Kurdistán

Odpovědět
trentino
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 23
Registrován: 10. 02. 2014, 10:26
Stav: Offline

Kurdistán

Příspěvek od trentino »

Článek o výletu do turecké části Kurdistánu a Kurdského regionu v Iráku z roku 2019, psaný po částech v období turecké invaze do Sýrie, během loňské preventivní karantény po návratu z Brazílie a letošního lockdownu...

Čas od času se mně zachce vyrazit na výlet do méně navštěvovaných míst s kouskem původní krajiny nebo zajímavou historií, kde průměrný bílý Evropan zatím není předurčený k oškubání do poslední měnové jednotky. Nějaký čas jsem přemýšlel nad cestou z gruzínského Kutaisi přes Arménskou vysočinu (dnes nesprávně označovanou jako východní Anatolie) k jezeru Van, do Íránu a zpátky napříč jarní Arménií s návratem opět z Kutaisi, ale nerad cestuji ve spěchu a takový výlet by rozumným tempem zabral dva měsíce. Když se mně někde líbí, chci na místě strávit několik dní, jen tak se projít po městě, zkusit místní jídlo a v rámci možností poznat okolí, aniž bych musel řešit, že za dva dny musím být o 600 kilometrů dál. Riziko, že přitom nestihnu navštívit všechna místa uvedená v průvodci Lonely Planet a vyzkoušet všech „20 věcí, které musíte vidět/ochutnat/vyfotit během cesty na místo XY“, kolem dokola doporučovaných nejrůznějšími travel bloggery a influencery, jsem přitom ochotný podstoupit.

Jak jsem procházel internet, hledal letenky a uvažoval, zda strávit měsíc na začátku jara v Íránu nebo na Kavkazu a okolí, začal mě čím dál víc zajímat Kurdistán, který asi nejlépe splňoval podmínku oblasti dosud nezasažené masovým turismem. Z pochopitelných důvodů jsem z úvah vynechal část syrskou (ačkoli v roce 2019 již Sýrie vydávala turistická víza do relativně bezpečných částí země, rozuměj do částí země pod kontrolou pravidelné syrské armády; víza ale bylo možné zařídit jen přes vládou schválenou agenturu a poplatky za vyřízení sahaly ke čtyřem stovkám dolarů), do části íránské je rovněž nutné vízum (zde by zase byla škoda nenavštívit i další místa ve zbytku Íránu), a tak jsem se zaměřil na kurdské území na jihovýchodě Turecka a severu Iráku. V médiích se obvykle o Kurdistánu mluví v souvislosti s válkou v Sýrii, americkou invazí do Iráku a turecko-kurdským konfliktem, nicméně Kurdistán není jen násilí nebo pustá poušť…

Většina z více než 30 milionů Kurdů žije na území Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu, řadí se mezi íránské národy se svojí vlastní historií a kulturou a vedle Arabů, Turků a Peršanů patří mezi největší etnika na Blízkém a Středním východě. V současnosti jsou Kurdové často považovaní za největší národ na světě bez vlastního státu, nicméně jeho založení v dohledné době nepřeje politická situace v jednotlivých zemích s významnou kurdskou menšinou a zřejmě není ani v zájmu žádné ze světových velmocí. Sen o samostatném Kurdistánu navíc komplikuje značná rozdrobenost kurdské společnosti na poměrně velké množství ideově rozdílných a místy znesvářených frakcí a klanů s různými zájmy a cíli. Odlišnosti napříč kurdskou populací dokresluje kurdština spadající do indoevropské jazykové rodiny (na rozdíl od arabštiny a hebrejštiny, které patří mezi jazyky semitské nebo turečtiny, která je jazykem turkickým) a zahrnuje na 30 dialektů vzájemně se lišících v mluvené i psané formě. Nejrozšířenější formou kurdštiny je latinkou psaný dialekt kurmanji, používaný mezi Kurdy v Turecku a Sýrii a také velkou částí Jezídů, zatímco druhý nejvýznamnější dialekt sorani je odvozený z písma arabského a vedle arabštiny je jedním ze dvou oficiálních jazyků Iráku.

Frakce v olasti Kurdistánu v roce 2016 (zdroj: The Maghreb and Orient Courier)
Frakce v olasti Kurdistánu v roce 2016 (zdroj: The Maghreb and Orient Courier)
map of kurdistan.jpg (208.75 KiB) Zobrazeno 3213 x

Irácký Kurdistán, oficiálně nazývaný Kurdský region Iráku (KRI), si díky spojenectví s USA během války v Perském zálivu vybojoval největší míru samostatnosti ze všech Kurdy obývaných oblastí. V rámci poválečného uspořádání země má zajištěnou rozsáhlou autonomii zahrnující samostatnou vládu, parlament, armádu, justici, policii a výzvědnou službu. Bezpečnost zajišťují jednotky peshmergů, proslavené tuhými boji s Islámským státem, a Irácký Kurdistán je dnes relativně bezpečným ostrovem stability v jinak divoké oblasti. Nachází se zde téměř čtyřtisícové horské vrcholy, tradiční vesnice na úpatí kopců, jedno z nejstarších měst na světe Amedi, kosmopolitní Erbíl a na místní poměry velmi moderní Sulaymanía. Přestože dnes na území Kurdistánu převažuje sunnistký islám, po staletí zde žily a stále žijí významné křesťanské, jezídské a zoroastrijské menšiny a říká se, že Erbíl a Sulaymanía jsou vedle Libanonu nejvíce pokroková místa na Blízkém a Středním východě co do náboženské tolerance a otevřenosti.

Turecký Kurdistán s neoficiálním hlavním městem Diyarbakir se rozkládá v hornaté oblasti na jihovýchodě Turecka při hranicích se Sýrií, Íránem a kurdskou částí Iráku. Není zde žádná autonomie, naopak jde o oblast tvrdě podrobenou tureckým režimem. V blízkém okolí každého provinčního města se nachází vojenské základny, na silnicích je nespočet check-pointů a ve městech neustále probíhají policejní razie a kontroly. Zdejší Kurdové jsou po celá desetiletí asimilováni a nuceni vzdát se svojí historické a kulturní identity ve prospěch Turecka. Životní úroveň obyvatel je poznamenaná válkou v Sýrii a dlouholetým konfliktem mezi Stranou kurdských pracujících PKK a tureckou armádou, a přestože dochází k rozsáhlé obnově infrastruktury, válečné běsnění připomíná například zcela zničená část historického centra Diyarbakiru. Mnohá místa v okolí navíc dodnes vydávají svědectví o pronásledování a genocidě arménských, řeckých a syrských křesťanských obyvatel Osmanské říše na počátku 20. století.

Samozřejmě jsem řešil i otázku bezpečnosti, protože zejména v případě jihovýchodního Turecka se jedná o poměrně turbulentní oblast, kde se situace může poměrně rychle změnit k horšímu, jak se nakonec stalo o několik měsíců později během říjnové invaze turecké armády do oblasti syrské Rojavy. Ačkoli se o invazi spekulovalo delší dobu, loni na jaře zde celkem klid, a tak jsem narychlo koupil letenku z Prahy do Istanbulu (Pegasus Airlines, 60 EUR, koupeno 5 dní před odletem) a dále z Istanbulu do Mardinu (Turkish Airlines, 36 EUR, 3 dny před odletem). Cesta zpět zůstala otevřená: jednak byly k dispozici přímé lety z Erbílu do Evropy s Iraqi Airways, další variantou bylo letět s některou z tureckých aerolinií z Erbílu do Prahy nebo Vídně s přestupem v Istanbulu a poslední možností byl, podle několika zdrojů lehce komplikovaný, pozemní přechod irácko-turecké hranice a odlet z jednoho z letišť v jihovýchodním Turecku do Istanbulu a dále do Evropy. S ohledem na ceny mezinárodních letenek z Erbílu jsem ještě v Iráku zarezervoval letenku z Istanbulu do Prahy (Pegasus Airlines, 62 EUR, 3 týdny před odletem) s tím, že cestu do Istanbulu vyřeším později. Nakonec jsem se rozhodl pro kombinaci Diyarbakir – Ankara – Istanbul (Anadolu Jet a Turkish Airlines, 39 EUR a 22 EUR, 4 dny před odletem). Ačkoli se platby prováděly v dolarech nebo tureckých lirách podle jazykové mutace stránek, konečné zaúčtování transakce bylo ve všech případech ve Velká Británii s přepočtem na libry šterlinků. Celkem vyšly všechny letenky v přepočtu na 217 EUR, což je solidní cena s přihlédnutím k pořízení většiny letů několik dní až týdnů před odletem.

žlutě Pegasus Airlines, červeně Turkish Airlines a Anadolu Jet
žlutě Pegasus Airlines, červeně Turkish Airlines a Anadolu Jet
flight map.gif (73.69 KiB) Zobrazeno 3213 x

Istanbul, jihovýchod Turecka a sever Iráku jsou z kulturního a společenského hlediska vzájemně zcela odlišné oblasti. Zatímco Istanbul je moderní metropole s veškerou infrastrukturou, kde velká část obyvatel umí anglicky a večer je možné zajít třeba na pivo, na jihovýchodě Turecka je západních turistů naprosté minimum a anglicky zde neumí téměř nikdo. V Kurdské části Iráku je naopak patrná náklonnost k USA, místní obyvatelé mají rádi cizince a s angličtinou se zde dá domluvit celkem obstojně. Po večerech (a také během čekání na konec deště nebo dopravní spoje) jsem se většinou usadil v jedné z mnoha kaváren, objednal si salep nebo kávu připravenou v džezvě a plánoval další šást cesty nebo si četl o nedávné historii obou regionů.

Salep se vyrábí z hlízy orchidejí. Jak jsem zjistil během psaní článku, orchideje výrobě salepu nelze průmyslově pěstovat a v Turecku a Íránu dochází k jejich vymýcení.
Salep se vyrábí z hlízy orchidejí. Jak jsem zjistil během psaní článku, orchideje výrobě salepu nelze průmyslově pěstovat a v Turecku a Íránu dochází k jejich vymýcení.
salep.JPG (182.71 KiB) Zobrazeno 3213 x

Celé jsem to musel rozdělit na více částí, protože jinak bych to asi nedopsal...

1) Večer na březích Bosporu (PRG - SAW, ISL - MQM) viewtopic.php?f=42&p=237916#p237916
2) Na hedvábné stezce (Mardin, Mor Hananyo, Dara Mesopotamia, Midyat)
3) Checkpointy a kontroly (Nusaybin a Cizre)
4) Na Nový rok do Iráku (oslavy kurdského Nového roku)
5) Lalish, nejsvětější místo Jezídů
...
...
Naposledy upravil(a) trentino dne 04. 04. 2021, 11:17, celkem upraveno 11 x.


Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 5556
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Kurdistán

Příspěvek od Globik »

Už se těším na pokračování. Myslím, že TR z neotřelých oblastí tu jsou vždy vítány. Navíc s podrobným popisem reálií a historických událostí. A přiznám se, že výraz "libry šterlinků" mě příjemně překvapil ještě víc, už jsem to dlouho neslyšel/nečetl.

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4043
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: Kurdistán

Příspěvek od whiskey »

fajne! :thumbup:

trentino
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 23
Registrován: 10. 02. 2014, 10:26
Stav: Offline

Re: Kurdistán

Příspěvek od trentino »

Zrovna tomhle případě je asi zajímavější samotná destinace a reálie než přelety v A320 nebo B738. Netradiční aerolinka by byly Iraqi airways, ale nechtělo se mně platit okolo 250 EUR za letenku Erbíl - Vídeň nebo Frankfurt. Za zlomek ceny jsem cestou zpátky kouknul na dnes už zatopený Hasankeyf a Dyiarbakir, a jako bonus dostal na hranicích dozor v podobě policajta v civilu...
Libry šterlinků mně tam skočily tak nějak samy, jak jsem zrovna četl "Ambasador Morgenthau´s story", kde velvyslanec USA v Turecku v letech 1913-16 Henry Morgenthau Sr. popisuje dění v Osmanské říši a pozadí arménské genocidy. Velká Británie, které v té době byla ještě ekonomickou a vojenskou velmocí první kategorie, hrála v Marmarském moři významnou roli.
Pokračování dodám, ale občas to jde pomalu...

trentino
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 23
Registrován: 10. 02. 2014, 10:26
Stav: Offline

Večer na březích Bosporu

Příspěvek od trentino »

Následující řádky jsem začal psát během turecké invaze do syrské Rojavy na podzim 2019, kdy vojenské operace probíhaly mimo jiné na území kurdské části Turecka. Obvykle si před cestou a během ní zjišťuji informace o dané oblasti a myslím si, že v rámci zápisků z výletu je správné stručně poukázat i na současné dění v Turecku. Článek ale není napsaný za účelem šíření flame, zdržte se proto prosím komentářů na téma "létat nebo nelétat s Turkish Airlines" a podobně

Praha (PRG) – Istanbul (SAW)
Pegasus Airlines, Airbus A320, 1 550 km

Rád cestuji nalehko a tak se obvykle musí všechno oblečení a vybavení včetně malého spacáku a menšího batohu tak akorát na notebook a foťák vejít do 40 litrového batohu na centimetr přesně splňujícího rozměry většího příručního zavazadla. Menší komplikací bylo, že turecký low-cost dopravce Pegasus povoluje v tarifu Basic jen příruční zavazadlo o váze 8 kg, což by v létě nebyl problém, ale naznal jsem, že v březnu se v horách na severu Iráku může hodit i kousek teplejšího oblečení. Balení na poslední chvíli proto obnášelo narovnat co nejvíce věcí do batohu, něco ubrat, znovu všechno narovnat do batohu, zase něco ubrat… Na třetí pokus se zadařilo, batoh sice vážil 11 kg místo povolených osmi, ale předpokládal jsem, že tohle nejspíš nikdo řešit nebude.

Odlet z Prahy byl ve dvě hodiny odpoledne, takže odpadlo vstávání uprostřed noci (někdo by mohl namítnout, že v 6 ráno už je ráno, ale já mám obvykle ještě noc!), a tak jsem na letiště vyrazil v chladném a deštivém počasí kombinací městské šaliny, zelené linky metra a letištního autobusu.
Čekání ve frontě v zaplněném Terminálu 1 pro lety mimo Schengenský prostor odpadlo díky automatické pasové kontrole, stačilo naskenovat pas, podívat se do kamery, v rámci testování funkce systému udělat několik opiček, systém opičku rozpoznal a pustil do mezinárodní části letiště. Prošel jsem klikatou chodbou napříč duty-free obchody směrem k prstu A, při pohledu na ceny občerstvení (obyčejná kobliha za 42 Kč, takže příště jedině Billa) zavrhnul nápad dát si před odletem něco sladkého a spokojil se s vodou z pítka vedle vchodu na záchod. S blížícím se odletem se u brány začala formovat fronta lidí a zde musím pochválit letiště, že k odletovým bránám nainstalovalo televize. Zatímco většina pasažérů netrpělivě čeká v řadě na nástup do letadla, člověk se může vklidu kouknout na hokej, aby se následně plynule zařadil na konec fronty. No dobře, já obvykle nastupuji do letadla mezi posledními pokaždé a většinou se tak děje kvůli příjezdu na letiště na poslední chvíli.

Nový Airbus A320 byl až na pár míst plně obsazený, odhadem mírně nadpoloviční většinu cestujících tvořili Češi zřejmě mířící na výlet do Istanbulu a zbytek Turci vracející se do své domoviny. Jako většina low-cost aerolinií ani Pegasus nemá žádný zábavní systém, jídlo je za pouze poplatek, místa na nohy málo, takže jsem se usadil do sedačky, do sluchátek pustil Exogenesis od britských Muse, chvilku po vzletu usnul a plně při smyslech byl až před přiblížením na přistání v zamračeném Istanbulu. Z letadla se vystupovalo na plochu, odkud přistavené autobusy jeden za druhým odvážely cestující z odpolední vlny příletů od jednotlivých stojánek do terminálu, a u přepážek na pasové kontrole se postupně formovala dlouhá klikatící se fronta. Imigrační procedura se ale naštěstí omezila na kontrolu pasu a otisku vstupního razítka bez dalších otázek a tak jsem se za půl hodiny od výstupu z letadla ocitl v přízemí přeplněné letištní haly.

Na letišti v PRG
Na letišti v PRG
Na letišti v PRG
Na letišti v PRG
Airbus A320 Pegasus Airlines
Airbus A320 Pegasus Airlines
Airbus A320 Pegasus Airlines
Airbus A320 Pegasus Airlines
Na letišti SAW
Na letišti SAW
Na letišti SAW
Na letišti SAW
Cestou do Kadikoy - vpravo pohodlný autobus Havatas, vlevo delší a méně pohodlná varianta autobusem MHD
Cestou do Kadikoy - vpravo pohodlný autobus Havatas, vlevo delší a méně pohodlná varianta autobusem MHD

Sekundární istanbulské letiště Sabiha Gokcen, pojmenované po jednom z osmi adoptivních dětí M. K. Ataturka, za rok 2018 odbavilo 31 milionů pasažérů (pro srovnání letiště v Praze za stejné období odbavilo 17 milionů cestujících). Zdejší letištní hala byla po dokončení v roce 2009 největší ocelovou konstrukcí na světě s nainstalovanou technologií proti zemětřesení; 18 600 tun kompozitní oceli od ArcelorMittal stojí 300 třecích ložiscích s maximálním vychýlením o 34,5 cm po dobu 3 sekund. Konstrukce tak během působení seismických vln „plave“ na zemském povrchu a podle výpočtů by měla odolat zemětřesení o síle 8 stupňů Richterovy škály.

Letiště Sabiha Gokcen (zdroj: www.sabihagokcen.aero)
Letiště Sabiha Gokcen (zdroj: www.sabihagokcen.aero)
Systémy rozptylu seismické energie (zdroj: arcelormittal.com)
Systémy rozptylu seismické energie (zdroj: arcelormittal.com)

Sabiha Gokcen se stala první ženou v Turecku, která získala pilotní licenci a ve 23 letech pravděpodobně také první bojovou pilotkou na světě. Příjmení Gökçen dostala v rámci Ataturkových kemalistických reforem ještě před zahájením letecké kariéry a v překladu znamená „na obloze“. Po skončení studia na Akademii vojenského letectví v Eskisehiru podstoupila další výcvik v tehdejším Sovětském Svazu a následně se v letech 1937-38 zúčastnila bombardování kurdského povstání v Dersimu na území dnešní provincie Tunceli, kde létala na francouzském dvouplošníku Bréguet 19. Během kariéry v tureckém letectvu nalétala 8 000 hodin na 22 typech letadel, včetně 32 hodin v bojovém nasazení. U letectva dosáhla hodnosti poručice, působila na pozici ředitelky výcviku na letecké škole v Turkkusu a po skončení kariéry obhajovala kemalistické reformy a práva žen proti islamistickým hnutím.

Samozřejmě, že by bylo jednodušší letět do Mardinu hned večer s Pegasus Airlines bez nutnosti změny letiště. Lákalo mně se po několika letech znovu projít po březích Bosporu, a proto jsem let do Mardinu naplánoval až na následující den ráno z Atatürkova letiště, což znamenalo projet téměř celý Istanbul ze čtvrti Pendik v asijské části města do čtvrti Yesilkoy v části evropské. Většina cestujících obvykle využívá k přesunu do centra Istanbulu taxi nebo autobusy společnosti Havatas, já jsem se však rozhodl pro o něco delší (a o něco málo levnější a mnohem méně pohodlnou) cestu městskou hromadnou dopravou. Autobusy linky E-10 a E-11 městské hromadné dopravy, která je v Istanbulu hromadná opravdu doslova, totiž částečně projíždí okolní čtvrti, proto zde byla jistá šance, že bych se mohl vyhnout večerním zácpám na hlavních dopravních tepnách protínajících 20 milionovou megapoli. Odmítnul jsem několik taxikářů, zabral si místo v zadní části autobusu a zhruba za hodinu vystoupil na konečné v Kadikoy.

Mezi Evropou a Asií

Kadikoy je vůbec nejstarší čtvrtí Istanbulu. Již ve starověku zde Řekové založili osadu Chalcedon a o několik let tak předstihli samotné Byzantium, později přejmenované na Konstantinopol. Dnes je Kadikoy rušnou čtvrtí plnou obchodů, hotelů a restaurací na západním okraji asijské části města. Nachází se zde několik mešit, kostelů, synagog a také Marmarská univerzita, která je jednou z nejstarších univerzit v Turecku a dnes ji navštěvuje na 60 tisíc studentů. Z promenády na břehu moře je hezký výhled na neorenesanční budovu nádraží Hyadarpasa, kudy vedla v první polovině 19. století železnice spojující Berlín s Bagdádem a Basrou. Stavba železnice byla financovaná tehdejší Německou říší a měla jí zajistit strategický přístup k vodám Perského zálivu.

Do centra Istanbulu jsem zamířil s úmyslem zajít na něco teplého k večeři a potom si dát pro Istanbul typická pouliční jídla midye dolma a balik ekmek. Obě jídla se objevila i v televizní sérii „S kuchařem kolem světa“ (www.youtube.com/watch?v=xZFhFkv-JDs, 3:12 a 6:36). Nejdříve jsem se ale zastavil jsem se v jedné z mnoha lidových jídelen, ve kterých se běžně stravují místní obyvatelé. Vaří se zde jednoduchá, ale poctivá jídla a přílohy z čerstvých surovin, které lze různě kombinovat; vyhrála dolma a köfte s vařenými brambory a rajčatovou omáčkou. Cestou na jeden z posledních večerních trajektů do evropské části města došlo i na plněné mušle midye dolma u jednoho z mnoha pouličních prodejců (jedna mušle stála jednu liru, v přepočtu zhruba 4 koruny). Ještě před pár lety se na trajekty nastupovalo přes pneumatiku rovnou z mola, dnes už jsou na březích moře postavené moderní přístavní terminály a Bosporský průliv křižují dvoupatrové seabusy. Většina plavidel má střeše nebo na přídi vyhlídkovou terasu, odkud je možné během plavby pozorovat panorama Istanbulu se žlutě nasvícenými mešitami a do fialova laděným Bosporským mostem spojujícím evropskou a asijskou část města. Po příjezdu do Karakoy jsem se z geografického hlediska znovu ocitl v Evropě a vydal se na přímořskou promenádu.

Plněná zelenina dolma a masové kuličky kofte v jídelně v Kadikoy
Plněná zelenina dolma a masové kuličky kofte v jídelně v Kadikoy
Seabus na lince Karakoy - Kadikoy, lístek stojí 8 lir, s lítačkou Istanbulcard 3 liry.
Seabus na lince Karakoy - Kadikoy, lístek stojí 8 lir, s lítačkou Istanbulcard 3 liry.
Bosporský most
Bosporský most

Čtvrť Karakoy, původně nazývaná Galata, patří mezi nejstarší části města na březích Zlatého rohu. V dobách Byzantské říše se zde usadili janovští kupci, kteří vybudovali opevnění včetně Galatské věže a po dobytí Byzantské říše Osmany se v oblasti postupně vytvořila obvyklá národnostní směs tehdejší Osmanské říše, skládající se z janovských a benátských námořních obchodníků, Řeků, Arménů, Židů a Muslimů. Během 19. století jednotlivé evropské mocnosti posilovaly svůj vliv v Malé Asii zakládáním škol a budováním obchodních institucí a Galata byla se svojí početnou křesťanskou komunitou významným kulturním a obchodním centrem Konstantinopole. Na počátku 20. století zde měly své velvyslanectví Francie, Británie, Německá Říše a Rakousko-Uhersko, kteří se v Galatě na začátku 1. světové války vzájemně střetávali v diplomatickém zápolení o získání Osmanské říše na svoji stranu (pojednává o tom například kniha Ambassador Morgenthau´s Story/Sceret of Bosphorus z roku 1918 od tehdejšího velvyslance USA v Istanbulu Henryho Morgenthau; kniha je volně dostupná na wikisource). Podle původního názvu čtvrti je pojmenovaný i nejslavnější turecký fotbalový klub Galatasaray Istanbul.

Současné je Karakoy moderní čtvrtí plnou lepších hotelů a restaurací. Zhruba kilometr od přímořské promenády směrem k náměstí Taksim se nachází neoklasicistní budova Palazzo Corpi, kterou zde nechal v 19. století postavit janovský obchodník a rejdař Ignazio Corpi. Mramorové podlahy a další výzdoba byly dovezeny z Itálie a vstupní hala obsahovala fresky zobrazujícími postavy z řecké a římské mytologie. Palác byl zároveň první nemovitostí na evropském kontinentu koupenou vládou USA pro diplomatické účely: v letech 1907 až 1937 zde sídlila americká ambasáda a poté až do roku 2003 americký generální konzulát. Dnes je v budově pětihvězdičkový hotel řetězce Soho House s italskou restaurací a wellness centrem.

Pohlednice ze čtvrti Galata z roku 1901 s nápisy v řečtině a arménštině. V roce 1927 byly všechny ulice a náměstí v Istanbulu přejmenovány do turečtiny. (zdroj: Baraza, University of Columbia in New York)
Pohlednice ze čtvrti Galata z roku 1901 s nápisy v řečtině a arménštině. V roce 1927 byly všechny ulice a náměstí v Istanbulu přejmenovány do turečtiny. (zdroj: Baraza, University of Columbia in New York)

Na nábřeží v Karakoy si každý den staví prodejci ryb a kuchaři v jedné osobě improvizované stoly z polystyrenových krabic, na kterých mají malý gril a plochu ke zpracování surovin na přípravu balik ekmek. V turečtině je balik označení pro chleba a ekmek znamená ryba; ve výsledku jde o opečený filet z ryby se zeleninou, podávaný v kousku světlého chleba. Jednoduchý a vyvážený poměr všech ingrediencí, doplněný lehce pikantní směsí koření a citronové šťávy vytváří jednoduché a skvěle chutnající pouliční jídlo. Ve frontě přede mnou čekalo šest uniformovaných policajtů a prodavač chtěl od každého 13 lir, což se mně na pouliční jídlo zdálo hodně. Několik let zpátky se totiž jeden balik ekmek prodával za 6 lir, jednou dokonce s bonusem v podobě grilovaných krevet se slovy „Milan Baroš, Galatasaray, no money!“. Hodnota turecká liry a turecká inflace jsou však velmi proměnlivé veličiny (1 EUR = 6,4 TRY na jaře 2019 oproti 2,9 TRY v roce 2014, inflace za rok 2018 byla 16,33%) a tak jsme se dvěma prodavači-kuchaři chvilku přátelsky a víceméně ze sportu smlouvali o ceně, až padl návrh „no good, no money“. Zatímco pouliční kuchař míchal jednotlivé ingredience, kdosi něco zakřičel, prodavači-kuchaři popadli improvizované stoly i s grilem a surovinami a začali beze slova utíkat do spoře osvětlených bočních uliček pryč z nábřeží. Na promenádě se objevil starší slušně oblečený člověk v dlouhém kabátě a prodavači z něj evidentně měli strach. Nejvtipnější na tom všem bylo, že policajti vůbec nic neřešili a s klidem Angličana se pomalou chůzí odebrali pro svoji večeři. Následoval jsem je a za chvíli mě už jeden z prodavačů hledal a ukazoval směrem k podloubí kousek od Galatského mostu, kde kolega dodělával jídlo.

Galatský most z nábřeží v Karakoy
Galatský most z nábřeží v Karakoy
Jedno z pro Istanbul nejtypičtějších pouličních jídel - balik ekmek
Jedno z pro Istanbul nejtypičtějších pouličních jídel - balik ekmek

Dojedl jsem a prošel se po nábřeží, odkud byl krásný výhled na žlutě osvětlenou Suleymanovu mešitu a řeckou ortodoxní katedrálu Hagia Sophia na protějším břehu Zlatého rohu, která byla během osmanské nadvlády přestavěná na mešitu. V roce 1935 byla katedrála/mešita v rámci Atatürkových reforem sekularizována a využívaná jako muzeum. V červnu 2019 novodobý turecký sultán E-dogan po několika soudních sporech, vášnivých diskusích a za podpory méně sekulární části společnosti prosadil, aby Hagia Sophia začala opět sloužit jako mešita. O měsíc později 24. července, v den výročí smlouvy v Lausanne z roku 1924 (smlouva, kterou evropské mocnosti uznaly současné turecké hranice, Arméni a Kurdové definitivně ztratili svá historická území a zároveň garantovala amnestii za arménskou, řeckou a asyrskou genocidu), zde již E-dogan za velké pozornosti médií předčítal verše z Koránu.
Na chvilku jsem uvažoval, zda ještě nezajít na kousek kunefe nebo baklavy do jedné z vyhlášených cukráren na nedaleké nákupní třídě Istiklal (istiklal v překladu znamená nezávislost), po které každý víkendový den údajně projdou na 3 miliony lidí. Bylo ale už pozdě večer a tak jsem raději na zastávce u Galatského mostu počkal na jednu z posledních tramvají linky T1 a vydal se do Aksaray, odkud vede linka M1 istanbulského metra na Ataturkovo letiště. Nedávalo mně smysl řešit noc v hotelu, kam bych přijel pozdě večer, abych před pátou ráno zase odjel, takže jsem jen vyměnil eura za turecké liry na další dny, v malé místní pekárně i pozdě v noci koupil jeden čerstvě upečený (opravdu upečený, ne rozpečený) lahmacun a vydal se na letiště.


Istanbul (ISL) – Mardin (MQM)

Turkish Airlines, Boeing 737-800, 1 115 km

Dlouhá a široká chodba ze stanice metra k terminálu byla i pozdě v noci jediným místem bez davů cestujících. Před vstupem do letištní haly ostraha letiště provedla první rentgenovou kontrolu osob i zavazadel; další kontrola přišla na řadu jako obvykle v odletové části letiště. Zabral jsem jedno z mála volných míst v jedné z mála kaváren, ze slušnosti si objednal nejlevnější espresso a povdechnul si, že na letišti nepodávají tradiční kávu připravovanou v džezvě stejně jako v lidových kavárnách ve městě. Chvilku jsem řešil pracovní věci a potom začal brouzdat po internetu s tím, že se ráno vyspím v letadle.

Na místě Ataturkova letiště ve čtvrti San Stefano, v roce 1926 přejmenované na Yesilkoy, se nacházela přistávací plocha již v roce 1909, kdy zde předvedli první leteckou ukázku v Osmanské říši francouzský inženýr Louis Blériot a první belgický pilot Pierre de Caters. O rok později byl zahájen letecký program Osmanské říše, založena Námořní letecká škola a začaly vznikat Osmanské vzdušné síly. Námořní leteckou školu v Yesilkoy vystudoval i Ahmet Ali Celikten afro-tureckého původu, který hned poté vstoupil do letectva a stal jedním z prvních bojových pilotů tmavé pleti. V roce 1916 již měla Osmanská říše k dispozici 90 letadel a výcvik pilotů zajišťovali důstojníci z tehdejší Německé říše.

Po skončení 1. světové války se do popředí dění v Osmanské říši dostal Mustafa Kemal Ataturk. Pocházel ze Soluně a jako velitel tureckých ozbrojených sil se za podpory Německa v roce 1921 podílel na porážce Britů v bitvě o Gallipoli; jedním z plánovačů invaze britského námořnictva do oblasti Marmarského moře byl 1. lord admirality Winston Churchill, který se po poté na čas zcela stáhnul z politiky. V roce 1923 Mustafa Kemal založil Tureckou Republiku a začal prosazovat kemalistickou ideologii, na které je zatím stále ještě založeno současné Turecko. Docházelo k zásadním politickým změnám a společenským reformám: občanský a trestní zákoník byly nově napsané podle švýcarského a italského vzoru, byl zavedený evropský styl oblékání a povinná školní docházka a osmanskou turečtinu nahradila turečtina lidová, psaná latinkou. Ženy získaly nezávislost a od roku 1930 volební právo (v Československu a velké části Evropy od roku 1919, ve Francii 1944, ve Švýcarsku 1959) a začala industrializace a sekularizace společnosti. Z veřejného života byly postupně odstraněny náboženské symboly, zrušeny náboženské školy a islám přestal být státním náboženstvím.

I přes zavádění reforem podle západního vzoru bylo Ataturkovou vizí vytvoření národního tureckého státu na pozůstatcích Osmanské říše. Ve svých projevech se často vymezoval proti západnímu imperialismu, Turecko stavěl do role oběti soupeření o vliv ze strany evropských mocností a striktně odmítal uznat odpovědnost za arménskou, řeckou a asyrskou genocidu. Turecko označoval jako zemi navždy patřící tureckému národu, kladl důraz na celkovou dominanci tureckého etnika ve společnosti a tvrdě prosazoval turecký nacionalismus jako jeden ze základních principů kemalistické ideologie, což pro ostatní etnika často znamenalo vzdát se svojí kulturní a historické identity, přestože zde žili po staletí a mnohdy ještě před příchodem Osmanů. Ačkoli se Mustafa Kemal na deportacích a masakrech Arménů, Řeků a Syrských křesťanů nepodílel a usiloval, aby nově založená Turecká republika nebyla spojována s krvavými událostmi z počátku 20. století, získali mnozí členové revolučního hnutí Mladoturků vysoké funkce v nově vzniklé vládě a státních strukturách, přestože se podíleli na etnických čistkách a konfiskaci majetku vyhnaných obyvatel. Během Ataturkovy vlády vešel v platnost zákon o státních zaměstnancích vylučující ze státní správy zbytky přeživších příslušníků řeckých a arménských menšin, kterým byl navíc od roku 1932 zákonem zakázán výkon 30 profesí a řemesel, mimo jiné medicíny, práva nebo obchodu s nemovitostmi.


Dnes je letiště M. K. Ataturka ze všech stran obklopené městskou zástavbou a kapacitně již nedostačovalo požadavkům 20 milionové metropole, přestože za rok 2017 odbavilo 63 milionů cestujících a stalo se pátým nejvytíženějším letištěm v Evropě. Od dubna 2019 se proto provoz přesunul na New Istanbul Airport dále od města a zároveň došlo k záměně IATA kódů obou letišť; nové letiště nese označení IST, zatímco původní Ataturkovo letiště je ISL. Letiště bude nadále sloužit jen pro soukromé a vojenské lety a zbylá část letištních budov bude přestavěna na nákupní zónu a kongresové centrum.

Chodba z metra do terminálu - jediné liduprázdné místo na ISL
Chodba z metra do terminálu - jediné liduprázdné místo na ISL
Noc na Ataturkově letišti
Noc na Ataturkově letišti
Noc na Ataturkově letišti
Noc na Ataturkově letišti
Noc na Atatturkově letišti
Noc na Atatturkově letišti

Ještě za tmy jsem prošel rychlou kontrolou zavazadel a dorazil k odletové bráně v přízemí terminálu pro vnitrostátní lety. Přistavený autobus objel téměř celé letiště a už za východu slunce zastavil u nového Boeingu 737-800. Turkish Airlines nabízí během internetového odbavení výběr místa zdarma a tak jsem před odletem zkoumal, z jaké strany letadla bude lepší výhled na Istanbul. Vzlétá se podle směru větru a ze záznamů průběhu několika posledních letů na flightradar.com byla mírně větší pravděpodobnost, že výhled na centrum města by měl být ze sedadel na pravé straně. Vzlétli jsme na západ směrem k Evropě a po otočce se naskytl pohled na téměř celý Istanbul: ve vycházejícím slunci byl vidět Zlatý roh, Kadikoy, mosty spojující Evropu s Asií i mrakodrapy v modernější asijské části města.

Nad ránem na ISL
Nad ránem na ISL
Na palubě B738 Turkish Airlines
Na palubě B738 Turkish Airlines
Bezpečnostní instrukce
Bezpečnostní instrukce
Bezpečnostní instrukce
Bezpečnostní instrukce
Bezpečnostní instrukce
Bezpečnostní instrukce
Istanbul - Zlatý roh, Karakoy a Kadikoy
Istanbul - Zlatý roh, Karakoy a Kadikoy
Snídaně - bageta a voda značky Hamidiye s pozoruhodnou historií
Snídaně - bageta a voda značky Hamidiye s pozoruhodnou historií

Zajímavý příběh se váže ke společnosti Hamidiye: Voda Hamidiye je jednou z nejstarších tureckých značek a dnes je v majetku města Istanbul. Čerpá se z 200 vrtů v Bělehradském lese severně od evropské části Istanbulu. Turkish Airlines jako první vypověděly smlouvu se společností Hamidiye poté, co Erdoganova vládnoucí strana AKP ve volbách v březnu 2019 po 25 letech ztratila Istanbul. Rozdíl kandidátů AKP (Erdoganova vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje) a CHP (Republikánská lidová strana, nejstarší politická strana v Turecku, založená Ataturkem) činil 0,3%. Erdogan výsledek voleb neuznal a prosadil jejich opakování v červnu, kdy ale AKP v Istanbulu prohrála 9% rozdílem hlasů a navíc ztratila také Ankaru a Izmir. V reakci na volební neúspěch AKP přestaly vodu Hamidiye odebírat mimo jiné Ministerstvo kultury a turismu, Ministerstvo průmyslu a technologií nebo státní banka Vakifbank s pobočkami v New Yorku, Bahrajnu, Vídni, Kolíně nad Rýnem a ve Frankfurtu.

Značku Hamidiye založil v roce 1902 sultán Abdul Hamid II., přezdívaný krvavý sultán kvůli odpovědnosti za „hamidiánské masakry“ Arménů z konce 19. století. Hamidiye, v překladu „patřící Hamidovi, bylo původně označení kurdských, čerkeských a turkmenských jezdeckých regimentů určených k eliminaci arménských obyvatel na východě dnešního Turecka. Sultán, který se konstantně obával atentátu a byl proslulý svým paranoidním chováním, považoval křesťanské národy za hlavní příčinu problémů chřadnoucí Osmanské říše a obával se, že by se arménská menšina, jenž zároveň vznášela čím dál více požadavků na zrovnoprávnění svého postavení ve společnosti, mohla přiklonit na stranu Ruska nebo tehdejších evropských koloniálních mocností. Cíleně proto poštval kurdské a další muslimské klany na východě Osmanské říše k útokům proti Arménům a umožnil jim beztrestně zabírat jejich půdu a majetek. Arménské pogromy přerostly v násilí proti dalším křesťanským menšinám a pokračovaly až do roku 1897, kdy sultán prohlásil „Arménskou otázku“ za (dočasně) vyřešenou. Celkem bylo v letech 1895-97 v Osmanské říši zmasakrováno 200 000 arménských a 25 000 syrských křesťanských obyvatel.

Zhruba po půl hodině letu přišla oblačnost, a tak jsem si začal hrát s interaktivní mapou. Procházel jsem si trasu letu a hledal další místa na východě Turecka, kam bych se chtěl podívat příště. Kars a pozůstatky starobylého arménského města Ani, jezero Van nebo Ararat. V podrobně zpracované mapě byly všechny možné státy i města, odlehlá sídla na Sibiři, nepatrné ostrůvky v Tichém oceánu, zapadlé vesnice v Amazonii i v severních teritoriích Kanady a dokonce i Brno. Bylo zde i dnes největší město ve východní Sýrii Deir ez-Zor, kde se během arménské genocidy na počátku 20. století nacházel největší koncentrační tábor určený k vyhlazení zbytku obyvatel, kteří přežili deportační pochody ze západní a centrální Anatolie. Jenom Arménie chyběla, jakoby se po ní slehla zem.

Rád bych věřil, že jde jen o politováníhodné nedorozumění, ale tak to není. Turkish Airlines jsou národní aerolinie, ve kterých vlastní polovinu akcií stát a polovina je veřejně obchodovatelná; aerolinie jsou přímo podřízené vládě (https://investor.turkishairlines.com/en ... -structure) a vládnoucí režim již od založení Turecké republiky vytrvale odmítá uznat odpovědnost Osmanské říše za arménskou, řeckou a asyrskou genocidu. Upřímně řečeno mně tohle zkazilo jinak velmi dobrý dojem z kvality služeb Turkish Airlines.

Arménie je vymazaná z tureckých dějin i map, na jednu věc ale soudruzi zapomněli. Uhádnete co arméského na mapě zůstalo?
Arménie je vymazaná z tureckých dějin i map, na jednu věc ale soudruzi zapomněli. Uhádnete co arméského na mapě zůstalo?
Sudety krásné, Sudety mé se kromě hry Járy Cimrmana dostaly i do mapy Turkish Airlines...
Sudety krásné, Sudety mé se kromě hry Járy Cimrmana dostaly i do mapy Turkish Airlines...
Zábavní systém láká k mimo jiné k výletu do Prahy
Zábavní systém láká k mimo jiné k výletu do Prahy
Nad centrální Anatolií
Nad centrální Anatolií
Nad centrální Anatolií
Nad centrální Anatolií

Užívání slova „Arménie“ v tisku a učebnicích bylo v Osmanské říši zakázáno již v roce 1880 a v průběhu 20. století docházelo k dalším zákazům používání jazyků jednotlivých etnických menšin. Kurdové byli až do roku 1991 označováni jako „horští Turci“, po osm desetiletí platil zákaz používání písmen „q“, „w“ a „x“ kvůli asociaci s kurdštinou a Asyřané (syrští a chaldejští křesťané) čelili od 30. let minulého století zabavování majetku ve prospěch státu, zákazům školní výuky v aramejštině a nucené konverzi k islámu. Krátce po založení Ataturkovy nové Turecké republiky začala politika vytváření nového výkladu turecké historie, kdy mimo jiné došlo k přejmenování řeckých, arménských, aramejských a dalších názvů měst, vesnic, topografických označení a zvířat do turečtiny.

Dnes jsou v oblasti kultury a vzdělání zmínky týkající se současných netureckých obyvatel Turecka víceméně eliminovány. Učebnice jsou vydávány v turečtině, kde výrazy jako „my“ a „nás“ odkazují výhradně na obyvatele s tureckým muslimským původem. Turecko je ve vládou kontrolované literatuře a učebnicích vykreslené jako stát obývaný tureckým národem, zatímco Kurdové jsou popisovaní coby „škodlivá společnost“ a Arméni jako „zrádci tureckého národa podněcovaní cizinci, kteří zabíjeli Turky a muslimy“. Arménská (a rovněž řecká a asyrská) genocida, v Turecku nazývaná výhradně „arménská záležitost“, je označovaná jako „lež vytvořená západem za účelem rozbití tureckého národa a největší hrozba národní bezpečnosti“. Od roku 2003 je navíc na tureckých školách zakázané používat slova „genocida“.

Překroucený výklad historie ukazuje například současná učebnice „Historie turecké revoluce a Ataturkových principů“ pro střední školy, kde jsou Arméni označováni jako „ti, kteří během turecko-ruské války na konci 19. století přepadali bezbranné vesnice, zabíjeli děti a zatímco osmanští muži bojovali na frontě, arménské milice napadaly osmanské jednotky ze zálohy, ničily zásobovací trasy a usnadňovaly ruský postup“. V další kapitole stejné učebnice jsou deportace arménských obyvatel do koncentračních táborů na území dnešní Sýrie odůvodněny jako „opatření za účelem ochrany příslušníků arménské menšiny během války a jejich přesunu do bezpečných částí Osmanské říše“.


Znechuceně jsem vypnul mapu, snědl jinak dobrou snídani a na chvilku si zdřímnul, abych se probudil během zahájení klesání k Mardinu. Zatímco Mardin leží na úpatí kopců v hornaté krajině, letiště se nachází na severním okraji Mezopotámské nížiny u města Kiziltepe nedaleko hranice se Sýrií. Piloti proto provedli hned dvě otočky ke snížení letové hladiny tak, aby nedošlo k narušení syrského vzdušného prostoru a přistáli z jižního směru, severně od turecko-syrské hranice. Z letadla se vystupovalo na plochu, a přestože se na vedlejší stojánce chystal Pegasus na svůj let zpátky do Istanbulu, nikdo neřešil oddělení cestujících z obou letů.

Klesání na letiště v Mardinu
Klesání na letiště v Mardinu
Klesání na letiště v Mardinu
Klesání na letiště v Mardinu
Terminál letiště v Mardinu
Terminál letiště v Mardinu
Na letišti v Mardinu
Na letišti v Mardinu

V roce 2012 byl za účelem zvýšení turistického ruchu postavený nový terminál a letiště v Mardinu získalo mezinárodní status. Velkoryse pojatá prosklená a vzdušná letištní hala odráží pro Mardin typické architektonické prvky a motivy. V čisté a příjemné letištní kavárně jsem si objednal turecký/kurdský čaj, připojil se na wi-fi a dal se do hledání dopravního spojení na 20 kilometrový přesun do centra města. Jako nejjednodušší způsob se ukázalo dojít na zastávku před vjezdem do areálu letiště a počkat na bakelitový minibus, v Turecku nazývaný dolmuš. Výraz dolmuš znamená v turečtině „plněný“, protože v minulosti (a často i dnes) se minibusy obvykle vydávaly na cestu, až když byly plně obsazené. Jízdné stálo 5 lir a během chvilky jsme zamířili do kopců směrem k Mardinu.

Na letišti v Mardinu
Na letišti v Mardinu
Na letišti v Mardinu
Na letišti v Mardinu
Čaj na letišti v Mardinu
Čaj na letišti v Mardinu
Ozbrojená hlídka na letišti
Ozbrojená hlídka na letišti
Čekání na dolmuš
Čekání na dolmuš

V další části: Mardin a okolí, zbytky starého římského města Dara Mesopotamia a dříve centrum sysrkého křesťanství na Blízkém východě Midyat


Odpovědět