Z Milána za rumunskou A318
Napsal: 16. 07. 2019, 09:29
Delší dobu tady čtu různé trip reporty a říkal jsem si, že bych také jednou rád nějaký přidal. Zatím jsem absolvoval hlavně klasické lety do obvyklých destinací, ale na konci letošního března jsem přece jen navštívil zajímavější končiny, o kterých se tu moc často nepíše.
Jak titulek napovídá, lety jsem absolvoval z Milána (nebo spíše z Bergama), kde jsem trávil semestrální studijní pobyt. Tyto pobyty samozřejmě nejsou jenom o studiu, ale takřka nedílnou součástí je cestování. Kdo ví proč, Università Bocconi, moje dočasná alma mater, je obzvlášť oblíbená mezi studenty ze zámoří. Ti skutečně tráví na cestách každý víkend a pochopitelně se vydávají do populárních evropských destinací jako Paříž, Londýn, Španělsko nebo Praha. Protože “must-see” Evropu ale i Itálii mám procestovanou důkladně, říkal jsem si, že bych raději využil skvělé nabídky spojení někam na východ, kam se z Milána díky gastarbeiterům létá opravdu často a za ceny u nás nevídané. Volba padla na Rumunsko, které se zdálo jako kompromis mezi spořádaným západem a divočejším (ale o to zajímavějším) východem. Přece jen jsem se na cestu chtěl vydat sám, abych si odpočinul od veškerých společenských aktivit, které jsou také “povinnou” součástí Erasmu, a vyspělost země tak pro mě byla důležitá.
Základem cesty byl let s Wizz Airem do Bukurešti, které jako hlavní a největší rumunské město dávalo jednoznačně smysl navštívit, navíc Wizz létá s Airbusem A321, na který jsem do té chvíle ještě neměl štěstí. Protože vrátit se ze stejného místa by byly příliš nudné, hledal jsem nějakou destinaci pro open-jaw, která by jednak byla dobře dostupná z Bukurešti po zemi a zároveň nabízela něco zajímavého k vidění. Nakonec jsem zvolil Timisoaru (Temešvár), s tím, že let zpátky proběhne s Ryanairem, který znám opravdu dobře, ale ceně 8€ se těžko odolává a tohle “maďarské” město mě stejně lákalo. Přesun mezi Bukureští a Temešvárem jsem plánoval vlakem, cesta měla zabrat více méně celý den, zhruba 9 hodin, kompenzací měly být zajímavé výhledy a celkově lepší poznání Rumunska. Při podrobnějším plánování jsem ale došel k tomu, že bych chtěl mít v Temešváru více času než akorát část odpoledne a dopoledne následujícího dne, navíc ve vlaku se nedá rezervovat konkrétní místo, což je při devíti hodinách cesty dost nepříjemné, začal jsem se tedy poohlížet po přesunu letadlem. Možnosti byly dvě, Ryanair za nižší cenu než vlak a TAROM. Původně jsem kvůli ceně šel po Ryanairu, ale když jsem zjistil, že na let, který by mi vyhovoval, TAROM plánuje A318, kterou se chci proletět už opravdu dlouho, neváhal jsem. Tím tedy byla ta nejdůležitější, letecká část cesty naplánována.
Pá 22.3.2019
W6 3132 BGY-OTP
A321 HA-LXC
Výlet začal skutečně brzy, v pátek v půl páté ráno jsem vyrazil na cestu k nádraží Centrale, akorát protože Italové začínají den poněkud později, musel jsem vzít zavděk tramvají, metro jezdí až zhruba od šesté ranní. Od nádraží je bohatý výběr autobusů do Bergama, úplně přesně na letiště Orio al Serio, osobně jsem vždycky využíval buď dopravce Terravision nebo Autostradale. Na letišti jsem byl někdy ve čtvrt na sedm, security je v Bergamu navzdory fámám velmi rychlá, s odletem v půl deváté jsem tedy měl až příliš času, ale v Itálii člověk nikdy neví. Aspoň jsem ale chytil východ slunce nad “Prealpami”, sice je provoz na BGY velmi jednotvárný (i když poslední dobou přibývá více aerolinek), ale výhledy z terminálu jsou málokde pěknější. A celkově Orio al Serio patří k mým nejoblíbenějším letištím, poloha v podhůří je díky prosklené stěně v délce celého terminálu využitá opravdu dokonale.
Mimo Schengen se ale odlétá z přízemí, časem jsem se tedy musel s horami rozloučit a vydal jsem se přes rychlou pasovou kontrolu dolů ke gatu B21. Tuhle část letiště už bohužel moc chválit nelze, prostor je dost stísněný a člověk si připadá tak trochu méněcenně, i kvůli tomu, že boarding pak probíhá autobusem. Letadlo z báze v Bukurešti naštěstí přiletělo na čas, téměř hodinu před plánovaným odletem už začal poměrně zmatečný boarding, byl jsem rád, že jsem měl pouze malé zavazadlo a ne priority. Postupně odjely minimálně čtyři autobusy, bylo vidět, že boarduje A321 a že load factor bude vysoký. To se potvrdilo, v letadle skutečně bylo minimum volných míst. Zaujala mě národnostní skladba, kdy počet Rumunů a Italů byl dost vyrovnaný. Zajímalo by mě, jak by na tom taková linka byla, kdyby se létalo do Prahy, byť Bukurešť nepatří mezi klasické ”city break” destinace, svoje cestující by si určitě našla, Češi rádi objevují nová místa, viz třeba Gruzie. Třeba se jednou dočkáme, nedovedu si představit, kam chce Wizz posílat těch svých 250 objednaných letadel, když současnou síť obslouží s pouhou stovkou.
A321 je skutečně krásné letadlo, konkrétně náš stroj registrace HA-LXC by navíc starý jen něco málo přes tři roky. Samotný let asi netřeba popisovat, s Wizz Airem tady má každý nějakou zkušenost, nemile mě překvapily jen rumunské letušky, které byly dost otrávené, až nepříjemné. Mimo to jsem měl smůlu na zamrzlé okénko, což mě hodně mrzelo, bylo úplně jasno a těšil jsem se na výhledy na Alpy při vzletu, Benátky nebo severní Jadran s Istrií. Naštěstí někde nad Srbskem se námraza konečně rozpustila a rumunské Karpaty jsem tak mohl obdivovat v plné kráse. Po bezmála dvou hodinách jsme celkem měkce dosedli a po následném nekonečném pojíždění zastavili přímo u terminálu. Výstup proběhl rukávem, což sice bylo na úrovni, nicméně se mohlo pouze předními dveřmi, což u letadla s 230 cestujícími nebylo úplně ideální a já jsem se z řady 36 dostal ven zhruba po čtvrt hodině.
Pravé Rumunsko ale začalo hned po výstupu z letadla, když jsem si přes sklo dovolil vyfotit náš stroj. Nějaký dozorce na mě začal něco pokřikovat a podle gestikulace se mu evidentně moje focení nelíbilo, naštěstí dál nepokračoval, takže jsem ještě honem udělal pár dalších fotek a pokračoval k pasovce. Tam jsem mírně zalitoval, že Rumunsko pořád ještě není v Schengenu, obzvlášť když jsem potom všude na chodbách viděl propagační materiály k rumunskému předsednictví Evropské komisi. Naštěstí ale s pozemními hraničními přechody se pořád čekání nedalo srovnávat a za chvíli jsem byl v příletové části terminálu. Ta na mě moc dojem neudělala, poměrně dlouhou dobu mi zabralo, než jsem našel východ k autobusům, značení totiž bylo dost nepovedené. Naopak mě ale velmi potěšila organizace dopravy z letiště, odkud jezdí expresní městské autobusy (označení expresní tedy úplně nedává smysl, ale to je jiný příběh), zpáteční jízdenku si člověk koupí pohodlně v mnohojazyčném automatu kartou přímo na zastávce. Autobusy jsou moderní, a jezdí zhruba jednou za čtvrt hodiny, linka 780 ke Gara de Nord jede cca 35 minut, linka 783 na Piata Unirii zhruba 45 minut. Já jsem využil druhou zmíněnou až na konečnou na hlavním náměstí, u kterého se nacházelo moje studio nalezené na AirBnb. To mimochodem opět posílilo moji oblibu tohoto typu bydlení na cestách, bez zážitku z typického caušescovského činžáku, kde se nic nezměnilo od dob jeho výstavby, by nebyla zkušenost z Bukurešti kompletní.
Po setkání s hostitelkou jsem se vydal na procházku po centru více méně bez jakéhokoliv cíle, tuhle nevázanost mám na solo cestování ze všeho nejraději. Upřímně mě na první pohled Bukurešť dost zaskočila, centrum je opravdu extrémně neuspořádané a “rozbité”, na některých místech jsou dodnes patrné dopady zemětřesení z roku 1977, nedokončená megalomanská rekonstrukce/přestavba z následujících let městu jednoznačně uškodila, než že by mu pomohla, a vše korunuje balkánská laxnost v údržbě a velmi divoká elektroinstalace. Abych městu ale úplně nekřivdil, z úspěšnější minulosti je v centru mnoho velmi hodnotných staveb, velká část už je i krásně zrekonstruovaná a jako milovník architektury jsem ocenil i nepřeberné množství staveb z období funkcionalismu a modernismu, které ale bohužel z velké většiny na rekonstrukci teprve čekají. Protože jsem tak trochu počítal s tím, jak se budu první den v Rumunsku cítit, naplánoval jsem si na večer návštěvu Rumunské státní opery. Dle předpokladů to bylo skutečné pohlazení pro duši, ve vzpomínkách jsem se přenesl do milované Vídně, kde jsem strávil svůj první Erasmus, a celkově se mi v Bukurešti začalo líbit podstatně více.
Protože dva a půl dne mi na Bukurešť přišlo poněkud příliš, v sobotu jsem se vydal vlakem do tři hodiny vzdáleného Brašova, dříve německého Kronstadtu. Jednak patří mezi nejhezčí rumunská města a zároveň jsem chtěl poznat místní krajinu i jinak než z letadla. Vlak byl naprosto na úrovni, takový náš rychlík, jak jsem měl možnost poznat, trať do Brašova patří mezi nejvytíženějším v zemi. Minimálně tedy v době, kdy ještě na horách leží sníh a polovina Bukurešti se na víkend přesouvá do lyžařských středisek v okolí města Sinaia, případně do nižších poloh provozovat turistiku. Vlak přijel na minutu přesně, první kontakt s Brašovem mi velmi připomněl výstup na letišti Otopeni, a sice když jsem si chtěl vyfotit hlavní halu nádraží, které připomíná (ne)slavné nádraží v Havířově, a opět jsem se dočkal intenzivní gestikulace personálu. Do centra jsem popojel městským autobusem, lístek se dá jednoduše koupit v jednom z mnoha stánků před nádražím, za 5 lei dostane člověk lístek platný pro dvě cesty, vždy se označí jedna strana, což je pro denní výlet zcela dostačující. Jako první jsem se vydal lanovkou na vrch Tampa odkud je nejhezčí výhled na město a okolí. Byť počasí se ten den úplně nevydařilo, pohled byl krásný a cesta lanovkou byl taky zážitek, sice něco pamatovala, ale když jsem viděl, že ji vyrobila firma “Ceretti e Tanfani” z Milána, měl jsem k ní plnou důvěru.
Postupně jsem potom prošel všechny hlavní památky, od kostela sv. Mikuláše přes Kateřinskou bránu k "černému kostelu" a dále přes hlavní Piata Sfatului a Strada Republicii k prefektuře a nahoru k citadele. Město je skutečně povedeným mixem německých vlivů, staré Transylvánie i moderního Rumunska, oproti Bukurešti je centrum také velmi úpravné a je jednoznačně vidět, že je to oblíbený cíl nejen německých turistů. Zklamala mě akorát citadela, která má velký potenciál a z bastionů musejí být nádherné výhledy na historické centrum, veřejnosti je ale nepřístupná. Odpoledne jsem vylezl k věžím Turnul Negru a Turnul Alb, pozůstatkům opevnění, odkud je také krásný výhled na centrum. Poté jsem už směřoval k autobusu na nádraží, protože jsem měl hodně času, vystoupil jsem o zastávku dřív a alespoň nakouknul do moderní části města. Na večerní zpáteční cestu, nevím z jakého důvodu, moje místenka vyšla do vagónu první třídy, byť to nebylo nic výjimečného, širší sedačka a klidné kupé byla příjemná změna oproti rannímu klasickému velkoprostorovému vozu. Co musím zmínit, ač vlak jel ze samotného severu země, města Baia Mare nedaleko hranic s Maďarskem a Ukrajinou a byl na cestě téměř celý den, přijel opět na minutu přesně a párminutové zpoždění se objevilo až kvůli připojování dodatečných zhruba deseti vagonů právě v Brašově. Pro nás zajímavý příběh je mimochodem brašovské letiště, první zcela nové letiště v Rumunsku od pádu komunismu, které se střídavě ne/staví už zhruba deset let. Ranvej byla uvedena do provozu v roce v 2014, výstavbu terminálu se ale povedlo vysoutěžit až loni a dokončen by měl být snad příští rok. Teď jenom aby se letišti povedlo i nalákat nějaké dopravce, relativní blízkost Bukurešti může být překážkou, ale poloha v srdci oblíbené Transylvánie, blízkost mnoha turistických cílů, a i klasická kombinace byznys cestujících a Rumunů usazených v zahraničí navštěvujících příbuzné by důstojný provoz snad měly zajistit.
(část 1)
Jak titulek napovídá, lety jsem absolvoval z Milána (nebo spíše z Bergama), kde jsem trávil semestrální studijní pobyt. Tyto pobyty samozřejmě nejsou jenom o studiu, ale takřka nedílnou součástí je cestování. Kdo ví proč, Università Bocconi, moje dočasná alma mater, je obzvlášť oblíbená mezi studenty ze zámoří. Ti skutečně tráví na cestách každý víkend a pochopitelně se vydávají do populárních evropských destinací jako Paříž, Londýn, Španělsko nebo Praha. Protože “must-see” Evropu ale i Itálii mám procestovanou důkladně, říkal jsem si, že bych raději využil skvělé nabídky spojení někam na východ, kam se z Milána díky gastarbeiterům létá opravdu často a za ceny u nás nevídané. Volba padla na Rumunsko, které se zdálo jako kompromis mezi spořádaným západem a divočejším (ale o to zajímavějším) východem. Přece jen jsem se na cestu chtěl vydat sám, abych si odpočinul od veškerých společenských aktivit, které jsou také “povinnou” součástí Erasmu, a vyspělost země tak pro mě byla důležitá.
Základem cesty byl let s Wizz Airem do Bukurešti, které jako hlavní a největší rumunské město dávalo jednoznačně smysl navštívit, navíc Wizz létá s Airbusem A321, na který jsem do té chvíle ještě neměl štěstí. Protože vrátit se ze stejného místa by byly příliš nudné, hledal jsem nějakou destinaci pro open-jaw, která by jednak byla dobře dostupná z Bukurešti po zemi a zároveň nabízela něco zajímavého k vidění. Nakonec jsem zvolil Timisoaru (Temešvár), s tím, že let zpátky proběhne s Ryanairem, který znám opravdu dobře, ale ceně 8€ se těžko odolává a tohle “maďarské” město mě stejně lákalo. Přesun mezi Bukureští a Temešvárem jsem plánoval vlakem, cesta měla zabrat více méně celý den, zhruba 9 hodin, kompenzací měly být zajímavé výhledy a celkově lepší poznání Rumunska. Při podrobnějším plánování jsem ale došel k tomu, že bych chtěl mít v Temešváru více času než akorát část odpoledne a dopoledne následujícího dne, navíc ve vlaku se nedá rezervovat konkrétní místo, což je při devíti hodinách cesty dost nepříjemné, začal jsem se tedy poohlížet po přesunu letadlem. Možnosti byly dvě, Ryanair za nižší cenu než vlak a TAROM. Původně jsem kvůli ceně šel po Ryanairu, ale když jsem zjistil, že na let, který by mi vyhovoval, TAROM plánuje A318, kterou se chci proletět už opravdu dlouho, neváhal jsem. Tím tedy byla ta nejdůležitější, letecká část cesty naplánována.
Pá 22.3.2019
W6 3132 BGY-OTP
A321 HA-LXC
Výlet začal skutečně brzy, v pátek v půl páté ráno jsem vyrazil na cestu k nádraží Centrale, akorát protože Italové začínají den poněkud později, musel jsem vzít zavděk tramvají, metro jezdí až zhruba od šesté ranní. Od nádraží je bohatý výběr autobusů do Bergama, úplně přesně na letiště Orio al Serio, osobně jsem vždycky využíval buď dopravce Terravision nebo Autostradale. Na letišti jsem byl někdy ve čtvrt na sedm, security je v Bergamu navzdory fámám velmi rychlá, s odletem v půl deváté jsem tedy měl až příliš času, ale v Itálii člověk nikdy neví. Aspoň jsem ale chytil východ slunce nad “Prealpami”, sice je provoz na BGY velmi jednotvárný (i když poslední dobou přibývá více aerolinek), ale výhledy z terminálu jsou málokde pěknější. A celkově Orio al Serio patří k mým nejoblíbenějším letištím, poloha v podhůří je díky prosklené stěně v délce celého terminálu využitá opravdu dokonale.
Mimo Schengen se ale odlétá z přízemí, časem jsem se tedy musel s horami rozloučit a vydal jsem se přes rychlou pasovou kontrolu dolů ke gatu B21. Tuhle část letiště už bohužel moc chválit nelze, prostor je dost stísněný a člověk si připadá tak trochu méněcenně, i kvůli tomu, že boarding pak probíhá autobusem. Letadlo z báze v Bukurešti naštěstí přiletělo na čas, téměř hodinu před plánovaným odletem už začal poměrně zmatečný boarding, byl jsem rád, že jsem měl pouze malé zavazadlo a ne priority. Postupně odjely minimálně čtyři autobusy, bylo vidět, že boarduje A321 a že load factor bude vysoký. To se potvrdilo, v letadle skutečně bylo minimum volných míst. Zaujala mě národnostní skladba, kdy počet Rumunů a Italů byl dost vyrovnaný. Zajímalo by mě, jak by na tom taková linka byla, kdyby se létalo do Prahy, byť Bukurešť nepatří mezi klasické ”city break” destinace, svoje cestující by si určitě našla, Češi rádi objevují nová místa, viz třeba Gruzie. Třeba se jednou dočkáme, nedovedu si představit, kam chce Wizz posílat těch svých 250 objednaných letadel, když současnou síť obslouží s pouhou stovkou.
A321 je skutečně krásné letadlo, konkrétně náš stroj registrace HA-LXC by navíc starý jen něco málo přes tři roky. Samotný let asi netřeba popisovat, s Wizz Airem tady má každý nějakou zkušenost, nemile mě překvapily jen rumunské letušky, které byly dost otrávené, až nepříjemné. Mimo to jsem měl smůlu na zamrzlé okénko, což mě hodně mrzelo, bylo úplně jasno a těšil jsem se na výhledy na Alpy při vzletu, Benátky nebo severní Jadran s Istrií. Naštěstí někde nad Srbskem se námraza konečně rozpustila a rumunské Karpaty jsem tak mohl obdivovat v plné kráse. Po bezmála dvou hodinách jsme celkem měkce dosedli a po následném nekonečném pojíždění zastavili přímo u terminálu. Výstup proběhl rukávem, což sice bylo na úrovni, nicméně se mohlo pouze předními dveřmi, což u letadla s 230 cestujícími nebylo úplně ideální a já jsem se z řady 36 dostal ven zhruba po čtvrt hodině.
Pravé Rumunsko ale začalo hned po výstupu z letadla, když jsem si přes sklo dovolil vyfotit náš stroj. Nějaký dozorce na mě začal něco pokřikovat a podle gestikulace se mu evidentně moje focení nelíbilo, naštěstí dál nepokračoval, takže jsem ještě honem udělal pár dalších fotek a pokračoval k pasovce. Tam jsem mírně zalitoval, že Rumunsko pořád ještě není v Schengenu, obzvlášť když jsem potom všude na chodbách viděl propagační materiály k rumunskému předsednictví Evropské komisi. Naštěstí ale s pozemními hraničními přechody se pořád čekání nedalo srovnávat a za chvíli jsem byl v příletové části terminálu. Ta na mě moc dojem neudělala, poměrně dlouhou dobu mi zabralo, než jsem našel východ k autobusům, značení totiž bylo dost nepovedené. Naopak mě ale velmi potěšila organizace dopravy z letiště, odkud jezdí expresní městské autobusy (označení expresní tedy úplně nedává smysl, ale to je jiný příběh), zpáteční jízdenku si člověk koupí pohodlně v mnohojazyčném automatu kartou přímo na zastávce. Autobusy jsou moderní, a jezdí zhruba jednou za čtvrt hodiny, linka 780 ke Gara de Nord jede cca 35 minut, linka 783 na Piata Unirii zhruba 45 minut. Já jsem využil druhou zmíněnou až na konečnou na hlavním náměstí, u kterého se nacházelo moje studio nalezené na AirBnb. To mimochodem opět posílilo moji oblibu tohoto typu bydlení na cestách, bez zážitku z typického caušescovského činžáku, kde se nic nezměnilo od dob jeho výstavby, by nebyla zkušenost z Bukurešti kompletní.
Po setkání s hostitelkou jsem se vydal na procházku po centru více méně bez jakéhokoliv cíle, tuhle nevázanost mám na solo cestování ze všeho nejraději. Upřímně mě na první pohled Bukurešť dost zaskočila, centrum je opravdu extrémně neuspořádané a “rozbité”, na některých místech jsou dodnes patrné dopady zemětřesení z roku 1977, nedokončená megalomanská rekonstrukce/přestavba z následujících let městu jednoznačně uškodila, než že by mu pomohla, a vše korunuje balkánská laxnost v údržbě a velmi divoká elektroinstalace. Abych městu ale úplně nekřivdil, z úspěšnější minulosti je v centru mnoho velmi hodnotných staveb, velká část už je i krásně zrekonstruovaná a jako milovník architektury jsem ocenil i nepřeberné množství staveb z období funkcionalismu a modernismu, které ale bohužel z velké většiny na rekonstrukci teprve čekají. Protože jsem tak trochu počítal s tím, jak se budu první den v Rumunsku cítit, naplánoval jsem si na večer návštěvu Rumunské státní opery. Dle předpokladů to bylo skutečné pohlazení pro duši, ve vzpomínkách jsem se přenesl do milované Vídně, kde jsem strávil svůj první Erasmus, a celkově se mi v Bukurešti začalo líbit podstatně více.
Protože dva a půl dne mi na Bukurešť přišlo poněkud příliš, v sobotu jsem se vydal vlakem do tři hodiny vzdáleného Brašova, dříve německého Kronstadtu. Jednak patří mezi nejhezčí rumunská města a zároveň jsem chtěl poznat místní krajinu i jinak než z letadla. Vlak byl naprosto na úrovni, takový náš rychlík, jak jsem měl možnost poznat, trať do Brašova patří mezi nejvytíženějším v zemi. Minimálně tedy v době, kdy ještě na horách leží sníh a polovina Bukurešti se na víkend přesouvá do lyžařských středisek v okolí města Sinaia, případně do nižších poloh provozovat turistiku. Vlak přijel na minutu přesně, první kontakt s Brašovem mi velmi připomněl výstup na letišti Otopeni, a sice když jsem si chtěl vyfotit hlavní halu nádraží, které připomíná (ne)slavné nádraží v Havířově, a opět jsem se dočkal intenzivní gestikulace personálu. Do centra jsem popojel městským autobusem, lístek se dá jednoduše koupit v jednom z mnoha stánků před nádražím, za 5 lei dostane člověk lístek platný pro dvě cesty, vždy se označí jedna strana, což je pro denní výlet zcela dostačující. Jako první jsem se vydal lanovkou na vrch Tampa odkud je nejhezčí výhled na město a okolí. Byť počasí se ten den úplně nevydařilo, pohled byl krásný a cesta lanovkou byl taky zážitek, sice něco pamatovala, ale když jsem viděl, že ji vyrobila firma “Ceretti e Tanfani” z Milána, měl jsem k ní plnou důvěru.
Postupně jsem potom prošel všechny hlavní památky, od kostela sv. Mikuláše přes Kateřinskou bránu k "černému kostelu" a dále přes hlavní Piata Sfatului a Strada Republicii k prefektuře a nahoru k citadele. Město je skutečně povedeným mixem německých vlivů, staré Transylvánie i moderního Rumunska, oproti Bukurešti je centrum také velmi úpravné a je jednoznačně vidět, že je to oblíbený cíl nejen německých turistů. Zklamala mě akorát citadela, která má velký potenciál a z bastionů musejí být nádherné výhledy na historické centrum, veřejnosti je ale nepřístupná. Odpoledne jsem vylezl k věžím Turnul Negru a Turnul Alb, pozůstatkům opevnění, odkud je také krásný výhled na centrum. Poté jsem už směřoval k autobusu na nádraží, protože jsem měl hodně času, vystoupil jsem o zastávku dřív a alespoň nakouknul do moderní části města. Na večerní zpáteční cestu, nevím z jakého důvodu, moje místenka vyšla do vagónu první třídy, byť to nebylo nic výjimečného, širší sedačka a klidné kupé byla příjemná změna oproti rannímu klasickému velkoprostorovému vozu. Co musím zmínit, ač vlak jel ze samotného severu země, města Baia Mare nedaleko hranic s Maďarskem a Ukrajinou a byl na cestě téměř celý den, přijel opět na minutu přesně a párminutové zpoždění se objevilo až kvůli připojování dodatečných zhruba deseti vagonů právě v Brašově. Pro nás zajímavý příběh je mimochodem brašovské letiště, první zcela nové letiště v Rumunsku od pádu komunismu, které se střídavě ne/staví už zhruba deset let. Ranvej byla uvedena do provozu v roce v 2014, výstavbu terminálu se ale povedlo vysoutěžit až loni a dokončen by měl být snad příští rok. Teď jenom aby se letišti povedlo i nalákat nějaké dopravce, relativní blízkost Bukurešti může být překážkou, ale poloha v srdci oblíbené Transylvánie, blízkost mnoha turistických cílů, a i klasická kombinace byznys cestujících a Rumunů usazených v zahraničí navštěvujících příbuzné by důstojný provoz snad měly zajistit.
(část 1)