Poznámka úvodem: mám pocit, že komprese fotek, kterou dělá fórum, příliš ostrosti fotek nesvědčí. Pro lepší kvalitu otevřít fotku kliknutím.
Díl třetí: Po pás ve sněhu ve snaze uniknout před čínskými turisty21. ledna 2018, Gokayama, ShirakawagōV Kawagoe se z postele vyhrabávám snadno. Nejsem ranní člověk a už vůbec se mi nelíbí vstávání v 6, když jsem dva dny po sobě skoro nespal. Jenže jsem v Japonsku. To znamená, že domy mají prakticky nulové zateplení a topení taky nic. Dá se akorát topit klimatizací. A tu si zapínáme akorát na spaní, protože jinak by toho kamarádce z výplaty moc nezbylo. Takže mě jednoduše budí zima. Vzhledem k tomu, že jsem ani skoro nic nevybaloval, jsem „sbalený“ za pár minut a hurá na nádraží. Rail Pass jsem aktivoval den předem, místenku sehnal taky – na lince do Kanazawy totiž všechny lepší shinkanseny mají pouze místenkové vagony, takže v den odjezdu bych nemusel pochodit.
Když jsem výlet začal plánovat, s Rail Passem jsem nepočítal. Protože… nejsem zvyklý ho na svých soukromých cestách používat. Dnes už nedělám to, že bych chtěl procestovat co nejvíc. Obvykle se zaměřím na nějaký malý region, kam doletím se zlevněnou vnitrostátní letenkou od NH (skvělé tarify pro cizince na návštěvě), tam jezdím lokálními vlaky/busy/půjčeným autem, a odlet z nějaké další či stejné díry si nacpu do mezinárodní letenky. Podobně jsem to chtěl udělat i teď, přestože chci navštívit více regionů. Ale nakonec je to komplikovanější, přelety by mě dost vázaly a sebraly mi velkou část mé flexibility… a jak to počítám, asi by se mi to na nutných vlakových přejezdech dost prodražilo. Takže nakonec na tohle kašlu, přelety vyřazuju a kupuju 14denní JRP. Uvažoval jsem sice, že bych zapojil aspoň přelet MMB-CTS, který NH prodává cizincům za směšných 5400 JPY (vlak bez JRP stojí cca 9000 JPY), ale nakonec i na to kašlu… přece jen jsou to docela zbytečně vyhozené peníze, časová úspora zase není tak velká. A 14denní JRP mi vychází úplně akorát. Kawagoe je fajn, je to taková díra, s historickým centrem, kam jezdí spoustu lidí z Tokya, ale prostě je tam klídek. A pro mě má strategickou polohu. Je to 20 minut na nádraží Ōmiya ve městě Saitama, kde staví všechny shinkanseny jedoucí na sever a severozápad, takže se vůbec nemusím trmácet ranními narvanými spoji do Tokya.
Kanazawa, kam mířím, je jedno z mých oblíbených japonských měst. Mám ho spojené s klidem a pohodou, protože se tam vždy při práci přesunuju z rušného a pracovně náročného Tokya. Do Kanazawy jsem dříve jezdil kombinací shinkansenu a expresu, ale před třemi lety se dokončila stavba linky Hokuriku shinkansen, která dnes končí právě v Kanazawě. Potřebný čas se zkrátil ze čtyř hodin na dvě a půl a na linku byly nasazeny soupravy, které jsou podle mě nejpěknější úplně.
- Nová souprava Hokuriku shinkansenu
Nasedám do shinkansenu (ano, ne shinkanzenu/šinkanzenu) a za hodinu projíždím Nagano (ano, ne Nagááno), kde už čekám hromady sněhu – nachází se mezi dvěma hřebeny Japonských Alp a sněhu tu bývá dost. Ale vůbec, slunečno a zjevně i docela teplo. Doufám tedy, že se sníh zjeví aspoň za horama.
- Nagano
Poté, co projíždíme další sítí tunelů k pobřeží Japonského moře, tradičně zvaného „Sněhová země“, sníh se opravdu objevuje. Není ho moc… ale je. A zamrzlá rýžová pole působí velmi poeticky. Uvědomuju si, jak je bizarní, že jsem to vlastně nikdy neviděl. Do Japonska v zimě nejezdím a v ostatních oblastech, kam jezdím a kde se pěstuje rýže, prostě nemrzne. Jednou jsem v Číně při průchodu neobvykle chladné fronty viděl zasněžená políčka, ale zamrzlá nikdy.
- Za horami
V Kanazawě taky moc nasněženo není, tady jsem trochu zklamán. Ale dneska tu nejsem kvůli městu. Mířím rovnou do půjčovny a vyzvedávám auto. Půjčuju výjimečně u Budgetu. Snad poprvé v Japonsku u mezinárodní sítě. V Japonsku většinu trhu ovládají dvě půjčovny – Nissan a Toyota
A pak další trochu menší sítě, např. JR, samotná vlaková společnost, která má své pobočky na nádražích. A právě hlavně Nissan a Toyota mají pobočku v každé díře, zatímco mezinárodní půjčovny jen ve velkých městech a jsou obvykle dražší. Teď jedu vysloveně na cenu, nečeká mě nijak extra náročný terén a jsem sám, takže mi stačí nejlevnější „krabička“ – takové ty nákupní tašky, které jsou hranaté, aby se ve městě v zácpě daly pěkně skládat jedno za druhé. Mezi městy pro mě má drobnou výhodu i tím, že je na tahle malá auta levnější mýtné.
Možná vás půjčení auta v Japonsku překvapí. Sleduju dlouhodobě různá cestovatelská fóra a kdykoli někdo nadhodí myšlenku půjčení auta v Japonsku, dav ho sežere s argumenty „po Japonsku se vůbec nevyplatí autem jezdit, pořiď si Rail Pass“. Zjevně od lidí, kteří v Japonsku byli jednou a chtěli objet „vše hlavní“, což je přece jen většina návštěvníků (nic proti, sám jsem tímto stylem řadu zemí navštívil; a snahu poradit cením, ale je to v tomto případě docela krátkozraké). Srovnávat, jestli je vhodnější půjčit auto nebo pořídit JRP je asi stejně validní jako srovnávat, jestli je vhodnější jezdit tramvají nebo létat v A380.
Ano JRP je super věc, pokud toho člověk v omezeném čase chce objet co nejvíc v oblastech s rozvinutou infrastrukturou. Ale když se chce zaměřit na jednu oblast, je JRP škoda peněz, protože lokální doprava vyjde levněji. A když se chce člověk pohybovat kdekoli jinde než podél kmenových tratí, tak velmi rychle narazí na omezení třeba v té podobě… že tu žádné vlaky nejezdí, busy jezdí 3x denně a stojí nemalé peníze. V takových situacích přichází na řadu auto, které je naopak velmi praktické. Ano má i své mouchy, občas zásadní – parkování ve městech je špatně dostupné a drahé, ne každému sedne řízení vlevo, rychlost cestování na delší vzdálenosti je fakt tristní, vzhledem k tomu, že není-li upraveno jinak, v Japonsku platí limit 50 (neexistuje obec/mimo obec) a na dálnicích 70 (ano čtete správně a nedělám si srandu). A dálniční mýtné vůbec není levné (naopak benzin je levnější než u nás). Kromě toho jsou ve městech snad každých 100 metrů semafory, které se nejeví být jakkoli synchronizovány. Čtěte „furt stojíte a je to otrava“. Když však člověk z měst vyjede do přírody a hor, je auto nedocenitelné. A když jsou na auto aspoň tři lidi, často se člověk dostává do velmi dobré cenové relace (což není můj případ, ale… tentokrát jsem tu od toho, abych si to užil, ne abych šetřil).
- Dálnice Hokuriku
Z města mířím rovnou na nejbližší dálnici – normálně bych zvažoval to kvůli finanční úspoře vzal po státní, ale když vyjíždím, je už skoro 11 hodin a ušetřená aspoň půlhodina za těch 980 yenů stojí. Jedu po dálnici severně směrem na město Toyama, po 30 km však odbočuju na dálnici Tōkai-Hokuriku, která vede hornatým japonským vnitrozemím do Gifu a do Nagoyi (Hokuriku je název regionu na pobřeží Japonského moře, Tōkai naopak u Tichého oceánu). Za chvíli sjíždím na výjezdu Fukumitsu a dál už přes klikatými cestami do kopců.
- Městečko Jōhana pod horami
Cesta je chvílemi docela strmá, naštěstí suchá, ale motor dostává zabrat. Na první vyhlídce vystupuju, nadechuju se horského vzduchu a detekuju, že solidně dostala zabrat i spojka.
- Můj luxusní vůz
Se stoupáním přibývá sníh, je však příliš teplo na to, aby se držel na silnici. Ale objevují se první cedule s uzavírkami, hlavní cesta průjezdná je, ale většina menších průsmyků je zavřená, přesto však doufám, že rady jako
getting to Shirakawagō in winter requires advanced winter driving skills jsou jen přehnaným varováním pro ty, kteří na kelímku s horkou kávou potřebují varovný nápis, že je obsah horký.
- Tak zrovna tahle cesta je (překvapivě) na zimu zavřená.
V předchozím odstavci zazněl název Shirakawagō – to je jméno, které už jste mohli slyšet, pokud se zajímáte o Japonsko. Je to shluk vesnic na úpatí Japonských Alp, které jsou proslavené svými starými farmářskými domky s doškovými střechami, kam se jezdí především v létě, ale právě i v zimě je krásné, když jsou domky pod sněhem. Není to nic neznámého, oblast je na seznamu světového dědictví UNESCO. Přesto jsem tu ale nikdy nebyl. Důvod je jednoduchý, je to z ruky. Dvě hlavní místa, odkud se sem dá dostat, jsou Kanazawa a Takayama. Já při práci většinou začínám v Tokyu a končím v Ōsace. Kanazawou projíždím v půlce a Takayamou vůbec. A právě to, že tudy běžně projíždím, mi vytváří jakýsi blok k tomu, abych se sem hned o týden později vracel. Asi to není moc racionální, ale z těchto důvodů jsem vždycky raději vyletěl nebo vyjel někam úplně pryč. Druhá věc je ta, že se sem i tak špatně dostává, busy jezdí, ale… je to otrava to rozumně naplánovat. A jelikož plánování cest je přesně to, co dělám v práci… a já jsem na dovolené, tak právě toto dělat odmítám a půjčuju auto, kde nic řešit nemusím.
Shirakawagō není jedna konkrétní vesnice, jak by to mohlo vypadat, ale jakýsi shluk, přičemž v okolí je ještě jedna oblast, Gokayama, kde je také pár pěkných vesnic, podstatně méně navštěvovaných. Zhruba po hodině a půl z Kanazawy dojíždím do první vesnice, prý největší, Ainokura. Konečně je tu rozumné množství sněhu.
- Ainokura
Ve vesnici trávím asi hodinu. Je tu příjemně, pár návštěvníků tu je, ale všichni japonští (=nikdo tu neřve), takže paráda. Navštěvuju jeden z otevřených domků pro veřejnost a dělám pár fotek, ale další už pro tento den vynechávám – japonských domů už jsem navštívil řadu a nic převratného to ani tady není (i když samozřejmě pěkné).
- Farmářský dům Yūsuke
Z mapky, kterou jsem si vzal na parkovišti, zjišťuju, že se dá vyjít na nedaleký kopec, odkud by mohl být pěkný výhled na vesnici. To určitě chci, ale kdo ví, jak je to tu v zimě. Hledám podle mapky stezku, která je samozřejmě pod sněhem. Nejdřív je sníh docela tvrdý, po chvíli se v něm začínám propadat po kotníky, za chvíli po kolena či ještě hlouběji. Po asi 10 minutách či 200 metrech si všímám, že dál je vyšlapaný chodník, ke kterému je ale udělaný jiný přístup přímo z parkoviště a já idiot se brodím sněhem úplně zbytečně. No co už, tak to dobrodím. Výhled na vesnici super, škoda jen, že není lepší počasí.
- Ainokura
Když jsem nabažen, sedám do auta a popojíždím dál zhruba 20 km do kopce k vesnici Suganuma. Ta je zajímavá svou polohou v zákrutě řeky, ne už tolik zajímavá aktuálním počasím – začalo pršet a chvílemi ne úplně zrovna málo, a výhledy se halí do nefotogenické šedé mlhy. Takže tady trávím jen asi 40 minut, z toho 20 minut se snažím dostat do vyhlídkového bodu na druhé straně řeky. Neúspěšně, je komplet zapadáno a sníh je aspoň metr hluboký a propadá se. Když člověk letí v Fku na nostalgický pohodový výlet, tak sněžnice nejsou úplně první věc, co ho napadne si vzít s sebou… a přitom je to věc, co mi chyběla asi nejvíc. Fakt by se hodily.
- Suganuma
- Suganuma
Dostávám hlad. V Suganumě jsem našel jednu restauraci, ale i když se dostávám dovnitř… nikde nikoho nevidím ani se na nikoho nedovolám. Vracím se do auta, popojíždím dál. V první dědině stavím v nudlárně. Ručně řezané pohankové nudle
soba jsou specialitou těchto horských oblastí a když už nic, zahřeje to určitě dobře. Mě opět i nostalgicky u srdce, protože když jsem před deseti lety bydlel u japonské hostitelské rodiny, jednou mě vzali na výlet do Japonských Alp, kde mě v zapadlém domku daleko od civilizace učila asi 110letá babča
sobu od základů vyrábět.
Tady mají jako specialitu „medvědí
sobu“. Objednávám, ať už je to cokoli. Tento název jsem nikdy neslyšel, předpokládám, že se jedná o něco místního. Ani mě nenapadá to brát doslova, protože japonská kuchyně používá spoustu metafor. Třeba
soba se smaženým tōfu je „liščí
soba“, tak čekám něco podobného.
- Medvědí soba
Po objednání mi to ale přece jen nedá a koukám, že v jedné části jídelníčku jsou rozepsány zdravotní benefity medvědího masa. Totéž potvrzuje hledání na internetu, že jsem si fakt objednal něco, co mě vůbec nenapadlo, že by se prodávalo či jedlo. Ano, v Japonsku se medvědi loví, aby se nepřemnožili a neohrožovali obyvatele (není to tak dávno, co došlo v prefektuře Akita v krátkém intervalu k úmrtí čtyř lidí po napadení medvědem), a když už se loví, použijí se na maso. Netušil jsem. Ale pouštím se do toho s chutí. Bohužel jsou masa tak tenké plátky, že vlastně nepoznám, jestli má vůbec nějakou chuť.
Vyrážím dál, už je načase. Čeká mě něco, co čekám, že bude buďto zlatý hřeb nebo zlatý propadák (a bojím se, že spíš to druhé). Nejznámější vesnice Ogimachi. Sama o sobě v zimě asi tolik turistů nepřitahuje, ale… dnes probíhá večerní nasvícení domů. Koná se pouze 4x za zimu a co víc, dnešní nasvícení je právě to první. Že se to koná v tohle datum jsem zjistil krátce po koupi letenky, tak jsem si řekl, že využiju příležitosti. Ale po dobrovolném registrování se na webu japonské turistické organizace, kdy mi přijde mail, že ubytování v okruhu 50 km je všechno plné, a o měsíc později přijde mail, že malá vesnice tento večer očekává zhruba 5000 návštěvníků, se začínám zamýšlet nad tím, jestli je to fakt dobrý nápad, ještě když si představím velké autobusové zájezdy uřvaných Číňanů.
Ale jdu do toho samozřejmě. Vím, že na hlavní vyhlídku na vesnici se asi nedostanu. Lístky na ni se prodávají od 14.00 a do prodeje jich jde 1000, takže dost možná bude fronta od rána. A tohle fakt nemám zapotřebí. Takže přijedu, zaparkuju a nějak to dopadne, že jo.
What could possibly go wrong? Před příjezdem do vesnice… zácpa. Uvíznu v tunelu a čekám, zhruba půl hodiny pojíždím sotva kilometr, než se dostávám k obří ceduli „plno“. Vím, že na tuhle událost je tu vytvořeno speciální dočasné parkoviště na kopci nad vesnicí. Ale tak nějak jsem čekal, že ve čtyři odpoledne (nasvícení trvá od 17.30 do 19.30) místo bude. Naštěstí vidím, že kolonu po dávkách pouštějí na příjezdovou cestu k parkovišti, tak čekám. I na mě dojde řada. Dojedu až nahoru na parkoviště, platím výpalné 1000 JPY a najíždím do jednoho z posledních míst, zjevně čerstvě vytvořených odházením hromad sněhu. Uf, tohle bylo natěsno.
Teď se dostat zpět do vesnice. Jezdí odsud shuttle zdarma, ale je na něj asi stometrová fronta, hustě chumelí a je fakt kosa. Připadal bych si jako idiot, kdybych na tohle měl čekat, když jsou to sotva dva kilometry pěšky… jenže znám Japonsko a vím, že se tu pravidla ohýbají velmi těžko. A když je tu shuttle, pravděpodobnost, že existuje pravidlo, že po cestě nikoho nepustí, je velká. Takže se snažím proklouznout za zády personálu hlídajícímu vjezd na parkoviště, bohužel neúspěšně, začnou pískat píšťalkama, div jim nepraskne žilka, a já vím, že takhle to nepůjde a ani nemá cenu je zkoušet ukecat. Tvrdí mi, že je to
abunai, nebezpečné. Klasika. Cokoli je trochu nekonvenční, je Japonci označeno za
abunai, a tím pádem když vás s tím buzerují, dělají to přeci proto, že je to ve vašem zájmu a ještě byste jim za to vlastně měli poděkovat.
Abunai je tady jít pěšky, když existuje autobus. Ale taky je třeba
abunai jít v japonské zahradě proti šipkám ukazujícím doporučený směr. Mohli byste se s někým srazit. Vůbec nevadí, že v celé zahradě nikdo není, prostě je to
abunai. Během studií jsme s japanology nejednou diskutovali o tom, jak musí být Japonsko tou nejnebezpečnější zemí na světě. Skoro každá pitomost, která vás napadne, je totiž
abunai.
No, ale mám velké štěstí a zjišťuju, že cesta na druhou stranu z nějakého důvodu
abunai není, přestože to je úplně stejně vypadající cesta, po které stejně tak jezdí auta. Vydávám se po ní a brzo zjišťuju, že je to tudy vlastně možná i trochu kratší. Jak dojdu do civilizace, stavuju se v prvním 7-Elevenu na horkou kávu – normálně kávu moc nepiju, ale během tohoto výletu běžně. Je totiž fakt horká (na rozdíl od ohřátých nápojů z regálu). Venku je stále vánice, přede mnou ve frontě stojí Japonec, který se ptá na deštníky. Vyprodáno.
Do vesnice se dostávám ještě asi hodinu před nasvícením. Je pěkná, ale pochopitelně to kazí davy. Jak jsem čekal, z velké části neskutečně hlučných čínských turistů. A překvapivě také hromady thajských. Jak tady dokážou přežít?
- Ogimachi
Procházím vesnicí, vyhýbám se několikasetmetrové frontě, která je na bus na vyhlídku (na níž jsou lístky dávno vyprodány – ne že bych čekal opak, ale stejně jsem se aspoň šel podívat. Koukám, kudy se na vyhlídku dá dostat. Jsou tam dvě cesty, jednou projíždí autobus a stojí u ní dva hlídači. Nepřipadá v úvahu, ani nic nezkouším. Druhá cesta je zahrazena závorou, stojí tam jeden hlídač… ale cesta je zapadaná hlubokým sněhem, což je ještě horší překážka. Na tohle kašlu. Ale i tak by bylo pěkné to vidět trochu s nadhledem. Nad vesnicí je ale jen les stoupající do kopce, vše pod sněhem. V jednom místě zpozoruju most přes říčku, který je zhruba 20 výškových metrů nad terénem a je v místě, kde nepřekážejí stromy. Podle všeho na něj vede cesta, byť zapadaná. Zkouším se tam vydat. Musím ujít tak 100 metrů, část vede přes svatyni. Začínám stoupat do kopce. Prvních 50 metrů to jde dobře, sníh je ztvrdlý. Pak se začínám propadat po kotníky, to ještě jde. Rovnou cestou svatyní jdu zhruba po kolena ve sněhu. Za svatyní se náhle propadám po pás. Vyhrabu se a hledám okliku, po čtyřech se dá pohybovat zhruba půl metru za sekundu. Ale pak přichází stoupání.
Lávka je na dohled, vzduchem sotva 30 metrů. Ale propadám se více a více, často po pás. A pohybuje se mi fakt blbě, protože na krku tahám foťák, na jednom rameně stativ, na druhém brašnu se vším zbylým fotovybavením. Ve chvíli, kdy jsem sotva 15 metrů od lávky a už to fakt nejde, si uvědomuju, že jestli se budu tímhle tempem zahrabávat dál, tak už bych se taky nemusel vyhrabat, a obracím se. Nejde to. Tak jsem chtěl sníh, až „Sněhová země“ vrací úder a dává mi to pořádně sežrat. Epizodou „po pás ve sněhu“ jsem na pár set metrech zabil asi 40 minut, jsem totálně promáčený a mezitím se stihlo setmít a rozsvítit reflektory. Je mi pěkná zima, ale zatnu zuby, vytahuju stativ a jdu udělat aspoň pár fotek, když už jsem tu.
- Osvětlené Ogimachi
- Osvětlené Ogimachi
- Osvětlené Ogimachi
Dost, stačilo. Fotím asi hodinu, během čehož nadávám na čvachtající boty a čínské turisty. A mířím zpět na parkoviště. Ne že by se mi do toho kopce chtělo, ale furt mi přijde lepší se s botami plnými vody pohybovat než stát kdovíjak dlouho na místě ve frontě na shuttle. Zhruba za 25 minut jsem v autě a jsem rád, že když už mě nenapadlo vzít ty sněžnice, mě napadlo vzít aspoň termosku a co víc, ráno před odjezdem z Kawagoe si navařit čaj. Sedne. Převlékám se do suchého, sedám za volant a upaluju na dálnici v obavách, aby nebyly místní cesty ucpané odjíždějícími autobusy, naštěstí ne.
Původní plán byl stavit se v
onsenu, v japonském termálním pramenu. Na prohřátí ideál, ale jsem promrzlý až moc. Cesta po dálnici je šílená – neskutečně nudná, z asi 80 % v tunelech, kde fakt usínám. Ale povzbuzují mě svítící dálniční tabule, které hlásají, že máme nasadit řetězy. Ano, sněží docela hustě, ale nic z toho se na cestě nehromadí, takže nevím, jestli bych řetězy (které stejně nemám) více zničil pneumatiky nebo povrch dálnice. Jo, v tomhle počasí je výzva k použití řetězů absurdní… ale jen na první pohled. V nikde nepsané
Brožuře pro řešení situací, které mohou Japonce v životě potkat, je totiž zjevně jasně uvedeno, že když je v horách sníh, mají se použít řetězy. Jinak je to
abunai.
V Kanazawě jsem podstatně dříve, než jsem čekal, už po deváté. Auto vrátit nestihnu, parkuju s ním u hotelu a jde se ubytovat. Spím v hotelu Daiwa Roynet, je to velmi pěkná síť, kde bydlívám často pracovně. A teď přišel čas vysypat nashromážděné body a ubytovat se. Muset si to platit, podívám se po něčem levnějším, ale takto není co řešit. V tomto konkrétním hotelu jsem bydlel mnohokrát, už si pamatuju část personálu, je skvěle umístěný a celkově pěkný. A má velké pokoje.
- V hotelu
… ano četli jste správně, velké pokoje. V Japonsku jsou pozemky neskutečně drahé. Přirozeně bydlení včetně hotelů je pak malé. A tohle je opravdu nadstandardně velký pokoj.
Hurá na večeři. Jdu na
tonkatsu také do své oblíbené restaurace – nově navštívené místo musím vyvážit dávkou nostalgie.
Tonkatsu si rád dávám po náročném dni, kdy fakt chci kus masa – což se v Japonsku moc dostat nedá. Jde o smažené vepřové maso s nasládlou omáčkou, podávané s rýží a krouhaným čerstvým zelím. Beru set ještě s krevetou. Mám pocit, že dneska si to fakt zasloužím.
- Večeře
Připadám si vtipně, že fotím jídlo. Jak jsem přepnul do dovolenkového módu, náhle mi to přijde jako docela přijatelná věc Příští díl: sníh v klidné Kanazawě a noc ve ryokanu