Na Havaj aneb Jak jsem se začal bát v letadle
Napsal: 20. 07. 2017, 00:01
Píše se přelom léta a podzimu 2016 a objevuje se jedna akční letenka na Havaj za druhou. První dvě jsem nechal zcela bez povšimnutí, popravdě mě tento kout světa nikdy moc nelákal, ale pak nastalo období, kdy jsem měl akutní touhu koupit letenku někam hodně daleko a třetí akce na Havaj mi tak přišla akorát do rány. Navíc s odletem z Vídně, takže nebylo co řešit.
Až později, když jsem si uvědomil, jak nudný routing jsem to pořídil, trochu mé letecké já litovalo, ale co už, nedá se s tím nic dělat, nebuďme tak povrchní.
S blížícím se odletem začala nabývat na aktuálnosti i otázka přeletů mezi jednotlivými ostrovy, kde už ono letecké Já úřadovalo, a to celkem vydatně
VIE-AMS
KLM, 737-800
LF 100%
Odlet z Vídně je pro většinu Čechů bonus, ne tak pro mě. Nevím, proč jsem se při koupi tak radoval. Odlet z kteréhokoliv evropského města je vlastně jednodušší. Člověk prostě sedne na nějaký low-cost, za hodinku a půl je tam a nic neřeší.
Takhle mě čekala dlouhá cesta z Provodína, nejdříve naší vlajkovou lodí - ČSAD Česká Lípa - do Prahy a pak nočním Regiojetem na Schwechat. A to je fakt za trest. V autobusech usnu málokdy a ani tentokrát se nestal zázrak. Ve Vídni jsem tak krátce před pátou ráno vystupoval dosti nevrlý a při představě dalších 23 hodin cesty před mnou skoro až agresivní.
Rychle se odbavit a aspoň trošku nabrat sílu do úplně prázdného MasterCard Lounge, snídaně člověka uklidní vždy:
V polospánku, ale už s trochu lepší náladou, jsem se tak mohl vydat vstříc nebesky modré 738 Nizozemských královských aerolinií, kde jsem v loterii při OLCI vyhrál místo 5A, za které se běžně připlácí. Inu, místa na nohy bylo opravdu požehnaně a strategická pozice vepředu taky nebyla úplně k zahození, v AMS mě čekal pouze 60minutový přestup, což věru není mnoho.
První ranní let byl narvaný po střechu, většina cestujících pokračovala dál do světa. Nastoupeno a naloženo ale bylo naštěstí včas a já tak s klidem mohl pozorovat probouzející se Vídeň a pak až do Amsterdamu oblačnost.
Tedy, oblačnost bych býval byl jistě se zájmem pozoroval, ale raději jsem se uchýlil ke krátkému spánku, ze kterého mě vytrhlo až finální paralelní přiblížení s jiným holandským buldou na Schiphol:
Chvála bohu jsme nedosedli na dráhu „Vprdelibaan“ (omlouvám se za peprný výraz, ale slušněji opravdu Polderbaan nazvat nejde), nýbrž na nejlépe umístěnou Aalsmeerbaan. Z letadla jsem sice pro jistotu vystřelil jako prázdné MDčko, to je pravda, ale nakonec mohlo v klidu dojít i na WC-pauzu i Albert-Heijn-pauzu. Ještě se rychle ujistit, zda se nekoná rušení či zpoždění, užít si chvilku pohledu na tabuli, která na první pohled dává najevo, že se člověk nenachází v žádné díře:
... a pak šupky ke gatu směr LAX.
AMS-LAX
KLM, 747 Combi
LF bohužel 100%
Jednou z mála pozitivních věcí na tomto routingu byla beze sporu bývalá vlajková loď KLM, a sice Kráska nebes 747 ve verzi Combi, kterou jsem ještě neletěl. Taky mě už láskyplně vyhlížela přes schipholská skla…
…já jí pochopitelně vrátil pohled plný obdivu a úcty a celý natěšený se jal boardovat. Je zajímavé, jak rychle se v člověku dokážou změnit pocity. Po nástupu se obdiv a úcta změnila v touhu ucpat si nosní dírky cementem, protože takový smrad se zažívá jen na záchodech v koženkových expresech do Ústí nad Labem. No a po usednutí na místo se obdiv a úcta změnila v čirou nenávist a pohrdání, protože zlatý Wizz Air. Tak tenhle routing se ti, hochu, fakt nepovedl...
Ale jo, asi po 15 minutách jsem se do sedačky přece jen nějak našteloval, notebook, polštář a deku horko těžko zapasoval mezi sedačku a okno a začal se pomalu těšit na přistání v LAX (to brzo). Zatím nás ale teprve vytlačili ze stojánky, nakonec i při této návštěvě (jako při všech předchozích) jsme se vydali směr „Vprdelibaan“, minuli exotické Surinamce
a po asi stotřicetiosmi hodinách taxování jsme konečně mohli nabrat směr LAX.
Vzhledem k denním časům letu jsem se – vzdor únavě - rozhodl neusnout a postupně se tak připravovat na kompletní časovou otočku (na Havaji je v tuto dobu o 12 hodin méně). Mí drazí spolucestující by mi spát stejně nedovolili. Vedle mě na middlu seděl Nigerijec na cestě z Lagosu kamsi do Kalifornie na konferenci nějaké pochybné církve. Choval se sice tiše, ale neustále se nakláněl k oknu s tím, že se omlouvá, ale má rád výhledy. Zrovna já jsem ho moc dobře chápal a snažil se mu vyhovět, ale co si budeme povídat, po 8 hodinách se má trpělivost pomalu měnila v chuť ho odtáhnout dozadu mezi palety carga a tam mu slušně vysvětlit, ať se mi příště radši vyhýbá...
A do uličky seděla postarší paní z Kazachstánu, která s manželem sedícím o několik řad vpředu letěla na návštěvu syna. Anglicky mluvila jen podle slovníku a nutně potřebovala pomoc s vyplněním imigrační karty. Ale aspoň se člověk zabavil, od Islandu až po hranice Kanady s USA stejně nebylo na co koukat.
Krátce po opuštění posledních koutů Evropy mi na stolku přistál oběd, přičemž se jednalo o výjimečně opravdu dobré jídlo, snad kromě toho divného salátu:
Překročením hranice USA začalo parádní IFE v podobě pozorování místy až neskutečně měsíční krajiny pod námi. Člověk někdy žasne. Nejdřív ledové pláně Kanady:
a pak postupně přes zasněžené vrcholky hor až po nevadskou poušť i s Hooverovou přehradou či Las Vegas v dáli:
Krátce před přistáním jsme ještě dostali kousíček hnusného pizza-rohlíku á la polotovar z Tesco Express:
a po 12 hodinách letu konečně zahájili klesání. Celkové pocity zůstanou spíše negativní. Jumbo je sice krásná věc, ale jen zvenčí (nebo když je prázdno), posádka neutrální, jídlo neutrální, IFE z doby bronzové, spolucestující spíše otravní, no zkrátka a dobře… rád tě vidím, LAX!
KLM parkuje u severního konce TBITu, odkud se k imigračnímu vozí cestující autobusy na Terminál 4. Tam jsme zůstali ve frontě viset zhruba hodinu, (dávali jsme přednost cestujícím z letu z Guatemaly), samotný proces imigračního ale proběhl vcelku rychle, bagáž znovu odbavena taky rychle, zbývalo tak jen přehupsnout pár metrů na Terminál 6, odkud se konalo pokračování cesty.
LAX-HNL
Delta, 753
LF 100%
Landside mě překvapila opravdu četnými možnostmi k občerstvení a také mimořádně zlou wi-finou. Ale to mi tak nevadilo, času do boardingu tolik nezbývalo a já se tak vydal odfotit jedno z těch raritnějších letadel, které mě čekalo - Boeing 757-300 alias Létající tužka.
Chyba lávky, absolutně z žádného úhlu pohledu nešel vidět byť jen winglet, škoda. No tak aspoň v Evropě raritní MDso:
Z myšlenek o absenci fotky mě však vytrhl počínající boarding, který zhruba odpovídá mým představám nástupu v nějaké čínské Horní Dolní dle čočíkových popisů. Navrch jsem uslyšel v chumlu lidí češtinu, naštěstí ale nešlo o klasického českého koupáka, který všude byl a ví, že ho právě čeká let největším dopravním letadlem světa Boeingem A380, ale o slušnou a tichou rodinku.
Zkoušel jsem adoptovat taktiku nicnedělání a unášení davem až ke gatu, kde se zoufalými výkřiky agentky snažily cestující přemluvit k nástupu podle zón na palubkách. To se jim nepovedlo, stejně jako mě taktika appeasementu, díky které bych se pravděpodobně na palubu vůbec nedostal nebo byl davem unesen do gatu vedle. Ne že bych nerad do Portlandu, ale přeci jen bych radši do své 753. No, co vám budu povídat, lokty se trochu použít musely, doufám, že tam nikdo nikoho neušlapal, ale v momentě, kdy jsem usedl na svém místě 37A, už mi byly případné ztráty jedno.
Jedno mi ale naopak vůbec nebylo, když ke mně přisedl kanadský pár s čerstvě narozeným infantem. Ten byl však chuděrka mimořádně hodný a já jen nechápu rodiče, že se s takhle malým dítětem vydávají na tak dlouhou cestu.
Nemožné se nakonec stalo skutkem a všichni se do dlouhé 753 nakonec nějak poskládali, posádka kopla do pedálů, a po objezdu celého LAX, během kterého se se samozřejmě naskytlo pár zajímavých a pro našince, kteří se v zemi neomezených možností nevyskytují tak často, i exotických pohledů…
A pak už tradá nad Pacifik, cesta to úplně krátká nebude:
ještě hodinku si užívat bezplatné wifi, užít si mimořádně bohatého občerstvení zdarma, kterým jsou americké domestiky proslavené, tedy jedné rundy nealka a pak už jen 4,5 hodiny zkoušet střídavě usnout a střídavě se zabavit civěním do nikam.
Když už se můj mozek po dlouhé cestě začal pomalu vypínat, přišlo vysvobození v podobě počátku klesání na HNL, zanedlouho se poprvé zjevilo Oahu a to už mě probralo dostatečně:
Nejdřív jsme celé Oahu přeletěli s pěknými výhledem na letiště i samotný ostrov:
Pak provedli ostrou pravotočivou zatáčku, přeletěli Pearl Harbor a po 29 hodinách od zabouchnutí dveří v Praze hladce dosedli na dráhu HNL.
To nás přivítalo podvečerním provozem především z kontinentálních US a také nemožností si mojí 753 vyfotit, takže tentokrát bez dokumentace ☹
Honolulské letiště má něco do sebe. Pravda, sice ničím nevyniká z amerického standardu, tj. od doby vybudování se na interiéry sahalo jen minimálně, ale příjemné jsou otevřené koridory bez zdí a oken, které spojují jednotlivé části s hlavním terminálem.
Hlava mi ale jasně naznačila, že není čas se rozplývat vzdušností letiště, ale raději ať se zabývám cestou do ubytování. Naštěstí jsem prozíravě zvolil bydlení 15 minut autobusem od letiště, takže necelou hodinku po výstupu se už obě má Já – to normální, i to letecké – spokojeně oddávala slastnému spánku.
V Honolulu jsem bohužel zvolil jen dvě noci, takže hned následující den byl celkem nabitý, zvlášť když bylo potřeba celé dopoledne trochu nabíjet baterky na Waikiki, takže odpoledne zbyl čas už jen na prohlídku Pearl Harboru a rychlé projití po centru Honolulu. Hlavní body programu měly přijít až v následujících dnech…
Až později, když jsem si uvědomil, jak nudný routing jsem to pořídil, trochu mé letecké já litovalo, ale co už, nedá se s tím nic dělat, nebuďme tak povrchní.
S blížícím se odletem začala nabývat na aktuálnosti i otázka přeletů mezi jednotlivými ostrovy, kde už ono letecké Já úřadovalo, a to celkem vydatně
VIE-AMS
KLM, 737-800
LF 100%
Odlet z Vídně je pro většinu Čechů bonus, ne tak pro mě. Nevím, proč jsem se při koupi tak radoval. Odlet z kteréhokoliv evropského města je vlastně jednodušší. Člověk prostě sedne na nějaký low-cost, za hodinku a půl je tam a nic neřeší.
Takhle mě čekala dlouhá cesta z Provodína, nejdříve naší vlajkovou lodí - ČSAD Česká Lípa - do Prahy a pak nočním Regiojetem na Schwechat. A to je fakt za trest. V autobusech usnu málokdy a ani tentokrát se nestal zázrak. Ve Vídni jsem tak krátce před pátou ráno vystupoval dosti nevrlý a při představě dalších 23 hodin cesty před mnou skoro až agresivní.
Rychle se odbavit a aspoň trošku nabrat sílu do úplně prázdného MasterCard Lounge, snídaně člověka uklidní vždy:
V polospánku, ale už s trochu lepší náladou, jsem se tak mohl vydat vstříc nebesky modré 738 Nizozemských královských aerolinií, kde jsem v loterii při OLCI vyhrál místo 5A, za které se běžně připlácí. Inu, místa na nohy bylo opravdu požehnaně a strategická pozice vepředu taky nebyla úplně k zahození, v AMS mě čekal pouze 60minutový přestup, což věru není mnoho.
První ranní let byl narvaný po střechu, většina cestujících pokračovala dál do světa. Nastoupeno a naloženo ale bylo naštěstí včas a já tak s klidem mohl pozorovat probouzející se Vídeň a pak až do Amsterdamu oblačnost.
Tedy, oblačnost bych býval byl jistě se zájmem pozoroval, ale raději jsem se uchýlil ke krátkému spánku, ze kterého mě vytrhlo až finální paralelní přiblížení s jiným holandským buldou na Schiphol:
Chvála bohu jsme nedosedli na dráhu „Vprdelibaan“ (omlouvám se za peprný výraz, ale slušněji opravdu Polderbaan nazvat nejde), nýbrž na nejlépe umístěnou Aalsmeerbaan. Z letadla jsem sice pro jistotu vystřelil jako prázdné MDčko, to je pravda, ale nakonec mohlo v klidu dojít i na WC-pauzu i Albert-Heijn-pauzu. Ještě se rychle ujistit, zda se nekoná rušení či zpoždění, užít si chvilku pohledu na tabuli, která na první pohled dává najevo, že se člověk nenachází v žádné díře:
... a pak šupky ke gatu směr LAX.
AMS-LAX
KLM, 747 Combi
LF bohužel 100%
Jednou z mála pozitivních věcí na tomto routingu byla beze sporu bývalá vlajková loď KLM, a sice Kráska nebes 747 ve verzi Combi, kterou jsem ještě neletěl. Taky mě už láskyplně vyhlížela přes schipholská skla…
…já jí pochopitelně vrátil pohled plný obdivu a úcty a celý natěšený se jal boardovat. Je zajímavé, jak rychle se v člověku dokážou změnit pocity. Po nástupu se obdiv a úcta změnila v touhu ucpat si nosní dírky cementem, protože takový smrad se zažívá jen na záchodech v koženkových expresech do Ústí nad Labem. No a po usednutí na místo se obdiv a úcta změnila v čirou nenávist a pohrdání, protože zlatý Wizz Air. Tak tenhle routing se ti, hochu, fakt nepovedl...
Ale jo, asi po 15 minutách jsem se do sedačky přece jen nějak našteloval, notebook, polštář a deku horko těžko zapasoval mezi sedačku a okno a začal se pomalu těšit na přistání v LAX (to brzo). Zatím nás ale teprve vytlačili ze stojánky, nakonec i při této návštěvě (jako při všech předchozích) jsme se vydali směr „Vprdelibaan“, minuli exotické Surinamce
a po asi stotřicetiosmi hodinách taxování jsme konečně mohli nabrat směr LAX.
Vzhledem k denním časům letu jsem se – vzdor únavě - rozhodl neusnout a postupně se tak připravovat na kompletní časovou otočku (na Havaji je v tuto dobu o 12 hodin méně). Mí drazí spolucestující by mi spát stejně nedovolili. Vedle mě na middlu seděl Nigerijec na cestě z Lagosu kamsi do Kalifornie na konferenci nějaké pochybné církve. Choval se sice tiše, ale neustále se nakláněl k oknu s tím, že se omlouvá, ale má rád výhledy. Zrovna já jsem ho moc dobře chápal a snažil se mu vyhovět, ale co si budeme povídat, po 8 hodinách se má trpělivost pomalu měnila v chuť ho odtáhnout dozadu mezi palety carga a tam mu slušně vysvětlit, ať se mi příště radši vyhýbá...
A do uličky seděla postarší paní z Kazachstánu, která s manželem sedícím o několik řad vpředu letěla na návštěvu syna. Anglicky mluvila jen podle slovníku a nutně potřebovala pomoc s vyplněním imigrační karty. Ale aspoň se člověk zabavil, od Islandu až po hranice Kanady s USA stejně nebylo na co koukat.
Krátce po opuštění posledních koutů Evropy mi na stolku přistál oběd, přičemž se jednalo o výjimečně opravdu dobré jídlo, snad kromě toho divného salátu:
Překročením hranice USA začalo parádní IFE v podobě pozorování místy až neskutečně měsíční krajiny pod námi. Člověk někdy žasne. Nejdřív ledové pláně Kanady:
a pak postupně přes zasněžené vrcholky hor až po nevadskou poušť i s Hooverovou přehradou či Las Vegas v dáli:
Krátce před přistáním jsme ještě dostali kousíček hnusného pizza-rohlíku á la polotovar z Tesco Express:
a po 12 hodinách letu konečně zahájili klesání. Celkové pocity zůstanou spíše negativní. Jumbo je sice krásná věc, ale jen zvenčí (nebo když je prázdno), posádka neutrální, jídlo neutrální, IFE z doby bronzové, spolucestující spíše otravní, no zkrátka a dobře… rád tě vidím, LAX!
KLM parkuje u severního konce TBITu, odkud se k imigračnímu vozí cestující autobusy na Terminál 4. Tam jsme zůstali ve frontě viset zhruba hodinu, (dávali jsme přednost cestujícím z letu z Guatemaly), samotný proces imigračního ale proběhl vcelku rychle, bagáž znovu odbavena taky rychle, zbývalo tak jen přehupsnout pár metrů na Terminál 6, odkud se konalo pokračování cesty.
LAX-HNL
Delta, 753
LF 100%
Landside mě překvapila opravdu četnými možnostmi k občerstvení a také mimořádně zlou wi-finou. Ale to mi tak nevadilo, času do boardingu tolik nezbývalo a já se tak vydal odfotit jedno z těch raritnějších letadel, které mě čekalo - Boeing 757-300 alias Létající tužka.
Chyba lávky, absolutně z žádného úhlu pohledu nešel vidět byť jen winglet, škoda. No tak aspoň v Evropě raritní MDso:
Z myšlenek o absenci fotky mě však vytrhl počínající boarding, který zhruba odpovídá mým představám nástupu v nějaké čínské Horní Dolní dle čočíkových popisů. Navrch jsem uslyšel v chumlu lidí češtinu, naštěstí ale nešlo o klasického českého koupáka, který všude byl a ví, že ho právě čeká let největším dopravním letadlem světa Boeingem A380, ale o slušnou a tichou rodinku.
Zkoušel jsem adoptovat taktiku nicnedělání a unášení davem až ke gatu, kde se zoufalými výkřiky agentky snažily cestující přemluvit k nástupu podle zón na palubkách. To se jim nepovedlo, stejně jako mě taktika appeasementu, díky které bych se pravděpodobně na palubu vůbec nedostal nebo byl davem unesen do gatu vedle. Ne že bych nerad do Portlandu, ale přeci jen bych radši do své 753. No, co vám budu povídat, lokty se trochu použít musely, doufám, že tam nikdo nikoho neušlapal, ale v momentě, kdy jsem usedl na svém místě 37A, už mi byly případné ztráty jedno.
Jedno mi ale naopak vůbec nebylo, když ke mně přisedl kanadský pár s čerstvě narozeným infantem. Ten byl však chuděrka mimořádně hodný a já jen nechápu rodiče, že se s takhle malým dítětem vydávají na tak dlouhou cestu.
Nemožné se nakonec stalo skutkem a všichni se do dlouhé 753 nakonec nějak poskládali, posádka kopla do pedálů, a po objezdu celého LAX, během kterého se se samozřejmě naskytlo pár zajímavých a pro našince, kteří se v zemi neomezených možností nevyskytují tak často, i exotických pohledů…
A pak už tradá nad Pacifik, cesta to úplně krátká nebude:
ještě hodinku si užívat bezplatné wifi, užít si mimořádně bohatého občerstvení zdarma, kterým jsou americké domestiky proslavené, tedy jedné rundy nealka a pak už jen 4,5 hodiny zkoušet střídavě usnout a střídavě se zabavit civěním do nikam.
Když už se můj mozek po dlouhé cestě začal pomalu vypínat, přišlo vysvobození v podobě počátku klesání na HNL, zanedlouho se poprvé zjevilo Oahu a to už mě probralo dostatečně:
Nejdřív jsme celé Oahu přeletěli s pěknými výhledem na letiště i samotný ostrov:
Pak provedli ostrou pravotočivou zatáčku, přeletěli Pearl Harbor a po 29 hodinách od zabouchnutí dveří v Praze hladce dosedli na dráhu HNL.
To nás přivítalo podvečerním provozem především z kontinentálních US a také nemožností si mojí 753 vyfotit, takže tentokrát bez dokumentace ☹
Honolulské letiště má něco do sebe. Pravda, sice ničím nevyniká z amerického standardu, tj. od doby vybudování se na interiéry sahalo jen minimálně, ale příjemné jsou otevřené koridory bez zdí a oken, které spojují jednotlivé části s hlavním terminálem.
Hlava mi ale jasně naznačila, že není čas se rozplývat vzdušností letiště, ale raději ať se zabývám cestou do ubytování. Naštěstí jsem prozíravě zvolil bydlení 15 minut autobusem od letiště, takže necelou hodinku po výstupu se už obě má Já – to normální, i to letecké – spokojeně oddávala slastnému spánku.
V Honolulu jsem bohužel zvolil jen dvě noci, takže hned následující den byl celkem nabitý, zvlášť když bylo potřeba celé dopoledne trochu nabíjet baterky na Waikiki, takže odpoledne zbyl čas už jen na prohlídku Pearl Harboru a rychlé projití po centru Honolulu. Hlavní body programu měly přijít až v následujících dnech…