bphot0 píše:Ja vim, ze jsem socka, ale me to tak staci. Obzvlaste, kdyz tam mohu zajet autem bez strechy (co na tom, ze je 20 let stare), a k tomu cervenemu si nekdy dam plesnivy syr (co na tom, ze je vetsinou z Makra z vyprodeje - kdyz on je pak levnejsi a navic krasne ulezely)
Jo, my chudoba to mame tezke. Auta bez strechy, vino stare, syr zplesnively, ryby s ryzi syrove...
Alespon ta ma plecka bez strechy nema 20, jeste jen 12,5
persona píše:Klasickým případem, který jsem u whisky několikrát viděl v oblíbeném baru, kde mají jen pár základních singlemaltek (těžiště je v koktejlech a 400 druzích rumu), kdyby whisky někdo chtěl, je patnáctiletá Laphroaig, kterou chce nějaký zvědavec ochutnat, protože se dočetl, že jde o oblíbenou věc prince Charlese (a Charles sám je velmi specifický případ a nejen kvůli svému cestovnímu bílému koženému toaletnímu sedátku a záchvatům vzteku, když musí výjimečně letět první třídou a ne soukromým letadlem, viz
https://www.newyorker.com/magazine/2017 ... went-wrong)
Presne, zrovna Laphroaig je typickym prikladem toho, cemu laik rekne, ze "to moc reze" (zejmena cask strength) a ze to "smrdi divnym kourem"
persona píše:Problém je, že kvalitní whisky, víno, rumy (tedy dlouho stařené věci) nebo vysoká gastronomie jsou finančně náročné koníčky a ceny za večeři v rámci vysoké gastronomie jsou pro většinu nedosažitelné. Výjimečně ano, ale na denní stravování to není (a člověk stejně musí někam letět/jet daleko za skutečnou kvalitou) a i proto mě tak zajímá běžný kvalitní standard, něco, z čeho se člověk může těšit každý den nenbo několikrát týdne (v to počítaje i vlastní vaření). A jednduché věci udělané v rámci možností co nejlépe jsou často nejlepší a úplně názorně mistrovství a dokonalost u zdánlivě jednoduchých věcí vystihuje tohle video:
https://www.youtube.com/watch?v=f2kesmAO8VU
Jo, taky proto se co do vysoke gastronomie miselinskeho typu snazim spis jen vzdalene pricmuchavat, nez do toho vlitnout nohama, byt bych si to, alespon ze zacatku, mohl v omezene mire dovolit. Nicmene vyhoda soucasnych trendu je v tom, ze proti situaci pred deseti lety, kdy letela molekularni gastronomie ve stylu El Bulli (coz je ale, musim rict, strasne moc zajimavy koncept, ktery jednou budu muset sam o sobe vyzkoumat), je to dnes mnohem vic o rustikalni tradici, farm-to-table, a rekneme navratu ke korenum. To alespon priblizuje haute cuisine moznostem a stylu domaciho hobby kuchare, a mohu si rikat, ze pokud si dam treba borsc z Bileho Kralika (#13, S.Pellegrino World's Best), tak je to porad borsc, kteremu se, kdyz se budu doma snazit, trenovat, a sezenu ty spravne suroviny, mohu priblizit.
Jestli mi bude chutnat sferifikovana oliva, tak to bude tezsi...
Jinak k tomu videu, kdyz uz tady padl tenhle zanr, pro me je hodne zajimave divat se na serii videi "4 levels of" na youtube kanalu Epicurious, ktere koncept je postavit 3 kuchare a nechat je uvarit nejake jidlo (treba smazene kure, tacos, burger), s tim, ze jeden z nich je uplny zacatecnik, jeden pokrocily hobby kuchar, a posledni je profesionalni kuchar s letitymi zkusenostmi. Tu ctvrtou uroven pak dodava "vedec na jidlo", ktery porovna jake suroviny, jake postupy jednotlivi kuchari pouzili, a jaky to ma vlastne dopad na vysledek z pohledu potravinove chemie.
Je moc zajimave a urcite bych rekl i vzdelavaci koukat na to, jake jsou mezi nima posuny, a neco si z toho jako domaci kuchar vzit.
persona píše:A druhý zajímavý bod je vysoké hodnocení káv (čehokoli jiného) v minulosti, kde mohou hrát roli vzpomínky, sentiment, výjimečnost situace. Samozřejmě jsem nad tím přemýšlel mnohokrát, ale ty „devatenáctkové kávy“ od oněch dvou lidí jsem měl opakovaně, u jednoho z nich třeba třistakrát (někdy i tři denně, to myslím něco vypovídá o tom, když se zákazník několkrát denně vrátí za určitým baristou, ráno, po obědě a pak ještě odpoledne) v letech 2010 až 2012 a to už jsem dva nebo tři roky pil kávu v kavárnách tempem dvě denně čili si myslím, že nějaké srovnání jsem už měl. A oba pánové byli pro svou výjimečnou kávu respektováni i v rámci baristické komunity (a měli na to i papíry, certifikáty a přední umístění v různých soutěžích, na což obvykle moc nedám, ale zmiňuji to pro úplnost).
Pro mne je rozhodující to, že jsem si dokázal podržet chuťový vjem v hlavě (a denně ho zopakovat) po celé týdny, že jsem byl zcela ohromen. Takovou míru úžasu a komplexnosti a rovnováhy jsem s výjimkou jednoho zmíněného případu v Itálii už nezažil. A právě ta intenzita a vyváženost chuti a její nepomíjivost v chuťové paměti jsou pro mne klíčové při stanovení hodnocení. Je to jako s dobrou knihou, článkem, hudbou, filmem nebo čímkoli jiným. Pořád se to člověku vtírá do myšlenek, nemůže se toho zbavit a v dobrém to modifikuje jeho myšlení a strukturu osobnosti.
Ne, to ja to urcite nemyslim tak, ze bys snad mel proste dobry den, tak si pamatujes kavu kterou bys dnes ohodnotil jako 15 tehda jako 19... Spis jako ze si za tech 7+ let nabral zkusenosti, ze bys v tom "skoro dokonalym" salku nasel neco, co by o trochu to hodnoceni srazilo. Ne o moc. Treba z 19 na 18.5 nebo 18... ale trochu.
persona píše:Ve Wroclawi jsem měl koncem září na zkoušku jedno plnotučné mléko a bylo to nesladší a nejchutnější mléko, jaké jsem za poslední roky měl. Nemluvě o tom, že skutečně špičkoví baristi mají pro svůj podnik vlastní krávu na mléko pro mléčné nápoje a s chovatelem ladí její krmivo, aby dosáhli nejlepších výsledků. To je v Česku, kde i spičkové výběrové podniky používají trvanlivou plnotučnou Tatru nebo Madetu, zatím asi nedosažitelný sen.
Tady je zas zajimavy ten presah z "farm-to-table" vysoke gastronomie... proste kdyz chces udrzet kvalitu a konzistenci vstupu, tak to nekdy vyzaduje fakt az absurdni uroven angazovanosti. Na jiste urovni to ale jinak nejde...
persona píše:Taky jsem kávu skoro dva roky nepil, někdy mezi 22 a 24 lety z důvodu žaludečních potíží, ale to bylo díky stresu a asi i "kyselině sírové" ve školním bufetu (káva z termosek, kterou když jsem pak po letech s nějakou zkušeností v kávě ochutnal, nenápadně jsem to vyplivl zpět do šálku a ten dal na odpadový tác). Po opatrném usrknutí v mnoha kancelářích v průběhu let mohu říct, že se nedivím, že dost lidí má problémy se zažívaním po kávě, protože to, co pijí, je často skutečná hrůza.
A co teprv kdyz je clovek zamestnan v oboru jako IT, kde konzumace korporatniho kafecu je pomerne stezejni. A v openspaceu by mi asi fakt neproslo kdybych vytahl plotynku a bialettku