Bonusový díl: O půl roku později aneb když mi onsen zapadl sněhem, budu se tam muset ještě vrátit...
Lednová cesta do Japonska nebyla má poslední. Strávil jsem zde dva týdny v květnu a tři týdny na přelomu července a srpna. Zatímco květnová pracovní cesta byla spontánní a čistě pracovní, červencová cesta byla plánovaná už od listopadu. Také se jednalo o pracovní cestu, v tomto případě ale netradičně komplexní – proto byla plánovaná tak dlouho dopředu.
Čekala mě organizace cesty a doprovod téměř 50členného moravského sboru na pěveckou soutěž. K tomu jen na mě byla i organizace a realizace přesunů a sedmi výletů, věděl jsem proto, že abych vše na místě mohl připravit, poletím z ČR raději s dvoudenním předstihem. Stejně tak abych vše zakončil a uzavřel, chtěl jsem si nechat den až dva po. Když mi kolegyně v listopadu ale dělala letenku, došlo k nedorozumění ohledně cesty zpět a než jsem si chyby všiml, letenka byla vystavená. Sice by ještě v tu chvíli šla voidovat, ale tak… však já se tam tři dny navíc nějak zabavím, ne?
Do začátku července jsem netušil, na co ty tři dny využiju. Nápadů bylo několik. Hned jako první mě napadlo vyrazit opět na východní Hokkaidō, abych dokončil to, co mi v zimě nevyšlo (až na to zamrzlé moře teda). Pak mě začlo více lákat vyrazit na souostroví Izu, kam už se chystám delší dobu. Kromě toho, že tam není moc turistů, jsou tam příjemné onseny a je to velmi vděčné z hlediska létání (přelety malými letadly a vrtulníky), nakonec jsem to škrtl… ty přelety by vyšly fakt draho, což bych nějak snesl v rozumně dlouhém výletu, ale… dát si na to 3 dny je fakt málo. Aspoň týden.
Dlouho mě láká oblast severního Chūgoku (zapadní Honshū) – nikdy jsem tam nebyl a je to vděčná oblast. A za tři dny se něco projet dá, hlavně když je auto. Už jsem koukal na letenky, ale odradilo mě… vedro. Ve většině Japonska je v létě k nevydržení, o západním Japonsku to platí dvojnásob. Nechám si to na jinou sezónu (a zpětně můžu říct, že jsem fakt rád).
Takže nezbývá nic než vyrazit zase na sever – jeden ze dvou regionů, kde je v létě snesitelně (tím druhým je paradoxně souostroví Ryūkyū – je sice nejdál na jihu, ale není tam vlhko a docela fouká, takže se tam léto dá přežít). Napadlo mě vylézt na sopku Rishiri. Také mě napadlo konečně přelézt pohoří Daisetsuzan – chtěl jsem to udělat loni, ale červen byl moc brzo – celé pohoří bylo ještě pod sněhem, takže jsem se velice brzo otočil.
Těžko říct, proč jsem se nakonec pro ani jednu z těchto variant nerozhodl. I když vlastně sám dobře nevím, tak nějak podezírám svou lenost – po dvou týdnech práce v japonských vedrech nebudu mít náladu na to chodit dva dny po horách… radši něco pohodovějšího. Takže až cca týden před odletem z ČR otevírám web ANA, koukám na letové řády a nakonec po půlhodině rozhodování kupuju HND-SHB/KUH-HND. Letenky jsou solidně přebrané – kupuju samozřejmě jako obvykle fare, který je jen pro cizince bez víza (podobně jako Japan Rail Pass). Poprvé se mi ale stává, že i tady jsou místa docela přebraná. Na mé vybrané lety naštěstí bez problému, ale kdybych měl letět o den dřív či později, už by to mé možnosti značně omezilo. Hádám, že tenhle fare je navázaný na některou z vyšších bookovacích tříd – tedy mizí až při vyšší obsazenosti letu. Na Hokkaidō je totiž hlavní sezóna. Zkusmo koukám, kolik bych zaplatil za ty samé letenky, kdybych měl platit plnou cenu. 70.000 JPY? Uf. Člověk si naráz říká, že ta pozitivní diskriminace není tak špatná věc. Rovnou rezervuju auto a ubytování – k dispozici je totiž jen pár posledních aut a pokojů.
20. 7. TK1772 PRG-IST 14.35-18.10 Airbus A321 – Business ClassNa letiště přijíždím asi hodinu a čtvrt před odletem – stačí. Na business přepážce je to jako obvykle docela rychlé, o 10 minut později už sedím v Mastercard salonku. Vycházím pomalým krokem obligátně 5 minut po začátku boardingu, protože vím, že to stejně na gatu ještě bude trvat. Tam nacházím ještě halu plnou lidí a jeden velký chaos. Můj boarding pass je obratem vyměněný za nový s místem vepředu – máme přebokováno. Při pohledu na stav obsazenosti letu při odjezdu z kanclu jsem to tam trochu čekal, respektive možná spíš doufal, hlavně samozřejmě na dlouhém letu. Ale i tak fajn, no tak se aspoň trochu rozvalím a dobře najím. U TK mi obvykle velmi chutná i v Y.
Na pozdní oběd je servírováno jednotné menu s mezze, saláty a dezertem. Bohaté, syté a dle mého názoru pěkně prezentováno... a velmi chutné. Není co vytknout, naopak – maracujový cheesecake byl snad nejlepší dezert, co jsem na palubě letadla měl. Jistě, kdybych se snažil, klidně bych nějaké nedostatky našel, ale proč... kromě toho, že mám letenku v nejlevnější economy třídě, co byste (i v C) čekali na krátkém letu po Evropě? Za mě prostě pěkné, nad očekávání.
- Oběd v C na TK1772
Dále čekám, jestli se vlastně někdo zeptá na to hlavní jídlo (už na něj nemám hlad, ale jsem zvědavý). Ano přichází. Tři jídla – zapečený lilek nacpaný mletým masem, ryba se zeleninou, nebo těstoviny s nějakou domácí omáčkou. Beru jedničku, ale mám tu smůlu, že sedím v C úplně vpravo vzadu a řada na mě dochází až nakonec. „I'm not sure if we still have... let me check“ (když nad tím přemýšlím, z mých všech nemnoha C letů u TK jsem tak jednou až dvakrát dostal svou první volbu...). Za chvilku se vrací, rozřekne větu, nato jí klepne na rameno druhá letuška, komunikace přerušena a letuška, co mi řekla půl věty, mizí v Y. Přichází za 5 minut, mezitím druhá letuška dotáhla vozík, na kterém je asi pět jídel v sice plastových vaničkách (ne těch Y měkkých), ale klasickým alobalem zakrytým a neklasicky zespoda umatlaných zjevně od omáčky z jídla; chvíli na sebe koukáme, během čehož se pán naproti (který byl dotázán dříve) nechává nakouknout na jedno jídlo (lilek), zvolí, okamžitě je mi oznámeno, že lilek už není...
(trochu jsem v to v tento okamžik už ale doufal, protože fakt nevypadal vábně). Navíc dostávám nabídnuty „meatballs“ (což potvrzuje moji domněnku, že do Y zmizela proto, že se šla zeptat, co jim tam zbylo – žádné meatballs na menu v C nebyly). Beru těstoviny, vypadají jako klasické Y jídlo, což podle mě u TK nikdy není špatné, jen v Y to většinou není nádoba zespodu od omáčky... Chuť podstatně horší než většina TK Y jídel, ale je mi to jedno, hlad nemám, dávám si fakt kvůli zvědavosti na C catering.
- Hlavní jídlo
Eeh. Já vím, že „TK“ a „konzistentní servis“ nejsou obraty, které by měly zaznívat moc blízko sebe... ale přece jen mě to tak nějak překvapilo.
V IST mám dlouhý přestup, tak se jdu zašít do svého obvyklého místa v dolním patře salonku a rychle vyžádat sprchu – je štěstí, že jsem přiletěl ještě v trochu mrtvé době, takže ani s místem ani se sprchou není problém. Vím, že za pár hodin to bude úplně jinak. Jako vždy. Jsem velmi zvědavý, s čím se Turci předvedou na novém letišti. Chystám tam záměrně delší layover po Vánocích, tak jsem zvědavý, jestli bude letiště otevřené a funkční...
21. 7. TK52 IST-NRT 01.40-19.10 Boeing 777 – Economy ClassTady už takové štěstí bohužel nemám. Nastupuju až na poslední chvíli… což se možná ukazuje jako chyba. Nastoupím bez problémů, moje místo je obsazené. V očekávání, že si někdo jako obvykle zabral cizí „volné“ okénko, se obracím na letušku, která zjišťuje, že pán má na boarding passu opravdu 49A stejně jako já. Oznamuje mi, že let je plný, ať si jdu sednout támhle na poslední volný middle. Skvělé. Unaven nejednou skleničkou vína a připraven se opřít o okénko a spát, jí se statusovou kartou v ruce odpovídám, že letenku jsem bookoval půl roku předem, seating si dělal 100 dnů před odletem, check-in jsem také poctivě 24 h před odletem udělal a nemají-li pro mě lepší místo než middle na prostřední čtyřce, nechť mi raději vyloží zavazadlo a přebookují na jiný let, protože opravdu potřebuju spát. Na chvíli odejde, pak jsem uveden ke své původní 49A. Na jednu stranu je mi líto toho chudáka, co jsem asi vyhodil na middle, na druhou stranu, eeeh, letět 12 hodin na middlu, na to už jsem asi moc starý.
Tak či tak mi to s tou 49A vrtá hlavou a budu rád, když mi to někdo zvládne vysvětlit. Situaci rozumím tak, že letadlo bylo opět přebookováno, a kvůli tomu, že jsem nastupoval až na konci, jsem byl odepsán a mou 49A dostal někdo jiný. Pak bych ale čekal, že na můj boarding pass nepůjde nastoupit, ne…?
Jelikož jsem předchozí noc nespal, usínám ještě na zemi, budím se na chvíli nad západním Mongolskem, převaluju se na druhý bok a budí mě až jídlo hodinu a půl před přistáním. Něco mi tu ale chybí. Jelikož TK létají jižněji než lety ze západní Evropy, není tu chabarovská zatáčka, co by mě probrala. TK jsem totiž do Japonska dlouho neletěl – od té doby, co přestali po atentátu a puči létat KIX, pro mě bohužel nejsou obvykle moc praktičtí.
Přistávám, rychlá pasovka, Skyliner do města, metro na hotel a hurá na večeři. Vzhledem k tomu, že následujících 9 nocí strávím ve své oblíbené Asakuse, je načase projít všechny své staré známé podniky, ve kterých jsem mnohdy dlouho nebyl. Kde ale začít jinde než ve své oblíbené restauraci na rāmen, která mi v lednu nevyšla, protože byla zavřená?
- <3
22. července. – 4. srpna.
Práce, práce, práce. 4. srpna vyprovázím sbor na večerní TK let ve 22.30. Poté házím kufr do úschovny a mířím na Narita Express, přejíždím do jižního Tokya a ubytovávám se v Tōyoko Inn nedaleko letiště Haneda.
5. srpna 2018, Haneda-Nakashibetsu-Rausu
Na snídani ráno kašlu – raději se vyspím, v Tōyoko Inn jsou stejně snídaně nic moc. Najím se v salonku, takže vstávám tak, abych stihl poslední shuttle na letiště. Sice je tam hodinu a tři čtvrtě před odletem, což je zbytečně moc, ale kdybych tam chtěl být později, musím jet vlakem, který zase zabere o to více času. Svého rozhodnutí trochu lituju, když v shuttlu schytám opět řvoucí čínskou rodinu, ale co se dá dělat.
Hanedu fakt moc rád nemám. Ano je sice blízko, ale už doprava sem je otrava, nehledě na to, že je to tu věčně přecpané a i na fast tracku na mezinárodním terminálu je to často na půl hodiny. Teď mi ale dochází, že snad poprvé odlétám z vnitrostátního. Už jsem odsud dostkrát letěl mezinárodně, opakovaně jsem přiletěl vnitrostátně… ale nikdy jsem neodlétal. To mi dochází ve chvíli, kdy koukám na přelidněnou halu.
- To jsem hledal.
HND je takový opak všech ostatních japonských vnitrostátních letišť. I huby jako KIX, ITM, NRT a CTS jsou velmi klidné a pohodové. Tady cítím vše kromě pohody. Hledám, kde se odbavit. Nejlépe nějaká prioritní přepážka, ale nic takového nevidím. Všechny přepážky, kam mé oko dohlédne, jsou spíše ticketingy než check-iny, takže nakonec rezignovaně mířím ke kiosku. Ten nabízí odbavení dle devítimístného rezervačního kódu (nemám), telefonního čísla (to jsem tam snad ani nezadával) nebo podle čísla karty, kterou to bylo kupováno (ani nevím, čím jsem to kupoval). Prodírám se tedy davy do zadní části terminálu v naději, že najdu nějakou normální přepážku, když v tu ránu jdu kolem nenápadných dveří „ANA Premium check-in“. Ha.
- Odletová hala HND
Náhle přicházím do úplně jiného světa. Malá místnost, kterou na rozdíl od velké haly stíhá klimatizace chladit, klid, ticho a normální přepážky. Hurá.
Paní ověřuje, zda sedí destinace, a také můj pozítřejší let. Ptá se, zda mám návazný mezinárodní let. Což je běžný dotaz, takže odpovídám, že ano, ale pochopitelně až pozítří, a je na úplně jiné letence a je z NRT. A jestli by ho teda mohla vidět. Tomu moc nerozumím, mám pocit, jestli jsem jí špatně nerozuměl, ale tak hlásím se do Viewtripu a za chvíli ji ukazuju svůj TK itinerář, načež dostávám bp. Až při průchodu kontrolou hned po odbavení mi to dochází, že letím na onen „cizinecký“ fare, který vyžaduje, abych byl v Japonsku na krátkodobý pobyt a měl letenku ven. Na tyhle letenky jsem ale už letěl mnohokrát a nikdy mi to kontrolováno nebylo. Nevím, jestli je to tentokrát tím, že se k mezinárodnímu letu nedostala (protože v posledních letech jsem opravdu většinou létal kombinací LH+NH, kterou potenciálně vidí v systému bez ptaní) anebo… je prostě tak podezřelé s bílou tváří letět s příručákem na otočku do Nakashibetsu.
- ANA lounge
Salonek NH vypadá tak nějak jako všechny ostatní, oproti jiným vnitrostátním teda podstatně větší. Velmi podobný mezinárodnímu na KIX, s jedním zásadním rozdílem. Není tu naprosto nic k jídlu, kromě balených oříšků. A to jsem kvůli jídlu vynechal snídani na hotelu. No co, za volant se dostanu až skoro za tři hodiny, takže dávám jedno malé pivo z automatu na chuť, oříšky k tomu a po 30 minutách hurá na gate. Úplně jsem zapomněl, že na vnitrostátních saloncích v Japonsku jídlo nebývá... asi jsem to ale na nejrušnějším letišti čekal jinak.
- Sapporo na chuť
Vedle gatu se naštěstí nachází obchod, kde prodávají
bentō – krabičky s jídlem. Kupuju s grilovaným hovězím a čekám na nástup do letadla. Má drobné zpoždění, ale v 11.50 se objevuje, že boarding začíná 11.56. A tak přesně taky začne. V pořadí rodiny s dětmi, poté NH Diamond, dále NH Platinum spolu s C a G* a nakonec zbytek.
- Drobné zpoždění
NH377 HND-SHB 12.15-13.55 Boeing 767
- Nástup na NH377
Když už jsem se rozhodl, že poletím tímto směrem, přišel čas se rozhodnout routing. Let do SHB byl jasný – zaprvé nejblíž na Shiretoko, zadruhé prostě chci zaletět na to zapadlé letiště, které jsem v zimě obhlížel (nic racionálního). Létá sem z HND jeden let denně (a pár z CTS), takže není co řešit/vybírat. Co mě už při koupi letenky praštilo do očí, že je let operovaný B767. Jak jsem psal v reportu, v zimě sem posílají 737 (a zajímalo by mě, jestli tu jsou vůbec schopni rozumně naplnit). Ale v létě je holt sezóna, takže i do takovéhle díry letí 767 skoro plná.
A co s cestou zpět? Jelikož chci skončit v Akanu, blízko jsou tři letiště – MMB, KUH a SHB. Poslední vyřazuju, nechci se vracet stejnou cestou – to je nuda (a one-way rentaly u půjčoven nejsou tak brutálně drahé). Jsem v pokušení zvolit MBE – opět čistě z důvodu, že se jedná o totálně zapadlé letiště, které funguje pouze dvě hodiny denně (včetně půjčoven a ostatního zázemí), aby přijalo a následně vypravilo jediný denní let z/do HND. Ale přece jen je to už dál, a když mám 48 hodin, každá ušetřená hodina dobrá, obzvláště když tam toho ani není moc zajímavého po cestě, takže zvítězí rozum před vyzobáváním specialit. Nakonec beru KUH z důvodu, že mi to přijde (odhadem) z Akanu blíž než do MMB, což jsem se sice sekl (jak zjišťuju až po kouknutí na mapu po koupi letenky), ale to je ve výsledku jedno.
Sedím u emergency exitu na pravé straně – ani ne, že bych preferoval (na krátké lety mě spíš prudí nemožnost mít věci před sedačkou), ale proto, že to bylo jediné okénko, které bylo volné v době koupě letenky. Ještě před odletem se dozvídáme, že po cestě budou turbulence – paráda, tohle vždy rád slyším. Nějak mi to vadí poslední roky čím dál tím více. A nejlépe, když to ohlásí ještě před odletem, ach jo.
Vnitrostátní lety ANA jsou obvykle (a nejinak dneska) jen se základním servisem. Rozlévané pití zdarma, nějaký alkohol a lehké snacky za poplatek. Co se týče pití, výběr je vždy stejný – voda, čaj, káva, jablečný džus… nebo hovězí vývar. A má volba je stejná jako obvykle. I když je to zjevně jen něco z prášku… něco horkého a slaného vždycky ve vysušeném klimatizovaném letadle sedne víc než káva.
- Pohled na jezero Kussharo z jihovýchodu
Let je nakonec klidný až na pár lehkých otřesů, na které kapitán pěkně po japonsku dvě minuty předem upozorní. Krátce před druhou odpolední stáčíme ze severního směru na východ a přistáváme. Bohužel krásné hory severně od SHB vidím jen lehce přes okénka naproti. Špatná strana.
- Má snídaně a oběd v jednom
Letím jen s příručákem, takže z letiště jsem venku za pár minut. Přesto mě u půjčovny pár lidí předběhne a já dostávám pořadový lístek s číslem 4. Shuttle mě odváží asi 200 metrů, kde stoupám do fronty na auto.
Tentokrát žádná Corolla. V zimě jsem půjčoval auto střední třídy (a dostal upgrade) s plným pojištěním na zimní silnice za 15.000 yenů. Teď půjčuju nejlevnější krabičku Suzuki Wagon-R jen s nejzákladnějším pojištěním za 21.000 yenů. Joo, hlavní sezóna. Tohle auto je vlastně jeden z důvodů, proč jsem odložil kufr na Naritě a sem jel jen s příručákem. Že tady svůj kufr nepotřebuju a tahat ho mezi NRT/HND je blbost, to je jasné. Ale měl jsem vážné obavy, abych s 660ccm motorem tohohle vozidla nezůstal stát pod prvním kopcem
(jednou jsme s kamarády půjčovali podobné auto ve třech… pracovník půjčovny se vylekal a raději nám bez doplatku dal lepší auto).
- Suzuki Wagon-R
Tak či tak, jakmile vylezu z terminálu, je hned jasné, že jsem přiletěl do jiného světa. Je tu snesitelně (kolem 20 stupňů) a všude okolo jen pole a linoucí se odér hnoje. Vyjíždím.
Cíl mám dnes jednoduchý – dojet do Rausu. Bydlení mám asi 2 km nad městem. Jelikož do večera ještě času dost (a pozdě odpoledne v okolí Rausu není moc co dělat), opakuju si zimní trasu a zajíždím na poloostrov Notsuke. Je tady pochopitelně podstatně živěji, co se tedy týče lidí; zvířat naopak potkávám podstatně méně.
- Kunashir je tentokrát vidět jen velmi špatně.
- Poloostrov Notsuke
Dojíždím opět až na konec, co to jde. Procházím k moři, namočím po kotníky. Je krásně čiré.
- Mé letošní jediné „koupání v moři“
- Na rozdíl od zimy v infocentru nenabízejí procházky po zamrzlém moři ve sněžnicích, ale projíždku „traktorbusem“ (ano fakt to tak označují) na špičku poloostrova. Vynechávám :)
A už je čas upalovat směrem na Rausu. Je to zhruba hodinka a čtvrt cesty, kdy se přede mnou postupně objevují mohutné hory. Ubytovávám se v docela ok hotelu (bohužel za ne tak ok peníze – hlavní sezóna je tu fakt znát). Na chvíli se rozvalím, a vracím se do auta. Objednávám večeři na 19.30, protože chci vyjet na západ slunce do průsmyku. Ten by teoreticky mohl být vidět okolo 18.30, ale bohužel počasí tomu nakonec moc nenasvědčuje. Když vyjíždím, sedá na Rausu mlha. Vím, že východní část poloostrova trápí mlhy často, zatímco západ, kam chci nahlédnout z průsmyku, mívá podstatně jasnější nebe – ale bohužel v průsmyku nevidím nic než šedou tmu. Sjíždím zpět do Rausu, stavuju se ještě v obchodě pro nějaké pití. Tam už jedu po paměti – zastavoval jsem tam zmrzlý na horkou kávu před dvouapůlhodinovou cestou do Abashiri). Po cestě si ještě všímám odbočky na vyhlídku. Stejně nevím, co s časem (západ slunce se nekoná a večeře až za dlouho), tak se tam vyjedu podívat.
- Výhled na Rausu
Vracím se zpět, čas na relax – pomalu se stmívá a nic dalšího už se tady dneska dělat nedá. Leda zalézt do onsenu a povečeřet. Večeři mám objednanou přímo na hotelu – zaprvé vím, že bude dobrá, zadruhé v Rausu večer těžko něco půjde sehnat. Po večeři jedno pivo a hurá spát – brzo vstávám.
- Večerní relax
- A kdyby někoho zajímalo, co se k večeři podávalo ;)
- Výborná a velmi vydatná večeře, kterou stěží dojídám
- Spí se tu fakt příjemně.