Re: Z deníčku 'sňatkového' podvodníka (JAR a Mexiko) všichni jsou už v Mexiku!
Napsal: 11. 07. 2018, 16:17
Troufám si říct, že nyní přichází ta část, na kterou jste tu všichni nejvíce čekali. Tak přeji příjemnou zábavu a doufám, že se do toho nikdo nezamotáte.
27. května 2018
FRANKFURT - KOLÍN NAD RÝNEM - CANCUN
Stále na letu z JNB do FRA
Tak děti, teď mi držte palce! Krátce po snídani (klasika v podobě míchaných vajec a šunky se sýrem) přistáváme na frankfurtském letišti, kde si to zaparkujeme hned vedle Boeingu B773 společnosti Air Canada. Letadlo zastavuje, ještě se ani nezhasne transparent a půlka cestujících si už vybaluje tašky z přihrádek. Tentokrát se překvapivě i já účastním soutěže 'kdo se dřív vytlačí do uličky, aby potom dvacet minut stál a čekal na to, až letuška otevře dveře' - potřebuji se totiž nadechnout. Snídaně vedle toho dobytka byla vážně chutná. Ale momentálně mě stresuje víc můj následující harmonogram, než jakýsi muž, který viděl zubní kartáček z TGV. Mám totiž pouhých dvanáct hodin na to, abych si doma vybalil kufr, zabalil věci do Mexika a šel chytit vlak do Kolína nad Rýnem, odkud večer odlétám do Cancunu. Ale všechno popořadě.
O South African Airways někdo nedávno napsal článek s názvem 'Großartiger Service, leckerer Wein und veraltete Technik' (znamenitý servis, dobré víno a zastaralá technika). Titulek je velmi výstižný a dal by se označit jako stručné shrnutí toho, co si o SAA myslím. Služby SAA jsou na opravdu dobré úrovni. Netvrdím, že jsou špičkové, ale čtyřhvězdičkový standart firma jistě splňuje. Vozový park prochází částečnou modernizací, interiér A340-600 je nicméně opotřebovaný, IFE docela tragické.
Bohužel je SAA příkladem toho, co se stane, když se do aerolinek začne montovat stát. Dnes se potýká společnost s celou řadou finančních problémů, brzy nastanou radikální škrty, věřím, že proškrtávat se částečně bude i jejich síť linek (snad u toho neztratí rozum jako vedení Etihadu). Já ale SAA přeji ještě dlouhý život. Miluju jejich livery, služby, catering i zaměstnance. Ti pracují s velkým nadšením. Jen doufám, že se něco změní, firma dostane normální management a veškeré pochybné vazby budou zpřetrhány.
Na závěr bych ještě dodal, že aerolinku mohu doporučit a v budoucnu bych jí opět využil... tak snad bude čeho.
A teď pozor! Přichází rychlokurz geniality;
Toto jsem řekl doma Elise; Potřebujeme se honem dostat domů, abych si vybalil staré věci z Afriky a zabalil nové věci do Mexika, kam letím zítra z Gatwicku se svojí sestrou. Do Londýna letím dnes večer z Kolína nad Rýnem, kam se musím dostat rychlovlakem. Vlakem ICE odjedu z hlavního nádraží ve Frankfurtu ve 12:10, na letišti v Kolíně budu ve 13:12. Mé letadlo Eurowings odlétá na londýnské Heathrow krátce před šestou, v Anglii si mě vyzvedne sestra a společně se dopravíme na Gatwick, kde máme zabookovanou noc v hotelu. Druhý den ráno nás odtamtud odváží stroj Thomson Airways (chtěl jsem původně říct British Airways, ale po kontrole letového řádu jsem zjistil, že BA v pondělí do CUN nelétá). V pondělí odoledne CUN času přistaneme v naší destinaci a já můžu Elise napsat zprávu, že jsme dorazili ve zdraví do hotelu, kde si budeme užívat desetidenní dovolenou jako bratr a sestra.
Takhle to byl doopravdy; Potřebujeme se honem dostat domů, abych si vybalil staré věci z Afriky a zabalil nové věci do Mexika, kam letím už dnes večer z Kolína se svojí druhou přítelkyní Karin. Ve 12:10 nastoupím do rychlovlaku ICE do Kolína, kde už bude čekat Karin, která stejnou soupravou dorazila z Mnichova. Naše letadlo Eurowings odlétá do Cancunu v šest, v cílové destinaci přistaneme krátce před půlnocí místního času. Elise budu muset napsat zprávu ihned po příletu do Cancunu, jelikož zrovna v tu dobu bude v Londýně ráno probíhat nástup do letadla Thomson Airways z LGW do CUN. Elisa si tak oddychne, že jsem v pořádku a já si zase oddychnu, že mám celou operaci za sebou.
V 11:45 opouštím byt a mířím na hlavák, ICE přijíždí na čas, ve vagónu číslo 27 se potkávám s Karin a toto je prosím verze pro ní;
Ta dovolená se sestrou v JAR byla vážně vyčerpávající. Dnes ráno jsme přistáli ve FRA, sestra musela chytit spoj do Prahy. Musel jsem se honem dostat domů, abych si vybalil staré věci z Afriky a zabalil nové věci do Mexika. Měl jsem na tohle všechno pouhé čtyři hodiny. Jsem unavenej, chci být už konečně v Mexiku.
Krátký souhrn; mám vážně štěstí, že byla Elisa příliš unavená na to, aby svého přítele doprovodila na vlak. Taky mám štěstí, že se druhý den ráno nezřítil charterový Dreamliner Thomson Airways do Atlantiku, protože bych Elise asi těžko vysvětloval své zázračné přežití- A taky jsem měl vlastně štěstí, že se můj Airbus A330 společnosti Eurowings nezřítil do oceánu. Na mém hrobě by pak totiž stálo: společně se svou drahou polovičkou tragicky zahynul. A to by mi pak asi Elisa chodila na ten hrob plivat!
No jo, ve 13:12 se s mojí milovanou Rakušankou ocitáme na letišti v Kolíně a stejně zjišťujeme, že dnes nebude všechno tak perfektní. Eurowings mají totiž jakési komplikace se schedulingem (oni budou mít těch komplikací nejspíš víc), proto se dnes vesele všechno ruší a opožďuje. Karin dostává SMSku, kde stojí, že náš let je o dvě hodiny opožděn. 120 minut se sice přežít dá, ale v Mexiku nejspíš přistaneme pozdě, proto nestihnu Elise napsat před odletem Thomsona z Gatwicku - do kok*ta! Co teď? Prostě zachovat chladnou hlavu! Nic se neděje. Naštěstí jsem flexibilní, proto se s novou situací rychle vyrovnávám.
Brzy ale přichází druhá rána. 'Můj let' na Heathrow má taky dvě hodiny zpoždění. Bravo! To mi vážně časově nepasuje. Ale co mám dělat? Přeci se nezblázním. Bláznit spíš budu z toho, že mě čeká sedm hodin na obstarožním kolínském letišti bez WiFiny. Prostě mi nefunguje. Karin mi sice ochotně nabízí telefon svůj, ale přeci nemůžu z jejího WhatsAppu psát Elise, že jsem v pořádku a že jí miluju (a jí jí doopravdy miluju).
Tak jsem to vzdal a koupil si za 4,95 EUR nějaký ten internet.
Když jsem se s Elisou seznámil, letadlem cestovala pouze služebně a nějak se o toto průmyslové odvětví nezajímala. Pak jsem se v jejím životě objevil já a ona se naprosto otevřela světu vyhledávačů, frequent flyer programů, sbírání mil, hledání levných letenek, upgradů apod. Dnes má všechno zmáknutý. Potíž je v tom, že v rámci toho všeho objevila i kouzlo flightradar24, kde sleduje všechen můj pohyb - respektive pohyb mých letadel, anebo letadel, kde si myslí, že sedím.
Vlastně mi to celé připomíná situaci, kdy si mocnosti vycvičí z domorodého kmene vojáky, ale ti nakonec zbraň otočí proti nim. Po získání internetu mi tedy pochopitelně dorazí od Elisy zpráva, že 'můj' let do Londýna má zpoždění. Díky lásko, to by mi na tom letišti nikdo neřekl.
Letiště Köln-Bonn jistě splňuje svůj účel, ale to je tak asi všechno. Něco víc se od tohoto letiště očekávat nedá. Tento vzdušný přístav by se dal přirovnat k průměrnému Němci; je vám s ním docela dobře, ale nic extra nečekejte. Pokud máte rádi předvídatelnost, nulovou nápaditost a slabý smysl pro humor, doporučuji vztah s občanem SRN. V okamžik, kdy začnete mít pocit, že umíráte nudou, uvědomíte si, že je vám s ním poměrně dobře na to, abyste ho opustili. No a přesně tak nějak by se dalo charakterizovat Flughafen Köln-Bonn. U terminálu 2 se dají zaznamenat pokusy o modernizaci, ale krom odbavovacích přepážek a mekáče tu nic nenajdete. My odlétáme z terminál 1, který přežívá snad čistě jen díky setrvačnosti. Je to taková exkurze do sedmdesátých let minulého století. Člověk si tu občas připadne jako ve vybledlé německé kriminálce. Betonovou šeď tu naštětí trochu oživuje Rewe, pár kaváren, obchodů, restaurací a taky lounge, který bych tu asi ale opravdu nechtěl zažít. Stav německých letišť mě všeobecně znepokojuje. Všechna vypadají už trochu opotřebovaně, sešle. Zatímco v Asii rostou ultramoderní letiště a terminály, Evropa stagnuje. Když už se k něčemu zmůžeme, postavíme v Berlíně poddimenzovanou a nudnou krabici, která nakonec ani nefunguje. Plánovaný terminál 3 ve FRA taky připomíná zastřešený Auschwitz. Copak jsme ztratili chuť bojovat a být těmi nejlepšími? Copak jsou všichni Němci kreativní jako kadeřník Joachima Löwa?
Eurowings odbavuje své dálkové lety na rozmezí obou terminálů, v takovém brutalistickém rohu, kde stojí pár unavených přepážek a plakát propagující úžasnou dovolenou v Namibii. Check-in se otevírá v 15:00, fronta se tvoří, na starost to všechno budou mít pouze dvě holky. Dnes to letí pouze do CUN, proto si můžu prohlédnout, s kým budu nad oceánem sdílet kabinu. Oproti JARu to tu trochu omládlo, drtivou část cestujících tvoří mladé smíšené rodiny s dětmi. Hlavou rodiny je většinou tuctový německý pětatřicátník. Krkem, který hlavou otáčí, je potom jeho drobná, ale velmi rázná manželka s polským nebo srbským pasem. Asi nejvíc jsem litoval toho muže před námi, který do Mexika nevezl jen svou ženu a děti, ale taky polskou tchýni a tchána. U nich bude nejspíš veselo. Taky je tu dost rodin nesmíšených. Jen mě překvapuje ten nízký počet Němců, převládají tu totiž zejména lidé z divokého východu - konkrétně Ruska, Pobaltí a Jugošky. Eurowings u nich asi frčí.
Odbavení je ale rychlé, takže ruce mám brzy volné a jde se hřešit do McDonald's, kde si dávám tu dokonale prasáckou McFlurry s popcornem a karamelem! Karin pozoruje lidi a žvýká svůj cheeseburger. Já také pozoruji lidi. Jsem ve stresu, stále jsem neopustil německou půdu, stát se může cokoliv. Největší obavy mám samozřejmě z toho, že na letišti potkám někoho, koho vážně potkat nechci/nesmím. Třeba dnes na dovolenou z Kolína odlétá některý z mých spolůžáků, který zná Elisu a moc by se divil, kdyby mě potkal s někým jiným. Co když potkám někoho z našich společných přátel, jejího otce, matku, sestru nebo třeba rovnou jí! Co když už mě někdo zahlédl, udělal pár fotek a poslal je Elise? Jak tak zlehka panikařím, začínám mít pocit jakoby kolem nás byli pouze naši známý. Vidím šedovlasého pána s lesklou pleškou na temeni! Bože, to je jistě její děda! Pán se otáčí, naštěstí to Elisin děda není. Pak zase v dáli spatřím vybledlou zrzku. Ne! To musí být její kamarádka Claudia! Naštěstí zjišťuji, že se o Claudii nejedná. Je to asi stejný pocit jako když ženská nedostane menstruaci - taky se kolem ní začne rojit hromada těhulek, kočárků a vřeštících mimin. A když zapne televizi, běží zrovna pořad pro ženy, kde radí jaký zásyp na dětský p***l je ten nejlepší. Než se z toho začnu hroutit, utíkám ještě rychle na záchod. Toalety na kolínském letišti jsou v děsivém stavu. V Německu totiž platí rovnice, že pokud jsou záchody zadarmo, nikdo je za celý den neuklidí.
Dvě hodiny před odletem se rozhodneme vzdát se dobrovolně svobody a opustit veřejnou část - jde se do tranzitu. Ale to byla chyba. Bezpečnostní kontrola je sice rychlá, ale za ní skoro nic není. Pouze jeden Duty Free shop a krám s novinama. Asi o moc nepřijdeme, když půjdeme rovnou k našemu GATEu, který je v oddělené non-schengen zóně. Třeba tam se situace zlepší a ocitneme se v dlouhém koridoru plném obchodů a restaurací.
Po pasové kontrole ale nastává veliký šok. Jsme v naprosto izolované a miniaturní části pravěkého terminálu, kde se nachází pouze jeden malinký duty free shop, dámské toalety (ty pásnké procházeli rekonstrukcí, takže i my jsme byli nuceni chodit na dámy) a pár židlí, které byli okupovány těmi, co si potřebovali nabít telefon, protože jinde to na tom letišti prostě nešlo. Z dvou informačních tabulí funfuje jedna. Takto se prosím pěkně odbavují dálkovky v Kolíně. S Karin jsme našli fleka, on jde omrknout ten usraný duty free shop za rohem, opravdu to jediné, co se tu nachází. Já si prohlížím naše budoucí spolucestující v kompletní sestavě. Moc se toho nezměnilo, stále převládají rodiny s dětmi, pár osamělých exemplářů z Mexika, jedna pětičlená parta 'isch mach disch messer du hure', která dost připomíná 'Holanďany', kteří v Praze nedávno málem ukopali číšníka. Pořád jsem si říkal, kam létají Turci s německým pasem na dovolenou. Tak teď už to vím.
Ale není čas na demografické rozbory, musím napsat Elise zprávu o své momentální poloze a situaci. Jelikož byl 'můj' let na Heathrow rovnou zrušen, musel jsem pozměnit scénář. Napsal jsem jí tedy, že můj let zrušili a přebookovali mě na pozdější let na Stansted (na LHR totiž ten den už nic neletělo). Teď mi zbývá se už jen modlit, aby ten let taky nezrušili. Jakmile přistanu v Mexiku, musím chytit WiFi a napsat jí, že už sedím v letadle z Londýna do CUN a že cestu přes noční Londýn jsem zvládl hravě, ale měl jsem bohužel vybitý telefon. Jediná pozitivní věc na tom všem je, že už tu na nás čeká náš Airbus A330.
Aerolinky Eurowings jsou často označovány jako 'pet project' nebo vlhký sen Karstena Spohra. Eurowings je vlastně takový hybridní kočkopes. Ta firma prostě nemá vůbec tušení, co chce být, kam směřuje, co má dělat. Se společností mám na krátkých letech dobré zkušenosti, je to takový civilizovaný rádoby low-cost. Ale může takový model obstát? Pochybuji. Firma nemůže konkurovat LCCs jako je Ryanair nebo EasyJet, protože má mnohem dražší letenky. Obchodním cestujícím nemá toho taky příliš co nabídnout. Eurowings opět potvrzuje teorii o tom, že 'low-cost s lidskou tváří' nemůže dlouho vydržet, popřípadě vydělávat. Eurowings mají taky velmi matoucí schéma nabízených tarifů a naprosto nepředvídatelnou strategii, kdy vlastně nikdy nevíte, odkud a kam vás v příští sezóně povezou. Shrnout by se to dalo jako takový nepřehledný slepenec jiných leteckých společností. Například velkou část dálkové flotily tvoří airbusy půjčené od Brussels Airlines, posádku vypůjčuje Sun Express, naše linka CGN-CUN se za pár měsíců přesouvá do DUS, jelikož v Kolíně strategie long-haulů opět neklapla. Osobně ale vidím budoucnost EW ne sice zářivou, ale nějakou určitě. Vsadím se, že časem si EW přebere i Brussels Airlines, Austrian a možná i linky Swiss operované ze Ženevy. Je to takový německý sen o velké evropské integraci.
Eurowings
EW 170
CGN-CUN
Plánovaný čas: 18:05-22:55 (10:50)
Přesný čas: +02:00h zpoždění
Airbus A330-200
Y/26C
Boarding může začít. Pozemní personál vytváří dvě fronty; jednu 'prémiovou', druhou pro socky. Poslušně se s Karin řadíme do té chudinské. Odsejpá to rychle, ale celý ten koncept sociálního dělení nechápu. Letadlo je totiž přistaveno jen k jednomu tunelu a obě skupiny se do něj pouští ve stejný čas, tudíž se u dveří nakonec stejně všichny pomícháme. No, takové moderní Německo v kostce.
Do Airbusu lezeme dveřmi L1, procházíme tedy všemi nabízenými cestovními třídami, které jsou uspořádány v pořadí Best (jakože business class), krátký úsek ekonomické třídy následován jakousi eko+ a poslední úsek ekonomky.
Třída Best je nabízena v konfiguraci 2x3x2, přípomíná spíš premium economy u běžných aerolinek. Eurowings také nabízí 'opravdovou' business class, ale náš letoun je v té méně prémiové konfiguraci. Premium Economy (říkají tomu jinak, ale už jsme zapomněl, jaký název pro to němečtí kreativci vymysleli) tu má uspořádání 2x4x2. Pouhým okem se mi nepodařilo zaznamenat, čím se od té naší sockárny liší, ale údajně má pasažér více místa na nohy. Naše ekonomka (také 2x4x2) neurazí, ale ani nenadchne. Osobně nejsem fanouškem korporátních barev Eurowings, přesněji řečeno se mi kombinace tyrkysové a vínové docela hnusí. Toto schéma naštěstí nebylo do kabiny zase tak násilně zakomponováno, převládá tu spíše šedivá, taková německá národní barva. Sedadla vypadají moderně, pohodlně, IFE by mohlo být lepší, než u Afričanů. Kabina je taky nová a čistá. Na sedadlech na nás čeká flaška s neperlivou vodou, obsah kapsičky (síťovky) tvoří magazín Wings, menu, katalog duty free produktů a Kotztüte (sáček bliják).
Karin se usazuje na 26A, já si beru 26C. Člověk má dvě ženský, ale ani jedna ho nenechá sedět u okna! Život prostě není perfektní.
Před námi sedí pouze jedna dáma, za námi nikdo. Letadlo je totiž plné jen z poloviny. Je to sice relativní příslib pohodlného letu, ale ekonomy to jistě donutí přemýšlet nad profitabilitou dálkových linek u Eurowings. Naštěstí máme dovolenou a podobné teoretizování rádi ponecháme vedení společnosti.
Už při nástupu si bylo možné všimnou určité neprofesionality posádky. Já vím, že i letuška je člověk, ale nepřijde mi nějak okouzlující, když se při boardingu krmí banánem, který si spokojeně zapíjí kávou. Taky si nemyslím, že je správné, aby prostě jen tak mávly rukou nad tím, že někdo nemá zapnutý pás během vzletu a turbulencí. Servis probíhal stylem 'to nemáme, to taky ne, musím se zeptat kolegyně'. Grooming u dívek je na velmi slabé úrovni, alespoň chlapci se sebou něco udělali. Ty odporné tyrkysové uniformy alá 'německý pokus o originalitu' nemusíme komentovat vůbec. Nechci vypadat jako hnidopich, ale tohle všechno nejsou zrovna zanedbatelné nedostatky.
Nástup je u konce, dveře se zavírají, na palubě nevidím nikoho známého, dovolená by měla probíhat bezkonfliktně. Hlášení 'boarding completed' je znamení pro všechny, kteří dravě hypnotizují prázdné čtyřsedačky. Ihned se na ně vrhají, zvedají opěrky, ukládají se ke spánku. Vlastně nějak tak všeobecně ignorují, že by mohlo třeba dojít k nějakému vzletu. Kapitán hlásí, že koridor nad Bruselem a Londýnem je kvůli tamní bouřce přeplněný, budeme čekat přibližně dalších 40 minut na povolení. Naštěstí se ze čtyřiceti minut stalo pouze minut patnáct. Mezitím některé pasažéry kapitán informoval o tom, aby se přesunuli zpět na své místa kvůli 'weight and balance'. Ti sice tak učinili, ale jakmile bylo letadlo metr nad zemí, migrovali zase zpátky. Sice ležmo, bez pásů a s vyklopenými opěrkami, ale to naší posádku nijak nevzrušuje.
Jelikož je Karin smart, zařídila nám balíček SMART (já pouze platil, o organizaci jsem se nijak nestaral - měl jsem dost práce s Afrikou), který má tu výhodu, že vás Eurowings nenechá zemřít hlady. Záleží ale na tom, jak se to vezme. Catering Eurowings nemá evidentně ambice získat pět hvězdiček, on totiž ztěží dosahuje na dvě.
Hackbällchen (masové kuličky) s bramborovou kaší jsou dalším ztělesněním německé 'nápaditosti'. Naprosto bezbarvé, bez chuti, situaci trochu zachraňuje ta prazvláštní a umělá cibulová omáčka, která je jedinou připomínkou toho, že jsem neobdržel 'low salt meal'. Na výběr je ještě vegetariánská verze, ale tu zavrhuje i Karin, tudíž nevím, co to vlastně bylo. K jídlu dostáváme ještě papírovou krabičku, která obsahuje vodu, příbor plasťák, jahodový jogurt značky Bauer a odporně zdravý Vollkornbrot + máslo. Celé jsem to přežil jen z velkého hladu, ani Karin nebyla nějak uchvácena. Stále si však držela dekorum, protože Eurowings jsou projektem Lufthansy, kde prodělala roční výplach mozku (tj. je pevně přesvědčená o tom, že na světě neexistuje lepší aerolinka). Ještě se servírují nápoje, oba saháme po pomerančovém džusu. Stevard Jens má jen trochu problém pochopit, že ho chce Karin zředit vodou.
Palubní časopis WINGS relativně ujde. Osobně mě baví víc, než jihoafrická Sawubona. Magazín je dvojjazyčný (DE/EN), s Karin se smějeme nad překlady typu; fashionable hipster = junger Schwede. Ale je to samozřejmě pořád lepší, než když Royal Air Maroc hodí svůj francouzský text do překladače a vytiskne anglický paskvil, který nedává žádný smysl.
IFE Eurowings je částečně z poplatek. Vlastně všechno kromě dětských pořadů něco stojí. S Karin se vrháme do světa literatury, obsah totiž za to ani nestojí. Výběr filmů je docela nudný, hudba taky nenadchne, vše se dost podobá SAA, tady je vybavení naštěstí trochu novější. Nad Irskem usínám a probouzí mě až Karin s imigračním formulářem (nebo jak se tomu říká). Ten vyplňujeme ihned, na palubě jsme jediní, koho napadlo vzít si s sebou propisku. Jelikož jsme dva asociálové, půjčujeme tužku jen pečlivě vybraným jedincům. Pro mexického gigola nic nemáme. Estonské matce se třemi dětmi a německým manželem propisku máme - v rámci východoevropské soudržnosti.
Chvilku si povídáme, nad Floridou začínají turbulence, které nás v různé intenzitě doprovází až do přistání. Dosedáme na letišti v Cancunu, vystupovat se tu bude tunelem. Lety západním směrem většinou opouští Evropu ráno nebo odpoledne, tudíž přistávají ve své destinaci v relativně lidskou hodinu. Náš let opouštěl Kolín pozdě večer, v CUN jsme přistáli v noci a naše dodávka nás do hotelu dovezla až ve dvě. Na pokoji objednáváme bezplatný room service, dáváme si amerikoidní pizzu, já zapínám WiFi (protože internet se mi na letišti chytit nepodařilo), zjišťuji, že Thomson Londýn opouští za pět minut a píšu své drahé do Německa; konečně nastupujeme do letadla, za deset hodin budeme v Mexiku. Všechno jsme zvládli!
27. května 2018
FRANKFURT - KOLÍN NAD RÝNEM - CANCUN
Stále na letu z JNB do FRA
Tak děti, teď mi držte palce! Krátce po snídani (klasika v podobě míchaných vajec a šunky se sýrem) přistáváme na frankfurtském letišti, kde si to zaparkujeme hned vedle Boeingu B773 společnosti Air Canada. Letadlo zastavuje, ještě se ani nezhasne transparent a půlka cestujících si už vybaluje tašky z přihrádek. Tentokrát se překvapivě i já účastním soutěže 'kdo se dřív vytlačí do uličky, aby potom dvacet minut stál a čekal na to, až letuška otevře dveře' - potřebuji se totiž nadechnout. Snídaně vedle toho dobytka byla vážně chutná. Ale momentálně mě stresuje víc můj následující harmonogram, než jakýsi muž, který viděl zubní kartáček z TGV. Mám totiž pouhých dvanáct hodin na to, abych si doma vybalil kufr, zabalil věci do Mexika a šel chytit vlak do Kolína nad Rýnem, odkud večer odlétám do Cancunu. Ale všechno popořadě.
O South African Airways někdo nedávno napsal článek s názvem 'Großartiger Service, leckerer Wein und veraltete Technik' (znamenitý servis, dobré víno a zastaralá technika). Titulek je velmi výstižný a dal by se označit jako stručné shrnutí toho, co si o SAA myslím. Služby SAA jsou na opravdu dobré úrovni. Netvrdím, že jsou špičkové, ale čtyřhvězdičkový standart firma jistě splňuje. Vozový park prochází částečnou modernizací, interiér A340-600 je nicméně opotřebovaný, IFE docela tragické.
Bohužel je SAA příkladem toho, co se stane, když se do aerolinek začne montovat stát. Dnes se potýká společnost s celou řadou finančních problémů, brzy nastanou radikální škrty, věřím, že proškrtávat se částečně bude i jejich síť linek (snad u toho neztratí rozum jako vedení Etihadu). Já ale SAA přeji ještě dlouhý život. Miluju jejich livery, služby, catering i zaměstnance. Ti pracují s velkým nadšením. Jen doufám, že se něco změní, firma dostane normální management a veškeré pochybné vazby budou zpřetrhány.
Na závěr bych ještě dodal, že aerolinku mohu doporučit a v budoucnu bych jí opět využil... tak snad bude čeho.
A teď pozor! Přichází rychlokurz geniality;
Toto jsem řekl doma Elise; Potřebujeme se honem dostat domů, abych si vybalil staré věci z Afriky a zabalil nové věci do Mexika, kam letím zítra z Gatwicku se svojí sestrou. Do Londýna letím dnes večer z Kolína nad Rýnem, kam se musím dostat rychlovlakem. Vlakem ICE odjedu z hlavního nádraží ve Frankfurtu ve 12:10, na letišti v Kolíně budu ve 13:12. Mé letadlo Eurowings odlétá na londýnské Heathrow krátce před šestou, v Anglii si mě vyzvedne sestra a společně se dopravíme na Gatwick, kde máme zabookovanou noc v hotelu. Druhý den ráno nás odtamtud odváží stroj Thomson Airways (chtěl jsem původně říct British Airways, ale po kontrole letového řádu jsem zjistil, že BA v pondělí do CUN nelétá). V pondělí odoledne CUN času přistaneme v naší destinaci a já můžu Elise napsat zprávu, že jsme dorazili ve zdraví do hotelu, kde si budeme užívat desetidenní dovolenou jako bratr a sestra.
Takhle to byl doopravdy; Potřebujeme se honem dostat domů, abych si vybalil staré věci z Afriky a zabalil nové věci do Mexika, kam letím už dnes večer z Kolína se svojí druhou přítelkyní Karin. Ve 12:10 nastoupím do rychlovlaku ICE do Kolína, kde už bude čekat Karin, která stejnou soupravou dorazila z Mnichova. Naše letadlo Eurowings odlétá do Cancunu v šest, v cílové destinaci přistaneme krátce před půlnocí místního času. Elise budu muset napsat zprávu ihned po příletu do Cancunu, jelikož zrovna v tu dobu bude v Londýně ráno probíhat nástup do letadla Thomson Airways z LGW do CUN. Elisa si tak oddychne, že jsem v pořádku a já si zase oddychnu, že mám celou operaci za sebou.
V 11:45 opouštím byt a mířím na hlavák, ICE přijíždí na čas, ve vagónu číslo 27 se potkávám s Karin a toto je prosím verze pro ní;
Ta dovolená se sestrou v JAR byla vážně vyčerpávající. Dnes ráno jsme přistáli ve FRA, sestra musela chytit spoj do Prahy. Musel jsem se honem dostat domů, abych si vybalil staré věci z Afriky a zabalil nové věci do Mexika. Měl jsem na tohle všechno pouhé čtyři hodiny. Jsem unavenej, chci být už konečně v Mexiku.
Krátký souhrn; mám vážně štěstí, že byla Elisa příliš unavená na to, aby svého přítele doprovodila na vlak. Taky mám štěstí, že se druhý den ráno nezřítil charterový Dreamliner Thomson Airways do Atlantiku, protože bych Elise asi těžko vysvětloval své zázračné přežití- A taky jsem měl vlastně štěstí, že se můj Airbus A330 společnosti Eurowings nezřítil do oceánu. Na mém hrobě by pak totiž stálo: společně se svou drahou polovičkou tragicky zahynul. A to by mi pak asi Elisa chodila na ten hrob plivat!
No jo, ve 13:12 se s mojí milovanou Rakušankou ocitáme na letišti v Kolíně a stejně zjišťujeme, že dnes nebude všechno tak perfektní. Eurowings mají totiž jakési komplikace se schedulingem (oni budou mít těch komplikací nejspíš víc), proto se dnes vesele všechno ruší a opožďuje. Karin dostává SMSku, kde stojí, že náš let je o dvě hodiny opožděn. 120 minut se sice přežít dá, ale v Mexiku nejspíš přistaneme pozdě, proto nestihnu Elise napsat před odletem Thomsona z Gatwicku - do kok*ta! Co teď? Prostě zachovat chladnou hlavu! Nic se neděje. Naštěstí jsem flexibilní, proto se s novou situací rychle vyrovnávám.
Brzy ale přichází druhá rána. 'Můj let' na Heathrow má taky dvě hodiny zpoždění. Bravo! To mi vážně časově nepasuje. Ale co mám dělat? Přeci se nezblázním. Bláznit spíš budu z toho, že mě čeká sedm hodin na obstarožním kolínském letišti bez WiFiny. Prostě mi nefunguje. Karin mi sice ochotně nabízí telefon svůj, ale přeci nemůžu z jejího WhatsAppu psát Elise, že jsem v pořádku a že jí miluju (a jí jí doopravdy miluju).
Tak jsem to vzdal a koupil si za 4,95 EUR nějaký ten internet.
Když jsem se s Elisou seznámil, letadlem cestovala pouze služebně a nějak se o toto průmyslové odvětví nezajímala. Pak jsem se v jejím životě objevil já a ona se naprosto otevřela světu vyhledávačů, frequent flyer programů, sbírání mil, hledání levných letenek, upgradů apod. Dnes má všechno zmáknutý. Potíž je v tom, že v rámci toho všeho objevila i kouzlo flightradar24, kde sleduje všechen můj pohyb - respektive pohyb mých letadel, anebo letadel, kde si myslí, že sedím.
Vlastně mi to celé připomíná situaci, kdy si mocnosti vycvičí z domorodého kmene vojáky, ale ti nakonec zbraň otočí proti nim. Po získání internetu mi tedy pochopitelně dorazí od Elisy zpráva, že 'můj' let do Londýna má zpoždění. Díky lásko, to by mi na tom letišti nikdo neřekl.
Letiště Köln-Bonn jistě splňuje svůj účel, ale to je tak asi všechno. Něco víc se od tohoto letiště očekávat nedá. Tento vzdušný přístav by se dal přirovnat k průměrnému Němci; je vám s ním docela dobře, ale nic extra nečekejte. Pokud máte rádi předvídatelnost, nulovou nápaditost a slabý smysl pro humor, doporučuji vztah s občanem SRN. V okamžik, kdy začnete mít pocit, že umíráte nudou, uvědomíte si, že je vám s ním poměrně dobře na to, abyste ho opustili. No a přesně tak nějak by se dalo charakterizovat Flughafen Köln-Bonn. U terminálu 2 se dají zaznamenat pokusy o modernizaci, ale krom odbavovacích přepážek a mekáče tu nic nenajdete. My odlétáme z terminál 1, který přežívá snad čistě jen díky setrvačnosti. Je to taková exkurze do sedmdesátých let minulého století. Člověk si tu občas připadne jako ve vybledlé německé kriminálce. Betonovou šeď tu naštětí trochu oživuje Rewe, pár kaváren, obchodů, restaurací a taky lounge, který bych tu asi ale opravdu nechtěl zažít. Stav německých letišť mě všeobecně znepokojuje. Všechna vypadají už trochu opotřebovaně, sešle. Zatímco v Asii rostou ultramoderní letiště a terminály, Evropa stagnuje. Když už se k něčemu zmůžeme, postavíme v Berlíně poddimenzovanou a nudnou krabici, která nakonec ani nefunguje. Plánovaný terminál 3 ve FRA taky připomíná zastřešený Auschwitz. Copak jsme ztratili chuť bojovat a být těmi nejlepšími? Copak jsou všichni Němci kreativní jako kadeřník Joachima Löwa?
Eurowings odbavuje své dálkové lety na rozmezí obou terminálů, v takovém brutalistickém rohu, kde stojí pár unavených přepážek a plakát propagující úžasnou dovolenou v Namibii. Check-in se otevírá v 15:00, fronta se tvoří, na starost to všechno budou mít pouze dvě holky. Dnes to letí pouze do CUN, proto si můžu prohlédnout, s kým budu nad oceánem sdílet kabinu. Oproti JARu to tu trochu omládlo, drtivou část cestujících tvoří mladé smíšené rodiny s dětmi. Hlavou rodiny je většinou tuctový německý pětatřicátník. Krkem, který hlavou otáčí, je potom jeho drobná, ale velmi rázná manželka s polským nebo srbským pasem. Asi nejvíc jsem litoval toho muže před námi, který do Mexika nevezl jen svou ženu a děti, ale taky polskou tchýni a tchána. U nich bude nejspíš veselo. Taky je tu dost rodin nesmíšených. Jen mě překvapuje ten nízký počet Němců, převládají tu totiž zejména lidé z divokého východu - konkrétně Ruska, Pobaltí a Jugošky. Eurowings u nich asi frčí.
Odbavení je ale rychlé, takže ruce mám brzy volné a jde se hřešit do McDonald's, kde si dávám tu dokonale prasáckou McFlurry s popcornem a karamelem! Karin pozoruje lidi a žvýká svůj cheeseburger. Já také pozoruji lidi. Jsem ve stresu, stále jsem neopustil německou půdu, stát se může cokoliv. Největší obavy mám samozřejmě z toho, že na letišti potkám někoho, koho vážně potkat nechci/nesmím. Třeba dnes na dovolenou z Kolína odlétá některý z mých spolůžáků, který zná Elisu a moc by se divil, kdyby mě potkal s někým jiným. Co když potkám někoho z našich společných přátel, jejího otce, matku, sestru nebo třeba rovnou jí! Co když už mě někdo zahlédl, udělal pár fotek a poslal je Elise? Jak tak zlehka panikařím, začínám mít pocit jakoby kolem nás byli pouze naši známý. Vidím šedovlasého pána s lesklou pleškou na temeni! Bože, to je jistě její děda! Pán se otáčí, naštěstí to Elisin děda není. Pak zase v dáli spatřím vybledlou zrzku. Ne! To musí být její kamarádka Claudia! Naštěstí zjišťuji, že se o Claudii nejedná. Je to asi stejný pocit jako když ženská nedostane menstruaci - taky se kolem ní začne rojit hromada těhulek, kočárků a vřeštících mimin. A když zapne televizi, běží zrovna pořad pro ženy, kde radí jaký zásyp na dětský p***l je ten nejlepší. Než se z toho začnu hroutit, utíkám ještě rychle na záchod. Toalety na kolínském letišti jsou v děsivém stavu. V Německu totiž platí rovnice, že pokud jsou záchody zadarmo, nikdo je za celý den neuklidí.
Dvě hodiny před odletem se rozhodneme vzdát se dobrovolně svobody a opustit veřejnou část - jde se do tranzitu. Ale to byla chyba. Bezpečnostní kontrola je sice rychlá, ale za ní skoro nic není. Pouze jeden Duty Free shop a krám s novinama. Asi o moc nepřijdeme, když půjdeme rovnou k našemu GATEu, který je v oddělené non-schengen zóně. Třeba tam se situace zlepší a ocitneme se v dlouhém koridoru plném obchodů a restaurací.
Po pasové kontrole ale nastává veliký šok. Jsme v naprosto izolované a miniaturní části pravěkého terminálu, kde se nachází pouze jeden malinký duty free shop, dámské toalety (ty pásnké procházeli rekonstrukcí, takže i my jsme byli nuceni chodit na dámy) a pár židlí, které byli okupovány těmi, co si potřebovali nabít telefon, protože jinde to na tom letišti prostě nešlo. Z dvou informačních tabulí funfuje jedna. Takto se prosím pěkně odbavují dálkovky v Kolíně. S Karin jsme našli fleka, on jde omrknout ten usraný duty free shop za rohem, opravdu to jediné, co se tu nachází. Já si prohlížím naše budoucí spolucestující v kompletní sestavě. Moc se toho nezměnilo, stále převládají rodiny s dětmi, pár osamělých exemplářů z Mexika, jedna pětičlená parta 'isch mach disch messer du hure', která dost připomíná 'Holanďany', kteří v Praze nedávno málem ukopali číšníka. Pořád jsem si říkal, kam létají Turci s německým pasem na dovolenou. Tak teď už to vím.
Ale není čas na demografické rozbory, musím napsat Elise zprávu o své momentální poloze a situaci. Jelikož byl 'můj' let na Heathrow rovnou zrušen, musel jsem pozměnit scénář. Napsal jsem jí tedy, že můj let zrušili a přebookovali mě na pozdější let na Stansted (na LHR totiž ten den už nic neletělo). Teď mi zbývá se už jen modlit, aby ten let taky nezrušili. Jakmile přistanu v Mexiku, musím chytit WiFi a napsat jí, že už sedím v letadle z Londýna do CUN a že cestu přes noční Londýn jsem zvládl hravě, ale měl jsem bohužel vybitý telefon. Jediná pozitivní věc na tom všem je, že už tu na nás čeká náš Airbus A330.
Aerolinky Eurowings jsou často označovány jako 'pet project' nebo vlhký sen Karstena Spohra. Eurowings je vlastně takový hybridní kočkopes. Ta firma prostě nemá vůbec tušení, co chce být, kam směřuje, co má dělat. Se společností mám na krátkých letech dobré zkušenosti, je to takový civilizovaný rádoby low-cost. Ale může takový model obstát? Pochybuji. Firma nemůže konkurovat LCCs jako je Ryanair nebo EasyJet, protože má mnohem dražší letenky. Obchodním cestujícím nemá toho taky příliš co nabídnout. Eurowings opět potvrzuje teorii o tom, že 'low-cost s lidskou tváří' nemůže dlouho vydržet, popřípadě vydělávat. Eurowings mají taky velmi matoucí schéma nabízených tarifů a naprosto nepředvídatelnou strategii, kdy vlastně nikdy nevíte, odkud a kam vás v příští sezóně povezou. Shrnout by se to dalo jako takový nepřehledný slepenec jiných leteckých společností. Například velkou část dálkové flotily tvoří airbusy půjčené od Brussels Airlines, posádku vypůjčuje Sun Express, naše linka CGN-CUN se za pár měsíců přesouvá do DUS, jelikož v Kolíně strategie long-haulů opět neklapla. Osobně ale vidím budoucnost EW ne sice zářivou, ale nějakou určitě. Vsadím se, že časem si EW přebere i Brussels Airlines, Austrian a možná i linky Swiss operované ze Ženevy. Je to takový německý sen o velké evropské integraci.
Eurowings
EW 170
CGN-CUN
Plánovaný čas: 18:05-22:55 (10:50)
Přesný čas: +02:00h zpoždění
Airbus A330-200
Y/26C
Boarding může začít. Pozemní personál vytváří dvě fronty; jednu 'prémiovou', druhou pro socky. Poslušně se s Karin řadíme do té chudinské. Odsejpá to rychle, ale celý ten koncept sociálního dělení nechápu. Letadlo je totiž přistaveno jen k jednomu tunelu a obě skupiny se do něj pouští ve stejný čas, tudíž se u dveří nakonec stejně všichny pomícháme. No, takové moderní Německo v kostce.
Do Airbusu lezeme dveřmi L1, procházíme tedy všemi nabízenými cestovními třídami, které jsou uspořádány v pořadí Best (jakože business class), krátký úsek ekonomické třídy následován jakousi eko+ a poslední úsek ekonomky.
Třída Best je nabízena v konfiguraci 2x3x2, přípomíná spíš premium economy u běžných aerolinek. Eurowings také nabízí 'opravdovou' business class, ale náš letoun je v té méně prémiové konfiguraci. Premium Economy (říkají tomu jinak, ale už jsme zapomněl, jaký název pro to němečtí kreativci vymysleli) tu má uspořádání 2x4x2. Pouhým okem se mi nepodařilo zaznamenat, čím se od té naší sockárny liší, ale údajně má pasažér více místa na nohy. Naše ekonomka (také 2x4x2) neurazí, ale ani nenadchne. Osobně nejsem fanouškem korporátních barev Eurowings, přesněji řečeno se mi kombinace tyrkysové a vínové docela hnusí. Toto schéma naštěstí nebylo do kabiny zase tak násilně zakomponováno, převládá tu spíše šedivá, taková německá národní barva. Sedadla vypadají moderně, pohodlně, IFE by mohlo být lepší, než u Afričanů. Kabina je taky nová a čistá. Na sedadlech na nás čeká flaška s neperlivou vodou, obsah kapsičky (síťovky) tvoří magazín Wings, menu, katalog duty free produktů a Kotztüte (sáček bliják).
Karin se usazuje na 26A, já si beru 26C. Člověk má dvě ženský, ale ani jedna ho nenechá sedět u okna! Život prostě není perfektní.
Před námi sedí pouze jedna dáma, za námi nikdo. Letadlo je totiž plné jen z poloviny. Je to sice relativní příslib pohodlného letu, ale ekonomy to jistě donutí přemýšlet nad profitabilitou dálkových linek u Eurowings. Naštěstí máme dovolenou a podobné teoretizování rádi ponecháme vedení společnosti.
Už při nástupu si bylo možné všimnou určité neprofesionality posádky. Já vím, že i letuška je člověk, ale nepřijde mi nějak okouzlující, když se při boardingu krmí banánem, který si spokojeně zapíjí kávou. Taky si nemyslím, že je správné, aby prostě jen tak mávly rukou nad tím, že někdo nemá zapnutý pás během vzletu a turbulencí. Servis probíhal stylem 'to nemáme, to taky ne, musím se zeptat kolegyně'. Grooming u dívek je na velmi slabé úrovni, alespoň chlapci se sebou něco udělali. Ty odporné tyrkysové uniformy alá 'německý pokus o originalitu' nemusíme komentovat vůbec. Nechci vypadat jako hnidopich, ale tohle všechno nejsou zrovna zanedbatelné nedostatky.
Nástup je u konce, dveře se zavírají, na palubě nevidím nikoho známého, dovolená by měla probíhat bezkonfliktně. Hlášení 'boarding completed' je znamení pro všechny, kteří dravě hypnotizují prázdné čtyřsedačky. Ihned se na ně vrhají, zvedají opěrky, ukládají se ke spánku. Vlastně nějak tak všeobecně ignorují, že by mohlo třeba dojít k nějakému vzletu. Kapitán hlásí, že koridor nad Bruselem a Londýnem je kvůli tamní bouřce přeplněný, budeme čekat přibližně dalších 40 minut na povolení. Naštěstí se ze čtyřiceti minut stalo pouze minut patnáct. Mezitím některé pasažéry kapitán informoval o tom, aby se přesunuli zpět na své místa kvůli 'weight and balance'. Ti sice tak učinili, ale jakmile bylo letadlo metr nad zemí, migrovali zase zpátky. Sice ležmo, bez pásů a s vyklopenými opěrkami, ale to naší posádku nijak nevzrušuje.
Jelikož je Karin smart, zařídila nám balíček SMART (já pouze platil, o organizaci jsem se nijak nestaral - měl jsem dost práce s Afrikou), který má tu výhodu, že vás Eurowings nenechá zemřít hlady. Záleží ale na tom, jak se to vezme. Catering Eurowings nemá evidentně ambice získat pět hvězdiček, on totiž ztěží dosahuje na dvě.
Hackbällchen (masové kuličky) s bramborovou kaší jsou dalším ztělesněním německé 'nápaditosti'. Naprosto bezbarvé, bez chuti, situaci trochu zachraňuje ta prazvláštní a umělá cibulová omáčka, která je jedinou připomínkou toho, že jsem neobdržel 'low salt meal'. Na výběr je ještě vegetariánská verze, ale tu zavrhuje i Karin, tudíž nevím, co to vlastně bylo. K jídlu dostáváme ještě papírovou krabičku, která obsahuje vodu, příbor plasťák, jahodový jogurt značky Bauer a odporně zdravý Vollkornbrot + máslo. Celé jsem to přežil jen z velkého hladu, ani Karin nebyla nějak uchvácena. Stále si však držela dekorum, protože Eurowings jsou projektem Lufthansy, kde prodělala roční výplach mozku (tj. je pevně přesvědčená o tom, že na světě neexistuje lepší aerolinka). Ještě se servírují nápoje, oba saháme po pomerančovém džusu. Stevard Jens má jen trochu problém pochopit, že ho chce Karin zředit vodou.
Palubní časopis WINGS relativně ujde. Osobně mě baví víc, než jihoafrická Sawubona. Magazín je dvojjazyčný (DE/EN), s Karin se smějeme nad překlady typu; fashionable hipster = junger Schwede. Ale je to samozřejmě pořád lepší, než když Royal Air Maroc hodí svůj francouzský text do překladače a vytiskne anglický paskvil, který nedává žádný smysl.
IFE Eurowings je částečně z poplatek. Vlastně všechno kromě dětských pořadů něco stojí. S Karin se vrháme do světa literatury, obsah totiž za to ani nestojí. Výběr filmů je docela nudný, hudba taky nenadchne, vše se dost podobá SAA, tady je vybavení naštěstí trochu novější. Nad Irskem usínám a probouzí mě až Karin s imigračním formulářem (nebo jak se tomu říká). Ten vyplňujeme ihned, na palubě jsme jediní, koho napadlo vzít si s sebou propisku. Jelikož jsme dva asociálové, půjčujeme tužku jen pečlivě vybraným jedincům. Pro mexického gigola nic nemáme. Estonské matce se třemi dětmi a německým manželem propisku máme - v rámci východoevropské soudržnosti.
Chvilku si povídáme, nad Floridou začínají turbulence, které nás v různé intenzitě doprovází až do přistání. Dosedáme na letišti v Cancunu, vystupovat se tu bude tunelem. Lety západním směrem většinou opouští Evropu ráno nebo odpoledne, tudíž přistávají ve své destinaci v relativně lidskou hodinu. Náš let opouštěl Kolín pozdě večer, v CUN jsme přistáli v noci a naše dodávka nás do hotelu dovezla až ve dvě. Na pokoji objednáváme bezplatný room service, dáváme si amerikoidní pizzu, já zapínám WiFi (protože internet se mi na letišti chytit nepodařilo), zjišťuji, že Thomson Londýn opouští za pět minut a píšu své drahé do Německa; konečně nastupujeme do letadla, za deset hodin budeme v Mexiku. Všechno jsme zvládli!