[15/16] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 55
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 20. 02. 2018, 13:37

micaello: Děkuji, i když se s prodejcem netroufám naprosto srovnávat, musím přiznat, že jsem si při psaní prologu na něj vzpomněl (i když tady nejsem častým přispěvovatelem, reporty průběžně sleduju dlouhodobě). Protože z jeho textu čišela nostalgie, a jedním z důvodů, proč si takto zorganizovat svou cestu, je pro mě právě taky ta nostalgie...

persona: Bohužel rýži zase až zas tak moc nerozumím :D Ale v Asii trávím poslední roky alespoň dvě třetiny času a musím říct, že japonskou rýži považuju dlouhodobě za nejlepší. Jestli si v Japonsku dáš thajskou, tak se o tom dost možná ani nedozvíš (pokud si ji aktivně nekoupíš v obchodě). Protože Japonci jsou na svou kvalitní rýži vysazení a často se v restauracích chlubí, že používají výhradně japonskou, případně v oblastech proslulých rýží používají pouze lokální. Thajskou rýží se ale nikdo chlubit nebude :) (ač tohle samo nijak nevypovídá o její kvalitě)

Pustil jsem se do psaní, jeden díl bych mohl mít hotový dneska nebo zítra, podle toho jak mi kambodžský internet zchroustá fotky.


zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 55
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 20. 02. 2018, 18:49

Díl druhý: Podzemní záhady v Tokyu

20. ledna 2018, Tokyo


V Tokyu jsem byl mnohokrát. Je to město, které mám velmi rád a stále je v něm co objevovat. Do budoucna bych se ve volném čase rád zaměřil na jednotlivé čtvrti, které ještě moc neznám a po kterých bych chtěl podnikat delší, alespoň půldenní procházky. Začal jsem s tím loni, ale nebylo zase tak moc příležitostí.

Jelikož celá má cesta se nese v duchu kombinace nostalgie a netradičních zážitků, mám protentokráte jiný program. Chtěl bych odehrát hru Tokyo Metro: The Underground Mysteries, která se hraje přímo v metru. Přesně řečeno v jednom ze dvou meter: věděli jste, že mají v Tokyu jedno státní a jedno soukromé metro?

Tato hra už běží asi potřetí, ale pokaždé to byla zima až brzké jaro, kdy v Japonsku nebývám. Zaujala mě ale už od chvíle, kdy jsem o ní před dvěma lety poprvé slyšel. Znovu jsem si na hru vzpomněl asi měsíc před odletem, zkouším to hodit do Google a hurá - hra bude i letos a termínově se trefím úplně akorát - končí týden po mém příletu do Tokya. Sice by se mi hodilo si ji zahrát spíš až po zpáteční cestě, ale to už bude dohráno. Tak hurá do toho rovnou po příletu. A jelikož by to nemělo trvat tak dlouho, tak zbylou část dne využiju na tu druhou složku mého výletu - nostalgickou. Plánuju zajít na svou oblíbenou vyhlídku nedaleko Shinbashi. Není drahá (na rozdíl od nepříliš zajímavých Tokyo Tower nebo Tokyo Sky Tree), nikdy tam skoro nikdo není, takže se dá v klidu na hodinku sednout a koukat, jak jezdí vlaky a další dopravní prostředky. Prvky dopravní infrastruktury patří k mým oblíbeným věcím na pozorování, takže tady to mám fakt rád. Jsou vidět linky JR (lokální Yamanote a Keihin-Tōhoku, expresy na poloostrov Izu či na letiště Narita, Tōkaidō shinkansen jedoucí směrem do Ōsaky), Monorail na Hanedu, plně automatická linka Yurikamome a vnitřní dálniční okruh klikatící se mezi mrakodrapy. Nádhera. Poté si zajdu do koštovny sake, která je hned za rohem a kde mají přes sto druhů a vždycky něco zajímavého doporučí, navíc to vůbec není drahé.

Na Hanedě na rozdíl od Narity není příletový salonek, takže z letadla mířím rovnou do města. Kupuju kartu na metro, kterou se mi od podzimu podařilo ztratit, sedám na Tokyo Monorail, za chvíli přestupuju na Yamanote a dojíždím na Ueno. Jestli z nějakého důvodu preferuju dalekou Naritu před blízkou Hanedou, je to (kromě toho, že je Narita o kus menší a dá se rychleji vymotat - pokud nepřiletí hromada letadel naráz), že z ní jezdí pohodlné místenkové expresy (po dlouhém letu hlavně v Y člověk ocení), které jsou rychlé, takže navzdory velkému rozdílu ve vzdálenosti se konkrétně na Uenu dá být z NRT za stejnou dobu jako z HND, ale podstatně pohodlněji (a taky dráže teda). Ale Ueno je jen jedním z příkladů, opačný extrém je Shinagawa, kde je člověk z Hanedy za 15 minut, z Narity s trochou štěstí za hodinu a půl a peněženka zapláče. Tak či tak, tady mám na výběr pouze Monorail (strašně debilní sedačky a se zavazadly je to fakt bída) nebo Keikyū - to je „normální“ vlak, takže lepší, ale musel bych přestupovat na rušné Shinagawě a absolvovat podstatně delší část cesty linkou Yamanote, což je druhý kámen úrazu. Důležitá okružní linka není zrovna to, kde chcete trávit se zavazadlem příliš mnoho času zrovna na okraji ranní dopravní špičky.

Na Uenu mířím rovnou k uzamykatelným skřínkám, kde nechávám kufr, kabát a batoh, a pak už hledat prodejnu předplacených jízdenek, kde prodávají herní sadu. Stojí 2160 JPY, což není úplně málo, ale je v ní teda celodenní jízdenka na metro, která sama o sobě stojí 900. Kupuju anglickou verzi a aniž bych ji otevřel, mířím rovnou do metra. Když jsem si totiž dával ne zrovna úplně ohromující miso rāmen v letadla, napadlo mě, že bych si měl skočit na svůj oblíbený kakuni miso rāmen (s vynikajícím vařeným bůčkem), který vaří drobný podnik v Asakuse, což bylo svého času první místo, kam jsem mířil na jídlo po příletu do Japonska. Bohužel v poslední době spávám po příletu na druhé straně města, takže se sem moc nedostanu. Ideální přiležitost, sedám na metro, popojíždím dvě zastávky a pak ještě asi půl kilometru pěšky po ulici Kokusai-dōri.

SAM_7944.jpg
Ranní Asakusa


Pozoruju, jak se za ty roky, které jsem se tu moc nepohyboval, mění. Před lety to byla jedna tradiční hospůdka vedle druhé. Dnes se to bohužel mění, jsou tu dvě indické restaurace, několik japonských moderních řetězců, kebab... stále se tady dá velmi dobře najíst, ale zase člověka přepadá ten pocit, že je to škoda. Stále ale vím, že v zapadlejších uličkách je stále spoustu krásných hospůdek. Já jdu ale najisto do své oblíbené. A to, že mám takovou chuť, je pro mě nakonec zrada, protože mi vůbec nedošlo, že je moc brzo (deset ráno) a ještě fungovat nebude. Dědeček zrovna venku něco chystá, ale když se ho ptám, kdy otvírá, až v 11.30. Vůbec mi to nedošlo. Škoda - koukám do mapy, skoro vše zavřeno, zapadám do 24h řetězce Matsuya. Nemám ani takový hlad, spíš chuť na něco menšího, a hlavně si potřebuju sednout, abych otevřel herní sadu.

SAM_7947.JPG
Herní sada - mapa, tužka a celodenní jízdenka


Vůbec nevím, co od hry mám čekat, recenze na internetu má dobré, ale neznám osobně nikoho, kdo ji absolvoval. Budu pokračovat informacemi, které jsou ve hře spoilery, ale jelikož hra už skončila a každý rok je jiná, tak to (snad) nevadí.

SAM_7948.JPG
Herní sada - tajemná obálka, poloprůsvitný papír a brožura


Zjišťuju, že hra je rozdělená na pět misí. První vypadá nejsložitěji (to se ale mýlím), protože v brožuře, která je jakýmsi průvodcem hrou, zabírá osm stran. Postupně luštím tři hádanky (dvě primitivní, třetí mi dá trochu zabrat), ve kterých rozluštím tři dvojice stanic. Akasaka a Ōtemachi, Kōrakuen a Shinbashi, Zōshigaya a Kodenmachō. Z každé dvojice si hráč vybere libovolně jednu zastávku a tyto tři musí objet, na každé musí vyluštit další dvě hádanky.

SAM_7951.JPG
Lehké hádanky


Vybírám podle několika faktorů. Zaprvé tak, aby se to dalo vše projet aspoň trochu logickou cestou (Zōshigaya a Akasaka jsou dost nešikovně daleko na západě centra, zbytek relativně při sobě), abych se podíval na místa, která neznám (to je Zōshigaya a Kodenmachō, případně Akasaka, tam jsem párkrát byl, ale prochozeno nemám), abych se vyhl obřím uzlům, kde se kříží 5+ linek (Ōtemachi), a taky podle toho, jak zajímavě vypadají úkoly přiřazené ke konkrétním destinacím. Zjišťuju, že mé faktory jsou někde dost protichůdné, tak vybírám spíš podle té praktičnosti logistické - Kodenmachō, Ōtemachi a Kōrakuen. V tomto pořadí se dá projet snadno.

Z nejbližší stanice Tawaramachi jedu Ginzou na Ueno, přestupuju na Hibiyu na Kodenmachō, později Hibiyou a Tōzai na Ōtemachi, a pak přímo linkou Marunouchi na Kōrakuen. Tyhle logistické hříčky mým denním chlebem v práci (někdo skočí pod vlak, třeba vymyslet funkční objízdnou trasu...), ale dneska si to tak nějak víc užívám.

Na Kodenmachō vystupuju udaným východem, zatáčím za dva rohy a nacházím buddhistický chrám, kde jsou vyvěšeny praporky různých barev. Otázka je, které z nich nesedí s pořadím barev udaným v brožurce. Cílem hry je zjevně ukázat i nějaká netradiční místa. Zde se podle nápisu na kameni za dob Eda (Tokyo, než se sem v 19. století přestěhovala císařská rodina) nacházelo popraviště. Ziskávám tři písmena a posouvám se k druhému úkolu. Tam je dětské hřiště a tříbarevné klouzačka, řešení hádanky luštím podle toho, jak jsou barvy klouzačky uspořádány.

SAM_7964.JPG
Bývalé popraviště, barevné vlajky jsou klíčem k hádance


Na Ōtemachi mi dost trvá, než se vymotám ven, tuhle stanici opravdu nemám rád. První hádanka je také venku, kde řešení získávám zasazením pořadí soch do bludiště v brožurce a posbíráním písmen po cestě. Na druhou hádanku se vracím do podzemí, kde po chvíli nacházím ozdobnou dlažbu a klíč znovu získávám spojením daného vzoru s indiciemi v brožuře. Tady už narážím na docela dost hráčů, kteří jsou snadno identifikovatelní podle velké herní sady. Na přestupu v metru se jich snažím zbavit tím, že počkám na další... ale mezitím se i další hráči objeví. Vyšlo mi to na víkend, takže se to dá čekat.

SAM_7968.JPG
Kdy jste naposled někoho viděli leštit cedule v metru?


Na třetí úkol jedu na Kōrakuen v severní části centra v blízkosti nejprestižnější japonské univerzity Tōdai a taky baseballového hřiště Tokyo Dome. Oba úkoly jsou jednoduché (najít zákazovou ceduli v parku a vybrat v šabloně ta pole, která nejsou na ceduli přeškrtnutá, o kousek vedle opět dle pořadí cedulí, tentokrát s květinami), takže zapisuju a rovnou mířím do nitra budovy, na které jsou květiny zavěšeny. Z jedné ze svých dlouhých procházek loni jsem totiž zabloudil do těchto končin a vím, že je tahle budova je radnice městského obvodu Bunkyō, na které se nachází vyhlídka, která není moc známá a je hlavně úplně zdarma. Z tohoto důvodu jsem tuhle zastávku zařadil až na konec. Z parčíku, kde běhá hromada lidí s herními sadami, se oddávám do oázy klidu, kde je jen pár důchodců a fotografů. Vyhlídka má tu nevýhodu, že výhled přímo na jih (kde je vidět Tokyo Dome) je vyhrazen pro restauraci, ale... je to zdarma a je tam klid a i jinde je pěkný výhled, tak proč si stěžovat.

SAM_7981.JPG
Pohled na Shinjuku v dálce. Tato vyhlídka je místem, odkud je focen známý pohled mrakodrapů, za kterými se přímo tyčí hora Fuji. Ale na to je třeba trochu lepší počasí (a delší sklo).


Posbíraná písmenka vyplňuju do tabulky, čekám, že dostanu jméno stanice, kam jet, ale ne. Vzkaz mi nedává smysl, ale když se na něj zakoukám důkladněji a zapojím představivost, rozluštím nápis open the letter. Zjevně jsem některé úkoly vyluštil špatně, konkrétní písmena teda ukazují přesně na ty dva úkoly, kde jsem tápal, protože mi ta angličtina nepřišla úplně srozumitelná/jednoznačná. Uvažoval jsem prapůvodně o japonské variantě hry, ale nevzal jsem z důvodu, že bych se o zážitky hůře dělil s ostatními. Tak či tak, otvírám obálku, na které je psáno, že se má otevřít až po pokynu. V ní je tvrdá karta s textem, který mi opět nedává moc smysl. Match the book to the sun, the skull to the notebook. Doposud chápu, jedná se o překrytí symbolů na přiložené mapě a poloprůsvitném papíru s mnoha písmeny a symboly. Next, complete the blue and red in color pentagons, move along the train line and read what the -> faces. Tady už trochu tápu, sice to nevypadá anglicky vysloveně špatně, ale nedává mi to smysl až do té míry, že si říkám, že jsem zase udělal chybu, že jsem nevzal japonskou verzi. Oficiální nápovědy mi nepomůžou vůbec a lámu si nad tím hlavu asi půl hodiny, když se tu nakonec zjeví jeden hrající Japonec a já ho poprosím, jestli můžu nahlídnout do jeho verze, zjišťuju, že si stejně nepomůžu. Je tam úplně to samé.

SAM_7984.JPG
Výhled na zábavní park při Tokyo Dome, uprostřed v pozadí Tokyo Tower


Celkově tady strávím asi hodinu a ač jsem nechtěl používat ani oficiální webové nápovědy, musím se uchýlit ke googlení. Většina toho, co vygooglím jsou japonské tweety (angličtina se nechytá) volající o pomoc s tímto úkolem, později doplněné něčím typu „jo, tak už mi to konečně došlo“. Mně to bohužel stále nedochází, zatím mi ale dochází to, že informace o tom, že se hra dá udělat za čtyři hodiny, pro mě není úplně aktuální. Ale třeba zohlednit to, že i tady jsem strávil asi 15 min jen koukáním dolů, stejně tak už jsem se stihl po cestě zastavit na kávu... a celkově mám jasno v tom, že chci pohodový den a ne závod na čas.

Nakonec si fakt musím nechat poradit. Že dané pětiúhelníky složím z hrany lístku a z hrany mapy (kde je po půlce oněch pětiúhelníků), jsem ještě s nápovědou zvládnul, samotnou trasu, kudy mám pak jízdenkou projet, už moc ne. Tak či tak, výsledek je Ginza. Ne že by mě to nenapadlo, protože z nahlédnutí do dalšího úkolu vidím, že je třeba najít nějakou dlouhou přestupní chodbu. A když se řekne dlouhá přestupní chodba, Ginza je první, co mě napadne, přestupy tam jsou otrava. Popojíždím přimo linkou Marunouchi.

SAM_7952.JPG
Druhá mise


Druhá mise je jednoduchá. Stačí mi dojet na Ginzu, najít správnou chodbu a celou ji projít. Nachází se tam řada sloupků a podle toho, který je nejvyšší, přeskakuju políčka na herní ploše po jednom, po dvou či po třech. Z toho luštím zprávu: walk straight and go through the ticket gate in the front, get on the train at platform 1, look at the TV screen in the train and get off at the station where the [2] lands directly on top of the III.


SAM_7985.JPG
Sloupky na Ginze


Ve chvíli, kdy skončí sloupky, stojím před turniketem a následuju instrukce. Ty jsou sice tentokrát srozumitelné, ale samozřejmě netuším, co přesně vyhlížet. Ale do další zastávky už chápu. Mezi mnoha obrazovkami probíhá i schéma vlaku a nástupišť (je vidět, kde je vzhledem ke konkrétním vlakům schodiště, kde východ, defibrilátor, WC apod.), to znám. Ale nikdy jsem si nevšiml, že východy jsou značeny symbolem III. Asi po třech zastávkách linky Ginza (nostalgicky má asi nejpoužívanější linka) je podmínka splněna a vystupuju na Tameike-sannō.

SAM_7986.JPG
Vystupuju


Začíná třetí mise.

SAM_7953.JPG
Třetí mise


Z Tameike-sannō dle instrukcí popojíždím jednu zastávku na Roppongi-icchōme. Podle instrukcí vycházím do atria (tady jsem nikdy nebyl) a nacházím automaty polepené logem hry, které prodávají jen jeden druh vody. Ilohas, japonská klasika, ale tyto jsou speciální - jsou na nich nalepené instrukce k vyluštění další hádanky. Sedám na lavičky v atriu a jdu luštit.

SAM_7988.JPG
Roppongi-icchōme


SAM_7995.JPG
Další hádanka


Tady už se trochu zapotím. Zhruba 30 minut mi to trvá i s flákáním a kávou. Kromě vyluštění ne tak těžkých hádanek spočívá řešení v tom, že hráč musí přijít na to, že musí využít, vše, co má u sebe - a v tomto případě je to sloupnutá etiketa z flašky vody. Po umístění na jednu stranu brožurky podle indicií zůstává odkryta další nápověda.

SAM_7998.JPG
Tear the pink line!


Než jsem přes nesprávná řešení došel k celé věty, měl jsem její konec (pink line), což mě mátlo, protože žádná růžová linka metra neexistuje. Řešení bylo ale jinde. Pamatujete na obálku, kterou jsem roztrhl na vyhlídce? Ano, v místě přehybu části, která obálku zavírá, byla růžová linka. Tuto část obálky odtrhávám a dostávám se do skryté kapsy, ve které je složený papír se čtvrtou misí. Bylo mi divné, že v brožurce je třetí mise a pak až pátá, aniž by byly psány jakékoli indicie, co je spojují.

SAM_8000.JPG
Bingo!


Čtvrtá mise je asi nejakčnější. Žádné sezení u kávy a luštění v klídku. Jsem poslán do vlaku z konkrétního nástupiště, kde začíná hra Bingo. Na papíru mám pole s 5x5 událostmi, které když nastanou, zabarvuju políčko. Ve chvíli, kdy mi v sloupci, řádku či diagonále chybí jediné vybarvené políčko, mám vystoupit z vlaku, jít k východu č. 1., po cestě ale odbočit na nástupiště č. 2 a nastoupit do vlaku. Ve chvíli, kdy zabarvím celou řadu, přejít k páté misi. S tím, že některé úkoly se plní během pozorování ve vlaku, jiné během přestupu. A jelikož daných úkolů/podmínek je 25 a vlak ve stanicích nestojí až zas tak dlouho, chce to jistou dávku pohotovosti. Vystupuju asi o tři zastávky dál, během přestupu zabarvuju další dvě políčka a nastupuju do vlaku, kde už odhaduju, že vystoupím na Ikebukuru. Chybí mi totiž v jednom sloupci jediné políčko „stanicí projíždí linka Fukutoshin“, se kterou se ta má současná kříží v Ikebukuru. Možná že to skončí dřív, pokud uvidím květinovou výzdobu cedule, ale... v páté misi se mluví o šestém patře a pochybuju, že dřívější zapadlé stanice mají šest pater. Trefím se. Ikebukuro je jeden z hlavních uzlů. Vycházím do šestého patra a narážím na spoustu hrajících lidí na logu hry, kteří si do brožurky plácají razítka s instrukcemi na poslední misi.

SAM_8002.JPG
Ikebukuro


Razítka jsou tu tři, podle toho, kolik jste zaškrtali polí v bingu. Jejich prohlídkou zjišťuju, že všechny instrukce vedou na stejné místo, ale jinak komplikovanou cestou. Tak či tak, všichni hráči se schází u fontány v parku na západní straně nádraží. Dle instrukcí máme obsah obálky namočit ve vodě. Už jen podle tolika lidí v okolí není těžké uhádnout, že se to odkazuje k obálce, jejíž obsah jsem dlouze luštil na vyhlídce. Namáčím. Některá slova v textu mizí, jiná zůstávají, což je finální úkol.

SAM_8011.JPG
Závěrečný úkol


A závěrečný úkol není jednoduchý, musím využít nápověd z webu. Ono „the task“ se totiž odkazuje na tohle slovo použité v úvodu ke hře v brožurce, kde bych ho rozhodně nehledal, alespoň ne pokud nechci úkolem strávit dvě hodiny. Řešením posledního úkolu je načrtnout si na mapce trasu projetou při bingu, překrýt poloprůsvitným papírem, kde se trasa bude krýt s heslem vyplývajícím z brožurky, a dle bodů odpovídajících stanicím z první mise určit překrývající se části slova, které vytvoří závěrečné heslo. Nevyluštitelné to není, ale bez nápovědy bych tam ještě tak hodinu seděl.

Úspěšně se dobírám k heslu a webová stránka potvrzuje jeho správnost. Dohrál jsem. Nakonec mě to stálo sedm hodin času a dvě nápovědy (+ jedno dlouhé googlení u úkolu, kde nepomohla nápověda). Byla to sranda :)

Když to shrnu, bavilo mě to, některé body byly velmi pěkně promyšlené. Co mi v tom chybělo, byl nějaký příběh. Jmenuje se to Underground Mysteries... ale největší záhada by vlastně bylo, proč se ty konkrétní věci dělaly. Kdyby se vymyslel příběh, který by ani nemusel být extra hluboký, hru by to posunulo o kus dále. I tak jsem rád, že jsem absolvoval a budu-li mít příležitost, vyzkouším i příště.

Jelikož jsem neobědval, jen svačil, a jsou čtyři odpoledne, zastavuju se v nejbližší pobočce řetězce Yoshinoya specializující se na gyūdon - tenké plátky hovězího masa na misce s rýží, zapečeno s cibulí. Levné, rychlé, dobré. Teda rychlé ne až zas tak, protože jak si sednu, tak mi dost dlouho trvá se zvednout a dojet si na Ueno pro kufr. Je to odsud 17 minut vlakem, dá se i metrem (měl bych zdarma), ale s přestupem a aspoň půl hodiny... kašlu na to, nachodil, napřestupoval i nastál jsem se v nacpaném metru už dneska dost.

Bohužel, chtěl jsem se stavit na své oblíbené vyhlídce a na ochutnávku nějakého dobrého sake... ale už to nestíhám. Spím totiž dneska u kamarádky ve městě Kawagoe (cca 40 min vlakem, ironicky z Ikebukura, kde skončila hra). Ale bohužel, už jsem se unavil dost, přece jen jsem spal sotva čtyři hodiny, den předtím hodinu a půl. A taky nechci ke kamarádce dojet úplně pozdě. Takže mířím přímo na Ueno, odtud vlakem do Kawagoe. Ale když už jsem se rozepsal o té fajn vyhlídce, aspoň fotka z ní i fotka z ochutnávky sake ve zmiňovaném podniku - obojí z dřívějších cest.

SAM_7314.jpg
Nejlepší výhled


SAM_7625.jpg
Ochutnávka


Příští díl: opustíme velkoměsto, vydáme se do Kanazawy a zasněžených vesnic v oblasti Gokayama a Shirakawagō :)
Naposledy upravil(a) zennie dne 10. 03. 2018, 21:28, celkem upraveno 1 x.

beardie
Vedoucí kabiny
Vedoucí kabiny
Příspěvky: 811
Registrován: 08. 10. 2011, 18:58
Bydliště: YYZ
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod beardie » 20. 02. 2018, 19:54

druhy diel super, vobec som nevedel, ze nejaka metro hra existuje, urcite to bude jedna z tych veci, ktore by som chcel v Tokiu absolvovat, diky!

Roiman4
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 95
Registrován: 23. 10. 2017, 22:45
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod Roiman4 » 20. 02. 2018, 20:17

Super a chytlave cteni. Chci navstivit Tokyo pri OH a kdyby se pri tom hrala i tato hra, tak by to byl super zazitek :) :) Moc diky a tesim se na dalsi dil :wink:

mattsun
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 142
Registrován: 20. 08. 2014, 01:50
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod mattsun » 21. 02. 2018, 11:59

za mna je to zatial urcite "trip report roka"...prijemne napisane, vyborne fotky a ma to "pribeh" :-bd


zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 55
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 21. 02. 2018, 19:56

Opět díky moc za komentáře. Nevěděl jsem, jestli bude o cestovatelskou (neleteckou) část reportu zájem... ale tohle mě motivuje s tím pospíšit. Další díl je na cestě, za hodinku by tu mohl být :)

Během OH bude bohužel celé Tokyo v dost velkém chaosu. Hru ale určitě doporučuju :)

qwertyx64
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 104
Registrován: 03. 08. 2016, 02:20
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod qwertyx64 » 21. 02. 2018, 20:00

:thumbup: :thumbup: :thumbup:

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 55
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 21. 02. 2018, 20:48

Poznámka úvodem: mám pocit, že komprese fotek, kterou dělá fórum, příliš ostrosti fotek nesvědčí. Pro lepší kvalitu otevřít fotku kliknutím.

Díl třetí: Po pás ve sněhu ve snaze uniknout před čínskými turisty

21. ledna 2018, Gokayama, Shirakawagō

V Kawagoe se z postele vyhrabávám snadno. Nejsem ranní člověk a už vůbec se mi nelíbí vstávání v 6, když jsem dva dny po sobě skoro nespal. Jenže jsem v Japonsku. To znamená, že domy mají prakticky nulové zateplení a topení taky nic. Dá se akorát topit klimatizací. A tu si zapínáme akorát na spaní, protože jinak by toho kamarádce z výplaty moc nezbylo. Takže mě jednoduše budí zima. Vzhledem k tomu, že jsem ani skoro nic nevybaloval, jsem „sbalený“ za pár minut a hurá na nádraží. Rail Pass jsem aktivoval den předem, místenku sehnal taky – na lince do Kanazawy totiž všechny lepší shinkanseny mají pouze místenkové vagony, takže v den odjezdu bych nemusel pochodit.

Když jsem výlet začal plánovat, s Rail Passem jsem nepočítal. Protože… nejsem zvyklý ho na svých soukromých cestách používat. Dnes už nedělám to, že bych chtěl procestovat co nejvíc. Obvykle se zaměřím na nějaký malý region, kam doletím se zlevněnou vnitrostátní letenkou od NH (skvělé tarify pro cizince na návštěvě), tam jezdím lokálními vlaky/busy/půjčeným autem, a odlet z nějaké další či stejné díry si nacpu do mezinárodní letenky. Podobně jsem to chtěl udělat i teď, přestože chci navštívit více regionů. Ale nakonec je to komplikovanější, přelety by mě dost vázaly a sebraly mi velkou část mé flexibility… a jak to počítám, asi by se mi to na nutných vlakových přejezdech dost prodražilo. Takže nakonec na tohle kašlu, přelety vyřazuju a kupuju 14denní JRP. Uvažoval jsem sice, že bych zapojil aspoň přelet MMB-CTS, který NH prodává cizincům za směšných 5400 JPY (vlak bez JRP stojí cca 9000 JPY), ale nakonec i na to kašlu… přece jen jsou to docela zbytečně vyhozené peníze, časová úspora zase není tak velká. A 14denní JRP mi vychází úplně akorát.

Kawagoe je fajn, je to taková díra, s historickým centrem, kam jezdí spoustu lidí z Tokya, ale prostě je tam klídek. A pro mě má strategickou polohu. Je to 20 minut na nádraží Ōmiya ve městě Saitama, kde staví všechny shinkanseny jedoucí na sever a severozápad, takže se vůbec nemusím trmácet ranními narvanými spoji do Tokya.

Kanazawa, kam mířím, je jedno z mých oblíbených japonských měst. Mám ho spojené s klidem a pohodou, protože se tam vždy při práci přesunuju z rušného a pracovně náročného Tokya. Do Kanazawy jsem dříve jezdil kombinací shinkansenu a expresu, ale před třemi lety se dokončila stavba linky Hokuriku shinkansen, která dnes končí právě v Kanazawě. Potřebný čas se zkrátil ze čtyř hodin na dvě a půl a na linku byly nasazeny soupravy, které jsou podle mě nejpěknější úplně.

SAM_0185R.jpg
Nová souprava Hokuriku shinkansenu


Nasedám do shinkansenu (ano, ne shinkanzenu/šinkanzenu) a za hodinu projíždím Nagano (ano, ne Nagááno), kde už čekám hromady sněhu – nachází se mezi dvěma hřebeny Japonských Alp a sněhu tu bývá dost. Ale vůbec, slunečno a zjevně i docela teplo. Doufám tedy, že se sníh zjeví aspoň za horama.

SAM_8020E.jpg
Nagano


Poté, co projíždíme další sítí tunelů k pobřeží Japonského moře, tradičně zvaného „Sněhová země“, sníh se opravdu objevuje. Není ho moc… ale je. A zamrzlá rýžová pole působí velmi poeticky. Uvědomuju si, jak je bizarní, že jsem to vlastně nikdy neviděl. Do Japonska v zimě nejezdím a v ostatních oblastech, kam jezdím a kde se pěstuje rýže, prostě nemrzne. Jednou jsem v Číně při průchodu neobvykle chladné fronty viděl zasněžená políčka, ale zamrzlá nikdy.

SAM_8030.JPG
Za horami


V Kanazawě taky moc nasněženo není, tady jsem trochu zklamán. Ale dneska tu nejsem kvůli městu. Mířím rovnou do půjčovny a vyzvedávám auto. Půjčuju výjimečně u Budgetu. Snad poprvé v Japonsku u mezinárodní sítě. V Japonsku většinu trhu ovládají dvě půjčovny – Nissan a Toyota :) A pak další trochu menší sítě, např. JR, samotná vlaková společnost, která má své pobočky na nádražích. A právě hlavně Nissan a Toyota mají pobočku v každé díře, zatímco mezinárodní půjčovny jen ve velkých městech a jsou obvykle dražší. Teď jedu vysloveně na cenu, nečeká mě nijak extra náročný terén a jsem sám, takže mi stačí nejlevnější „krabička“ – takové ty nákupní tašky, které jsou hranaté, aby se ve městě v zácpě daly pěkně skládat jedno za druhé. Mezi městy pro mě má drobnou výhodu i tím, že je na tahle malá auta levnější mýtné.


Možná vás půjčení auta v Japonsku překvapí. Sleduju dlouhodobě různá cestovatelská fóra a kdykoli někdo nadhodí myšlenku půjčení auta v Japonsku, dav ho sežere s argumenty „po Japonsku se vůbec nevyplatí autem jezdit, pořiď si Rail Pass“. Zjevně od lidí, kteří v Japonsku byli jednou a chtěli objet „vše hlavní“, což je přece jen většina návštěvníků (nic proti, sám jsem tímto stylem řadu zemí navštívil; a snahu poradit cením, ale je to v tomto případě docela krátkozraké). Srovnávat, jestli je vhodnější půjčit auto nebo pořídit JRP je asi stejně validní jako srovnávat, jestli je vhodnější jezdit tramvají nebo létat v A380.

Ano JRP je super věc, pokud toho člověk v omezeném čase chce objet co nejvíc v oblastech s rozvinutou infrastrukturou. Ale když se chce zaměřit na jednu oblast, je JRP škoda peněz, protože lokální doprava vyjde levněji. A když se chce člověk pohybovat kdekoli jinde než podél kmenových tratí, tak velmi rychle narazí na omezení třeba v té podobě… že tu žádné vlaky nejezdí, busy jezdí 3x denně a stojí nemalé peníze. V takových situacích přichází na řadu auto, které je naopak velmi praktické. Ano má i své mouchy, občas zásadní – parkování ve městech je špatně dostupné a drahé, ne každému sedne řízení vlevo, rychlost cestování na delší vzdálenosti je fakt tristní, vzhledem k tomu, že není-li upraveno jinak, v Japonsku platí limit 50 (neexistuje obec/mimo obec) a na dálnicích 70 (ano čtete správně a nedělám si srandu). A dálniční mýtné vůbec není levné (naopak benzin je levnější než u nás). Kromě toho jsou ve městech snad každých 100 metrů semafory, které se nejeví být jakkoli synchronizovány. Čtěte „furt stojíte a je to otrava“. Když však člověk z měst vyjede do přírody a hor, je auto nedocenitelné. A když jsou na auto aspoň tři lidi, často se člověk dostává do velmi dobré cenové relace (což není můj případ, ale… tentokrát jsem tu od toho, abych si to užil, ne abych šetřil).


SAM_8044.JPG
Dálnice Hokuriku


Z města mířím rovnou na nejbližší dálnici – normálně bych zvažoval to kvůli finanční úspoře vzal po státní, ale když vyjíždím, je už skoro 11 hodin a ušetřená aspoň půlhodina za těch 980 yenů stojí. Jedu po dálnici severně směrem na město Toyama, po 30 km však odbočuju na dálnici Tōkai-Hokuriku, která vede hornatým japonským vnitrozemím do Gifu a do Nagoyi (Hokuriku je název regionu na pobřeží Japonského moře, Tōkai naopak u Tichého oceánu). Za chvíli sjíždím na výjezdu Fukumitsu a dál už přes klikatými cestami do kopců.

SAM_8049.JPG
Městečko Jōhana pod horami


Cesta je chvílemi docela strmá, naštěstí suchá, ale motor dostává zabrat. Na první vyhlídce vystupuju, nadechuju se horského vzduchu a detekuju, že solidně dostala zabrat i spojka.

SAM_8050.JPG
Můj luxusní vůz


Se stoupáním přibývá sníh, je však příliš teplo na to, aby se držel na silnici. Ale objevují se první cedule s uzavírkami, hlavní cesta průjezdná je, ale většina menších průsmyků je zavřená, přesto však doufám, že rady jako getting to Shirakawagō in winter requires advanced winter driving skills jsou jen přehnaným varováním pro ty, kteří na kelímku s horkou kávou potřebují varovný nápis, že je obsah horký.

SAM_8052.JPG
Tak zrovna tahle cesta je (překvapivě) na zimu zavřená.


V předchozím odstavci zazněl název Shirakawagō – to je jméno, které už jste mohli slyšet, pokud se zajímáte o Japonsko. Je to shluk vesnic na úpatí Japonských Alp, které jsou proslavené svými starými farmářskými domky s doškovými střechami, kam se jezdí především v létě, ale právě i v zimě je krásné, když jsou domky pod sněhem. Není to nic neznámého, oblast je na seznamu světového dědictví UNESCO. Přesto jsem tu ale nikdy nebyl. Důvod je jednoduchý, je to z ruky. Dvě hlavní místa, odkud se sem dá dostat, jsou Kanazawa a Takayama. Já při práci většinou začínám v Tokyu a končím v Ōsace. Kanazawou projíždím v půlce a Takayamou vůbec. A právě to, že tudy běžně projíždím, mi vytváří jakýsi blok k tomu, abych se sem hned o týden později vracel. Asi to není moc racionální, ale z těchto důvodů jsem vždycky raději vyletěl nebo vyjel někam úplně pryč. Druhá věc je ta, že se sem i tak špatně dostává, busy jezdí, ale… je to otrava to rozumně naplánovat. A jelikož plánování cest je přesně to, co dělám v práci… a já jsem na dovolené, tak právě toto dělat odmítám a půjčuju auto, kde nic řešit nemusím.

Shirakawagō není jedna konkrétní vesnice, jak by to mohlo vypadat, ale jakýsi shluk, přičemž v okolí je ještě jedna oblast, Gokayama, kde je také pár pěkných vesnic, podstatně méně navštěvovaných. Zhruba po hodině a půl z Kanazawy dojíždím do první vesnice, prý největší, Ainokura. Konečně je tu rozumné množství sněhu.

SAM_8110.JPG
Ainokura


Ve vesnici trávím asi hodinu. Je tu příjemně, pár návštěvníků tu je, ale všichni japonští (=nikdo tu neřve), takže paráda. Navštěvuju jeden z otevřených domků pro veřejnost a dělám pár fotek, ale další už pro tento den vynechávám – japonských domů už jsem navštívil řadu a nic převratného to ani tady není (i když samozřejmě pěkné).

SAM_8065.jpg
Farmářský dům Yūsuke


Z mapky, kterou jsem si vzal na parkovišti, zjišťuju, že se dá vyjít na nedaleký kopec, odkud by mohl být pěkný výhled na vesnici. To určitě chci, ale kdo ví, jak je to tu v zimě. Hledám podle mapky stezku, která je samozřejmě pod sněhem. Nejdřív je sníh docela tvrdý, po chvíli se v něm začínám propadat po kotníky, za chvíli po kolena či ještě hlouběji. Po asi 10 minutách či 200 metrech si všímám, že dál je vyšlapaný chodník, ke kterému je ale udělaný jiný přístup přímo z parkoviště a já idiot se brodím sněhem úplně zbytečně. No co už, tak to dobrodím. Výhled na vesnici super, škoda jen, že není lepší počasí.

SAM_8097.jpg
Ainokura


Když jsem nabažen, sedám do auta a popojíždím dál zhruba 20 km do kopce k vesnici Suganuma. Ta je zajímavá svou polohou v zákrutě řeky, ne už tolik zajímavá aktuálním počasím – začalo pršet a chvílemi ne úplně zrovna málo, a výhledy se halí do nefotogenické šedé mlhy. Takže tady trávím jen asi 40 minut, z toho 20 minut se snažím dostat do vyhlídkového bodu na druhé straně řeky. Neúspěšně, je komplet zapadáno a sníh je aspoň metr hluboký a propadá se. Když člověk letí v Fku na nostalgický pohodový výlet, tak sněžnice nejsou úplně první věc, co ho napadne si vzít s sebou… a přitom je to věc, co mi chyběla asi nejvíc. Fakt by se hodily.

SAM_8140.jpg
Suganuma


SAM_8124.JPG
Suganuma


Dostávám hlad. V Suganumě jsem našel jednu restauraci, ale i když se dostávám dovnitř… nikde nikoho nevidím ani se na nikoho nedovolám. Vracím se do auta, popojíždím dál. V první dědině stavím v nudlárně. Ručně řezané pohankové nudle soba jsou specialitou těchto horských oblastí a když už nic, zahřeje to určitě dobře. Mě opět i nostalgicky u srdce, protože když jsem před deseti lety bydlel u japonské hostitelské rodiny, jednou mě vzali na výlet do Japonských Alp, kde mě v zapadlém domku daleko od civilizace učila asi 110letá babča sobu od základů vyrábět.

Tady mají jako specialitu „medvědí sobu“. Objednávám, ať už je to cokoli. Tento název jsem nikdy neslyšel, předpokládám, že se jedná o něco místního. Ani mě nenapadá to brát doslova, protože japonská kuchyně používá spoustu metafor. Třeba soba se smaženým tōfu je „liščí soba“, tak čekám něco podobného.

SAM_8143.JPG
Medvědí soba


Po objednání mi to ale přece jen nedá a koukám, že v jedné části jídelníčku jsou rozepsány zdravotní benefity medvědího masa. Totéž potvrzuje hledání na internetu, že jsem si fakt objednal něco, co mě vůbec nenapadlo, že by se prodávalo či jedlo. Ano, v Japonsku se medvědi loví, aby se nepřemnožili a neohrožovali obyvatele (není to tak dávno, co došlo v prefektuře Akita v krátkém intervalu k úmrtí čtyř lidí po napadení medvědem), a když už se loví, použijí se na maso. Netušil jsem. Ale pouštím se do toho s chutí. Bohužel jsou masa tak tenké plátky, že vlastně nepoznám, jestli má vůbec nějakou chuť.

Vyrážím dál, už je načase. Čeká mě něco, co čekám, že bude buďto zlatý hřeb nebo zlatý propadák (a bojím se, že spíš to druhé). Nejznámější vesnice Ogimachi. Sama o sobě v zimě asi tolik turistů nepřitahuje, ale… dnes probíhá večerní nasvícení domů. Koná se pouze 4x za zimu a co víc, dnešní nasvícení je právě to první. Že se to koná v tohle datum jsem zjistil krátce po koupi letenky, tak jsem si řekl, že využiju příležitosti. Ale po dobrovolném registrování se na webu japonské turistické organizace, kdy mi přijde mail, že ubytování v okruhu 50 km je všechno plné, a o měsíc později přijde mail, že malá vesnice tento večer očekává zhruba 5000 návštěvníků, se začínám zamýšlet nad tím, jestli je to fakt dobrý nápad, ještě když si představím velké autobusové zájezdy uřvaných Číňanů.

Ale jdu do toho samozřejmě. Vím, že na hlavní vyhlídku na vesnici se asi nedostanu. Lístky na ni se prodávají od 14.00 a do prodeje jich jde 1000, takže dost možná bude fronta od rána. A tohle fakt nemám zapotřebí. Takže přijedu, zaparkuju a nějak to dopadne, že jo. What could possibly go wrong?

Před příjezdem do vesnice… zácpa. Uvíznu v tunelu a čekám, zhruba půl hodiny pojíždím sotva kilometr, než se dostávám k obří ceduli „plno“. Vím, že na tuhle událost je tu vytvořeno speciální dočasné parkoviště na kopci nad vesnicí. Ale tak nějak jsem čekal, že ve čtyři odpoledne (nasvícení trvá od 17.30 do 19.30) místo bude. Naštěstí vidím, že kolonu po dávkách pouštějí na příjezdovou cestu k parkovišti, tak čekám. I na mě dojde řada. Dojedu až nahoru na parkoviště, platím výpalné 1000 JPY a najíždím do jednoho z posledních míst, zjevně čerstvě vytvořených odházením hromad sněhu. Uf, tohle bylo natěsno.

Teď se dostat zpět do vesnice. Jezdí odsud shuttle zdarma, ale je na něj asi stometrová fronta, hustě chumelí a je fakt kosa. Připadal bych si jako idiot, kdybych na tohle měl čekat, když jsou to sotva dva kilometry pěšky… jenže znám Japonsko a vím, že se tu pravidla ohýbají velmi těžko. A když je tu shuttle, pravděpodobnost, že existuje pravidlo, že po cestě nikoho nepustí, je velká. Takže se snažím proklouznout za zády personálu hlídajícímu vjezd na parkoviště, bohužel neúspěšně, začnou pískat píšťalkama, div jim nepraskne žilka, a já vím, že takhle to nepůjde a ani nemá cenu je zkoušet ukecat. Tvrdí mi, že je to abunai, nebezpečné. Klasika. Cokoli je trochu nekonvenční, je Japonci označeno za abunai, a tím pádem když vás s tím buzerují, dělají to přeci proto, že je to ve vašem zájmu a ještě byste jim za to vlastně měli poděkovat. Abunai je tady jít pěšky, když existuje autobus. Ale taky je třeba abunai jít v japonské zahradě proti šipkám ukazujícím doporučený směr. Mohli byste se s někým srazit. Vůbec nevadí, že v celé zahradě nikdo není, prostě je to abunai. Během studií jsme s japanology nejednou diskutovali o tom, jak musí být Japonsko tou nejnebezpečnější zemí na světě. Skoro každá pitomost, která vás napadne, je totiž abunai.

No, ale mám velké štěstí a zjišťuju, že cesta na druhou stranu z nějakého důvodu abunai není, přestože to je úplně stejně vypadající cesta, po které stejně tak jezdí auta. Vydávám se po ní a brzo zjišťuju, že je to tudy vlastně možná i trochu kratší. Jak dojdu do civilizace, stavuju se v prvním 7-Elevenu na horkou kávu – normálně kávu moc nepiju, ale během tohoto výletu běžně. Je totiž fakt horká (na rozdíl od ohřátých nápojů z regálu). Venku je stále vánice, přede mnou ve frontě stojí Japonec, který se ptá na deštníky. Vyprodáno.

Do vesnice se dostávám ještě asi hodinu před nasvícením. Je pěkná, ale pochopitelně to kazí davy. Jak jsem čekal, z velké části neskutečně hlučných čínských turistů. A překvapivě také hromady thajských. Jak tady dokážou přežít?

SAM_8155.jpg
Ogimachi


Procházím vesnicí, vyhýbám se několikasetmetrové frontě, která je na bus na vyhlídku (na níž jsou lístky dávno vyprodány – ne že bych čekal opak, ale stejně jsem se aspoň šel podívat. Koukám, kudy se na vyhlídku dá dostat. Jsou tam dvě cesty, jednou projíždí autobus a stojí u ní dva hlídači. Nepřipadá v úvahu, ani nic nezkouším. Druhá cesta je zahrazena závorou, stojí tam jeden hlídač… ale cesta je zapadaná hlubokým sněhem, což je ještě horší překážka. Na tohle kašlu. Ale i tak by bylo pěkné to vidět trochu s nadhledem. Nad vesnicí je ale jen les stoupající do kopce, vše pod sněhem. V jednom místě zpozoruju most přes říčku, který je zhruba 20 výškových metrů nad terénem a je v místě, kde nepřekážejí stromy. Podle všeho na něj vede cesta, byť zapadaná. Zkouším se tam vydat. Musím ujít tak 100 metrů, část vede přes svatyni. Začínám stoupat do kopce. Prvních 50 metrů to jde dobře, sníh je ztvrdlý. Pak se začínám propadat po kotníky, to ještě jde. Rovnou cestou svatyní jdu zhruba po kolena ve sněhu. Za svatyní se náhle propadám po pás. Vyhrabu se a hledám okliku, po čtyřech se dá pohybovat zhruba půl metru za sekundu. Ale pak přichází stoupání.

Lávka je na dohled, vzduchem sotva 30 metrů. Ale propadám se více a více, často po pás. A pohybuje se mi fakt blbě, protože na krku tahám foťák, na jednom rameně stativ, na druhém brašnu se vším zbylým fotovybavením. Ve chvíli, kdy jsem sotva 15 metrů od lávky a už to fakt nejde, si uvědomuju, že jestli se budu tímhle tempem zahrabávat dál, tak už bych se taky nemusel vyhrabat, a obracím se. Nejde to. Tak jsem chtěl sníh, až „Sněhová země“ vrací úder a dává mi to pořádně sežrat. Epizodou „po pás ve sněhu“ jsem na pár set metrech zabil asi 40 minut, jsem totálně promáčený a mezitím se stihlo setmít a rozsvítit reflektory. Je mi pěkná zima, ale zatnu zuby, vytahuju stativ a jdu udělat aspoň pár fotek, když už jsem tu.

SAM_8178.jpg
Osvětlené Ogimachi


SAM_8194.jpg
Osvětlené Ogimachi


SAM_8228.jpg
Osvětlené Ogimachi


Dost, stačilo. Fotím asi hodinu, během čehož nadávám na čvachtající boty a čínské turisty. A mířím zpět na parkoviště. Ne že by se mi do toho kopce chtělo, ale furt mi přijde lepší se s botami plnými vody pohybovat než stát kdovíjak dlouho na místě ve frontě na shuttle. Zhruba za 25 minut jsem v autě a jsem rád, že když už mě nenapadlo vzít ty sněžnice, mě napadlo vzít aspoň termosku a co víc, ráno před odjezdem z Kawagoe si navařit čaj. Sedne. Převlékám se do suchého, sedám za volant a upaluju na dálnici v obavách, aby nebyly místní cesty ucpané odjíždějícími autobusy, naštěstí ne.

Původní plán byl stavit se v onsenu, v japonském termálním pramenu. Na prohřátí ideál, ale jsem promrzlý až moc. Cesta po dálnici je šílená – neskutečně nudná, z asi 80 % v tunelech, kde fakt usínám. Ale povzbuzují mě svítící dálniční tabule, které hlásají, že máme nasadit řetězy. Ano, sněží docela hustě, ale nic z toho se na cestě nehromadí, takže nevím, jestli bych řetězy (které stejně nemám) více zničil pneumatiky nebo povrch dálnice. Jo, v tomhle počasí je výzva k použití řetězů absurdní… ale jen na první pohled. V nikde nepsané Brožuře pro řešení situací, které mohou Japonce v životě potkat, je totiž zjevně jasně uvedeno, že když je v horách sníh, mají se použít řetězy. Jinak je to abunai.

V Kanazawě jsem podstatně dříve, než jsem čekal, už po deváté. Auto vrátit nestihnu, parkuju s ním u hotelu a jde se ubytovat. Spím v hotelu Daiwa Roynet, je to velmi pěkná síť, kde bydlívám často pracovně. A teď přišel čas vysypat nashromážděné body a ubytovat se. Muset si to platit, podívám se po něčem levnějším, ale takto není co řešit. V tomto konkrétním hotelu jsem bydlel mnohokrát, už si pamatuju část personálu, je skvěle umístěný a celkově pěkný. A má velké pokoje.

SAM_8232.jpg
V hotelu


… ano četli jste správně, velké pokoje. V Japonsku jsou pozemky neskutečně drahé. Přirozeně bydlení včetně hotelů je pak malé. A tohle je opravdu nadstandardně velký pokoj.

Hurá na večeři. Jdu na tonkatsu také do své oblíbené restaurace – nově navštívené místo musím vyvážit dávkou nostalgie. Tonkatsu si rád dávám po náročném dni, kdy fakt chci kus masa – což se v Japonsku moc dostat nedá. Jde o smažené vepřové maso s nasládlou omáčkou, podávané s rýží a krouhaným čerstvým zelím. Beru set ještě s krevetou. Mám pocit, že dneska si to fakt zasloužím.

SAM_8235.jpg
Večeře


Připadám si vtipně, že fotím jídlo. Jak jsem přepnul do dovolenkového módu, náhle mi to přijde jako docela přijatelná věc :)


Příští díl: sníh v klidné Kanazawě a noc ve ryokanu
Naposledy upravil(a) zennie dne 10. 03. 2018, 21:29, celkem upraveno 1 x.

kuk
Nováček
Nováček
Příspěvky: 5
Registrován: 07. 09. 2014, 23:28
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod kuk » 22. 02. 2018, 19:58

Paráda! Těším se na pokračování :)

Fabo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2338
Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
Bydliště: HAG
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod Fabo » 22. 02. 2018, 22:30

No jestli se bude udelovat cena v kategorii "Po pristani" i za rok 2018, tak bych si rad vsadil na viteze :D

A dekuji za pojem abunai. Ten je naprosto genialni.

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 55
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 23. 02. 2018, 05:17

:twisted: Díky. Uvidíme, rok je ještě dlouhý a můj report taky. Dneska snad stihnu další díl a pak se na pár dnů odmlčím (zítra let KOS-SGN-HAN-IST-PRG, v pondělí do práce, kde se mi vše pěkně nahrnulo a v úterý a středu se stěhuju).

persona
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2048
Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
Bydliště: BRQ
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod persona » 23. 02. 2018, 08:58

Super, opravdu super. Pro mne hlavně tipy na méně známé věci v Tokiu a atmosféra na "venkově". Jen dotaz k topení: předpokládám, že v západních, resp. západně orientovaných hotelových řetězcích v Tokiu topení je nebo také jen klimatizace? A jde klimatizace úplně vypnout? Šílím, když to fučí v standby režimu na pozadí nebo hučí či brumlá - bohužel např. v Itálii to tak už párkrát bylo (v Miláně v zimě). V červenci a srpnu se mi do Tokia moc nechce kvůli vlhkosti, spíše bych to viděl na konec listopadu v Tokiu, kdy je barevné listí v plném rozpuku a jasné počasí (dle informací na webu)?

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 55
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 23. 02. 2018, 10:59

Díky. S topením nepočítej. Možná někde v lepších hotelech, ale rozhodně to není standardní věc, všude je jen klimatizace. V tomhle se projevuje klasická japonská konzervativnost. Když pojedeš severně od Tokya, bude se zvyšovat šance, že najdeš topení, ale to jen v tradičním ubytování. V betonových hotelech jsou fakt jen klimatizace, až na Hokkaidō se používá topení. A to ještě ne vždy, v hotelech, co jsem bydlel na téhle cestě, byla taky všude klimatizace.

Zima v Japonsku je holt krutá a nepříjemná :)

Červenec a srpen je peklo, nedoporučuju. Listopad jsem nikdy nezkoušel osobně, ale mělo by být rozumně. Velmi příjemný je obvykle květen (mimo GW!) a pak konec září/začátek října (tam pozor na hlavní památky kvůli prázdninám v Číně).

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 55
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 05. 03. 2018, 03:05

Díl čtvrtý: Začíná sněžit

22. ledna 2018, Kanazawa, Yudanaka

Ráno vstávám, jdu na snídani, zavazadla nechávám na recepci, sedám do auta a jedu vrátit do nedaleké půjčovny. Pak rovnou pěšky do města.
Mrzí mě, že v Kanazawě není sníh. Tím myslím čerstvý sníh, jsou tu pozůstatky ztvrdlých hromad sněhu, a vzhledem k tomu, že předpověď několik předchozích dní hlásila kolem 7 stupňů nad nulou (teď ráno je něco nad nulou), je zjevné, že před těmi pár dny muselo sněžit docela dost. Kanazawa se nachází v už několikrát zmiňované oblasti Yukiguni, tedy Sněhová země. Tak nějak jsem si myslel, že je tu běžně hromada sněhu (jako to opravdu na mnoha místech je), ale kolega mě poučil, že zrovna v Kanazawě je dost teplo, takže sice sněží dost, ale moc dlouho se to neudrží.

Tak či tak, Kanazawa je velmi příjemným městem. Jak už jsem psal, mám ji spojenou s relaxem, většinou tam přijedu na víkend po namahávé práci v Tokyu a dávám se dohromady. Město je známé hlavně zahradou Kenrokuen, ale je to jedno z měst s docela dlouhou historií, tradicemi a řemesly (výroba hedvábí, lisování zlatých lístků a další), kromě toho je to (po Kyōtu) druhé největší město, které uniklo americkému bombardování. A taky mi z nějakého důvodu vždycky přijde, že jsou tu nejkrásnější holky. A místní obyvatelé jsou na jednu stranu hrdí (ale ne jako neskutečně nafoukaní Kyōťani), na druhou stranu taky velmi uvolnění (na japonské poměry…).

Nevá. Vydávám se pěšky na nedaleké nádraží, pořizuju místenky na shinkansen na dnes večer a na zítra.

SAM_8296.JPG
Shánění místenek


Sedám na bus a popojíždím. Před zahradou Kenrokuen se chcí zastavit v muzeu umění 21. století. Vždycky jezdím kolem a neměl jsem nikdy čas tam zajít. Tyhle věci mě sice nezajímají, ale slyšel jsem spoustu doporučení, že je to fajn. Je to známé hlavně „bazénem“, kde „hladina“ jsou ve skutečnosti dvě skleněné desky nad sebou, mezi kterými je tenká vrstva vody, a pod tím suchá místnost, která se dá navštívit. Bohužel, muzeum se opravuje a je zavřeno. Tak někdy příště.

SAM_8236.jpg
Muzeum umění 21. století


Jeden z postranních vchodů do Kenrokuenu je jen asi 100 metrů odsud, takže se vydávám tudy. Na zasněžený Kenrokuen jsem se velmi těšil, ale opět bohužel se bojím nedostatku sněhu. Nakonec je tu podstatně víc sněhu než v ulicích, ale pěkný čerstvý sníh to samozřejmě není. Procházím během asi hodinky pomalu celou zahradou, zastavuju se u nejprofláklejšího pohledu – lucerna Kotojitōrō na kamenném oblouku. Další věc, kterou chci vidět - a taky vidím, jsou yukitsuri, dřevěné konstrukce, na které se uvazují větve stromů, aby nepadly pod tíhou sněhu. Takže i tak odcházím velmi spokojen. V Kenrokuenu jsem byl mnohokrát na jaře, v létě i na podzim a je opravdu fajn pozorovat, jak se v průběhu roku zásadně mění.

SAM_8275.jpg
Kenrokuen


Kenrokuen je známý jako zahrada „šesti prvků“, což se odkazuje k tradičním kvalitám zahrad dle čínských zdrojů. Údajně málokterá zahrada má více než čtyři z těchto kvalit (jakkoli jsou subjektivní...), zatímco Kenrokuen jich má mít všech šest. Je to kombinace starého (přírodní prvky) s novým (mosty, čajové domky), rozlehlost kombinovaná s izolovaností, dostatek vodních ploch a výhledy do okolí.

SAM_8253.jpg
Kenrokuen


SAM_8283.jpg
Nejstarší fontána v Japonsku – přírodní, třímetrový proud vody je tlačen výše položeným jezerem


Opodál stojí Kanazawský hrad. Ten byl sídlem rodu Maeda, druhého nejmocnějšího rodu v Japonsku v období Tokugawa (zhruba 1600-1868). Na hradu je zajímavé to, že měl olověnou střechu – legendy tvrdí, že z důvodu, že mohla být v případě obléhání roztavena a použita k výrobě střeliva – střelné zbraně už v Japonsku byly od portugalských misionářů z 16. století – a taky že je praktická, protože olovo nehoří. To ale moc nepomohlo, protože hrad sám byl ze dřeva a v historii byl několikrát zničen (jako ostatně téměř všechny hrady a další historické stavby), zůstala pouze jedna původní brána. Hrad je rekonstruován až od roku 1999, a to po částech. Nevím, jestli už je hotový, ale za těch 10 let, co tam jezdím, pozoruju, jak postupně přibylo několik budov, byly zpřístupněny některé strážní věže, zahrady a další. Areálem hradu víceméně jen procházím – tím, jak je nový, tady není moc zajímavého k vidění, ale je tu pěkně.

SAM_8288.JPG
Kanazawský hrad


Dále vyrážím do čtvrti Higashichayagai, znamená „východní čtvrť chaya“, kde slovo chaya by se dalo doslova přeložit jako „čajovna“, ve skutečnosti jsou to velmi drahé restaurace, kam chodí geishi (resp. geiko, jak se jim říká obvykle v Japonsku) bavit své hosty. Nejznámější takováto čtvrť je Gion v Kyotu, který je bohužel pošramocen masovým turismem a šance, že tam spatříte geiko, která se na vás alespoň usměje, je řádově nižší, než že tam dostanete přes hubu selfie tyčkou neomaleného turisty. V kanazawských chayagai jsem bohužel nikdy nebyl v noci (taky je to na seznamu), ale od kamarádů mám info, že je tam neskutečně příjemně, klid, a s trochu štěstí se podaří i potkat geiko. V Kanazawě jsou tyto čtvrti tři, kromě této pak ještě Nishichayagai (západní) a Kazuemachi. Ve druhé jmenované jsem nikdy nebyl, tak jsem chtěl skočit sem, nicméně den před odletem mě poprosil kolega v práci, jestli bych mu mohl koupit jednu konkrétní věc, která se prodává v dílničce na „zlaté lístky“ (zlato s malou příměsí stříbra tepané do velmi tenkých plátků, které byly použity i na pozlacení kyōtského Zlatého pavilonu v chrámu Kinkakuji po jeho vypálení a následné rekonstrukci v 50. letech). A tahle dílna se nachází právě v Higashichayagai, takže namísto toho mířím znovu sem. Volím cestu pěšky (zhruba 1,5 km) před busem, a dobře dělám. Protože zhruba ve dvou třetinách cesty, kterou znám nazpaměť, naráz vidím něco nového.

Ano, minipivovar s hospůdkou. No paráda. Jak už jsem psal v prvním díle, japonská pivní scéna je v poslední době velmi zajímavá a rychle se rozvíjí. Kromě toho, že se objevilo spoustu zcela nových malých pivovarů, tak i velké pivovary zareagovaly a začaly vařit limitované série zajímavějších piv, než jsou ležáky plzeňského typu. Pivo mám velmi rád a pravidelně chodím na nejrůznější ochutnávky, takže mě tohle těší. Japonská scéna je zatím trochu chudší a podle mého názoru ještě ne tak dobrá, ale je na velmi dobré cestě a dá se taky narazit na velmi dobré věci.

SAM_8293.JPG
Nabídka vypadá zajímavě


Původně jsem si říkal, že ochutnám a jdu, ale nakonec se mi tu velmi dobře sedí, je tu samozřejmě teplo… takže překousnu cenu 750 yenů za malou skleničku (bohužel obvyklá cena) a zkouším Apple Cinnamon Ale z prefektury Kanagawa (jižně od Tokya), Kaga Matcha Stout a nakonec Pearl Barley Ale přímo z tohoto pivovaru. Bohužel, ani u jednoho vzorku nemůžu říct, že by mě extra zaujal, ale jsem rád, že jsem vyzkoušel a příště se určitě stavím zas.

SAM_8297.JPG
Apple Cinnamon Ale


Vycházím do ulic, kde zrovna začíná sněžit. V obchůdku, kam mířím, trávím zhruba 10 minut a v momentě, kdy vyjdu ven, je to už docela pěkná vánice. V tu chvíli si říkám, že se nemusím hrkat přes celé město do Nishichayagai, naopak bude pěkné se trochu projít tady, dokud sněží, což dodává uličkám lemovaným dřevěnými domky unikátní atmosféru.

SAM_8309.JPG
Sníh v Higashichayagai


A když už tu jsem, napadá mě, že můžu vyběhnout na nedaleký kopec, kde je malý chrám a výhled na celou Kanazawu (a vždy je tam naprosto liduprázdno). Výhled bohužel tolik nevychází, protože hustě padající sníh tvoří solidní mlhu.


SAM_8337.JPG
Kanazawa ve sněžné mlze


SAM_8318.JPG
Chrám na kopci


Když koukám na to, jak sněží, dochází mi, že mi před nosem uniká to, na co jsem se tolik těšil – krásně zapadaný Kenrokuen. Že bych tam skočil ještě jednou? Nemám zase tak moc času, chci se totiž stavit na trhu na nějakou dobrotu z mořských plodů. Nebo že by?

SAM_8350.JPG
Sníh v Higashichayagai


Asi minutu váhám, nakonec přidávám do kroku, procházím Higashichayagai ještě jinými uličkami a jelikož vím, že busy tu nejezdí moc často, mávám na prvního taxíka a paní taxikářku prosím, ať mě vyhodí u vstupu do Kenrokuenu, který je nejblíže kamenné lucerně, ke které se rychlým krokem vydávám.

SAM_8364.jpg
Zasněžený Kenrokuen


SAM_8359.JPG
Zasněžený Kenrokuen


SAM_8353.JPG
Zasněžený Kenrokuen


Projdu opět celým Kenrokuenem napříč a abych se nepřipravil o dobrý pozdní oběd na trhu Ōmichō, opět to beru taxíkem. Za 10 minut dojíždím, asi 15 minut se procházím trhem, který je pastvou pro oči. Kromě spousty ryb a mořských plodů se tu dá narazit taky na prodejce zeleniny a lecčehos dalšího. A opět pro mě má i nostalgickou hodnotu. Výše jsem totiž zapomněl napsat, že Kanazawa byla první místo, kam jsem před deseti lety vyjel na výlet. A první místo, kam jsem v Kanazawě zamířil, byl právě tento trh.

SAM_8371.JPG
Trh Ōmichō


SAM_8370.JPG
Trh Ōmichō


SAM_8368.JPG
Trh Ōmichō


SAM_8375.JPG
Trh Ōmichō


Návštěva tohoto trhu by samozřejmě nebyla kompletní, kdybych si nedal nějaký kaisendon – velmi jednoduché jídlo, miska rýže s čerstvými mořskými plody a rybami, k tomu troška wasabi a sojové omáčky. Jednoduché a vynikající. A nemám chuť šetřit, takže vybírám kaisendon se čtrnácti druhy věcí za 2400 yenů.

SAM_8385.jpg
Kaisendon dekorovaný kanazawskou pýchou - zlatými lístky


Mám to dost natěsno, za 20 minut mi jede shinkansen. Nechci mít zpoždění, protože dneska spím v ryokanu, kde jsem si objednal i večeři. Takže po cestě na nádraží volám babičce ve ryokanu a hlásím, že přijedu vlakem v 18.36, ať mi připraví večeři na 7. Nabízí, že pro mě může dojet děda na nádraží autem. Je to asi kilometr, ale beru, proč ne.

Po cestě na kanazawské nádraží si trochu zaběhnu, bus zrovna nechce jet a pěšky to mám zhruba kilometr. A ještě se musím zastavit v hotelu pro věci. Stíhám tak tak.

SAM_8394.JPG
Až budete někdy mít pocit, že děláte zbytečnou práci, vzpomeňte si na paní v pravé části fotky, jejíž prací je držet ceduli s nápisem, že nefunguje eskalátor (což už je samo o sobě napsáno na třech cedulích kolem ní). Japonsko z důvodu neochoty vyplácet dávky pro nezaměstnané vytváří a dotuje pracovní pozice tohoto typu.


Sněží a přituhuje. Jakmile shinkansen zajede do nitra Japonských Alp, viditelnost prudce klesá a na displeji, který hlásí obvykle počasí a zprávy, čtu informace o kalamitě a mnoha zrušených spojích i z Nagana, kam právě jedu. Snad mi to pojede. Mezitím mi píše kamarádka z Tokya – tam dorazila kalamita v plné síle. Napadlo asi 5 cm sněhu, což je asi o 5 cm více, než na co jsou místní zvyklí. Velká část městských vlaků stojí a úřady radí nevycházet z domu, protože je to samozřejmě abunai. O hodinu později vystupuju v Naganu, kde jsem si včera říkal, že je zvláštní, že tu není vůbec žádný sníh. Teď už to není pravda. Přestupuju na lokální vlak a popojíždím přetopeným motorákem další hodinku na sever na konečnou do městečka Yudanaka.

SAM_8398.JPG
Nagano



Za odvoz z nádraží do ryokanu jsem nakonec neskutečně rád. Daleko to není, ale z mapy už jsem nezjistil, že je to celou dobu do kopce. A pochopitelně ani to, že bude silnice zapadlá hromadou sněhu. Dědy se v autě ptám, jak moc tady sněží a jaký to má vliv na dopravu. Prý je teď kolem 70 cm sněhu, když se to přiblíží metru, vlaky nejezdí.

Ryokan je japonské tradiční ubytování ve velice širokém slova smyslu. Často se tak dneska už nazývají i velké komplexy s pokoji v japonském stylu (se slaměnými rohožemi tatami a matrací futon na spaní přímo na zemi), ale takový ryokan, které já vyhledávám, jsou staré dřevěné domy, obvykle na venkově či v malých městech, s kapacitou cca 5-15 pokojů, většinou patří staršímu manželskému páru, který se o něj stará. Bydlení v japonských místnostech nesedí každému, taky z toho nemám radost, když jsem pracovně (protože mi chybí stůl, ke kterému si můžu rozumně sednout k práci), ale při návštěvě venkova, kdy jedu relaxovat, nedám na takovýto ryokan dopustit.

SAM_8405.JPG
Můj pokoj


A když to jde, objednávám si i jídlo. Tady to nebylo ani extra drahé, takže jsem vzal večeři i snídani. Stará tradiční japonská kuchyně taky nesedne každému, moc často bych ji taky nemohl, ale jednou za čas se na to opravdu těším – hlavně v těchto podnicích, kdy je to fakt „domácí“ kuchyně od babičky.

A večeře je i tady vynikající. Nechybí shioyaki (solená grilovaná ryba), tempura (kreveta a zelenina smažené v těstíčku), tsukemono, sashimi, chawanmushi (důkladně rozšlehané vejce s kořením a trochou zeleniny a dalšími drobnostmi uvařené v páře), polévka z pasty miso a malé nabe, doslova „hrnec“ – suroviny (houby, maso, zelenina…) jsou servírovány syrové a člověk si je sám na stole uvaří v hrnci nad plamenem.

SAM_8440.JPG
Večeře


SAM_8446.JPG
Nabe


SAM_8443.JPG
Důraz na prezentaci jídla v Japonsku je tak silný, že se odráží i v umístění kostek tofu v polévce…


Jsem spokojen. A po večeři nezbývá než absolvovat hlavní věc, proč jsou ryokany tak super. A tím je onsen, termální pramen, na který jsou ryokany většinou přímo napíchnuty. Bohužel tento onsen nemám vyfocen (nepěkný – ale v dalších dílech budou pěknější vyfoceny).


SAM_8460.jpg
Výhled z okna


Onsen je ohromně důležitou věcí v japonské kultuře – a není divu. Nahý relax v horké vodě v krásném prostředí má prostě hodně co do sebe a sám si ho často rád dopřeju. Ale jak jsem psal ze začátku, obvykle jezdím do Japonska v teplejších ročních obdobích. I tak je to velmi příjemná věc… ale jak asi chápete, v zimě to dostává ještě úplně jiný rozměr. A v tuto chvíli nastává čas na to, abych objasnil titulek tohoto trip reportu. Přece jste si nemysleli, že se jedu koupat do zmrzlého moře, že ne :) Ale onseny jsou jedním z hlavních bodů mé cesty a jedna z hlavních věcí, co mě dlouhodobě lákala v zimě navštívit Japonsko. Ano, jsem asi ojedinělý exot, který vyrazil uprostřed zimy do zamrzlého Japonska za koupáním.

Příští díl: opičí onsenový relax
Naposledy upravil(a) zennie dne 10. 03. 2018, 21:29, celkem upraveno 1 x.

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 55
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Status: Offline

Re: Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 07. 03. 2018, 12:42

Díl pátý: Opičí onsenový relax

23. ledna 2018, Yudanaka, Kōriyama

Nastavuju budík sice na 8 kvůli domluvené snídani 8.30, ale stejně mi trvá zhruba 20 minut, než se vyhrabu z vyhřátého futonu. Dneska stejně nemám tolik kam spěchat, na programu mám jen jedno místo, kam chci zajít.

SAM_8463.JPG
Ranní výhled. V domku v pravé části, ze kterého stoupá kouř, je onsen.

Snídani si užívám, místnost je krásně vytopená, takže mi ani nevadí si otevřít okno naplno – výhled do zasněžené zahrady požitek ze snídaně umocňuje.

SAM_8478.JPG
Snídaně

Půl hodinky se ještě povaluju v onsenu, půl hodinky si povídám s místním dědou a pak vyrážím. Dnešní cíl je jasný – zajít ke známému onsenu, kam scházejí makakové z hor se koupat. Protože i jim je v těch hromadách sněhu docela kosa.

Před odchodem z ryokanu vytahuju vychytávku, které se říká kairo. Jedná se o placatou věc, ve které se hned po rozbalení spouští chemická reakce a hřeje to asi 5 hodin. Lepí se to někam na tělo dle vlastní preference, já vzal verzi do bot. Po brodění ve sněhu druhý den výletu jsem poučen, že se něco takového může hodit.

Opičí onsen není úplně blízko, naštěstí mi děda z ryokanu nabízí odvoz, což je příjemné. Čili se má procházka zkrátí jen asi na dva a půl kilometru od posledního parkoviště k samotnému onsenu. Zbytek cesty pěšky, je to nepříliš zajímavá lesní cesta, která pěkně klouže. Tohle místo je docela profláklé, takže během téhle cesty potkávám asi nejvíc bělochů za celou svoji cestu.

SAM_8488.JPG
Náhodný onsen vyvěrající ve sněhu


SAM_8496.JPG
Po cestě k opičímu onsenu

Samotný „opičí onsen“ je pojmenovaný podle údolí Jigokudani („pekelné údolí“) a je to placený areál. Překvapilo mě, že samotný onsen je docela malý, o kus méně mě překvapil poměr turistů k opicím silně ve prospěch těch prvních. Jak to obvykle bývá, nejvíc nacpaní vepředu jsou selfiečkáři s iPhony, kteří zaberou nejvíc místa, nicméně nějakou skulinku pro teleobjektiv jsem nakonec vždycky našel.

SAM_8571.JPG
Makak u onsenu

Makakové tady okolo běhají, skáčou, hrajou si, v blízkém okolí jich je tak 10, ale střídá se tu tak dalších 50. Není jich vůbec málo, lidí si v podstatě nevšímají. Ale procházejí se pořád po hraně onsenu a… nikdo nechce dovnitř. Že by jim zas taková zima nebyla?

SAM_8508.JPG
Makak u onsenu

Čekám asi 20 minut. I přes hřející kairo v botách už je docela zima, navíc začlo zase sněžit. A čekám, že to budu muset vzdát – nic nenasvědčuje tomu, že by se někomu chtělo dovnitř. Ale nakonec se dočkám. První makak podlehl zimě a míří do horké vody.

SAM_8593.JPG
Osudový okamžik

A není sám. Jak tam vlezl jeden, přicházejí po pár minutách další a další. Takže zůstávám mrznout a foťákem se snažím zachytit atmosféru opičí onsenové pohody.

SAM_8635.JPG
Opičí relax


SAM_8680.JPG
Opičí relax


SAM_8724.jpg
Opičí relax


SAM_8736.JPG
Opičí relax


SAM_8744.JPG
Opičí relax


SAM_8801.JPG
Za chvíli dochází i na obligátní makačí údržba kožichu


SAM_8826.JPG
Prostě pohoda


SAM_8842.JPG
Prostě pohoda

A tak :) Je to paráda, ač můj výlet nesměřoval na profláklá místa, tady se to vyplatilo a stálo to za to pokoukání. Vracím se na parkoviště a po cestě zjišťuju, že jsem nechal japonský mobil s věcma ve ryokanu, protože na co bych tahal starý tlačítkový mobil, když mám svůj s datovou simkou, že jo. Japonsko je totiž tak hi-tech, že se tady ještě před čtyřmi lety nedaly koupit simky vůbec, od roku 2015 se dají koupit datové. A takové símky, s kterých se dá volat, jsem poprvé viděl až někdy koncem loňského roku a stály takové peníze, se mi furt vyplatilo tahat extra japonský mobil (který si cizinec bez víza nemůže koupit...), kam jsem musel dobít na pár hovorů minimální kredit 3000 yenů. No, naštěstí tu je telefonní budka, takže volám dědovi z ryokanu, jestli by pro mě mohl dojet. Vhazuju 100 yenů, hovor trvá asi 10 sekund, nevrátí mi nic.

Vracím se na ryokan, vyzvedávám věci a rovnou se nechávám odvézt na nádraží. Sice bych ještě mohl jet dřívějším vlakem, než na který jsem zkusmo vzal místenky, ale… stejně většina spojů v Naganu navazuje dost blbě, tak to už si radši zajdu do onsenu a počkám na svůj spoj. Ptám se na nádraží, kde je tu nejbližší higaeri onsen (takový, který umožňuje návštěvu, aniž byste v daném zařízení bydleli). Hned na druhé straně nádraží. Jdu se tam na půl hodinky naložit. Je pěkný, i když takový obyčejný místní, je tam dost lidí. A hlavně na rozdíl od mého ryokanu tady mají rotenburo – vnější koupel. Asi poprvé zažívám koupání v horké vodě, kdy na mě přitom sněží.

SAM_8860.JPG
Město Yudanaka

Zbývá mi ještě půlhodina, tak se zastavuju na oběd. Dávám si nějaký denní obědový set (i když je čtvrt na čtyři), pohankové nudle soba, oshizushi (sushi zmáčnkuté do tvaru kvádru) se třemi druhy ryb a nějaký salát.

SAM_8862.JPG
Pozdní oběd

Vyrážím do Nagana, kde mám asi 20 minut na přestup na shinkansen, který mě za hodinku odveze do Saitamy, odtud přestupuju severním směrem na linku shinkansenu Tōhoku.

SAM_8871.JPG
Večerní Nagano – vánice ustala a udělalo se pěkně.

Tōhoku je region severně od náhorní plošiny Kantō, vlastně ta severovýchodní polovina ostrova Honshū. Ohromný, ale nepříliš zalidněný, a ještě méně navštěvovaný. Taky ho nemám projetý tak důkladně, ale pár míst jsem tam už navštívil a bylo to super. Tōhoku znamená doslova „severovýchod“, nicméně „tō“, které tvoří ten „východ“, také (zapsáno jiným znakem, ale čteno stejně) může znamenat „daleký, odlehlý“, takže ve mně ten název Tōhoku vždy evokuje spíš „dálný sever“ – což v podstatě sedí, a i v následujícím dni se o tom přesvědčím.

SAM_8880.JPG
Tōhoku shinkansen


Vystupuju ve městě Kōriyama, kde se na dvě noci ubytovávám. Město je pod sněhem.

SAM_8885.JPG
A právě tady jsem poprvé v životě spatřil MHD bus se sněhovými řetězy.


V Kōriyamě jsem nikdy nebyl, není to nijak extra významné či velké město. Důvod je čistě logistický. Následující den plánuju navštívit dvě místa, která jsou sice odsud docela daleko… ale je tam docela dobré shinkansenové spojení. Sendai je oběma městům o kus blíže, ale spojení je o kus horší. Nejlepší by byla Yamagata, která je v blízkosti obou míst, jenže tam na rozdíl od Kōriyamy a Sendai není hotel sítě Daiwa Roynet, o kterém jsem mluvil dřív. Mám na věrnostní kartě ještě kredit asi 25 000 yenů, což stačí akorát na dvě noci se snídaní. A proč bych si měl platit hotel, když ho můžu mít za body, navíc podstatně dražší a pěknější, než bych si dopřál ze svých peněz. Dále na sever už totiž body nevyužiju, protože mířím na konec světa a tam žádný Roynet není. Takže je to výhra, ne?

Není, naopak jsem to úplně zdupal. A o tom bude další díl :)

Příští díl: kalamita v Yamagatě aneb jak jsem nenocoval v odstaveném shinkansenu
Naposledy upravil(a) zennie dne 10. 03. 2018, 21:30, celkem upraveno 1 x.



Zpět na “Trip reporty”


Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti