[Bonusový díl] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3786
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: (5/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod whiskey » 07. 03. 2018, 15:48

Vyborny report! :thumbup:
(Este Daiwa Boys reklamu by si mal spomenut, ked je to tvoj preferovany brand. Stoji za to urcite)


beardie
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 821
Registrován: 08. 10. 2011, 18:58
Bydliště: YYZ
Status: Online

Re: (5/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod beardie » 07. 03. 2018, 19:38

mam jednu technicku, neni tym opiciam zima, ked z jazierka vylezu?

jencik
Cestující First Class
Cestující First Class
Příspěvky: 521
Registrován: 23. 03. 2014, 15:03
Bydliště: KSC,PRG
Status: Offline

Re: (5/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod jencik » 07. 03. 2018, 22:02

Predpokladam, ze to bude podobne ako u ladovych medvedov, tie sa tiez vyhrabu z vody "osusia" a funguju spokojne dalej.

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: (5/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 08. 03. 2018, 21:16

Diky :thumbup: Opice fakt netuším, ale když vylezu z onsenu vyhřátý já, tak je velmi příjemné na chvíli posedět na zimě. Ale ne tam pak zůstat :D

MadLi
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 89
Registrován: 15. 02. 2009, 15:23
Status: Offline

Re: (5/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod MadLi » 09. 03. 2018, 12:26

zennie sorry za offtopic ale mas plz skusenosti s Ishigaki? Hladam plaze za rozumnu cenu z HKG kde budem 5-16.5. Rozumne vychadza Phuket alebo prave Ishigaki. Ide mi hlavne o pekne plaze na par dni. Beriem aj 4 rocnu dcerku takze ziadne dlhe presuny a tak...

Pripadne posli SZ. Diik


zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: (5/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 09. 03. 2018, 12:33

Mám, Ishigaki není špatné, ale na pláže nedoporučím, zase takový zázrak to není. Jestli pláže, tak Miyako - ISG-MMY je asi půl hodiny ATRkem a platil jsem za to tuším 4000 JPY ow (před pěti lety).

http://zennie.cz/blog/?p=6507

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3786
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: (5/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod whiskey » 09. 03. 2018, 16:51

Ked som bol v januari na Okinawe, tak som zvazoval vylet na Ishigaki a bolo to z OKA tak od 5k do 10k o/w 737 s NH same-day return.
A slusne plaze su aj na Okinawe, naviac je tam casto dost nie velmi beznych lietajucich veci na fotenie ;-)

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: (5/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 12. 03. 2018, 00:53

Díl šestý: kalamita v Yamagatě aneb jak jsem nespal v odstaveném shinkansenu

(taky by se to mohlo jmenovat „jak jsem měl samé dobré nápady“)

24. ledna 2018, Risshakuji (Yamadera), Ginzan Onsen, Yamagata


Když jsem odepsal původní variantu leteckého přesunu KMQ-CTS-KUH, upřednostnil koupi Japan Rail Passu a cestu shinkansenem, měl jsem docela jasno v tom, že samotné Tōhoku nechci jen projet skrz. Nenašel jsem moc zajímavých míst, která by byla v tuto sezónu přístupné, přece jen tady není úplně sezóna (pro referenci, tohle jsem fotil v severním Tōhoku 27. dubna). Ale nakonec jsem fajn program vymyslel.

Ale kvůli tomu byl nakonec dnešek docela logistický oříšek, takže raději rovnou přidávám mapku pro orientaci.

mapka.jpg
Mapka prefektur Fukushima, Yamagata a Miyagi

Mé dva dnešní cíle jsou Ginzan Onsen a chrám Risshakuji, běžně však nazývaný Yamadera, tedy „horský chrám“, obojí v prefektuře Yamagata. Dlouho jsem váhal, jestli tohle je možné stihnout za jeden den. Ne že bych byl úplně v časové nouzi, ale ani jedna z těch věcí mi nepřišla dost nosná na celý den, a v okolí jsem nenašel nic dostatečně zajímavého natolik, aby pro mě mělo cenu to protahovat na dva dny. Tato dvě místa nejsou nijak daleko od sebe, ale spojení mezi nimi je dost chabé. A nikde na internetu jsem nenašel ani žádné info o tom, jestli se to za den dá stihnout – protože spojení těchhle dvou věcí není úplně logické, navíc není logické do onsenového resortu (Ginzan Onsen) jezdit na otočku bez noclehu. Takže mi nezbylo než vzít do ruky jízdní řády (a jelikož do Ginzan Onsenu jezdí autobus, spoléhat na to, že jsou vygooglené jizdní řády tohoto aktuální, což nezřídka nejsou) a poskládat to dohromady, což není úplně jednoduché – vlaky Sendai-Yamagata jezdí jednou za hodinu (a potřebuju ho použít 2x), shinkansen Ōishida-Kōriyama jednou za hodinu a půl, bus Ōishida-Ginzan Onsen každým směrem 5x denně. Kromě toho nemám moc spolehlivou informaci, za jak dlouho se dá stihnout výšlap na Yamaderu a zpět. Tohle se vygooglit sice dá, jenže všechny informace se vztahují k létu. Jak je to teď, když je tam metr sněhu?


Ano, ubytovat se v Yamagatě, nebyl by moc velký problém to stihnout. Ale mně se do Yamagaty nijak nechtělo – protože Sendai a Koriyama mají do Yamagaty velmi dobré spojení a jsou tam hotely již dříve zmiňované hotelové sítě, kde si můžu bydlet zadarmo, resp. za body, které v blízké době nemám stejně jak využít. A ten čas projetý navíc mě zase tak moc netrápí, sice si budu muset přivstat a vrátím se později, ale to ničemu neškodí. Řešení toho, jestli se ty dvě věci dají stihnout za den, v sobě totiž mělo několik zásadních faktorů. Zaprvé stihnout konkrétní věci, než zapadne slunce, zadruhé busy do Ginzan Onsenu, které jezdí jen 5x denně. To, že pak budu muset sedět za tmy ještě dvě hodiny ve vlaku, je věc, která už pak ničemu moc nevadí. Proto jsem volil variantu bydlet zadarmo v pěkném hotelu (a dojet delší vzdálenost) než bydlet za japonské těžké peníze v podstatně horším hotelu (s kratším dojížděním).


Logické mi přijde bydlet v Sendai, je to blízko, jenže to by dávalo smysl ve chvíli, kdybych chtěl jet nejdřív do Ginzan Onsenu a po cestě zpátky stihnout Yamaderu. Jenže dává snad smysl nejprve se naložit do onsenu a pak jít na výšlap? Těžko. Navíc Ginzan Onsen je velmi pěkný právě v noci. A spojení z Ginzan Onsenu do Sendai je blbé, vlak Yamagata-Sendai jezdí jednou za hodinu a je to pomalý horský hrkač, kterým se vám nechce jet po náročném dni.


Takže koukám na Fukushimu, z které je přímý shinkansenový spoj do Sendai, do Yamagaty i do Ōishidy (odkud jezdí bus do Ginzan Onsen). Jenže tenhle hotel tam taky není (tak nějak jsem čekal, že bude). Ale je v nedaleké Kōriyamě. A vybavuju si z loňska, že když jsem bydlel ve stejně síti v Tokyu někdy loni, ve výtahu byly reklamy na nově otevřenou pobočku v Kōriyamě, takže to tam určitě bude pěkné. Shinkansen z Ōishidy jede asi dvě hodiny, poslední v devět večer. To je v pohodě i s rezervou. Proto jsem vybral Kōriyamu.


Ráno si tedy moc nepřispávám, čeká mě toho dost. V 7 budíček, parádní snídaně ve vietnamské restauraci pod hotelem a 08.30 už sedám do shinkansenu směrem Sendai, kde přestupuju na vlak směr Yamadera. Z mapky výše sice vypadá logičtěji jet přes Yamagatu, což je vskutku blíže, ale spoje jezdí málo často a hůř navazují, takže mě Sendai vyjde líp i přes 20min přestup, který použiju k sehnání místenek na zítřejší daleký přesun: Kōriyama – Sendai – Shin-Hakodate-Hokuto – Minami-Chitose – Kushiro.

SAM_8893.JPG
Shinkansen na trase Kōriyama–Sendai.


SAM_8895.JPG
Lokální vlak na trase Sendai–Yamagata

Sněží, už od rána. A čím dál do hor, tím víc přituhuje. Právě trať Senzan (Sendai–Yamagata) vede přes hory, staví na nádražích, kde je vidět dva baráky a dál jen bílo. Poprvé začínám mít obavy, jak to vlastně dopadne. Je vůbec Yamadera v zimě otevřená? Ano fotky ze zasněžené Yamadery jsem viděl, proto jsem tam chtěl jet (znám ji jako letní destinaci), ale pokud nebude odhrabaná přístupová cesta, můžu na to rovnou zapomenout. Teprv v tuhle chvíli mě napadá, že bych to mohl na netu ověřit… to by tu ale musel být signál.

SAM_8902.JPG
Průměrné nádraží na trati Senzan

Nádraží Yamadera pod chrámem už je v místě, kde trať sjíždí z hor, takže už tu nejsou dva metry sněhu, ale jen jeden. Vystupuju a vydávám se podle mapy k přístupové cestě k chrámu. Je tu mrtvo, venku skoro lidi nejsou. Procházím zhruba 500 metrů městem, které je podle hotelů a restaurací v létě populárním místem pro návštěvu, ale… ze všech těchto podniků vypadá právě jeden, že funguje. Auta vypadají, že odsud odjedou až na jaře. To sem přijde tak v květnu.

SAM_8906.jpg
Výstup na nádraží Yamadera


SAM_8915.jpg
Městečko Yamadera


SAM_8926.JPG
Městečko Yamadera


SAM_8908.JPG
Na tom konci nahoře je Yamadera.


SAM_8923.JPG
Městečko Yamadera


SAM_8920.JPG
Městečko Yamadera

Po chvíli docházím ke stezce, která vede k samotnému chrámu. No a teď mě čeká 1015 schodů. Proč jsem byl tak naivní, že mě ani nenapadlo se zamyslet nad tím, že by to mohlo být problém? Nakonec se ukazuje, že mám protentokrát více štěstí než rozumu – schody jsou odhrabány a vypadá to, že tudy i v uplynulých hodinách někdo šel. Paráda. Začínám stoupat, jde to nakonec docela pohodlně, ale na cestu dolů se netěším.

SAM_8949.JPG
Stoupání k chrámu


SAM_8948.JPG
Stoupání k chrámu

Chrám je docela rozsáhlý, celý stavěný na skále, dokážu si představit, že když zrovna není vánice, je odsud pěkný výhled. Nahoře se zdržuju zhruba hodinku focením. Budovy chrámu nejsou přístupné, většina je zamčená, zbytek není pro veřejnost – dvakrát tady narazím na mnicha, jeden dokonce odhrabuje sníh. Jsou tu ale místa totálně neodhrabaná, takže párkrát se opět brodím ve sněhu do půlky stehen, abych došel k místu, odkud udělám pěknou fotku. V brodění už mám trénink z dřívějška, tu je to naštěstí čerstvý prašan, který se na rozdíl od zmrzlého starého sněhu chová docela předvídatelně.

SAM_8995.JPG
Risshakuji


SAM_8987.jpg
Risshakuji


SAM_9044.JPG
Risshakuji


SAM_9020.jpg
Risshakuji


SAM_9015.jpg
Risshakuji


SAM_9062.jpg
Údolí s vesničkou Yamadera, v pravém dolním rohu nádraží, ze kterého jsem přišel

Cesta dolů je podstatně horší, třikrát málem uklouznu, ale vždy se nějak udržím. Schody jsou totiž pořádně namrzlé, část je jich vždycky odhrabaná, ale ne vždy je to ta část, ze které se dá držet zábradlí. Do odjezdu vlaku do Yamagaty mám v době příchodu do vesnice ještě asi 25 minut, což mi dává prostor pro patnáctiminutovou zastávku v obchodě se suvenýry/restaurací, jediném místě, které bylo otevřené. Dávám si amazake, doslova „sladké sake“ – sladký nápoj z rýže, který se servíruje horký a pije právě typicky v zimě. Ač samo „sake“ znamená „alkohol“, amazake je bez alkoholu. K tomu dostávám ještě čaj a tsukemono. Příjemná zastávka.

SAM_9072.JPG
Zastávka na amazake


SAM_9074.JPG
Včera jsem poprvé viděl MHD se sněhovými řetězy, dneska poprvé vidím zákaz vstupu do budovy s mačkami…

Přicházím do čekárny nádraží osm minut před plánovaným odjezdem vlaku. Zrovna se ozývá hlášení, že vlak je opožděn a přijede asi za pět minut. To mi přijde nějaké divné, asi jsem blbě rozuměl. Jdu na nástupiště, kde se hlášení ozývá znova. Teď mi to teprv dochází. Tenhle vlak měl opravdu jet už před hodinou, ale zapadl ve sněhu. Opět mám více štěstí než rozumu, protože odjedu zhruba dvě minuty před pravidelným odjezdem svého vlaku. Kdybych přišel přesně na čas (což v Japonsku naprosto běžně dělám, protože se obvykle dá spolehnout), dost možná bych se svého vlaku dočkal klidně taky o hodinu později, a to už bych se s výletem do Ginzan Onsenu mohl rozloučit definitivně.

Dojíždím do nedaleké Yamagaty, kde jen přestupuju na shinkansen dál na sever. Čas mám dobrý, takže se stavuju na nudle přímo na nástupišti. Již několikrát zmiňovaný pokrm soba je typickým jídlem, co prodávají vývařovny přímo na nástupištích, já ale tentokrát volím udon, pšeničné nudle s bramborami – chlubí se, že místní specialita (v Japonsku mají nějakou specialitu všude… kde neměli, vymysleli. Zrovna brambory se v japonské kuchyni používají dost málo.).

SAM_9079.jpg
Oběd

Do Ōishidy jedu zhruba hodinku. Kousek za Yamagatou ještě jsou vidět baráky a stromy, za chvíli vánice zesiluje natolik, že není vidět nic než bílá tma. Ōishida je předposlední zastávkou na trati, vlak je téměř prázdný, nicméně ti, co v něm ještě sedí, téměř všichni vystupují se mnou. Ginzan Onsen jsem donedávna vůbec neznal, ten jsem totiž našel až když jsem explicitně hledal, co se tady dá v zimě navštívit. Mezi místními je asi známější, anebo byl čerstvě zpropagován, protože před pár dny v Tokyu jsem viděl řadu reklam právě na něj. Trochu se bojím o místo v buse, ale záhy se ukazuje, že na bus nemíří skoro nikdo – na všechny čekají hotelové shuttly.

Každopádně to, co vidím před nádražím, umím stěží popsat jiným slovem než kalamita. Sněží tak hustě a fouká tak silně, že jen pohybovat se venku je velmi nepříjemné. Během pár minut se mi podaří najít autobusovou zastávku a ověřit, že jízdní řád, který jsem našel na internetu, odpovídá skutečnosti, paráda. Jede to až za 15 minut, takže se jdu ještě trochu projít.

SAM_9100.jpg
Ōishida


SAM_9096.JPG
Ōishida


Bus má nakonec na příjezdu zpoždění asi 15 minut, ale ukáže se, naštěstí je v nádražní budově závětří a automat na horké nápoje, takže je to snesitelné. A když autobus jede po bílé ploše, na které mnohdy není poznat, že se pod ní skrývá asfaltová silnice, upřímně si děkuju, že tentokrát převážil rozum a nepůjčil jsem si auto, o čemž jsem uvažoval. Krátké video pro představu (sorry na šířku to nešlo). Netřeba asi vysvětlovat, že cesta do hor za těchto podmínek jde dost pomalu a místo 40 minut trvá asi hodinu a čtvrt. Paráda, když vezmu, že jsem časoval tak, že tam budu mít zhruba dvě hodiny.

SAM_9113.jpg
Automat v Ginzan Onsenu

No, mám nakonec asi hodinku a čtvrt. Co už, není to moc. Cíl mám jednoduchý – pokoukat na krásně nasvícené onsenové městečko, které se táhne podél řeky. Je to tam maličké, ale pěkné právě hlavně když je to celé zasněžené (že probíhající vánice výhled dost zhoršuje, je druhá věc). No a když jsem u toho, tak se v jednom z onsenů samozřejmě vykoupat. Hlavně toho se pochopitelně nemůžu dočkat.

Z autobusového nádraží je to do městečka ještě asi půl kilometru. Cesta je sice odhrabaná, ale sněží velmi vytrvale, klouže to, navíc jak zapadlo slunce, nastupuje solidní zima, takže se fakt nejde dobře. Nakonec se přede mnou otevírá onen proslavený výhled. Který se fotí dost blbě, protože jakmile vytáhnu foťák, mám na filtru sníh.

SAM_9115.JPG
Ginzan Onsen


SAM_9122.JPG
Ginzan Onsen

No, a jak mi dneska celkově trochu zamrzá mozek, tak mi teprve v tuto chvíli dochází, že jsem si neuvědomil jednu věc. Ověřoval jsem předem, že zhruba půlka místních ryokanů nabízí higaeri onsen (placený vstup do koupele pro ty, co v daném ryokanu nebydlí). Ale už mě nenapadlo zkontrolovat časy, ve kterých toto ryokany nabízí. Protože velmi dobře vím, že to nejčastěji funguje tak, že ryokany mají zavřený onsen od 10 nebo 11 (po check-outu) zhruba na hodinu kvůli čištění, pak ho přes den nabízejí jako higaeri (když jsou vícedenní hosté venku) a k večeru už je zase jen pro ubytované hosty.

Infocentrum je zavřené a zapadané sněhem, takže se jdu podívat do jednoho z ryokanů, co na internetu píšou, že higaeri onsen nabízejí. Smůla, prý teď večer už ne. Jdu do druhého. Taktéž. Ptám se, jestli netuší, jestli teď někde mají. Prý určitě ne. Ptám se, jestli se tu fakt nedá nikde vykoupat. Támhle je veřejný onsen, jedině tam.

Tohle jsem zdupal. Mířím znovu do vánice a hledám veřejný onsen. Je mi jasné, že to nebude nic moc. Je tam kasička na stoyenovou minci, šatny se skříňkami pro místní a pak samotný onsen, „vana“ má tak 1.5x3 m, prostředí dost nepěkné. To by nevadilo, kdybych bral onsen jako čistě funkční věc, což teď beru – horkou vodu fakt vítám (a to, že jsem byl natěšený do nějakého krásného onsenu jde stranou). Bohužel vadí něco jiného – že jsou tu dva Číňani. Teda na pánské straně, několik jejich kamarádek je pak za stěnou na ženské straně. Jak to u čínských turistů bývá, opěvovaná pětitisíciletá historie, jíž se tak rádi ve vymezení oproti japonským „barbarům“ často rádi chlubí, je zatím nestihla naučit ohleduplnosti a respektu ke kultuře, ve které jsou návštěvníky. V tomhle případě třeba tomu, že onsen slouží pro klidný relax, a pokud chtějí skákat do vody a řvát po sobě přes oddělující stěnu, bylo vhodnější jet na pláž nebo do aquaparku. Proto po pěti protrpěných minutách v horké vodě znechuceně odcházím a při oblékání v šatně mám fakt chuť jejich košíky s oblečením vysypat venku do řeky.

SAM_9133.JPG
Ginzan Onsen


SAM_9137.JPG
Ginzan Onsen


Tak tohle jsem vyřídil rychle, do odjezdu busu mám pořád ještě asi 45 minut. Mise projít se mezi krásnými ryokany onsenového městečka splněna, mise vykoupat se… splněna v rámci možností. No, tak se asi zkusím podívat po něčem k jídlu nebo aspoň pití na zahřátí. Jelikož vím, že skoro každý barák je luxusní ryokan, ani tam nezkouším jít. Ty restauraci budou mít, ale najíst se tam by mi sebralo rozpočet tak na pět dní stravy a bus bych samozřejmě nestihl. Takže otevírám Google a TripAdvisor, vyfiltruju, co je otevřené teď. Skoro nic. Jedna nudlárna – dojdu na dané místo a vůbec nic takového tady nevidím. A pak ještě jeden podnik kombinovaný s obchodem se suvenýry. Prý mají vynikající karēpan (smažený koblížek z těsta plněný kari omáčkou a vajíčkem). Je to až někde za rohem, nemůžu najít, ale podaří se. Než vejdu, trávím zhruba minutu tím, že se ze sebe snažím setřepat co nejvíce sněhu, pak vcházím, nikde nikdo, mezitím si čtu jídelníček, ale když přijde paní, rovnou mi oznamuje, že akorát zavírá. Ale může mi prý dát akorát tak karēpan, má je akorát horké, čerstvě nasmažené. No vida. Tak beru dva. Ale musím si je prý sníst venku, že to fakt balí. Hm, co mi zbývá. Těsním se venku před dveřma v závětří, aby mi do rozkousnutého karēpanu tolik nesněžilo. Druhý už jím přesto napůl ledový.

SAM_9149.JPG
Ginzan Onsen


Během zbývajícího času zkouším ještě udělat pár fotek, pak se zašívám v budce u infocentra, kde je automat na horké pití.

SAM_9167.jpg
A ještě poslední foto z Ginzan Onsenu

Jo, pokud byste se chtěli zeptat, proč jsem tady nenocoval, tak je to samozřejmě dobrý dotaz. Protože zaprvé, když jsem cestu sem vymyslel, mám pocit, že už bylo všechno ubytování plné. Ale pravděpodobně bych do toho nešel ani tak – jsou to opravdu pěkné ryokany, takže bych musel sáhnout pěkně hluboko do kapsy. A platí se tu za pokoje, které běžně ubytují celé rodiny a podle toho jsou taky naceněny. Nemusí to být až zase takový masakr v absolutních číslech, že bych si to nemohl dovolit, ale přece jen když jedu úplně sám, navíc bych tu byl tak akorát „na přespání“, tak částky kolem 20 000 yenů (kde to tak začíná) jsou trošku přes čáru.

SAM_9176.JPG
Takhle vypadám já po pár minutách venku…


Tímto pro dnešek fotky končí, zážitky začínají :D

Vydávám se zpět na autobusovou zastávku, abych tam byl akorát tak na čas. Už tu čeká banda Taiwanců, přidávám se k nim. Je jich asi osm a krčí se v budce s vnitřním prostorem zhruba 2x1 metr se dvěma lavicemi. Podaří se mi tam prodrat, ne že by tam bylo teplo, ale aspoň je tam závětří a taky trochu zadýcháno. Kromě lavic je tu ještě telefon a teploměr ukazující −12 °C.

Když bus deset minut po svém pravidelném odjezdu stále nejede, tak nějak si říkám, že ten shinkansen, na který je bus navázán, asi nestihnu. Co už, tak nebudu doma v 9, ale v 11, stejně mě zítra čeká přesunový den, tak to dospím v buse.

Jenže když klepu totální kosu (zase tak moc oblečení jsem si nevzal a kairo do bot jsem chytře nechal v hotelu na stole) dalších 10 minut, tak mi dochází, že pokud to nedojede tak do půl hodiny, tak se můžu rozloučit se stíháním posledního shinkansenu a připravovat se na nocleh někde v Ōishidě, kde je asi deset baráků, dva taxíky a kalamita.

Zima, zima. Přemýšlet se mi nechce, jediné, co se mi chce, je zalézt do postele nebo do onsenu. Ale je třeba vymýšlet záložní plány. Zjišťuju, kolik by stál taxík, s tím, že si uvědomuju potenciální marnost takové investice – pokud zapadl bus, taxík, pokud vůbec nějaký půjde sehnat, nemusí dopadnout o moc líp. Taxík by měl stát kolem 6 000 yenů, je to sice fuj, ale pořád lepší než vytuhnout v horách.

Nakonec se po dalších dvaceti minutách přibližuju k telefonu a ve chvíli, kdy se chystám vytočit telefonní číslo autobusové společnosti napsané pod jízdním řádem (abych se zeptal, jestli bus dneska ráčí přijet… ne, že bych čekal, že budou mít k dispozici informace, které by mi pomohly, ale… zoufalost je zoufalost, taxíka bych zkusil volat hned poté, třeba by se mi podařilo ukecat některé z Taiwanců, aby jeli se mnou a pomohli mi ho zaplatit), tak slyším čínské zvolání, že „je tu“. Paráda, bohužel mě kvůli cestě k telefonu sice celý taiwanský dav předběhl, ale během těch asi dvou minut, co stojím zmrzlý v blizardu frontu do busu, jsem vlastně šťastný.

Dolů to pojede rychleji, ptám se řidiče, na jak dlouho to odhaduje, odpovídá diplomaticky, ale když se ptám, jestli to zvládne do hodiny, tak prý s přehledem. A fakt to zvládá za dobu jen o málo delší, než je v jízdním řádu. Takže mám ještě asi 15 minut do odjezdu shinkansenu. No není to paráda?

Jdu rovnou na nástupiště a koukám, že tam vlak stojí. Ale není to můj, má nižší číslo (tzn. dřívější čas odjezdu). Akorát se ozve hlášení, že shinkanseny jsou opožděny. Hm, tak to je radost. Když už chci nastoupit, že si sednu do tepla, sundám promáčené ponožky, usuším nohy, sklopím sedačku a půjdu spát… tak mi dojde, že je to shinkansen jedoucí opačným směrem. A sakra. Ptám se nádražáka, co se děje. Zapadla trať, ne ta směrem na jih, ale dál pryč na sever. Což by mě nemuselo trápit, jenže trať je jednokolejná, a vlaky se nemají jak vyhnout. Takže dokud neodjede na sever ten, co tu stojí, tak nemá jak přijet ten můj. Kdy se to zprovozní? To nikdo neví a nádražák je nevrlý mou otázkou viditelně napruzený. To v Japonsku, kde fungují služby s naprostou profesionalitou, může znamenat jen jednu ze dvou věcí. Buďto jsem narazil na idiota (a to se relativně často stává jen v Kyōtu, jinde velmi výjimečně) anebo profesionálně uklouzl poté, co se ho na stejnou otázku za poslední hodinu už ptalo tak 30 lidí. Zhruba tolik se nás tu v malé čekárně pohybuje.

Místo na sezení si sice najdu, dokonce hned vedle automatu na horké pití. Jenže je tu pár lidí, co je nervózní a chodí tam a zpět, dovnitř ven. Vevnitř je krásně vytopeno, venku ale tak −15 a jakmile se někdo v těsné čekárně pohne, dveře na fotobuňku reagují a jmou se dovnitř pouštět zimu. To je ještě ten lepší případ, horší je, když se dva idioti synchronizovaně postaví ke dvěma dveřím na opačné straně čekárny a spouští průvan.

Po půl hodině nadávání v duchu shinkansen na sever odjíždí a ozývá se hlášení, že ten náš přijede. Hurá. Mezitím jsem na internetu stihl najít informační web JR hlásící mimořádnosti a zpoždění (za těch 10 let, co do Japonska jezdím, jsem to nikdy nepotřeboval…) a zjišťuju, že jižně od Yamagaty to taky nevypadá úplně růžově. I ty shinkanseny, co už odjely před mým příjezdem, taky někde dále na cestě čekají.

Konečně se shinkansen ukazuje a já věřím, že mám pro dnešek vyhráno a dřív nebo později dorazím do Kōriyamy. Po cestě do Yamagaty, prvního většího města (podle kterého se jmenuje celá prefektura, kde se dnes pohybuju), stavíme asi 3x, pokaždé stojíme asi 10 minut a nabíráme další zpoždění. Ve stanici Tendō, poslední před Yamagatou, stojíme asi 20 minut. Z vlakového rozhlasu se ozývá, že kdo jede jen do Yamagaty, ať si přestoupí do lokálního vlaku, ten odjede dřív. A taky se opakovaně ozývá hlášení, že se průvodčí má okamžitě dostavit ke strojvedoucímu. Tohle hlášení jsem ještě nikdy neslyšel a moc pozitivními emocemi mě nenaplňuje.

Za chvíli se průvodčí ukáže v našem vagóně. I když sedím uprostřed, obchází jednu skupinku po druhé (celkově je tady asi 12 lidí) a mě přehlíží, až nakonec sbírá odvahu a jde ke mně. Tak nějak tohle už čekám, Japonci jsou z cizinců vystresovaní, protože neumí anglicky, a způsob, jak tuhle krizovou situaci „řešit“, je to nechat vyhnít co nejdýl a doufat, že se to třeba mezitím vyřeší samo (cizinec vystoupí nebo s někým anglicky mezitím domluví, co se tu děje). Nevyřešilo a průvodčí přichází za mnou, velmi viditelně se mu ulevuje, když se ho rovnou japonsky zeptám, co se teda děje.

Opakuje víceméně to, co znělo z rozhlasu. Ale já nejedu do Yamagaty, ale až do Kōriyamy. Tak to bude složitější. Vysvětluje, že i tak bych tím vlakem měl jet, protože shinkanseny, které odjely před tímto na stejné trase, stejně všechny stojí v Yamagatě a čekají na zprůjezdnění trati. Takže pokud dneska pojedou, což nikdo vlastně neví, tak pojedou dřív ty, co už tam stojí. Nemám z toho radost, ale znovu nasazuju promáčené ponožky a přesouvám se do osobáku. Zhruba po 20 minutách jsme v Yamagatě.

Vydávám se rovnou na nástupiště shinkansenu, kde se ptám u okýnka, jak to vypadá se shinkanseny do Tokya. „Třeba nepojedou. Zeptejte se nahoře v kanceláři.“ A jak už dostávám vágní odpovědi, tuším, že je průser (který si nikdo v Japonsku netroufne říct na plnou hubu). Vydávám se do kanceláře nahoru. Tam už stojí asi pět lidí a řeší přebookování lístků na zítra. Dostávám se na řadu a ač cedule zatím hlásí stále jen neurčité zpoždění, po prohlášení místního zaměstnance, že „existuje možnost, že se dnes nepodaří trať zprůjezdnit a nezbyde než přespat v hotelu“ už ne že tuším, ale velmi dobře vím, která bije. Po troše hádání (zapadanou trať jim nevyčítám, neschopnost se jasně vyjádřit, abych se podle toho mohl zařídit už ano). Pak mi říká, ať ještě chvilku počkám, čekám asi 10 minut ve stejném průvanovém mechanismu jako nádraží v Ōishidě a tak nějak přemýšlím, jak to chtějí řešit, jestli mi třeba nabídnou/zaplatí nějaké ubytování. Jo, nabídnou. Přijde mě vyzvednout, ať jdu s ním, popocházíme směrem k nástupišti. Vysvětluje mi, že támhle dolů asi tak za půl hodinky přijede shinkansen, který tu bude 10 minut stát, a pak pojede do depa. A že ať jdu do něj, v depu se topí, dají mi i deku a ráno to vyjede směr Tokyo. No paráda, jsem tak promrzlý a promáčený, že ho rovnou (bez úsměvu) posílám někam, protože v tomhle stavu fakt nebudu půl hodiny čekat na to, abych strávil noc v kdovíjakých podmínkách.

Takže se vyhrabávám ven z nádraží a koukám na net. V okruhu několika kilometrů jsou dva hotely s volnými pokoji, naštěstí nejsou předražené. Jeden stojí asi 7 000 a je zhruba kilometr daleko, druhý 6 000 a je asi kilometr a půl. Má horší hodnocení, ale… má onsen. Neváhám.

Jenže onsen je jen do půlnoci, což je asi za 40 minut. Kašlu na pěší cestu, mám toho dost a venku furt sněží, beru taxi. Dojíždím do hotelu, který vypadá, že pamatuje pád tokugawského šógunátu, a check-in zpomalenému dědovi za pultem trvá asi 10 minut, takže než dojdu na pokoj, vím, že onsen už mě nepustí. To jsem to dopracoval. Jdu si do FamilyMartu pod hotelem koupit chūhai, taková limča s 9 % alkoholu. A vypiju skoro na ex, mám pocit, že potřebuju něco silnějšího. Během toho si říkám, že mohla být sranda ten shinkansen vzít, vyspal bych se asi stejně debilně, a aspoň bych mohl machrovat, že jsem spal v shinkansenovém depu. Mezitím ždímám mokré ponožky, věším je ke klimatizaci, kterou pouštím naplno, a jdu se na pár hodin prospat. Abych totiž stihl na snídani a následně odjezd zarezervovaným vlakem z Kōriyamy na Hokkaidō, musím stihnout první shinkansen, který jede 06.35. Usínám velmi rychle během reflexe toho, jak jsem si ten dnešek parádně vymyslel a jak jsem úžasně ušetřil spaním v hotelu v Kōriyamě zadarmo… :)

Příští díl: cesta na daleký sever
Naposledy upravil(a) zennie dne 11. 04. 2018, 00:12, celkem upraveno 1 x.

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3786
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: (6/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod whiskey » 12. 03. 2018, 09:17

no pekne, a ja som bol prekvapeny, ked som dosiel 12.1. zo Shin-Hkodate-Hokuto s prestupom v Omiya o 5 minut neskor oproti cestovnemu poriadku :shock:

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: (6/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 12. 03. 2018, 17:11

Já se tě vlastně chtěl zeptat a zapomněl jsem, tys tam v zimě dělal co? :)

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3786
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: (6/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod whiskey » 13. 03. 2018, 00:18

zennie píše:Já se tě vlastně chtěl zeptat a zapomněl jsem, tys tam v zimě dělal co? :)

je to komplikovane, chcel som dat komplet dostupny shinkansen z Kagoshimy do Shin-Hakodate-Hokuto, a zacal som na Okinawe...

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: (6/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 14. 03. 2018, 01:06

Což zní taky jako parádní cesta :) Projet si dostupnou část shinkansenu byl jeden z dalších důvodů, proč jsem zrušil letecký přesun, když jsem totiž tímhle směrem jel naposled, shinkansen končil v Hachinohe. Ale o tom v příštím díle.

persona
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2056
Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
Bydliště: BRQ
Status: Offline

Re: (6/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod persona » 25. 03. 2018, 13:46

Skvělé pokračování a zasněžená vesnička působí opravdu idylicky - takový ten nenápadný a útulný a neokázalý luxus. :-) Některé zimní obrazy ve mně evokují zimní část slavného Kwaidanu, případně tvorbu jiných japonských filmových klasiků nejen 60. let.

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: (6/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 26. 03. 2018, 17:14

Díky díky - to, co popisuješ, je v Japonsku velmi časté (a příjemné) :)

A každopádně se moc omlouvám za zpoždění. Jsem na dvoutýdenní cestě po čínském venkově a horách, takže nemám prostor na psaní. Myslel jsem, že stihnu ještě jeden díl napsat během šesti hodin v IST po cestě sem (a zmínit, že bude pauza), ale nějak to nevyšlo. Doletím 3. 4. a pak už bych měl mít čas to relativně stabilním tempem dotáhnout do konce :thumbup:

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: (6/14) Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 11. 04. 2018, 00:44

Intermezzo: cesta na daleký sever

25. ledna 2018, Yamagata, Kōriyama, Chitose

V hotelu v Yamagatě spím sotva čtyři hodiny, než musím vstát a vyrazit na nádraží, abych se dostal zpět do Kōriyamy. Jak jsem psal, musím stihnout první shinkansen v 06.35, abych stihl dojet do Kōriyamy, sbalit se, chvíli spočnout a pak vyrazit na nádraží a shinkansenem na daleký sever. Na tento více než 1200 km dlouhý přesun mám předem zařízené lístky, jako bonus ještě stihnu na hotelu snídani, žádný problém, ne?

Jenže kalamita neskončila, kalamita trvá. 40 minut na 1.5 km cesty se neukazuje tak super, jak jsem si myslel, protože menší silnice jsou zapadané sněhem, který se nestihl ujezdit, větší cesty jsou sice odhrabané, ale zato krásně namrzlé, takže na nádraží dobíhám tak tak. Co mě tam čeká? Hlášení o zpoždění.

A sníh.

SAM_9183.JPG
Čekání na ranní shinkansen

Ano, shinkansen má zpoždění. Kdy pojede? To nikdo neví. Znovu si děkuju, že jsem nespal v tom depu (i když by to nepochybně byl fajn zážitek). Kde bych teď mrznul a jak bych se odsud dostal?

Za chvíli se ozývá hlášení, že vlak dojede za půl hodiny. Už nic neříkám, ani nenadávám, naopak, mířím do nudlového stánku, kde jsem o den dřív obědval, objedávám horké nudle, po nich ještě kávu, a čekám si pěkně v teple, než se vlak uráčí přijet. Nakonec přijíždí jenom s asi 50min zpožděním. Nasedám, chtěl bych dospat, ale takovou nějakou nervozitou a otráveností se mi nedaří usnout. Možná i kvůli tomu, že vím, že se svým štěstím bych akorát tak zaspal a dojel do Tokya.

Jsem rád, že vlak přijel rozumněji než jsem čekal, ale ještě není vyhráno. V každé ze tří zastávek čekáme na jiný vlak, a když už přijíždíme do Fukushimy, kde se naše trať připojuje na páteřní, odhaduju, že dál už to musí přece jet bez problémů, takže dojedu akorát před koncem snídaně na hotelu… tak brzdíme a 15 minut čekáme na uvolnění koleje, ve Fukushimě na nádraží pak dalších 15 minut, než přijede vlak, se kterým nás spojujou. Už jsem rezignovaný, takže si hraju nějakou hru na tabletu a jsem rád, že sedím v teple – mohlo by to být horší. Třeba v mrazu a vánici v budce uprostřed divočiny jako včera v noci.

Dojíždíme do Kōriyamy. Ne, snídaně na hotelu už dávno skončila, takže i tenhle aspekt skvělého hotelu, za který jsem byl tak rád, jsem parádně využil. Jo a vlak už taky nestíhám. Kdybych stihl během 20 minut doběhnout z nádraží do hotelu, sbalit a doběhnout zpátky na nádraží, tak bych měl šanci stihnout vlak, který dojede do Kushira (má dnešní cílová stanice) o dvě hodiny později. S tím, že bych musel dojet do Sendai a tam doufat, že se mi během 20 minut podaří sehnat místenku na vlak dále na sever, protože ten nemá bezmístenkové oddíly. Pokud nějaká místa ještě budou.

A tohle já nemám zapotřebí. Takže počítám s vlakem, který dojede do Kushira o čtyři hodiny později než byl plán. Tedy o půlnoci. Nešikovné, ale… nebudu se nikam hnát. Po příjezdu do Kōriyamy tedy mířím rovnou k prodejně lístků a vyzvedávám místenky na sérii vlaků, která vyjíždí za hodinku. Mířím na hotel, za 20 minut mám akorát check-out. Odtud do pobočky řetězce Matsuya vedle hotelu, kde si beru jídlo s sebou. A za chvíli už zase sedím ve vlaku. Teda tak jednoduché to není – vlak má kvůli kalamitě zpoždění. Naštěstí jen 15 minut.

O hodinku později jsem v Sendai, velké město, kde přestupuju na rychlý vlak, který spojuje Tokyo a Hokkaidō. Tento vlak totiž v Kōriyamě nestaví. Na zpožděný vlak čekám půlhodinu – nemusím doufám zdůrazňovat, že tohle už mě fakt nerozhodí. A pak už jedu tři hodinky na sever, s průjezdem 54 km dlouhého tunelu Seikan (donedávna nejdelší tunel na světě) až na ostrov Hokkaidō, na okraj města Hakodate, kde momentálně končí trať shinkansen. Sem byla protáhnuta relativně nedávno (na jaře 2016). Předtím končila ve městě Aomori, a ještě předtím v Hachinohe – a právě tam jsem dojel, když jsem tímhle směrem jel po železnici naposledy, v roce 2008. I proto pro mě tenhle přejezd má opět velkou nostalgickou hodnotu.

SAM_9192.JPG
Stále sněží…

Hakodate je město, které je sice docela fajn, ale už jsem tady byl, nezaujalo mě tak strašně moc a zimní období pro mě tady nepřináší extra přidanou hodnotu, abych se tu zastavoval, takže jedu rovnou dál. Kvůli zpoždění vlaku nemám na přestup 45 minut, ale jen 20, takže vlastně úplně akorát. Přestupuju na expres do města Chitose, což je jakési jižní předměstí Sappora.

SAM_9197.JPG
Přijíždí expres do Chitose

Bohužel chystám místo na levé straně vlaku (vpravo lepší výhled, pár pěkných sopek po cestě, ale místa už nebyla), takže moc nefotím. Přestalo totiž sněžit – ale nasněženo je tu solidně. A krajina už je tu dost jiná, řekl bych ne úplně nepodobná té naší středoevropské. Až na ty občasné sopky. Pomalu zapadá slunce.

SAM_9208.JPG
Krajina jihozápadního Hokkaidō

Do Chitose, resp. stanice Minami-Chitose, dojíždím kolem půl sedmé. Zjišťuju, že jsem se tu akorát o půl hodiny minul s kámošem, který sem jednou týdně jezdí pracovně, škoda. Ale mám tady hodinu a půl na to, abych sehnal večeři, čili od něj rovnou vyzvídám, kam zajít na jídlo.

Když jsem stejnou trasu Hakodate-Kushiro jel před deseti lety, dojel jsem expresem až na konečnou do Sappora, odkud jsem sedl na opačný expres do Kushira (vyjíždí zpočátku na stejnou trať, a za Minami-Chitose se rozpojují). Protože proč ne, nechtěl jsem čekat v nějaké díře, když pak stejně pojedu stejným vlakem, žádný dřívější není. Hokkaidō celkově a Kushiro konkrétně už je taková díra, že sem jezdí jen čtyři expresní vlaky denně.
No a proč jsem nedojel až do Sappora tentokrát? Protože už jsem tam byl milionkrát. A protože by mi tam zbyla jen asi půlhodina, což je jen na rychlou večeři. A protože jsem v Minami-Chitose nikdy nebyl, takže proč ne. A v neposlední řadě, protože mám v těchto dnech samé úžasné nápady a ukazuje se, že nejinak je tomu tentokrát.

Od kamaráda se dozvídám, že Minami-Chitose je docela mrtvé, ale kousek odsud je outlet, kde se dá najíst. A taky je na nádraží stánek s nějakým jídlem, kde se dá něco hotového vzít. Mezitím otvírám Tabelog (japonský server hodnotící resturace) a zjišťuju, že… tu skoro nic není. V Google mapách hledám konbini (24h fungující obchody sítí FamilyMart, Lawson a další, které jsou v Japonsku VŠUDE). Nic. No jo, já zapomněl, že jsem přijel na Hokkaidō. Tady holt věci fungují jinak než ve zbytku Japonska.

Docházím do toho outletu, který je na první pohled mířen na Číňany, kteří odlétají domů z mezinárodního letiště CTS (zhruba 5 km odsud) a chtějí se zbavit yenů. Takže takový dost děsivý obchoďák, který je navíc celý zavřený, protože všechny lety do Číny už dneska odletěly. Nacházím food court, kde vůbec nikdo není. Sice je oficiálně ještě hodinu otevřený, ale když obcházím jeden stánek po druhém, všude vidím ceduli, že poslední objednávky byly před pěti minutami. Až na jeden stánek. Ze zázemí se mi podaří dovolat na personál, od kterého zjišťuju, že… zapomněli umístit ceduli.

Na Tabelogu zjišťuju, že by tu měla být ještě jedna nudlárna asi o půl kilometru dál. Tak to zkusím. Dojdu, zavřeno, a vypadá to, že už minimálně pár let.

Vracím se na nádraží, kde je přece ten stánek, ten to jistí. Kdyby mezitím nezavřel.

Já mám prostě fakt samé lepší nápady. A to ještě dnes nekončíme.

Nejblíž jsou tu nějaké restaurace kolem letiště (5 km taxíkem tam, pravděpodobně podobně zpátky…) nebo v centru města Chitose (tak nějak podobně). Otráven, zcela vážně si pohrávám s myšlenkou, že dojedu přespat ke kámošovi, který bydlí na západě Sappora, odsud zhruba hodinku vlakem, a nějak si přeházím program. Ale ne – nebudu srab – a když už jsem se statečně dostal tak daleko, tak to přeci nevzdám! :D Takže přichází krajní řešení – automat na horká jídla, který jsem objevil v prostoru nádraží.

SAM_9224.JPG
Automat na horká jídla

Zdá se, že tenhle automat je jediná věc, která v osm večer v Minami-Chitose funguje. Těchto automatů jsem v Japonsku neviděl moc, a když už jsem je viděl, tak jsem předstíral, že je nevidím, protože jsem na to zkrátka neměl odvahu, s jednou výjimkou, kdy jsem si na podobně zapadlém nádraží před pár lety dal ty nudle, na těch přece není co zkazit. Stejnou volbu beru i tu. V automatu je mrazák, kde jsou hotová jídla uložena, a taky mikrovlnka, kde se jídlo asi za minutu připraví. Nudle nejsou nijak hrozné, dá se to.

Ale jak jsem už naznačil, mé dobré nápady pro dnešek nekončí, stejně tak ani můj hlad, tak pokukuju po něčem dalším. No dobře, už to není ani tak hlad jako zvědavost. Jak jsem na ten automat koukal, tak mi fakt začla vrtat hlavou myšlenka, jak proboha může vypadat hamburger s hranolkama z automatu? Ne, takovou prasárnu bych v životě neudělal. Nebo že by… když to nezjistím teď, tak už třeba nikdy. Ale chci to vlastně vůbec vědět?

Hrabu do peněženky a zjišťuju, že mám… štěstí nebo smůlu? To ještě v tenhle okamžik neumím vyhodnotit, ale automat bere jen mince a papírové tisícovky, a já… mám u sebe pětitisícovku, desetitisícovky a… v mincích přesně 380 yenů. No tak to musí být osud.

SAM_9226.JPG
:)

Nápis na krabičce tvrdí, že „je to stejný set jako hamburger, hranolky a kuře z fastfoodu“. Ne že bych měl valné mínění o jistých fastfoodech, ale...tak určitě.

SAM_9230.JPG
Radši bez dalšího komentáře

A tohle bych byl rád, kdybych si přečetli všichni, co myslí, že v Japonsku je všechno skvělé a chutné (a že takových lidí, často po první návštěvě, je :) ).

No, popisem toho, jaké to bylo, se ani nebudu zabývat, dodám maximálně to, že jsem toho moc nesnědl a že když jsem to fotil a zkoušel jíst, opatrně jsem se rozhlížel, jestli mě někdo nevidí, protože jsem se vlastně strašně styděl (a uvažoval jsem, jestli o tom vůbec mám psát :D). No, co už, každý máme občas podobně skvělé nápady.

Čas se posunout – za čtyři hodiny budu v Kushiru a nemám kde spát. Na netu vybírám hotel asi 300 metrů od nádraží. Vedle je sice hotel s onsenem, který mě láká, ale má volné jen kuřácké pokoje, do čehož se mi nechce. Ale inspiruje mě to. Kushiro měl být spíše můj tranzitní bod, ale… jsem unavený, dojedu o půlnoci, navíc můj další program je vyrazit do mokřadů pozorovat jeřáby… a na internetu jsem sehnal minimum praktických informací. Rozhodnuto. Udělám si odpočinkový den, který mám tak nějak „v půlce“, odpočinu si, poptám se ve městě na nějaké tipy k těm jeřábům, zajdu do nějakého pořádného onsenu a užiju si den ve městě, kde vlastně nic zajímavého není.

SAM_5077.jpg
A tohle je fotka večeře někdy loni v Tokyu. Ne, s touhle cestou naprosto nijak nesouvisí. Jen bych rád příspěvek ukončil něčím důstojnějším než ta minulá fotka :)

Hotel na dvě noci zarezervován. Jdu na dvě hodinky spát a zase mě jímá nostalgie. Když jsem tuto trasu totiž jel před deseti lety, jel jsem nočním vlakem (ale také na sedačce jako teď). Noční vlak se jmenoval Marimo, což je… to napíšu za pár dní (zvědavci nechť mezitím vygooglí). Ale s nástupem cenově dostupnější letecké dopravy ta dálková vlaková v Japonsku pomalu upadá, na noční vlaky to dopadlo nejvíce. Asi dva týdny poté, co jsem v roce 2008 Marimem jel, tahle noční linka spojující Sapporo a Kushiro přestala jezdit. Dnes už v Japonsku jezdí v Japonsku jeden jediný noční vlak (který se teda v půlce rozpojuje do dvou tras). Kromě něj se nejdýl držely vlaky Cassiopeia a Hokutosei jezdící do až roku 2015, oba právě na Hokkaidō. Cassiopeia byla luxusním vlakem, kterým jsem se někdy toužil svézt, až si to budu moct dovolit. Bohužel jsem to nestihl…

Další díl:
ve městě, kde nic není
Naposledy upravil(a) zennie dne 22. 04. 2018, 06:52, celkem upraveno 1 x.



Zpět na “Trip reporty”


Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 6 hostů