Kurdistán
Napsal: 21. 09. 2020, 22:54
Článek o výletu do turecké části Kurdistánu a Kurdského regionu v Iráku z roku 2019, psaný po částech v období turecké invaze do Sýrie, během loňské preventivní karantény po návratu z Brazílie a letošního lockdownu...
Čas od času se mně zachce vyrazit na výlet do méně navštěvovaných míst s kouskem původní krajiny nebo zajímavou historií, kde průměrný bílý Evropan zatím není předurčený k oškubání do poslední měnové jednotky. Nějaký čas jsem přemýšlel nad cestou z gruzínského Kutaisi přes Arménskou vysočinu (dnes nesprávně označovanou jako východní Anatolie) k jezeru Van, do Íránu a zpátky napříč jarní Arménií s návratem opět z Kutaisi, ale nerad cestuji ve spěchu a takový výlet by rozumným tempem zabral dva měsíce. Když se mně někde líbí, chci na místě strávit několik dní, jen tak se projít po městě, zkusit místní jídlo a v rámci možností poznat okolí, aniž bych musel řešit, že za dva dny musím být o 600 kilometrů dál. Riziko, že přitom nestihnu navštívit všechna místa uvedená v průvodci Lonely Planet a vyzkoušet všech „20 věcí, které musíte vidět/ochutnat/vyfotit během cesty na místo XY“, kolem dokola doporučovaných nejrůznějšími travel bloggery a influencery, jsem přitom ochotný podstoupit.
Jak jsem procházel internet, hledal letenky a uvažoval, zda strávit měsíc na začátku jara v Íránu nebo na Kavkazu a okolí, začal mě čím dál víc zajímat Kurdistán, který asi nejlépe splňoval podmínku oblasti dosud nezasažené masovým turismem. Z pochopitelných důvodů jsem z úvah vynechal část syrskou (ačkoli v roce 2019 již Sýrie vydávala turistická víza do relativně bezpečných částí země, rozuměj do částí země pod kontrolou pravidelné syrské armády; víza ale bylo možné zařídit jen přes vládou schválenou agenturu a poplatky za vyřízení sahaly ke čtyřem stovkám dolarů), do části íránské je rovněž nutné vízum (zde by zase byla škoda nenavštívit i další místa ve zbytku Íránu), a tak jsem se zaměřil na kurdské území na jihovýchodě Turecka a severu Iráku. V médiích se obvykle o Kurdistánu mluví v souvislosti s válkou v Sýrii, americkou invazí do Iráku a turecko-kurdským konfliktem, nicméně Kurdistán není jen násilí nebo pustá poušť…
Většina z více než 30 milionů Kurdů žije na území Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu, řadí se mezi íránské národy se svojí vlastní historií a kulturou a vedle Arabů, Turků a Peršanů patří mezi největší etnika na Blízkém a Středním východě. V současnosti jsou Kurdové často považovaní za největší národ na světě bez vlastního státu, nicméně jeho založení v dohledné době nepřeje politická situace v jednotlivých zemích s významnou kurdskou menšinou a zřejmě není ani v zájmu žádné ze světových velmocí. Sen o samostatném Kurdistánu navíc komplikuje značná rozdrobenost kurdské společnosti na poměrně velké množství ideově rozdílných a místy znesvářených frakcí a klanů s různými zájmy a cíli. Odlišnosti napříč kurdskou populací dokresluje kurdština spadající do indoevropské jazykové rodiny (na rozdíl od arabštiny a hebrejštiny, které patří mezi jazyky semitské nebo turečtiny, která je jazykem turkickým) a zahrnuje na 30 dialektů vzájemně se lišících v mluvené i psané formě. Nejrozšířenější formou kurdštiny je latinkou psaný dialekt kurmanji, používaný mezi Kurdy v Turecku a Sýrii a také velkou částí Jezídů, zatímco druhý nejvýznamnější dialekt sorani je odvozený z písma arabského a vedle arabštiny je jedním ze dvou oficiálních jazyků Iráku.
Irácký Kurdistán, oficiálně nazývaný Kurdský region Iráku (KRI), si díky spojenectví s USA během války v Perském zálivu vybojoval největší míru samostatnosti ze všech Kurdy obývaných oblastí. V rámci poválečného uspořádání země má zajištěnou rozsáhlou autonomii zahrnující samostatnou vládu, parlament, armádu, justici, policii a výzvědnou službu. Bezpečnost zajišťují jednotky peshmergů, proslavené tuhými boji s Islámským státem, a Irácký Kurdistán je dnes relativně bezpečným ostrovem stability v jinak divoké oblasti. Nachází se zde téměř čtyřtisícové horské vrcholy, tradiční vesnice na úpatí kopců, jedno z nejstarších měst na světe Amedi, kosmopolitní Erbíl a na místní poměry velmi moderní Sulaymanía. Přestože dnes na území Kurdistánu převažuje sunnistký islám, po staletí zde žily a stále žijí významné křesťanské, jezídské a zoroastrijské menšiny a říká se, že Erbíl a Sulaymanía jsou vedle Libanonu nejvíce pokroková místa na Blízkém a Středním východě co do náboženské tolerance a otevřenosti.
Turecký Kurdistán s neoficiálním hlavním městem Diyarbakir se rozkládá v hornaté oblasti na jihovýchodě Turecka při hranicích se Sýrií, Íránem a kurdskou částí Iráku. Není zde žádná autonomie, naopak jde o oblast tvrdě podrobenou tureckým režimem. V blízkém okolí každého provinčního města se nachází vojenské základny, na silnicích je nespočet check-pointů a ve městech neustále probíhají policejní razie a kontroly. Zdejší Kurdové jsou po celá desetiletí asimilováni a nuceni vzdát se svojí historické a kulturní identity ve prospěch Turecka. Životní úroveň obyvatel je poznamenaná válkou v Sýrii a dlouholetým konfliktem mezi Stranou kurdských pracujících PKK a tureckou armádou, a přestože dochází k rozsáhlé obnově infrastruktury, válečné běsnění připomíná například zcela zničená část historického centra Diyarbakiru. Mnohá místa v okolí navíc dodnes vydávají svědectví o pronásledování a genocidě arménských, řeckých a syrských křesťanských obyvatel Osmanské říše na počátku 20. století.
Samozřejmě jsem řešil i otázku bezpečnosti, protože zejména v případě jihovýchodního Turecka se jedná o poměrně turbulentní oblast, kde se situace může poměrně rychle změnit k horšímu, jak se nakonec stalo o několik měsíců později během říjnové invaze turecké armády do oblasti syrské Rojavy. Ačkoli se o invazi spekulovalo delší dobu, loni na jaře zde celkem klid, a tak jsem narychlo koupil letenku z Prahy do Istanbulu (Pegasus Airlines, 60 EUR, koupeno 5 dní před odletem) a dále z Istanbulu do Mardinu (Turkish Airlines, 36 EUR, 3 dny před odletem). Cesta zpět zůstala otevřená: jednak byly k dispozici přímé lety z Erbílu do Evropy s Iraqi Airways, další variantou bylo letět s některou z tureckých aerolinií z Erbílu do Prahy nebo Vídně s přestupem v Istanbulu a poslední možností byl, podle několika zdrojů lehce komplikovaný, pozemní přechod irácko-turecké hranice a odlet z jednoho z letišť v jihovýchodním Turecku do Istanbulu a dále do Evropy. S ohledem na ceny mezinárodních letenek z Erbílu jsem ještě v Iráku zarezervoval letenku z Istanbulu do Prahy (Pegasus Airlines, 62 EUR, 3 týdny před odletem) s tím, že cestu do Istanbulu vyřeším později. Nakonec jsem se rozhodl pro kombinaci Diyarbakir – Ankara – Istanbul (Anadolu Jet a Turkish Airlines, 39 EUR a 22 EUR, 4 dny před odletem). Ačkoli se platby prováděly v dolarech nebo tureckých lirách podle jazykové mutace stránek, konečné zaúčtování transakce bylo ve všech případech ve Velká Británii s přepočtem na libry šterlinků. Celkem vyšly všechny letenky v přepočtu na 217 EUR, což je solidní cena s přihlédnutím k pořízení většiny letů několik dní až týdnů před odletem.
Istanbul, jihovýchod Turecka a sever Iráku jsou z kulturního a společenského hlediska vzájemně zcela odlišné oblasti. Zatímco Istanbul je moderní metropole s veškerou infrastrukturou, kde velká část obyvatel umí anglicky a večer je možné zajít třeba na pivo, na jihovýchodě Turecka je západních turistů naprosté minimum a anglicky zde neumí téměř nikdo. V Kurdské části Iráku je naopak patrná náklonnost k USA, místní obyvatelé mají rádi cizince a s angličtinou se zde dá domluvit celkem obstojně. Po večerech (a také během čekání na konec deště nebo dopravní spoje) jsem se většinou usadil v jedné z mnoha kaváren, objednal si salep nebo kávu připravenou v džezvě a plánoval další šást cesty nebo si četl o nedávné historii obou regionů.
Celé jsem to musel rozdělit na více částí, protože jinak bych to asi nedopsal...
1) Večer na březích Bosporu (PRG - SAW, ISL - MQM) viewtopic.php?f=42&p=237916#p237916
2) Na hedvábné stezce (Mardin, Mor Hananyo, Dara Mesopotamia, Midyat)
3) Checkpointy a kontroly (Nusaybin a Cizre)
4) Na Nový rok do Iráku (oslavy kurdského Nového roku)
5) Lalish, nejsvětější místo Jezídů
...
...
Čas od času se mně zachce vyrazit na výlet do méně navštěvovaných míst s kouskem původní krajiny nebo zajímavou historií, kde průměrný bílý Evropan zatím není předurčený k oškubání do poslední měnové jednotky. Nějaký čas jsem přemýšlel nad cestou z gruzínského Kutaisi přes Arménskou vysočinu (dnes nesprávně označovanou jako východní Anatolie) k jezeru Van, do Íránu a zpátky napříč jarní Arménií s návratem opět z Kutaisi, ale nerad cestuji ve spěchu a takový výlet by rozumným tempem zabral dva měsíce. Když se mně někde líbí, chci na místě strávit několik dní, jen tak se projít po městě, zkusit místní jídlo a v rámci možností poznat okolí, aniž bych musel řešit, že za dva dny musím být o 600 kilometrů dál. Riziko, že přitom nestihnu navštívit všechna místa uvedená v průvodci Lonely Planet a vyzkoušet všech „20 věcí, které musíte vidět/ochutnat/vyfotit během cesty na místo XY“, kolem dokola doporučovaných nejrůznějšími travel bloggery a influencery, jsem přitom ochotný podstoupit.
Jak jsem procházel internet, hledal letenky a uvažoval, zda strávit měsíc na začátku jara v Íránu nebo na Kavkazu a okolí, začal mě čím dál víc zajímat Kurdistán, který asi nejlépe splňoval podmínku oblasti dosud nezasažené masovým turismem. Z pochopitelných důvodů jsem z úvah vynechal část syrskou (ačkoli v roce 2019 již Sýrie vydávala turistická víza do relativně bezpečných částí země, rozuměj do částí země pod kontrolou pravidelné syrské armády; víza ale bylo možné zařídit jen přes vládou schválenou agenturu a poplatky za vyřízení sahaly ke čtyřem stovkám dolarů), do části íránské je rovněž nutné vízum (zde by zase byla škoda nenavštívit i další místa ve zbytku Íránu), a tak jsem se zaměřil na kurdské území na jihovýchodě Turecka a severu Iráku. V médiích se obvykle o Kurdistánu mluví v souvislosti s válkou v Sýrii, americkou invazí do Iráku a turecko-kurdským konfliktem, nicméně Kurdistán není jen násilí nebo pustá poušť…
Většina z více než 30 milionů Kurdů žije na území Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu, řadí se mezi íránské národy se svojí vlastní historií a kulturou a vedle Arabů, Turků a Peršanů patří mezi největší etnika na Blízkém a Středním východě. V současnosti jsou Kurdové často považovaní za největší národ na světě bez vlastního státu, nicméně jeho založení v dohledné době nepřeje politická situace v jednotlivých zemích s významnou kurdskou menšinou a zřejmě není ani v zájmu žádné ze světových velmocí. Sen o samostatném Kurdistánu navíc komplikuje značná rozdrobenost kurdské společnosti na poměrně velké množství ideově rozdílných a místy znesvářených frakcí a klanů s různými zájmy a cíli. Odlišnosti napříč kurdskou populací dokresluje kurdština spadající do indoevropské jazykové rodiny (na rozdíl od arabštiny a hebrejštiny, které patří mezi jazyky semitské nebo turečtiny, která je jazykem turkickým) a zahrnuje na 30 dialektů vzájemně se lišících v mluvené i psané formě. Nejrozšířenější formou kurdštiny je latinkou psaný dialekt kurmanji, používaný mezi Kurdy v Turecku a Sýrii a také velkou částí Jezídů, zatímco druhý nejvýznamnější dialekt sorani je odvozený z písma arabského a vedle arabštiny je jedním ze dvou oficiálních jazyků Iráku.
Irácký Kurdistán, oficiálně nazývaný Kurdský region Iráku (KRI), si díky spojenectví s USA během války v Perském zálivu vybojoval největší míru samostatnosti ze všech Kurdy obývaných oblastí. V rámci poválečného uspořádání země má zajištěnou rozsáhlou autonomii zahrnující samostatnou vládu, parlament, armádu, justici, policii a výzvědnou službu. Bezpečnost zajišťují jednotky peshmergů, proslavené tuhými boji s Islámským státem, a Irácký Kurdistán je dnes relativně bezpečným ostrovem stability v jinak divoké oblasti. Nachází se zde téměř čtyřtisícové horské vrcholy, tradiční vesnice na úpatí kopců, jedno z nejstarších měst na světe Amedi, kosmopolitní Erbíl a na místní poměry velmi moderní Sulaymanía. Přestože dnes na území Kurdistánu převažuje sunnistký islám, po staletí zde žily a stále žijí významné křesťanské, jezídské a zoroastrijské menšiny a říká se, že Erbíl a Sulaymanía jsou vedle Libanonu nejvíce pokroková místa na Blízkém a Středním východě co do náboženské tolerance a otevřenosti.
Turecký Kurdistán s neoficiálním hlavním městem Diyarbakir se rozkládá v hornaté oblasti na jihovýchodě Turecka při hranicích se Sýrií, Íránem a kurdskou částí Iráku. Není zde žádná autonomie, naopak jde o oblast tvrdě podrobenou tureckým režimem. V blízkém okolí každého provinčního města se nachází vojenské základny, na silnicích je nespočet check-pointů a ve městech neustále probíhají policejní razie a kontroly. Zdejší Kurdové jsou po celá desetiletí asimilováni a nuceni vzdát se svojí historické a kulturní identity ve prospěch Turecka. Životní úroveň obyvatel je poznamenaná válkou v Sýrii a dlouholetým konfliktem mezi Stranou kurdských pracujících PKK a tureckou armádou, a přestože dochází k rozsáhlé obnově infrastruktury, válečné běsnění připomíná například zcela zničená část historického centra Diyarbakiru. Mnohá místa v okolí navíc dodnes vydávají svědectví o pronásledování a genocidě arménských, řeckých a syrských křesťanských obyvatel Osmanské říše na počátku 20. století.
Samozřejmě jsem řešil i otázku bezpečnosti, protože zejména v případě jihovýchodního Turecka se jedná o poměrně turbulentní oblast, kde se situace může poměrně rychle změnit k horšímu, jak se nakonec stalo o několik měsíců později během říjnové invaze turecké armády do oblasti syrské Rojavy. Ačkoli se o invazi spekulovalo delší dobu, loni na jaře zde celkem klid, a tak jsem narychlo koupil letenku z Prahy do Istanbulu (Pegasus Airlines, 60 EUR, koupeno 5 dní před odletem) a dále z Istanbulu do Mardinu (Turkish Airlines, 36 EUR, 3 dny před odletem). Cesta zpět zůstala otevřená: jednak byly k dispozici přímé lety z Erbílu do Evropy s Iraqi Airways, další variantou bylo letět s některou z tureckých aerolinií z Erbílu do Prahy nebo Vídně s přestupem v Istanbulu a poslední možností byl, podle několika zdrojů lehce komplikovaný, pozemní přechod irácko-turecké hranice a odlet z jednoho z letišť v jihovýchodním Turecku do Istanbulu a dále do Evropy. S ohledem na ceny mezinárodních letenek z Erbílu jsem ještě v Iráku zarezervoval letenku z Istanbulu do Prahy (Pegasus Airlines, 62 EUR, 3 týdny před odletem) s tím, že cestu do Istanbulu vyřeším později. Nakonec jsem se rozhodl pro kombinaci Diyarbakir – Ankara – Istanbul (Anadolu Jet a Turkish Airlines, 39 EUR a 22 EUR, 4 dny před odletem). Ačkoli se platby prováděly v dolarech nebo tureckých lirách podle jazykové mutace stránek, konečné zaúčtování transakce bylo ve všech případech ve Velká Británii s přepočtem na libry šterlinků. Celkem vyšly všechny letenky v přepočtu na 217 EUR, což je solidní cena s přihlédnutím k pořízení většiny letů několik dní až týdnů před odletem.
Istanbul, jihovýchod Turecka a sever Iráku jsou z kulturního a společenského hlediska vzájemně zcela odlišné oblasti. Zatímco Istanbul je moderní metropole s veškerou infrastrukturou, kde velká část obyvatel umí anglicky a večer je možné zajít třeba na pivo, na jihovýchodě Turecka je západních turistů naprosté minimum a anglicky zde neumí téměř nikdo. V Kurdské části Iráku je naopak patrná náklonnost k USA, místní obyvatelé mají rádi cizince a s angličtinou se zde dá domluvit celkem obstojně. Po večerech (a také během čekání na konec deště nebo dopravní spoje) jsem se většinou usadil v jedné z mnoha kaváren, objednal si salep nebo kávu připravenou v džezvě a plánoval další šást cesty nebo si četl o nedávné historii obou regionů.
Celé jsem to musel rozdělit na více částí, protože jinak bych to asi nedopsal...
1) Večer na březích Bosporu (PRG - SAW, ISL - MQM) viewtopic.php?f=42&p=237916#p237916
2) Na hedvábné stezce (Mardin, Mor Hananyo, Dara Mesopotamia, Midyat)
3) Checkpointy a kontroly (Nusaybin a Cizre)
4) Na Nový rok do Iráku (oslavy kurdského Nového roku)
5) Lalish, nejsvětější místo Jezídů
...
...