Díl devátý: Za nejkrásnějšími onseny do národního parku Akan28. ledna, NP AkanS autem se mi to tentokrát trochu zkomplikovalo. Jako vždy jsem to nechal na poslední chvíli a málem jsem na to doplatil. V Kushiru jsem totiž měl i myšlenku, že bych půjčil auto už tam (a vrátil o tři dny později v Abashiri), protože NP Akan je skoro už na půl cesty zpět z Abashiri do Kushira… ale bohužel, příplatky za jednosměrné půjčení zvedaly celou cenu půjčení auta na dvojnásobek… a když jsem zvážil, že bych tím přišel i o tu cestu
wanmanem, na kterou jsem se čistě z nostalgie těšil, tak jsem tuhle myšlenku zavrhnul. Takže ve vlaku do Abashiri teprve koukám na auta a zjišťuju, že to nebude taková sranda, protože jsem (zase) zapomněl na fakt, že jsem na konci světa. Jako jo, koukal jsem asi před týdnem, že několik půjčoven je a mají auta za obvyklé ceny, ale na poslední chvíli už je dost přebráno. Takže asi hodinu procházím všechny půjčovny a jejich nabídku, jak v Abashiri, tak v městech až cca 2 h vzdálených, ale ani to moc nepomáhá, takže se děsím variant, že to bude stát pořádnou raketu nebo budu chodit pěšky. Nebo busem, ale situace je tady stejná jako před 10 lety – do některých míst jezdí třeba dva busy denně.
Není to taková sranda najít, protože velká část japonských webů je… úplně mimo. Myslím obecně. Věděli jste třeba, že spoustu japonských eshopů (včetně třeba autobusových společností) má otevírací dobu? Přesněji řečeno, přes noc nefungují? A neukážou vám ani jízdní řády? Ideál, když se třeba z Evropy něco snažíte naplánovat, během odpoledne v ČR už je v Japonsku noc a zavřeno. Neptejte se mě proč, na tohle neumím odpovědět. To je prostě to supermoderní Japonsko.
Nakonec auto půjčuju u vlakové společnosti JR. Ta mi nějak unikala, protože má taky úplně debilní web. Nabídku aut vám jen tak neukáže. Nejdříve musíte vyplnit formulář s kontaktními údaji a místem a datem požadované výpůjčky, pak vám přijde mail, přes který se konečně dostanete do rezervačního systému. Když chcete jeden z údajů (město nebo datum) změnit, je třeba celý proces opakovat. Tomu říkám uživatelská přívětivost, fakt.
Auto mají, podstatně dražší, než když jsem půjčoval v Kanazawě… ale při stavu zimních silnic by asi ani nebylo rozumné tady jezdit lehkou krabičkou. Takže jsem vlastně rád, že nejlevnější auta jsou vyprodaná – odpadlo mi dilema, jestli chci ušetřit a zabít se v lehkém miniautě, nebo pořídit za dražší peníze něco rozumnějšího, co bude na namrzlé silnici rozumně držet. Háček je však v tom, že píšou, že při rezervaci večer jsou schopni auto půjčit až od 10.30 (i když pobočka otevírá 08.30). To mě netěší, ale jinou variantu nemám. Teda ještě tam můžu jít až ráno a zkusit půjčit jako walk-in… ale tam riskuju, že mi to auto někdo vezme, nebo že bude cena horší, takže raději ne.
- Ráno v Abashiri
Na ráno to ale mám naplánováno jinak. 10 minut po otevírací době tam volám, nikdo nebere. Balím a dojdu tam osobně, jestli mi to nepůjčí dřív. Vypadá to zavřeně, ale když se dobývám dovnitř, volá na mě paní, že už jde. Odhazovala sníh z parkoviště, což jí teda nezávidím, hned se mi vybavuje ta marnost z Písečné ženy od Kōbō Abeho – určitě část z vás četla. Během toho si všímám, že na parkovišti stojí dvě auta.
Ptám se paní, jak to vypadá s autem, ta odpovídá, že si všimla, že něco přišlo, ale ještě to neviděla. Na dotaz, kdy si můžu auto půjčit, se dozvídám, že ho musí uklidit, připravit papíry a je moje. No paráda, i v Japonsku se občas dají stanovená pravidla obejít (ale nestává se to moc často… odpověď „bude to v 10.30 a nazdar“ by byla pro Japonsko typičtější, ale přece jen tady už jsou často lidé dost jiní - neříkám nutně, že k lepšímu). Paní říkám, ať nespěchá, musím ještě zajít na nádraží a na snídani, takže tak za 45 minut přijdu.
Na nádraží rezervuju lístek na pozítří do Sappora a čekám, až otevře infocentrum. Chci se zeptat, jak to vypadá s plovoucími krami v moři (jestli už dorazily) a hlavně pak na Shiretoko – co všechno je v zimě přístupné, když jsem nezabodoval včera v Shari. Přece jen Abashiri je nejbližší větší město, takže v infocentru by něco měli vědět. No, bohužel nic moc. Kry ještě nejsou a Shiretoko – z odpovědi „no, dá se tam různě chodit a tak…“ poznávám, že netuší zhola nic. Smůla. Mimochodem, jestli nevíte, kde je Shiretoko, doporučuju se podívat na
mapu – je z ní jasné, o jaký konec světa se jedná.
Jdu na snídani a vyzvednout auto. S paní v půjčovně se docela dlouho zakecávám, prý jsem první běloch, co si u ní půjčuje auto. Každopádně dobrá zpráva, auto, které jsem si rezervoval, nemá, takže upgrade a dostávám Corollu, což už je, troufám si říct, na místní cesty docela dobrá volba. Registrační značka Corolly je z Muroranu, což je úplně na druhém konci ostrova, tak 500 km. Vyjíždím pomalu a opatrně na zcela zasněženou silnici, o kilometr dál stavím u prvního
konbini… abych si promyslel, kam vlastně jedu.
- Můj stroj
Mám totiž naplánováno dojet k jezeru Akan, kde mám zařízen nocleh, a po cestě vidět pár dalších míst… ale jelikož ani dnes ani včera se mi nepodařilo zjistit, co se dá dělat v zimě v Shiretoku… tak to ještě musím nějak zjistit. Řešení je nasnadě, zajedu autem do infocentra v Shari, třeba tam teď někdo bude. Koukám do mapy a je to zajížďka tak 20 km, takže nic hrozného. Během cesty mnohokrát stavím na focení – je krásný den, cesta vede podél moře a v dálce se rýsují zasněžené hory právě na Shiretoku.
- Přístav v Shari
No, bohužel v infocentru nejen že opět nikdo není, ale na rozdíl od včerejška je i zavřené. Ale objevil jsem to
ashiyu, co jsem včera ve tmě neviděl. Zapadáno sněhem.
Jelikož Shiretoko už je blízko a hory se rýsují mezi baráky, snažím se najít nějaké pěkné místo, odkud by na ně šlo vidět. Pamatuju si, že jsem tady před deseti lety zabloudil do nějakého přístavu s rybářskými loděmi. Do přístavu se dostávám, dojíždím až do bodu, kde jsem ještě přesvědčen, že se nezahrabu ve sněhu, a jdu se projít s foťákem, bohužel přístavní vlnolamy brání výhledu na širé moře.
- Přístav v Shari
- Cesta do Shari
Vracím se pár kilometrů podél pobřeží a pak odbočuju do vnitrozemí ostrova směrem k sopce Sharidake, která je součástí masivu, který se plynule táhne ze Shiretoka zhruba 100 km jihozápadním směrem.
- Cesta z průsmyku Nogami do národního parku Akan
- Výhled na Sharidake (1 545 m)
Za chvíli začínám stoupat do průsmyku Nogami. Je to sice jen 326 metrů, ale jsou velice snadno poznat, protože zatímco cesty dole už jsou docela projeté a nekloužou, tady zase silnici pokrývá vrstva sněhu či ledu, takže hlavně při sjezdu jsem opatrný. V jednom bodě se ukazuje super výhled už do nitra parku Akan, je vidět jezero Kussharo a v dálce dým stoupající z fumarol.
- Výhled na Sharidake (1 545 m)
V NP Akan se nachází tři velká jezera a několik menších. Před deseti lety jsem navštívil dvě, teď bych rád alespoň nakoukl na všechny tři (ta menší jsou v zimě nepřístupná). A začínám jezerem Mashū, označovaným často za nejkrásnější jezero v Japonsku. Je to kráterové jezero, k jehož břehům se nedá dostat. Jsou tam však dvě vyhlídky (teda vlastně tři, ale třetí je z velmi těžko přístupná a v zimě zcela zavřená). Zadávám navigaci na jednu z nich, načež znervózním – navigace hlásí zavřenou cestu. Ale ověřoval jsem, že by se sem mělo jít v zimě dostat, a ostatně na Google je hromada zimních fotek. Dojíždím až k odbočce… kde je fakt zavřeno, ale naštěstí je tam šipka na druhou silnici, která je otevřená. Uf. Nakonec vyjedu až k jezeru. K mé smůle je tu zrovna autobus Číňanů. Ale mířím na odlehlejší kout vyhlídky, kde je klid.
- Opatrně z kráteru zase dolů
- A pod vyhlídkou bloudí srnky.
- V suvenýrech prodávají medvěda a lachtana v konzervě.
Druhá vyhlídka je tedy úplně zavřená. Ale nevadí, i za tuto jsem rád.
- Jezero Mashū
Vracím se asi 15 km zpět k zavřené odbočce do osady Kawayu Onsen a k hoře Iōzan – doslova „sírová hora“. Tuhle jsem totiž před deseti lety vynechal a cítím touhu to napravit.
Nostalgické okénko: před deseti lety jsem přijel vlakem (po 24h cestě z malého města nedaleko Nagoyi, kde jsem studoval) do Kawayu Onsen a odtud šel k jezeru Mashū. Jelikož na těchto spojích jezdily většinou dva autobusové spoje denně, nenašel jsem jinou možnost, než dojet vlakem sem a k jezeru pěšky, což bylo 16 km, z nemalé části do kopce. Měl jsem na to čtyři hodiny, takže v pohodě i s odbočkou k Iōzanu. Jenže už asi po 4 km mi zastavil chlapík na motorce, kam jdu, a po vysvětlení mého programu mě k jezeru odvezl. To jsem snad i poprvé jel na motorce. Ušetřil mi sice aspoň dvě hodiny chůze… ale Iōzan mi zůstal na teď.
- „Sírová hora“ Iōzan
- Jak oloupat vajíčko
- „Sírová hora“ Iōzan
Docela pěkné. Sice i tady chytám autobus Číňanů (asi ten samý), ale naštěstí už jsou na odjezdu. A já focením trávím docela dost času, takže většinu času už jsem tam úplně sám. Po cestě zpět do auta se zastavuju na obligátní vajíčka vařená ve vyvěrající vodě či páře, častá věc na podobných místech.
- „Sírová hora“ Iōzan
Toto jsem ale ovšem ještě neviděl. Na stolcích je lepicí páska a čtyřkrokový návod jak pro debily (=obvyklý návod v Japonsku), jak vajíčko oloupat inovativním způsobem. Jako jo, taky jsem to zkusil a šlo to dobře… ale lepicí pásku pro tento účel do kuchyně asi úplně pořizovat nebudu.
Popojíždím do Kawayu Onsen. Uvažoval jsem, že tady i přespím, ale nakonec jsem zvolil bydlení u jezera Akan. Tak či tak, v Kawayu Onsen se chci zastavit jen abych koukl, jak to tady vlastně vůbec vypadá. Pamatuju si, jak jsem tady vylezl z vlaku… po dvou měsících v rozpáleném centrálním Japonsku (srpen) plném lidí jsem dojel na Hokkaidō, kde naráz bylo snesitelně, nikde nikdo, mezi domky proudily potůčky horké vody a smrděla tu síra. Nacházím ashiyu, kde jsem tehdy seděl a čekal, než otevře pošta. Zrovna tu vysedává čínská rodinka.
- Čínská rodinka v ashiyu
Odsud je to jen asi 5 km k jezeru Kussharo. To je největší ze tří hlavních jezer, ale přesto nejméně známé. Kdybych se měl zamyslet nad tím, proč to tak je, asi bych došel k něčemu jako „prostě tam nic není“. Není to úplně pravda, ale holt minimálně co se týče známých věcí, tak Kussharo je oproti dvěma dalším trochu pozadu. A s tím očekáváním jsem k němu jel, než jsem zjistil, že je to chyba. Kussharo je jedním z mých hlavních objevů celé cesty, mrzí mě, že jsem si na něj neudělal více času.
Hned po příjezdu k jezeru sjíždím k prvnímu rodinnému ubytování. Mají svůj onsen, slyším, jak se za stěnou baví lidi. S výhledem na polozmrzlé jezero a v tom božském klidu, co tu je! Závidím jim to.
- Jezero Kussharo
Další vyhlídka je za 5 kilometrů (co mě u jezera trochu mrzí, že v úzkém pásu mezi jezerem a silnicí je les, takže moc výhledů ze samotné cesty není). Z dálky koukám, že v jezeře plave hejno labutí. Jdu dál, je tu jedna japonská rodinka, asi je krmí, a proto tu jsou.
- Labutě v jezeru
Ale ne, to asi není ten důvod, což pochopím posléze.
- Ashiyu na břehu jezera
Ano, tady vyvěrá onsen přímo zpod pláže do jezera, které v této části nezamrzá, a proto se sem labutě chodí ohřívat.
- Nikde okolo nikdo, jen labutě a kachny.
- Z písku se kouří…
- Relax na hladině
Paráda, na to, že jsem tu zastavil v podstatě náhodou.
Popojíždím pár dalších kilometrů, už zapadá slunce a ještě to mám asi 40 kilometrů do cíle. Ale těsně než se rozhoduju odbočit pryč od jezera, je tu šipka na
rotenburo (venkovní onsen). Tak tam ještě skočím. Ani ne kvůli
rotenburu (ten bude zase patřit nějakému malému penzionu, předpokládám…) ale prostě ještě naposled na jezero kouknout z jiné strany.
Koukám a zírám. S
rotenburem jsem to odhadl špatně. Není u žádného baráku, ale… prostě je. Uprostřed přírody, okolo jen hejna labutí a kachen a nikdo jiný. Jedna budka na převlečení a přírodní horká koupel přímo na břehu jezera. A ticho, klid. Totálně mě to dostává.
- Večeře
- Až pak zjišťuju, že se to tu jmenuje Sunayu – tedy „písečná horká koupel“. Stačí vzít lopatu a vyhrabat si onsen.
Dovnitř bohužel nejdu. Dodnes mě to trochu mrzí, protože si dokážu představit tam kus času strávit. Ale zaprvé by bylo těžší se rozumně usušit a nenachladit (od parkoviště jsem se musel kus brodit sněhem), zadruhé už bych fakt měl jet, za chvíli mám totiž objednanou večeři. Škoda, ale i tak, tohle bylo možná nejmagičtější místo, které jsem za celou dobu viděl.
K jezeru Akan dojíždím asi o hodinu později, už je tma. Parkuju před hotelem, který jsem ráno rezervoval. Jezero Akan je ze všech nejrušnější, je tam městečko přímo na břehu a spousta hotelů, i když je to teda hlavně letní destinace. Já se rozhodl, že dneska nebudu šetřit na ubytování a vzal jsem si dražší, ale pěkné… větší resort, který má dva onseny, jeden venkovní, jeden vnitřní, ale s výhledem na jezero. Netřeba zapírat, že tohle byly rozhodující faktory, proč připlatit.
No a když už, tak by to chtělo vzít i se snídaní, kolik stojí? Hm, 800 yenů… venku bych se najedl levněji, ale asi připlatím. A nevzít rovnou i večeři? 1500 yenů… hm, venku bych to asi zvládl levněji, ale tyhle podniky vaří dobře… a vůbec, jsem na dovolené, na své životní cestě, a neměl bych se pořád ohlížet na prachy. Takže beru komplet. Markeťáci by ze mě měli radost (a protentokrát jim to přeju).
- Detail: sake (losos), amaebi (krevetky), hotate (mušle sv. Jakuba), wasabi, shiso (list perilly) a daikon (strouhaná ředkev)
- Nejstylovější onsen, co jsem asi kdy viděl
- Ubytování – kombinace tradičního s moderním
- Noční onsen
A už mi pro dnešek zbývá jen jeden bod programu – samozřejmě onsen. Beru foťák pro případ, že by tam nikdo nebyl (jinak fotit nemůžu, jedna hádka a výhrůžka policií z dřívějška – i když tehdy jsem za to nemohl já – bohatě stačila). Ve vnitřním onsenu je několik lidí, ale já stejně preferuju ten venkovní. A je parádní.
- Automat na pití. Pamatujete, co jsem před chvílí říkal o návodu jako pro debily?
Úžasný den.
Příští díl: Zamrzlé moře na krevetím poloostrově a konec světa, kde lišky dávají dobrou noc