Re: Z deníčku 'sňatkového' podvodníka (JAR a Mexiko) - pokračování
Napsal: 24. 05. 2018, 16:36
Konečně pláž, leháro, žádný stres a plánování. Právě se nacházím v Durbanu, druhém největším městě JAR a také naší poslední zastávce, odkud se v sobotu vypravíme směrem domů. Jelikož uběhla řada dní a je o čem vyprávě, rozhodl jsem se sepsat první zážitky z cesty po Jižní Africe už nyní. Takže se přesuňme na začátek května...
8. května 2018
FRANKFURT - JOHANNESBURG - KAPSKÉ MĚSTO
Úterý, den D. Ráno odchází Elisa do práce, já balím poslední drobnosti a stále si tak trochu lámu hlavu nad tím, zda budu mít doma ještě dost oblečení na výlet do Cancunu. Ve čtyři se vrací přítelkyně z práce, následuje lehká panika, South African Airways (SA) mi posílají SMS; prý se mám na letiště dostavit minimálně 3-2,5h před odletem. Naše dvouhlavá domácnost se však shoduje na tom, že když se na letiště dobelháme v 19:00, všechno v pohodě stihneme. V 18:20 kontrolujeme byt, zaléváme květiny, zavíráme okna, vypínáme spotřebiče, v 18:25 zamykáme dveře, o dvě minuty později stojíme na nástupišti stanice metra Höhenstrasse a čekáme na metro U4. Frankfurt je naštěstí velmi kompaktní město s vynikající infrastrukturou, takže se na letiště dostáváme za rekordních dvacet minut. Na letišti radostně zjišťuji, že jsem si v té cestovní euforii zapomněl zabalit ty nové boty na dlouhé výšlapy, pro které jsem se šel v sobotu rvát na přelidněný Zeil. South African Airways (SA)patří do klubu Star Alliance, jejímž členem a zakladatelem je Lufthansa, tudíž odlétáme z terminálu 1.
Letiště ve Frankfurtu je můj domácí přístav. Vyznám se v něm bez problémů. Každopádně si vůbec nedokážu představit, jak se na něm orientují nováčci. FRA mi vždy přišlo takové komplikovanější, než je vlastně nutné. Má totiž takové lehce labyrintoidní schéma, především pak starý terminál 1. Evakuovat bych to prostě nechtěl.
FRA mám přesto docela docela rád, věrně mi slouží a pohodlně se z něho dostanu skoro kamkoliv na světě. Jen mě trochu mrzí stav letiště. Především právě terminál jedna působí lehce zašle. Sice se jim musí nechat, že o nějaké úpravy a opravy se snaží, ale stále se mi zdá, že i pražská Ruzyně je mnohem estetičtější. Po shlédnutí nákresů plánovaného terminálu 3 mi navíc došlo, že nuda a šeď k Němcům patří asi stejně jako stařecká demence k nákupům hrnců a parních čističů na splátky. No co, v Německu dáme více na funkčnost, než efekt.
V útrobách jedničky se ještě stále mění branding. Lufthansa se totiž převléká do nových barev. Od ikonické žluté přechází do tmavě modré. Řekl bych, že to má evokovat určitou atmosféru luxusu, zvlášť nyní, když si Karsten koupil u Skytraxu pátou hvězdičku. Nevím, zda si tato firma zaslouží tak vysoké hodnocení, každopádně jsem veškeré pokusy o diskuzi se zaměstnanci LH vzdal. Znám totiž poměrně dost lidí, co u Lufthansy pracují a oni vážně věří tomu, že jsou nejlepší. U velkých firem to tak ale bohužel funguje - pokud jste celý život dělal v jedné korporaci, těžko máte nějaké srovnání.
SA odbavuje své pasažéry na přepážkách 672-675. Palubní vstupenky jsme si vytiskli doma, proto se můžeme rovnou zařadit do fronty na odbavení zavazadel. Ta fronta je vlastně takový dlouhý zástup lesknoucích se pleší a stříbřitých hár seřazených v řadě za sebou. Sice nevím, jaký je přesně LF, ale průměrný věk pasažérů na dnešním letu do JNB je přibližně pětasedmdesát. Němečtí důchodci mají JAR asi hodně rádi. Zbytek choreografie dotváří pár několik mladých batůžkářů, pár zatoulaných Afričanů a my dva. Skupinka německých dobrovolníků jedoucích zachraňovat zbídačenou Afriku tentokrát chybí. Ve frontě trčíme asi půl hodiny. Už vím, proč mi SA psali, že se máme dostavit dříve. Náš váový limit činí 25 kg. Elisa sice trochu panikaří, nakonec ale zjišťuje, že její kufr váží pouhých 15 kilo. Po odbavení zavazadel procházíme přes bezpečnostní kontrolu, kde zaznamenáváme vysoký počet občanů ČLR. Ano, ze stejného prstu odlétají dvě letadla společnosti Air China - A330 do Šanghaje, B773 do Pekingu. Přesto probíhá celý proces docela svižně. Elisa nepípá, já také ne. Přesto se turečtí ochránci hranic podivují nad mým elektrickým zubním kartáčkem. Přibližně v osm si jdeme sednout do Goethe baru, kde si dáváme skleničku vína, abychom slavnostně zahájili dovolenou. Kolem nás sedí naši budoucí spolucestující, kteří pečlivě studují literaturu o JAR. Nakonec si Elisa všímá a naší posádky, která si to mašíruje na gate B26. Členů palubní personálu je přibližně deset, vedoucí kabiny je běloška (včetně obou pilotů), zbytek jsou Afičani. Ženy mají na sobě modré uniformy, kolem krku ovázaný šátek s barvamy jihoafrické vlajky. Pánové jsou věrní černé barvě (jakože uniforem ).
Před nástupem ještě vyrážím na záchod. Vedlejší pisoár okupuje postarší Číňan, který tahá chrchel až odněkud z paty. Pak už se mu z úst táhne jen dlouhý, nažloutlý a velmi hustý hlen To čínské plivání se vážně musí umět. Po takovém kulturním šoku se musím uklidnit pohledem na plochu, kde stojí již zmiňované čínské stroje, jeden Boeing B773 LATAM ve starých barvách, thajská velryba mířící do Bangkoku a jeden odpočívající Airbus společnosti Aer Lingus. Zbytek dotváří Lufthansa se svými ocelovými ptáky, kteří si to míří zejména na Dálný Východ. Na ploše, konkrétně u gatu B26, stojí i náš Airbus A340-600 - opravdu velmi dlouhé letadlo, dnes poměrně raritní kousek. S SA sice letím poprvé, ale očekávání nějaká mám. Měla by to být poměrně dobrá aerolinka. Sice se momentálně potýká s finančními problémy, ale snad nezkrachuje dokud nás neodvezou zpět domů. Odlet je plánován na 20:45, boarding time je přibližně v osm. Je už sice krátce po osmé, ale stále se nic neděje. Přesto Němci už poslušně stojí ve frontě, kde budou stepovat ještě asi dvacet minut a divit se, proč se ještě nenastupuje. Je přeci osm, boarding je plánovaný na osmou, na tom papíře to tak stojí, tak to tak prostě musí být! Jsem docela rád, že se mi za ty dva roky podařilo Elisu částěčně (ale opravdu jen částečně) zbavit všech těch tupých německých zvyklostí, proto ještě můžeme v klídku čumět z okna a nikam se netlačit. Krom nervozních Němců je možné u gatu spatřit i stojan s novinami, které jsou zde cestujícím zdarma k dispozici. Přítelkyně, bioložka, si krade časopis Science, já si beru magazín America. Na propagandu v podobě německých novin nemáme tentokrát náladu.
South African Airways
SA 261
FRA-JNB
20:45-07:25 (10:40h)
Airbus A340-600
Y/50K
Pomalu se schyluje k západu slunce, boarding může začít! Nejprve probíhá nástup business class pasažérů. Ti do letounu vstupují dveřmi L1. Plebs, včetně nás, má chobot přistavený ke dvařím L2. Do ekonomické třídy se leze po úsecích. Nejprve nastupují cestující z posledních řad, poté ti, kteří sedí uprostřed, následováni těmi, co sedí v přední části kabiny.
Já a Elisa jsme si 24 hodin před odletem vybrali sedadla 50H/50K (letoun v Y konfiguraci AC-DEFG-HK), tudíž jsme boardující skupina 2. Loučíme se s Německem, vkráčíme do Afriky. U dveří nás vítá paní Průserová, tj. vedoucí kabiny. Ekonomická třída je rozdělena na dvě části. Ta první, delší část, je navíc 'přepůlená' nouzovými východy nad křídly. Business class sice neprocházíme, ale ta je v konfiguraci 2x2x2, ta naše v konfiguraci 2x4x2, v zádi je poté pár řad v sestavě 2x3x2 z důvodu zúžení trupu. Naše místa jsou v první části, přesně mezi východy L/R3 a toaletami. Z důvodu vysoké osazenosti jsem sice neměli moc na výběr, ale chtěli jsem něco dál od bulkheadu, abychom se vyhnuli případné interakci s batolaty v bassinetech. Ale ty na palubě naštěstí nezaznamenávám.
Bohužel nepatří interiér našeho letadla k těm novějším. Přestože již nabízí SA novější produkt, A360 se ho asi nedočkají. Sedadla už mají pár zadků za sebou (jednotka opotřebení sedla je 'jeden zadek'). S obstarožním IFE taky nebude moc velká sranda. Naštěstí jsem čtenář, proto vytahuji ze svého batohu román 'der Duft' a počítám s tím, že ho za těch deset hodin zvládnu přečíst celý. Na sedačkách na nás čeká čekají červené deky a krémové polštářky. V kapsičkách jsou k dispozici sluchátka a malý amenity kit, v němž jsou zabalené ponožky, zubní kartáček a páska na oči (nebo jak se tomu říká). Krom vřelé posádky nás vítá příjemná hudba, takový nenásilný euroafrický relaxační hybrid - neurazí, ale docela nadchne.
Po ukončení boardingu se ozývá kapitán. Prý máme počítat s krátkým zpožděním z důvodu špatně fungující klimatizace. Problém se podařilo vyřešit během deseti minut. Mokré ubrousky a meníčka se nekonají, nejsme přeci žádná pětihvězda. SA má k dispozici airshow, proto zjišťuji, že dveře jsou zavřené. Posádka prochází kabinou, zavírá přihrádky, skluzy se aktivují, probíhá crosscheck, letadlo vyjíždí se stáje a míří k západní runway.
Jedná se o můj první let na tomto typu letadla. A340 mám sice za sebou, ale šestistovka je má premiéra. Je to vážně dlouhé letadlo, rozjíždí se opravdu dlouho a při vzletu se vám trochu potí čelo, protože škrtnout zádí o asfalt asi není s takovým dlouhánem problém. Naštěstí vše zvládáme a letíme vzhůru. Vzhůru letíme také nestandartně dlouho. A340-600 je prostě jiná hračka. Nad oblaka stoupáme snad až někde nad Stuttgartem. Z okna máme výhled na západní stranu, tudíž si můžeme vychutnat i přenádherný západ slunce.
Čtyři motory hučí, já otevírám palubní časopis Sawubona, přítelkyně boj s prehistorickým IFE ještě nevzdává. Bohužel neodpovídá nabídka filmů a hudby jejím představám, proto kapituluje a také se vrhá na Sawubonu. Sawubona ujde, ale o zábavu na desetihodinovém letu se vám rozhodně nepostará. Naštěstí začíná servis. K jídlu si alespoň pustíme zastaralou mapu, abychom přibližně věděli, co je pod náma. K žádnému welcome drinku a oříškům nedochází. Místo toho se jde rovnou na večeři. Výběr je taková jihoafrická klasika: kuře nebo hovězí. Pro vegetariány vytahují jakési unavené rizoto. Ihned si vzpomínám na video Air Afrikaans, kde se letuška ptá vegeteriánky: "If you don't eat beef and you don't eat cow - how can you be alive?!"
Servis probíhá v duchu 'chicken or beef', v naší uličce se o nás starají dvě letušky a jeden stevard. Já volím krávu, má drahá zase kuře. Kráva je doplněná bramborovou kaší, zeleninou, jako předkrm se servíruje couscous, dezert je jakýsi krémový koláč s meruňkami. Ke kuřeti se podává rýže a velice dobrá omáčka. Jídlo nepůsobí esteticky nějak dokonale, ale chuťově je vážně perfektní. Obě varianty byly vynikající, hovězí mělo výraznou chuť, všechno bylo super. Nevěřil jsem, že může nějaké aerolinka trumfnout Turkish Airlines, ale catering SA mě vážně velmi mile překvapil. U kovových příborů je ještě zabalená sůl, pepř, osvěžující ubrouse a párátko. Ke všemu dostáváme houstičku, máslo a tavený sýr. Na večer si odebírám z tácku malou tyčinku Mars a krekr, které vkládám do kapsičky sedadla. Posádka opět vjíždí s vozíky do uličky. Tentokrát se servírují nápoje. Káva, čaj, alkohol, voda, džus, kola, docela slušný sortiment. Přítelkyně si dává gin s tonicem a hroznový džus. Já volím passion fruit juice a vodu. Voda se servíruje v malých lahvích, takže žádné miniaturní příděly v kelímcích. Později ochutnávám džus s příchutí lichi. Co se sortimentu džusů týče, SA vyhrává svou originalitou.
Po večeři se sbírají tácky, světlo v kabině se tlumí a u toalet se formuje klasická fronta. Kdesi nad Alžírskem upadá Elisa do komatu, já literaturu vzdávám, protože jí nechci obtěžovat světlem. Čas věnuji Michaelovi Jacksonovi, asi jedinému interpretovi, který za něco v tom výběru umělců stojí. Výhled je nádherný - dole sice není nic vidět, ale na obloze svítí hromada hvězd. Snad nikdy v životě jsem neviděl hvězdy tak jasně zářit. Po chvilce začne stávkovat i moje tělo - upadám do krátkého spánku, probouzím se kdesi nad Saharou. Je to zvláštní pocit vznášet se nad Afrikou. Letíte jedenáct kilometrů nad zemí a pod vámi se leží třeba válkou postižená oblast. Co když přelétáme nějaký výcvikový tábor islámské milice, dol, kde suroviny těží malé děti, vesnici, jejíž obyvatelé nemají žádný kontakt s moderním světem. Jaká je ta Afrika tam dole pod námi? Občanské nepokoje, konflikty, obchod s lidmi a zbraněmi, chudoba a hlad, naděje a víra v lepší budoucnost. Na co asi myslí pastevec koz z Kamerunu, když se podívá v noci na noční oblhu a vidí malou zářící tečku? Než se mi ale podařilo vyřešit všechny problémy světa, znovu jsem usnul.
Probouzím se konečně pod rovníkem, vlastně jsme už skoro v cíli. Pod námi je totiž Botswana, sousední stát JAR. Pomalu se začíná rozednívat - samozřejmě na opačně traně kabiny. Přítelkyně je také vzhůru a povídá si s Afričankou, která sedí přes uličku. Pochází z Mozambiku a už dvanáct let žije v Ludwigshafenu, snad tom nejhnusnějším městě v Evropě. Našěstí sedím u okénka, takže se nemusím věnovat komunikativní Afričance, která velmi proaktivně ukazuje Elise fotky svých tří dětí, pěti sester, dvanácti bratranců, prarodičů, jejich domu, koz,... to si nechá vážně ujít. Ale Elisu to zajímá, je to totiž žena, navíc Němka. To znamená, že se obzvlášť zajímá o soukromí jiných lidí.
Snídaně začíná! Servíruje se studená nebo teplá! Studená je šunka a sýr, studená jsou vajíčka. Na tácu také leží jogurt (třešeň, malina, jahoda nebo meruňka) a tak trochu vysušený croissant. K pití opět káva, čaj a jiné nápoje, tentokrát však ne alkohol. Po snídani přichází duty free prodej a následně klesání.
V Johannesburgu žije necelých 5 milionů obyvatel, neoficiálně však 13 milionů. Z vrchu lze zahlédnout pěkné vilové satelity, ale i chudé townshipy a extrémě chudé slumy. Právě ty slumy rozpozná člověk poměrně jednoduše. Je to nepřehledná změť prašných rudých cest a lesk plechových přístřešků.
Obloha je modrá, slunce svítí, 15 stupňů celsia, Airbus z Frankfurtu právě dosedá na runway letiště O. R. Tambo. I během přistání jsem byl, při vzpomínce na délku letadla, trochu nervozní. Ale piloti předvedli ukázkové dosednutí.
Rolujeme si to směrem k mezinárodnímu terminálu, kolem projíždí letadélko mozambických aerolinií, míjíme i pár odstavených kousků sloužícím místním hasičům. U terminálu vidím Saudii z Jeddahu, Swiss, jumbo Lufthansy, Frantíky a čínský boeing z Pekingu.
Dveře se otevírají, chobot se přicucává k trupu letadla, posádka se s námi loučí a já s Elisou vstupuji na Jihoafrickou půdu. Celkově hodnotím let na tomto úseku pozitivně. Čistota kabiny byla dobrá, toalety byly také v dobrém stavu. Ke komfortu značně přispívalo i složení cestujících - žádní hulváti, žádné sklopené sedadlo, žádné děti, nic. Jídlo vynikající, jen starý interiér a IFE zklamalo. Naše cesta ale ještě nekončí, čeká nás let do Kapského Města! Po čase vlastně zjišťujeme, že s námi letí úplně všichni, co s námi letěli z Frankfurtu.
Velkou nevýhodou JNB je nutnost vyzvednutí a znovuodbavení zavazadel na návazný let. To miluje každý transferový cestující. Takže sranda začíná. Nejprve nás čeká pasová kontrola; tam tvrdneme asi dvacet minut a v jedné frontě se tlačíme s uřvanými Římany, které sem dopravila Alitalia, a cestujícími z Jeddahu. Cestující ze Saudské Arábie vypadají velmi 'sympaticky' - v Německu by mohli z fleku požádat o azyl. Žena s vizáží 'mama Africa' mi vráží do pasu razítko. Vše probíhá přátelsky a bez jakýchkoliv komplikací. V Africe by člověk očekával větší byrokracii. Jdeme si tedy pro zavazadla. Ty už nám cestují po pásu. Efektivita za jedna, pojďme vstříc odbavení.
Kufrů se nakonec zbavujeme také v rekordním tempu. Nejprve čekáme u malé transferové přepážky v mezinárodním terminálu, ale později nás vyzve jeden ze zaměstnanců SA, abychom se odbavili v terminálu vnitrostátním, kde jsou teď menší fronty. Naštěstí jsem v celé frontě jediní, kdo mluví anglicky, tudíž této informace využíváme jen my a necháváme Němce trčet dole. Na SA check-inU na vnitrostátním terminálu nabyla fronta vůbec žádná. Zaměstnanci na přepážce jsou opět velmi přátelští, vše probíhá hladce, no stress mama.
Do dalšího letu zbývá času dost. Elisa je v JAR poprvé, fascinují jí stánky s biltongem, sušeným masem, které tu místní rádi žvýkají u televize. Letiště JNB je na africké poměry velmi dobré, čisté a moderní. Záchody jsou v dobrém stavu, kolikrat mnohem lepším, než u nás ve FRA. Food Court ujde, obchody klasika: suvenýry, sladkosti, noviny...
Na okamžik vycházíme z veřejného prostoru ven. Venku je příjemně. Není takové teplo, ale člověk neklepe kosu. Před dalším odbavením si dáváme plechovku Appletizeru (místní přeslazené Schorle), poprvé vlastně zjiš´tuji jaký je kurz Randu ku Euru. Výběr peněz si ale nacháme až na Kapské město, v JNB obstaráme pouze adaptér. Ten kupujeme až v malé trafice u gatu. JAR má totiž naprosto odlišné zásuvky, než má snad kdokoliv jiný na světě. Dobré ale je, že v hotelových pokojích často najdete i zástrčku pro kontinentální nabíječky (chybí však kupodivu pro ty britské). Bezpečnostní kontrola v JNB je mimochodem docela pohoda. S tekutinami není problém, pásek si sundávat nemusíte, prostě necháte projet batoh, projdete rámem, čau. Vše je takové symbolické. Práci pro jednoho člověka tu dělají tři, ihned po průchodu bezpečnostním rámem se k mým nohám klaní černoch a ukazuje na mikroskopický flek na mé pravé botě. Nejprve jsem si myslel, že patří k security, ale on to byl čistič bot. Ano, ti si vás tu odchytávají takovýmto způsobem. S uměvem ho posílám do pryč, o jeho služby nemám zájem. Ani o služby jeho šesti kolegů nahánějících nové oběti.
Vnitrostátní terminál je poměrně malý a nudný. Venku postává několik boeingů 737 a klasických airbusů A320 family společností Mango, South African Airways/Express/Airlink, Kulula, Safari, British Airways... British Airways tu totiž provozují svého regionálního dopravce.
Odlétáme z gate 10/11, nástup bude probíhat busmo, jelikož náš Airbus A340-600 stojí až na konci mezinárodního terminálu. Odlet je plánován na 10:55, nástup začíná v 10:10. Jak jsem již řekl, letí s náma drtivá většina cestujících z Frankfurtu. Takže v 10:10 se opět všichni Němci řadí v malém prostoru a čekají na pokyn k nástupu. Ten však zase přichází o něco později, proto atmosféra v davu houstne. Naštěstí to všechno zachrání výzva k boardingu. Tentokrát se boarduje tím stylem, že se do jednoho autobusu natlačí co nejvíce lidí, aby se posléze nechali odvézt někam do křovin na opečném konci letiště, kde už čekal náš Airbus.
Při kontrole mé palubní vstupenky něco nehraje. Pozemní personál má obavy, že se má zavazadla nepodařilo odbavit. Chvíli tak blokuju dav netrpělivých Omas und Opas čekajících za mnou. Pár minut na drátě a problém je snad vyřešen: mohu nastoupit a kufr mi snad do CPT taky dorazí.
Velkou ekonomickou nevýhodou pro evropské aerolinky je fakt, že se Johannesburg nachází přibližně ve stejném časovém pásmu jako jejich vlastní báze. Aby byly dostatečně atraktivní pro své cestující a mohly jim poskytnout svou širokou síť návazných spojů, musí lety z jihu vypravovat až pozdě večer (k čemu vám je, když přistanete ve Frankfurtu v jedenáct večer?). Společnosti jsou tedy 'nuceny' nechat svá letadla odpočívat na ploše do večera, kdy se zase mohou vrátit zpět na sever. Co snižuje ekonomické využití strojů, to však může uvítat běžný spotter a další letečtí fanoušci, protože tak mohou spatřit parádní sbírku letadel seřazených vedle sebe.
South African Airways
SA 323
JNB-CPT
10:55-13:05 (10:40h)
Airbus A340-600
Y/67K
Náš Airbus stojí mezi odstavenou Lufthansou, Swissem, Airbusem A380 Air France a majestátní britskou velrybou. U terminálu stojí Emirates a Turkish Airlines. Nástup probíhá tentokrát pouze a jen dveřmi L2. Letadlo je stejné jako to, kterým jsme přiletěli z Evropy. Opět starý interiér, IFE, posádka je o něco víc pestrobarevná. Bohužel se mi nepodařilo na tento let najít dvě místa u sebe, tudíž sedím (67K) vedle německé babči a Elisa (69K) má vedle sebe zase nějakého dědulu. Dáma vedle mě je sympatická, do Afriky se každoročně ráda vrací. Celý let je ale naštěstí zaneprázdněná četbou, takže neotravuje a já můžu nahnat spánkový deficit. Sestava cestujících je následující; napostou převahu mají Němci, dále se tu motá pár místních businessmanů, jedna menší školní výprava a několik občanů z okolních republik.
Videoinstruktáž (moje obrazovka byla tak poškrábaná, že stejně nebylo nic vidět), dráha, vzlet. JNB leží ve výšce 1700 metrů, o sto metrů výš, než kam sahá naše milovaná Sněžka. Letiště má tedy své limity, určitá omezení, která buď snižují dolet, anebo kapacitu. Ale piloti naštěstí vzlet opět zvládají a my se na Johannesburgem vznášíme asi dvacet minut, než zase vzletíme nad oblaka.
Celý let není pod námi vůbec nic. Servíruje se snack. Kuřecí sendvič s výběrem studených a horkých nápojů. Alkohol se nepodává. No dobrá, sváča je na dvouhodinový let dobrá, ale už jsem zažil lepší věci. V Kapském Městě přistáváme v jednu odpoledne. Runway dělí od zbídačeného slumu pouze jeden jediný plot. Letiště je pěkné, vidím jeden boeing Emirates vedle nás, co právě startuje do Dubaje. Kufry naštěstí dorazily všechny, následuje VHS procedura (Voda-Hajzl-Směnárna, repektive bankomat). Přítelyně se naopak vrhá na proceduru VHMKK (Voda-Hajzl-Make up-Kofein-Konfiskace všech peněz, které jsem vybral). Kapské Město zasáhla v létě vlna extrémního such, proto všude čteme upozornění, abychom šetřili vodou. Na záchodech na CPT dokonce neteče ani voda na umytí rukou, použít lze jen dezinfekční mýdlo.
Kapské Město miluji, je vždy takové svěží, místní západy slunce jsou neopakovatelné, krajina kolem překrásná, klima vyhovující mým potřebám. Z letiště na hotel nás odváží Shuttle bus. Tři noci strávíme v Lagoon Beach Hotel and Spa v Kapském Městě, abychom si užili tohoto krásného místa a jeho okolí, než se vypravíme dále na východ. První den chce Elisa vyrazit na Tafelberg (Stolová hora), je velmi natěšená. Od našeho hotelu to k lanovce trvá asi dvacet minut taxíkem. Bohužel je tu právě podzim, dny jsou krátké, musíme si pospíšit. Je čas jen na krátkou sprchu a vyrážíme. Naštěstí shíháme předposlední lanovku na impozantní Tafelberg. První den byl velmi krátký, ale rozhodně jsme si ho užili.
ČTYŘDENNÍ POBYT V KAPSKÉM MĚSTĚ A OKOLÍ
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
8. května 2018
FRANKFURT - JOHANNESBURG - KAPSKÉ MĚSTO
Úterý, den D. Ráno odchází Elisa do práce, já balím poslední drobnosti a stále si tak trochu lámu hlavu nad tím, zda budu mít doma ještě dost oblečení na výlet do Cancunu. Ve čtyři se vrací přítelkyně z práce, následuje lehká panika, South African Airways (SA) mi posílají SMS; prý se mám na letiště dostavit minimálně 3-2,5h před odletem. Naše dvouhlavá domácnost se však shoduje na tom, že když se na letiště dobelháme v 19:00, všechno v pohodě stihneme. V 18:20 kontrolujeme byt, zaléváme květiny, zavíráme okna, vypínáme spotřebiče, v 18:25 zamykáme dveře, o dvě minuty později stojíme na nástupišti stanice metra Höhenstrasse a čekáme na metro U4. Frankfurt je naštěstí velmi kompaktní město s vynikající infrastrukturou, takže se na letiště dostáváme za rekordních dvacet minut. Na letišti radostně zjišťuji, že jsem si v té cestovní euforii zapomněl zabalit ty nové boty na dlouhé výšlapy, pro které jsem se šel v sobotu rvát na přelidněný Zeil. South African Airways (SA)patří do klubu Star Alliance, jejímž členem a zakladatelem je Lufthansa, tudíž odlétáme z terminálu 1.
Letiště ve Frankfurtu je můj domácí přístav. Vyznám se v něm bez problémů. Každopádně si vůbec nedokážu představit, jak se na něm orientují nováčci. FRA mi vždy přišlo takové komplikovanější, než je vlastně nutné. Má totiž takové lehce labyrintoidní schéma, především pak starý terminál 1. Evakuovat bych to prostě nechtěl.
FRA mám přesto docela docela rád, věrně mi slouží a pohodlně se z něho dostanu skoro kamkoliv na světě. Jen mě trochu mrzí stav letiště. Především právě terminál jedna působí lehce zašle. Sice se jim musí nechat, že o nějaké úpravy a opravy se snaží, ale stále se mi zdá, že i pražská Ruzyně je mnohem estetičtější. Po shlédnutí nákresů plánovaného terminálu 3 mi navíc došlo, že nuda a šeď k Němcům patří asi stejně jako stařecká demence k nákupům hrnců a parních čističů na splátky. No co, v Německu dáme více na funkčnost, než efekt.
V útrobách jedničky se ještě stále mění branding. Lufthansa se totiž převléká do nových barev. Od ikonické žluté přechází do tmavě modré. Řekl bych, že to má evokovat určitou atmosféru luxusu, zvlášť nyní, když si Karsten koupil u Skytraxu pátou hvězdičku. Nevím, zda si tato firma zaslouží tak vysoké hodnocení, každopádně jsem veškeré pokusy o diskuzi se zaměstnanci LH vzdal. Znám totiž poměrně dost lidí, co u Lufthansy pracují a oni vážně věří tomu, že jsou nejlepší. U velkých firem to tak ale bohužel funguje - pokud jste celý život dělal v jedné korporaci, těžko máte nějaké srovnání.
SA odbavuje své pasažéry na přepážkách 672-675. Palubní vstupenky jsme si vytiskli doma, proto se můžeme rovnou zařadit do fronty na odbavení zavazadel. Ta fronta je vlastně takový dlouhý zástup lesknoucích se pleší a stříbřitých hár seřazených v řadě za sebou. Sice nevím, jaký je přesně LF, ale průměrný věk pasažérů na dnešním letu do JNB je přibližně pětasedmdesát. Němečtí důchodci mají JAR asi hodně rádi. Zbytek choreografie dotváří pár několik mladých batůžkářů, pár zatoulaných Afričanů a my dva. Skupinka německých dobrovolníků jedoucích zachraňovat zbídačenou Afriku tentokrát chybí. Ve frontě trčíme asi půl hodiny. Už vím, proč mi SA psali, že se máme dostavit dříve. Náš váový limit činí 25 kg. Elisa sice trochu panikaří, nakonec ale zjišťuje, že její kufr váží pouhých 15 kilo. Po odbavení zavazadel procházíme přes bezpečnostní kontrolu, kde zaznamenáváme vysoký počet občanů ČLR. Ano, ze stejného prstu odlétají dvě letadla společnosti Air China - A330 do Šanghaje, B773 do Pekingu. Přesto probíhá celý proces docela svižně. Elisa nepípá, já také ne. Přesto se turečtí ochránci hranic podivují nad mým elektrickým zubním kartáčkem. Přibližně v osm si jdeme sednout do Goethe baru, kde si dáváme skleničku vína, abychom slavnostně zahájili dovolenou. Kolem nás sedí naši budoucí spolucestující, kteří pečlivě studují literaturu o JAR. Nakonec si Elisa všímá a naší posádky, která si to mašíruje na gate B26. Členů palubní personálu je přibližně deset, vedoucí kabiny je běloška (včetně obou pilotů), zbytek jsou Afičani. Ženy mají na sobě modré uniformy, kolem krku ovázaný šátek s barvamy jihoafrické vlajky. Pánové jsou věrní černé barvě (jakože uniforem ).
Před nástupem ještě vyrážím na záchod. Vedlejší pisoár okupuje postarší Číňan, který tahá chrchel až odněkud z paty. Pak už se mu z úst táhne jen dlouhý, nažloutlý a velmi hustý hlen To čínské plivání se vážně musí umět. Po takovém kulturním šoku se musím uklidnit pohledem na plochu, kde stojí již zmiňované čínské stroje, jeden Boeing B773 LATAM ve starých barvách, thajská velryba mířící do Bangkoku a jeden odpočívající Airbus společnosti Aer Lingus. Zbytek dotváří Lufthansa se svými ocelovými ptáky, kteří si to míří zejména na Dálný Východ. Na ploše, konkrétně u gatu B26, stojí i náš Airbus A340-600 - opravdu velmi dlouhé letadlo, dnes poměrně raritní kousek. S SA sice letím poprvé, ale očekávání nějaká mám. Měla by to být poměrně dobrá aerolinka. Sice se momentálně potýká s finančními problémy, ale snad nezkrachuje dokud nás neodvezou zpět domů. Odlet je plánován na 20:45, boarding time je přibližně v osm. Je už sice krátce po osmé, ale stále se nic neděje. Přesto Němci už poslušně stojí ve frontě, kde budou stepovat ještě asi dvacet minut a divit se, proč se ještě nenastupuje. Je přeci osm, boarding je plánovaný na osmou, na tom papíře to tak stojí, tak to tak prostě musí být! Jsem docela rád, že se mi za ty dva roky podařilo Elisu částěčně (ale opravdu jen částečně) zbavit všech těch tupých německých zvyklostí, proto ještě můžeme v klídku čumět z okna a nikam se netlačit. Krom nervozních Němců je možné u gatu spatřit i stojan s novinami, které jsou zde cestujícím zdarma k dispozici. Přítelkyně, bioložka, si krade časopis Science, já si beru magazín America. Na propagandu v podobě německých novin nemáme tentokrát náladu.
South African Airways
SA 261
FRA-JNB
20:45-07:25 (10:40h)
Airbus A340-600
Y/50K
Pomalu se schyluje k západu slunce, boarding může začít! Nejprve probíhá nástup business class pasažérů. Ti do letounu vstupují dveřmi L1. Plebs, včetně nás, má chobot přistavený ke dvařím L2. Do ekonomické třídy se leze po úsecích. Nejprve nastupují cestující z posledních řad, poté ti, kteří sedí uprostřed, následováni těmi, co sedí v přední části kabiny.
Já a Elisa jsme si 24 hodin před odletem vybrali sedadla 50H/50K (letoun v Y konfiguraci AC-DEFG-HK), tudíž jsme boardující skupina 2. Loučíme se s Německem, vkráčíme do Afriky. U dveří nás vítá paní Průserová, tj. vedoucí kabiny. Ekonomická třída je rozdělena na dvě části. Ta první, delší část, je navíc 'přepůlená' nouzovými východy nad křídly. Business class sice neprocházíme, ale ta je v konfiguraci 2x2x2, ta naše v konfiguraci 2x4x2, v zádi je poté pár řad v sestavě 2x3x2 z důvodu zúžení trupu. Naše místa jsou v první části, přesně mezi východy L/R3 a toaletami. Z důvodu vysoké osazenosti jsem sice neměli moc na výběr, ale chtěli jsem něco dál od bulkheadu, abychom se vyhnuli případné interakci s batolaty v bassinetech. Ale ty na palubě naštěstí nezaznamenávám.
Bohužel nepatří interiér našeho letadla k těm novějším. Přestože již nabízí SA novější produkt, A360 se ho asi nedočkají. Sedadla už mají pár zadků za sebou (jednotka opotřebení sedla je 'jeden zadek'). S obstarožním IFE taky nebude moc velká sranda. Naštěstí jsem čtenář, proto vytahuji ze svého batohu román 'der Duft' a počítám s tím, že ho za těch deset hodin zvládnu přečíst celý. Na sedačkách na nás čeká čekají červené deky a krémové polštářky. V kapsičkách jsou k dispozici sluchátka a malý amenity kit, v němž jsou zabalené ponožky, zubní kartáček a páska na oči (nebo jak se tomu říká). Krom vřelé posádky nás vítá příjemná hudba, takový nenásilný euroafrický relaxační hybrid - neurazí, ale docela nadchne.
Po ukončení boardingu se ozývá kapitán. Prý máme počítat s krátkým zpožděním z důvodu špatně fungující klimatizace. Problém se podařilo vyřešit během deseti minut. Mokré ubrousky a meníčka se nekonají, nejsme přeci žádná pětihvězda. SA má k dispozici airshow, proto zjišťuji, že dveře jsou zavřené. Posádka prochází kabinou, zavírá přihrádky, skluzy se aktivují, probíhá crosscheck, letadlo vyjíždí se stáje a míří k západní runway.
Jedná se o můj první let na tomto typu letadla. A340 mám sice za sebou, ale šestistovka je má premiéra. Je to vážně dlouhé letadlo, rozjíždí se opravdu dlouho a při vzletu se vám trochu potí čelo, protože škrtnout zádí o asfalt asi není s takovým dlouhánem problém. Naštěstí vše zvládáme a letíme vzhůru. Vzhůru letíme také nestandartně dlouho. A340-600 je prostě jiná hračka. Nad oblaka stoupáme snad až někde nad Stuttgartem. Z okna máme výhled na západní stranu, tudíž si můžeme vychutnat i přenádherný západ slunce.
Čtyři motory hučí, já otevírám palubní časopis Sawubona, přítelkyně boj s prehistorickým IFE ještě nevzdává. Bohužel neodpovídá nabídka filmů a hudby jejím představám, proto kapituluje a také se vrhá na Sawubonu. Sawubona ujde, ale o zábavu na desetihodinovém letu se vám rozhodně nepostará. Naštěstí začíná servis. K jídlu si alespoň pustíme zastaralou mapu, abychom přibližně věděli, co je pod náma. K žádnému welcome drinku a oříškům nedochází. Místo toho se jde rovnou na večeři. Výběr je taková jihoafrická klasika: kuře nebo hovězí. Pro vegetariány vytahují jakési unavené rizoto. Ihned si vzpomínám na video Air Afrikaans, kde se letuška ptá vegeteriánky: "If you don't eat beef and you don't eat cow - how can you be alive?!"
Servis probíhá v duchu 'chicken or beef', v naší uličce se o nás starají dvě letušky a jeden stevard. Já volím krávu, má drahá zase kuře. Kráva je doplněná bramborovou kaší, zeleninou, jako předkrm se servíruje couscous, dezert je jakýsi krémový koláč s meruňkami. Ke kuřeti se podává rýže a velice dobrá omáčka. Jídlo nepůsobí esteticky nějak dokonale, ale chuťově je vážně perfektní. Obě varianty byly vynikající, hovězí mělo výraznou chuť, všechno bylo super. Nevěřil jsem, že může nějaké aerolinka trumfnout Turkish Airlines, ale catering SA mě vážně velmi mile překvapil. U kovových příborů je ještě zabalená sůl, pepř, osvěžující ubrouse a párátko. Ke všemu dostáváme houstičku, máslo a tavený sýr. Na večer si odebírám z tácku malou tyčinku Mars a krekr, které vkládám do kapsičky sedadla. Posádka opět vjíždí s vozíky do uličky. Tentokrát se servírují nápoje. Káva, čaj, alkohol, voda, džus, kola, docela slušný sortiment. Přítelkyně si dává gin s tonicem a hroznový džus. Já volím passion fruit juice a vodu. Voda se servíruje v malých lahvích, takže žádné miniaturní příděly v kelímcích. Později ochutnávám džus s příchutí lichi. Co se sortimentu džusů týče, SA vyhrává svou originalitou.
Po večeři se sbírají tácky, světlo v kabině se tlumí a u toalet se formuje klasická fronta. Kdesi nad Alžírskem upadá Elisa do komatu, já literaturu vzdávám, protože jí nechci obtěžovat světlem. Čas věnuji Michaelovi Jacksonovi, asi jedinému interpretovi, který za něco v tom výběru umělců stojí. Výhled je nádherný - dole sice není nic vidět, ale na obloze svítí hromada hvězd. Snad nikdy v životě jsem neviděl hvězdy tak jasně zářit. Po chvilce začne stávkovat i moje tělo - upadám do krátkého spánku, probouzím se kdesi nad Saharou. Je to zvláštní pocit vznášet se nad Afrikou. Letíte jedenáct kilometrů nad zemí a pod vámi se leží třeba válkou postižená oblast. Co když přelétáme nějaký výcvikový tábor islámské milice, dol, kde suroviny těží malé děti, vesnici, jejíž obyvatelé nemají žádný kontakt s moderním světem. Jaká je ta Afrika tam dole pod námi? Občanské nepokoje, konflikty, obchod s lidmi a zbraněmi, chudoba a hlad, naděje a víra v lepší budoucnost. Na co asi myslí pastevec koz z Kamerunu, když se podívá v noci na noční oblhu a vidí malou zářící tečku? Než se mi ale podařilo vyřešit všechny problémy světa, znovu jsem usnul.
Probouzím se konečně pod rovníkem, vlastně jsme už skoro v cíli. Pod námi je totiž Botswana, sousední stát JAR. Pomalu se začíná rozednívat - samozřejmě na opačně traně kabiny. Přítelkyně je také vzhůru a povídá si s Afričankou, která sedí přes uličku. Pochází z Mozambiku a už dvanáct let žije v Ludwigshafenu, snad tom nejhnusnějším městě v Evropě. Našěstí sedím u okénka, takže se nemusím věnovat komunikativní Afričance, která velmi proaktivně ukazuje Elise fotky svých tří dětí, pěti sester, dvanácti bratranců, prarodičů, jejich domu, koz,... to si nechá vážně ujít. Ale Elisu to zajímá, je to totiž žena, navíc Němka. To znamená, že se obzvlášť zajímá o soukromí jiných lidí.
Snídaně začíná! Servíruje se studená nebo teplá! Studená je šunka a sýr, studená jsou vajíčka. Na tácu také leží jogurt (třešeň, malina, jahoda nebo meruňka) a tak trochu vysušený croissant. K pití opět káva, čaj a jiné nápoje, tentokrát však ne alkohol. Po snídani přichází duty free prodej a následně klesání.
V Johannesburgu žije necelých 5 milionů obyvatel, neoficiálně však 13 milionů. Z vrchu lze zahlédnout pěkné vilové satelity, ale i chudé townshipy a extrémě chudé slumy. Právě ty slumy rozpozná člověk poměrně jednoduše. Je to nepřehledná změť prašných rudých cest a lesk plechových přístřešků.
Obloha je modrá, slunce svítí, 15 stupňů celsia, Airbus z Frankfurtu právě dosedá na runway letiště O. R. Tambo. I během přistání jsem byl, při vzpomínce na délku letadla, trochu nervozní. Ale piloti předvedli ukázkové dosednutí.
Rolujeme si to směrem k mezinárodnímu terminálu, kolem projíždí letadélko mozambických aerolinií, míjíme i pár odstavených kousků sloužícím místním hasičům. U terminálu vidím Saudii z Jeddahu, Swiss, jumbo Lufthansy, Frantíky a čínský boeing z Pekingu.
Dveře se otevírají, chobot se přicucává k trupu letadla, posádka se s námi loučí a já s Elisou vstupuji na Jihoafrickou půdu. Celkově hodnotím let na tomto úseku pozitivně. Čistota kabiny byla dobrá, toalety byly také v dobrém stavu. Ke komfortu značně přispívalo i složení cestujících - žádní hulváti, žádné sklopené sedadlo, žádné děti, nic. Jídlo vynikající, jen starý interiér a IFE zklamalo. Naše cesta ale ještě nekončí, čeká nás let do Kapského Města! Po čase vlastně zjišťujeme, že s námi letí úplně všichni, co s námi letěli z Frankfurtu.
Velkou nevýhodou JNB je nutnost vyzvednutí a znovuodbavení zavazadel na návazný let. To miluje každý transferový cestující. Takže sranda začíná. Nejprve nás čeká pasová kontrola; tam tvrdneme asi dvacet minut a v jedné frontě se tlačíme s uřvanými Římany, které sem dopravila Alitalia, a cestujícími z Jeddahu. Cestující ze Saudské Arábie vypadají velmi 'sympaticky' - v Německu by mohli z fleku požádat o azyl. Žena s vizáží 'mama Africa' mi vráží do pasu razítko. Vše probíhá přátelsky a bez jakýchkoliv komplikací. V Africe by člověk očekával větší byrokracii. Jdeme si tedy pro zavazadla. Ty už nám cestují po pásu. Efektivita za jedna, pojďme vstříc odbavení.
Kufrů se nakonec zbavujeme také v rekordním tempu. Nejprve čekáme u malé transferové přepážky v mezinárodním terminálu, ale později nás vyzve jeden ze zaměstnanců SA, abychom se odbavili v terminálu vnitrostátním, kde jsou teď menší fronty. Naštěstí jsem v celé frontě jediní, kdo mluví anglicky, tudíž této informace využíváme jen my a necháváme Němce trčet dole. Na SA check-inU na vnitrostátním terminálu nabyla fronta vůbec žádná. Zaměstnanci na přepážce jsou opět velmi přátelští, vše probíhá hladce, no stress mama.
Do dalšího letu zbývá času dost. Elisa je v JAR poprvé, fascinují jí stánky s biltongem, sušeným masem, které tu místní rádi žvýkají u televize. Letiště JNB je na africké poměry velmi dobré, čisté a moderní. Záchody jsou v dobrém stavu, kolikrat mnohem lepším, než u nás ve FRA. Food Court ujde, obchody klasika: suvenýry, sladkosti, noviny...
Na okamžik vycházíme z veřejného prostoru ven. Venku je příjemně. Není takové teplo, ale člověk neklepe kosu. Před dalším odbavením si dáváme plechovku Appletizeru (místní přeslazené Schorle), poprvé vlastně zjiš´tuji jaký je kurz Randu ku Euru. Výběr peněz si ale nacháme až na Kapské město, v JNB obstaráme pouze adaptér. Ten kupujeme až v malé trafice u gatu. JAR má totiž naprosto odlišné zásuvky, než má snad kdokoliv jiný na světě. Dobré ale je, že v hotelových pokojích často najdete i zástrčku pro kontinentální nabíječky (chybí však kupodivu pro ty britské). Bezpečnostní kontrola v JNB je mimochodem docela pohoda. S tekutinami není problém, pásek si sundávat nemusíte, prostě necháte projet batoh, projdete rámem, čau. Vše je takové symbolické. Práci pro jednoho člověka tu dělají tři, ihned po průchodu bezpečnostním rámem se k mým nohám klaní černoch a ukazuje na mikroskopický flek na mé pravé botě. Nejprve jsem si myslel, že patří k security, ale on to byl čistič bot. Ano, ti si vás tu odchytávají takovýmto způsobem. S uměvem ho posílám do pryč, o jeho služby nemám zájem. Ani o služby jeho šesti kolegů nahánějících nové oběti.
Vnitrostátní terminál je poměrně malý a nudný. Venku postává několik boeingů 737 a klasických airbusů A320 family společností Mango, South African Airways/Express/Airlink, Kulula, Safari, British Airways... British Airways tu totiž provozují svého regionálního dopravce.
Odlétáme z gate 10/11, nástup bude probíhat busmo, jelikož náš Airbus A340-600 stojí až na konci mezinárodního terminálu. Odlet je plánován na 10:55, nástup začíná v 10:10. Jak jsem již řekl, letí s náma drtivá většina cestujících z Frankfurtu. Takže v 10:10 se opět všichni Němci řadí v malém prostoru a čekají na pokyn k nástupu. Ten však zase přichází o něco později, proto atmosféra v davu houstne. Naštěstí to všechno zachrání výzva k boardingu. Tentokrát se boarduje tím stylem, že se do jednoho autobusu natlačí co nejvíce lidí, aby se posléze nechali odvézt někam do křovin na opečném konci letiště, kde už čekal náš Airbus.
Při kontrole mé palubní vstupenky něco nehraje. Pozemní personál má obavy, že se má zavazadla nepodařilo odbavit. Chvíli tak blokuju dav netrpělivých Omas und Opas čekajících za mnou. Pár minut na drátě a problém je snad vyřešen: mohu nastoupit a kufr mi snad do CPT taky dorazí.
Velkou ekonomickou nevýhodou pro evropské aerolinky je fakt, že se Johannesburg nachází přibližně ve stejném časovém pásmu jako jejich vlastní báze. Aby byly dostatečně atraktivní pro své cestující a mohly jim poskytnout svou širokou síť návazných spojů, musí lety z jihu vypravovat až pozdě večer (k čemu vám je, když přistanete ve Frankfurtu v jedenáct večer?). Společnosti jsou tedy 'nuceny' nechat svá letadla odpočívat na ploše do večera, kdy se zase mohou vrátit zpět na sever. Co snižuje ekonomické využití strojů, to však může uvítat běžný spotter a další letečtí fanoušci, protože tak mohou spatřit parádní sbírku letadel seřazených vedle sebe.
South African Airways
SA 323
JNB-CPT
10:55-13:05 (10:40h)
Airbus A340-600
Y/67K
Náš Airbus stojí mezi odstavenou Lufthansou, Swissem, Airbusem A380 Air France a majestátní britskou velrybou. U terminálu stojí Emirates a Turkish Airlines. Nástup probíhá tentokrát pouze a jen dveřmi L2. Letadlo je stejné jako to, kterým jsme přiletěli z Evropy. Opět starý interiér, IFE, posádka je o něco víc pestrobarevná. Bohužel se mi nepodařilo na tento let najít dvě místa u sebe, tudíž sedím (67K) vedle německé babči a Elisa (69K) má vedle sebe zase nějakého dědulu. Dáma vedle mě je sympatická, do Afriky se každoročně ráda vrací. Celý let je ale naštěstí zaneprázdněná četbou, takže neotravuje a já můžu nahnat spánkový deficit. Sestava cestujících je následující; napostou převahu mají Němci, dále se tu motá pár místních businessmanů, jedna menší školní výprava a několik občanů z okolních republik.
Videoinstruktáž (moje obrazovka byla tak poškrábaná, že stejně nebylo nic vidět), dráha, vzlet. JNB leží ve výšce 1700 metrů, o sto metrů výš, než kam sahá naše milovaná Sněžka. Letiště má tedy své limity, určitá omezení, která buď snižují dolet, anebo kapacitu. Ale piloti naštěstí vzlet opět zvládají a my se na Johannesburgem vznášíme asi dvacet minut, než zase vzletíme nad oblaka.
Celý let není pod námi vůbec nic. Servíruje se snack. Kuřecí sendvič s výběrem studených a horkých nápojů. Alkohol se nepodává. No dobrá, sváča je na dvouhodinový let dobrá, ale už jsem zažil lepší věci. V Kapském Městě přistáváme v jednu odpoledne. Runway dělí od zbídačeného slumu pouze jeden jediný plot. Letiště je pěkné, vidím jeden boeing Emirates vedle nás, co právě startuje do Dubaje. Kufry naštěstí dorazily všechny, následuje VHS procedura (Voda-Hajzl-Směnárna, repektive bankomat). Přítelyně se naopak vrhá na proceduru VHMKK (Voda-Hajzl-Make up-Kofein-Konfiskace všech peněz, které jsem vybral). Kapské Město zasáhla v létě vlna extrémního such, proto všude čteme upozornění, abychom šetřili vodou. Na záchodech na CPT dokonce neteče ani voda na umytí rukou, použít lze jen dezinfekční mýdlo.
Kapské Město miluji, je vždy takové svěží, místní západy slunce jsou neopakovatelné, krajina kolem překrásná, klima vyhovující mým potřebám. Z letiště na hotel nás odváží Shuttle bus. Tři noci strávíme v Lagoon Beach Hotel and Spa v Kapském Městě, abychom si užili tohoto krásného místa a jeho okolí, než se vypravíme dále na východ. První den chce Elisa vyrazit na Tafelberg (Stolová hora), je velmi natěšená. Od našeho hotelu to k lanovce trvá asi dvacet minut taxíkem. Bohužel je tu právě podzim, dny jsou krátké, musíme si pospíšit. Je čas jen na krátkou sprchu a vyrážíme. Naštěstí shíháme předposlední lanovku na impozantní Tafelberg. První den byl velmi krátký, ale rozhodně jsme si ho užili.
ČTYŘDENNÍ POBYT V KAPSKÉM MĚSTĚ A OKOLÍ
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...