Tři ostrovy Nového Zélandu
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 63
- Registrován: 04. 07. 2010, 12:30
- Bydliště: Tauranga
- Stav: Offline
Tři ostrovy Nového Zélandu
Rok se s rokem sešel, začalo léto a nastal tak čas zase na nějakou delší dovolenou v přírodě. Opustit North Island a podívat se nějaký ten track/tramp na jihu NZ.
Na Novém Zélandu je mnoho cest přírodou, ale ty rozměry jsou naprosto odlišné od Evropy. Takže track hodinu autem je blízko, a na druhou stranu se dá najít track na 10 dní s přespáváním v turistických chatách (hut), kdy za těch 10 dní třeba nikoho nepotkáte (mimo hlavní sezonu). A osm těhle vícedenních tracků je zařazeno do Great Walks, tedy té nejvyšší úrovně, kde jsou většinou splachovací záchody (luxus!) a každý den potkáte zaměstnance DoC (department of conservation), který se o track a huts starají. Je to takový hezký úvod do vícedenních tracků a navíc jsou v opravdu krásné přírodě.
A z těhle Great Walks mi zbývaly poslední dva, relativně blízko sebe, a tak logicky pro první letošní dovolenou padla volba právě na ně. A protože moc dobře vím, že Great Walks se musí bookovat hodně dopředu, nelenil jsem, a zamluvil si je (resp. ubytování v huts) hned jak, to šlo (což bylo tuším letos v květnu). Nesmí se to podcenit, pokaždé potkávám turisty z Evropy či USA, které to nenapadlo a na svém životním výletu na NZ se na Great Walk nepodívají. Nejhorší je v tom Milford Track, ten se vyprodá opravdu rychle; ale i ty ostatní jsou v létě zamluvené brzo.
Původní první den měl být TRG-WLG-CHC-SZS. Už ani nevím, proč tam vůbec byl ten layover ve Wellingtonu, asi to vyšlo levěji (ačkoli TRG-CHC se také létá). Ale Santa (a dobří lidé v práci) tomu chtěli a přesně na den před tím zorganizovali vánoční firemní party v AKL, a tu jsem si nemohl nechat ujít. Takže routing byl nakonec nudnější, ale o žádný typ letadla jsem nepřišel (ona to domestic flotila AirNZ je celkem fádní a tak jsem i tak vyzkoušel všechny 3 typy, které má ).
Den první: TRG-AKL
První den byl letecky velmi fádní, jen jeden krátký let. Obvyklý typ je na téhle trase Dash-8, ale cca rok na prvním a posledním letu létá ATR-72, takže v 6:30 to bylo atrko i tentokrát.
Air NZ je členem Star Alliance, a tak do salonku stačí i SA Gold. Navíc ale je tu jedna zajímavá možnost: kdo létá především vnitrostátní lety a nedostane tak na status (tady ty body naskakují opravdu pomalu), může si koupit členství v Koru klubu. To odpovídá cca tomu Goldu, ale jen na letech Air NZ. Takže salonky, kufr navíc, lepší výběr sedadel apod.
Na NZ moc nevěří v terorismus a protože vrtulák není kam moc unést (Austrálie je daleko), tak na lety do 100 cestujících (což přesně odpovídá dělení A320 vs turboprop) není security kontrola. Z TRG jety nelétají, a tak tu prostě kontrola není vůbec.
A slib, že propan-butanovou bombu opravdu s sebou v kapse nemám. A mimochodem - i když kontrola je, není tak striktní, jako v Evropě (nevadí tekutiny) a fronty nebývají. Na letišti je tak dobré být 30 minut před odletem (a odevzdat kufr), resp. 20 (bez kufru).
Jednou z dalších výhod Koru je tzv. "Fast Bag" - menší zavazadlo není třeba odbavovat, stačí pověsit visačku Koru / AirNZ Gold a odevzdat u (turboprop) letadla. Po přistání opačným postupem zase vyzvednout. Cíl je jasný, ušetřit čas, nemusím na baggage claim.
Pro mne má dvě vlastnosti - dvakrát tolik stewardů, než Dash-8 (tj. dva); a dilema, kam si sednout (vepředu je tišeji, vzadu je zas člověk rychleji venku).
A to rychleji myslím vážně - regionální letiště jsou malá, obvykle jsem za 3 minuty u parkovacího automatu. A kdo vystoupí první, je u toho automatu taky první
tohle je fotka od bagáže až ke gatům vpravo, salonku vzadu, východu ven vlevo. (Terminologické okénko: větší letiště bývají rozdělená na regional terminal = turbopropy a domestic terminal = jety. (A international, ale tam se na tomhle výletě nepodíváme.) A security je na vstupu do domestic. Drobný zádrhel je, jak vyřešit salonky.)
Na Novém Zélandu je mnoho cest přírodou, ale ty rozměry jsou naprosto odlišné od Evropy. Takže track hodinu autem je blízko, a na druhou stranu se dá najít track na 10 dní s přespáváním v turistických chatách (hut), kdy za těch 10 dní třeba nikoho nepotkáte (mimo hlavní sezonu). A osm těhle vícedenních tracků je zařazeno do Great Walks, tedy té nejvyšší úrovně, kde jsou většinou splachovací záchody (luxus!) a každý den potkáte zaměstnance DoC (department of conservation), který se o track a huts starají. Je to takový hezký úvod do vícedenních tracků a navíc jsou v opravdu krásné přírodě.
A z těhle Great Walks mi zbývaly poslední dva, relativně blízko sebe, a tak logicky pro první letošní dovolenou padla volba právě na ně. A protože moc dobře vím, že Great Walks se musí bookovat hodně dopředu, nelenil jsem, a zamluvil si je (resp. ubytování v huts) hned jak, to šlo (což bylo tuším letos v květnu). Nesmí se to podcenit, pokaždé potkávám turisty z Evropy či USA, které to nenapadlo a na svém životním výletu na NZ se na Great Walk nepodívají. Nejhorší je v tom Milford Track, ten se vyprodá opravdu rychle; ale i ty ostatní jsou v létě zamluvené brzo.
Původní první den měl být TRG-WLG-CHC-SZS. Už ani nevím, proč tam vůbec byl ten layover ve Wellingtonu, asi to vyšlo levěji (ačkoli TRG-CHC se také létá). Ale Santa (a dobří lidé v práci) tomu chtěli a přesně na den před tím zorganizovali vánoční firemní party v AKL, a tu jsem si nemohl nechat ujít. Takže routing byl nakonec nudnější, ale o žádný typ letadla jsem nepřišel (ona to domestic flotila AirNZ je celkem fádní a tak jsem i tak vyzkoušel všechny 3 typy, které má ).
Den první: TRG-AKL
První den byl letecky velmi fádní, jen jeden krátký let. Obvyklý typ je na téhle trase Dash-8, ale cca rok na prvním a posledním letu létá ATR-72, takže v 6:30 to bylo atrko i tentokrát.
Air NZ je členem Star Alliance, a tak do salonku stačí i SA Gold. Navíc ale je tu jedna zajímavá možnost: kdo létá především vnitrostátní lety a nedostane tak na status (tady ty body naskakují opravdu pomalu), může si koupit členství v Koru klubu. To odpovídá cca tomu Goldu, ale jen na letech Air NZ. Takže salonky, kufr navíc, lepší výběr sedadel apod.
Na NZ moc nevěří v terorismus a protože vrtulák není kam moc unést (Austrálie je daleko), tak na lety do 100 cestujících (což přesně odpovídá dělení A320 vs turboprop) není security kontrola. Z TRG jety nelétají, a tak tu prostě kontrola není vůbec.
A slib, že propan-butanovou bombu opravdu s sebou v kapse nemám. A mimochodem - i když kontrola je, není tak striktní, jako v Evropě (nevadí tekutiny) a fronty nebývají. Na letišti je tak dobré být 30 minut před odletem (a odevzdat kufr), resp. 20 (bez kufru).
Jednou z dalších výhod Koru je tzv. "Fast Bag" - menší zavazadlo není třeba odbavovat, stačí pověsit visačku Koru / AirNZ Gold a odevzdat u (turboprop) letadla. Po přistání opačným postupem zase vyzvednout. Cíl je jasný, ušetřit čas, nemusím na baggage claim.
Pro mne má dvě vlastnosti - dvakrát tolik stewardů, než Dash-8 (tj. dva); a dilema, kam si sednout (vepředu je tišeji, vzadu je zas člověk rychleji venku).
A to rychleji myslím vážně - regionální letiště jsou malá, obvykle jsem za 3 minuty u parkovacího automatu. A kdo vystoupí první, je u toho automatu taky první
tohle je fotka od bagáže až ke gatům vpravo, salonku vzadu, východu ven vlevo. (Terminologické okénko: větší letiště bývají rozdělená na regional terminal = turbopropy a domestic terminal = jety. (A international, ale tam se na tomhle výletě nepodíváme.) A security je na vstupu do domestic. Drobný zádrhel je, jak vyřešit salonky.)
Naposledy upravil(a) vit.spinka dne 17. 12. 2018, 07:56, celkem upraveno 1 x.
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 63
- Registrován: 04. 07. 2010, 12:30
- Bydliště: Tauranga
- Stav: Offline
Re: Tři ostrovy Nového Zélandu
Den druhý, AKL-CHC-IVC-SZS
Na cestu na jih vyrážím druhý den ráno. Letím s jednou kolegyní, což jak se ukáže, učiní cestu zajímavější. To jen abyste se nedivili, až budete prstem na mapě hledat lety.
Ráno je pod mrakem, ale nic, co by překvapilo. Hezky teplo, takže ranní mlha taky nehrozí (občas v zimě ráno zavře AKL regional). Takže když aplikace ukazuje zpoždění letadla do CHC o 20 minut, je to jen důvod přeložit snídaní ze salonku v CHC do salonku v AKL.
(A propos - i s regional letenkou, pokud má na to člověk čas, můžu jít do domestic salonku. Je výrazně větší než regionální - i když i ten zrovna zvětšují. Ale to jsem odbočil, dneska letíme z domestic.)
vystupují cestující z CHC, chystá se boarding... až do hlášení, že kvůli bouřce je letiště uzavřeno. Až do odvolání.
Na obzoru oblohu křižují blesky.
Další hlášení objasňují, že ti co právě přiletěli jen tak neuvidí své kufry - nikdo nesmí jít ven ty kufry vyložit.
Do poklidné atmosféry odevzdanosti se ozývá tupá rána úderu blesku do budovy a spouští se požární alarm. Všichni se tak na sebe dívají, jestli opravdu máme vylézt ven do té bouřky, kam se bojí i zaměstanci. Ale z vysílačky agenta na boardingu se ozývá, že "we are not evacuating at this moment" a tak se žádný přesun nekoná.
Tohle se ještě opakuje, prokládené omluvami, že "až bude opravdu hořet, tak řekneme" a hlášením "opravu hoří, opusťte budovu" a "ne, ani tohle nebyl opravdový požár".
A na internetu si čteme, že někde tam venku stojí letadlo i s cestujícími (zatímco jety asi všechny zajely k chobotům, k turbopropům nikdo nejde a ani cestující nesmí ven do bouřky.) A koukáme, jak nám prší do zavazadel.
Takže za veselé diskuse (a to ještě nevíme, že na letišti opravdu bude za 4 dny hořet a evakuace bude na ostro) čas ubíhá a s 70 minutami nakonec opravdu boardujeme. Smíření s tím, že let CHC-IVC samozřejmě nestíháme, tím ani let na SZS - ale to nějak dopadne.
Kapitán se omlouvá za zpoždění, bouřka musí být aspoň 8 mil daleko. Bez dalšího zdržení (mimo očekávaného, že teprve teď smí doplnit palivo a vyložit/naložit kufry) vzlétáme...
a už je to tu - mám let o dvě hodiny později, takže od teď cca za hodinu. Ale kolegyně (která není v Koru a nemá sttaus...) má let až za další dvě. Ok, tak ji vezmu do salonku, ať se jí aspoň dobře čeká.
A aplikace navíc říká, že prý musíme na check-in - no, to v salonku taky zvládnou, že.
A zvládli. Jen s tím, že za a) ten první let je opravu plný a vděčím za něj právě Koru a b) kufry končí v CHC a hybaj ze salonku, kufry vyzvednout, a znova odbavit.
Na baggage claim kufry nikde - že by si je už všichni vyzvedli? No nevadí, je tu přepážka pro ztracená zavazadla a další hloupé dotazy. Ptáme se tedy po kufrech. Čímže jsme přiletěli? Tím letadlem, co do něho uhodil blesk? Ne, tím z AKL. No, to je to, jak do něho uhodil blesk. To vám nikdo neřekl? No neřekl a nikdo si ani ničeho nevšiml.
Po pár minutách a dalších několika cestujících se rozjíždí pás a těch pár našich kufrů se na něm zhmotňuje. Teď rychle check in, odlet je za 20 minut. Stíháme, kufr to prý ještě stihne.
Já pospíchám ke gate (no to bych přeháněl, všechno je tu tak blízko, že jsem tam za dvě minuty) a kolegyni opouštím, zpátky do domestic salonku bychom to nestihli.
V CHC mají zajímavý experiment: Je tu kavárna v terminálu, kde z jedné strany chodí normální zákazníci, a je obestavěný prostor (trochu to vypadá jak klec ) pro kartičkáře. Ale není tu nikdo z AirNZ a nejde sem vzít hosta či děti.
a už se boarduje.
Sedím vedle infanta - ale co si mám co stěžovat. On si údajně změnil letenku ze sedačky na infanta, a tak tu zbylo místo právě pro mne.
Ještě v CHC se povedlo přebookovat let IVC-SZS. To není AirNZ, ale Stewart Island Flights, které operují právě jen mezi těmito dvěma letišti - tedy Stewart Island a nejbližší město "na pevnině", tedy Invercargill. Letecká společnost je to pohodová, malá, všechny letenky stojí stejně a tak jsou flexibilní.
Do salonku nemůžu, pro dnešek už mám s AirNZ odlétáno. Asi po hodině se ozývá požární poplach. Ale předem hlášený, tohle byl jen test. Bouřka nikde.
Cca po hodině se blíží let kolegyně a ozvývá se letištní rozhlas. Že let z CHC je už skoro tady, ale bouřka taky a kapitán se rozmýšlí, jak to tedy bude. No, ačkoli bouřka byla malá (ale to se mi to kecá, na zemi, jen podle meteo radaru),
No, takže kolegyně už dneska nedorazí. Ono to nějak dopadne, tady na NZ všechno vždycky nějak dopadne. Cestou se rozprší, ale jinak je let naprosto ok a za 10 minut přistáváme. Pilot přeloží těch pár kufrů a carga (a zmokne), a už nás dodávka z letiště odváží do města. "Terminál", tedy místo na check-in, pošta, čekárna a prodejna suvenýrů je totiž přímo ve městě (no... má to 400 obyvatel), vedle hospody, supermarketu a přístaviště přívozu.
Dodatek k IROPS a pojištění: kolegyně měla štěstí v neštěstí, CHC byl pro ní jen přestup, a tak dostala na noc hotel. Ale kdo letěl z CHC (a naopak kdo chtěl letěl z IVC, ale let byl kvůli tomu zrušený), tak měl smůlu. A cestovní pojištění na kartě taky nepomohlo.
Kolegyně tedy tráví noc v zapomenutelném hotelu a má rezervaci na 6:30.
Den třetí, IVC-SZS
Kolegyně nakonec neletí 6:30, ale až v osm. Zřejmě nějaký další kartičkář.
A zatímco já vyrážím na track, ona ještě sedí v letadle do IVC. Ale nakonec všechno dopadne dobře a přesně o 24 hodin později oproti plánu přistává na SZS, vyráží hned na track a večer už se znovu potkáváme.
Dny další
O https://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/places-to-go/southland/places/stewart-island-rakiura/rakiura-national-park/things-to-do/rakiura-track/ Rakiura Track si přečtětě sami, já mohu jen doporučit, pokud chcete vidět místní faunu, A máte-li pár hodin navíc, zajeďtě na Ulva Island, kde uvidíte ptáků ještě víc. Z těch obyčejnějších třeba
A jako bonus - podle legendy je South Island maorská kanoe a Stewart Island (Rakiura) je její kotevní kámen.
Na cestu na jih vyrážím druhý den ráno. Letím s jednou kolegyní, což jak se ukáže, učiní cestu zajímavější. To jen abyste se nedivili, až budete prstem na mapě hledat lety.
Ráno je pod mrakem, ale nic, co by překvapilo. Hezky teplo, takže ranní mlha taky nehrozí (občas v zimě ráno zavře AKL regional). Takže když aplikace ukazuje zpoždění letadla do CHC o 20 minut, je to jen důvod přeložit snídaní ze salonku v CHC do salonku v AKL.
(A propos - i s regional letenkou, pokud má na to člověk čas, můžu jít do domestic salonku. Je výrazně větší než regionální - i když i ten zrovna zvětšují. Ale to jsem odbočil, dneska letíme z domestic.)
vystupují cestující z CHC, chystá se boarding... až do hlášení, že kvůli bouřce je letiště uzavřeno. Až do odvolání.
Na obzoru oblohu křižují blesky.
Další hlášení objasňují, že ti co právě přiletěli jen tak neuvidí své kufry - nikdo nesmí jít ven ty kufry vyložit.
Do poklidné atmosféry odevzdanosti se ozývá tupá rána úderu blesku do budovy a spouští se požární alarm. Všichni se tak na sebe dívají, jestli opravdu máme vylézt ven do té bouřky, kam se bojí i zaměstanci. Ale z vysílačky agenta na boardingu se ozývá, že "we are not evacuating at this moment" a tak se žádný přesun nekoná.
Tohle se ještě opakuje, prokládené omluvami, že "až bude opravdu hořet, tak řekneme" a hlášením "opravu hoří, opusťte budovu" a "ne, ani tohle nebyl opravdový požár".
A na internetu si čteme, že někde tam venku stojí letadlo i s cestujícími (zatímco jety asi všechny zajely k chobotům, k turbopropům nikdo nejde a ani cestující nesmí ven do bouřky.) A koukáme, jak nám prší do zavazadel.
Takže za veselé diskuse (a to ještě nevíme, že na letišti opravdu bude za 4 dny hořet a evakuace bude na ostro) čas ubíhá a s 70 minutami nakonec opravdu boardujeme. Smíření s tím, že let CHC-IVC samozřejmě nestíháme, tím ani let na SZS - ale to nějak dopadne.
Kapitán se omlouvá za zpoždění, bouřka musí být aspoň 8 mil daleko. Bez dalšího zdržení (mimo očekávaného, že teprve teď smí doplnit palivo a vyložit/naložit kufry) vzlétáme...
a už je to tu - mám let o dvě hodiny později, takže od teď cca za hodinu. Ale kolegyně (která není v Koru a nemá sttaus...) má let až za další dvě. Ok, tak ji vezmu do salonku, ať se jí aspoň dobře čeká.
A aplikace navíc říká, že prý musíme na check-in - no, to v salonku taky zvládnou, že.
A zvládli. Jen s tím, že za a) ten první let je opravu plný a vděčím za něj právě Koru a b) kufry končí v CHC a hybaj ze salonku, kufry vyzvednout, a znova odbavit.
Na baggage claim kufry nikde - že by si je už všichni vyzvedli? No nevadí, je tu přepážka pro ztracená zavazadla a další hloupé dotazy. Ptáme se tedy po kufrech. Čímže jsme přiletěli? Tím letadlem, co do něho uhodil blesk? Ne, tím z AKL. No, to je to, jak do něho uhodil blesk. To vám nikdo neřekl? No neřekl a nikdo si ani ničeho nevšiml.
Po pár minutách a dalších několika cestujících se rozjíždí pás a těch pár našich kufrů se na něm zhmotňuje. Teď rychle check in, odlet je za 20 minut. Stíháme, kufr to prý ještě stihne.
Já pospíchám ke gate (no to bych přeháněl, všechno je tu tak blízko, že jsem tam za dvě minuty) a kolegyni opouštím, zpátky do domestic salonku bychom to nestihli.
V CHC mají zajímavý experiment: Je tu kavárna v terminálu, kde z jedné strany chodí normální zákazníci, a je obestavěný prostor (trochu to vypadá jak klec ) pro kartičkáře. Ale není tu nikdo z AirNZ a nejde sem vzít hosta či děti.
a už se boarduje.
Sedím vedle infanta - ale co si mám co stěžovat. On si údajně změnil letenku ze sedačky na infanta, a tak tu zbylo místo právě pro mne.
Ještě v CHC se povedlo přebookovat let IVC-SZS. To není AirNZ, ale Stewart Island Flights, které operují právě jen mezi těmito dvěma letišti - tedy Stewart Island a nejbližší město "na pevnině", tedy Invercargill. Letecká společnost je to pohodová, malá, všechny letenky stojí stejně a tak jsou flexibilní.
Do salonku nemůžu, pro dnešek už mám s AirNZ odlétáno. Asi po hodině se ozývá požární poplach. Ale předem hlášený, tohle byl jen test. Bouřka nikde.
Cca po hodině se blíží let kolegyně a ozvývá se letištní rozhlas. Že let z CHC je už skoro tady, ale bouřka taky a kapitán se rozmýšlí, jak to tedy bude. No, ačkoli bouřka byla malá (ale to se mi to kecá, na zemi, jen podle meteo radaru),
No, takže kolegyně už dneska nedorazí. Ono to nějak dopadne, tady na NZ všechno vždycky nějak dopadne. Cestou se rozprší, ale jinak je let naprosto ok a za 10 minut přistáváme. Pilot přeloží těch pár kufrů a carga (a zmokne), a už nás dodávka z letiště odváží do města. "Terminál", tedy místo na check-in, pošta, čekárna a prodejna suvenýrů je totiž přímo ve městě (no... má to 400 obyvatel), vedle hospody, supermarketu a přístaviště přívozu.
Dodatek k IROPS a pojištění: kolegyně měla štěstí v neštěstí, CHC byl pro ní jen přestup, a tak dostala na noc hotel. Ale kdo letěl z CHC (a naopak kdo chtěl letěl z IVC, ale let byl kvůli tomu zrušený), tak měl smůlu. A cestovní pojištění na kartě taky nepomohlo.
Kolegyně tedy tráví noc v zapomenutelném hotelu a má rezervaci na 6:30.
Den třetí, IVC-SZS
Kolegyně nakonec neletí 6:30, ale až v osm. Zřejmě nějaký další kartičkář.
A zatímco já vyrážím na track, ona ještě sedí v letadle do IVC. Ale nakonec všechno dopadne dobře a přesně o 24 hodin později oproti plánu přistává na SZS, vyráží hned na track a večer už se znovu potkáváme.
Dny další
O https://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/places-to-go/southland/places/stewart-island-rakiura/rakiura-national-park/things-to-do/rakiura-track/ Rakiura Track si přečtětě sami, já mohu jen doporučit, pokud chcete vidět místní faunu, A máte-li pár hodin navíc, zajeďtě na Ulva Island, kde uvidíte ptáků ještě víc. Z těch obyčejnějších třeba
A jako bonus - podle legendy je South Island maorská kanoe a Stewart Island (Rakiura) je její kotevní kámen.
Naposledy upravil(a) vit.spinka dne 17. 12. 2018, 08:27, celkem upraveno 1 x.
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 63
- Registrován: 04. 07. 2010, 12:30
- Bydliště: Tauranga
- Stav: Offline
Re: Tři ostrovy Nového Zélandu
Letecký den třetí (SZS-IVC) a pár pozemních
Ráno po tracku nohy bolejí, na check-in daleko... tedy asi 200 metrů. Jak už jsem říkal, ono jediné městečko Oban na Stewart Island je malinké. Většina ostrova je neobydlená a spravovaná jako conservation land (něco jako CHKO) a Oban je centrem pro veškerou turistiku a všechno ostatní.
I pro cestu zpět volíme letadlo. Přívoz by byl levnější a i od něj jezdí shuttle bus do Invercargillu na letiště a do města - ale letadlo je letadlo, že jo.
Po nějakých zmatcích s jedním noshow (noční pařba prý stála za to) jedeme na letiště, a náš skoro plný Brittan-Norman Islander vzlétá. a už letíme směr IVC. Tentokrát je počasí bez deště a pilot tak vybírá travnatou runway přímo od jihu a ušetří si tak jednu otočku na obvyklý approach od východu.
O Invercargillu kolují pověsti jako o nejdnudnějším městě NZ, ale něco se tam přeci jen najde. Navíc lidé jsou tam opravdu srdeční, prostě to není destinace přeplněná turisty (na ty taky brzo dojde). Z Invercargillu je film "The World's Fastest Indian" a tak tu jsou hned dvě motocyklová muzea (jedno tedy není přímo muzeum, jen několik motorek apod. uprostřed železářství). A taky je tu velké automobilové muzeum a pro velké hračičky možnost si "na pískovišti" hrát se skutečným bagrem.
Nad Queen's Park vede approach na IVC, ale moc toho nelétá a všechno je tu jen Dash-8 či ATR-72.
Povinným výletem z Invercargillu je Bluff, tedy nejjižnější místo South Island (i když to po návštěvě Stewart Island už nemá to kouzlo ). (1403 km na Cape Reigna, tedy nejsevernější bod North Island). A taky tu je -
do Te Anau, odtud pak na Kepler Track https://www.doc.govt.nz/keplertrack.
Opět jen pár fotek - poslední civilazcí je hráz jezera a pak už jsou to jen bush,
Velmi chytrý, velmi mazaný. Zrovna čeká, jestli někdo nenechá batoh bez dozoru. Aby si otevřel zip, tam určitě budou oříšky, či muesli tyčinka. Ale nekrmit!
Po Kepler Track je tu další bus, zpět do civilizace = někam, kde je pořádné letiště. Tedy do Queenstownu.
Queenstown je naopak město velmi turistické, Kiwiho (=obyvatele NZ) tady skoro nenajdete, ani jako zaměstnance obchodu/hotelu. Všude davy, všechno pro turisty, adrenalinové sporty v létě (tady vznikl bungy jumping), lyžování v zimě, nákupy po celý rok. (A pitky po večerech a spousta hostelů, proto se asi těm adrenalinovm sportům daří, střízlivý člověk na to nevleze )
Ale i tak se do Queenstownu vracím - je to nejbližší letiště pro mnoho tracků. A i přímo z města je jeden výlez na kopec dá se trochu podvádět a kousek si ušetřit lanovkou.
Ráno po tracku nohy bolejí, na check-in daleko... tedy asi 200 metrů. Jak už jsem říkal, ono jediné městečko Oban na Stewart Island je malinké. Většina ostrova je neobydlená a spravovaná jako conservation land (něco jako CHKO) a Oban je centrem pro veškerou turistiku a všechno ostatní.
I pro cestu zpět volíme letadlo. Přívoz by byl levnější a i od něj jezdí shuttle bus do Invercargillu na letiště a do města - ale letadlo je letadlo, že jo.
Po nějakých zmatcích s jedním noshow (noční pařba prý stála za to) jedeme na letiště, a náš skoro plný Brittan-Norman Islander vzlétá. a už letíme směr IVC. Tentokrát je počasí bez deště a pilot tak vybírá travnatou runway přímo od jihu a ušetří si tak jednu otočku na obvyklý approach od východu.
O Invercargillu kolují pověsti jako o nejdnudnějším městě NZ, ale něco se tam přeci jen najde. Navíc lidé jsou tam opravdu srdeční, prostě to není destinace přeplněná turisty (na ty taky brzo dojde). Z Invercargillu je film "The World's Fastest Indian" a tak tu jsou hned dvě motocyklová muzea (jedno tedy není přímo muzeum, jen několik motorek apod. uprostřed železářství). A taky je tu velké automobilové muzeum a pro velké hračičky možnost si "na pískovišti" hrát se skutečným bagrem.
Nad Queen's Park vede approach na IVC, ale moc toho nelétá a všechno je tu jen Dash-8 či ATR-72.
Povinným výletem z Invercargillu je Bluff, tedy nejjižnější místo South Island (i když to po návštěvě Stewart Island už nemá to kouzlo ). (1403 km na Cape Reigna, tedy nejsevernější bod North Island). A taky tu je -
do Te Anau, odtud pak na Kepler Track https://www.doc.govt.nz/keplertrack.
Opět jen pár fotek - poslední civilazcí je hráz jezera a pak už jsou to jen bush,
Velmi chytrý, velmi mazaný. Zrovna čeká, jestli někdo nenechá batoh bez dozoru. Aby si otevřel zip, tam určitě budou oříšky, či muesli tyčinka. Ale nekrmit!
Po Kepler Track je tu další bus, zpět do civilizace = někam, kde je pořádné letiště. Tedy do Queenstownu.
Queenstown je naopak město velmi turistické, Kiwiho (=obyvatele NZ) tady skoro nenajdete, ani jako zaměstnance obchodu/hotelu. Všude davy, všechno pro turisty, adrenalinové sporty v létě (tady vznikl bungy jumping), lyžování v zimě, nákupy po celý rok. (A pitky po večerech a spousta hostelů, proto se asi těm adrenalinovm sportům daří, střízlivý člověk na to nevleze )
Ale i tak se do Queenstownu vracím - je to nejbližší letiště pro mnoho tracků. A i přímo z města je jeden výlez na kopec dá se trochu podvádět a kousek si ušetřit lanovkou.
Naposledy upravil(a) vit.spinka dne 17. 12. 2018, 09:43, celkem upraveno 2 x.
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 63
- Registrován: 04. 07. 2010, 12:30
- Bydliště: Tauranga
- Stav: Offline
Re: Tři ostrovy Nového Zélandu
Den poslední, ZQN-AKL-TRG
A je tu den poslední a návrat domů. Ráno autobusem na letiště za výpalné 10 NZD (nebo za dva, pokud člověk jezdí víc a pořídí si čipovku).
Letiště ZQN je dokonce mezinárodní - jsou tu lety domácí a do Austrálie. Dál zahraničí nesahá.
Cestou zpět tak přemýšlím, co jsem ještě zapomněl popsat. Tak třeba kafe v saloncích - objednat se dá přímo v aplikaci AirNZ, hned po scanu boarding passu u vchodu se aplikace ptá, jaké si dáte kafe (a pamatuje si poslední tři). (Zrovna v ZQN je lounge jedna společná pro domestic i international, tedy před security.)
Tentokrát je to sedadlo 2F. Tedy bulkhead - a economy. Protože domestic fleet nic jiného než economy nemá.
Tak se podává catering. Tohle je jet, tedy dlouhý let, a je tu tedy celé menu: čaj/káva a sušenka/čipsy.
V AKL mám jen trochu času, tak tedy tentokrát je to regionální lounge. Malá, nacpaná, malý výběr jídla, ale kafe dobré, jako vždy.
Boarding opět pěšky (taky jak jinak, do turbopropu, autobusy tu snad ani neznají).
Prostě za 25min letu se nestihne víc, než vodu (a povinný bonbon na konec).
Ale tam se dostanu až někdy příště.
A to je vše. Navštívili jsme tři největší ostrovy NZ a všechno nějak dopadlo. Tady je všechno tak nějak na pohodu a není důvod se stresovat.
Hlavním cílem výletu byly tracky, ne létání - a ty splnily očekávání a můžu jen doporučit.
A je tu den poslední a návrat domů. Ráno autobusem na letiště za výpalné 10 NZD (nebo za dva, pokud člověk jezdí víc a pořídí si čipovku).
Letiště ZQN je dokonce mezinárodní - jsou tu lety domácí a do Austrálie. Dál zahraničí nesahá.
Cestou zpět tak přemýšlím, co jsem ještě zapomněl popsat. Tak třeba kafe v saloncích - objednat se dá přímo v aplikaci AirNZ, hned po scanu boarding passu u vchodu se aplikace ptá, jaké si dáte kafe (a pamatuje si poslední tři). (Zrovna v ZQN je lounge jedna společná pro domestic i international, tedy před security.)
Tentokrát je to sedadlo 2F. Tedy bulkhead - a economy. Protože domestic fleet nic jiného než economy nemá.
Tak se podává catering. Tohle je jet, tedy dlouhý let, a je tu tedy celé menu: čaj/káva a sušenka/čipsy.
V AKL mám jen trochu času, tak tedy tentokrát je to regionální lounge. Malá, nacpaná, malý výběr jídla, ale kafe dobré, jako vždy.
Boarding opět pěšky (taky jak jinak, do turbopropu, autobusy tu snad ani neznají).
Prostě za 25min letu se nestihne víc, než vodu (a povinný bonbon na konec).
Ale tam se dostanu až někdy příště.
A to je vše. Navštívili jsme tři největší ostrovy NZ a všechno nějak dopadlo. Tady je všechno tak nějak na pohodu a není důvod se stresovat.
Hlavním cílem výletu byly tracky, ne létání - a ty splnily očekávání a můžu jen doporučit.
-
- Kapitán
- Příspěvky: 2863
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: Tři ostrovy Nového Zélandu
Vyborny TR, krasne fotky prirody, i mene znamych letist pro nas Evropany. Diky za zprijemneni pondelniho dopoledne v praci.
ANZ uz nema Beeche 1900?
ANZ uz nema Beeche 1900?
-
- Cestující Economy (low-cost)
- Příspěvky: 63
- Registrován: 04. 07. 2010, 12:30
- Bydliště: Tauranga
- Stav: Offline
Re: Tři ostrovy Nového Zélandu
Je to tak, Beeche už jsou přes dva roky minulostí. A s nimi i několik destinací (Kaitaia, Whakatane). Důvod byl jednoduchý - ekonomika.
Re: Tři ostrovy Nového Zélandu
Skvely TR, velmi rad citam a vidim fotky letectva z exotickych miest.
Vsetko dobre,
Dominik
Vsetko dobre,
Dominik