Italské osvěžení: Boloňa - Bari (a pár zastávek cestou)
Napsal: 08. 02. 2020, 16:03
Část nultá - repete
Loni v lednu jsem podnikl krátký výlet po Itálii. Začal jsem v Pise a skončil v Neapoli. Bylo to v klidu a na pohodu, kterou narušovaly jen ne úplně příznivé zprávy o zdravotním stavu jednoho z mých psů. A když jsem řešil, kam vyrazím za poznáním v lednu letos, byla Itálie opět jasná volba. Byl i podobný plán, začít někde na severu a s pár zastávkami cestou dojet na jih do Bari, které se mi zatím vyhýbalo.
V polovině prosince, už se znalostí pracovního, si sedám k počítači a za jedno odpoledne je hotovo. Z kvanta letů mířících z Prahy na sever Itálie si vybírám podvečerní spoj Ryanair do Boloni. Chtějí za něj 590 korun, není moc co řešit. Pak pár přesunů v režii Trenitalie a jeden Flixbusu a na konci za 720 korun letenka na poslední z kdysi mnoha spojů Wizzairu z Itálie do Prahy.
Hotovo, vyřešeno a můžu to pustit z hlavy, neb mou pozornost připoutává (a záhy zase odpoutává) úplně jiná záležitost.
Část první - Politický trapas
Jenže pak se to blíží a já mám trochu strach. Bojím se stávek. To se naštěstí nekoná, italští řídící si zastávkovali přesně týden před mým odletem a pak už dali pokoj. Bojím se počasí, to však onen pozdně lednový den připomínalo spíše blížící se jaro. A pak už se není čeho bát a mohlo se jet.
Odlet v 17:00, na letišti jsem už kolem druhé. Na terase poobědvat a pak se přesunout na mé oblíbené vyhlídkové místo - konec prstu C. Odpolední klid zvolna přechází v podvečerní špičku a já jen kroutím hlavou, jak kdysi O´Learym ignorované letiště v jednu chvíli odbavuje až sedm letadel Ryanu naráz.
Ale není čas na nostalgii, je čas běžet do gatu.
Odlet z C17, choboty se tu holt používat nenaučili. Dlouhé čekání v autobusu, která tak nesnáším a pak chvíli před letadlem. Bohužel pochází z boloňské báze, premiéra s Buzzem se nekoná.
Praha - Boloňa
úterý, 21.1.2020 17:00 - 18:20
(odlet o dvacet a přílet asi o pět minut později)
Ryanair, B738
FR 5005, EI-EXD
LF: 90%
Za místo jsem nechtěl platit, dostal jsem 4D. Je plno, o nějakých škatulatech nemůže být ani řeč. Vedle mně dva Slováci, ale jinak většina Italů. A jeden český mechanik, jež se cosi v letadle pokouší spravit a pak o tom dlouho diskutuje s posádkou.
Než stačím pořádně vymyslet, jak jinak bych se dostal na sever Itálie, je po dramatu. V 17:10 mechanik letadlo opouští, v 17:20 jsme už ve vzduchu. Ještě za světla start ze zkrácené dráhy a pak otočka na jih. První půlhodinu lituju, že jsem si za místo u okna nezaplatil a na červánky a západ slunce koukám jenom z dáli, pak i tady zavládne tma a mně dělá po zbytek letu společnost hezká kniha.
Byl to nakonec fajn let, jen s pár turbulencemi. Posádka se pokusila i o palubní prodej, ale bez valného úspěchu. Zkrátka, ne každý den je posvícení.
Před půl sedmou, jen pár minut po plánovaném čase příletu, dosedáme na plochu boloňského letiště. Vedoucí kabiny po menším váhání přeci jenom spouští fanfáru, všichni už ale toužíme ven. Ještě si tak člověk povšimne pestrého provozu a pak do autobusu.
Bývá na letištích zvykem, že k výdeji zavazadel je to dálka a pak jen pár kroků do veřejné příletové haly, tady to mají ale jinak. Baggage claim je od dveří autobusu jen kousek, pak však je to neskutečná dálka.
V Boloni už měl dávno fungovat na letiště vlak. Trať se měla otevřít loni v červnu, pak to bylo z technických důvodů odloženo. Web boloňského letiště hlásá, že k tomu dojde "brzy" a informuje už o tarifu i jízdních dobách. Já jsem však musel dát pořád přednost Aerobusu. Za 6 Euro pekelně předražená sranda. Existují i levnější cesty jak dosáhnout centra, jet s přestupem klasickou MHD, já jsem však k večeru na tohle už neměl nervy. Tak busem, občas rychle, občas s pár zastávkami na semaforech, nakonec ale s výstupem na hlavním nádraží.
K domluvenému penzionu to byly odtud čtyři kilometry, poprvé nechám vydělat italské státní dráhy, za 1,50 Euro se svezu jednu zastávku příměstským vlakem a ušetřím tři kilometry. Vlezu si na konec vlaku, ale zastávka tak dlouhá není, naštěstí s tím nepočítali ani místní a rychle běžíme soupravou, aby s námi nedojela. Nakonec kilometr předměstskými boloňskými ulicemi, do penzionu zvaného Il Delfino a Bologna. Za jednu noc bez pár centů skoro 30 Euro, no neber to.
Schovaný ve vnitrobloku, musí mi pomoct soused. Vevnitř pár pokojů, majitel samozřejmě nikde, jen mladá slečna, co je tu ubytovaná taky. Ale slečna má číslo na majitele. A když se mu nemůže dovolat, domlouváme se, že se zatím skočím najíst a ona se mu zkusí dovolat. Pokoušíme se i o konverzaci a mně se daří kolosální trapas. Ptám se jí, odkud že je a že asi nejspíš z Ameriky, že?
"Ne, z Íránu, přesně naopak", uzemňuje mně.
Já si pak běžím dát do nejbližší restaurace první pizzu. Vyhlášený podnik, ale pizza o malinko líp vypadala na fotkách, než chutnala.
Vracím se pak do penzionu. Majitel stále nikde, ale slečna už ví, co má dělat. Fotí mi občanku a posílá ji přes WhatsApp majiteli. Doufám, že spolu strávíme hezký večer, že si popovídáme. Ale slečna už si po telefonu povídá s někým jiným a mně nezbyde, než vzít za vděk knížkou a postelí.
Loni v lednu jsem podnikl krátký výlet po Itálii. Začal jsem v Pise a skončil v Neapoli. Bylo to v klidu a na pohodu, kterou narušovaly jen ne úplně příznivé zprávy o zdravotním stavu jednoho z mých psů. A když jsem řešil, kam vyrazím za poznáním v lednu letos, byla Itálie opět jasná volba. Byl i podobný plán, začít někde na severu a s pár zastávkami cestou dojet na jih do Bari, které se mi zatím vyhýbalo.
V polovině prosince, už se znalostí pracovního, si sedám k počítači a za jedno odpoledne je hotovo. Z kvanta letů mířících z Prahy na sever Itálie si vybírám podvečerní spoj Ryanair do Boloni. Chtějí za něj 590 korun, není moc co řešit. Pak pár přesunů v režii Trenitalie a jeden Flixbusu a na konci za 720 korun letenka na poslední z kdysi mnoha spojů Wizzairu z Itálie do Prahy.
Hotovo, vyřešeno a můžu to pustit z hlavy, neb mou pozornost připoutává (a záhy zase odpoutává) úplně jiná záležitost.
Část první - Politický trapas
Jenže pak se to blíží a já mám trochu strach. Bojím se stávek. To se naštěstí nekoná, italští řídící si zastávkovali přesně týden před mým odletem a pak už dali pokoj. Bojím se počasí, to však onen pozdně lednový den připomínalo spíše blížící se jaro. A pak už se není čeho bát a mohlo se jet.
Odlet v 17:00, na letišti jsem už kolem druhé. Na terase poobědvat a pak se přesunout na mé oblíbené vyhlídkové místo - konec prstu C. Odpolední klid zvolna přechází v podvečerní špičku a já jen kroutím hlavou, jak kdysi O´Learym ignorované letiště v jednu chvíli odbavuje až sedm letadel Ryanu naráz.
Ale není čas na nostalgii, je čas běžet do gatu.
Odlet z C17, choboty se tu holt používat nenaučili. Dlouhé čekání v autobusu, která tak nesnáším a pak chvíli před letadlem. Bohužel pochází z boloňské báze, premiéra s Buzzem se nekoná.
Praha - Boloňa
úterý, 21.1.2020 17:00 - 18:20
(odlet o dvacet a přílet asi o pět minut později)
Ryanair, B738
FR 5005, EI-EXD
LF: 90%
Za místo jsem nechtěl platit, dostal jsem 4D. Je plno, o nějakých škatulatech nemůže být ani řeč. Vedle mně dva Slováci, ale jinak většina Italů. A jeden český mechanik, jež se cosi v letadle pokouší spravit a pak o tom dlouho diskutuje s posádkou.
Než stačím pořádně vymyslet, jak jinak bych se dostal na sever Itálie, je po dramatu. V 17:10 mechanik letadlo opouští, v 17:20 jsme už ve vzduchu. Ještě za světla start ze zkrácené dráhy a pak otočka na jih. První půlhodinu lituju, že jsem si za místo u okna nezaplatil a na červánky a západ slunce koukám jenom z dáli, pak i tady zavládne tma a mně dělá po zbytek letu společnost hezká kniha.
Byl to nakonec fajn let, jen s pár turbulencemi. Posádka se pokusila i o palubní prodej, ale bez valného úspěchu. Zkrátka, ne každý den je posvícení.
Před půl sedmou, jen pár minut po plánovaném čase příletu, dosedáme na plochu boloňského letiště. Vedoucí kabiny po menším váhání přeci jenom spouští fanfáru, všichni už ale toužíme ven. Ještě si tak člověk povšimne pestrého provozu a pak do autobusu.
Bývá na letištích zvykem, že k výdeji zavazadel je to dálka a pak jen pár kroků do veřejné příletové haly, tady to mají ale jinak. Baggage claim je od dveří autobusu jen kousek, pak však je to neskutečná dálka.
V Boloni už měl dávno fungovat na letiště vlak. Trať se měla otevřít loni v červnu, pak to bylo z technických důvodů odloženo. Web boloňského letiště hlásá, že k tomu dojde "brzy" a informuje už o tarifu i jízdních dobách. Já jsem však musel dát pořád přednost Aerobusu. Za 6 Euro pekelně předražená sranda. Existují i levnější cesty jak dosáhnout centra, jet s přestupem klasickou MHD, já jsem však k večeru na tohle už neměl nervy. Tak busem, občas rychle, občas s pár zastávkami na semaforech, nakonec ale s výstupem na hlavním nádraží.
K domluvenému penzionu to byly odtud čtyři kilometry, poprvé nechám vydělat italské státní dráhy, za 1,50 Euro se svezu jednu zastávku příměstským vlakem a ušetřím tři kilometry. Vlezu si na konec vlaku, ale zastávka tak dlouhá není, naštěstí s tím nepočítali ani místní a rychle běžíme soupravou, aby s námi nedojela. Nakonec kilometr předměstskými boloňskými ulicemi, do penzionu zvaného Il Delfino a Bologna. Za jednu noc bez pár centů skoro 30 Euro, no neber to.
Schovaný ve vnitrobloku, musí mi pomoct soused. Vevnitř pár pokojů, majitel samozřejmě nikde, jen mladá slečna, co je tu ubytovaná taky. Ale slečna má číslo na majitele. A když se mu nemůže dovolat, domlouváme se, že se zatím skočím najíst a ona se mu zkusí dovolat. Pokoušíme se i o konverzaci a mně se daří kolosální trapas. Ptám se jí, odkud že je a že asi nejspíš z Ameriky, že?
"Ne, z Íránu, přesně naopak", uzemňuje mně.
Já si pak běžím dát do nejbližší restaurace první pizzu. Vyhlášený podnik, ale pizza o malinko líp vypadala na fotkách, než chutnala.
Vracím se pak do penzionu. Majitel stále nikde, ale slečna už ví, co má dělat. Fotí mi občanku a posílá ji přes WhatsApp majiteli. Doufám, že spolu strávíme hezký večer, že si popovídáme. Ale slečna už si po telefonu povídá s někým jiným a mně nezbyde, než vzít za vděk knížkou a postelí.