA
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Díky Kryštofe za pěkný a velmi čtivý TR z míst, kam se v životě asi nedostanu. Ten úvod potvrzuje mou teorii, že i sebelepší dovolená stojí za houby, pokud je člověk nevyspalej. Na těch přeletech mezi ostrovy jsem si vyloženě pošmák. Korunovaný král zdejších tripreportérů tak jen potvrdil svou současnou dominaci
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Pěkné, díky. Plánuji to za rok, informace se mi sakra hodí.
-
- Cestující Economy Class
- Příspěvky: 150
- Registrován: 19. 01. 2009, 11:04
- Oblíbené typy letadel: E190, A340, IL-96
- Bydliště: PRG
- Stav: Offline
Re: Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Parádní tripreport, super práce! V červenci mi na Mokulele bohužel nezbyl čas - vidím že škoda! Tak akorát teď nevím, zda sem mám ještě cpát PRG-AMS-SEA-KOA/KOA-LAX-JFK-PRG s Deltou. Kromě pár op-upů do Y+ a C a jednoho IRROPu tam asi nebude nic extra zajímavého...?