Koho by před rokem napadlo, že budeme brzy před nemocemi utíkat zrovna do Afriky? (PRG-IST-NBO a snad i zpět TK Y/C)
Napsal: 06. 10. 2020, 20:53
Koho by před rokem napadlo, že budeme brzy před nemocemi utíkat zrovna do Afriky? (PRG-IST-NBO a snad i zpět TK Y/C)
Co nám rok 2020 dal a vzal, všichni víme, navíc zde nechci dát prostor konspiračním teoriím, zbytečným debatám ani politickým flamewarům, takže své pohnutky k cestě nebudu dlouze rozepisovat - omezím se na shrnutí, že jaro pro mě bylo nepříjemné, a jakmile je jasné, že podzim bude v lepším případě stejný, dlouho neváhám - chaos v ČR sledovat z první ruky prostě nechci. A zcela mimo to, taky mě láká zjistit, jak se vlastně teď vůbec létá - o čemž je tento report. Počátkem září tedy začínám zjišťovat, které mimoevropské destinace, kam se dá cestovat, jsou pro mě zajímavé, v půlce září rozhoduju vybrat veškerou zbývající dovolenou (skoro celou) a kupuju letenku do Nairobi.
Afrika momentálně patří ke snáze dostupným destinacím, spolu s Latinskou Amerikou. V obou je sice většina zemí jednoduše nepřístupná, ale stále tam najdeme země, kam se dá dostat relativně jednoduše a často i levně. Že do Brazílie možná teď není úplně nejlepší nápad jezdit, je samozřejmě věc druhá.
Letenky do Keni se dají s dvoutýdenním předstihem sehnat zhruba 11 tisíc, což není zlé. Vede suverénně TK se spoustou dat, o něco horší ceny má KLM a LH, avšak s horším výběrem dat, která velmi rychle mizí. Beru stejně TK, potřebuju nasbírat aspoň trochu mil a mám dva upgrade vouchery - které jsem plánoval uplatnit na ozkoušení Dreamlineru na Bali v dubnu, ale... no nic. Ve svém minulém reportu ze Senegalu a Gambie jsem se tady zařekl, že Afrika s TK v 737 už asi né, a to ani v businessu, ale... letos asi není úplně čas na hrdinství, navíc vouchery by mi v listopadu propadly, takže jsem rád za to, co je.
TK aktuálně lítají 4x týdně do NBO se 737. Od 25. října však denně s A330 a přidávají Mombasu - tu ovšem zase v 737. Návrat z MBA by se mi logisticky hodil víc, ale 737 je zásadní mínus, navíc jsou letenky o kus dražší, takže beru NBO na 2. listopadu. Ostatně přesun mezi MBA a NBO je jednoduchý, buďto letecky za pár korun, nebo - a asi zvolím spíš toto - novou čínskou rychlotratí, která stojí pár korun a samu o sobě ji považuju za zajímavost, kterou bych chtěl vidět.
// Edit den po napsání předchozího odstavce, krátce před publikací textu: právě mi TK zrušili zpáteční let, do konce října NBO 1x týdně, v listopadu 2x. Solidní redukce, snad nechají aspoň tu A330 (zatím tam je)...
Africké země se svou otevřeností dost liší. Spektrum je široké, od zcela zavřených (např. Uganda) po takové, které nemají prakticky žádná vstupní omezení (Tanzanie). A mezi tím je samozřejmě spousta kompromisů, třeba Rwanda, kde je třeba mít test s sebou a druhý absolvovat po příletu, nebo právě Keňa, kde stačí mít test z domu, ne starší 96 hodin.
Právě testy jsou v poslední době trochu komplikované - mnoho odběrových míst má fronty a čeká se na objednání dlouho dopředu. Kromě toho výsledky by měly být do 48 hodin... ale nejsou vždy. A když se k tomu připočte, že cesta do mimoevropské destinace také pár hodin zabere (+doprava na letiště), je to u některých zemí, které chtějí max 48 h starý test, logistický oříšek. Řešením jsou soukromé laboratoře, které dělají testy rychleji, ale o to dráže. Keňa má naštěstí velmi rozumných 96 hodin, takže není problém ani s tím, že mám 21 hodin v Istanbulu. Jo, TK v době mého odletu stále létají do Prahy jen 4x týdně a let nenavazuje. Turecko má ale hranice otevřené a jejich program tranzitních hotelů při nenavazujících letech funguje. Takže mi ten dlouhý tranzit vlastně vůbec nevadí - naopak. Do letošního jara jsem byl zvyklý trávit spousty času na letištích, v hotelech, v různých transferech... až mi to začlo úplně chybět. Já se na to všechno vlastně těším.
Odlétám 2. října v 19.25, do Keni přilétám 4. října ve 02.40. Na test se tedy objednávám na 30. října v 10 ráno. I kdybych dostal výsledek okamžitě, do 96 hodin se vejdu. Stejně tak, i kdyby testy trvaly celých 48 hodin, což je teoretické maximum, pořád mám desetihodinovou rezervu na vyzvednutí certifikátu před odletem. Na internetu se dočítám, že některé laboratoře na certifikát píšou data odběru, jiné datum vydání certifikátu - což opět činí situaci složitější u zemí, které mají kratší limit, ale s 96 hodinami je mi to ve výsledku jedno. Na certifikátu mám mimochodem časy všechny - odběr, přijetí do laboratoře, ukončení zpracování i vydání certifikátu, který v ceně 1756 Kč za test dostávám v angličtině, němčině, francouzštině a... ukrajinštině (eh?). Výsledek testu mám smskou za 5 hodin od odběru, certifikát je k vyzvednutí však až druhý den po poledni.
Přichází den odletu. Po mnoha měsících nastupuju na Veleslavíně na 119 a odjíždím na Terminál 1, kde jsem byl naposledy v únoru. Je tu docela prázdno, dnes už tu toho moc neletí, jediné fronty jsou u přepážek TK. Jediná větší novinka, kterou pozoruju, jsou plexiskla na přepážkách a stojany s dezinfekcí. Proběhne důkladná kontrola papírů - vízum, test, zdravotní formulář. Drobnější zásek je ten, že slečna na přepážce má v pokynech, že má kontrolovat formulář, jenže... formulář se na webu vyplní a vydá QR kód, který Keňa vyžaduje. Formulář jako takový už ale ne. Čekáme tedy na supervisora, který situaci posoudí, a za chvíli odcházím s boarding passy na oba lety.
Jak jsem psal dříve, letenku jsem měl v plánu upgradovat, ale vzhledem k tomu, že jsem to řešil týden před odletem, už prý nebylo místo na prvním letu. Což je zvláštní, protože třída, do které se upgraduje, se v GDS tváří jako dostupná... ale to je jedno, na ostatních třech letech je upgrade úspěšný. Týden před odletem tedy udělám seating, ale při online check-inu 24 h před naráz koukám na seat plan... a vidím, že letadlo do Istanbulu bylo vyměněno za A330. Asi je třeba dovézt nějakou humanitární pomoc do Baku nebo tak něco.
Vyrážím do Mastercard lounge. Již hodinu a 20 minut před odletem na ceduli svítí boarding, stejně tak mě na něj upozorňuje paní na recepci, abych to neprošvihl, že mě nikdo vyvolávat nebude. V salonku je kromě mě jeden pán, který po deseti minutách odchází a asi úplně poprvé se mi podaří, že jsem tu zcela sám. Výběr občerstvení v salonku je omezen, ale něco drobného se tady zobnout dá. Pult, kde jsou obvykle řízečky či nugetky, je prázdný, je tu jen kotel hovězího vývaru a v ledničce balené misky se salátky, kromě toho trochu baleného pečiva. Nabídka nápojů je stejná jako obvykle.
2. 10. 2020, TK1770 PRG-IST 19.25-23.10, Airbus A330-300 (TC-JNL)
Ani na gate to nevypadá na zrovna dvakrát plné letadlo. V tunelu při nástupu do letadla se fasují hygienické balíčky - v nich rouška a dezinfekční ubrousky. Nastupuju mezi posledními, v businessu je obsazená asi jedna sedačka, v první sekci economy to vypadá, že každý cestující může mít celou řadu 2-4-2 pro sebe.
Catering je jednoduchý. CC objede letadlo s papírovými pytli, ve kterých je i pití. Žádný další servis není, nejsou k dispozici ani special meals.
Mimochodem, TK má na webu přehled současných opatření na palubě, mezi které patří i omezení příručních zavazadel. Prý jen jeden kus pod sedačku (ne do binu), rozměry 30x40x15, do 4 kg. Což by bylo ok, pokud si člověk chce vzít knížku a sluchátka, ale ne když potřebuje tahat elektroniku s neodbavitelnými baterkami. Foťák, tablet a powerbank nějak nacpu do fotobrašny (která sice není správného rozměru, ale vypadá tomu blíž než batoh). Ale co udělat s notebookem, netuším. Nakonec si tu větu na webu čtu ještě jednou. Je tam u těch rozměrů napsáno "should be". Takže... mělo by, ale nemusí? Nerozumím tomu, že si v tomhle čase chaosu a mimořádných opatření aerolinka zvolí popis pravidla slovy "should be", ale... kašlu na to, je to neřešitelné. Beru batoh, do něj dávam notebook a brašnu se zbytkem elektroniky. Ani na check-inu, ani v letadle se o to nezajímá naprosto nikdo. A lehkým pohledem na to, co tahá na palubu zbytek cestující, vidím, že jsem ohledně svého ještě relativně malého příručáku stresoval naprosto zbytečně. Biny jsou mimochodem normálně přístupné.
V Istanbulu na letišti je taky prázdno. Na imigraci nikdo, u pásu čekám asi 15 minut, než se objeví zavazadla. Vzhledem k tomu, že jsem tu celý den a do příručáku jsem fakt nacpal jen tu elektroniku a baterky, nechávám si poslat zavazadlo jen sem.
Poté rovnou k hotelové přepážce. Fronta opět žádná, po pár minutách jsem vyvolán. Byl jsem zvědavý, který hotel dostanu po příletu v Y při tranzitu na let v C, ale dostávám ten businessový - Renaissance Polat. Už jsem v něm spal jednou loni. Transfer do něj je však otrava, nachází se v blízkosti Atatürkova letiště. Jako teda asi většina transferových hotelů, které TK používá. Hotel je na patřičné 5* úrovni, kterou se chlubí - má sice fitko, bazén, půjčovnu aut, několik restaurací a bar (skoro vše zavřené), televize na pokoji mě oslovuje mým jménem, ale něco jako flaška pitné vody na pokoji už by asi byl nepatřičně velký luxus. Nebo aspoň doplněný minibar... nebo aspoň konvice na převaření kohoutkové vody. Naštěstí si hotel napravuje reputaci zhruba dvě hodiny před check-outem, kdy mi na dveře zaklepe personál a věnuje z vozíku 0,3l lahev vody.
Než přijedu, je už dávno po půlnoci. Bezpečnostní rám ve vstupu do hotelu už dnes neřeší, co máte schovaného v kapse, namísto toho je na něj připevněn teploměr, ke kterému přiblížíte ruku. Mně naměří teplotu 34 °C, takže jsem očividně zcela zdráv a můžu pokračovat. Check-in je velmi pomalý a prakticky vše v hotelu a v okolí je zavřené, takže se nedá dělat nic jiného než... jít spát. Při vchodu do pokoje mě trošku zamrzí, že koukám na opačnou stranu od moře, ale ráno zjišťuju, že mám vlastně podstatně lepší výhled. Přímo na staré letiště, kde popojíždí pár letadel a občas i vzlétá.
Zahrnutu mám i snídani. Ta je servírovaná, na bufety dnes asi člověk narazí stěží asi kdekoli. Ale moc dobrá. A k dispozici až do 11, takže si nelámu hlavu s brzkým vstáváním ani se sháněním oběda.
Co nám rok 2020 dal a vzal, všichni víme, navíc zde nechci dát prostor konspiračním teoriím, zbytečným debatám ani politickým flamewarům, takže své pohnutky k cestě nebudu dlouze rozepisovat - omezím se na shrnutí, že jaro pro mě bylo nepříjemné, a jakmile je jasné, že podzim bude v lepším případě stejný, dlouho neváhám - chaos v ČR sledovat z první ruky prostě nechci. A zcela mimo to, taky mě láká zjistit, jak se vlastně teď vůbec létá - o čemž je tento report. Počátkem září tedy začínám zjišťovat, které mimoevropské destinace, kam se dá cestovat, jsou pro mě zajímavé, v půlce září rozhoduju vybrat veškerou zbývající dovolenou (skoro celou) a kupuju letenku do Nairobi.
Afrika momentálně patří ke snáze dostupným destinacím, spolu s Latinskou Amerikou. V obou je sice většina zemí jednoduše nepřístupná, ale stále tam najdeme země, kam se dá dostat relativně jednoduše a často i levně. Že do Brazílie možná teď není úplně nejlepší nápad jezdit, je samozřejmě věc druhá.
Letenky do Keni se dají s dvoutýdenním předstihem sehnat zhruba 11 tisíc, což není zlé. Vede suverénně TK se spoustou dat, o něco horší ceny má KLM a LH, avšak s horším výběrem dat, která velmi rychle mizí. Beru stejně TK, potřebuju nasbírat aspoň trochu mil a mám dva upgrade vouchery - které jsem plánoval uplatnit na ozkoušení Dreamlineru na Bali v dubnu, ale... no nic. Ve svém minulém reportu ze Senegalu a Gambie jsem se tady zařekl, že Afrika s TK v 737 už asi né, a to ani v businessu, ale... letos asi není úplně čas na hrdinství, navíc vouchery by mi v listopadu propadly, takže jsem rád za to, co je.
TK aktuálně lítají 4x týdně do NBO se 737. Od 25. října však denně s A330 a přidávají Mombasu - tu ovšem zase v 737. Návrat z MBA by se mi logisticky hodil víc, ale 737 je zásadní mínus, navíc jsou letenky o kus dražší, takže beru NBO na 2. listopadu. Ostatně přesun mezi MBA a NBO je jednoduchý, buďto letecky za pár korun, nebo - a asi zvolím spíš toto - novou čínskou rychlotratí, která stojí pár korun a samu o sobě ji považuju za zajímavost, kterou bych chtěl vidět.
// Edit den po napsání předchozího odstavce, krátce před publikací textu: právě mi TK zrušili zpáteční let, do konce října NBO 1x týdně, v listopadu 2x. Solidní redukce, snad nechají aspoň tu A330 (zatím tam je)...
Africké země se svou otevřeností dost liší. Spektrum je široké, od zcela zavřených (např. Uganda) po takové, které nemají prakticky žádná vstupní omezení (Tanzanie). A mezi tím je samozřejmě spousta kompromisů, třeba Rwanda, kde je třeba mít test s sebou a druhý absolvovat po příletu, nebo právě Keňa, kde stačí mít test z domu, ne starší 96 hodin.
Právě testy jsou v poslední době trochu komplikované - mnoho odběrových míst má fronty a čeká se na objednání dlouho dopředu. Kromě toho výsledky by měly být do 48 hodin... ale nejsou vždy. A když se k tomu připočte, že cesta do mimoevropské destinace také pár hodin zabere (+doprava na letiště), je to u některých zemí, které chtějí max 48 h starý test, logistický oříšek. Řešením jsou soukromé laboratoře, které dělají testy rychleji, ale o to dráže. Keňa má naštěstí velmi rozumných 96 hodin, takže není problém ani s tím, že mám 21 hodin v Istanbulu. Jo, TK v době mého odletu stále létají do Prahy jen 4x týdně a let nenavazuje. Turecko má ale hranice otevřené a jejich program tranzitních hotelů při nenavazujících letech funguje. Takže mi ten dlouhý tranzit vlastně vůbec nevadí - naopak. Do letošního jara jsem byl zvyklý trávit spousty času na letištích, v hotelech, v různých transferech... až mi to začlo úplně chybět. Já se na to všechno vlastně těším.
Odlétám 2. října v 19.25, do Keni přilétám 4. října ve 02.40. Na test se tedy objednávám na 30. října v 10 ráno. I kdybych dostal výsledek okamžitě, do 96 hodin se vejdu. Stejně tak, i kdyby testy trvaly celých 48 hodin, což je teoretické maximum, pořád mám desetihodinovou rezervu na vyzvednutí certifikátu před odletem. Na internetu se dočítám, že některé laboratoře na certifikát píšou data odběru, jiné datum vydání certifikátu - což opět činí situaci složitější u zemí, které mají kratší limit, ale s 96 hodinami je mi to ve výsledku jedno. Na certifikátu mám mimochodem časy všechny - odběr, přijetí do laboratoře, ukončení zpracování i vydání certifikátu, který v ceně 1756 Kč za test dostávám v angličtině, němčině, francouzštině a... ukrajinštině (eh?). Výsledek testu mám smskou za 5 hodin od odběru, certifikát je k vyzvednutí však až druhý den po poledni.
Přichází den odletu. Po mnoha měsících nastupuju na Veleslavíně na 119 a odjíždím na Terminál 1, kde jsem byl naposledy v únoru. Je tu docela prázdno, dnes už tu toho moc neletí, jediné fronty jsou u přepážek TK. Jediná větší novinka, kterou pozoruju, jsou plexiskla na přepážkách a stojany s dezinfekcí. Proběhne důkladná kontrola papírů - vízum, test, zdravotní formulář. Drobnější zásek je ten, že slečna na přepážce má v pokynech, že má kontrolovat formulář, jenže... formulář se na webu vyplní a vydá QR kód, který Keňa vyžaduje. Formulář jako takový už ale ne. Čekáme tedy na supervisora, který situaci posoudí, a za chvíli odcházím s boarding passy na oba lety.
Jak jsem psal dříve, letenku jsem měl v plánu upgradovat, ale vzhledem k tomu, že jsem to řešil týden před odletem, už prý nebylo místo na prvním letu. Což je zvláštní, protože třída, do které se upgraduje, se v GDS tváří jako dostupná... ale to je jedno, na ostatních třech letech je upgrade úspěšný. Týden před odletem tedy udělám seating, ale při online check-inu 24 h před naráz koukám na seat plan... a vidím, že letadlo do Istanbulu bylo vyměněno za A330. Asi je třeba dovézt nějakou humanitární pomoc do Baku nebo tak něco.
Vyrážím do Mastercard lounge. Již hodinu a 20 minut před odletem na ceduli svítí boarding, stejně tak mě na něj upozorňuje paní na recepci, abych to neprošvihl, že mě nikdo vyvolávat nebude. V salonku je kromě mě jeden pán, který po deseti minutách odchází a asi úplně poprvé se mi podaří, že jsem tu zcela sám. Výběr občerstvení v salonku je omezen, ale něco drobného se tady zobnout dá. Pult, kde jsou obvykle řízečky či nugetky, je prázdný, je tu jen kotel hovězího vývaru a v ledničce balené misky se salátky, kromě toho trochu baleného pečiva. Nabídka nápojů je stejná jako obvykle.
2. 10. 2020, TK1770 PRG-IST 19.25-23.10, Airbus A330-300 (TC-JNL)
Ani na gate to nevypadá na zrovna dvakrát plné letadlo. V tunelu při nástupu do letadla se fasují hygienické balíčky - v nich rouška a dezinfekční ubrousky. Nastupuju mezi posledními, v businessu je obsazená asi jedna sedačka, v první sekci economy to vypadá, že každý cestující může mít celou řadu 2-4-2 pro sebe.
Catering je jednoduchý. CC objede letadlo s papírovými pytli, ve kterých je i pití. Žádný další servis není, nejsou k dispozici ani special meals.
Mimochodem, TK má na webu přehled současných opatření na palubě, mezi které patří i omezení příručních zavazadel. Prý jen jeden kus pod sedačku (ne do binu), rozměry 30x40x15, do 4 kg. Což by bylo ok, pokud si člověk chce vzít knížku a sluchátka, ale ne když potřebuje tahat elektroniku s neodbavitelnými baterkami. Foťák, tablet a powerbank nějak nacpu do fotobrašny (která sice není správného rozměru, ale vypadá tomu blíž než batoh). Ale co udělat s notebookem, netuším. Nakonec si tu větu na webu čtu ještě jednou. Je tam u těch rozměrů napsáno "should be". Takže... mělo by, ale nemusí? Nerozumím tomu, že si v tomhle čase chaosu a mimořádných opatření aerolinka zvolí popis pravidla slovy "should be", ale... kašlu na to, je to neřešitelné. Beru batoh, do něj dávam notebook a brašnu se zbytkem elektroniky. Ani na check-inu, ani v letadle se o to nezajímá naprosto nikdo. A lehkým pohledem na to, co tahá na palubu zbytek cestující, vidím, že jsem ohledně svého ještě relativně malého příručáku stresoval naprosto zbytečně. Biny jsou mimochodem normálně přístupné.
V Istanbulu na letišti je taky prázdno. Na imigraci nikdo, u pásu čekám asi 15 minut, než se objeví zavazadla. Vzhledem k tomu, že jsem tu celý den a do příručáku jsem fakt nacpal jen tu elektroniku a baterky, nechávám si poslat zavazadlo jen sem.
Poté rovnou k hotelové přepážce. Fronta opět žádná, po pár minutách jsem vyvolán. Byl jsem zvědavý, který hotel dostanu po příletu v Y při tranzitu na let v C, ale dostávám ten businessový - Renaissance Polat. Už jsem v něm spal jednou loni. Transfer do něj je však otrava, nachází se v blízkosti Atatürkova letiště. Jako teda asi většina transferových hotelů, které TK používá. Hotel je na patřičné 5* úrovni, kterou se chlubí - má sice fitko, bazén, půjčovnu aut, několik restaurací a bar (skoro vše zavřené), televize na pokoji mě oslovuje mým jménem, ale něco jako flaška pitné vody na pokoji už by asi byl nepatřičně velký luxus. Nebo aspoň doplněný minibar... nebo aspoň konvice na převaření kohoutkové vody. Naštěstí si hotel napravuje reputaci zhruba dvě hodiny před check-outem, kdy mi na dveře zaklepe personál a věnuje z vozíku 0,3l lahev vody.
Než přijedu, je už dávno po půlnoci. Bezpečnostní rám ve vstupu do hotelu už dnes neřeší, co máte schovaného v kapse, namísto toho je na něj připevněn teploměr, ke kterému přiblížíte ruku. Mně naměří teplotu 34 °C, takže jsem očividně zcela zdráv a můžu pokračovat. Check-in je velmi pomalý a prakticky vše v hotelu a v okolí je zavřené, takže se nedá dělat nic jiného než... jít spát. Při vchodu do pokoje mě trošku zamrzí, že koukám na opačnou stranu od moře, ale ráno zjišťuju, že mám vlastně podstatně lepší výhled. Přímo na staré letiště, kde popojíždí pár letadel a občas i vzlétá.
Zahrnutu mám i snídani. Ta je servírovaná, na bufety dnes asi člověk narazí stěží asi kdekoli. Ale moc dobrá. A k dispozici až do 11, takže si nelámu hlavu s brzkým vstáváním ani se sháněním oběda.