Jakou cestu tedy vybrat? Možnosti byly hodně omezené. V různých evropských metropolích se podmínky pro cestování měnily ze dne na den a riskovat propadnutí letenky za 12 000 Kč jsem nechtěl. Jedinou alespoň zdánlivou jistotu nabízelo Turecko, které má dlouhodobě volnější podmínky pro vstup a transit cestujících.
Air Cairo na přímém letu v mém termínu žádné zajímavé ceny nenabízelo, zato Pegasus se vytáhl akcí za 3800 Kč zpátečně s kabinovým zavazadlem. Tato nízkonákladová společnost rozpoznala včas situaci a začala nabízet destinace, o které je v současnosti enormní zájem. A pravděpodobně se jim to vyplatilo. Let z Istanbulu do Hurghady byl obsazený z více než 95 %. Pegasus létá Hurghadu denně, některé dny provozují dokonce lety dva. Tady mi přijde, že v Turkish Airlines trochu zaspali dobu.
Pro cestu do Káhiry byla potom jediná letecká možnost EgyptAir. Na let jsem se těšil, protože byl operovaný rok starým A220-300. Nákup letenky jsem však nechtěl uspěchat a čekal jsem na dobu několik hodin před odletem. Co kdyby se náhodou něco zvrtlo. EgyptAir na této lince nepoužívají žádnou dynamiku v tarifu a cena je několik dní před odletem fixní.
PRG-SAW
PC302
B737-800
LF: 14 %
Ačkoli cestuji jen s kabinovým zavazdlem, na letiště jsem dorazil způsobně už 2 hodiny před odletem. V hale posedávalo jen pár lidí a z check-in přepážky byly otevřené všehovšudy dvě. Jdu tedy přímo do airside části letiště.
Téměř všechny obchody a restaurace jsou zavřené. Bar Zigolini je otevřený, ale pouze pro take away. Židle a stoly jsou zahrazené páskou. Zkouším ještě restauraci Runway, ale ta je otevřená pouze pro zaměstnance. Nezbývá než si nakoupit v Relay a sednout si alespoň na lavičce s výhledem na plochu. Na západní straně prstu A stojí opuštěné zakonzervované stroje Finnair, jinak se mimo přistání Belavie neděje nic.
Pegasus přilétá včas a je čas přesunout se pomalu ke gatu. Zde již čeká 26 cestujících, což znamená obsazenost nějakých 14 %. Před nástupem gate agentka zjišťuje, zda mám test. Ten sice pro vstup přes Hurghadu povinný není, ale nedohaduji se a ukazuji certifikát.
Vzhledem k počtu cestujících je boarding velice rychlý. Stevardi a stevardky žádají cestující, aby si nepřesedali na jiná volná místa. Mezitím tahač vytlačuje naše letadlo, oba motory startují a pojíždíme na holding point dráhy 24. Piloti přidávají tah motorů a za chvilku jsme ve vzduchu. Je cítit, že je letadlo hodně lehké. Pilot nejdřív silně přitahuje knipl, ale za chvilku je cítit větší potlačení. Poté již stoupáme velice klidně a točíme doleva na VOZ3A.
Let probíhá bez zádrhelů a já si objednávám dvojici plechovek piva Efes. Pegasus není z levného kraje, 0,25l stojí 5 € a při objednávce dvou je cena 7 €. Stevard přináší moji objednávku a ještě zjišťuje, zda jsem spokojený a vše probíhá podle mých představ. Aspoň jeden pozitivní vliv pandemie.Náladu však trochu kazí několik bodrých Čechů, kteří nařízení o nošení roušek nerespektují, klečí na sedačkách jako někde v baru a dost hlasitě se baví.
Během letu roznáší stevardi formuláře, které musí vyplnit všichni pasažéři. Jde vlastně o prohlášení, že se cestující před letem nesetkal s nikým nakaženým a doplnění dalších údajů o letu a kontaktů.
Zhruba po hodině a půl, přesně na bulharsko-turecké hranici, začínají piloti klesat. Náš boeing se noří do bouřkových mraků a my prolétáme doslova provazy deště. Letadlo dosedá na kluzkou dráhu a já doufám ve výstup přes most. Moje přání vyslyšené není a během chvilky jsem “zlitej jak slepice”.
Autobus nás veze k hale, ve které je minimum cestujících. Transit je tedy otázkou nanejvýš 5 minut. Na letišti Sabiha Gökcen je většina obchodů i restaurací otevřených a panuje zde o poznání větší ruch. Na tabuli svítí desítky letů plánovaných na následujících 24 hodin. Přemýšlím, zda si koupit vstup do lounge, ale tu si nechám až na cestu zpět. Sedám si místo toho do restaurace Big Chefs.
SAW - HRG
PC7320
A321-200NX
LF: 95 %
Celkově řadím Sabihu Gökcen mezi lepší průměr. Výběr restaurací je obstojný, velikostí je letiště kompaktní a snadno průchozí, jenže jako negativa vidím chybějící WiFi zdarma (a to ani na třeba jen na hodinu) a malý počet nástupních mostů, kterých je pouhých 8 dvojic. Kdo nemá rád nástupy z plochy a dojezdy autobusem, tomu se tady moc líbit nebude.
Venku zatím přestalo pršet a já se pomalu přesouvám k autobusovému gatu v dolním podlaží. Pro tento let jsem si za 14 € dokoupil sedadlo v první řadě na místě 1F s rozšířeným prostorem pro nohy. Plánuji celý let prospat. Egypťané ve stylových galabíjích vedle mě mají stejný plán. Aspoň nebude nikdo rušit.
Let operuje pouhé 3 měsíce starý Airbus 321neo. Pilot startuje motory CFM a hned je slyšet velký rozdíl ve zvuku i hluku motorů. Jistou roli hraje samozřejmě přední místo v letadle, ale i tak jsou motory výjimečně tiché.
Celý let byl klidný, většinu jsme prospal a budí mě až rozsvícená světla na palubě. Z oken jsou vidět nasvícené silnice a hotely na pobřeží Rudého moře. Nalétáme nad letiště v Hurghadě, následuje obrat v 10NM od něj a přistání.
Po zastavení na stojánce se všichni cestující v letadle zvedají a berou si zavazadla. Mikrofonu posádky se však ujímá hurghadský gate agent, který ostrým tónem v hlase oznamuje, že jako první vystoupí cestující s testem. Kdo si chce test udělat až na místě, půjde jako poslední. Protože sedím v první řadě, podávám potvrzení s negativním výsledkem agentovi a vystupuji z letadla jako první. Pokračuji prázdnou halou k vízovému okénku. Znudění úředníci jen pokývnou rukou, že mám pokračovat dál na pasovou kontrolu. Egypt totiž v zájmu zvýšení atraktivity země zrušil vstupní víza. Pasová kontrola je už jen formalita a já jsem po 10 minutách venku z letiště.
Na noc před odletem do Káhiry mám koupený levný hotel nedaleko letiště. Unavený padám do postele a hned spím.
HRG-CAI
MS51
A220-300
LF: 85 %
Druhý den vstávám brzy, abych mohl co nejdřív koupit letenky do Káhiry a s překvapením zjišťuji, že EgyptAir zrušil odpolední let a další dostupný je až v 17 hodin. Dalším zádrhelem je také nákup. Na telefonu se mi nedaří na webu EgyptAir letenky koupit, proto zkouším Kiwi. Po pár minutách přichází potvrzení s informací, že se rezervace ještě zpracovává. Za několik dalších minut konečně přichází skutečné potvrzení s rezervačním kódem a já mohu vyrazit.
V noci po příletu jsem šel do hotelu z letiště pěšky a telefon mi naměřil vzdálenost asi 4 km. Přes den ve 27°C se mi stejnou cestu absolvovat nechce a beru si raději taxi. Řidič zastavuje na checkpointu a hlásí moji národnost - [čík]. Do auta přisedá jeden z policistů a za minutku zastavuji před terminálem pro domácí lety. Zřízenec kontroluje teploměrem příznaky COVIDu a poté následuje kontrola obsahu zavazadla na rentgenu. Zajímavé je, že policie vybírá na důkladnou prohlídku jen cizince.
Na přepážce jsem odbavený během pár chvil a přesunuji se k další kontrole. Ta je vlastně úplně stejná jako ta předchozí. Což je vlastně typicky egyptské. Přichází další policista, tentokrát s nášivkou Bomb squad, a dělá stěry z mého batohu. Vše negativní. Ještě scan celotělovým rentgenem a kontrolu mám za sebou. Opět si vybrali jen cizince.
Dnes mě čeká premiéra v A220, tak se moc těším. Letadlo je na první pohled mnohem větší než jsem si představoval. Čekal jsem maximálně velikost Emraer 190. Uspořádání sedadel je 3+2 pro 137 cestujících, což je vlastně jen o 5 sedaček méně než v A320 Egypt Air.
Sedím sotva 5 minut a první rouškový konflikt je na světě. Dva ruští cestující v řadě přede mnou si roušky sundávají. Pasažéra vedle mně to hodně irituje a situaci řeší s letuškou. Ta přikáže Rusovi nasadit si roušku, ale jen co se vzdálí, Rusák ji má hned dole. Osobně mi situace také hodně vadí, ale mnohem radši mám klid na palubě bez vyvolávání konfliktů i za cenu přejití podobného chování.
U Egypt Air jsou letušky oblečené do jednorázových proticovidových plášťů. Připadám si jako někde na poliklinice a rozhodně to nepůsobí to příjemně.
Pilot startuje motory a pojíždíme na dráhu. Pocitově na mě letadlo působí trochu tuhým až tvrdým dojmem. Při každém zpomalení brzdy kvílí a během startu se pocit tvrdosti, možná bych to nazval neodpružeností, ještě zvyšuje. Asi je to tím, že je stroj ještě neolétaný.
Většina letu probíhá nad Rudým mořem, těsně prolétáme nad západní Sinají a slunce vlevo pomalu zapadá. Do Káhiry přilétáme dokonce o 15 minut dříve, ale to už je město ponořené do tmy. Zastavujeme na stojánce vedle desítek odstavených letadel Egypt Air. Při pohledu na nános jemného písku na trupu a křídlech se zdá, že letadla zde stojí hodně dlouho.
Bezrouškový spolucestující nakonec respirátor přeci jen při pohledu na letištní policii nasazuje, ale jen tak na půl žerdi. Hrdina.
Než jsem se egyptskými vlaky přesunul proti proudu Nilu dál na jih, strávil jsem v hlavním městě celý týden. Přečtěte si reportáž z Káhiry, kde jsem se podíval i do slumu Manshiyat Naser.
HRG-SAW
PC621
A321-200NX
LF: 90 %
Taxíkem přijíždím na letiště k checkpointu před mezinárodním terminálem. Policista se ptá na státní příslušnost, opět říkám že [čík] a mohu pokračovat. Odletová hala je poloprázdná. Bezpečáci u hlavního vstupu kontrolují důkladně zavazadla i cestující. Boty dolů, pásky sundat, notebooky ven. U jednoho mladého kluka našli v batohu několik lastur. Tvrdí, že jsou z Tanzánie, odkud prý přicestoval. Celníci vše konfiskují a vypadá to na delší dobu a levné to asi také nebude.
Check-in na Pegasus je otevřený na 5 přepážkách. Slušný počet. Odbavení každého pasažéra je sice pomalé, ale cestující se rozmělní, takže to nakonec tak strašné není. Check-in agenti kontrolují důkladně podmínky pro vstup do cílových destinací každého pasažéra, proto je odbavení delší než obvykle.
Jako Čech potřebuji pro cestu do České republiky pouze příjezdový formulář s QR kódem. Turci naštěstí odbavují podle požadavků cílové destinace a povinné testy pro tranzitní pasažéry na konci roku 2020 zrušili.
Získávám razítko do pasu a jsem způsobilý odletět. V bistru pokukuji po plechovce piva, ale cena 140 EGP je naprosto obscénní. Navíc když se začne prodavač vzhledu tuzexového vexláka a “napomádovaného mafo” dožadovat mojí egyptské SIM karty, raději odcházím.
Letadlo z Istanbulu přilétá včas. Hned po nástupu si sedám na místo u okénka v 8. řadě a usínám. Odlety ve 2 ráno mě začínají unavovat čím dál tím víc.
Ze sladkého spánku mě probouzí po hodině letu stevardka s požadavkem na vyplnění dalšího COVIDového formluáře. “Tu tužku si půjčte mezi sebou,” odsekává při požadavku na psací potřeby. Na truc vyplňuji formulář méně čitelně, ale nikomu to nevadí. Úřední povinnost je splněna. Čekám, že formuláře stejně skončí někde v papírové krabici ve sklepě a poté se spálí. Jdu tedy znovu spát.
Na Sabihu přilétáme ještě za tmy. Výstup je mostem a ještě rozespalý se potácím na tranzit. Tentokrát je fronta delší. Po kontrole si jdu hned lehnout na sedačky v hale. Všechny mají loketní opěrátka, takže spím v pozicích, že by mě vzali snad i do Cirque du Soleil.
Nakonec jsem zadřímnul skoro 5 hodin a moc času na lounge nezbývá. Tak příště.
SAW-PRG
PC301
B737-800
LF:40 %
Let do Prahy je o něco plnější než opačným směrem na začátku cesty. Odlétáme z dráhy 24. Vpravo jsou Princovy ostrovy a pod námi Marmarské moře. Po Prahy zbývají 2 hodiny letu. Poklidný let naruší pouze “kulturní vložka” cestujícího v první řadě s nohami v ponožkách opřenými do výšky o stěnu. Děkujeme, bylo to povznášející.
Hned po příletu si nechávám udělat PCR test na koronavirus a mířím domů, pořádně se vyspat.
(v letadle se mnou rozhodně nebyli jenom Češi).
.