Borec ze štatlu v Lufthansa first class
Napsal: 21. 01. 2018, 17:01
Píše se 13.ledna a já klasicky projíždím všechny možné a nemožné kanály na letenky. Mám týden volna a někam by to chtělo vyrazit, klidně i po Evropě. Vidím však místo na letu Frankfurt – Miami ve First class, na webu Lufthansy je volné dokonce 1A, takže moc nečekám a award za 60 tisíc mil a 280 eur kupuji. Sic jsem si kdysi řekl, že v F poletím jen LAX nebo SFO, udělal jsem vyjímku. Nechal jsem prozatím milion mil u miles and more neposkvrněný a vzal to přes kluky z Balkánu. Potvrzení v mailu bylo ihned a já byl absolutně v tranzu. Tu noc se mi špatně spalo, druhý den jsem rupnul na zkoušce, ale bylo mi to docela jedno. Tři roky zpátky jsem byl šťastný za Ryanair, neměl tušení, co to pořádně míle jsou a jak je efektivně sbírat a využívat. Či spíše jsem nikdy nevěřil, že nasbírám na nějakou letenku, natož ve First class. Bylo to tady, borec ze štatlu, co má nejvíce letů na trase BRQ-STN s Ryanem, se proletí Fkem.
Cestu zpět do Evropy pravděpodobně vyřeší TAP. Nebo TUI? Moc jsem to v prvním momentu neřešil, ikdyž jsem věděl, že budu muset, čas se krátí, vždyť zpět z Miami letím už za týden. Tím, že jsem však svoji cestu začínal až ve Frankfurtu, abych ušetřil trochu mil a také si užil First class terminal, jsem musel řešit i cestu do Německa. Nejdříve to vypadalo na cestu po zemi autem, přespání v Sheratonu na letišti, kde pracuje kamarádka, druhý den zase na letenku Vídeň – Norimberk – Dusseldorf. Jenže počasí bylo jaké bylo a cesta do Frankfurtu byla nakonec úplně jiná, než jsem původně zamýšlel.
Středeční ráno, krátce po 7:00 jsem se objevil v T1. Podle instrukcí jsem sešel na přílety a dal se doleva. Po krátké chůzi jsem již byl ve výtahu, ze kterého mě doslova vytáhla milá agentka. Kam to dnes bude? Miami. Nějaké zavazadlo k odbavení? Jen carry on. Tak pojďte se mnou na bezpečnostní kontrolu. Vytáhnul jsem jen Macbook, pásek i boty jsem si mohl nechat. Ačkoliv jsem rentgenem prošel bez problému, kvůli tomu, že jsem letěl do USA, jsem byl obdarován ještě ohmatáním. A nic nebránilo, stále za doprovodu té stejné agentky, abych se vydal dovnitř terminálu.
Přiznal jsem barvu, že jsem tu ještě nikdy nebyl, takže jsem dostal detailní popis co kde je a co kde není, ale klidně bude, když řeknu. Moje první kroky směřovaly do sprchy. Bohužel vana nebyla k dispozici, ale aby mi při sprchování nebylo smutno, dostal jsem dvě černé kačenky. Koupelna je opravdu velká, nicméně mě trochu naštvaly jen dva ručníky. Sorry jako, ale čekal jsem jich tak pět.
Po sprše jsem se vydal do restaurace, objednal si sladkou snídani a mangové, fantastické, smoothie. Po chvilce sezení a čtení si různých kravin na internetu jsem se vydal do seating area. Několikrát jsem byl dotázán, jestli si nepřeji něco na pití a když jsem zrovna řekl že ano, vše u mě bylo ve vteřině. Celý terminál však byl k mému překvapení ráno zaplněn, o což se postarali hlavně korporátní HON Circle. Takže se z terminálu jezdilo Mercedesem k letadlu do Londýna a dalších evropských destinací.
Čím se blížil boarding, byl jsem více a více nervózní. Nakonec mi moje agentka přišla říct, že mě vyměnuje a na starost si mě vzala mladší a daleko hezčí Němka snědšího typu. V 9:40 mi oznámila, že výtah je přivolán a nic mi nebrání k tomu, abych byl odvezen do letadla.
Na pasové kontrole, která je dole, mi byl po ukázání boarding passu vrácen pas a spolu s dalším pasažérem jsem byl odvezen Mercedesem k letadlu. Jízda netrvala moc dlouho, ani ne 3 minuty. Výtahem nahoru a hurá do letadla.
U dveří neřekl nikdo ani slovo, jakobych snad měl vědět, kam hned jít. To mě trošku zmátlo, tak jsem se pro jistotu zeptal, zda-li potřebuje vidět můj boarding pass. Nic však ukazovat nebylo potřeba, a tak jsem se hned vydal doleva k sedadlu 1A. Bundu mi hned zabavila sympatická Joana, se kterou jsme se dokonce stali po přistání přátelé na instagramu. Stejně tak mi odebrala i kufřík ihned poté, co jsem vytáhnul Macbook a vše, co jsem toužil používat. Byl jsem obeznámen s tím, že si svoji skříňku mohu uzamknout číselným heslem. Ve first class nejsou žádné overhead biny. Zamykat jsem nic nechtěl. Byl jsem trochu posera, věděl sem, že těch skleniček šampaňského bude víc a riskovat po přistání vylamování zámků, to jsem vážně nechtěl. Nechal jsem to odemknuté, hodně jsem totiž pochyboval, že by třeba Alan Arkin, sedící kousek ode mě, měl zájem o moje trenky a fusky z istanbulského bazaru.
Sotva jsem si sedl a vykouknul z okna, jaký to pohled budu mít na motory, byla u mě Joana. Ani jsem ji nenechal domluvit a vyhrkl jsem champagne, které mi ihned bylo přineseno společně s oříšky. A poté představování, kdyby cokoliv, ať řeknu, ať zazvoním, támhle je tlačítko. Také ukázka jak funguje pohybování se sedadlem a jeho polohování. S tím jsem trochu bojoval, těch funkcí bylo strašně moc.
Start proběhl s mírným zpožděním a co mě snad nikdy na A380 nepřestane udivovat je právě vzlet. Sledoval jsem jak kameru na televizi přede mnou, tak výhled z jednoho ze tří oken. Bohužel 1A nedisponuje vůbec dobrým výhledem na motory. Z 2A je to pravděpodobně daleko lepší. Jako motorfil jsem tak našel první mouchu na 1A. A druhou celkově. Abych pravdu řekl, čekal jsem po usazení spolu s welcome drink také horký ručníček na osvěžení rukou. Přece jen člověk vyleze z ošoupaného Mercedesu, kde seděl každý ňouma s pár mílema na účtu. Trošku jsem to odlehčil, ale opravdu, horký ručníček mi scházel.
Po startu přišlo první papání spolu s dalším šampaňským, které mi bylo vždy dolíváno velice poctivě. Po relativně dlouhé době přišlo konečně i na kaviár. Nejdříve mi byl přistaven stůl, nabídnuto pečivo. Zvolil jsem preclík a česnekový chléb. Na kaviáru jsem si pochutnal. Jediné, co mi vadilo, byla absence lžičky. Po kaviáru přišlo na řadu další jídlo, opět velmi dobré. Spolu s Joanou jsme se zasmáli, že už je toho moc a to ještě nemám na stole ani hlavní jídlo. Před hlavním chodem ještě malá zmrzlinka, snad abych se nenudil. A poté konečně hlavní chod, fenomenální kohoutek. Byl jsem opravdu v sedmém nebi. Po hlavním chodu a po několikáté skleničce bublinek přišla poslední část oběda, a to relativně průměrný dezert. Vychutnal jsem si ho spolu se skleničkou Baileys. Po obědě jsem šel na menší tour letadlem.
Business class mi najednou v konfiguraci 2-2-2 přišla jako neskutečný dobytčák. Economy class nebyla plně obsazená a i dole na main deck mi nepřišla tak hrůzostrašná v porovnání s British Airways a Air France. Premium Economy se nachází v čumáčku main deck a přátelé sedící u okna měli opravdu nádherný výhled na motory. Já jsem obrovský kritik premium economy, za své peníze bych si letenku do premium economy nikdy na dlouhý let nekoupil. Po schodech jsem se objevil zase nahoře doma, ve first class. Tam mi bylo nejlíp.
Poroučil jsem si udělat z mého sedadla postel, jelikož jsem toho měl opravdu dost, alkohol v krvi se již trochu začal projevovat. Na obrovských záchodech jsem se tak převlékl do neskutečně pohodlného pyžama. Nařídil jsem si budíka tak,a bych prospal jen hodinu a čtvrt. Přece to tu neprospím. Nakonec jsem se vzbudil po půl hodině. Než zazvonil budíček, válel jsem se jen tak po posteli a spolu s cappuccinem jsem vyřizoval nějaké pracovní záležitosti. A taky jsem již trochu zaspamoval fejsbuk.
Let naštěstí utíkal dost pomalu a zatímco většina pasažérů nepochopitelně ☺ spala, já si objednal první chod z menu, které je k dispozici po celý let. Vždycky jsem v reportech obdivoval polévky a jakožto člověk, co polévky miluje, neváhal jsem ani chvíli a hned si ji u Joany objednal. Přátelé, to byla FANTAZIE. Jednoznačně to nejlepší, co jsem kdy na palubě letadel jedl. To už jsem zkoušel všechna piva, která nám byla ve Frankfurtu naložena a ani jedním jsem nebyl zklamán. Asi dvě hodinky před přistáním jsem si poroučil ještě burger. Samotný burger byl velmi dobrý, brambůrky trošku spalené, na letadlové jídlo ok, hlavně samotný nápad v podobě burgeru se mi opravdu líbil. Touto dobou již bohužel nešla wifi, což opravdu hodně štvalo souseda přes uličku, který si za celý let sedadlo ani nesklopil, zcela vynechal oběd a jen pracoval. Před přistáním se kolegové pomalu probouzeli a objednávali si něco malého k zakousnutí.
Následovalo kolečko rozloučení a poděkování od několika letušek, které jsem v průběhu letu ani nespatřil. Jako poslední přišla vedoucí kabiny. Omluva za to, že nejela poslední dvě hodiny wifi. Vizitka s emailem, kam napsat číslo letu a datum s tím, že žádám refund. Nebo také míle. 20 tisíc mil znělo nádherně a za 17 euro opravdu dobrý kauf. Tím, že jsem měl na letence A3 Gold se vše trochu zdrželo, jelikož jsem musel vysvětlovat, že mám kartičku i u Lufthansy. Po předání mé Silver lásky mi bylo řečeno, že míle budou připsány do dvou týdnů. Tak uvidíme.
Po výstupu z letadla na nás čekal pozemní personál s cedulkou a jménem a každému nám oznámil, kde najdeme svoje odbavené zavazadla. Já žádné neměl, takže jsem přes ESTA kiosk a milého imigračního vstoupil do USA a vrátil se do socka lajfu. Sednul jsem na 150ku a upaloval na South Beach.
Co říct k First class Lufthansa? Jednoznačně jeden z nejlepších letů mého života. Úžasné pohodlí, super jídlo a starání se personálu na top úrovni. Vlastně nemám vůbec co vytknout. Jsem rád, že jsem se neunáhlil a zvolil trochu delší let, než je Boston, New York nebo Washington. A jsem také rád, že let tak rychle neutíkal. 20 tisíc mil do Miles and More je další třešnička na dortu. Ještě uvidíme, co se vydoluje za nefunkční mapu na IFE, což mě docela dost mrzelo, jelikož to je jedna jediná věc, kterou většinou v letadlech sleduji. Dostal jsem od vedoucí kabiny email, ať si rozhodně stěžuji, vždyť jsem zaplatil za first class a vše by mělo fungovat k mé spokojenosti. Holka, kdybys věděla, že jsem cenu letenky prochlastal a byli jsme teprve nad Paříží......
Cestu zpět do Evropy pravděpodobně vyřeší TAP. Nebo TUI? Moc jsem to v prvním momentu neřešil, ikdyž jsem věděl, že budu muset, čas se krátí, vždyť zpět z Miami letím už za týden. Tím, že jsem však svoji cestu začínal až ve Frankfurtu, abych ušetřil trochu mil a také si užil First class terminal, jsem musel řešit i cestu do Německa. Nejdříve to vypadalo na cestu po zemi autem, přespání v Sheratonu na letišti, kde pracuje kamarádka, druhý den zase na letenku Vídeň – Norimberk – Dusseldorf. Jenže počasí bylo jaké bylo a cesta do Frankfurtu byla nakonec úplně jiná, než jsem původně zamýšlel.
Středeční ráno, krátce po 7:00 jsem se objevil v T1. Podle instrukcí jsem sešel na přílety a dal se doleva. Po krátké chůzi jsem již byl ve výtahu, ze kterého mě doslova vytáhla milá agentka. Kam to dnes bude? Miami. Nějaké zavazadlo k odbavení? Jen carry on. Tak pojďte se mnou na bezpečnostní kontrolu. Vytáhnul jsem jen Macbook, pásek i boty jsem si mohl nechat. Ačkoliv jsem rentgenem prošel bez problému, kvůli tomu, že jsem letěl do USA, jsem byl obdarován ještě ohmatáním. A nic nebránilo, stále za doprovodu té stejné agentky, abych se vydal dovnitř terminálu.
Přiznal jsem barvu, že jsem tu ještě nikdy nebyl, takže jsem dostal detailní popis co kde je a co kde není, ale klidně bude, když řeknu. Moje první kroky směřovaly do sprchy. Bohužel vana nebyla k dispozici, ale aby mi při sprchování nebylo smutno, dostal jsem dvě černé kačenky. Koupelna je opravdu velká, nicméně mě trochu naštvaly jen dva ručníky. Sorry jako, ale čekal jsem jich tak pět.
Po sprše jsem se vydal do restaurace, objednal si sladkou snídani a mangové, fantastické, smoothie. Po chvilce sezení a čtení si různých kravin na internetu jsem se vydal do seating area. Několikrát jsem byl dotázán, jestli si nepřeji něco na pití a když jsem zrovna řekl že ano, vše u mě bylo ve vteřině. Celý terminál však byl k mému překvapení ráno zaplněn, o což se postarali hlavně korporátní HON Circle. Takže se z terminálu jezdilo Mercedesem k letadlu do Londýna a dalších evropských destinací.
Čím se blížil boarding, byl jsem více a více nervózní. Nakonec mi moje agentka přišla říct, že mě vyměnuje a na starost si mě vzala mladší a daleko hezčí Němka snědšího typu. V 9:40 mi oznámila, že výtah je přivolán a nic mi nebrání k tomu, abych byl odvezen do letadla.
Na pasové kontrole, která je dole, mi byl po ukázání boarding passu vrácen pas a spolu s dalším pasažérem jsem byl odvezen Mercedesem k letadlu. Jízda netrvala moc dlouho, ani ne 3 minuty. Výtahem nahoru a hurá do letadla.
U dveří neřekl nikdo ani slovo, jakobych snad měl vědět, kam hned jít. To mě trošku zmátlo, tak jsem se pro jistotu zeptal, zda-li potřebuje vidět můj boarding pass. Nic však ukazovat nebylo potřeba, a tak jsem se hned vydal doleva k sedadlu 1A. Bundu mi hned zabavila sympatická Joana, se kterou jsme se dokonce stali po přistání přátelé na instagramu. Stejně tak mi odebrala i kufřík ihned poté, co jsem vytáhnul Macbook a vše, co jsem toužil používat. Byl jsem obeznámen s tím, že si svoji skříňku mohu uzamknout číselným heslem. Ve first class nejsou žádné overhead biny. Zamykat jsem nic nechtěl. Byl jsem trochu posera, věděl sem, že těch skleniček šampaňského bude víc a riskovat po přistání vylamování zámků, to jsem vážně nechtěl. Nechal jsem to odemknuté, hodně jsem totiž pochyboval, že by třeba Alan Arkin, sedící kousek ode mě, měl zájem o moje trenky a fusky z istanbulského bazaru.
Sotva jsem si sedl a vykouknul z okna, jaký to pohled budu mít na motory, byla u mě Joana. Ani jsem ji nenechal domluvit a vyhrkl jsem champagne, které mi ihned bylo přineseno společně s oříšky. A poté představování, kdyby cokoliv, ať řeknu, ať zazvoním, támhle je tlačítko. Také ukázka jak funguje pohybování se sedadlem a jeho polohování. S tím jsem trochu bojoval, těch funkcí bylo strašně moc.
Start proběhl s mírným zpožděním a co mě snad nikdy na A380 nepřestane udivovat je právě vzlet. Sledoval jsem jak kameru na televizi přede mnou, tak výhled z jednoho ze tří oken. Bohužel 1A nedisponuje vůbec dobrým výhledem na motory. Z 2A je to pravděpodobně daleko lepší. Jako motorfil jsem tak našel první mouchu na 1A. A druhou celkově. Abych pravdu řekl, čekal jsem po usazení spolu s welcome drink také horký ručníček na osvěžení rukou. Přece jen člověk vyleze z ošoupaného Mercedesu, kde seděl každý ňouma s pár mílema na účtu. Trošku jsem to odlehčil, ale opravdu, horký ručníček mi scházel.
Po startu přišlo první papání spolu s dalším šampaňským, které mi bylo vždy dolíváno velice poctivě. Po relativně dlouhé době přišlo konečně i na kaviár. Nejdříve mi byl přistaven stůl, nabídnuto pečivo. Zvolil jsem preclík a česnekový chléb. Na kaviáru jsem si pochutnal. Jediné, co mi vadilo, byla absence lžičky. Po kaviáru přišlo na řadu další jídlo, opět velmi dobré. Spolu s Joanou jsme se zasmáli, že už je toho moc a to ještě nemám na stole ani hlavní jídlo. Před hlavním chodem ještě malá zmrzlinka, snad abych se nenudil. A poté konečně hlavní chod, fenomenální kohoutek. Byl jsem opravdu v sedmém nebi. Po hlavním chodu a po několikáté skleničce bublinek přišla poslední část oběda, a to relativně průměrný dezert. Vychutnal jsem si ho spolu se skleničkou Baileys. Po obědě jsem šel na menší tour letadlem.
Business class mi najednou v konfiguraci 2-2-2 přišla jako neskutečný dobytčák. Economy class nebyla plně obsazená a i dole na main deck mi nepřišla tak hrůzostrašná v porovnání s British Airways a Air France. Premium Economy se nachází v čumáčku main deck a přátelé sedící u okna měli opravdu nádherný výhled na motory. Já jsem obrovský kritik premium economy, za své peníze bych si letenku do premium economy nikdy na dlouhý let nekoupil. Po schodech jsem se objevil zase nahoře doma, ve first class. Tam mi bylo nejlíp.
Poroučil jsem si udělat z mého sedadla postel, jelikož jsem toho měl opravdu dost, alkohol v krvi se již trochu začal projevovat. Na obrovských záchodech jsem se tak převlékl do neskutečně pohodlného pyžama. Nařídil jsem si budíka tak,a bych prospal jen hodinu a čtvrt. Přece to tu neprospím. Nakonec jsem se vzbudil po půl hodině. Než zazvonil budíček, válel jsem se jen tak po posteli a spolu s cappuccinem jsem vyřizoval nějaké pracovní záležitosti. A taky jsem již trochu zaspamoval fejsbuk.
Let naštěstí utíkal dost pomalu a zatímco většina pasažérů nepochopitelně ☺ spala, já si objednal první chod z menu, které je k dispozici po celý let. Vždycky jsem v reportech obdivoval polévky a jakožto člověk, co polévky miluje, neváhal jsem ani chvíli a hned si ji u Joany objednal. Přátelé, to byla FANTAZIE. Jednoznačně to nejlepší, co jsem kdy na palubě letadel jedl. To už jsem zkoušel všechna piva, která nám byla ve Frankfurtu naložena a ani jedním jsem nebyl zklamán. Asi dvě hodinky před přistáním jsem si poroučil ještě burger. Samotný burger byl velmi dobrý, brambůrky trošku spalené, na letadlové jídlo ok, hlavně samotný nápad v podobě burgeru se mi opravdu líbil. Touto dobou již bohužel nešla wifi, což opravdu hodně štvalo souseda přes uličku, který si za celý let sedadlo ani nesklopil, zcela vynechal oběd a jen pracoval. Před přistáním se kolegové pomalu probouzeli a objednávali si něco malého k zakousnutí.
Následovalo kolečko rozloučení a poděkování od několika letušek, které jsem v průběhu letu ani nespatřil. Jako poslední přišla vedoucí kabiny. Omluva za to, že nejela poslední dvě hodiny wifi. Vizitka s emailem, kam napsat číslo letu a datum s tím, že žádám refund. Nebo také míle. 20 tisíc mil znělo nádherně a za 17 euro opravdu dobrý kauf. Tím, že jsem měl na letence A3 Gold se vše trochu zdrželo, jelikož jsem musel vysvětlovat, že mám kartičku i u Lufthansy. Po předání mé Silver lásky mi bylo řečeno, že míle budou připsány do dvou týdnů. Tak uvidíme.
Po výstupu z letadla na nás čekal pozemní personál s cedulkou a jménem a každému nám oznámil, kde najdeme svoje odbavené zavazadla. Já žádné neměl, takže jsem přes ESTA kiosk a milého imigračního vstoupil do USA a vrátil se do socka lajfu. Sednul jsem na 150ku a upaloval na South Beach.
Co říct k First class Lufthansa? Jednoznačně jeden z nejlepších letů mého života. Úžasné pohodlí, super jídlo a starání se personálu na top úrovni. Vlastně nemám vůbec co vytknout. Jsem rád, že jsem se neunáhlil a zvolil trochu delší let, než je Boston, New York nebo Washington. A jsem také rád, že let tak rychle neutíkal. 20 tisíc mil do Miles and More je další třešnička na dortu. Ještě uvidíme, co se vydoluje za nefunkční mapu na IFE, což mě docela dost mrzelo, jelikož to je jedna jediná věc, kterou většinou v letadlech sleduji. Dostal jsem od vedoucí kabiny email, ať si rozhodně stěžuji, vždyť jsem zaplatil za first class a vše by mělo fungovat k mé spokojenosti. Holka, kdybys věděla, že jsem cenu letenky prochlastal a byli jsme teprve nad Paříží......